Harper byla rozrušená, když s Levim mířila chodbami domu, kde byli ubytováni. Každou chvíli očekávala, že ze stěny vyskočí ta slídička a vykřikne ‚baf!‘, ale dívka se neukázala. Ve skutečnosti byli všichni nájemníci překvapivě klidní.
Možná vycítili Harpeřinu náladu. Uvnitř ní to vřelo zuřivostí a strachem. Emoce se z ní drásaly ven, což by nedopadlo dobře. Nebo je možná vyděsil Levi. Měl podél boku vytaženou a připravenou zbraň.
Odemknutí dveří bylo obtížné, protože odmítala pustit malbu na zem. Chtěla ji mít v rukou či ateliéru, nikde jinde. V tento okamžik to byla jediná vazba na to, co se stalo a nebo by se mohlo stát.
Než stihla vstoupit, Levi ji předběhl. „Zkontroluji to…“
„Nenechávej mě…“ vyrazila za ním.
„Vevnitř,“ dodal.
„Tu samotnou,“ dodala současně. Ale pak oba ztuhli při pohledu, který je přivítal.
Na pohovce pohodlně seděla Petersonová s mužem, kterého Harper nikdy nepotkala.
Zaměstnankyně agentury měla své modré vlasy smotané do dvou bobíků, které zdánlivě připomínaly rohy. Na sobě měla tmavě modrý korzet, obojek jako pro psa a černé tříčtvrťáky, zpod kterých vykukovaly proužkované ponožky a balerínky.
Muž vedle ní měl vlasy barvy písku a hnědé oči. Byl opálený, jako kdyby většinu života trávil venku. Ale Harper nejvíce zasáhl fakt, že měl stejně tvrdý pohled jako Levi. Jako kdyby viděl to nejhorší, co svět mohl nabídnout, a nic ho nedokázalo rozházet.
„Vloupání. Velmi profesionální,“ zamumlal Levi a zavřel za nimi.
„Posloužilo to účelu. Jsem si jistá, že si sám vklouznul do mnoha domů v souladu s tvým zaměstnáním.“ Petersonová pohlédla na obraz. „Dokončilas ho?“
„Nejprve,“ řekl Levi a postavil se před Harper, „mi pověz, kdo je ten chlap?“
„Jsi vždy tak podezřívavý? To je můj kolega, Mark Harrowitz.“
Harrowitz přikývl.
Petersonová vychytrale dodala: „Nikdy nevstupuji do cizího domu sama. Určitě tomu rozumíte. Je tady pro případ, že byste se mě vy dva pokusili zabít.“
Ach, to bylo vše? Harper bušilo srdce v hrudi, když popošla a postavila se vedle Leviho. „A to nás nazýváš podezřívavými?“
Bez humoru se usmála. „Když už tu máme celý gang, můžeme pokračovat?“ S povytáhnutým obočím kývnula bradou k Leviho zbrani. „Bez hrozby smrti?“
„Fajn.“ Levi schoval zbraň do pouzdra poté, co se postavil před Harper.
Líbilo se jí, že ji chtěl ochraňovat, ale neoceňovala to, že se sám vystavoval nebezpečí. Později si o tom promluví. Samozřejmě jak ho znala, pravděpodobně ji políbí, aby ji svedl z tématu. Popřípadě bude tvrdit, že dělal jen to, co si myslel, že je správné. Bez ohledu na důsledky.
„Dobře, takže. Obraz.“ Harper ho obešla a obrátila plátno tak, aby Petersonová mohla vidět tu strašlivou scénu. „Je hotový, ano.“
Petersonová ten výjev dlouho studovala. Nakonec přikývla. Harper to považovala za signál, aby položila obraz na stojan mimo místnost. Poté se vrátila ke skupince v obýváku.
Levi si sedl vedle Petersonové a kývnul na ni. Jakmile byla na dosah, stáhl ji k sobě, takže mu prakticky padla na klín. Neprotestovala. Líbilo se jí, kde byla, a potřebovala jeho sílu.
„Tak co pro nás máš?“ Zeptal se. V tónu nebyly slyšet žádné emoce, ale rozhodně očekával, že mu hned odpoví.
„Nebude se vám to líbit,“ varovala je Petersonová.
Harper zvedla bradu. „Stejně nám to řekni.“
Ticho. Kývnutí. Povzdech. Petersonová se naklonila a začala přehrabávat v černém kufříku, který měla u nohou. Vytáhla několik listů papíru, několik novinových výstřižků, DVD a laptop. „Napadlo vás, proč má recepční začala vyšilovat, když vás viděla?“
„Ne. Byla prostě naprosto nevychovaná,“ řekla Harper, zatímco Levi odpověděl: „Jo,“ a stiskl ji, aby jí dal najevo, ať se krotí.
