To jsem si zasloužil, pomyslel si Levi. Neměl se k Harper připlížit. Nebyl přece tak hloupý. Ženské byly míň stabilní než C4rka.
No co? Vážně.
Leviho i Harper obklopilo napjaté mlčení, jak se snažil popadnout dech a zapomenout na to, že mu pravděpodobně budou muset chirurgicky vyoperovat varlata z krku. Tomuhle by se nechechtala ani hyena.
Harper měla vykulené oči, ruku přes ústa a její kamarádka byla ohnutá v pase a smála se. Alespoň toho si všiml, když se závoj bolesti odhrnul. Fajn, tak to byla hyena. Najednou byl rád, že ji nezval na rande. Rozhodně to není můj typ.
Naopak Harper… jeho víla se zlomeným křídlem a tajemstvím v těch oceánově modrých očích měla opravdu ošklivé reflexi. Nebyly zrovna fajn, když se ocitl na druhém konci jejího kolena, ale jinak by to bylo zatraceně sexy.
Přesto. Poučil se. Nikdy ji už nepodcení. Ale příště – a s ohledem na to, kolik času spolu budou muset strávit, až budou pracovat na případu, tu nějaké příště bude – pokud bude mít na výběr, chytí ji. Při nejmenším zavzpomíná na staré dobré dny, kdy hrál americký fotbal.
Konečně se mu do nosních dírek dostal kyslík a naplnil mu plíce. Cítil zápach z výfuků a… skořici. To byla ona. Měl rád její vůni.
Sklonila ruku z úst. „Neomluvím se,“ řekla a zvedla bradu. Když ranní slunce dopadlo na její odhalenou kůži a zbarvilo jí tváře do růžova, prakticky zářila životem. „Vyděsils mě a já reagovala. Smiř se s tím.“
„Nemusíš se omlouvat. Zato já ano.“ Promnul si krk a vyhrkl rychlé: „Promiň.“ A nechal ho viset ve vzduchu. To bylo víc, než ze sebe za posledních několik let dostal, a dokonce se nikde neobjevila velká krvácející rána, jak napůl čekal.
Uvolnila se a na tváři se jí rozlil nádherný úsměv. Byl skutečný, bez náznaku smutku. Vypadala, jako kdyby pohltila slunce. Dala ruku na srdce, než řekla: „Wow. To byla ale poetická omluva. Celou mě rozehřála.“
Jeho tělo na ta slova – vřelá a provokující – reagovalo a napjalo se. Vážně musel tu přitažlivost dostat pod kontrolu. Nevadilo mu, že ji chce, vlastně se mu to líbilo, ale uvědomoval si tu rostoucí intenzitu, se kterou po ní toužil. „Takže tady si zmizela?“
„Myslím.“ Úsměv pomalu mizel, společně s tím úžasným světlem. „Asi.“
„Asi?“
„Vzpomínám si jen na útržky.“
Slyšel v jejím hlase frustraci a vztek. Uměl s ní sympatizovat. Levi věděl, že sériového vraha napadl, ale netušil, co ho k tomu vedlo. Vzpomínal si jen na létající pěsti, dokonce cítil bolest, ale to bylo vše. Na muže, který se pyšnil svou pamětí, a který nikdy nezapomněl pin ani číslo účtu, to bylo na nic.
„Ptala ses majitele galerie? Mluvila si s někým, kdo tam té noci, o které mluvíš, byl? Někdo mohl něco vidět.“
„Ne, ale-“
„Já ano,“ řekla zrzka.
Povytáhl obočí a v tichosti jí pobídl.
Harper mezi nimi mávla rukou. „Levi, tohle je Lana. Lano, tohle je Levi.“
„Ráda tě poznávám. Takže, nikdo nic neviděl ani neslyšel,“ řekla Lana, jejíž přízvuk pod soustředěním a úsilím zmizel. Ruka na krku se jí roztřásla a zdálo se, jako by její prsty klepaly na puls s kadencí jejího hlasu.
