Justin se probudil v příkopu nedaleko paloučku, kde se pořád odehrávala párty, jak mohl posoudit podle vášnivého vrčení a hihňání, které se šířily nočním vzduchem. Pocit v jeho ústech byl, jako by se mu do nich vydělal pták, a strašlivě ho bolela hlava. Co se, sakra, stalo? Šel na párty, aby se rozloučil se svým starým životem, a pak…
Se strašlivým štěknutím se jeho paměť vrátila. Nařizující své lidské stránce, aby převzala vedení, se přeměnil, posadil se, zalapal po dechu a sáhl si mezi nohy. Všechno na svém místě! On byl celý!
Co se stalo? Proč Candice vyšilovala?
Ale ještě předtím, než našel úhledně poskládaný vzkaz, který vedle něj nechala společně s… zatřásl se… něčím, co vypadalo dost jako skalpel, věděl, co se stalo. Někdo jí o něm řekl. Byl si plně vědom jeho špatné reputace. Nikdy mu na tom nezáleželo. Doteď. Otevřel ten kousek papíru. Úplněk svítil dost na to, aby byl schopen přečíst její výrazné písmo.
Děvčatům může přijít sladké nebo vzrušující být s mužem, který sbírá ženy jako pes blechy. No, to je pouze jeden z rozdílů mezi děvčaty a ženami. Gigolové ženy odpuzují. Já jsem dospělá žena. Hra, kterou jsi se mnou hrál, mě odpuzuje. Navrhuju, abys zůstal u děvčat. Příště bys mohl přijít o víc, než jen o pár hodin orgií. Měj na paměti: „Nebe nemá tak blízko, jako láska k nenávisti nebo peklo vzteku, jako opovrhující žena.“ Ah, sakra, do pekla s poezií. Jednoduše, co chci říct je, JDI DO PRDELE, JUSTINE!
Když se změnil zpět do vlčí podoby, necítil radostný pocit z proměny a neběžel na palouček spářit se s jednou z ochotných vlčic, aby zjistil, že je vše v pořádku. Místo toho běžel pomalu domů – do bytu nad garáží, který mu jeho rodiče poskytovali jako součást platu a výhod v restauraci, což bylo prázdné a nesmyslené jako život, který vedl.
---------------------------
„Měla bys už dokončit tu hroznou přednášku poezie, viď?“ zeptala se Godiva své přítelkyně.
Candice seděla na svém balkóně, ruku opřenou o malý stolek, vedle sebe tužku a sešit. Zírala na les, jak si upravovala telefon mezi rameno a ucho, a pokračovala v čmárání na papír. „Jo. Skoro.“
„A to znamená, že jsi skoro dokončila svůj titul, že?“
„Jo. Skoro.“
„A sníh skoro přestal padat na zadek toho obrovského létajícího králíka, že?“
„Jo. Sko-“ Candice se zamračila, když si uvědomila, co Godiva ve skutečnosti řekla. „Nebuď takový chytrolín.“
„Víš, slyšela jsem, že je zpátky ve městě.“
„Nechci o tom mluvit.“
„Tak nemluv – jen poslouchej. Je zpátky ve městě, ale vlčí drby říkají, že jen dočasně. Vypadá to tak, že si přijel jen pro nějaké věci, které si odveze do svého nového bytu v Denveru.“
„A proč by mě to mělo zajímat?“
Godiva povídala dál, jako by Candice vůbec nepromluvila. „Říká se taky, že už vůbec nespí s každým. Žádné párty. Žádné orgie. Žádné roztleskávačky. Ani žádný nejmenší náznak přítelkyně nebo vlčice nebo čehokoli.“
„Godivo! Nezajímá mě to! Nemluvila jsem s ním několik týdnů.“
„No, možná bys měla!“
„Nemůžu uvěřit, že to říkáš. Ty jsi byla ta, kdo mi řekl, co je to za sukničkáře. A viděla jsem to na vlastní oči. Lhal mi a ten večer šukal každou mrchu, která byla v dohledu.“
„Přítelkyně, já jsem ti řekla, co Romeo řekl mně – několik vlkodlaků dosvědčilo, že ten večer s nikým nespal. A tak daleko, kam zasahuje moje excelentní síť drben – což zahrnuje víly, a ty víš, že ty malé mrchy žijí pro drby a červené maso – může říct, že Justin Woods nebyl s nikým jiným od těch tří schůzek s tebou.“
„Dvě rande. Jedno nebylo oficiální.“
„Jak myslíš. Já si myslím, že bys mu měla zavolat.“
