„Ztrať se,“ zašeptala Kaia Parisovi, když sestupovali po schodech, které vedli ke svobodě… a Striderovi. „Jsi jako špatná vyrážka, která se neustále vrací.“
Zasmál se, byl to dunivý zvuk, ze kterého se mu sotva podařilo potlačit neustálou bolest.
„Myslím to vážně. Tohle je nejvíc pozornosti, co mi kdy Strider věnoval a ty to všechno ničíš. Uteč předtím, než tě srazím k zemi.“
Paris se zastavil a uchopil ji za paži a přinutil ji tak se zastavit. Sympatie nahradilo pobavení, zlaté paprsky ho hladily po kůži jako milenka. Takový krásný chlap. Dokonce i přírodní elementy měly problém mu odolat.
„Poslouchej, zlatíčko, protože ti chci dát životně důležitou radu. Buď hodná holka a už dneska nedráždi medvěda. Už tak je na hraně.“
Její oči se zúžily, tmavé řasy se spojily, aby měla Parise a jen Parise v hledáčku. „Myslela jsem, že jsi chytrý, odoláváš snadno mým svodům, ale hej. Někdy medvěd potřebuje pokoušet, nebo se nikdy neprobere ze zimního spánku.“
Jeden koutek úst mu pobaveně zacukal. „Och, jo? No, přemýšlej o tom. Co je první věc, kterou medvěd po probuzení udělá?“
Hups. „Jde se najíst. A abych byla upřímná, na to se opravdu těším.“
„Jo, jo, já vím. To může být legrace.“ Sklonil se k ní, ústa mu stále pobaveně cukala, Paris zašeptal: „Ale víš, co ještě? Medvědi rádi ubližují. Medvědi milují mučení, Kye. Ten člověk, který se připlete medvědovi do cesty, obzvláště po tak dlouhém spánku, neskončí moc dobře. Nech ho, ať se přizpůsobí tvé… jakže jsi to nazvala, drzé puse? Návnada.“
„Tak za prvé, nejsem tak úplně člověk,“ řekla a zvedla bradu. „Mám pro tebe jednu novinku, ty můj malý bonbónku. Jsem silnější než ty. Jsem silnější než on. Jsem silnější než vy dva dohromady. Zvládnu všechno, co on.“
„Zatraceně,“ zavrčel náhle Strider. „Už dost. Musíme jít, Parisi, takže můžeš přestat dělat do našeho uličníka.“
Našeho,řekl. Ne tvého. To byl slabý pokrok. Kaia se snažila neumívat, ale odkráčela od Parise a pomalu se otočila k Striderovi, čímž její zlost vyprchala. Dech se jí zasekl v hrdle. Paris byl krásný, ano, ale Strider… Strider byl velkolepý.
Když ho poprvé po několika týdnech uviděla, stál uprostřed policejní stanice, ve vstupní hale, okolo sebe měl bílé zdi a jí se z něj skoro podlomila kolena. Jeho světlé vlasy byly v naprostém zmatku, jak si je neustále projížděl prsty. Námořnicky modré oči ji pozorně sledovaly, přetrvávaly na těch správných místech a jí se zachvěl žaludek.
Teď když se na něj znovu podívala… byl vysoký a tyčil se nad ní, i když stála na schodech výš a měla vysoké podpatky. Měl lahodně tvarované svaly, které nemohl skrýt pod dlouhým koženým pláštěm, pevnou černou košilí a džínami. A bohové, jeho tvář, měl tvář tak-nevinného, a tak-zlobivého padlého anděla.
Zpočátku si tohohle rozporu nevšimla. Viděla jen nevinnost a pokračovala v hledání vlastností, které vždycky považovala za nejatraktivnější: zadumanost, nebezpečí a dočasnost.
To byl důvod, proč ji Paris tolik zaujal.
Truchlil nad ztrátou své ženy. Zadumanost – odškrtnuto. Byl závislý na ambrózii, která ho mohla bez váhání kdykoliv zabít. Nebezpečí – odškrtnuto. Takže to bylo jasné, byla to jednorázová záležitost, a vůbec jí na tom nezáleželo. Dočasnost – odškrtnuto. Potom se ale vytratila z postele – Harpyje to tak vždycky dělaly – a byla prázdná a bezradná.