„No, za to se omlouvám,“ řekla Petersonová. „V našich kancelářích se moc neobjevují lidé, jako jste vy dva.“
„Co to má znamenat?“ Odsekla Harper. Byla příliš neklidná na to, aby byla milá.
Harrowitz ztuhnul, jako by očekával, že se Harper vrhne přes konferenční stolek a zaútočí. Byl bystrý. Nikdo nemohl zmiňovat Leviho hrubé vystupování a nebezpečný vzhled kromě jí! Petersonová mu položila ruku na zápěstí a zklidnila ho. „Než se k tomu dostaneme, položím vám ještě pár otázek.“
„Ne, my-“ Harper se pokusila protestovat. Chtěla slyšet odpovědi.
„Všimli jste si něčeho divného na tomhle domě?“ Zeptala se Petersonová, aniž by se nechala zarazit.
Levi zatnul čelist. „Včera se v Harpeřině chodbě objevila dívka, která nám přímo před očima zmizela. Zjevně to byl duch.“
Tak fajn. Udělají to podle Petersonové. „A víckrát než jednou mi ta samá dívka řekla, že jsem zlobivá holka. Že on si pro mě přijde, ale nezmínila, kdo nebo co to má být. Jen to, že jsem tak moc zlobivá.“
Petřersonová a Harrowitz si vyměnili pohled, který roztříštil zbytky Harpeřiných nervů. Nikdy nebyla tak ve stresu, v takové nejistotě, a tihle lidé si dávali čas na to, aby mezi sebou mohli mlčky komunikovat. Jak frustrující!
„Ještě jedna otázka. Bydlí tady někdo jiný než ty,“ řekla Petersonová a kývla hlavou na stranu. „Našla jsem tu nějaké její věci. Kdo to je?“
„Lana. Ta, která v Oklahomě pracuje pro vaši agenturu.“
Petersonová kývla na Harrowitze, který začal psát do počítače. Po několika minutách ticha si Harper myslela, že začne křičet, než to dokončí. Konečně otočil obrazovku směrem k Petersonové.
Poté, co si ji přečetla, přikývla. „Tak dobře. Začneme s tebou, Levi.“ Petersonová otevřela vlastní počítač, vložila do něj DVD, chvilku klikala a pak na ně otočila obrazovku.
Harper ji napjatě sledovala. Objevila se tam místní zpravodajka, žena, která měla něco přes padesát. Vlasy měla svázané do hladkého bobíku, make-up dokonale nanesený a výraz temný.
„Pro Oklahomu je tohle smutný den,“ řekla žena. „Při službě byl zabit jeden z našich nejlepších policistů, když se pokusil zadržet Coryho Toppera, podezřelého řezníka billboardů. Topper zjevně detektiva bodnul do hrudníku a stehna. Byl převezen do nejbližší nemocnice, ale po příjezdu ho prohlásili za mrtvého.“ Mluvila dál, ale Harper měla potíže vnímat.
Na obrazovce se objevila Leviho fotografie. Byla to mladší verze toho drsného a vážného muže, kterého znala, oblečená do uniformy. Pod fotografií zářilo jeho datum narození – společně s datem smrti.
Jeho smrti.
S vykulenýma očima se na něj otočila a prohlížela si ho. Měl sevřenou čelist, kůži bledou.
„Ne,“ řekl a zatřásl hlavou. Ne. Pamatoval bych si to, že jsem zemřel. Všiml bych si náznaků toho, že už nejsem… člověk.“ To poslední slovo prohlásil zcela zničeně.
