„Zavři oči, Zirro.“
Okamžitě uposlechla.
Horko olízlo její nervová zakončení. Čerstvě vykoupaný Romulis, se klidně opíral proti rohové zdi. Mramor byl chladný, chlad pronikl přes vlákna jeho stříbrného Imperianského roucha. Chlad nijak neutlumil jeho vzrušení.
Zirra seděla na kraji postele, její jemné bílé šaty obepínaly každou její křivku. Byla někdy lákavější žena? Doslova vyzařovala žár vášně. Vyzařovala ho, voněla tak, vznášel se kolem ní.
Toužil po ní od prvního okamžiku, kdy ji spatřil, a jeho touha po ní se nijak nesnížila v průběhu let. Nay, jenom rostla.
Instinktivně věděl, že ona byla jeho vyvolená životní družka. Přesto ho vždycky odmítala.
Slabší muž už by to dávno vzdal, nevydržel by to až do teď. Možná si měl přiznat porážku. Rád si myslel, že měl příliš mnoho hrdosti, než aby prosil o její pozornost.
Ale byl tady. Byl tady, ochoten přijmout jakýkoliv kousek něhy, který by mu mohla nabídnout.
Když ho zavolala, přerušila jeho cvičení s magií a bojem, ale přesto dychtivě upustil meč a přišel k ní, jen protože ho potřebovala. Doufal, že měla v úmyslu ho konečně přijmout.
Ale to ona ne. Místo toho ho požádala, aby jí pomohl najít jejího dřívějšího milence.
Vztek, který cítil v té chvíli, v něm stále přetrvával. Toužil roztrhnout Tristana ve dví. Přinejmenším, rozsekat bojovníka na krvavou kaši.
Nemohl provést žádnou z těch věcí, tak souhlasil, že ho pomůže Zirře najít. Protože teď mu za to dlužila – a on měl v úmyslu si její dluh vybrat. Již brzy. Teď ne, ale brzy.
„Nekoukáš?“ zeptal se jí.
„Nay.“ Stiskla víčka tak pěvně, že se vytvořily na okraji jejích očí malé vrásky. Jeho hlas byl napjatý a podrážděný, když dodala: „Proč jsi ho nezavolal zpátky?“
„Protože jeho skříňka by pak byla má, a já si nepřeju ho vlastnit. Přeješ si ty, abych ho vlastnil?“
„Nay,“ vykřikla prudce. Pak už klidněji řekla: „Nay.“ Odmlčela se. „Pokud by si ho vlastnil, mohl bys mi skříňku darovat.“
„To bych nemohl. Hodil bych tu proklatou věc do nejbližšího ohniště a šťastně se díval, jak muž uvnitř shoří.“
Její oči se otevřely.
„To by ses neopová –“
„Ano. Opovážil. A teď už žádné další stížnosti, nebo tě tu nechám na vlastní pěst.“
Byla to hrozba, které ani jeden z nich nevěřil, protože ji chtěl až příliš mnoho. Potřeboval ji ochutnat, příliš zoufale.
A oba dva to věděli. Dal by jí cokoliv, o co by požádala, dokonce i jiného muže, i kdyby měl její vášeň okusit jen jednou.
Jsem blázen, pomyslel si s odporem.
„Zavři oči,“ dožadoval se znovu. Udělala to.
Procházela skrz něj vina. Neuposlechl svého otce, muže, jehož si vážil, muže, jehož obdivoval.Přesto ho zrazoval. Jako kdyby za něj zatáhla neviditelná šňůra, vykročil k ní.
Vycítila jeho blízkost a naskočila jí husí kůže. Její vůně se dostala do jeho chřípí, magie a měsíční svit, bylo to tak vzrušující, že musel bolestivě zatnout zuby, kvůli svému chtíči.
Nemohl se zastavit, přejel špičkou prstu přes křivku jejího ucha, poté ji svou ruku zabořil do jejích vlasů. Její rty propustily slabý povzdech.
