Olivia i Legie kolem sebe kroužily. Když se na ni malá démonka vrhla, Olivia uskočila u cesty, a Legie narazila do zdi. Olivia si prohlížela svého nepřítele. Viděla, jak ostatní podobné bytosti – přisluhovače, jinak také známé jako démonští sluhové – porazili. To všichni andělé, i ti, jejichž jediným cílem bylo přinášet na svět mír a radost. Ale samozřejmě, že nikdy s žádným sama nebojovala.
Ačkoliv se nezdálo, že by válečným andělům někdy dělalo problém je zničit. To vážně ne. Jen tak natáhli ruce a objevili se jejich ohnivé meče. A jakmile ty plameny – které nebyly stvořeny peklem, ale pramenily z úst jejich Božstva, jehož dech byl mnohem teplejší než oheň, který všichni démoni tak milovali – narazily do démona, rozpadl se. No, nic takového teď po ruce neměla.
Kaia i Cameo se stále svíjely na zemi, jejich kůže nabírala zelený odstín. Olivia by je jako anděl byla schopna uklidnit, vzít jejich bolest do sebe a zbavit se jí. Ale v tomhle slabém těle, ve kterém byla jako v pasti, nemohla dělat vůbec nic.
Nic než se dívat. A bojovat.
Jestli doufala v přežití, potřebovala to, co nikdy předtím nezažila, ani nepřijala: zuřivost. To bylo to, co přece lidi posilovalo. Nebo ne? Zdálo se, že se zvětšují, ničí a poráží, když tuto emoci prožívali.
Takže… co ji dokázalo naštvat? Její čas strávený v pekle, ten rozhodně.
I když by si raději vyškrábala oči, sáhla Olivia do vzpomínek na své chvilky v pekle a promítla je svou myslí. Plameny… smrad… ty pátrající, toulavé ruce… to, jak se jí zvedl žaludek strachem a znechucením… to vše v ní rozedmulo jiskru zuřivosti. A potom převzal instinkt, ke kterému se připojil její šok z toho, jak se démon choval k Kaie a Cameo, což v ní otupilo strach. Oh, konečně, ten trach.
„Dnesssss zzzemřřřešššš, anděly.“
Sevřela ruce v pěst. Jsem silná. „Nikdy nebudeš moc s Aeronem být tak, jak bys chtěla, démonko,“ řekla, s vědomím, že pravda v jejím hlase musí být pro bytost vychovanou mezi lháři odporná. „Neříkám ti to, abych byla krutá, ale-“
„Zzzzmlkni. Zzzzmlkni!“ Legie prudce natáhla ruku s vytaženými drápy.
Olivia uskočila mimo dosah. Bez svých křídel, která by ji vyvážila, však klopýtla a málem spadla.
„Aeron mě miluje. Řřřřřekl mi to.“
Jak z ní vztek vyprchal, neměla už co dělat. Soucit pro ni byl jediným východiskem, potřeba v ní se domáhala rozdávání štěstí a ne žalu. S Legií přeci toužily po tomtéž. „A to je pravda. Miluje tě, jen ne tak, jako muž miluje ženu. Miluje tě, jako otec miluje dceru.“
„Ne.“ Dupnutí nožkou. Zasyčení. „Jednoho dne sssi ho vezzzmu.“
„Kdyby tomu tam bylo, nevzdala bych se svého života, jen abych sem přišla a zachránila ho. Nechtěla bych být s ním.“ Mluvila tak něžně, jak jen mohla. Ublížit té démonce citově nebyl její cíl. Z nějakého důvodu měl tu… věc Aeron rád. Ale Olivia věděla, jak se démoni chovalo, i to, že jí bude Legie nadávat a snažit se ji zničit, pokud ji nepřiměje tomu porozumět. „Nespala bych v jeho posteli, přitulená k jeho boku.“
Legie ji neobvinila ze lži. Jak by taky mohla? Andělé k tomu nikdy neměli potřebu, a ten malý démon to věděl. Místo toho se zasekla a zírala na Olivii s trhaným, mělkým dechem. Z tesáků jí odkapával další jed.
„Chceš, co nemůžeš mít. Závidíš, toužíš. To je tvá přirozenost,“ řekla Olivie, „a já to chápu lépe, než kdykoliv předtím, což je také důvod, proč jsem tady. Závidím, toužím. Ale to, co si ty neuvědomuješ, je to, že svým odchodem z pekla si odsoudila Aerona k smrti. To ty jsi důvod, proč mě za ním poslali. To ty jsi důvod, proč jsem dostala rozkaz ho zabít. To ty jsi důvod, proč za ním budou posláni další vrazi.“ Zhluboka se nadechla. „To ty jsi ta, kvůli které zemře.“
„Ne. Ne! Zabiju další odporrrné anděly, stejně jako plánuju zzzabííít tebe!“
A to bylo Oliviino jediné varování. V jednom okamžiku byla Legie před ní, v dalším na ní a padaly… dolů, dolů. Olivia vzala hlavní nápor dopadu, v lebce jí prasklo, jak s ní narazila o římsu krbu. Z plic jí unikl veškerý kyslík jako z tepelně naváděné rakety. Skrz vidění jí problikávaly jasná světla, ale neoslepily ji dost na to, aby si nevšimla zubů, které se blížily k jejímu krku.