Což byl pravděpodobně důvod proč se o několik týdnů později vrátila na několik vteřin. Chtěla cítit to co cítila, když byli spolu. Naplnění. Uspokojení. Ale odstrčil ji pryč, fyzicky neschopen ji uspokojit, a vyhodil ji ze svého pokoje. Jo, mohl ji potěšit a nic z toho nemít, ale udělal by to jen ze soucitu, a to nebylo něco co by mohla tolerovat.
A protože na sobě měla jen župan, při svém druhém pokusu svádění, odešla od něj jen v županu – a nedávala pozor a vrazila do Stridera na chodbě.
Tehdy poprvé viděla ďábla v jeho očích.
V tom okamžiku měla pocit, jako by se v ní něco přepnulo. Udělala chybu, když šla po Parisovi. Muž před ní byl všechno, co kdy chtěla, a víc.
Vlasy měl mokré a přilepené ke spánkům, byly tmavší. Bílý ručník měl omotaný kolem krku, byl bez košile, odhaloval svou bronzovou sílu. Pozorovala, fascinovaná, jak se malé kapičky potu vydaly na svou zlatou cestu, než zmizely do ráje. Ráj, který chtěla navštívit. Svým jazykem.
Šortky mu vysely nízko okolo pasu a odhalovaly zubaté okraje safírového motýlího tetování na pravém boku. Vyschlo jí v ústech. Bylo jasné, že se právě vrátil z posilovny. Velmi intenzivního posilování. Stále ještě ztěžka oddychoval. Ty rty, uvědomila si, slibovaly nesmírné potěšení, když se stočily do hříšného pobavení.
„Hezký obleček,“ řekl, námořnicky modré oči pomalu sjížděly její tělo, od rozcuchaných vlasů až po fialový lak na jejích nohách, setrvaly na ztvrdlých bradavkách a mezi chvějícími se stehny.
„Nic jiného jsem nenašla,“ odpověděla nejistým hlasem, protože si myslela, že tohle je nesmrtelná verze procházky hanby. Jak to můžu napravit?
„Pak má ten kus hadříku štěstí. Mimochodem, vypadalo by to líp bez pásku.“
Dobře, možná nemusela nic napravovat. Poprvé od té doby, co se seznámili, slyšela v jeho hlase touhu. Ta touha ji ovlivnila víc než cokoliv jiného. „Jo?“
„Sakra, jo. Takže hledáš někoho konkrétního?“
„To záleží na okolnostech.“ Zaplavilo ji zběsilé vzrušení, přistoupila k němu o krok blíž. „Co by měl ten někdo v plánu?“
Za jejími zády zavrzaly panty a otevřely se dveře. „Kaio?“ řekl náhle Paris a ona se otočila, žaludek se jí převrátil. Hodil jejím směrem pár nadýchaných růžových pantoflí. „Zapomněla jsi je tu. Nechal bych si je, ale ehm, nejsou v mé velikosti.“
„Ach.“ Dopadly na zem přímo před ní. „Díky.“
„Nemáš zač. Stridere. Hej, chlape,“ zavolal Paris.
„Hej,“ opověděl pevně. „Zajímavá noc?“
„Do toho ti nic není.“
Když Paris zmizel uvnitř svého pokoje, Kaia se otočila. Teď byl Striderův pohled rezervovaný, uzavřený.
„Zajímavá noc?“ zeptal se, tentokrát tu otázku položil jí.
Polkla. „Ani ne. Nic se nestalo. Tentokrát ne,“ přinutila se dodat. Kdyby s ní dnes v noci něco dělal a později se to dozvěděl od Parise, nesnášel by ji. Takže to úplně odhalila. Až na-
„Uvidíme se, Kaio.“ Strider okolo ní prošel, byl celý roztěkaný, neškádlil ji ohledně toho, co udělala. Nebo se jí neptal, co se opravdu stalo. Nebo o ní projevil další zájem.
Bylo jasné, že něco mohlo být, kdyby je Paris tak nepřerušil – „ - věnuj mi zatraceně trochu pozornosti!“ zavrčel na ni současný Strider. „Ne že bych o to stál, chápeš. Sereš mého démona.“
Vytáčela jeho démona? Ona chtěla svést jeho démona. Jasné? Nebo spíš musela svést oba dva, jak říkala Bianka?
