Shay pořád ještě nepřišla na to, jak se objevila v baru, a najednou byla tady, v jeho pokoji. Líbali se ještě předtím, než se zavřely dveře, takovým tím hlubokým způsobem, mokrými polibky, které vždy milovala a existovalo tak málo mužů, kteří věděli jak to dělat správně – a dovedně jako Quel Laredo. Toužíš po mně. Nemůžeš se mě nabažit. Shay instinktivně vysílala tyto myšlenky. Pak si vzpomněla, že neměla své síly, aby myšlenky ovládly Quela. Byla na to sama. Nic než chemie měla co dělat se sváděním. Věděla jen málo o milování se jako bytost bez moci. Žádná černá magie nedržela Quela na místě. Neexistoval jiný důvod než chemie, který ho nutil chtít ji. Toužit po ní. Jak to lidé zvládají? Jak překonávají ten strach a pochybnosti?
Polibek se změnil žhavější. Pak jí Quel sundal tričko a přejížděl rukama po jejích prsou. Rozepnula podprsenku. On ji odhodil stranou. Jeho kalhoty zmizely, pak její. A on se natáhnul k nočnímu stolku. Ochrana, pomyslela si omámeně.
Chovali se zuřivě, když ji opřel o stěnu. Byla to senzace, nekontrolovaná potřeba. Líbání nebude jediná věc, která bude s Quelem dobrá. O tom byla přesvědčená.
Omotal si jedno její stehno okolo boku. „Quele…“ vzdychla. Myslela si, že zahlédla stín úsměvu, jak zvedl ze země její druhou nohu. Pak se ponořil hluboko.
Záblesk bolesti, rychlé zalapání po dechu. V dalším nádechu se štípání přeměnilo do naprostého potěšení.
„Na koho myslíš teď?“ naléhal. „Na mě nebo jeho?“ Pohyboval se pomalu a houpal se tak akorát. Jeho oči byly tmavé a vypalovaly se do jejích.
„Na tebe,“ zašeptala. Temné potěšení, dokonce triumf zářil v Quelově pohledu, jak tisknul svá ústa na její. Možná tam četl vážnost, kterou předtím neukazovala, možná také záblesk její kapitulace, ale přesto necítila nic, co by se blížilo pocitu porážky. Jednoduše řekla pravdu, její nový zvyk, ale bylo to nádherně osvobozující.
Přitiskla se k němu, jak se uvnitř ní pohyboval, její prsty byly chamtivé na jeho tvrdém, zpoceném těle. Žádná slova, jenom její vzdechy a jeho vrčení, jeho vůně se protínala s její. Její lidské tělo bylo dar. Potěšení, které ji přineslo, bylo intenzivní. Sex byl vždy dobrý, ale nikdy nebyl takový. Nikdy jako-
„Oh!“ Rozpadla se a křičela, jak se proti němu svíjela.
„Anděli,“ zasyčel a tisknul zuby do jejího ramene, jak vnikal do jejího těla. Jeho vrchol přešel brzy poté, převalil se přes ně jako zemětřesení před tím, než ochabne do chvějících se následků.
Odlepil ji od zdi a položil ji na postel a líbal ji po těle dolů tam, kde po něm stále toužila. Když se jeho rty dotkly místa mezi jejími stehny, její tělo se netajilo tím, jaký na něj měl efekt. Zavzdychala a prohnula se v zádech. Samolibě se zasmál. „Andílku, budeme mít dnes večer krásnou noc!“ Líbali se a hladili se, dokud se Quel nezvednul a nemračil se na spletené povlečení. „Krvácíš.“
„Vážně?“ zamžourala ve slabém světle, ale moc toho neviděla.
„Ublížil jsem ti?“
„Ne!“ Pak si vzpomněla na bolest. „Jen na chvilku.“
Položil se vedle ní, hlavu si podepřel jednou rukou a tu druhou si položil na její břicho. Teplo jeho dlaně, ta mužská majetnickost v jeho doteku, ji přiměla se třást. „Nemáš svou periodu?“
„Já… nemyslím si.“ Mohlo tohle tělo menstruovat? To ostatní těla nemohla.
„Shay?“
„Ano?“
Jeden, dva momenty uběhly, než se zeptal: „Byla jsi panna?“
U Hádese. To bylo ono! Ani nepomyslela na problém týkající se panenství. Tak moc toužila po Quelovi, že zapomněla úplně na všechno. Její démon sám o sobě panna nebyl, ale její fyzické tělo bylo – tak nevinné a nedotknutelné jako… tak zatracená duše, se kterou byla svázaná. „Myslím, že jsem měla něco říct.“
„Sakra, že jsi měla.“ Jeho pohled se změnil. Byl podivně jemný, jako jeho hlas. „Ježíši, Shay. Proč jsi to neřekla?“
„Záleželo by na tom?“ Upřímně by to chtěla vědět.
„Zatraceně ano, záleželo by na tom. Udělal bych věci jinak.“
Zvědavost zaplála. Nikdy nezažila milování, kde by akt byl úplně dobrovolný – pomyslela si nejlépe střežené tajemství. „Jak?“
Jeho ústa, napůl v úsměvu, vstoupila do jejího pohledu, jak se k ní přiblížil. „Dej mi chvíli na zotavení,“ řekl jí tiše do ucha, „a pak ti to ukážu.“
Za úsvitu ji Quel jemně probudil z oparu čirého vyčerpání. Její lidské tělo se unavilo stejně rychle, jako se poddalo potěšení. Ten kompromis za to stál. „Věděl jsem, že tvůj zadek vypadá v džínách dobře.“ Quel okusoval a prolíbával se dolů po jejím těle o krku k lechtivému místečku mezi lopatkami a ještě níž. Jeho silná erekce se jí třela o stehno. Ten muž byl nenasytný. Docela se jí to líbilo. „Myslím ale, že musím říct, že vypadá zatraceně líp bez nich.“ Na všech čtyřech jí hravě kousnul do levé půlky. Zasmála se a pak zamrkala, když ji přetočil. Její tělo jí stále připomínalo, že dnešní večer to bylo poprvé. Tak jako Quel. „Bolavá?“ Zněl spíše samolibě, než že ho to mrzí.