Mlha se snášela od moře, vznášela se okolo oken, líbala ji na tvářích a krku, rozplývala se okolo jejích vlasů a hedvábného modrého pláště.
Byla krásná a ztělesňovala sílu, ženu, která lákala každého, kdo se na ni podíval, přesto na ní bylo něco zranitelného, občas se to projevilo na okraji jejího úsměvu. Nejistota, možná.
„Ponoř se do sebe,“ zašeptal. „Najdi zdroj své magie.“
Sevřela rty, jak se soustředila. Skutečnost, že neváhala poslat skrz něj další vlnu hněvu, bojoval se svou touhou, se mísila s jeho vinou.
Chtěl nenávidět Zirru, a opět chtěl ublížit Tristanovi. Jak takový člověk, který postrádal mystické síly, mohl zaujmout čarodějnici?
Zamračil se, když spustil svou ruku k boku.
„Otcovo kouzlo nezničilo tvé síly. Pouze je přikrylo, jako deka. Sáhni pod tu deku.“
„Tam,“ řekla vzrušeně. „Vidím to, co máš na mysli.“ Zatleskala, držela oči pevně zavřené, a náhle pocítil, jak ho její energie obklopuje.
„Mám to. Mám to!“
Tak krásná. Tak smrtící. „Teď otevři ústa,“ přikázal hrubě.
Její řasy se zachvěly, otevřela oči, vrhaly stíny po její tváři. Když ho uviděla, překvapeně vydechla.
„Romulisi?“
„Drž zdroj své síly a otevři ústa,“ přikázal ještě jednou, jeho hlas zhrubl silou jeho touhy.
Stejně jako předtím, poslechla.
Přitiskl hrubě své rty na její, jeho jazyk se okamžitě natlačil dovnitř hluboko a tvrdě. Její zuby se srazily s jeho.
Chamtivost a dekadence byli její příchutě: opojné, zakázané, a nechtěl, aby se mu to líbilo, ale bylo tomu tak.
Chutnala příliš dobře.
Zavrněla, hluboce hrdelním zvukem. Jeho moc vířila kolem nich, smíchala se s mystickými schopnosti ukotvenými v její mysli. Oblouky nabité energií, zapálily vzduch, bzučely podél jejich těl.
Přitiskl erekci mezi její stehna. Nehty se mu zaryla do ramen. Vzal do dlaní její ňadra, prozkoumával jejich svůdnou váhu. Přitiskla se k němu a hledala uvolnění.
Zasténal, ten zvuk byl plný vítězství a radosti, protože cítil její potřebu a věděl, že ho chce.
„Ach, Tristane,“ vydechla.
Romulis ucukl. Rozzuřeně na ni zíral, její rty byly červené, lesklé, touha se jí zračila v očích. Jeho hruď se zvedala a rychle klesala. Jak se opovažovala říct to jméno, když ji políbil.
Jak se opovažovala!
Mohl vydržet mnoho věcí, které mu tato žena způsobovala, ale ne tohle. Tohle nikdy.
Vytřeštila oči, když si uvědomila, co udělala.
„Romulisi,“ řekla, třásla se. Dokonce se po něm natáhla, ale on ji setřásl. „Nezlob se na mě. Prosím. Já nemůžu uspět bez tvé pomoci.“
Starala se jen o jeho hněv a skutečnost, že by mohl změnit svůj názor a ne o důsledky, co její činy způsobili. A přesto ji chtěl. Zaťal pěsti u boků. „Zlobit se?“ řekl s klamným klidem.
„Na mých emocích nezáleží. Dal jsem ti svůj slib, konec konců, takže ti pomůžu.“
„Musíš to pochopit. On je –“
„Ticho.“
Sevřela rty.
