Jakmile dorazil Solo, věci se daly rychle do pohybu.
No, až na malé jeden-na-jednoho, který si dali s Bluem. Zatáhl Bluea na chodbu a řekl: „Věděl jsem, že tam něco je, ale nevěděl jsem, že to bylo vážný. Evangeline Blacková? Blue, máš na lepší.“
„Není žádná lepší.“ Ona byla špičkou. První jakost. A zamilovávala se do něj víc a víc. Nikdy jí nedovolí vzít ta slova zpět. Otřásla jeho světem.
„Nemohl sis to svědění poškrábat někde jinde?“ naléhal Solo.
„To není svědění,“ odpověděl suše. „Je to navždy.“
„Takže co, hodláš se oženit s ďáblovou oblíbenou paničkou?“
Blue se jen tak tak zastavil, než mu jednu vrazil. Tohle je tvůj kamarád. Máš ho rád. „Dávej si bacha, jak o ní mluvíš, kamaráde, nebo budeme mít problém. Jak by ses cítil, kdybych takhle urazil Viku?“
„Musel bych tě zabít.“ Zahanbený Solo ho poplácal po rameni. „Omlouvám se. Jestli máš rád Evie, tak to mi stačí. Nikdy s ní nebudu zacházet jinak, než s respektem.“
„Děkuji.“
„Není zač. Záleží mi na tvém štěstí.“
„Bez ní nikdy šťastný nebudu.“ Evie byla úžasná. To, jak se postavila svému otci. To, jak bránila Bluea a vyznala své city. Nikdy nic takového neviděl a pochyboval, že něco takového ještě uvidí.
Přijala ho. Kompletně. Jeho minulost, přítomnost. Budoucnost.
Vždycky nesnášel, když ho nazývali děvkařem a kurevníkem, vždycky si říkal, že to dělá pro práci, takže to je ok. Když zjistil, že Michael ho viděl v tom špatném světle a soudil ho… Jo, to bolelo. Ale Evie neustoupila.
„Dobře,“ řekla nyní a kontrolovala zaměřovač na pyre–rifle, zrovna když se vrátil Solo do kuchyně.
„Jsme připraveni to udělat? Máme odměnu na chlápky, co jsou na fotce s Cooperovou těhotnou přítelkyní.“
Nádherná ženská.
Solo si promluvil s Cooprovou ženou, a s trochou přesvědčování přiznala, že zaplatila Starovi, aby jeho milenku unesl a ublížil jí. Milenku už našli, živou, a vrátili ji panu Cooperovi. Všichni tři měli před sebou dlouhou temnou cestu.
„Víc než připraveni.“ Kdysi dávno Blue odmítal připustit, že Evie byla ten typ ženy, který chtěl. Typ, který potřeboval. Ale ona byla. A neměnil by na ní jedinou věc. „Ale nechci, abys ses vrhla do masivního hrrr-na-ně, princezno.“
„Uh,“ řekla. „Vážně mi nejde bojovat s více než jedním nasraným chlapem najednou, jak jsem si ověřila. Budu víc nápomocná na kopci, sbírat ty idioty, kteří budou dost hloupí, a všimnu si jich.“
To je moje holka. „Tak pojďme,“ řekl Blue.
Shromáždili všechny zbraně, které mohli unést. Čekání na tmu by dalo Starovi více času se skrýt nebo připravit.
Seberou ho, pak jeho syna, pak jeho dceru.
Solo si v autě zabral místo řidiče, Blue pak spolujezdce a Evie si sedla dozadu. Celou cestu nikdo neřekl ani slovo, ale to bylo v pohodě. Věděl, že všichni myslí na tu stejnou věc. Bez slitování.
Asi tak míli od přední brány vysadili Evie. Než mohl odejít, Blue se natáhl přes otevřené okýnko, přitáhl si ji za krk a tvrdě ji políbil.
„Buď opatrná,“ zašeptal jí proti rtům.
„Bez problému.“ usmála se očima. „Ale ty taky. Myslím to vážně, Blue. Netušíš, jaký vztek rozpoutám, jestli si dovolíš zranit se.“
„Zraň se a oddálíš naše mazlící chvilky? Ne.“ Dal jí další polibek, než ji nechal jít.
Bylo to těžké. Musel se nutit, aby kývl na Sola. Otherworlďan šlápl na plyn a přiblížil se k bráně a zablokovali cestu na veřejnou silnici. Vyrazili vpřed. Kamery sledovaly jejich každý pohyb, Blue nastavil malou bombu na levé straně a Solo nainstaloval tu stejnou na straně druhé.
Otočili se zády a BOOM!