Lysander ji začal trénovat ve válečnici v den, kdy se jí objevilo v křídlech zlato, takže věděla, jak Legii vrazit dlaň do brady a odstrčit ji, čímž démonce bolestivě sklapla zuby.
Nikdy si nevychutnávala pomyšlení na boj s démony. Zvlášť, když jí Lysander řekl, že se válečníci od svého úkolu musí zcela distancovat, a zanechat v sobě jen odhodlání zničit svou kořist. Byla by toho schopna?
Vlna chladu se jí rozlila v prstech a šířila se rukama… do hrudi… a tento chlad otupil mnohem víc než jen její strach. Zničil i to málo, co zůstalo t jejího vzteku, společně se soucitem i znechucením.
Ano. Byla, uvědomila si. Šokující.
Udělej, co musíš, zašeptal jí hlas v hlavě. Jsi anděl. Ona je démon. Nech své instinkty, ať tě vedou. Ať tě prostoupí víra.
Na okamžik si myslela, že vedle ní stále stojí Lysander. Ale pak Legie zavrčela a vyškubla jí z pocitů úlevy. Ale na tom nezáleželo. Olivie byla připravena. Ale místo toho, aby použila emoce, se kterými neměla žádné zkušenosti, nechala se pohltit tím, co je pro ni přirozené. Vírou a láskou, jak jí ten hlas nařídil. V tom byla síla.
Mávnutím paže odhodila Legii přes celou místnost. Démonka narazila do zdi a sklouzla na podlahu. Po celou tu dobu na ni však upírala ty rudé oči.
Zvedni se. Hned.
Olivia vyskočila a přitiskla se ke krbu. Nová pozice jí omezovala rozsah pohybu, ale potřebovala něco, čeho by se chytila, kdyby –
Legie po ní skočila.
Olivia se sehnula a démonka znovu vrazila do zdi. Když odskočila spět, omítka proletěla vzduchem, naplnila Oliviin nos a přiměla ji kašlat. Přesto neváhala s kopem a srazila Legii na zem. Víra – s tím to mohla vyhrát. Láska – dobro proti zlu. Pata Oliviiny nohy se nějak musela dostat skrz ty šupiny, protože se na démončině hrudi objevila krev.
„Nedovolím ti mi ublížit, démonko.“
„Nedokážžžžeššššš mě zastavit.“
Legie znovu vyskočila. A znovu se vrhnula na Olivii, které se chytila jako větve stromu. Zuby cvakly a nehty drápaly. Olivia máchnula rukou doleva, doprava, kupředu, pokusila se mezi ně vměstnat koleno, aby udržela určitou vzdálenost, ale sotva dokázala stát ve vzpřímené poloze.
Legie se snažila uhýbat hlavou, ale ne vždy se jí to povedlo. Praskla jí lícní kost. Zlomil se jí nos.
Na druhé straně místnosti se roztříštilo sklo. A pak se tam objevila temná okřídlená postava, která s divokým pohledem prohledávala místo… než spatřila stále bojující ženy. Aeron. Jejich oči se setkaly a čas se najednou zastavil. Zuby měl vyceněné v zamračení, a jeho tetování byly tak černé, že byly na jeho kůži jako stíny.
Olivie pocítila vlnu vzrušení a ztratila soustředění. Rukou se srazila s ústy démonky, což byla oblast, které se vyhýbala; Legie toho plně využila a kousnula, ty tesáky ostré jako břitva zajely hluboko do kůže a jed jí skapal přímo do žil.
Olivie vykřikla. Ten jed pálil jako kyselina, sůl a oheň… Oh, Božstvo. Její ruka se rozhodně měnila v popel. Ale když shlédla dolů, viděla, že její maso bylo jen trochu rozervané, krvácelo a otékalo.
„Olivie,“ vykřikl Aeron a vrhnul se k ní.
Podlomila se jí kolena a sklouzla na zem, již nebyla schopna udržet svou vlastní váhu. Přitiskla si ruku k hrudi, dýchání náhle bylo příliš složité. Ta bolest byla jednoduše příliš intenzivní. Jako kdyby jí znovu rvali křídla.
Předtím jí skrz vizi problikávaly světlé hvězdičky. Teď však viděla černé skvrny, které byly tisíckrát horší. Zvětšovaly se a proplétaly, ničily jí zrak a zanechávaly ji v temném prázdnu samoty a bolesti.
„Cos jí provedla?“ Zavrčel Aeron, čímž prořízl iluzi samoty. A i když byl naštvaný, uvítala to rozptýlení.
„Ch-chránila se,“ podařilo se Olivii dostat skrz chvějící se rty.