„Potřebuji jména těch, se kterými si mluvila, a kohokoliv dalšího, na koho si vzpomeneš.“
Jak diktovala jména, pohlédl na provozní hodiny v okně galerie. Bylo osm ráno a tady nebude otevřeno ještě hodinu. Zkontroloval dveře. Zamčeno. Zaklepal, kdyby náhodou někdo vzadu prováděl inventuru nebo tak něco. Nikdo neodpověděl.
„Neměl by sis ta jména a čísla poznamenat?“ Zeptala se Lana.
„Ne,“ řekl, aniž by na ni pohlédl.
„Zjevně má skvělou paměť,“ pronesla suše.
Zopakoval každé jméno i číslo, zatímco na něj obě ženy zíraly. Zaklapl Harper její spadlou čelist dvěma prsty. „Ještě něco mi chcete vy dvě sdělit, než začnu vyšetřovat?“
Harper lehce zalapala po dechu, jako kdyby byla překvapena, že jí pomůže – nebo jeho dotykem – a zavrtěla hlavou, ale Lana nervózně přešlápla z nohy na nohu. To k ní přitáhlo jeho podezřívavý pohled. Olízla si rty, zúžila pohled a zase přešlápla. Zůstával ticho a čekal, až to z ní vypadne. Vždy to z nich vypadlo. Zelené oči se naplnily odhodláním. „Ne, nic,“ řekla.
Oh, něco věděla a on brzy zjistí, o co jde. Ale ne tady a ne teď. Až bude mít nějaké detaily o ní, Harper, umělecké galerii, majiteli a lidech, kteří Harpeřino gala navštívili. Od toho se odrazí. Čím víc bude vyzbrojen informacemi, tím větší šanci bude mít k tomu, že Lanu zastraší a přinutí ji mluvit.
Jen doufal, že je s ní Harper v bezpečí.
Ale zatím byla, namluvil si. „Dnes se zastavím,“ řekl Harper a zastoupil její prostor, čímž ji donutil couvnout k budově. Jejich pohledy se uzamkly, vzduch mezi nimi byl napjatý. Na chvilku se jí zadrhl dech.
Naklonil se, opatrný, aby se jí podruhé nedotkl – zalapala by po dechu, kdyby to udělal – a zašeptal jí přímo do ucha: „Považuj tohle za první a poslední varování. Příště, až se tvé koleno přiblíží k mým koulím, pomstím se. Ale neboj… myslím, že si to užiješ.“
***
Když výtah zacinkal a otevřely se dveře, Levi ztuhnul a ani si nebyl jistý proč. Znal ten pohled: chlapy v uniformách, košilích a kalhotách, kanceláře a stoly, počítače, zločinci na křeslech, papíry po stěnách. Poznával i ty zvuky: těžké kroky, klapání podpatků a podrážek bot, nepřátelské šepotání, rozhněvaný křik, prsty ťukající do kláves, zvonění telefonu. A vůni: káva, voda po holení, mýdlo, zpocená těla, parfém a cukr.
Jen si nebyl jistý, zda sem počád patří. Cítil se mimo, vzdálený, a nebyl si jistý, zda to má co dělat s jeho suspenzí. Tak co se dělo?
Otírá se o tebe šílenství tvých sousedů, to je celé.
To nebylo zrovna uklidňující. Automaticky prošel kolem kanceláří a davem lidí, kteří chodili všemi směry. Všichni byli příliš zaneprázdněni, než aby mu věnovali pozornost. Dorazil do kanceláře svého partnera a zaklepal na rám již otevřených dveří. Vince seděl za psacím stolem a hlavu skláněl nad spisem. Zvedl oči, přistál pohledem na něj, ale rychle je zase sklonil. Rysy měl bledé, ostré a kolem očí měl napjaté vrásky. Přestože mu bylo jen třicet čtyři, vypadal na padesát a zjevně se o sebe moc nestaral, protože tváře se mu vytrácely, písečné vlasy měl rozcuchané a košili měl politou kávou.