„Ano. Koupel v tuhle chvíli zní skvěle.“
„Promiň, andílku. Mám sprchu, žádnou vanu. Ve městě je nový motel. Pěkné místo. Možná až budeš mít zase volný večer, tak bychom se tam mohli ubytovat a udělat si večírek v jednom z pokojů s vířivkou.“
Jeho slova třepotala kouzelná kouzla, kterými byla omámená celý večer. Žádný další večer nebude.
Netopýří prevít. Co si myslela, když sem šla? Měla odmítnout to pozvání na skleničku a měla zůstat v blízkosti domu Faithfullových. Tím, že s Quelem strávila noc, ho ohrozila. Bylo to sobecké, i kdyby to nenechala zajít tak daleko. Lucifer byl skvělý v odhalování jejích sympatií pro někoho nebo něco – a v sebrání jí toho.
Vyprostila se zpod jeho váhy. „Je skoro světlo. Musím jít.“ Pobíhala po pokoji, sbírala své oblečení ze země a vinila za svou chybu její závislost na pocitu být naživu – a její zvědavost a zalíbení do Quela. Tím, že jsi sem přišla, jsi mu podepsala rozsudek smrti. Její měkkost ohledně dítěte se dala vysvětlit tím, že si chtěla získat důvěru rodiny, ale co ostatní, které tady potkala? Nemohla si dovolit se s nimi sblížit. Musela si držet odstup nebo riskovat nemyslitelné. Nesměla se připoutat ke Quelovi, k dítěti nebo k někomu jinému. Smrtelníci byli mimo ligu. Odteď.
Bude se jí po něm stýskat. Bude se jí stýskat po tomto životě. Více než po jiných, tento byl takový… skutečný. Její tělo bylo také, pomyslela si v dalším okamžiku. Její ostatní těla byla také nedotknutá. Proč tedy necítila bodání i předtím u nich? Možná, že jako tento život, to bylo skutečné.
Uvědomění ji přimrazilo na místě. Znamenalo to, že když měla duši, tak už není démonem? Ne, to bylo nemožné.
Džíny, podprsenka, blůza… jedna bota, druhá bota. Zoufale se přehrabovala poházenými šaty. „Neviděl jsi moje-?“
„Kalhotky?“ opřený o jeden loket ve své nahotě ležel na posteli a točil jejím spodním prádlem na prstě. „Pojď si pro něj, anděli.“ Jeho modré oči tančily ďábelským uličnictvím se sexuálním podtextem, v tu chvíli jí připomínal Swift Rivera, když ho viděla naposledy. Tu noc, co zemřel. Tvojí rukou, Shay.
Lucifer ji donutí ho také zabít. Natáhla ruku. „Musím jít, Laredo.“
Pohybem tak rychlým, že nestačila zareagovat, ji chytil za ruku a stáhnul ji na své tělo. Bouchala do něj, odstrkovala ho, když ji líbal… líbal ji tak dlouho, dokud neroztála v jeho náručí. Netrvalo dlouho ji rozmrazit. Mohla skoro okusit úsměv, o kterém si byla jistá, že zkroutil ta samolibá ústa, úsměv, který pomalu vyprchával, jak ji otočil pod své tělo, aby jí dal další polibek, tak něžný, jaký ještě nedostala.
Když konečně zvedl hlavu, držel její obličej v dlaních, byla neochotná rozdělit jejich ústa. Nikdo, dokonce ani muž, kterého přesvědčila, aby ji miloval, ji takto nikdy nepolíbil. „To je můj malý dárek, anděli,“ řekl tiše. „Něco malého, aby sis mě pamatovala.“
„Budu si tě pamatovat.“ S tímto slibem jí přeběhl mráz po zádech. „Navždy.“
Najednou drsný, vložil jí do dlaně její kalhotky. „Sprcha. Obleč se. Cokoli potřebuješ, Popelko. Doprovodím tě domů.“
„Popelko?“
„Jo, musím tě dostat domů dřív, než se tvůj gauč změní v dýni. Dokud tady necháš svůj skleněný střevíček, tak jsme v pohodě.“
„A ty mě obviňuješ z blábolení?“
„Hej, ty jsi učitelka. Ty znáš své pohádky lépe než já.“
Ve skutečnosti neznala. „Samozřejmě. Popelka. Skleněný gauč.“
Zvláštně se na ni podíval. „Střevíček.“
„Správně.“ Skousla si ret, aby neodhalila ještě více svou neznalost. Existovalo mnoho maličkostí, které se týkaly být člověkem a které neznala. Nikdy si nemyslela, že tu zůstane takhle dlouho. Nechtěla potkat Quela Lareda. Zavrtěl na ni hlavou. „I kdyby to mělo trvat celý zbytek mého života, přijdu na to, co jsi zač.“
Ona využije zbytek svých dní na to, aby na to nepřišel. Ne že by jich před sebou měla mnoho.