V jednu chvíli Dayn spojil své rty s Redanímy, v hlavě nic, kromě: Potřebuju. Chci. Teď.
V té další vykřikla a prudce se od něj odtrhla, tvář popelavou šokem, ústa hrůzou otevřená do O, když zašeptala. „Ne. Dobrý bože. Ty jsi…“
Překvapeně se vzepjal. „Redo, co…“ A cítil, jak jeho rty klouzaly po jeho druhotných špičácích. Po jeho plně vysunutých druhotných špičácích. Ty, které byly o trochu větší než té čarodějnice, ale přesně ke stejnému účelu. „Ach do prdele. Počkej. Můžu to vysvětlit.“ Udělal krok směrem k ní, natáhl se k ní. „To není – „
Vyškubla se mu a utekla, rozletěla se jako divoký zajíc k nejbližším stromům, které obklopovaly srub i jeskyni.
Šel za ní, ale nechal ji, aby se dostala napřed, pohyboval se pouze tak rychle, aby si ji udržoval na pohled. Ne jen proto, aby jí dal určitý prostor, ale aby ho získal taky sám pro sebe. Protože najednou nebyl v pohodě, s tím co se právě stalo.
Viděl tu ženskou, jak pije ze skřetího krku a málem přišel o rozum. Nebo ho na několik vteřin ztratil, protože to pro něj bylo jediné možné vysvětlení, že se pokusil políbit Redu se svými tesáky z blízka osobně. „Počkej.“ Zavolal, prodloužil krok, aby ji dohonil. „Prosím tě, dej mi chvilku, abych to vysvětlil.“
Přes rameno po něm hodila panický pohled, pak na okolní lesy. A uviděla světlejší místo na straně, zabočila a utekla směrem, kde stromy ustupovaly přibližně v kruhovém místě s roztroušenými kmeny, jejichž kořeny se překrývaly a vzájemně propojovaly do složitých vzorů.
„Redo, ne!“ Vykřikl a zrychlil. „Stůj! To jsou vrtáky! Ta půda není bezpečná!“
Ale ona prostě pokračovala. Buď mu nevěřila, nebo si nemyslela, že strom by mohl být horší než upír. Hnala se k tomu háji, dusala přes tu síť kořenů, zdálo se, že si nevšimla, jak jsou její kroky najednou duté.
Zaklel. Dayn ji následoval, zůstával v blízkosti kmenů s hladkou kůrou a skákal mezi robustnějšími kořeny. Povrch pod jeho nohama působil jako matrace a nahoru se nesl pach síry, varování, že háj je plně vyzrálý. Kořeny masožravých stromů půdu tlačily stranou, vytvářely dutinu a hromadily své trávící kyseliny.
Pochopila, že je příliš pozdě. Náhle se zastavila blízko velkého zárodečného stromu, roztáhla ruce kvůli rovnováze a podívala se na něj s novou hrůzou vepsanou ve tváři.
A propadla se.
„Ne!“ Vrhl se k rozeklané díře, zastavil se na posledním stabilním kořenu a ze sirnatého zápachu, který stoupal z otevřeného místa, zakašlal. Střeva se mu kroutila. „Redo!“
Pak – díky bohům – silné zápěstí se drželo v blízkosti hrany chvějící se díry a slyšel tichý pláč. „Pomoz mi!“
„Jdu.“ Vytáhl opasek s mečem, zasekl krátký meč s koženým pláštěm do obrovského kmene hlavního vrtáku, udeřil tak silně, že se ponořila čepel, kůže a všechno. Pak se zavěsil na tuto kotvu a naklonil se tak daleko jak to jen šlo, aniž by padl dovnitř. Což bylo dost blízko, aby zachytil její vyděšené pohled ale ne dost blízko, aby ji chytil. Natáhl ruku, naklonil se blíže k díře. „Pomalu se přesuň, ale nepřesouvej svou váhu, dokud nedosáhneš na mou ruku.“ Nařídil, hlas měl chraplavý z hořícího pachu síry. Už neviděl její tvář, neviděl nic, ale viděl její ruku, jak dosahuje k té jeho. Pomalu. Pomalu.