„Pořád mě ignoruješ?“ Zeptal se Levi. Vince mu ještě neodpustil, že zaútočil na podezřelého a uvrhl se v nebezpečí.
Náhle vyšla v popředí vzpomínka, která ho překvapila. S Vincem se vrhnuli do malého suterénu. Podezřelý zvedl ruce, zdánlivě smířený se svým zatčením a usmál se. Usmál se samolibě a pyšně, jako kdyby oslavoval to, co udělal svým obětem – a tiše sliboval, že bude pokračovat, pokud se někdy dostane na svobodu.
Levi kvůli tomu muži pracoval na mnoha krutých místech činu, ale tohle poslední by zvrátilo i železný žaludek. Byla tam mladá žena, bezvládné a pohmožděné tělo bylo přibito na billboard, kde ho mohli vidět všichni, co ráno spěchali do Oklahomy do práce.
Ten úsměv rozbil poslední zbytky jeho předstíraného klidu a vzdmula se v něm touha ochránit ostatní ženy v Oklahomě. Touha, se kterou nedokázal bojovat. Skočil kupředu, praštil ho do boku – a sám pocítil bodnutí na straně.
V přítomnosti pocítil píchnutí v boku. Zjevně musel dostat pár ran do ledvin.
„No tak, Vince,“ řekl a znovu byl ignorován.
Na chodbě se objevil detektiv Charles Bright a málem zakopl. „Levi?“ Pohlédl Levimu za rameno, než se vrátil pohledem k němu. „Co tu děláš?“
Sledoval, jak Vince konečně vzhlédl. Zkrabatil čelo. „Co si myslíš, že tu dělám, Brighte? Pracuji. Možná bys měl udělat totéž.“
Mluvil, jako by tu nebyl. „Vážně vyzrálé,“ řekl Levi a vystrčil na něj prostředníček.
Bright Vince odmávl a pak zavedl Leviho do kanceláře na konci chodby. Zavřel a zamkl za nimi, než pokynul Levimu, aby se posadil, zatímco se vydal k židli za stolem plným papírů.
Levi měl Brighta vždycky rád. Ten chlap měl tmavou kůži i oči a oholenou hlavu. Rád se smál a vážně se staral o oběti, bojoval za jejich ochranu a spravedlnost.
„Nemůžu uvěřit, že je Vince tak naštvaný, že se mnou odmítá promluvit.“
Na jeho slova zareagoval malým, ale smutným úsměvem. „Kdybys uvrhl do nebezpečí jeho, mávnul by nad tím rukou a odpustil ti. Ale to ty si byl ohrožený a na to se těžko zapomíná. Miloval – miluje - tě jako bratra.“
„Kdyby přestal, tak mu to nedaruju.“ Vince byl jediná rodina, kterou měl.
„Záleží mu na tobě. Dej mu čas. Vzpamatuje se.“
Levi chápal potřebu po čase, ale bolely ho koule a neměl zrovna tu nejlepší náladu, proto se rozhodl na Vince zapomenout. „Poslouchej, nejsem tu, abych svého partnera prosil o odpuštění. Má sousedka si myslí, že byla svědkyní vraždy a já jí slíbil, že jí pomohu najít pravdu. Nemám přístup k databázi, takže potřebuji tvou pomoc.“
Bright se zamračil, okamžitě zaujatý. „Tvá sousedka?“
„No jo. Nevím, jestli jsem ti to řekl, ale přestěhoval jsem se do bytového domu v centru, nedaleko Brick Town. Ona se tam také nedávno přestěhovala.“
„Jméno?“
„Harper.“
„A dál?“
„Dej mi vteřinu.“ Levi začal hrabat v zadní kapse. Vytáhl řidičák, který jí ukradl z kabelky, když ji zahnal do kouta u budovy. Poté, co si ho přečetl, se rozesmál. „Aurora Harper.“ Jak zatraceně rozkošné. Aurora k ní seděla víc než Harper.