„Zjistil jsem, že musím smýt tvou chuť z mých rtů.“ S tím se otočil a zamířil k východu. „Ale já se vrátím. O tom nepochybuj.“
Romulis se k ní znovu nepřiblížil, dokud všechny čtyři slunce nestály na zlatém obzoru. Do té doby, Zirra znovu získala moc nad svými emocemi. Znovu mu nedovolí, aby ji překvapil svými polibky.
Líbat ho bylo příjemným rozptýlením, bylo to vzrušující, nějakým způsobem jí dal zpět pocítit její nejhlubší moc, ale Romulis byl nekonstruovatelná síla, ten, kdo se snažil ovládnout všechno, co potkal, a ona by mu nedovolila, aby si ji podrobil.
Nepodrobí se.
Tristan byl důkazem. Kdyby jen mohla použít své síly na svá vlastní kouzla, ale Nay. Poté, co ji Romulis opustil, ztratila kontrolu nad svou mocí.
Jemná bílá látka visící nad vchodem do její komnaty se prudce zvedla.
Zamračila se, otočila… a zjistila, že mu čelí tváří v tvář. Romulis upustil závěs dveří, dopadl za ním na zem, uzavírající ho uvnitř. Jemný mořský vánek se vznášel z oken, pohrával si s lemem jejích bílých šatů kolem kotníků, díky čemuž se zachvěla. Jistě její reakce neměla nic společného s princem.
„Pojďme na to, ať to máme za sebou,“ řekl, jeho hlas byl bez emocí. Znuděný, možná.
Nenabídla mu jinou omluvu za to, že řekla Tristanovo jméno, když ji Romulis políbil.
Co jí bylo do toho, jestli jeho mužská pýcha byla zraněná? Přísahal ji svou pomoc, a chtěl ji, bez ohledu na to, jak ho rozzuřila.
„Rozhodně ti trvalo dost dlouho, aby sis vzpomněl na svou přísahu,“ řekla mu, narovnala ramena a královsky pohodila vlasy.
V koutku jeho levého oka se zlověstně zablesklo, a udělal jeden výhružný krok směrem k ní.
Oči mu zářily stěží potlačovaným vztekem. Pak se zastavil, vzpamatoval a znovu jeho výraz působil netečně.
„Posaď se na okraj postele.“
Skrze ni udeřil hněv. Princ byl stejný jako jeho otec, vždy očekával úplnou poddajnost. Zasloužila si mnohem víc.
Zasloužilas si oddanost a lásku, náklonnost a úctu – věci, které jí dal Tristan, když mu to přikázala.
Sledovala Romulise, když se začala pohybovat, záměrně si dávala na čas, houpala boky a přeháněla každý pohyb.
Když se posadila, tam kam přikázal, sklouzla zpět na lokty, vytlačila svá kulatá ňadra proti jemné tkanině šatů.
„Čekám,“ řekla.
„Sevři svou sílu ve své mysli.“
I když se mu chtěla déle posmívat, zavřela oči, sáhla sama do sebe a snadno nalezla zdroj svých mystických schopností, zdroj, který nemohl Percen spoutat. Vířily v ní a sílily, tmavé a nebezpečné, hledaly uvolnění.
Romulis k ní přišel blíže a vzal její tváře do svých velkých, pevných rukou.
„Opakuj tato slova.“ Vyslovil kouzlo, které ještě nikdy dřív neslyšela, kouzlo času a galaxií a naděje.
„Opakuj to, dokud jim neuvěříš, dokud nebudou součástí tebe.“
Poslechla ho, znovu a znovu zpívala kouzlo, pokaždé hlasitěji, intenzivněji. Kopí její moci vyskočilo z jejího těla a odrazilo se místností.
Jasné paprsky světla vyrazily ke klenutému stropu, jako křídla anděla. Dokonce přidala svá vlastní slova a kouzla.
„Získej polohu současné Tristanovyguan ren a zadus ji. Znič ji.“
„Říkej jen to, co ti řeknu já,“ přikázal Romulis se zuřivostí, tak intenzivní, že to cítila až do morku kostí.