Země se zhroutila a zbortila, jak malé kořeny ustoupily, trhaly se, trhaly… Poté vykřikla a vrhla se vzhůru a chytila ho za zápěstí, jak kořeny okolo ní odpadávaly.
Dayn ji vytáhl k sobě a oba je vrhl k hlavnímu kmenu; pak je otočil a přišpendlil ji svým tělem ke stromu pro případ, že by stále přemýšlela o útěku. Místo toho se oběma rukama zavrtala pod jeho bundu, rukama ho objala a chytila se jeho svetru, když se k němu přitiskla a zabořila tvář do jeho hrudi, třásla se.
A i když se před pár okamžiky zdálo, že v jeho světě je všechno špatně, teď se najednou zdálo, že vše v naprostém pořádku. Pasovala k němu, zahřívala ho na studených místech. Byla v bezpečí. Nezraněná. A byla v jeho náruči.
Je to tvoje průvodkyně, blbče, zavrčel velmi lidsky znějící hlas rozumu. A měl by sis pamatovat své zatracené priority.
Ale nebyla jeho průvodkyně prioritou? Nevěděl, jakou roli měla hrát v jeho cestě, ale začínal tušit, že to nebude tak jednoduché jako jen mu ukázat kam jít.
Pro teď stačilo, že ho tu nenechala uvíznutého ve vlkodlačí říši, že nepropadla smrti.
„Pššt.“ Řekl proti její skráni, nechal se prostoupit vůní květin a koření z jejích kudrnatých vlasů, dotek ženského rozmaru, bez kterého byl tak dlouho. „Mám tě. Jsi v pořádku.“
Zhluboka se nadechla. „Ale ty jsi, ty jsi…“
„Nejsem pro tebe hrozbou, slibuju.“ Odtáhl se natolik, aby jí mohl věnovat přehnaný úsměv, jen s normálními zuby. „Vidíš? Ty náhradní jsou schované. Nehodlám tě kousnout a nemůžu tě proměnit. Lidské legendy se mýlí, Redo. Přísahám. Jsem jen jiný druh.“
Ustoupila ke stromu, i když nepustila jeho svetr. „Ta žena. Moragh. Ona…“ otřásla se, s odporem. „On se nemohl odtáhnout. Chtěl, ale nemohl. Ovládala ho. A pak, po …tom, jako by byla uvnitř jeho mysli.“
Sakra. Zaváhal, snažil se najít správná slova, protože najednou chtěl, potřeboval, aby tuhle jeho část pochopila. Proklínal tu smůlu, že viděla tu čarodějnici, jak se krmí z krku, v brutálním, invazním útoku těla a mysli, tím spíše že by to měl být jako výraz … no lásky, skutečné.
Vydechl. „ Pití krve je zděděná vlastnost jako každá jiná, ale také je to kouzlo, které přichází s různými dalšími, no, vlastnostmi. Většina z nás je silnější a rychlejší, než průměrný člověk. Rychleji se uzdravuji, obzvlášť když jsem v režimu tesáků. Někteří z nás umí pohybovat věcmi, aniž by se jich dotkli, a spousta z nás umí telepaticky komunikovat.“
„Telepatie,“ opakovala, vykulené oči. „ Máš na mysli, vymývání mozku. To je to, co mu udělala.“
„To, co jsi právě viděla, bylo něco, co by se nemělo stávat. Piják krve se normálně krmí ze zápěstí nebo kdekoli jinde, ne z krku. Z krku by to mělo být jen mezi milenci, kteří s tím souhlasí, obvykle druhy, protože to mezi nimi vytváří pouto, poznávají se na jiné úrovni.“ Odmlčel se. „Ano, je možné, aby telepat donutil někoho, když pije z hrdla, tak jak si právě viděla. Ale prostě … se to nedělá. To jsou kodexy. Etika.“
To ho rozzuřilo, že se našel někdo jeho druhu, kdo se spojil s Krvavým černokněžníkem a hluboce ho znepokojovalo, že viděla její krmení, protože jí taky ukázal své tesáky. Částečně to bylo způsobeno tím, jak moc zaujala jeho smysly, ale ani tak to nebylo lepší. Neměl by na ní myslet takovým způsobem; nemohl. Neponaučil se z minulých chyb?
