I když Harper věděla, že se Levi chystal vtrhnout do jejich bytu, probudit Lanu a podrobit ji výslechu, a i když Harper potřebovala svou kamarádku obejmout a plakat s ní, slíbit jí, že vše bude lepší, její emoce byly příliš čerstvé. Děsila se toho, že se znovu ponoří do té černé díry, která v ní žila. Chtěla zůstat tady, v Leviho bytu, v bezpečí před zármutkem, který na ni čekal.
Cítila se tu dobře. Obklopoval ji svým teplem, hladil ji po zádech a druhou rukou po stehně. Obojí ji uklidňovalo, ačkoliv obvykle nesnášela, když na ni někdo sahal. Brzy se jí začaly klížit víčka. Zívla.
„Nemůžeme to odložit?“ Zeptala se. „Jen do rána. Prosím.“
„Škemrání na mě nefunguje. Je to nutné, Harper.“
„Já vím, ale není mi zrovna nejlíp a chci být v té nejlepší kondici, až to uděláme. Prosíííím.“
Pauza. Vzdech. „Škemrání na mě dřív nefungovalo,“ zabručel, ale zůstal sedět.
Zachichotala se. „Nebuď na sebe tvrdý. Jsem neodolatelná.“
Něco jí řekl, ale znělo to jakoby z dálky. Snažila se odpovědět, vážně, ale…
… odlétala… do jiné tmy, ačkoli tahle sebou přinášela spíš komfort než hrůzu. Možná proto, že stále cítila Leviho pižmovou vůní, jeho teplý puls a to nejen proti jejímu boku.
Když její víčka konečně přestala být tak ztěžklá, zamrkala. Zamračila se, když se rozhlédla po okolí. Byla uvnitř neznámého bytu, natažená na cizím gauči. Venku svítilo slunce a jeho paprsky pronikaly skrz tmavé závěsy.
Bylo poledne, uvědomila si. Naposledy si vzpomínala na to, že byla s Levim a mluvili spolu o Laně.
Posadila se – nebo se o to alespoň pokusila. Objímaly ji silné paže a pevně ji svíraly. K životu se v ní probrala panika, jak se snažila zorientovat se. Na krk jí dopadal teplý dech. Mužský. Dech muže, který byl vzrušený.
Měla snad výpadek, odešla od Leviho a šla domů s cizincem? Do krku jí stoupala žluč, jak se snažila bojovat s tím sevřením.
Muž zamručel: „Mám tě,“ chraplavým hlasem. „Buď v klidu.“
Ten chraplavý hlas poznávala.
Levi. Zamračila se a shlédla dolů na bronzovou kůži lehce poprášenou tmavými chloupky. Všimla si jeho silných prstů a tenkých jizviček, které mu křižovaly zápěstí.
Stejně rychle jako panika přišla, tak zase odešla. Naplnila ji úleva. Ale… to nedávalo smysl. Nebyli u něj doma. Vybavení místnosti bylo odlišné. Předtím na stěnách nic neviselo. Teď tam byly obrazy, na kterých zvířata hrály poker… a golf… a baseball. Zdi se přes noc změnily z bílé na bledě modrou.
„Levi,“ řekla.
„Harper,“ odpověděl tónem, ze kterého jí bylo jasné, že používá její jméno jako kletbu.
„Jsi vzhůru?“
„Mluvím, nebo ne?“
Spíš vrčel. „Nejsi zrovna ranní ptáče, co?“
„Ani ranní, ani odpolední, ani noční. Budeš se s tím muset vyrovnat, protože tentokrát za to můžeš ty. Třikrát ses zvedla a jednou si dokonce stihla dojít až na chodbu před bytem.“
Náměsíčnost. To byl první důvod, proč se stala fanouškem nespavosti. „Nepamatuji si,“ připustila.