„Cože! Já nebudu volat tomu chlapci!“
„Oh, vzdej to. Víš moc dobře, že to není chlapec.“
„Znovu říkám, jak myslíš. A on zná moje telefonní číslo. Kdyby se mnou chtěl mluvit, tak by mi zavolal.“
„Candice Coxová, mohu ti připomenout, že naposledy, co jsi ho viděla, tak jsi mu chtěla uříznout koule, odhodila ho v příkopu s dopisem plným vyhrožování odplatou a citováním poezie a poslala jsi ho do predele?“
„Lhal mi.“
„Pravda, a podle důkazů to byl osel. Ale od té doby se choval příkladně, ne podle standardů můžu nebo vlkodlaků.“
Candice si vzdychla. „Nemůžu mu zavolat. Cítím se jako idiot.“
„Chceš, abych seslala malé-“
„Sakra, ne! Godivo Tawdryová, slib mi, že nehodláš seslat zamilované kouzlo, nebo cokoli jako zamilované kouzlo, na Justina Woodse.“
„Okay! Slibuji. Ale stále si myslím, že bys mu měla zavolat.“ Rozveselila se. „Hej, můžu nechat Romea, ať s-“
„Ne! Bože, cítím se jako uvězněná ve snu, ve kterém jsme zpět na střední, a nemůžu si vzpomenout na kombinaci k mému zámku, a uvědomím si, že jsem nahá. Prostě to nech být, Godivo. Kdyby mě Justin chtěl znovu vidět, tak by si našel způsob.“ A věděla, že to je pravda. Candice s ním byla jen krátkou chvíli, ale věřila v jeho houževnatost. Zaměřil by se na její svádění a určitě by se mu to povedlo. Kdyby toužil ji vidět nebo s ní mluvit, tak by to udělal. Ale i když se jeho chování drasticky změnilo od té noci, kdy ho málem nechala sterilizovat, tak se od ní kompletně držel dál. Ne že by jí to vadilo.
„Candice?“
„Oh, promiň, co jsi říkala?“
„Ptala jsem se, o čem byl tvůj poslední projekt na poezii.“
„Máme napsat dvě básně na téma zlomeného srdce. Jedna bez udání druhu. Jedna musí být sonet. A ani jedna nesmí být klišé.“
„Oh, vážně povzbuzující projekt.“
„Jo, je to tu jedna radost za druhou.“
„Už je máš hotové?“
„Skoro. Musím jen doladit dvojverší, abych mohla dokončit sonet. Pak je na den dva odložím a rychle je přepíšu před tím, než je odevzdám.“
„Až to doděláš, co kdybychom se obě dvě vyparádily a jely do Denveru do nějaké italské restaurace? Budu dokonce řídit.“
„Nepoletím na tom tvém zatraceném koštěti.“
„Řekla jsem řídit.“
„Budu o tom přemýšlet,“ řekla Candice.
Godiva se odmlčela. Skoro se bála zeptat na další otázku, ale musela se zeptat. Jejím talentem bylo i léčení. Rezolutně řekla: „Candy, to, co se stalo s Justinem, ti vážně zlomilo srdce, že ano?“ Trvalo to několik vteřin, než její kamarádka odpověděla.
„Jo,“ konečně zašeptala do telefonu. „Není to hloupé?“
„Ne, to není hloupé. To se stane, když necháme sami sebe někoho milovat, a ty necháš samu sebe jen málokdy někoho milovat.“
„Není to ironické? A já jsem ta, která byla několikrát vdaná.“
„Ty jsi skutečně nemilovala své bývalé muže. Ale na Justinovi bylo něco, co tě dostalo.“
„Přeji si…“ začala Candy.
„Co, zlato?“
„Přeji si, aby na mě tvoje magie fungovala.“
„Já taky, zlato. Já taky.“
Poté, co zavěsila, Godiva dlouho hleděla na telefon. Musela tu být nějaká možnost, jak pomoct své přítelkyni. Nakonec to byla její chyba, že se to stalo. Zaprvé, seslala vábící kouzlo, které je svedlo dohromady. Pak řekla o Justinovi všechny promiskuitní věci. Kdo mohl vědět, že ten velký vlk bude mít nějaké zjevení a naučí se zapínat si svůj zip? A teď drby říkaly, že se začal chovat slušně. Zdálo se, že stál v čele otevření nové restaurace jeho rodiny, a víly, které vypadaly, že měly slabost pro tohohle vlka, slyšely, že se znovu zapsal na vysokou. Byla to jenom ona? Nebylo očividné, že se Justina snaží být vhodný pro Candice?