„Oběs ji na stromě. Znič tu ženu a přiveď Tristana do této místnosti,“ řekla bezcitně, šla proti Romulisově pravidlům.
„Znič ji a přiveď Tristana ke mně.“
***
Chystám se pomilovat.
Julia se zasněně usmívala, když se s Tristanem drželi za ruce v zadní části taxíku. Teplo z jeho dlaní a mozoly se ukázaly jako úžasný protiklad, protiklad, který chtěla po celém těle.
Právě strávila večer s tímhle nádherným, smyslným mužem – který ji skutečně shledával žádoucí, mimochodem – a teď jejich rande mělo zažít perfektní konec.
Jen ta představa, jak jeho ruce klouzají po jejích lýtkách, stehnech, břiše: jeho ústa sají bradavky, způsobilo, že se v ní rozkvetlo něco mocného a zcela ženského.
Když se taxík s trhnutím zastavil, ona a Tristan z něj vysedli. Téměř okamžitě poté, co hodila řidiči dvacku, se okolo nich přehnaly výfukové plyny a odletující štěrk.
Mávala si jednou rukou před nosem a snažil se zastavit záchvat kašle, hledala Tristana přes opar. Jejich pohledy se setkaly. Jeho rty se zvedly v pomalém, smyslném úsměvu, a natáhl ruku a opět vtiskl její dlaně so svých. Rozechvělá, zvedla ruku, zapomněla na všechno.
„Jsi připravena začít?“ zeptal se.
Kolena se jí téměř podlomila dychtivostí. „Ach, ano.“
„Tak pojď.“
Táhl ji směrem k domu. Byly jen kousek od schodů na verandu, když se cement pod jejíma nohama přesunul. Najednou se její svět vymkl kontrole. Zalapala po dechu. Tristan se otočil a snažil se ji strhnout do náruče. Ale jak se točili, vzdalovali se dál od sebe.
Strach se v ní zmítal, snažila se k němu probojovat cestu, a on se probojovával k ní. Setkali se uprostřed. Pevně ho sevřela, bála se ho pustit. Jeho stisk jí téměř odřízl přívod vzduchu.
„Co se to děje?“ vykřikla.
Pokud odpověděl, neslyšela ho. Hlasité, pronikavé skřeky vybuchly, jako když nehty škrábají proti povrchu. Měla pocit, jako by se nechala vtáhnout do vakua.
Milion mihotavých hvězd prosvištělo kolem, tak blízko, že stačilo jen natáhnout ruku a chytit jednu do ruky. Zářivé barevné záblesky zaplnily její vidění. Paprsky růžové, fialové, zelené a modré. Zatočily se dohromady, utvořily kaleidoskop, rychle se otáčely. Musely se přestat točit.
Tristanovo sevření se utáhlo a držel ji tak blízko, jak to jen jejich těla umožnila. A pak stejně náhle, jak otáčení začalo, tak skončilo.
Ztvrdlá půda pod jejíma nohama, byla opět pevná opora. Její závrať trvala několik dlouhých chvil, ale když to přešlo, otevřela oči a vydechla šokovaný obláček vzduchu.
„Kde to jsme?“ zeptala se tiše, slova se odrážela ozvěnou kolem ní.
Stříbrný mramor pokrýval velké, prostorné zdi a nějaký hladký křišťál zajišťoval lesknoucí se podlahu.
Nebyl zde žádný nábytek, jen prázdný prostor. Žádná světla, přesto byla místnost krásně osvětlena.
Velké okno zabíralo největší stěnu a Julia pustila Tristana a nakoukla přes něj ven.
Otřásl jí zmatek, jak růžově – fialové panorama zaplnilo její zorné pole. Dračí tvorové prudce vyletěli do vzduchu, jejich křídla se klenula přes neuvěřitelnou délku.
