Mentální dveře Diova podvědomí byly uzavřené a zajištěné nápisem „Nerušit“ pověšeným na klice.
Celé hodiny Scarlet čekala v přední části vchodu, škrábala a kopala a bušila, bylo to něco, co obvykle dělala, pokud byl její cíl unavený. Přesto zůstaly dveře zavřené. Byl vzhůru a bojoval s letargií, neměl by mít sílu odolávat. Ne s obojkem otroka. Ale nakonec bude muset usnout. Každý musel, dokonce i sesazený král Bohů. A až to udělá, bude u toho.
Ovšem to jak ji přesvědčil, aby ho nechala pomalu trpět… nikdy by se to nemusela dozvědět. Ten hajzl zabil jejího syna přímo před ní, a pravděpodobně odebral Gideonovi vzpomínky na ni. To on byl důvodem, proč její srdce uschlo a zemřelo. To on byl důvodem, proč plakala o samotě a usínala tak po mnoho nocí. A mohl být taky důvodem, proč se cítila opuštěná, osamocená, ztracená a využitá.
Avšak na ničem z toho nezáleželo jejímu démonovi. Musím se nakrmit,řekla Noční můra.
Rozuměla tomu, protože moc dobře věděla, jaké následky plynou z toho, když popírala potřebu své druhé poloviny. Nechtěl by, ale byl by přinucen se nakrmit na ní.
Takže, i když by raději střežila řeckého Boha po celou věčnost, přesunula se ke Galenovi. A aby byla upřímná, ubližovat mu ji lákalo. Trochu.
Naštěstí jeho dveře byly otevřené. Bouřlivě snil o tom, co předtím, ale tentokrát to bylo jiné. Znovu a znovu prožíval to, co s ní zažil. Jeho bezmocnost. Jeho slabost. Jeho porážku Gideonovýma rukama.
Noční můra nasávala jeho hrůzu, libovala si v jeho emocích, přestože to démon nyní nezpůsobil, nasával pach strachu a šel dál. A pak k dalšímu. Když byl démon konečně nasycen, Scarlet je nasměřovala ke Gideonovým dveřím. Ty byly také otevřené.
Její bojovník spal. Jaké myšlenky proudily jeho myslí?
Běž pryč.Příkaz přišel od jejího smyslu pro přežití.
Nemůžu.Křičela její ženská část.
Třásla se, když vstoupila dovnitř, a to, co viděla, ji přinutilo lapat po dechu. Byla tam, na sobě měla krásné červené šaty, přesto byla připoutána k silnému, bojujícímu chlapci, který byl napůl člověk, napůl démon. Zeus stál za chlapcem se zakřiveným nožem v ruce, stříbro se lesklo. Kolem nich byl dav lidí, který ho povzbuzoval.
Nebyly to jeho vzpomínky, uvědomila si, protože Gideon vytvořil několik špatných detailů. Prostě si sám vytvořil scénu toho, co mu řekla.
Po dlouhou dobu se rozhodovala: měla mu ukázat pravdu, nebo mu nechat jeho iluzi. Jeho iluze byla mnohem přijatelnější, než realita.
Potřeboval to vědět. Kdo tenkrát mluvil s ní, nevěděla.
Zvládl by to?Někdy by to sama raději zapomněla.
Potřeboval to vědět. Kvůli Steelovi. Steel si zasloužil otce, který věděl, jak žil, a zemřel.
S tím Scarletiny výhrady zmizely. Pro Steela by udělala cokoliv.
Natáhla chvějící se ruku a mávla nad oblečením snové Scarlet. To na tom všem bylo nejjednodušší, opravit vše tak, jak bylo, pro začátek. Materiál zmizel, jako by její dlaň byla gumou. Poté, s dalším mávnutím ruky, překreslila svoje oblečení. Špinavé bílé roucho, potřísněné krví. Roztržené na jednom rameni. Přidala řetězy a modřiny na obličeji a pažích.
