Blue rozlepil oči, suché a hrubé jako smirkový papír. Podivné píp mu znělo v uších. Kdekoliv byl, světla byla utlumená. Bolel ho bok.
„Hej,“ řekl tichý hlas.
Evie.
Pípání se zrychlilo.
Muselo to monitorovat jeho srdeční tep, protože ten sval byl jako splašený, kdykoliv byla poblíž.
Přešla do jeho zorného pole, naklonila se nad něj, jeho osobní anděl. Dlouhé, tmavé vlasy jí padaly přes ramena a na konci byly zvlněné. Ty obrovské hnědé oči, které dominovaly celému obličeji, byly naplněny starostí a úlevou. Rty ve tvaru srdce, které tak rád líbal… lehce namodralé? Proč? Pak se jeho pohled přesunul tam, kde se její bledá kůže snoubila se značkami násilí, a on se už nedokázal soustředit na nic jiného.
„Tvoje ubohá tvář, zlato,“ řekl a natáhl ruku. Šlachy v jeho rameni bolestivě zaprotestovaly a zašklebil se, ale to ho nezastavilo od toho, aby špičkami prstů nepohladil její tvář přes širokou modřinu. „Co se stalo?“
„Byl jsi v dalším výbuchu,“ řekla Evie. „Kus kovu ti propíchnul bok, ale dostali jsme ho ven. Ztratil jsi hodně krve, ale neboj se, nedali jsme ti transfuzi. Pamatuju si, co jsi řekl.“ Přejela mu prsty po čele.
„Nemyslel jsem mě. Co se stalo tobě?“
„Oh. Tvoje moc přišla zpět najednou a odhodila mě přes pokoj.“
„Cože?“ Ostrá bolest ho proťala přímo uprostřed. „Cože?“ zeptal se jemněji. „Já udělal tohle?“
„Netušil jsi, co se děje, takže žádné obviňování. Opravdu. Nedělej si starosti. Slibuju, že ti tu bolest budu připomínat o dovolené a výročí.“
Zlehčovala to, a chtěl ji za to obejmout, ale nebyl si jistý, jestli kdy bude schopný odpustit sobě. „Omlouvám se, princezno.“
„Neomlouvej se. Myslím to vážně.“ Palcem ho pohladila po čelisti. „Jsi vzhůru, a to je jediné, co mě zajímá.“
Ještě chvilinku držel její pohled, přál si, aby mohl udělat víc. Raději by byl pobodán každý den po zbytek života, než aby jí jakkoliv ublížil. „Jak je Solovi?“ zeptal se konečně.
„Už je vzhůru a na nohou.“
Dobře. Alespoň něco. „Dej mi pár hodin. Budu vzhůru po všech stránkách.“
Chtěl, aby se usmála. Neudělala to. Jen na něj mrkla a řekla: „Co kdybych ti dala několik dní? Operaci jsi měl teprve včera.“ Pak se od něj odtáhla a dosedla na židli vedle postele.
Světlo z lampy se rozlilo kolem ní, dovolilo mu vidět ji jasněji. Třpytivé slzy jí stékaly po tvářích, a její zuby... zuby jí cvakaly. Všimnul si, že vzduch byl nehybný, a zamračil se.
„Pojď sem,“ řekl a poplácal matraci vedle sebe.
Zavrtěla hlavou a jeho zamračení se prohloubilo. „Nechci náhodou-“
„Pojď sem,“ zopakoval pevně.
Tentokrát bez zaváhání poslechla, natáhla se vedle něj a přitulila se mu k boku, opatrně, aby mu neublížila.
Její kůže byla ledově studená, a to se mu nelíbilo. „Proč jsi tak studená?“
„Pamatuješ si, když nám Dallas říkal, jak ho Arcadianský král vyléčil? No, zavolala jsem Dallasovi a řekla mu, že mu uříznu jeho mužné nádobíčko, jestli mi král nedá nějaké užitečné rady. Řekl mi, že otevřené rány se léčí lépe v chladnějších teplotách. Tvoje planeta je očividně ledová.“
Tohle Blue nevěděl. Vždycky žil tady. „Jestli kvůli tomuhle onemocníš, tak ti konečně naplácám, jak si zasloužíš. Nedovolím ti, abys mi to vrátila.“
Odfrkla si. „Nebyl bys schopný mě zastavit.“
„Chceš se vsadit?“
„Miláčku, slyšel jsi tu část o tom, jak jsem mluvila s Arcadianským králem? Taky jsem se ho zeptala, kde jsou tvoje nejcitlivější místa, abych tě mohla složit na zem, zatímco budeš volat maminku.“
Polknul smích. „Všechno, co děláš, mě vzrušuje.“ Miloval, když se budil vedle této ženy. Miloval, že ji mohl držet v náručí. Miloval, že se uklidňovali navzájem. On ji prostě miloval.
Totálně, šíleně a hluboce. Nejsou to slova, která použila i ona?
Nějak se pro něj stala vším.
Byla výzvou. Vždycky měl raději mise a hry, kdy musel tvrdě pracovat, aby je vyhrál. A Evie ho definitivně nutila vybojovat každou metu. Ale, oh, když se mu vzdala, nebylo nic sladšího.
„Věřím, že už jsi poukázal na fakt, že tě vzrušuje všechno,“ řekla.
„Pokud jde o tebe, ano.“
Zasmála se – ale humor se brzy změnil ve vnitřnosti svírající vzlyky.