Dole viděla jasné stříbrné moře a bílý písek. Stromy měly oslnivě safírové – a – smaragdově – zbarvené ovoce, a dva zlaté měsíce zdobily noc. Chladný, vlhký vánek s vůní sladkého deště políbil její tváře a prohrábl prameny jejích vlasů.
Otevřela ústa dokořán, otočila se.
„Kde to jsme?“ zeptala se Tristana znovu. „A jak jsme se sem dostali?“
„Jsme na Imperii,“ odpověděl, jeho vlastní zděšení odkapávalo z každé jeho slabiky. Záblesk radosti zaplál v jeho očích.
„Já nevím, jak jsme se sem dostali, v této době, ale nechci zpochybňovat ruku osudu.“ Jeho tvář zářila nesmírnou radostí, když procházel kolem okrajů stěn, konečky prstů přejížděl přes každý povrch.
„Jsou to drahokamy lamori. Podívej se.“ Pohladil jeden z kamenů, a matně stříbrná barva se probudila k životu, zářila vitalitou.
Nepodařilo se jí zastavit se, natáhla ruku a pohladila kámen nejblíže k ní. Žádné teplo. Jen studená a hmatatelná realita.
Doposud růžové světlo začalo osvětlovat vnitřní obvod kamene. Poté se stěny začaly pohybovat, zprvu pomalu, a pak stále rychleji a rychleji, točily se jako předtím, ale otáčely se zpět v neustálém pohybu, nikde se neobjevil konec. Zpanikařila, Julia se hnala zpět do Tristanova náručí. Držel ji pevně u sebe.
„Čas,“ řekl. „Čas se mění.“
Kolik minut uplynulo, zatímco stáli, nemohli nic dělat, pouze sledovat, Julia nevěděla. Jak se něco z toho mohlo vůbec dít? Když se všechno uklidnilo, zamrkala překvapením.
Stáli ve stejné místnosti, ale vše bylo jinak. Velké, delikátní lůžko zabíralo centrum místnosti, po stranách byla spuštěná jemná bílá krajka, vršek byl pokrytý bílými kožešinami. Komplikovaná marnivost a plyšové lehátko, zabíralo oddělený obývací prostor.
Sotva se odvážila dýchat, když vrátila svůj pohled k posteli.
Zalapala po dechu, poprvé si všimla ženy, která tam ležela, její jemné černé vlasy byly rozlité proti bílému hedvábí a perfektně se leskly. Její krása byla tak neskutečná, tak… živá, dokonce i Julia cítila její sílu.
Bronzově opálený, svalnatý bojovník stál vedle ní, oči mu zářily stěží potlačovaným vztekem. Muž se mračil, žena šklebila. Vyskočila na nohy ve chvíli, kdy zpozorovala Tristana, její krémové šaty pluly kolem jejích kotníků. Pohnula ústy, ale nevyšel z ní žádný zvuk.
„Zirro,“ Tristan vyprskl, pevně držel Julii kolem pasu a tiskl ji k sobě. V příštím okamžiku se svět kolem nich začal opět točit. Další hvězdy. Více barev. Točily se dokola a dokola, až se její žaludek převrátil. Když se zastavilo třetí kolo otáčení, stanula tváří tvář poli s vysokými, vzkvétajícími stromy. Neviděla žádné domy, žádná auta, žádné elektrické vedení.
„Musíme ještě počkat na čas a projít si tím znovu,“ řekl Tristan, jeho dech se zvlnil na její tváři.
Jeho tělo se lehce třáslo, uvědomila si, bojovala proti svému vlastnímu třesu.
Jak blízko byla k tomu, aby ho ztratila?
„Byl tady,“ zvolala Zirra, její radost se z ní šířila. „Byl tady!“
„To byl,“ potvrdil Romulis, jeho tón byl příliš šťastný na její vkus.