Polkla, prohlédla si dav. Oběma rukama je setřela pryč, takže sebe, Steela a Dia, jejich postavy, zahalila v temnotě. Bytost, jejíž nohy se zcela nedotýkaly země, lem jeho černého roucha vlajícího ve větru, nemohl nikdo vidět. Ta bytost měla přijmout Steelova démona.
Bez jásotu ostatních převzalo místo téměř ohlušující ticho.
Jako další změnila okolí v arénu, kde často Zeus pořádal hry vozů až k opuštěnému chrámu. Bílé alabastrové sloupy vzrostly po celém obvodu, obrostly oroseným zeleným břečťanem. Ozvaly se kroky, které vedly k popraskanému mramorovému oltáři, byl obarven karmínovou barvou díky mnoha obětem, které tam byly vzaty.
Obrátila svou pozornost k Diovi. Její prsty se zaťaly a její mysl křičela: zbavit! Mohla zlostí prasknout. Ale nezastavila se. Jeho zlatý a fialový plášť byl jako první na řadě. Na jeho místo namalovala brnění. Stříbrné. S vyobrazením nádherných motýlů, které byly shodné, s tím, které měla na zádech, stejně jako tetování na Gideonově pravém stehně. Mezimotýly byl zářící blesk.
Z nože, kterého držel Řecký panovník, se stala ozubená mačeta, stvořená pro maximální bolest. S ním pouze neřezal. Ničil.
Udělej to. I všechno ostatní. Gideon správně vytvořil obličej boha. Oči, které odrážely blesky, byly ozdobou jeho brnění, jiskřily, žhnuly, zářily. Ostrý nos. Tenké rty, ale silná čelist, které to dostatečně vynahradila. Zeus měl husté světlé vlasy, které se mu kroutily na ramena, ideálně se hodily ke kůži v barvě drahých kovů. Někdy, když se člověk podíval dost pozorně, mohl vidět blesky proudící jeho žilami.
Dobře. Vše si prohlédla. Jenže nepociťovala úlevu. Bylo třeba změnit jeden poslednídetail…
Konečně se Scarletina pozornost přesunula ke Steelovi. Slzy okamžitě sežehly její oči a její třas se zvýšil, málem se z ní stala vzlykající hromádka. Celou tu dobu cítila bezmocnost vířící uvnitř Gideona. Nebyl tu, jen aby sledoval svým duševním okem, co stalo, ale byly v tom zapojeny i jeho emoce. Všechno, co tady cítil, bude cítit později, až se probudí.
Udělej to. Prostě to udělej. Vzala Steelovi rohy, nenáviděla, že to musela udělat, nenáviděla sama sebe: Řekové nechtěli chlapce použít jen jako zbraň, kterou byl. Přidala mu skvrny na pravé straně těla. Tak krásný. Jeho zuby, naostřila je, aby dva zuby vyčnívaly nad jeho spodní ret. Moje dítě.
Lidé by jejího chlapce považovali za podivného… zvířecího. Ona ho shledávala krásným. Srdce jí poskočilo, tak moc chtěla, aby ho mohla přitisknout ke své hrudi a držet ho na věky. Můj anděl. Odešel tak brzy.
Dokonči to. Znovu polkla, brada se jí třásla, prodloužila chlapcovy řasy a změnila barvu jeho očí z černé, kterou měla ona sama, na elektricky modrou, stejnou barvu jako měl Gideon. Přidala mu několik let navíc. Gideon ho zobrazil jako mladého chlapce, kterému mohlo být jedenáct nebo dvanáct. Přiblížila jeho věk k šestnácti, k věku teenagera, který nikdy neměl příležitost dospět k dnešnímu dni nebo být milován. Teenager, který se nikdy necítil dost dobrý nebo milovaný, a ach, znala to tak dobře.
Ve skutečnosti však nevěděla, jak byl starý nebo jestli někoho nemiloval.
Její slzy začaly padat volným pádem, když ho pokryla špínou a modřinami, zlomila mu ruku, nohu, a přidala silné jizvy na zádech. Stovky jizev.
Tak. Bylo hotovo. Scéna byla namalována.
A teď… teď nastal čas, aby Gideon viděl, jak se to skutečně stalo.