A Candice se potácela okolo, jako by byla uzamčená ve třídě s Desdainovými trojčaty (Godiva se zatřásla – Bohyně! Jaká zkažená myšlenka! Ty holky byly spratci!) Něco se muselo udělat.
Možná kdyby Justin věděl, jak mizerně se Candice cítí… možná, že by jí zavolal a pak by žili šťastně až do smrti.
Ale ona slíbila Candice, že na něj nesešle žádné zamilované kouzlo. Godiva si klepala svým dlouhým nehtem o bradu. Pak se usmála. Candice psala básně o zlomeném srdci. Co kdyby si je Justin přečetl? Nevěděl by, že jsou projektem! Jen by si myslel, že se mu po něm stýská – co se jí stýskalo. To bylo ono; víly budou víc než šťastné pomoct…
Mumlající pro sebe Godiva začala sbírat čtyřlístky… ty malé bílé věci z vršků pampelišek… kousíček žabího slizu… a další úžasné věci, které budou potřeba ke kouzlu.
Candice si promasírovala krk a protáhla se. No, to rýmování, které ukončilo sonet, bylo hotové. Dobře, už se začínalo stmívat a měla by se přesunout z verandy dovnitř. Ale nezvednula se. Ráda tu sedávala. A nejen proto, že si vzpomněla na jinou noc na verandě, která byla naplněna nadějí a magií a láskou…
Ne. Bylo to proto, že les byl tichý a jeho smutek odrážel její pocity. Bylo hezké sedět na své verandě a psát poezii, i když to, co psala, bylo dost depresivní. Zvedla papír, na kterém byly napsané finální verze obou básní, a zavrtěla hlavou. Byly dobré. Věděla to. Ale kdyby vyvolávaly pocity, těmi pocity by byly smutek, ztráta, touha…
Položila papír a vzpomněla si na nedávnou dobu, kdy si přála, aby její poezie vyvolávala veselé pocity.
Co s ní bylo špatně? Tak měla malý flirt, který náhle skončil, a docela upřímně, ne moc dobře. Bylo směšné, že ji to pořád nutilo se cítit tak smutně. Zavřela oči a opřela si hlavu o křeslo. Co bylo na Justinovi, co od ní nechtělo pryč? Bylo to to, že byl zatraceně hezký? To to být nemohlo. Její exmanželé jedna a čtyři byli velice pohlední. No, bylo to tím sexem? Ne. Exmanželé jedna a tři byli v posteli úžasní. Dostala se přes ně tak snadno, že i jí bylo zatěžko přiznat, jak snadno. Tak proč Justin pořád pronásledoval její sny?
Proti jejím zavřeným očím cítila, jak se teplý vzduch vzedmul. Bylo to dobré, skoro jako pohlazení proti její kůži. Přinutilo ji to myslet na léto, kdy všechny pampelišky uschnou a jejich bílé hlavičky poletují nad loukou plnou čtyřlístků. Vzdychla a relaxovala, cítící se najednou ospale…
Dokud neuslyšela divoké šustění a otevřela oči, aby viděla, jak papíry s domácím úkolem byly zvednuty do vzduchu větrem. Natáhla se po nich, chytající je, jistá si tím, že viděla průhledná křídla pohybující se pod sešitem, když se ztrácel do lesa.
„Zatracené víly!“ zakřičela a vydala se za nimi.
Za hodinu nenašla konečnou verzi obou básní. Reptající o pověšení lepkavé pásky a obrovském broučím repelentu, aby se zbavila vílího problému, to vzdala a šla znovu přepsat finální verzi. Alespoň dnes dokončila obě básně. Nemělo by to být tak těžké vzpomenout si přesně, co napsala…
Šel se projít. Justin nechápal proč, ale najednou to bylo pro něj velice důležité, aby se šel projít do lesa, a ještě před tím, než si to uvědomil, tak mířil na jih. Směrem k jejímu domu. Právě si uvědomil, jak blízko je její malé chaloupky, když se najednou změnil vítr a pomocí třepotajících se malých křídel mu na rukou přistály dva papíry. Cítil trhnutí, když se podíval na povědomé písmo.
Poezie… její poezie!
Pak začal číst, a jeho srdce se sevřelo. Candicina slova byla jako zrcadlo toho, co se uvnitř něj odehrávalo. Mohlo to být? Mohla mít takový zájem jako on? Pokračoval ve čtení a obrazy se začaly formovat uvnitř jeho hlavy společně s plánem. Možná, jen možná by mohl najít způsob, jak se k ní dostat.