„Ne vždy,“ odpověděla něžně Petersonová. „Někdy je vzpomínka pohřbena, protože skutečnost je příliš bolestivá. Zanechává za sebou velkou černou díru, kterou je třeba vyplnit. Hádám, že jsi v poslední době měl výpadky a nebyl si je schopen vysvětlit. V paměti máš mezery. Tím se tě tvá vlastní mysl snaží ochránit.“
Další potřesení hlavy. „Včera jsem mluvil se svým kolegou. Osobně. Viděl mě, slyšel mě, odpovídal mi na otázky.“
„Jsem si jistá, že ano. A také jsem si jistá, že umí komunikovat s duchy, a proto si s ním úspěšně mluvil.“
Zhluboka se nadechl, nozdry se mu rozšířily. „Může, ale to nic neznamená. Řekl by mi to.“
„Ne. Nechtěl by být tím, kdo ti tu novinu předá.“
Harper na chvilku viděla hvězdy. „Ale já se Leviho můžu dotknout,“ zašeptala. „A včera v noci jsme přespali v hotelu, dokonce jsme mluvili s člověkem na recepci, abychom dostali pokoj. A pak mě sem Levi přivezl. V autě!“
„Buď recepční mohl vidět duchy a chtěl vám udělat radost, což není pravděpodobné, protože většina z nás pracuje pro naši agenturu nebo pro policii. Nejspíš jste sami sebe přesvědčili o tom, čemu jste chtěli věřit. A nepřijeli jste sem autem, to vám přísahám. Oba jste očekávali, že musíte jet autem, tak jste si tu scénu vymysleli. Pokud si o tom promluvíte, pravděpodobně zjistíte, že si oba pamatujete jinou značku i model auta.“
Ne. Nemožné. „Mýlíš se. Uvařila jsem a on to snědl.“
„Další lež, kterou jste si namluvili.“
„Tak proč jsi mu řekla, ať schová zbraň?“ Zeptala se a zvýšila hlas. Levi stále nereagoval. „Pokud je duch, nemohl by tě zastřelit.“
„Kdyby stiskl spoušť, očekával by, že se něco stane. Když by se nic nestalo, naštval by se a pravděpodobně by mě napadl, s čímž by měl Harrowitz problém. Vím, že máte další otázky, ale ještě jsem neskončila.“
Se smutným úsměvem napsala Petersonová něco do počítače a obrazovka se opět změnila. Mluvila na ní stejná zpravodajka, ačkoli vlasy měla upravené jinak. Zjevně to byla zpráva z jiného dne. Mluvila o identitě některých z Toperrových obětí a o tom, jak poslední byla-
Ona. Aurora Harperová.
Ne. Ne, ne, ne.
Hvězdy se vrátily, tentokrát jasnější, až hrozilo, že jí zahltí celou mysl. Nejsem… nemohu být…„Ne!“ Vykřikla a vyskočila na nohy. Udělalo se jí špatně a zavrávorala.
Harrowitz také vyskočil na nohy. Ruce měl sevřené v pěst a oči mu zářily. Petersonová, která byla bledá a trochu rozrušená, potichu dodala: „Musíš se uklidnit, Harper. Tvá negativní energie nám ubližuje a Harrowitz zase dokáže ublížit tobě. Pokud by se tak stalo, možná bys byla nucena tento svět nadobro opustit, než dokončíš to, kvůli čemu si tu zůstala.“
Nebyla mrtvá, nemohla být mrtvá, ale tím se bude zabývat až za chvilku. „Má kamarádka. Nakreslila jsem její obličej, než jsem přes něj namalovala svůj. Je… Nemže být… Řekni mi, že je naživu!“
„Je naživu,“ ujistila ji Petersonová, která zvedla ruce, jako by se vzdávala. „Namalovala si sama sebe, tvou okolnost. Nejsem si jistá, proč si nejprve nakreslila její tvář. Vím jen, že Lana může vidět mrtvé stejně jako Leviho kolega. To proto s tebou mohla žít.“
Vidí mrtvé.
Ta fráze se jí ozývala v hlavě. Vidí mrtvé.
Mrtvé.
Nebyla mrtvá, pomyslela si Harper znovu. Nemohla být. Lana by jí to řekla.
Lana, občas tak moc smutná. Věčně plakala a vzlykala. Měla tolik tajemství. Lana, která někdy vypadala tak provinile. Tak zoufale chtěla, aby Harper zjistila, co se jí stalo. Lana, která se jí přestala dotýkat, dokonce i tím nejjednodušším způsobem.
Ale to bylo kvůli Harpeřině averzi k fyzickému kontaktu. Že ano?
Najít pravdu, to je jediný způsob, jak najdeš klid, řekla Lana. Jako kdyby pravdu sama už znala.
Harper… najednou kolem sebe viděla zdi suterénu, scénu plnou bolesti a krve. U dveří visely různé nástroje. Nože všelijakých velikostí, pily, kladiva, hřebíky, žiletky a roubíky.
Roubíky napuštěné drogami, které byly schopny udržet člověka v bdělosti, aby vnímal co se mu děje, zatímco…
„Ne,“ zakřičela a prudce potřásla hlavou. Spadla zpátky Levimu do klína. Ten přesto nijak nezareagoval. Byl snad v šoku?“
„Můžeš se dotýkat Leviho a on tebe, protože jste součástí stejného světa. Existujete na stejné rovině. Nemůžeš se však dotknout lidí. Tady.“ Petersonová natáhla ruku. „Zkus to. Dokážu ti to.“
Harrowitz se napřímil a popadl ji za paži. Zakroutil hlavou.
Petersonová stáhla ruku a povzdechla si. „No jo. Žádné dotýkání se mrtvých.“
Mrtvých, řekla to tak neomylně. Mrtvých.