Nebyla si jistá, jestli by to mohla přežít znovu-pro Steela, cokoliv pro Steela-Scarlet přikývla, ramena jí těžce poklesla k bokům, a každý obraz s trhnutím náhle ožil.
„Prosím, nedělej to,“ prosila snová Scarlet. „prosím. Udělám všechno, co budeš chtít.“ Měla roztržený ret a krev z rány kapala na její bradu. „Jen ho nech. Prosím.“
Diův tvrdý výraz nezakolísal. „Nesčetněkrát ses pokusila o útěk, a přesto očekáváš, že ti nabídnu spásu? Jistě i ty nemůžeš být tak hloupá.“
„Je to jen chlapec. Neudělal nic špatného. Potrestej mě. Zabij mě. Nech ho jít. Prosím.“
„Není to jen chlapec. Je několik staletí starý.“
„Prosím. Prosím, Vaše Výsosti. Prosím.“
Přes to všechno, Steel držel hlavu skloněnou a oči odvrácené. Netřásl se, neplakal. Byl tichý, klidný. Čekal. Jako by si zasloužil vše, co mu chtěli udělat.
„Dokud žije, budeš mi i nadále vzdorovat,“ řekl Zeus. „Z tohoto důvodu musí zemřít. Jednoduché, opravdu.“
„Nebudu se snažit znovu uniknout. Přísahám. Vrátím se do vězení a tiše tam shniju. Prosím.“
„Měla jsi tu možnost, dcero Rheina. Předtím.“ Bedlivě ji pozoroval, král bohů hodil nůž do vzduchu, chytil ho za držadlo. „Ale musím přiznat, že se mi líbí myšlenka, že ti useknu hlavu. Možná jsem byl příliš ukvapený při výběru toho, kdo by měl zemřít. Co myslíš, Steele? Mám zabít tvou matku, nebo mám tu čest přenechat tobě?“
Po tomto Steel konečně vzhlédl. Šok se usídlil v jeho rysech, zastínil přijetí a hanbu. „M-matka?“
Takový sladký hlas, s náznakem kouře a oblaků.
Scarlet mu nabídla slabý úsměv. „Miluju tě.“Tahle slova toužila říct už dlouho. „Bez ohledu na to, co se stane, Steele, miluji tě. Vždycky jsem tě milovala a vždy budu. Nedala jsem tě pryč, drahoušku.Vzali mi tě.“ Zakuckal se.
„Ano, je to tvá matka. Ano, vzali tě od ní,“ Zeus to chlapci potvrdil, zmateně se na něj otočil. „Můžeš mi za to teď poděkovat.“
Steelův šok nahradila hrůza, jeho azurové duhovky se zbarvily červenou krví. Proto byl připoutaný, po tom všem. Myslel si, že je nepřítel koruny, a navedl Dia rovnou k ní. „Matko,“ řekl znovu, a tentokrát v jeho milovaném hlase byla bolest. „Já-já-“
„Neobviňuji tě, sladký chlapče. Jsi všechno, co jsem kdy chtěla, abys byl. Silný. Půvabný. Inteligentní. Udělal jsi přesně to, co bych udělala já, kdyby situace byla obrácená. Miluju tě tak moc.“ Nemohla mluvit dostatečně rychle, protože věděla, že v každém momentě-
„Dost,“ vyštěkl Zeus, přesně jak se obávala. „Ptal jsem se na otázku a toužím po odpovědi. Jak to tedy bude, Steele? Zemře mou rukou, nebo tvou?“
„Já-já nechci, abys ji zabil.“ Steelův vlhký pohled ji lačně vstřebával, jako kdyby si do paměti o ní ukládal každou maličkost. „A nechci ji zabít. Nech ji žít. Prosím.“ Jeho prosba zrcadlila všechno to, co předtím požadovala ona.
Scarlet bojovala s veškerou silou, kterou měla. Musela se k němu dostat. Nesneslaho vidět utrápeného. „Budu v pořádku, miláčku. Nech ho to udělat. Je to v pořádku, to ti přísahám.“ Raději by sama zemřela, než aby dovolila, že Steela postihne jediný škrábanec.