„Ty … umíš někoho takhle přinutit?“
Ačkoli bylo lákavé terorizovat člověka s tak vytřeštěnýma očima k udržení odstupu, ale on potřeboval, aby mu věřila. Takže šel s pravdou ven. „Umím telepaticky komunikovat s mými krevními příbuznými a v této říši, mohu donutit většinu žen, když se jich dotýkám.“ Viděl pohasnout její výraz a zděšení, tiše dodal.“ Redo, podívej se na mě.“ Čekal, dokud se na něj nezaměřila, počkal, dokud se jejich oči skutečně setkaly, než řekl. „Přísahám na svou čest, že jsem tebou nijak nemanipuloval. I když upřímně, ne proto že bych to nezkoušel. Možná je to kvůli nějaké věci v téhle říši, možná něco co udělalo otcovo kouzlo, ale nezdá se, že to na tebe mělo nějaký vliv.“
Nemyslel si, že to prozradí takovýmto způsobem, ale v jejích třpytících se očích zableskla slabá žalostná jiskra a ona vymotala ruce z jeho svetru a dlaněmi uhladila vlnu. „Neřekla bych, že úplně. Ale to co se stalo předtím tam.“
„Už se to znovu nestane. Ani jsem si neuvědomil, že mi vylezly tesáky – už je to dávno, co jsem se setkal s dalším pijákem krve, natož s takovým, který se krmí takhle.“ Polkl. „Na chvíli jsem byl přehlcený její magii a ty jsi zachytila její hranu. Jak jsem řekl, už se to nestane, slibuju.“ Odmlčel se. „Ale já chci, aby si mi taky něco slíbila. Potřebuji vědět, že příště až mě takhle uvidíš, tak neutečeš. Musíš se držet u mě, a když řeknu, že je něco nebezpečné, potřebuju, abys mi věřila. Protože ty sny říkají, že jsme v tom spolu. A jestli tomu všemu věříš nebo ne, já tomu věřím. A z mého pohledu –„ kývl směrem k rozervané díře, „- téměř ses stala potravou těchto rostlin. Tak mi slib, že se budeš držet u mě, a nech mě, abych tě držel v bezpečí.“
„Slibuju.“ Řekla okamžitě, trochu ho tím překvapila. Pak jí oči zvážněly, plné síly, slzy přetekly. Chvějícím hlasem řekla. „Tohle je skutečnost, že jo?“
Srdce mu pro ni usedalo, ale lží by ničeho nedosáhl, tak pomalu přikývl. Kývla na oplátku, pak si opřela čelo o jeho krk. A rozplakala se.
Reda nenáviděla pláč. Vždy se cítila hloupě a potom žalostně, ne lépe. A jestli bylo něco, co nenáviděla víc než pláč, tak to byl pláč před někým dalším.
Teď však neměla na výběr. Emoce byly příliš silné a ohromující, situace příliš podivná na to, aby zadržela slzy. Propukly v trýznivých, trhaných vzlycích, až ji bolelo v krku, oči pálily a nedaly jí jinou možnost než se bezmocně pověsit na nejbližší pevný cíl.
Plakala nad vzpomínkami, které potlačila, nad vírou, kterou ztratila. Protože pokud tohle bylo skutečné, jestliže je skutečně tady, opravdu v jiné říši, kde funguje magie a vlkodlaci a upíři existují, pak se její otec a ti ostatní mýlili, její maman měla pravdu. Vzlykala nad sebou, nad strachem a její reakcí. A plakala z očekávaného nezdaru, protože nevěděla co dělat, jak pomoci Daynovi i kdyby byla skutečně předurčená. Slyšela šeptaná slova: „Mé sladké Alfredě k osmým narozeninám, zbytek příběhu přijde, až dosáhneš šestnáctých narozenin.“ Možná by věděla co dělat, kdyby znala zbytek toho příběhu. Teď však byla ztracena, vydaná tomu napospas.
