„Takže jste něco viděl, nebo alespoň slyšel?“ Slova paní Wilcoxové zazněla v tichu, které následovalo po Aubryině zmizení. Její hlas zněl nepřirozeně hlasitě.
„Aubrey se tu objevila a mluvila se mnou. Chvilku,“ odpověděl Raef, aniž by se na starší ženu podíval. Místo toho pozorně sledoval Lauren a všiml si, že se její prázdný výraz nevrátil. Sice její obličej nebyl nikterak živý, ale už nepřipomínala zombie. A také si všiml, že ten příval emocí, které cítil z Aubrey, také zmizel. Odkašlal si, zatímco si přál, aby u sebe měl tu zatraceně nejsilnější černou kávu s whiskey. „Posaďte se, slečno Wilcoxová. Je tu pár věcí, které potřebuji projít s vámi a vaší…“
„Proč nejdeš domů, mami?“ Lauren ho přerušila tím, že mu skočila do řeči ostrým hlasem, jak se posadila vedle své matky. „Bude lepší, když na ty otázky odpovím sama.“
„Co když se to vrátí, Lauren?“
„Mami, už několikrát jsem ti řekla, že Aubrey vidím často. Je mrtvá. Ale to neznamená, že je z ní to. Pořád je to Aubrey.“
„Nemluvila jsem o duchu tvé sestry,“ řekla chladně paní Wilcoxová. „Mluvím o tom příšerném stavu, který tě někdy popadne.“
„Matko, několikrát jsem se ti snažila vysvětlit, že mě to jen tak nepopadne. Je tu pro to důvod.“ Výraz paní Wilcoxové se nijak nezměnil a Lauren si povzdechla. „Nebudu řídit. Jsem si jistá, že pokud znovu ztratím vědomí, bude mě pan Raef schopen pohlídat dost dlouho na to, aby mě dostal domů.“
„Lauren, já…“ začala její matka, ale pak se zarazila. Postavila se a kývnula na Raefa. „Předpokládám, že zajistíte, že se má dcera vrátí domů v bezpečí?“
„Ano,“ řekl Raef, ačkoliv se mu nelíbilo to rodinné drama, do kterého vstoupil.
„Promluvíme si později, Lauren. Bylo mi potěšením vás poznat, pane Raefe.“
Jak se za její matkou zavřely dveře, setkala se s jeho pohledem. „Není tak chladná a zlá, jako se tváří. Je toho na ni příliš.“
„Definujte čeho,“ řekl.
„Tím myslím smrt mé sestry a skutečnost, že to policie nedokáže uzavřít. Přidejte k tomu Aubrey, která mě straší a chvíle, kdy něco zajme mou duši a vysává z ní energii, a máte z toho recept, který dokáže vyděsit kdejakou matku.“ Laurenin hlas byl klidný a zdála se uvolněná. Ale v modrošedých očích se skrývalo zoufalství.
Raef se zvedl a přešel k pultu. Dolil si kávu a poté nalil do velkého hrnku pro Lauren.
„Smetanu nebo cukr, slečno Wilcoxová?“ Zeptal se přes rameno.
„Obojí, a pokud spolu máme pracovat, přeji si, abyste mi říkal Lauren.“
Odložil konvici a podal jí kávu. „Tak tedy Lauren. Mí přátelé mi říkají Raef.“ Vrátil se na místo a krátce se usmál. „Vlastně, i moji nepřátelé mi říkají Raef.“
„Máš mnoho nepřátel, Raefe?“
„Trochu,“ řekl. „A ty?“
Zavrtěla hlavou. „Ne.“
„A co tvá sestra?“
„Ne. To je jeden z důvodů, proč je to taková tragédie. Nic z toho nedává smysl.“
„Řekni mi, co výš o smrti své sestry, a já uvidím, jestli to náhodou nedá nějaký smysl mě.“
„Nevím, kde začít.“ Laurenin výraz se napjal, jak usrkávala kafe, a Raef si všiml, že se jí roztřásly ruce.