„Kam šel?“ rychle a pečlivě, prohledala celý svůj pokoj, každý kout, roh a skrytou díru. „Je schovaný?“
„Tvá moc nebyla dost silná, aby ho tady zadržela, ne bez skříňky ve tvých rukou. A tak putoval zpátky do svého nového světa.“
Vztekle vykřikla. „Musím získat zpět jeho skříňku. Musím. Nauč mě další kouzlo.“
„Myslíš, že můj otec by to umožnil? Začaroval jeho skříňku tak jistě, jako je Tristan pryč. Skříňka se nemůže vrátit pouhou magií. Prokletá věc musí být předána do něčí ruky. Vše co jsem ti řekl, bylo, že ho k tobě můžu přivést. Neřekl jsem, jak dlouho zůstane.“
„Bastarde!“ zavřeštěla ve vzteku, otočil se a pohlédla na muže, o kterém předpokládala, že jí pomůže.
„Bastarde.“
„A přesto sis to ještě neuvědomila.“
„Bastarde,“ zavrčela znovu.
„Proč jsi tak rozrušená, Zirro? Kvůli tomu, že zmizel? Nebo kvůli tomu, že vypadá spokojený s jinou ženou?“
„On patří mě. Nerozumíš tomu? Jsem jeho pánem. Ovládám ho. Když ho tady nemůžu udržet svou silou, najdu jiný způsob. Já ho budu opět vlastnit, Romulisi. To ti přísahám.“
Julia zírala na svůj dům, který se nyní tyčil přímo před ní, pak se podívala na Tristana, který stál stále vedle ní. Nakonec šok z toho, co se stalo, opadl a dohnal ji zmatek a strach v plné síle.
„Nechápu, co se to právě stalo. Stáli jsme tady, pak jsme tu nebyli, a teď tu jsme. Jak je to možné? Jak jsme cestovali časem a galaxií a skončili v Impérii?“
Ocel se odrazila v jeho očí, takže fialová vypadala jako hluboká kapalina.
„Zirra, ta která mě proklela, se mě pokusila zavolat zpátky.“
Julii vyschlo v ústech. „Ale tvá skříňka… já mám tvou skříňku.“
„To já vím. To je můj odhad proč jsme se sem vrátili.“
To nemůže být pravda, pomyslela si. Nebyla připravena ztratit Tristana. Ne teď, možná ne nikdy, a skutečnost, že by ho mohla ztratit, ji děsila.
„Pojďme dovnitř,“ řekla. Nechtěla zůstávat venku, nechtěla být větším terčem, než musela být. Chtěla s ním být ve zdech svého domu, a zamknout dveře. Ale když se pokusila pohnout kupředu, zastavil ji pevnou rukou na rameni.
„Není ti zle potom, co jsme se vrátili?“ zeptal se zamračeně.
„Ano. A teď si pospěš.“ Jeho mračení se prohlubovalo, sevřela jeho prsty ve svých a táhla ho ke dveřím.
Zapřel paty pevně do země, bránil jí tak v pohybu o další kus.
„Myslím, že někdo napadl tvůj domov.“
Její oči se rozšířily nevírou a viděla, že světlo prosvítalo zpod zatažených závěsu hlavního okna.
„Ó můj bože.“
„Jdi za křoví,“ dožadoval se a vstoupil do režimu superhrdiny.
Jeho tvář byla naštvaná maska odhodlanosti, jeho pohled byl chladný a tvrdý.
„Co budeš dělat?“ zeptala se, hlas se jí chvěl. I když byl Tristan neuvěřitelně silný, nebyl neproniknutelný před kulkami nebo zásahy od nože.
Neopakoval se, neodpověděl. Místo toho, pomocí mírné síly, ji strčil do křoví. Zaťal pěsti u boků.
„Zůstaň tam, dokud se nevrátím.“
Tristan vytasil své dýky, jednu vytáhl od pasu, druhou z pochvy, kterou si přivázal k botě, a pokradmu, jako by byl zrozen na bojišti, se přikradl k domu.