Ačkoli, ne tak docela. Byla ukotvená k velkému pevnému objektu.
Dayn byl ten, kdo měl větší problémy, ale neodrazovaly ho její slzy, neřekl jí, musíme spěchat. Místo toho jí poskytl náruč teplého silného těla, hladil jí po vlasech a to právě tak, jak už hodně, hodně dlouhou dobu nikdo. A když slzy konečně ustoupily, zanechaly jen bolestnou prázdnotu, čekal ještě minutu, pak se od ní odtáhl. „Je mi líto, že jsi do tohoto byla vztažena. Půjdeme za Candidou – ona je vlkodlačí mudrc – a uvidíme, jestli zná způsob, jak odemknout stojící kameny. Ta čarodějnice nemůže být jediná, kdo zná toto kouzlo.“
Candida. Vlkodlak. „Ten malý muž říkal něco o tom, že jde hledat smečku.“
„Oni mají na mnohem víc než na jednoho skřeta.“ Ale o pár kroků poodstoupil, tam kde propletené kořeny tvořily cestu. Pak se otočil zpátky a natáhl ruku. „Pojď. Pojďme se podívat za vlkodlačí mudrckou. Je to přítel. Pomůže nám.“ Porozumění Redou problesklo jako nápor chladu, znecitlivující nervy. Protože tam na cestě stál s napřaženou rukou, zobrazen jednobarevně měsíčním svitem, najednou se stal posledním dřevorubcem z její knihy. Tahle scéna, přišla po té co dřevorubec, zabil vlka a zachránil dívku a dovedl ji zpět na okraj vesnice, kde bydlela. Potom místo toho aby odešel, natáhl ruku a požádal ji, aby šla s ním.
V knize to byl začátek nového života. Tady to byl okamžik pravdy. Volba mezi svědomím a zbabělostí.
Zhluboka se nadechla. „Znáš ten příběh o Rotkappchen?“ Když přikývl, pokračovala, „Měla jsem kopii, když jsem byla malá holka. Moje matka mi řekla, že je jen jedna na světě…“ Pověděla mu ten příběh o její knize od osmých narozenin k odpoledni v MacEvoyvu obchodě. A její vnitřní slaboch vynakládal na každé slovo velké úsilí. Zdál se připraven ji poslat domů a teď se toho ponořovala hlouběji.
Co to sakra dělá?
Když skončila, Dayn si odkašlal. „Díky bohům.“ Jeho hlas byl zdrsněn emocemi. „Ta magie svedla tebe a tu knihu zpátky dohromady po všech těch letech, protože nastal čas.“ Ale pak se odmlčel, to světlo naděje, které se mu usídlilo v očích, poněkud potemnělo. „Bez toho aniž by si věděla všechno, co ti tvá matka měla říct, nebo dokonce jak byla spojena s tímto světem, nemusí to stačit.“
Má pravdu,řekla její slabošská logika. Měla bys jít domů, nechat ho tu s jeho hledáním. Nejsi připravena na tohle místo a nejsi ten typ holky zachraň-svět.
Místo toho řekla. „Je toho více. V mé knize je dřevorubec.“
Uvědomila si, že ho předtím neviděla, opravdu překvapeného. „Já?“
„Tvoje dokonalá podoba, dokonce i vzor na košili. A ty nejsi jediná věc, kterou jsem tady poznala – tvůj srub, tenhle les, všechno tam je… ale stojící kameny tam nejsou.“
Najednou zdivočel. Odhodlání. „Na jiných místech jsou pověsti o vírech. Ale nic potvrzeného.“
Zhluboka se nadechla a vyhrkla. „Na vnitřní straně zadní strany je vytesán obrázek, velké přírodní kamenné brány mezi dvěma útesy. Na úpatí je řeka, všude kolem stromy a z jedné strany vodopád.“ Současně byla vyděšená a taky díky jeho výrazu pocítila úlevu. „Víš, kde je to, viď?“
Přikývl a uvolnil ramena. „Jeden a půl dne. Dva dny na vrch. Říká se tomu Meridenův oblouk.“ Rychle vydechl a zmenšil mezi nimi vzdálenost. „Díky bohům.“ Vzal ji za ruku, zvedl a políbil ji na klouby. „A děkuji tobě, že sis vzpomněla.“
Ale ve skutečnosti za to že si to připustila. Potvrdilo se mu, že mohla zůstávat v nevědomosti, v odmítání si připustit, že ví více, než si myslela.