„Nebudu milosrdný,“ řekl Zeus.
„To mě nezajímá,“ řekla jim oběma Scarlet. Bude lepší, když bude trpět nyní, než kdyby musel Steel trpět v nadcházejících stoletích, protože ji zavraždil.
Ticho. Hrozné, strašné ticho. Ale pak se stalo něco mnohem horšího. „Zabij mě místo ní,“řekl Steel. „Jsem nic. Nikdo.“
„Ne!“ Vykřikla Scarlet.
Ale Zeus přikývl, pohladil zuby mačety a ignoroval ji, zaměřil se na jejího syna. „Máš pravdu. Ona je příliš cenná, abych ji zlikvidoval. Jako nemanželská dcera Rhei, je ostudou Kronuse, a je neocenitelnou zbraní, když bude potřeba ho ovládnout.“
Uklidnila se. Šance. Naděje. Zeus ji považovat za nástroj, který mohl být použit proti jeho nepřátelům.
„Ale i tak. Musí být potrestána za své činy. Tak co mám dělat?“ Zeptal se, zdálo se, že je opravdu zamyšlený.
Naděje se ztenčovala… „Pošli Steela pryč,“ prosila. „Tak mě potrestáš. Budu se trápit, kde je a co se s ním děje. Prosím. Prosím. Nic mě nebude bolet víc než to. Víš, že je to pravda.“
Pomalu se Zeus zazubil. Přikývl. „Vynikající plán. Pošlu ho jinam.“
Naděje se znovu objevila, zaplavila ji. „Děkuji.“ Poklesla jí ramena, dýchala povrchně. Její syn bude v bezpečí. Bude žít. Vyroste v muže, kterým měl být. „Mockrát ti děkuju, mocný králi.“ Slova díků splývala z jejích rtů. Blábolila, věděla to, ale nemohla se zastavit. „Děkuji.“
Ale promluvila příliš brzy.
„Pošlu ho k posmrtnému životu,“ dodal bůh, nakonec ji umlčel. „Jak jsem původně plánoval.“
Jako vždycky plánoval, uvědomila si. Nikdy neuvažoval, že by nechal chlapce jít, jen si s ní pohrával.
Steel vytřeštil oči. Ze strachu, z lítosti, poté se na ni upnul odhodlaně pohledem. „Omlouvám se. Matko.“
Scarlet křičela, silou, která otřásala chrámem, ničila své vlastní ušní bubínky. „Ne! Ne!“
„Ano.“ Bez váhání, Zeus zvedl čepel a udeřil.
Gideon se probudil s řevem a vystřelil do vzpřímené polohy. Slzy stékaly po jeho tvářích v potocích kyseliny. Zvedl roztřesenou ruku a otřel si je pryč. Drazí bohové. Právě viděl Dia, jak podříznul hrdlo jeho syna. Cítil Scarletinu bolest a bezmoc. Její zoufalství.
Takhle se to stalo, věděl, že to tak bylo. Scarlet mu to ukázala. Cítil ji ve svém snu. Její sladkou vůni, intenzitu jejích emocí. Opravdu by udělala cokoliv, aby zachránila toho chlapce. Cokoliv. Tak moc ho milovala. A musela se zotavit z jeho ztráty, sama.
Gideon by toho nebyl schopný. Sotva teď držel pohromadě, a stále si na chlapce nepamatoval. Tak krásný chlapec. Jak silná Scarlet byla. Tak vynalézavá. Byla přeživší do morku kostí.
Jeho úcta k ní se zdvojnásobila. Jeho touha po ní se ztrojnásobila.
Zasloužila si hýčkat. Zasloužila si, aby za ní bojoval jako o poklad, kterým byla. Měl by ji hýčkat. Měl by o ni bojovat. Nemohl jí vynahradit její minulost, ale mohl jí dát lepší budoucnost.
Měl ji zase zamknout? Nikdy! Byl zkurvenej idiot, když tak přemýšlel. Nebezpečná nebo ne, byla jeho. Zabil by kohokoliv, dokonce i své přátelé, kdyby jí vyhrožovali.