Rozbité sklo a listy pokrývaly podlahu. Mluvící kostka byla rozbita, ležela v malých kouscích na podlaze. Ve středu místnosti se tyčil vysoký, silný strom, jeho větve se rozpínaly v každém směru.
Zirra, pomyslel si, vycenil zuby. Bylo to součástí jejího kouzla. Nechápal, proč chtěla v Juliině domě strom. Ale byl tam, takže zničil okolí.
Zatnul pěsti, tiše a metodicky prohledal každou komoru v domě, zjišťoval škody, vyhýbal se větvím. Jeho pěsti uchopily jílce jeho dýk tak pevně, že se mu z kloubů vytratila barva. Tolik věcí bylo zničeno v čarodějčině magickém záchvatu vzteku.
Když byla schopná tohohle, co jiného by mohla čarodějnice udělat?
Tristan náhle věděl, že jeho strach je větší než hněv, který se jím šířil. Zirra doufala, že ho získá zpět a v průběhu toho ublíží Julii. A málem se to podařilo.
Vidět ji, vědět, že ho stále chce, způsobilo, že všechny jeho staré zášti stoupaly na povrch. Byl tak šťastný, když zprvu stál uvnitř hradu Druinn, viděl svou vlast. Přesto všechno jeho štěstí vybledlo, když zahlédl Zirru.
V minulosti, se pokusily ženy ukrást jeho skříňku od jeho současné guan ren. Některým se to podařilo: některým ne. Po čas jejich úspěchu, byl nasán zpět do svého vězení, čekal na předvolání od jeho nové milenky. Nikdy předtím mu to nevadilo, po dobu, kterou byl s jednou guan ren, byl stejný jako s každou jinou. S Julií, nicméně… Ach, nechtěl dovolit, aby byl znovu přijat. Ne Zirrou. Ne žádnou jinou.
Jeho paže se chvěly, když vrátil své zbraně do úkrytu a zvedl poničený portrét mladé Julie stojící vedle stejně mladé Faith, tato fotografie byla mírně odlišná od ostatních, které si prohlížel.
Juliiny jasné oči se na něj usmívaly s takovou nevinností a důvěrou.
„O můj bože.“
Měkký, ženský hlas se rozlehl kolem, odstrčil větve ze své cesty. Julia stála ve dveřích, její ústa byla otevřená, oči vytřeštěné šokem a strachem.
„Bylo ti řečeno, aby si počkala venku, ženo.“
„Měla jsem o tebe strach.“
Slova se prohnala skrze něj, zanechala stopy viny v jejich poutu. Ženy po něm toužily, ale rozhodně o něj neměli starost.
A přesto, jedna z těchto žen se starala, a on selhal. Byl schopen ochránit svůj majetek. Ruce se mu třásly, když položil portrét zpět na listnatou podlahu. Jak jeden člověk, jeden válečník, mohl bojovat proti magii, kterou nemohl vidět ani se jí dotknout?
„Jsem v pořádku, Julia,“ řekl. „Zcela bez úhony. Pojď a podívej se.“
Neodtrhl od ní oči, otevřel náruč a prostě čekal. Se zlomeným stenem k němu běžela a vrhla se proti němu.
Její vůně, stále tak sladká jako ona sama, byla nyní protkána strachem – o něj.
„Všechno bude v pořádku, malý dráčku.“
Teď když věděla, že je nezraněný, začala se hroutit.
„Můj dům,“ zašeptala ztrhaně. „Moje věci. Ten strom!“
Dál ji kolébal proti sobě. Byla to staletí od chvíle, kdy ochotně utěšoval ženu, a to ho trhalo uvnitř, když tak činil nyní. Nenáviděl vidět Julii tak rozrušenou. Nenáviděl vidět její slzy, použil svůj prst a jemně je setřel pryč.
„Měla bych upozornit svou pojišťovnu?“ Neveselý zvuk unikl skrz její rty, a zvuk zacinkal jako zubaté zvony tříštící se o sebe.