Výbuch byl dost malý a dostatečně odizolovaný, takže jen cítili závan žhavého vzduchu, který jim olízl záda, ramena, paže a krk. Jak se kousky kovu rozprskly po zemi, on aSolo vlezli zpět do auta a vyrazili dopředu.
Z domu vyrazily ozbrojené stráže, ale Solo ani nezpomalil. Měl vozidlo pod kontrolou a vyřadil všechny senzory, dovolilo mu to přejet jednoho chlapa, pak druhého. Jak padali přes střechu a křičeli, zbytek chlapů se raději klidil z cesty.
Když dorazili až k verandě, prorazili autem dovnitř předními dveřmi. Cihly a další suť lítaly vzduchem. Blue měl v rukou zbraně a už vyrazil ven z auta. Pohyboval se rychleji, než kdokoliv mohl sledovat pohledem, přehnal se přes stráže, střelil jednoho, bodnul dalšího. Střílel a bodal. Rány a vzdechy. Těla padala na zem, nikdy se už nezvedla.
On a Solo nenechali žádné přeživší.
Vrazili dovnitř objektu v pohotovosti, hledali Stara seniora, stejně jako další vojáky, kteří by mohli čekat v záloze. Blue si všimnul hlavně pyre-gunu, vyčuhoval zpoza rohu na konci chodby. Pokynul Solovi, pak se natáhl dopředu, nepozorovaně se přibližoval k dalšímu muži.
Paprsek žlutého světla vyrazil na druhého válečníka. Nastavení usmažit, ne paralyzovat. Solo se tomu vyhnul, ale ne dost rychle. Ožehlo mu to paži.
Blue dostal svůj cíl o chvíli později a střelil ho do spánku.
„Ostatní utíkají ven,“ zavolal Solo. „Buď se nás bojí, nebo ví něco, co my ne.“
Naštvaný hlas vyplivnul z interkomu. „Ví něco, co vy ne.“
Star.
Zatímco Solo hledal důvod, proč muži utekli, Blue skřípal zuby a hledal kameru. Jedna tady musela být – tam, v rohu, vedle vstupu do kanceláře. Zíral do objektivu. „Máš mi co říct?“
„Jestli už jsi to neuhádl,“ řekl Star, „nejsem tam.“
„Škoda.“
„Myslel jsem, že jsme našli společné pochopení, pane Blue.“
„Ale ano. Vy jste se mě pokusil zabít a taky moji ženu, a já udeřil zpátky.“
Ozvalo se hluboké zavrčení. „Zavraždil jsi celý kontingent mých mužů a zničil můj domov. Nebojíš se toho, co udělám tvému příteli?“
„Ano. Ale měl bys vědět, že cokoliv uděláš Johnovi, já tobě udělám dvakrát.“
„Neoceňuji vaše výhružky, pane Blue.“
Blue řekl svým nejurážlivějším tónem: „Já nevyhrožuji, pane Stare. Já slibuji.“
„Bomba!“ zařval Solo zničehonic. „Dvě minuty.“
Blue se vrhnul do akce, postrčil Sola a vytáhl ho ven. V době detonace už byly u brány, ale pořád to bylo dost silné, aby je to srazilo na zem.
Bluea to odhodilo na jeden z těch falešných stromů, narazil s takovou silou, že celou tu věc srazil na zem. Ostrá bolest v boku ho přiměla kouknout se dolů. Z jeho břicha trčel kus kovu.
Krev a jeho arcadiánské síly z něj rychle unikaly, slábnul. To, co mu zbývalo, použil, aby zkontroloval Sola. Agentova tvář byla hodně pořezaná a karmín zbarvil dolní polovinu jeho obličeje, ale byl stabilní.
„Musíme odejít dřív, než přijedou autority,“ řekl Solo, sirény už se dokonce v dálce ozývaly. „Nebo než Star pošle další muže.“
Jejich auto bylo na kusy, takže se vydali hlouběji mezi stromy. Potom, kousek před cestou, skupina Starových mužů vystoupila zpoza kmenů a obklíčili je – mířili na ně pyre-guny.
***
Evie stiskla spoušť.
Pop!
Otočila se, zamířila. Zmáčkla spoušť.
Pop!
Otočila se, zamířila. Zmáčkla spoušť.
Pop!
Pokaždé, když zaznělo pop, padl jeden ze strážných – a z jeho hlavy toho zbylo jen velmi málo. Starovi muži brzy zjistili, že kdokoliv se odvážil namířit zbraň proti Arcadianovi, zemřel.
Nemůžu se podívat na Bluea. Nemůžu běžet k Blueovi. Ještě ne.
Kdyby se podívala, plakala by. Ten trn...
Kdyby běžela, dala by nepříteli čas dostat Bluea.