„Začni na začátku. Kdy byla zabita?“
„Patnáctého července. Byla sama, i když neměla být. Při práci jsem téměř vždy s ní…“ Odmlčela se nad tou zjevně bolestivou vzpomínkou. „Alespoň myslím, že jsem vždy byla s ní.“ Lauren se narovnala a znovu našla svůj klid, než pokračovala jasnějším hlasem. „Červenec byl hodně zaneprázdněný, takže jsme se musely rozdělit, abychom práci dokončily včas.“
„Dokončily včas? Co jste se sestrou dělaly?“
„Krajinářství. Červenec je dost náročný kvůli květinám, a pokud dostatečně neprší, tak je ovlivní horko, které v Oklahomě touhle dobou máme. Květiny jsou spáleny, pokud v tak teplém prostředí nejsou správně udržovány. Aub i já jsme vlastníky firmy Krajinářství dvou sester. Alespoň jsme byly.“ Znovu se zarazila a napila kávy. „Teď jsem jediným vlastníkem.“
„Firma? Tím myslíš, že máte nejvyšší podíl akcií?“
„Tím myslím to, že jsme ji s Aubrey založily a byly prvními zaměstnanci.“ Setkala se s jeho pohledem. „Ano, špiníme své vlastní ruce. Hodně.“ Zvedla ruku a Raef překvapeně povytáhl obočí, když viděl, že místo aby měla dobře upravenou a jemnou ručku, měla Lauren dlaň plnou mozolů. Nikdy by nečekal, že něco takového uvidí u dcery bohatého chlápka.
„Myslela jsem, že Psyjové umí lépe skrývat vlastní myšlenky,“ řekla Lauren.
Raef vzhlédl od ruky k očím. A poté k vlastnímu překvapení slyšel, jak se přiznává. „Obvykle ano.“
„Dívky z bohatých rodin, které se hrabou v hlíně, to ti musí připadat neobvyklé,“ řekla Lauren.
Raef na ni pohlédl s úsměvem. „Zní to jako reakce, na kterou jsi zvyklá.“
„Řekněme, že naše rodina nebyla zrovna nadšená, když jsme s Aubrey tu firmu před šesti lety založily. Naštěstí nás nemohli zastavit.“
„Vysvětli to,“ řekl Raef. Neměl pocit, že by mu to pomohlo vyřešit vraždu, proto ji vážně nemusel vyslýchat ohledně její rodiny a podniku, ale uvědomil si, že to chce slyšet – chtěl vědět víc.
A to bylo zvláštní.
„Aubrey i já jsme zdědily peníze od dědy, když nám bylo jednadvacet. Mohly jsme si s nimi dělat, co jsme chtěly – a tak jsme začaly podnikat, ale místo, abychom si koupily elegantní butik na náměstí, nebo abychom pokračovaly v rodinné tradici investic, koupily jsme rostliny a hlínu. Alespoň tak to podává naše matka. Naše rozhodnutí nebylo zrovna populární, ale bylo naše.“
„A jak vám to šlo?“
„Skvěle. Jsme v plusu. Máme pět zaměstnanců a i tak musíme práci odmítat. Proto byla Aubrey ten den sama – měly jsme toho moc a ona byla odborník na vodní rostliny. Na Labutí jezero šla sama.“
Raef pocítil šok a nemohl uvěřit, že si nedal dvě a dvě dohromady dřív. „Aubrey Wilcoxová, polovina července. Byla zasažena elektrickým proudem, když pracovala s vodními rostlinami na ostrově Labutí jezero.“ A poté si uvědomil, proč mu to nedošlo. Nešlo o vyšetřování vraždy. Ta smrt byla prohlášena za náhodu. Co to sakra?
„Nebyla to náhoda,“ řekla Lauren tvrdě, jako kdyby mu četla myšlenky.
„Ale kdybych si vyžádal policejní zprávu, našel bych, že smrt tvé sestry náhodou byla, že?“
„Ano. Znamená to, že nám nepomůžeš?“
„Ne. Případ beru.“ To nebylo nic neobvyklého. Někdy rodiny potřebovaly jeho služby, aby dosáhly klidu. Sakra, nejen jeho služby, ale Psyje obecně. Policie mohla opakovaně tvrdit, že je to sebevražda či nehoda, ale oni se stále drželi naděje, že je někde nějaký zlý člověk. Hledali důvod, na který by mohli zaměřit svůj vztek a zoufalství. A v tu chvíli do rovnice vstupoval Psyj – to byl také jeden z důvodů, proč měli tolik klientů, dokonce i ve světě, který byl plný Normálů, co neměli žádné psychické dary. Komunikovat s duchem mrtvého, to bylo něco, co mohlo rodinám pomoci vyrovnat se s pravdou. Dosáhnout cíle. Samozřejmě, že Raef obvykle upřednostňoval obyčejnou, staromódní vraždu – nenávist a hněv, to bylo něco, s čím se uměl vypořádat. Zoufalství, to bylo úplně něco jiného.