Zamrkala, teď už se soustředila a znovu si ho prohlédla. Jeho vztek téměř vybrousil jeho čelisti do smrtelných čepelí a jí se podlomila kolena. Byl tak zatraceně nádherný. Divoký, hrubý. Paris ji zachytil dřív, než dopadla na chodník a dál ji podpíral.
Och, bohové. Slabost? Tady? Teď? Tváře jí plály rozpaky.
Strider k ní udělal jeden hrozivý krok, pak ztuhl na místě. „Parisi, kámo, pusť ji,“ zavrčel a Paris okamžitě poslechl. Námořnicky modré oči se k ní obrátily, byly více zvířecí než lidské. „Kdy jsi naposledy jedla, Kaio?“
Díky bohům. Myslel si, že její slabost pramenila z nedostatku výživy, ne od neodolatelného pohledu na něj. Pokrčila rameny a byla šťastná, že dokázala stát na vlastních nohou bez pomoci. „Nevím.“
Protože se rozhodla, že neokrade ani si nijak nevydělá jídlo od obyvatelů bloku B, a protože byla za mřížemi dva dny… no, hladověla.
Dobře. Mohla jíst. Bianka ji přišla zachránit, jako vždy, dychtivě ji objímala a chtěla ji nakrmit. Vyhodila sestru pryč s přísným varováním, po kterém by se už nemusela vrátit. Jinak by Kaia zajistila, že by se přezdívka Nebeské Výšiny roznesla a zakořenila. Navždy.
„Zatraceně, Kaio. Sotva stojíš na nohách a nedokážeš se soustředit, zatraceně.“ Jeho pohled sklouzl na Parise. „Zavolej Lucienovi, aby nás vyzvedl. Uvidíme se v Buda. Chci ji nakrmit a pak můžeme-“
Paris zavrtěl hlavou. „Zavolám Lucienovi kvůli vyzvednutí, ale nebudu na tebe čekat v Buda. Až dokončíš svůj byznys, jak tomu dnešní děcka říkají, Lucien nebo Lysander tě přenesou do nebe. Někdo jistě bude vědět, kde jsem.“
Strider přikývl.
Paris jemně prohrábl Kaie vlasy, než se vytratil a zmizel za rohem a nechal ji tak s válečníkem jejích snů. Přesně po tomhle toužila a modlila se za to, když vyhodila Bianku ze své cely a zamkla se zpět uvnitř.
Dlouho na sebe zírali, ani se nepohnuli, nepromluvili. Napětí se zvyšovalo. Jeho bojovná nálada nebyla nikdy tak zřejmá. Stál s rukama v bok, jeho ruce se posunuly pryč od pažby pistole, nohy měl u sebe a byl připravený ke skoku do akce. Proti ní? Nebo proti komukoliv, kdo by jí chtěl ublížit?
Už nemohla snést to ticho. „Půjdeš do nebe?“
Přikývl, pokožka se mu leskla jako tekuté zlato na slunci. Atmosféra živočišné divokosti ho opustila a on se uvolnil. Tuhle jeho stránku měla taky ráda.
„Proč?“ Na co se opravdu chtěla zeptat bylo: Jak dlouho budeš pryč? Setkáš se tam s nějakou ženou? Andělem? Jeho kamarád Aeron se zamiloval do dobrodružství s křídly. Proč by nemohl Strider taky?
Zabiju tu děvku.
„Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se. „Týká se to Parise a další ženy. Ženy, kterou chce.“
Zasáhla ji úleva. „Pecka! Drby.“ S úsměvem si promnula ruce. „Řekni mi to.“
Přejel si jazykem přes zuby. „Nikdy nebudu opakovat drby, Kaio.“
„Ach,“ zamumlala a ramena jí zklamáním poklesla.