Zbývající muži stříleli na agenty. Vybouchlo jasně žluté světlo. Hezké. Jako ohňostroj. Blue a Solo se zvládli vyhnout, ale Blue spadl. Dopadl s tvrdým nárazem, trn se zapíchl hlouběji. Zašklebil se – a zůstal dole.
Zatraceně. Podívala se. A už brečela.
S řevem se Solo srazil s jedním z mužů a dopadli spolu na zem.
Jeho tělo se o několik čísel zvětšilo. Jeho kůže nabrala karmínovou barvu. Ze špiček jeho uší rostly trny a z jeho nehtů vyrazily drápy. Teprve tehdy byl monstrem, kterého se bojí jiná monstra, a přesto stráže neutíkaly s křikem.
Jak si vybrala dalšího ze Starových mužů, přemýšlela, jestli byli všichni pod nátlakem, aby zůstali a ničili. To by hodně vysvětlovalo. A bylo to i možné. Star zaměstnával spoustu různých mimozemských ras včetně Arcadiánů.
Koukla přes dalekohled, ale muži teď byli opatrnější a byli v neustálém pohybu. Pořád ale mohla trefit cíl, ale teď to zabere více času.
Pop!
Další šel k zemi. Ještě pět.
Solo jednoho odzbrojil drápy. A ruka letěla – bez paže. Vystříkla krev.
Ještě čtyři.
Blue se zvedl na nohy, kymácel se. „Evangeline!“ zařval. „Na třech.“
Rozuměla, zamířila napravo. Muž byl dole na jednom koleni a mířil, aby mohl vypustit granát jejím směrem. Trefila ho mezi oči, ale bylo příliš pozdě. Raketa už byla vypuštěna. Padla na zem, rukama si kryla hlavu, aby se aspoň trošičku ochránila. Jenže střela nikdy nedoletěla.
Zamračila se, narovnala se a prohledávala okolí. Blue chytil střelu velkou jako pěst pomocí svojí síly. Jak to sledovala, poslal tu věc vysoko do vzduchu. Byla to exploze ohně a kouře. Blue zkolaboval, vyčerpaný.
Solo se přesunul k němu a stál široce rozkročený, zval zbývající tři, aby se pokusili přiblížit. Evie stabilizovala pušku. Drž se pohromadě. Jeden po druhém muži obklíčili ty dva, přibližovali se, ona je seznámila s hrobem.
Přehodila se zbraň přes rameno a utíkala. Konečně utíkala a křičela: „Blue! Vydrž. Dám tě dohromady. Přísahám, že jo.“
když k němu doběhla, padla na kolena – na zubech měl krev. „Zachránilas mě… ty, princezna bojovnice... mě, vojáka v nesnázi… pohádka...“ mluvení skončilo a jeho hlava padla na stranu – a zemřel.
***
„Michaeli!“ křičela Evie. „Pomoc!“
Srdce se jí bouřilo v hrudi, spěchala chodbou a dělala místo pro Sola, který nesl bezvědomého Bluea v náručí. Povedlo se jí ho oživit během jízdy, ale srdce se mu zastavilo ještě třikrát. Kdyby se jí ho nepodařilo stabilizovat, mohla by ho ztratit nadobro.
Vika se objevila ve dveřích a zalapala po dechu, když uviděla to zakrvácené trio.
„Tady,“ řekla Evie Solovi a vrazili do její ložnice. Cestou zavolali Michaelovi a řekli mu, aby se s nimi setkal v bezpečném domě, který používala při zdravotnické pohotovosti. „Polož ho na postel, a jemně.“
Železná trubka, kterou měl zaraženou mezi svaly břicha, se posunula tak hluboko, že teď vyčuhovala na druhé straně.
Ve chvíli, kdy byl položený, vrhla se do akce, shromáždila věci, co bude potřebovat. Možná nebyla připravená se vypořádat s masivními popáleninami, ale tohle… tohle mohla zvládnout.
Drž. Se. Pohromadě.
Michael vrazil do pokoje.
„Budeš mi asistovat,“ řekla, její hlas byl klidný navzdory bouřícím emocím. „Ta trubka musí ven, ale nemůžu ji vyndat a zastavit krvácení ve stejný čas.“
„Dělal jsem třídění,“ odpověděl její otec. „Můžu tohle udělat. Nezklamu tě.“
V koupelně se pak vydrhla, jak nejlépe uměla. Třásla se, a to nebylo dobré. Mohla by mu ublížit ještě víc… Blueovi… jejímu Blueovi.
Zhluboka se nedechni... výdech... okay. Ano. Jsem schopná. Řezat lidi je prakticky moje superschopnost. Její nervy se uklidnily, jak ji adrenalin nakopl, a její sebevědomí se vrátilo.
Blue se z toho dostane. Nic jiného není přijatelné.
***