Prsty dopadaly na klávesnici a Bright dlouho mlčel. Občas se zasekl a četl, poté znovu hledal, zasekl se a četl, a pak za se znovu. S každou pauzou se mračil víc a víc. To čekání na odpovědi Leviho skoro donutilo k tomu, aby začal procházet po místnosti sem a tam, nebo aby alespoň praštil do zdi.
„Fajn, takže, tohle víme,“ řekl nakonec Bright a opřel se lokty o stůl. „Tvoje Aurora…“
„Harper. Má raději Harper a není moje.“ Nevěnoval pozornost tomu, že to, že ji označil za ,jeho‘, zasáhlo jeho tělo stejně silně jako její blízkost. Teplo, brnění a touha… tolik touhy.
To popření mu vykouzlilo úsměv na tváři. „Fajn. Takže, slečně Harperové je dvacet sedm. Má sto šedesát centimetrů. Šedesát kilo. Má tři pokuty za porušení rychlosti, další za špatné parkování a před dvěma lety byla při autonehodě, ale nebyla to její vina a vyvázla s pár modřinami.“
Ticho.
„To je celé?“ Zeptal se Levi. „Tomu ses mračil?“
Bright se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. Uvelebil se na židli a založil si ruce na hrudi. „Milana Buineviciute, její spolubydlící, pracuje pro agenturu Po východu měsíce a může vidět i komunikovat s mrtvými. Před pěti týdny slečna Buineviciute ohlásila, že je její spolubydlící nezvěstná.“
To tedy bylo jméno. A před pěti týdny. Začátkem října. V bytě bydlely týden, takže zmizela na čtyři. A to, že spolubydlící pracovala pro tu agenturu, nehrálo zrovna v její prospěch.
Agent z Po východu měsíce několikrát policii pomáhal s případem. A Levi pokaždé musel bojovat s obrovským podrážděním. PVM nastoupili s jejím úžasným vybavením a nadřazeným postojem a jednoduše převzali velení a chovali se, jako kdyby detektivové nenašli ani cestu na záchod. Ale co měl nejraději? Označovali ho za „normála“, jako kdyby takové slovo existovalo.
Počkat. Existovalo. Ale to bylo fuk! Štvalo ho to.
„Došlo k několika výslechům a zjistilo se, že Harper naposledy viděli v Carmel Art galerii, pátého října, kolem půlnoci.“ Bright se odmlčel a přejel si jazykem přes zuby. „Tahle galerie nám poslední dobou vyskakuje ve více spojitostech. Zjevně tam tvůj chlapík, Cory Topper, koupil pár obrazů. Vyšlo to najevo teprve před několika dny, protože to bylo na černo. Nenapadlo nás ti to říct, protože tě z případu odvolali.“
Udělalo se mu zle. Topper. Sériový vrah, který měl kusy svých obětí v mrazáku. Šílenec, který mučil ženy ve svém sklepě. Psychopat, který připíchl mrtvé tělo na billboard. Namyšlený hmyzák, kvůli kterému byl Levi suspendován za to, že ho zbil.
Zjištění, že by mohlo být spojení mezi tím nechutným Topperem a Harper, jemnou a křehkou květinkou s koleny ze železa… to se mu nelíbilo. Ani trošku. Ale zjištění, že byla pohřešována a s nepochybným vědomím, že se jí určitě něco stalo… to bylo ještě horší.
V mysli mu vyvstanul její obraz. Chlap, kterého Harper na plátně probouzela k životu, byl rozhodně podobně stavěný jako Topper. Průměrná výška, štíhlá postava, jemné ruce.