„Co jsem to řekla?“
Jemně ji dovedl k pohovce.
„Posaď se,“ řekl jí, přičemž vzal její ruce do svých. Její prsty byly ledově studené, příliš studené.
„Chvíli si odpočiň.“
„Já nechci sedět,“ řekla chraplavě. Široce otevřenýma očima se rozhlédla a snažila se vše přijmout na jednou. Její krásné obrazy byly na cáry díky větvím. Její milovaná smaragdovo – safírová lenoška, byla jen zlomená skořápka. Třásla se a řekla: „Vím, že skříňka je tady, ale musím to vidět, musím jí držet ve svých rukách.“
Povzdechl si, nenáviděl, že nechtěla přijmout jeho starostlivost a pustil ji. „Chápu.“
S pevně sevřenými rty, krok za krokem šla směrem k padlým umělým květinám, které kdysi stály na vysokém a stinném arkýři. Odšroubovala prázdné dno. Když viděla, že jeho skříňka tam stále ještě odpočívala, ulehčeně si oddechla a mrkla pohledem k němu.
„Je pořád tady.“ Odmlčela se. „Můj počítač!“
Její tváře ještě více zbledly, Julia zastrčila skříňku zpět do květináče, znovu našroubovala víko a vyskočila na nohy.
Vyběhla z obývací komory, vyhýbala se větvím a běžela do své kanceláře, jen aby zjistila, že je zdevastovaná. Všechny její obchodní soubory a účetní knihy byly rozházené po podlaze, převrácené dlouhými rameny stromu. Její počítač byl rozbitý. Její záznamy byly nenávratně zničené. Zmocnila se jí hrůza.
Zamrkala zpět pálení slz a cítila Tristana, jak se přiblížil. Neřekl ani slovo. Zůstal stát za ní, když jí uchopil rukama okolo pasu, přejel jí dlaněmi přes břicho a zastavil se těsně pod ňadry.
Jeho brada spočívala na vrcholku její hlavy, cítila záchvěvy jeho dechu ve svých vlasech. Téměř se zhroutila, přivítala jeho sílu, jeho teplo. Jak se něco takového mohlo stát?
Otupělá šokem, se svalila na chladnou dřevěnou podlahu.
„Julie,“ řekl Tristan, své znepokojení vložil do jejího jména. Pozoroval ji, když klesl vedle ní a stočil se kolem ní, zabalil ji do svého tepla. Pohladil ji po vlasech a políbil citlivý okraj ucha, po celou dobu mumlala slova útěchy.
„Nechápu to,“ řekla a zavřela oči před zkázou.
„Někteří lidé nechají temnotu naplnit jejich duše,“ odpověděl, vložil jednu ruku pod její kolena a přitiskl ji k sobě.
Potom se postavil, kolébal ji ve svém objetí. Odnášel ji do její ložnice. Neprotestovala ani jedenkrát, když ji položil na matraci a stáhl jí sukni. Vzal do rukou přikrývku, z podlahy, zabalil ji do měkkého materiálu, zatímco se třásla, dal jí měkký polibek na čelo a otočil se k odchodu.
„Tristane,“ zašeptala, zastavila ho. „Kam jdeš?“
„Chci vyčistit nepořádek.“
„Zůstaneš se mnou dnes večer a budeš mě držet?“
„Ano, malý dráčku. Cokoliv co si budeš přát.“
Klesl na postel, uvolněně si lehl vedle ní a přitáhl si ji tak blízko, že každá křivka jejího těla se těsně tlačila proti němu. Jeho vůně se mísila s borovicí, obklopila ji tak důvěrně a tak zoufale ji potřebovala. Zhluboka vydechla.
„Nevím, co můžu říct, abych ukončil tvá muka,“ zašeptal, „ale nějak ti pomůžu zapomenout na to, co se stalo. Přísahám.“
S jeho doznívajícím slibem, si dovolila ponořit se do uklidňujícího objetí temnoty.