„Aubrey mi říkala, že byla zabita.“
Raef se v duchu otřásl. „Myslel jsem, že duch tvé sestry má problém mluvit o své smrti.“ Byl toho svědkem. Zeptal se jí na její vraždu a rozhodně mu nic neřekla.
„Má problémy o tom mluvit. Když říkám, že mi to řekla, nemám na mysli to, že skutečně pronesla: Hej, ségra, zabili mě. Myslím tím, že mi to řekla tady.“ Lauren si položila ruku na srdce. „Jsou věci, které nedokáže vyslovit, ale já je cítím. Vždy jsme byly jako dvě poloviny stejného celku. Nevím, jak jinak to vysvětlit, protože pokud nejsi námi, není možné to chápat. Přidej to ke všemu tomu zmatku, co se děje po Aubryině smrti, a máš tu vážně něco divného. Raefe, pravdou je, že ani já nechápu, co se tu děje. Doufala jsem, že mi pomůžeš – že nám pomůžeš. Pomoc nám, Raefe.“
Raef se odmlčel, jak si prohlížel Lauren a shromažďoval myšlenky. Když konečně promluvil, mluvil pomalu, jako kdyby zpracovával informace nahlas. „Policie tu smrt označila jako nehodu, ale tvé dvojče ti dalo jasně najevo, že byla zavražděna. Je to tak?“
„Ano.“
„A přesto, že se ti ukazuje, čehož jsem byl svědkem, zdá se, jako by mezi vámi byla nějaká bariéra, jako kdyby ji ovládala či blokovala nějaká jiná síla?“
„Ano, zvlášť když se snaží přímo mluvit o své vraždě.“ Zněla, jako kdyby se jí neuvěřitelně ulevilo. „Ani si neumíš představit, jaká je úleva mluvit s někým, kdo mi neříká jak je to divný a skutečně mi naslouchá.“
Jeho úsměv byl upřímný, ale ponurý. „Zkus si představit, že je ti devět a dokážeš vycítit negativní emoce – pouze negativní emoce. Chápu, jaké to je poslouchat, že si podivín.“
Lauren dlouze, úlevně vydechla. Ramena jí klesla a zase popadla kávu. „Fajn. Pak tedy mluvíme stejným jazykem.“
„Takže tvá sestra tě skutečně ovládá,“ řekl a vzhlédl od svých poznámek. To bylo neobvyklé. Ovládání duchem samozřejmě nebylo neslýchané, ale duchové si obvykle nevybírali člena rodiny. Nemohl si vzpomenout, kdy by o něčem podobném mezi dvojčaty slyšel.
„No, nevím, zda to můžeš nazvat ovládáním. Objeví se, stejně jako před chvíli, a můžeme spolu mluvit.“ Odmlčela se a zamrkala, jako kdyby se snažila zastavit slzy. „Chybí mi. Hodně. Bez ní už se necítím normálně.“ Lauren zavrtěla hlavou a otřela si oči. „Ale to není důležité. Důležité je, že když se se mnou snaží mluvit o své smrti, něco ji vyrve pryč a to, co se jí potom děje, mohu cítit i já. Je to jako…“ Laurenina slova utichla. Zachvěla se. „Je to jako kdyby mě někdo také vraždil.“
„Zadrž. Tvá sestra je už mrtvá. Možná že to, co cítíš, je její snaha se s tebou svázat, zatímco jejího ducha to táhne do jiného světa. Lauren, je pravdou, že pro většinu duchů je těžké zůstávat na této rovině existence. Měli by jít dál.“ Pokoušel se mluvit klidně, ale nebyl na tohle dobrý. Navíc to stále víc a víc vypadalo, jako kdyby měl Lauren i její rodinu předat nějakému médiu, které pro Po úsvitu měsíce pracovalo.
„Nechápeš to,“ řekla Lauren a zdála se víc a víc rozrušená. „Aubrey nepůjde dál. Nemůže. On ještě neskončil se zabíjením.“
„Zopakuj to?“
Lauren si povzdechla. „To je to jediné, co mi Aubrey dokázala říct: vrah její duši spoutal. Spoutal všechny duše svých obětí. Fyzická smrt je pouze začátkem. Nezastaví se, dokud z její duše nevysaje veškerý život. Musíš ho najít. Ještě se zabíjením neskončil.“