Podívala se na jejich spojené ruce. „Já nejsem statečná.“
„Statečnost není o tom, nebát se. Je to o fungování navzdory strachu.“
„Jak jsem řekla - nejsem statečná. Ztuhnu. Nechci to, ale stane se to a já prostě … zůstanu stát.“
„Když Candida zná kouzlo na odpečetění stojících kamenů, nemusíš tam chodit se mnou. Můžeš jí odtud domů, splnit svou povinnost.“
Bylo to tak lákavé. Ale za jakou cenu? Pokud je to všechno pravda, pak to byla hrozba pro jeho vlast a sourozence … a pro Dayna. A ačkoliv racionální stránka nad tou myšlenkou ječela, stále se k němu přibližovala, i když věděla, že je upír. Pokud byla možnost, že by mu mohla pomoci, chtěla to zkusit. Takže se přinutila říci z logiky a rozumu slova z minulosti. „Dole pod obrázkem jsou vytesaná slova, přeloženo ‚Tady se mohou rozdělit, každý na vlastní pěst.‘ Dokonce i moje maman říkala, že je to zvláštní konec příběhu, protože dřevorubec a dívka odcházejí společně.“
Pomalu přikývl. „Nebylo to o nich – to bylo o nás. Musíme tam jít oba, abychom se vrátili zpátky – ty do lidského světa, já do mého království.“
Ta myšlenka neměla přinést zachvění.
Přikývla. „Měla bych tě varovat. Dobrý člověk – můj partner, můj přítel – před několika měsíci zemřel, protože jsem ztuhla v nevhodnou dobu. Nemůžeš věřit zbabělci, jako jsem já, aby ti kryl záda.“
Kdyby odpověděl jako všichni ostatní „ty nejsi zbabělec“, podlomila by se jí kolena, neposlouchala by ho, stejně jako neposlouchala nikoho jiného, kdo říkal tato slova. Věděla, co je. Ale místo toho mu potemněly oči, zvedl volnou ruku a dotkl se její tváře, jako by setřel slzy, které jí netekly. „Sladká Redo, měla jsi příležitost, viď? Neboj se o moje záda. Postarám se o nás o oba.“
Z klidného slibu se jí zachvělo srdce, který byl ještě podpořen neúprosným odhodláním v jeho očích. Už tak měl moc voleb, přesto přistoupil blíže, protože ho potřebovala, což z něj dělalo lepšího člověka – upír nebo ne – než ostatní v jejím životě, záchrana partnera, kterého ztratila.
Dayn byl také ztracen. Ale snažil se fungovat tak, aby se sám našel.
Pohnula se? Pohnul se on? Nebyla si jistá, nebyla si jistá ničím, kromě toho že jejich rty byly najednou jen nadechnutí od sebe.
To byla ta chvíle, kdy by měla váhat, věděla to, ten čas, kdy zamrzne na místě, by byl chytřejší, bezpečnější, měla by ustoupit, couvnout. Ale teplo, které skrz ní prostupovalo, způsobilo, že se najednou cítila živá, když byla tak dlouho otupělá, že si to pletla s životem. A oni už měli svůj cíl: Meridenský oblouk, čtyřicet osm hodin od této chvíle.
Dva dny, pomyslela si. Jaká může být újma?
Takže neustoupila, ani necouvla, ale místo toho zůstala stát, když se tvrdě a rychle pohnul. A políbil ji.