Na několik vteřin jen zpevnil své objetí, než se posadil a přitáhl ji k sobě. Posmutněla ze ztráty jeho tepla a síly. To jí nebylo podobné. Ale Levi pronikl přes její pečlivě vystavené zdi tím, že se podělil o svých vlastních výpadcích. Díky tomu se s ním cítila stejně v pohodě jako sama se sebou.
„Tak kde to jsme?“ Zeptala se a odhrnula si vlasy z tváře.
„Kde bychom byli? V mém bytě.“
Zmateně na něj zamrkala. „A ty ses rozhodl to tady trochu zvelebit, zatímco jsem spala?“
„O čem to mluvíš?“ Zamračil se, než se postavil a vyrazil do kuchyně, kde začal připravovat kávu. Tričko i kalhoty měl zmuchlané. V noci si sundal boty i ponožky a byl teď na boso. „Usnula jsi, já jsem tě převalil, aby se ti pohodlně leželo, a sám jsem se uvelebil. Za chvíli jsem spal.“
„Ale tvé stěny.“ Zamávala rukou směrem k obrazům.
Ohlédl se přes rameno, aby si je prohlédl. „No jo. Co je s nimi?“
Pohlédla na jeho obličej, aby mohla odhadnout jeho reakci nad tím, co se chystala říct, než jí došla další věc. Otok kolem očí i rtů byl pryč, kůže měl jen lehce zrůžovělou. Včera v noci byl modro-černý. Roztrhnutý ret byl taky ten tam.
„Uzdravuješ se rychle,“ oznámila mu.
„Harper,“ řekl s povzdechem. „Co ty stěny.“
No jo. Stěny. „Včera byly holé.“
Ztuhl s rukou připravenou nalévat kafe do hrnků. Pomalu vše odložil a obrátil se na ni. „Jsi si jistá?“
„Ano. Vždycky si prohlížím stěny v bytech jiných lidí.“
Povytáhl obočí. Najednou vypadal stejně zmateně, jako se ona cítila. „Proč?“
„Umění, přece! Můžeš díky tomu o člověku mnohé zjistit.“
Potřásl hlavou, jako kdyby se snažil zahnat zoufalou myšlenku. „A můj byt byl… holý, říkalas.“
„Ano. A zdi měly jinou barvu!“
Podruhé přelétl pohledem po každém obrazu, chvilku na nich setrval a studoval veškeré detaily. „Rozpoznávám každý kus i tu barvu. Takhle to tu vypadalo, když jsem se sem nastěhoval.“
Udělalo se jí zle z toho, co se tu dělo. „Jeden z nás se plete.“
„Nebo máme oba pravdu a děje se tu něco divného.“ Rukou si promnul krk. „Zapomeň na kávu. Pojď se osprchovat a pak si promluvíme s Lanou.“
„Osprchovat… společně,“
„No, ne teď,“ zabručel. „Pokud chceš, můžeš využít koupelnu pro hosty.“
„Jasně. Díky.“ Ačkoli byla v pokušení…
Když přešel z kuchyně do ložnice, Harper se postavila. Snadno našla nádhernou koupelnu pro hosty, kde objevila zabalené zubní kartáčky, čerstvou tubu zubní pasty a všechnu možnou ženskou kosmetiku, jakou by muž mohl znát. Nebo žena.
I přes to, jak byl Levi drsný a ubručený, rozhodně byl připravený na hosty – což si Harper nebyla jistá, že se jí líbí. Byl to snad sukničkář?
Harper na něj sice neměla žádný nárok, zvlášť s ohledem na to, že ho odmítla, ale přesto. Objímal ji celou noc. A předtím ji políbil. Takže… měla na něj nárok.
Jo, zpočátku si myslela, že to mezi nimi bude čistě profesionální. Ale hádejte co? Právě změnila svůj názor. Na sto procent. Pokud si chtěl užívat život starého mládence, neměl ji zvát do sprchy. A měl si své rty i ruce nechat sám pro sebe. Měl ji odmítnout, ne se k ní tisknout a držet ji tak, jako by byla v bezpečí.