„Nenechala jsi mě domluvit. Nikdy jsem nevykládal drby, tak pozorně poslouchej.“ Bojoval s úsměvem, a to vědomí ji potěšilo. „Žena, kterou Paris miluje… teď nenávidí všechno. Chce ji, ale ona je uvězněna tam nahoře v zajetí.“
Tááákže.Strider se chystal jít do války, aby pomohl svému příteli, nedělal to kvůli nějaké okřídlené mrše. Její úleva se ztrojnásobila. „Mohla bych, já nevím, mu pomoct. Mám tam nahoře konexe-“ nebyla to úplně taková lež „– a já-“
„Ne!“ vykřikl a pak klidně řekl: „Ne, děkuju, ale… je ti opravdu jedno, že muž, kterého chceš, teď touží po někom jiném?“
„Počkat. Kdo řekl, že po něm toužím?“
„A ne snad?“
„Ne.“
Jeho výraz se nezměnil, ale odkašlal si. „Ne že by na tom záleželo, chápeš. Ale jak jsem říkal, už mluvil s Lysanderem o trošce andělské pomoci a narazil.“
„Samozřejmě, že mu Lysander nepomůže. Ten by pomohl jen Biance a Bianka pomůže zas mně.“
„Ani náhodou. Promiň.“
Tvrdohlavý. Byl tak zoufalý, aby se jí zbavil, že ani nezvážil její pomoc. Bylo to další odmítnutí, jak zajímavé.
Náhle ztuhl a mávl na ní. „No tak. Postaráme se o tvůj hlad.“
Všechno, co chci, je kousnout si do tebe. „O mě se neboj. Umím se o sebe postarat sama.“
„Já vím, ale zůstanu, dokud nebudeš nakrmená. Chci se ujistit, že tě znovu nezatknou.“
Harpyje v její hlavě zavřeštěla, a chtěla ukázat Striderovi, jak je schopná. A jsi?„Fajn. Och, a tady je jedna blesková zpráva pro démona, co chce vždycky vyhrát. Pochybuju, že se mnou udržíš krok,“ zasmála se, ze zvyku ho provokovala. Naštvaně vydechl a ona si uvědomila, že byl vážně naštvaný.
„Veď mě,“ vyštěkl dřív, než se mohla omluvit.
Dobře, možná by na něj neměla tak moc tlačit. Moje chyba. „To udělám.“ Nechtěla ho nahánět. Ještě ne. Vzala ho do srubu, který spolu s Biankou sdílely, byl daleko od civilizace. Naštěstí její sestra nebyla nikde v dohledu. „Klidně se tady porozhlídni. Musím se osprchovat a převléct.“
„Kaio,“ začal a následoval ji dolů po chodbě. „Jsem tu tak trochu v časové tísni, kvůli tomu, co jsi řekla, musím s tebou držet krok a…“
Zavřela dveře ložnice před jeho překvapeným výrazem, slyšela ho nízce zavrčet a ušklíbla se. Úšklebek zmizel, když ji něco napadlo. V kuchyni bylo spoustu ukradeného jídla. Kdyby si toho všiml, nebyl by žádný důvod, aby tu zůstal a ona ho mohla uhánět.
Musím to risknout. Kaia spěchala do sprchy, vděčná, že ze sebe mohla smýt celotělový make-up, a špínu, kterou na sobě měla.
Skoro vyběhla ze svého pokoje, když si oblékla třpytivé růžové tílko s nápisem: „Cizinci jsou nejsladší“, a krátké džínové šortky, ale uviděla se v zrcadle. Oblečení bylo v pořádku, ale její vlasy ne. Červená hmota byla mokrá a prakticky přilepená k její hlavě a pažím, což jí připomínala utopeného klauna.
Vrátila se do koupelny a rozhodla se je vyfoukat. Přemýšlela o tom, že by se potřela další vrstvou make-upu, ale chtěla, aby ji Strider chtěl, a tak tu myšlenku zamítla. Ať se Strider dívá. Ať po ní vzdychá. Právě teď ho mohla dostat tam kam chtěla. Později by mohli pracovat na svých rozdílech.
Pokudby se mu rozhodla dát další šanci.
Nakonec vyběhla z ložnice. Skoro v rekordním čase. Téměř za dvacet (čtyřicet) minut.
Oblak voňavé páry ji následoval, když šla chodbou. Strider nebyl v obýváku, kde měla svou taneční hula lampu a zámek, který postavila z prázdných plechovek od piva. Musel se porozhlížet kolem. Přemýšlela, co si myslel o jejím bytě, o jejích věcech, a snažila se vidět místnost jeho očima.
Vedle konferenčního stolku, který byl vyřezán tak, že připomínal shrbeného sumo zápasníka s prosklenou deskou položenou na ramenou, a židli s rukama, která byla malována tak, aby vypadala jako člověk, a její nohy se táhly až na podlahu, každý kousek ona a Bianka ukradly v průběhu staletí.