Přivinul se a pevně ji držel. Nikdy ji neviděl takhle se zhroutit, a to ho rvalo na kusy. „Medvídku Pů?“ zeptal se, jakmile se trochu zklidnila. „Co je špatně?“
„Omlouvám se,“ řekla, popotahujíc, a třesoucí se rukou si otírala slzy. „Celou dobu jsem jela na adrenalinu, a teď, když jsi vzhůru, a, no, spadlo to, a moje emoce ze mě dostávají to lepší.“
Políbil ji na spánek, klidnější. „Děkuju, že se o mě staráš.“
Přikývla, tvář si třela na jeho hrudi, tření posílalo kopí potěšení přímo do jeho slabin.
„Udělala bych to znova, bez rozmýšlení,“ řekla. „Opravdu ano, jen… začínám tě potřebovat až příliš. Kdybys umřel... nejsem si jistá, co bych bez tebe dělala.“
Ta slova... yeah. Nehodlal být celý emotivní z jejího prohlášení, ale... yeah. Tahle žena.
Moje žena.
Milovala ho, totálně, šíleně a hluboce, ať už si to přiznávala, nebo ne.
„To, co k tobě cítím, mě taky děsí,“ přiznal. „Nikdy dříve jsem to necítil. Posedlost a závislost, jako by celá moje identita byla propletená s tou tvojí.“
„Nevadí ti to?“
„Ne. Jsi tak uzavřená žena, je těžké dostat se za tvoje hradby. Ale zvládnul jsem to a chci, abys mě potřebovala stejným způsobem, jakým potřebuju já tebe. Nechci být v tomhle sám.“
Pauza. A pak: „Opravdu jsi právě tady se mnou?“
„Ano, jsem.“ A nezměnil by absolutně nic.
„Blue,“ zašeptala, líbala ho na hrudi přímo nad srdcem.
„Chci tě zlato. Tak strašně moc.“
„Nemůžeme.“
„My ne. Ty ano.“
„Ale, ale. Líbí se mi tahle myšlenka. Konečně budu ta, co udělá všechnu těžkou práci.“ Jemně stáhla jeho kalhoty, svlékala ho. Potom si sedla na posteli a odhalila vlastní spodní prádlo.
Jak se po ní rozlilo zlatavé měsíční světlo, vylezla mu na klín.
Ten dotyk ho zelektrizoval, vlhké horko se tisklo k jeho erekci.
„Miluju, když se na tebe můžu takhle dívat,“ řekl. „Jsi to nejkrásnější stvoření, které kdy bylo stvořeno, Evangeline Blacková.“
„No to budeš ty.“ Vzala do rukou svá prsa a naklonila se k němu dolů, nabízela mu ochutnávku.
Olíznul jedno, pak druhé, pak na obě fouknul, sledoval, jak se obě bradavky zahrotily. „Miluju tahle malá zlatíčka.“
„Mmm,“ zasténala. „Miluj je víc.“
„Bude mi potěšením.“ Švihnul jazykem přes korálkovou špičku, pak ji sál, potom znova lízal, vždy si je vychutnával. Znovu zasténala a pohybovala pánví proti jeho široké, dlouhé hřídeli. „Tak perfektní, baby, tak perfektní.“ Hmátnul dozadu a obtočil prsty kolem tyčí včele postele. „Nikdy tě nebudu mít dost.“
Přesunula svoji pozornost k jeho ústům, líbala ho, krmila ho vášní a potěšením, oždibovala jeho rty, zatímco klouzala nahoru a dolů po jeho erekci – tak teplé a vlhké – její ruce všude na jeho těle, nakláněla se nad něj, přiváděla ho k šílenství, její hlad živil ten jeho, stala se nepopiratelnou silou a seškrábala veškerý smysl jeho samého.
Nebyl žádný Blue bez Evie.
„Jsi pro mě připravená, zlato?“
„Připravená.“
„Tak si mě vezmi.“
Zvedla se na kolena a umístila ho ke svému vchodu, potom, pomalounku, poklesla dolů. Musel bojovat s nutkáním vyrazit nahoru, jít hlouběji, až na konec.
„Tak dobré,“ zasténala.
„Někdo potřebuje lekci slovní zásoby. Je to úžasné.“
Úsměv zvednul koutky jejích rtů, mocný úsměv, ženský. „Oh, ano?“
Prakticky se třásl hladem, který mohla navodit jen tato žena. „Ano.“
„Řekni mi, jestli to bude bolet.“ Zvedla se dříve, než dosedla úplně, jen aby dosedla zpátky celou vahou, jeho boky se automaticky vyklenuly.
Ano, ano. Přesně takhle.
„Znovu,“ zavrčel. „Prosím. Zvládnu to.“
Udělala to, tvrději a rychleji, a nepřestala. Našla rytmus a osedlala si ho, ztracená a divoká, brala si vše, co chtěla, vše, co potřebovala, a on miloval každičký moment, vždy se zvedal, aby se s ní setkal, nestaral se o dočasnou bolest, dával jí vše, čím byl, vše, co měl, a když křičela silou svého orgasmu, když se do ní vylil, bylo to skoro příliš, než aby se to dalo vydržet.
Padla na jeho hruď, bez dechu a skropená kapičkami potu, a snad příliš vyčerpaná na jakékoliv sny. Upadla do spánku a on se překulil přes ni, oba je očistil a pak se stulil k jejímu boku.
Poprvé ve svém dospělém životě cítil, že našel domov.