Když vyšla ze sprchového koutu, odkapávala z ní voda. Přála si, aby ji napadlo nejprve najít ručník, a jak hledala, našla vedle umyvadla hromadu oblečení. Tričko a tepláky – a ani jedny jí nepatřily.
Ten Levi, pomyslela si, nejistá si tím, zda se na něj chce usmát, a nebo ho praštit. Zamknula za sebou dveře, ale stejně se dostal dovnitř. Alespoň že to oblečení patřilo spíš jemu než jiné ženě.
Když byla hotová se zahýbáním látky kolem zápěstí a u chodidel, našla ho v obývacím pokoji, kde na ni čekal. Prohlédl si ji od hlavy až k patě a potěšeně přikývl, ačkoliv měla mokré vlasy a díky obrovskému oblečení si připadala, jako kdyby přibrala deset kilo od chvíle, co se naposledy viděli.
A zatímco její srdce tlouklo jako o závod, věnovala mu stejnou pozornost. Měl další černé tričko a kalhoty, ale vypadal chutněji než kdykoliv předtím. To bylo tak nespravedlivé.
Když ji odvedl do chodby, řekla: „Takže ty tampony v koupelně pro hosty…“
„Ty nejsou moje, to je jasné,“ řekl a zamkl za sebou dveře.
„To vím. Tupče! Čí jsou?“
„Má odpověď se ti nebude líbit.“
„I tak mi to řekni.“
„Jsou mojí ex a já je ještě nevyhodil.“ Doprovázel Harper chodbou a po schodech k jejímu bytu.
„Proč by mě to mělo naštvat?“
„Možná by tě mohlo napadnout, že jsem si je nechal, protože k ní mám pořád city. Nemám. Nebo by tě mohlo napadnout to, že jsem si je plánoval nechat pro tvou spolubydlící, vzhledem k tomu, že jsem s ní chtěl chodit. A možná tě napadlo, že jsem obsedantní pokud jde o věci, které jsou moji… a pak bys měla pravdu a to vědomí by tě mohlo vyděsit.“
Zamyslela se nad jedním z těch návrhů. Zpočátku chtěl Lanu. „Proč jsi mě políbil, když chceš získat mou spolubydlící?“ Vyštěkla. Oh, zmínil se o jeho touze po Laně už předtím, ale to se sotva potkali a ona ho naštvala, takže jí to mohl chtít vrátit. Ale nebylo to tak.
„Chci?“
„Odpověz mi.“
„Neřekl jsem, že ji stálechci.“
„Ale byla tvou první volbou.“
„Volbou, kterou jsem učinil v zápalu šílenosti.“
„No a?“
„No, takže mi to budeš házet do obličeje celou tu dobu, co budeme spolu, že jo?“
Celou tu dobu, co budeme spolu. To se podobalo řečem o vztahu, a to byla ta jediná věc, která ji dokázala uklidnit. „Jo,“ řekla. „To teda budu.“
„Pravděpodobně bych to neměl připouštět, ale je to tak trochu sexy.“
Vzpomínala si, jak říkal, že ho přitahuje. Tak fajn. Nebude ho až tak trestat.
„Lano,“ vykřikla, když vešla do bytu s nadějí, že dá své kamarádce čas se probudit nebo obléct. „Lano!“
Ticho.
„Počkej tu,“ řekla a vešla do její ložnice. Uvnitř svítilo světlo. Postel byla prázdná, deka odhozená. Skříň s oblečením byla taky prázdná a nezbylo v ní žádné oblečení.
Když se chytila za břicho, aby zahnala přicházející bolest, cítila za sebou Leviho.
„Co se děje?“ Zeptal se.
„Je pryč.“ A spěchala. Některé věci byly poházené na podlaze – boty, kalhotky i štětce – jako kdyby jí vypadly při balení.