Historie téměř dýchala z každého leštěného kusu. Dobře, možná že ten bílý koberec s dvěma žlutými polštáři, co vypadal jako vejce v pánvi, k nim nepatřil. Nebo židle ve tvaru hamburgeru, se salátem, rajčaty a hořčicí.
A dobře, možná že gauč a křeslo byly vybrány pro větší pohodlí než cokoliv jiného, ale byl více než deset let starý. Před několika lety byla na párty a naprosto si zamilovala ty naducané polštáře. Navíc měl hezkou barvu, téměř stejnou jako oči Bianky, takže se ujistila, že s ním odešla. Nikdo se ji ani nepokusil zastavit. Možná proto, že ho nesla nad hlavou. Sama.
Barevné vázy zdobily stolky, a různě rozmístěné bambusové panenky a veverky v bláznivém oblečení. Zbraně a umělecká díla visely na stěnách přímo u plakátů, které jí blahopřály k dobře odvedené práci. Její oblíbený: ten který jí dala Bianka k narozeninám – jazyk chlápka, který ji nazval „zlou, ošklivou čarodějnicí“.
Taky měla všude fotky svoje a své rodiny. Bianka, jejich mladší sestřička Gwen a starší nevlastní sestra Taliyah. Kaia tvrdě pařila v klubech, Bianka vyhrávala soutěže krásy, Gwen se snažila skrýt před foťákem a Taliyah hrdě stála nad svými zabitými mrtvolami. Byla žoldák a měla na kontě spousty zabití.
V kuchyni se Kaia smykem zastavila, srdce jí zběsile bušilo do žeber. Strider. Nádherný, Sexy Strider. Seděl u okna s výhledem na bazén, u stolu, který odnesla z Pevnosti při své první návštěvě a teď u něj snídala. Jídlo bylo poházené všemi směry, od pytlíky chipsů přes plátky sýra až po čokoládové tyčinky.
Dokonce se na ni ani nepodíval, ale ztuhl, když se k němu přiblížila. „Říkám si, že když jsou tu všechny ty věci, tak je asi můžeš jíst. Což znamená, že jsem s tebou víc, než udržel krok. Přelstil jsem tě a překonal.“
„Díky,“ řekla suše. Jaké zklamání. Jen jednou chtěla, aby její muž zapomněl, že má mozek.
Opřela se o rám dveří a zkřížila paže na hrudi. Sevřel se jí žaludek a hrozilo, že jí bude hlady kručet v břiše, ale zůstala na místě a čekala. Teprve až se na ni hezky podívá, pohne se.
„Kaio. Jez.“
„Za minutu. Mám ráda ten výhled. Měl bys to taky zkusit.“
Napnul se. „Na lednici byl vzkaz od tvé sestry. Psala, že je v nebi s Lysanderem a že se s tebou setká za čtyři dny na hrách.“
„Kai. Na jakých hrách? To je fuk,“ vyštěkl dřív, než mohla odpovědět. „Neříkej mi to. Nechci to vědět. Jaký máš na sobě parfém? Nelíbí se mi.“
Kretén. „Nemám na sobě žádný parfém.“ A věděla, že její vůni zbožňuje. Věděla, že měl slabost pro skořici, když ho sledovala, uh, trávila s ním čas.
Během několika hodin, kdy se dozvěděla, že se tomu malému pamlsku líbí skořice, zásobila se mýdlem vonícím po skořici, šamponem a kondicionérem.
„Přestaň… si užívat výhled a pojď se najíst,“ řekl skrze zaťaté zuby.
Zatáhl žaluzie přes celé okno a rozsvítil jim světlo nad hlavou. Přirozené sluneční světlo nádherně rozzářilo její pokožku, ale – oh, vážně se bude pokoušet být skromná? Každé světlo zdůrazňovalo její kůži.
„Kaio. Pojď. Se. Najíst. Hned.“
Bože, zbožňovala jeho autoritativní tón. Neměla by. Měla by ho nenávidět – barbaři by neměli být atraktivní pro moderní ženy – ale stále se kvůli němu chvěla. „Donuť mě.“ Prosím.