„Kde Harper našli?“ Vyštěkl. „Kdy? A kde byla?“
„Ach, hmmm.“ Bright pohlédl na obrazovku. „Nebyla nalezena. Přinejmenším nebylo nic vloženo do systému.“
„Tomu nerozumím. Co tím myslíš?“
„Případ je stále otevřený.“
Zaplavila ho podrážděnost a vztek. Zatnul čelist. Proč to Lena neohlásila? Proč Harper nešla na policii? Bála se, že by ji Topper znovu našel? Ale pak by to znamenalo, že si na něj vzpomínala, pokud byl skutečně tím, kdo byl zodpovědný. A to zjevně nebyl ten případ.
Levi si znovu vzpomněl na tu noc, kdy stanul tváří v tvář Topperovi.
Topper stál vedle… čeho? Dokázal si vybavit jen ty proudy krve. Mnoho a mnoho krve, která tekla všude kolem. Byla tam nějaká tajná místnost? Místo, kde mohl Harper schovávat, svázanou a bezmocnou, a nutil ji se dívat? Místo, na které mohla náhodou narazit a schovat se tam?
Myslí mu probleskla klec.
Klec?
„Měl Topper doma nějakou klec?“ Zeptal se. „Vlastně, neříkej mi to. Jen mi dej fotky z místa činu.“ Nikdy je neviděl.
„Víš, že to nemohu,“ řekl Bright přísně.
„Jen je chci vidět.“ Mohl je porovnat s Harpeřiným obrazem.
Vzdychl nad jeho slovy. „Vždy jsem byl blázen. Uvidím, co mohu udělat.“
„Díky. A jak si vede Topper?“
Bright pokrčil rameny a uvolnil z nich napětí. „Zotavil se ze zranění, které si mu způsobil a teď je zavřený bez možnosti kauce. Čeká na soud. Po zatčení se nám povedlo najít důkazy o jeho zločinech.“
To znamenalo, že vše, co našli, než ho zatkli, bylo kvůli Levimu vyhozeno a potřebovali něco nového. A díky bohu, našli to. Levi četl to, čím nakrmili média, a věděl, že je v tom víc, ale neptal se. Zatím. Nedělej ze všeho boj, synu, řekl mu jednou otec. Nepamatoval si na to. Viděl video, kde byli spolu. Pokud tak budeš žít, nikdy nevyhraješ.
„Máš ještě něco na Harper?“ Zeptal se.
„Trochu.“ Bright znovu pohlédl na obrazovku počítače. „V době jejího zmizení už galerie končila, a když odešla, zůstal v budově jen majitel, který tvrdí, že v zadní místnosti počítal denní příjem a neslyšel nic neobvyklého.“
„Existuje nějaké spojení mezi majitelem a Topperem?“
„Nic jsme nenašli.“
„Jsou v Harpeřině případě jakýkoliv podezřelý? Bývalý přítel s nabroušenou sekerou? Soused se záznamem? Nevlastní otec se záští?“
„Ach… ne, ale prověřím to a… hádám, že to uzavřu. Předpokládám, že neexistuje důvod, proč ji obvinit ze zadržování informací.“
Proč to zaváhání?
Bright si odkašlal a řekl: „Proč Harper nepřivedeš? Jen za mnou tedy, jen sem,“ dodal spěšně, „a já ji vyslechnu.“
„Co mi tajíš?“ Zeptal se Levi.