Levi prošel kolem ní a prohledal celou místnost. Ona tam jen stála, otupělá, a sledovala ho. Proč ji Lana opustila? Proč?
„Co to děláš?“ Zeptala se, když si Levi kleknul a přejel prsty po koberci.
„Snažím se zjistit, zda odešla dobrovolně.“ Prohledal to tam od podlahy až ke zdi, než ji dovedl k šatníku a ukázal na zmačkaný papír. „Přečti si to, ale moc na něj nesahej, jasné? Chci z toho sejmout otisky. A řekni, zda je to její písmo a zda to zní normálně.“
Harpeřiny oči se zaplnily slzami, když shlédla dolů. Třikrát si je musela promnout, než byla schopná číst.
Prosím, nebuď naštvaná, Harper. Tvůj obraz… nevím, proč si namalovala mě. Nebyla jsem tam, přísahám. Nic se mi nestalo a nikdo mi nic neudělal. Nevím, co to znamená, ale vyděsilo mě to. Na chvíli se zdejchnu. Musím si některé věci promyslet. Neboj se o mě, jasné? Budu v pohodě. Stejně jako i ty. Tvůj detektiv se o tebe postará. Omlouvám se, že já to nedokázala. Miluju tě víc než cokoliv na světě a to se nikdy nezmění. Vím, že jsem ti řekla, že místní pobočka Po východu měsíce tvůj případ nechce vzít, ale byla to lež. Nechci, aby do toho vrtali. Slib mi, že za nimi nepůjdeš. Místo toho chci, abys jela na pobočku v Tulse. Zavolala jsem tam, čekají na tebe. Budou tě brát vážně. Jdi za nimi, prosím, ty i tvůj detektiv. Co když si viděla do budoucnosti?
Harper mohla na papíře vidět zbytky slz, jak Lana plakala, zatímco to psala. „Určitě to psala ona a nebyla pod nátlakem, ale nerozumím tomu,“ zašeptala.
Co když měla Lana pravdu a viděla do budoucnosti? Co když Lana jednoho dne zažije ta zvěrstva od šílených rukou? Co když-
„Vidím, jakým směrem se tvé myšlenky odebraly a musíš se vrátit na správnou stopu. Co když jsou dvě nejkrutější slova, pokud jim to dovolíš.“
Pravda. Rozfoukaly oheň pod strachem, ačkoliv nic nedokazovaly. Nemusela to být pravda a její strach byl zbytečný. „Pokud je ten obraz pohledem do budoucnosti, proč jsem ztratila tolik ze svého života? Proč mám výpadky a Lana ne?“
„Možná je má. Možná lhala. Proč nechce, abys navštívila pobočku v Oklahomě?“
Lhala… lhala… Lana jí nemohla lhát. Vždycky se o všechno dělily. O peníze, oblečení, auto, jídlo, smutek a bolest, radost i odměny. Brutální upřímnost, to bylo jejich motto.
Jak vypadám v těchto džínách?
Jako nosorožec!
Co když se mě na konci rande pokusí políbit?
Nepokusí. Ne s tím, kolik si do sebe nacpala česneku.
„Možná nechtěla, aby její spolupracovníci viděli mé potenciální šílenství,“ řekla Harper. Možná. Tolik možná.
Levi jí položil ruce na ramena. „Poprosím jednoho z kamarádů, aby ji našel, sledoval a hlídal. Bude v bezpečí, slibuju.“
Nedodal „a vyslechne ji“, ale slyšela to v jeho tónu. Harper nesnášela to, kam se věci ubíraly, ale bez ohledu na její city bylo potřeba někoho vyslechnout. „Díky. Je to moje nejlepší kamarádka. Miluju ji stejně jako i ona mě a chci, aby byla v bezpečí.“
„Bude.“
Emoce stáhly Harper hrdlo a roztřásla se jí brada.
„Jaké máš plány na dnešek?“ Zeptal se.
„Chci namalovat tvář toho vraha.“ Musí ji namalovat. Už se tomu nebude bránit.