Nakonec k ní jeho pohled sklouzl. O vteřinu později byl na nohou, jeho židle se za ním kymácela. Otevřel ústa a zase je zavřel, zorničky měl rozšířené. Olízl si rty. Sevřel okraj stolu, prudce vydechoval, jak se snažil dýchat. „Ty… tvoje… Kurva!“
Chvěla se, tep jí zběsile uháněl. Věděla, co viděl – duhové úlomky, které hypnoticky tančily přes každý centimetr viditelného masa, červenajícím se zdraví a vitalitou… příslib svádění. „Líbí se ti to?“
Jako v tranzu obešel stůl a přistoupil k ní. Překonal vzdálenost… zastavil se těsně, než k ní došel a zaklel. Otočil se a ukázal jí záda a ruce si zamotal do vlasů.
„Musím jít.“ Jeho hlas byl chraplavý, jako by slova tlačil řekou rozbitého skla.
Co? Ne! „Právě jsi přišel.“ Byl tak blízko, aby se jí dotkl. Jen ta myšlenka způsobila, že se jí bradavky svraštily do korálků a vlhkost se rozlila mezi nohama.
„Říkal jsem, že jsem slíbil Parisovi, že mu pomůžu. Musím mu pomoc. Jo, to je to, co musím udělat.“
Překoná vůbec někdy jeho odhodlání odolat jí? Protože jo, chtěla ho, chtěla mu dát další šanci. A další. I když on jich potřeboval mnoho, aby to udělal správně. „Stridere, já-“
„Ne. Ne. Už jsem ti řekl, právě se dostávám přes špatný vztah a nikdy se nedám dohromady s někým, kdo byl s jedním z mých přátel.“
Opravdu? „Ten vztah nesouvisí s Haidee, že ne? S ženou, která tě nechtěla? S touhle ženskou, co? S ženou, která chodí s jedním z tvých přátel?“
Ticho. Tak husté, strašlivé ticho.
Nebránil se. Ani se nepokoušel vysvětlovat své nelogické rozhodnutí a důvody. No, on odpustil Haidee zabití Badena. Proč nemohl odpustit Kaiee, že spala s Parisem?
„Ty nejsi nevinný, Stridere. Vytáhl jsi ptáka víckrát, než můžeš spočítat. Vlastně, když jsem tě viděla naposledy, olizoval jsi broskvové tělové mléko ze striptérky.“ Kaia se tehdy a tam rozhodla, že broskve jsou nejvícnechutné plody a svět by byl bez nich lepší.
Už napsala svému kongresmanovi a požadovala, aby byly spáleny všechny sady na zemi.
„Nikdy jsem neřekl, že jsem nevinný. Už jsem říkal-“
„Já vím. Nemůžeš chodit s nikým, kdo byl s tvým přítelem. Taky jsi lhář. Ale možná… nevím, mohl bys spát s jednou z mých kamarádek, a byli bychom si kvit.“ Ach, bohové.
Tak zaprvé, jak zoufale zněla? Nesnesitelně! Věděla, že by se to stalo, kdyby ho k tomu vyzvala. A přesto to stejně udělala. Stejně jako pes, co slintal po mase, ona slintala nad Striderem a zahodila svou hrdost pro jakákoliv odpad, který jí pohodil na cestu.
Za druhé, pomyšlení na tohoto muže s někým jiným způsobilo, že se jí drápy prodloužily a její Harpyje vřískala. Její křídla klapala stejným rytmem jako její srdce, což způsobilo, že se její košile nadzvedávala a padala, nadzvedávala a padala.
Pokud by nebyla opatrná, její Harpyje by převzala kontrolu nad jejími činy. Její pohled by zčernal a potřeba krve by ji mohla zcela přemoci. Útočila by v noci, ublížila by každému, kdo by se jí dostal do cesty.
Jen Strider by ji mohl uklidnit, ale to on nevěděl. I kdyby to věděl, jasně za ní nechtěl mít zodpovědnost. Dělal vše, co bylo v jeho silách, aby ji odstrčil.
„Nebudu spát s jednou z tvých kamarádek,“ řekl bezvýrazně.
Spadlo z ní napětí. „Dobře. Díky bohu. Všechny mé kamarádky jsou ošklivé, vážně.“ Byly nádherné, každá z nich, ale kdyby přijal její nabídku, mohla by jim vyříznout srdce a najít si nové přítelkyně. Ty odpudivé.