„Byla si poslední, kdo zemřel, Harper,“ řekla Petersonová. „Levi se vrhl na Toppera těsně poté, co tě zabil. Viděl tvé zmrzačené tělo a zareagoval. To proto na něj zaútočil. To proto si nevšiml té čepele, kterou Topper stále držel.“
Harper kolem pasu pocítila silný, teplý pás. Ten dotyk byl příliš, nestačil. Nemohla dýchat, stěží sedět, chtěla tu zůstat a chtěla odejít. Padala… padala do nekonečné prázdnoty. Ale přesto ji nějaký pás držel na místě.
Petersonová nemilosrdně pokračovala. „V téhle budově jsou všichni duchové. Táhne je to sem a my nevíme proč. Možná to tu mají rádi. Vím jen to, že to tu naše Oklahomská pobočka koupila a snaží se to tu co nejlépe sledovat. Pokud duchové zůstávají tady a starají se sami o sebe, jsou spokojeni.“
„Ne,“ řekla a zavrtěla hlavou.
Petersonová pokračovala. „Hádám, že proto tě Lana poslala za mnou. Nechtěla, aby se pletli ještě víc do tvého posmrtného života. Ano, vědí, že jsi tady. Zkontrolovala jsem to. Ale jsou spokojení s tím, že se držíš tu a nevíš, co se stalo. Nejsi venku a nezpůsobuješ problémy. Kdyby se to změnilo, mohli by se rozhodnout, že tě přinutí posunout se dál.“
„Ne,“ zopakovala Harper.“
Petersonová však stále mluvila. „Není to všechno tak špatné. Má to pro tebe být čerstvý start, šance na to, abys konečně žila správně, napravila staré chyby či tragédie, než budeš schopná pustit duchy minulosti, abys mohla mít co nejjasnější budoucnost.“
„Ne!“
„Kdybych byla tebou, pokusila bych se z toho vytřískat co nejvíc. Mnoho lidí v tvé situaci ztratilo pojem o tom, na čem záleží, a potopili se zpět do starých kolejí. Někdy dokonce nebyli schopni reagovat na novou příležitost. Spirálovitě se potopili do deprese. Zlobili se – a jejich vztek pak zničil nevinné životy.“
„Ne,“ řekla znovu, i když Petersonová dál mluvila s takovou jistotou, jako kdyby do toho světa opravdu patřila. Jako by vše, co zmiňovala, bylo skutečné a nebyl tu prostor k debatě.
Mírně si povzdechla. „Pokud o tom, co se ti stalo, chceš vědět víc, přečti si noviny a výstřižky, které jsem přinesla. A upřímně? Navrhuji, abys to udělala. Všichni z nás mají nějaký účel a je mi fuk, co si myslí pobočka tady v Oklahomě. Je lepší, když to budeš vědět. Popřemýšlíš o tom. Možná pak budeš schopná jít dál.“
Jít dál. A ztratit tak Leviho.
Ztratit Lanu.
Ztratit sama sebe.
Bylo to na ní příliš, než aby to pobrala. Harper se vyškubla Leviho držení – to jeho ruka byl ten silný pás, uvědomila si vzdáleně – a vyletěla ven z místnosti. Nebyla si schopná vzpomenout, zda byly dveře otevřené, jen věděla, že v jednom okamžiku byla v jejím bytě a v dalším stála v chodbě.
„Harper,“ slyšela Leviho vykřiknout. To bylo po dlouhé době první slovo, které ho slyšela říct. Chtěla se zastavit a vrhnout se k němu, ale nemohla.
Je mi to líto, pomyslela si. Řekli mu to samé, co jí, přesto ho neutěšovala. Zasloužil si útěchu, ale nebyla se s tím schopná vypořádat. Nemohla přijmout skutečnost, že ji někdo mučil a zavraždil, že její život skončil, že už nikdy neobejme Lanu, že ztratila vše. Takže se rozběhla, prostě jen běžela, bez cíle v mysli – až se nějak objevila v umělecké galerii… aniž by opustila bytový komplex.
Bylo jí špatně od žaludku. Další výpadek, no jasně, namlouvala si.
Venku svítilo slunce, příliš jasně. Po chodnících se to hemžilo lidmi. Všichni ji ignorovali. Auta projížděla silnicí, vzduch se hemžil dýmem z výfuků. Chtěla utéct i odtud, ale nedovolila si to. Skrz výlohu viděla majitele, který tam někoho provázel.
Promluví si s ním, rozhodla se. On rozhodně nemohl vidět mrtvé. Popovídají si a bude to. Ano. Jednoduché. Snadné. Dokáže Petersonové, že nemá pravdu – a nebo má.
Ne. Nemá pravdu.
Harper zvedla bradu a vstoupila do galerie.