Musel ji najít.Byl to obtížný úkol, uvažoval, jistě ho nechtěla vidět. A-
Jeho pohled obkroužil ložnici, zjistil, že okolo nečíhají žádní nepřátelé, byl to zvyk, který v něm zakořenil po stoletích válek. Náhle se zastavil.
Scarlet. Tady. Spala. Neskutečné.
Tulila se vedle něj, nohy měla rovně, jednu ruku položenou přes své srdce, druhou měla položenou přes čelo. Hedvábné černé vlasy rozhozené kolem ramen, zářící jako leštěný eben.Byla tak ženská, vyrobena k milování a být milována.
Natáhl ruku, uvědomil si, že se třas zvýšil-zatracená pravda-odhalovala slabost, a pohladil špičky prstů její nos, předtím, než jeho svaly vypověděly poslušnost a jeho ruka spadla k jeho boku. Potřeboval se jí dotýkat. Stále.
Pro tuto chvíli musel být spokojen s vědomím, že byla tady. Jak? Proč? Na tom záleží? Byla tady! Mohli si promluvit, a on mohl začít s rozmazlováním. Masáže nohou každý den, hlavy jejích nepřátel doručeny až k jejímu prahu jako ranní noviny.
No tak, lásko. Probuď se. Prostřednictvím oken ve dveřích, které vedly na balkon, viděl, že slunce bylo ztlumené a klesalo, stmívalo se. Její rozmazlování mohlo začít dříve, než později. Každou chvíli se Scarlet-
Její oční víčka se otevřela a ona se zvedla do vzpřímené polohy, stejně jako to udělal on. Její hlava mu narazila do brady, a on sebou trhl.
Když sitřel místo, kde se srazili, jejich pohledy se setkaly. Její oči… tak tmavé, tak záhadné. Tak naplněné bolestí a nadějí a lítostí. Poklad k nezaplacení, tato žena by měla vždy jen vypadat spokojeně.
Olízla si rty a pomalu se uvolnila zpátky na matraci, otočila se na svou stranu, tváří k němu.Ústa se jí otevírala a zavírala, jako kdyby hledala správná slova, co říct. Nechtěl jí připomenout ten sen. Ještě ne. Bylo to těžké téma a právě teď si oba potřebovali odpočinout. Nebo lépe řečeno, potřeboval ji utišit, když to neudělal dřív.
„Takže, kdo dneska nejsi?“ Zeptal se vleže tak, aby si viděli do očí.
V její tváři se zableskla úleva. „Scarlet… Long,“ odpověděla.
Long. Stejně jako Justin. Muž s černými vlasy a hnědýma očima. Gideon se téměř usmál. Sladký pokrok. Doufal, že už nikdy nevybere znovu blonďáka. A jednoho dne, možná, si bude říkat dokonce Scarlet Lord.
Nechtěl by to? Ano, chtěl, uvědomil si téměř okamžitě. Líbila semu ta myšlenka, že tahle žena patří k němu. Skutečně, patřící k němu takovým způsobem, aby to celý svět poznal.
„Jak se cítíš?“ Zeptala se tiše.
„Hůř.“
Dlouze si povzdechla. „Dobře. To je dobře.“
Z posledních sil usadil svou paži nad křivkou jejího pasu. Nepokárala ho za tak intimní gesto, a jeho to potěšilo. „Když je mi ještě hůře, nechci prohledat Kronusovi ložnici.“ Potřeboval dostat do rukou obojek otroků. Takto by se dveře do Tartaru otevřely. Tyhle obojky byly jako klíč k bráně. Dostane ho dovnitř. Dostat se ven bude něco jiného. „Ale sakra. Mám svůj náhrdelník, takže se můžu volně pohybovat.“ Aniž by Kronus věděl, kde je a co dělá. Král Bohů ho mohl zastavit, poslat zpět do Buda, než položí jedinou nohu do vězeňské oblasti.
Jedno ze Scarletiných obočí se pozvedlo. „Říkáš, že nemáš svůj motýlí náhrdelník, takže se nemůžeš volně pohybovat kolem tohoto paláce?“
Přikývl a snažil se odhadnout, jak se tváří.