„Kaio. Nemůžeš říct nic, co by to mohlo změnit. Mám tě rád. Jsi nádherná a chytrá a vtipná jako peklo. Jsi silná a odvážná, ale mezi námi se nikdy nic nestane. Omlouvám se, opravdu ano. Nechci být hajzl, chci být jen upřímný. Nejsme jeden pro druhého to nejlepší. Neklapalo by nám to. Je mi to líto,“ zopakoval.
Nebyli jeden pro druhého to nejlepší? To, co tím skutečně myslel bylo, že ona nebyla dost dobrá pro něj. Poté co ho pronásledovala, prohrála výzvu, aby ho ochránila, znovu se za ním vrhala a znovu, nebyla pro něj dost dobrá. A on… byl… omlouval se…
Najednou mu chtěla rozdrásat obličej. Pít jeho krev.
Nezapomeň na nadcházející hry. Ublížit mu by ublížilo jí a ona potřebovala být co nejlepší.
Zhluboka se nadechla, zadržela dech, plíce ji pálily, než pomalu uvolňovala každou molekulu, sežehla si hrdlo a nos. Mohla si myslet, že si Strider zasloužil něco, někoho, lepšího, ale ona si zasloužila něco lepšího než tohle. Správně?
Vyčerpaně pokračoval: „Doufám, že to chápeš,“ vůbec nevěděl, co se právě stalo. Nebo mu na tom prostě nezáleželo.
Potřeboval se naučit správnou etiketu, pro jednání s její Harpyjí.
Potřebovala ho to naučit.
Měla by uzavřít vzdálenost mezi nimi a přejíždět konečky prstů přes jeho hruď, než by měl čas utéct, a přitom by přitlačila své křivky proti jeho tělu. Cokoliv, co by ho nabudilo. Cokoliv, co by ho donutilo ji vidět jako víc než krásnou dívku, chytrou a vtipnou, která se spustila se strážcem Promiskuity. A potom co by prosil o uvolnění, odešla by.
Neměl by se kvůli tomu cítit ublíženě, ale odcházel by s lepším porozuměním, jak mizerně se cítila.
Kaia však nedokázala udělat ani jeden krok. Mohla by být znovu odmítnutá a cítila by obrovské selhání. Mohl by ji odstrčit, než by se stačila pohnout. Vlastně ji v příštích týdnech čekalo dalších tisíce odmítnutí a neúspěchů.
To měla za to, že mu dala nespočet šancí.
„Chápu,“ zašeptala. „Jen… se bav dobře při svém výletu.“ Odmítnutí. „Taky se plánuju bavit při svém výletu.“ Lhala. Přestože plánovala držet hlavu vysoko vztyčenou a nakopat co nejvíce zadků. Tolik zadků, že bude muset její klan přehodnotit její přezdívku.
Nebude už dlouho Kaia Zklamání. Možná se stane Kaiou Rozbíječkou hlav. Nebo Kaiou Vražedkyní mrtvol.
„Takže… jedeš na výlet?“ zeptal se a zněl uvolněně.
Nereaguj.„Jo. Určitě ano.“
Stále se na ni nepodíval. „Kam? Kdy?“
Neopovažuj se reagovat.„Za čtyři dny, opustím – to je vlastně jedno.“ Obešla ho a posadila se ke stolu. „Nechceš to vědět, pamatuješ?“ snažila se vypadat co nejvíc nonšalantně, dokonce samolibě, zatímco ten bastard jí vytrhl srdce z hrudi a tančil na něm, když otevřela sáček chipsů.
„Máš pravdu. Jen… buď opatrná a uvidíme se – jen buď opatrná, dobře?“
Zastavil se, než řekl, že ji uvidí později.Uvidíme se později. Protože neměl v úmyslu ji znovu vidět. Vůbec.
„Budu opatrná,“ řekla, zatímco podruhé ve svém životě bojovala se slzami. Zasloužila si to, jak předpokládala. Trest za nešťastný incident, s Parisem, peklo, za všechna odmítnutí v průběhu staletí. „Ty taky.“ Zatímco jím pohrdala, stále po něm toužila.
„Budu.“ Odešel z její kuchyně, z jejího domova, z jejího života, a přední dveře se za ním zlostně zavřely.