„Co tím myslíš?“
„Chováš se divně a váháš, než proneseš jisté věci.“
Detektiv si stiskl kořen nosu. „Říkám ti vše, co mohu, Levi. Protože jsi byl suspendován, vlastně ti říkám víc, než bych měl. Mohl bych za tohle přijít o práci.“ Brightův tón v sobě neměl dostatek vzteku, zato byl plný pochopení. „Přivedeš ji? Ujistím se, že tady bude v bezpečí.“
Nikdo ve výslechu nebyl lepší než Bright, a uměl být opravdu něžný, ale… „Pokud ji teď vyslechneš, bude ti to k ničemu. Nepamatuje si na to. Ať se stalo cokoli-“ a pro ni to bylo tak zlé, že to potlačila, co nejhlouběji mohla, „.-maluje obraz zavražděné ženy.“
Bright se znovu zamračil. „Ženy? Popiš tu ženu, o které tu mluvíme. Mohla by…“ pauza, posunutí se na židli, „to být Harper?“
„Ne. Však víš, že nevidím mrtvé.“ Zatnul se mu žaludek, když si znovu vybavil obraz a uviděl bledou kůži ženy, delikátnost její kostní struktury. „Je tam určitá pozornost, rozhodně, ale ne. Nemohu ti toho říct víc, protože Harper jí ještě nenamalovala obličej.“
Bright si promnul bradu mezi prsty. „Minimálně tu je šance, že viděla, jak ji někdo mučí.“
„To jo.“
Narovnal se na židli. „Chci ten obraz vidět. A pokud tu vážně jde o Toppera, chci všechny důkazy, co můžeme sehnat. Jo, i tak bude zavřený na celý život, a pravděpodobně ve vězení zemře, ale tohle je možná ten jediný způsob, jakým najdeme zbylá těla jeho obětí.“
Pokud z nich něco zbylo. Levi neměl tušení, proč se Topper odchýlil od jeho obvyklého M.O. a přibil tu ženu – i když na kousky – na billboard. Netušil, proč si z toho pamatoval jen části. Ale vážně se chtěl Levi hrabat ve své psychice? „Seženu ten obraz a pošlu ti ho.“
„Fajn, pro začátek.“
„Ale chci kopii té zprávy o zmizení.“
„Spravedlnost je fér, ale nechám tě na ni jen nakouknout.“ Několikrát kliknul a začal tisknout. „Nemůžeš si ji vzít sebou. A neopovažuj se mě zeptat, jestli udělám totéž s fotkami z místa činu. To je vážnější a to moc dobře víš.“
Zasáhlo ho zklamání, ale řekl: „Fajn, rozumím.“
Bright mu podal papíry a Levi prolétl obsah očima. Nesnažil se ho chápat; jednoduše si zapamatoval každý detail pro později. Když skončil, postavil se. „Díky za všechno. Vážím si toho.“
„Kdykoliv. A dej mi vědět, až něco zjistíš od Harper, jasné? Začnu na tom pracovat z několika úhlů.“
Myšleno z legálních úhlů. Přikývl a vykročil směrem ke kanceláři svého partnera, jen aby zjistil, že Vince zmizel. To bylo fuk. Časem si promluví. Příště Vincemu nedovolí, aby ho ignoroval.
Teď musel projít tou zprávou a vyslechnout Lanu. Ta vina, kterou zahlédl u galerie... něco věděla. Pomáhala únosci? Proč nahlásila, že se Harper pohřešuje? Chtěla skrýt vlastní činy? Přesto pochyboval, že to byl její motiv. Mezi těma dvěma existovala skutečná náklonnost. Ačkoli bylo možné si mnoho lidí koupit, ať už někoho milovali nebo ne.
Skvěle. Sám sebe přesvědčoval o Lanine vině a pak si to zase rozmlouval. No, nehodlal čekat, až to z Lany vypadne. Dnes večer to z ní dostane… sám… a… temnota… tolik temnoty… všude kolem…
Ne, skoro vykřikl. Led v žilách mu tvořil krystaly a na kůži se mu objevil pot. V plicích mu tuhl dech.
A přímo v kancelářích místní policie se mu pomalu přes zrak sunulo černé plátno a myšlenky jedna za druhou utíkaly. Napjal se, nenáviděl ten pocit, věděl, co ho čeká… čekala ho ztráta… hodin, možná dní, ale netušil, proč k tomu docházelo, ani co k tomu…
Černota…
Nicota…
Prázdnota…