Vytáhla oba řetízky z pochvy u pasu a nechala je volně viset z prstů. „Mám je. Zjistila jsem, kde jsi je vyhodil jako smetí.“ Znělo to skoro hořce. „Takže oni nejsou jen hezké ozdoby?“ Teď zněla… zklamaně.
Myslela si, že náhrdelník byl dárek od něj. A když ho našla, myslela si, že ho „vyhodil jako smetí.“ Jako kdyby byly odpadky. Nedovolil by, aby si myslela něco takového.
Slíbil si, že jí už nikdy nebude lhát. Pak zamrkal. Počkat. Nikdy by ji záměrně neuvedl v omyl s jeho lhaním. Lepší. „Nemají bránit bohům, aby nás sledovali. Poslouchali.“
Jak mluvil, oči se jí rozšířily. S tímto výrazem pro něj bylo snadnější v ní číst. Ale její oči neprozradily žádný náznak emocí. „Tyhle náhrdelníky jsou blokátory.“
Přinejmenším se nevyjádřila k jeho podvodu. „Přesně takhle je to špatně.“
„Dobře. Chytré.“ Natáhla se, aby jeden z nich zapnula kolem jeho krku, ale zavrtěl hlavou a zastavil ji. „Ale proč čekat?“ Dobře, teď vypadala připravená vybuchnout. Její oči se zúžily, téměř… hořely, a v hrůzostrašném zamračení vycenila zuby.
„Jsem příliš silný, abych teď mohl odejít-“ příliš slabý. „A neměli bychom čekat, až budeme připraveni proklouznout z paláce a zmizet z Kronusova radaru.“ Absolutně by měli počkat. Ve chvíli, kdy Kronus ztratí spojení s Gideonem, bude mít podezření a udělá všechno, co bude v jeho silách, aby překazil Gideonův úspěch.
„Takže proklouzneme-“
Opět přikývl.
Zavanulo z ní očekávání. Oba dva půjdou k Tartaru a zabijí Dia.
„Za jak dlouho se zotavíš?“ Zeptala se.
„Ani další den.“ Ještě jeden den.
Mrkla. „Tak co budeme dělat do té doby?“
Líbat se. Dotýkat se. Znovu se navzájem poznat. Milovat. „Nebudeme mluvit.“
Obrátila oči v sloup, jako kdyby právě udělal něco legračního. „Ty a já? Mluvit? To si nemyslím. Řekli jsme si všechno, co jsme si potřebovali povědět o sobě navzájem. Budeme v tomhle spolupracovat, protože jsme silnější jako pár, ale to je všechno, co uděláme. Pracovat spolu. Zabíjet společně.“
Skvělý. Padala zpět do svého tvrdohlavého režimu. Ale to nevadilo. Mohla si říkat, co chtěla, ale s ním to nic nedělalo. Měl v úmyslu se jí držet, jako klient striptérky.
„A vůbec,“ pokračovala, rozhodně. „Musíme to brát reálně. Já nemusím čekat. Mohu se proplížit ven z paláce a zabít každého boha a bohyni, na které narazím.Vlastně ti dělám laskavost.“
Nízké zavrčení zadunělo v jeho hrdle, rozohnil se. Představa, že by se Scarlet couralaskrze palácové sály sama, mu nedělala dobře. Nešla by proti lidem, ale proti nesmrtelným. Silnějších, násilnějších nesmrtelných. Čistě mužský instinkt ji chtěl držet v bezpečí, šťastnou a ne v zasraném neustálém nebezpečí.
Uklidni se.Prostě ji musel udržet zaměstnanou. A kdyby neměla zájem o mluvení, pak zbývala pouze jediná možnost. Co by chtěl dělat jako první.
Byl vyčerpaný, ale myšlenka mít ji uzdravila jeho buňky, svaly a kosti, což mu umožnilo převrátit se na ni. Zalapala po dechu, když ucítila jeho váhu, ale on se neposunul. Ne, přitiskl se dolů, blíže k ní.