Dokonce i jen z přemýšlení o něm v ní vřel vztek. Pokud ublížil – nebo ublíží – té dívce v obraze, pak rozhodně chytil už i jiné. Musel být zastaven.
„Fajn. Dobře. Dám ti pár hodin a pak se zachováme dle Laniny rady a zamíříme do Tulsy. Vezmeme sebou ten obraz, ať už na něm bude jakákoliv tvář, ukážeme jim ho a řekneme, co se děje. Chci slyšet, co nám k tomu řeknou.“
„Do-dobře.“ Možná jim vysvětlí ty výpadky. Protože… bez ohledu na to, jak skvělé bylo vědomí, že ve svém utrpení není sama, bylo bizarní, že je zažívali oba dva a od stejné chvíle. „Nemusíš do práce?“
Vina mu zaplnila oči, ale rychle ji zamaskoval. „Dnes ne. Proč nezačneš? Zavolám kamarádovi ohledně Lany, vezmu si pár věci z bytu a vrátím se. Nechci, abys dnes byla sama.“
„Dobře,“ zopakovala a pohlédla na vzkaz. Proč Lana odešla aniž by jí něco řekla? Takhle utéct, to jí nebylo podobné. Ve skutečnosti Lana nikdy necouvla před výzvou, ať už byla jakákoliv. A kam šla? Stejně jako Harper neměla žádnou rodinu. Měly jen sami sebe. A teď byla někde venku, sama a vyděšená.
Silná ruka vzala její tvář do dlaně. „Harper. Podívej se na mě.“
Když ho poslechla, po tváři jí sklouzla slza.
„Všechno bude v pohodě,“ řekl jemně. Otřel jí slzu palcem.
„Nemám ráda nejistotu. Nelíbí se mi, že pokaždé, když dostanu odpověď, se objeví tisíc dalších otázek. A nenávidím ten strach, který cítím.“
Políbil ji na špičku nosu. „Nedovolím, aby se ti něco stalo. Máš mé slovo.“ Nečekal na odpověď, ani nepožádal o svolení. Zdvihl jí hlavu a zajmul její ústa svými.
Bez zaváhání mu obtočila paže kolem krku a pevně se ho chytila. Dovolila mu, aby ji pohltil. Byla ráda, že ho tady má, a zároveň šokována potřebou se ho dotýkat a nechat ho, aby se dotýkal i on jí, aniž by propadla panice. Bylo to skutečné a nutné. Ani netušila, jak moc to potřebovala. Pokud by byl nějaký muž schopen ochránit ženu před ublížením – nebo nějakými neviditelnými silami – byl to tenhle. Cítila jeho sílu, autoritu a on se nebál obojí použít.
Když se odtáhl, kolem očí se mu objevily napjaté vrásky. Otevřel ústa, aby něco řekl, pak si to ale rozmyslel a vyklouzl z bytu. Přes dveře slyšela, jak zavrčel: „Zamkni.“
Na neklidných nohou došla ke dveřím. Prsty se jí třásly, když otočila klíčem.
„Hodná holka,“ řekl, než zazněly kroky.
Opřela se čelem o dveře. Ten muž… ach, ten muž. Ten polibek ji nevyděsil, ale pomyšlení na to, že by ho ztratila, to ano. Za velmi krátkou dobu na něm začala být závislá… potřebovala ho. A možná i on potřeboval ji. Mohl se na ni vykašlat. Koneckonců to nebyl jeho problém. Ale ne, okamžitě se chopil otěží a připravil ji na další kroky. To bylo dobře. Nebyla si jistá, že by bez něj našla sílu na návštěvu agentury Po východu měsíce.
Ztrácíš čas. Vzchop se a dej se do práce. Pro Lanu. Musí zachránit Lanu – aby ji mohla seřvat za to, že se ji odvážila opustit.
Harper se s povzdechem vydala do ložnice.