Levi hledal celé hodiny, přesto po Harper nenašel ani stopu. Potřebovala čas, aby strávila to, co zjistila. Chápal to – sám s tím bojoval – ale byla zranitelná a nevěnovala pozornost okolí. Někdo by mohl-
Je to duch. Kdo by jí mohl ublížit?
No jo. To byla pravda.
Byla duch. Stejně jako on.
On. Mrtvý. Zabit. Zavražděný stejným mužem, který zabil i Harper. Jak? Jak?
Petersonová i s jejím bodyguardem byli pryč, když se vrátil do Harpeřina bytu. Harper tam také nebyla. Těžce dosedl na pohovku, položil si lokty na kolena a dal hlavu do dlaní.
Vzpomínal si. Zpočátku viděl jen černý závoj. Opřel se do něj vší silou, rozhodnutý ho rozhrnout. Obklopila ho vlna strachu, ale odmítal se vrátit. Musel znát pravdu.
V hlavě mu začaly problikávat obrazy, nejprve mlhavé, ale rychle se vyjasňovaly.
Jízda do Topperova domu… zavřu toho psychopata do cely, kde bude hnít až do smrti…
Levi s Vincem zastavili. Ostatní detektivové i policisté v uniformách vystupovali z vlastních vozů. Všude kolem blikala červená a modrá světla. Vystopovali důkazy s DNA a měli příkaz k zatčení. Proudil jimi adrenalin i vzrušení, prakticky byli cítit ve vzduchu. Chystali se uzavřít nejhorší případ, na kterém kdy pracovali, a zachránit tak nespočet životů.
To Vince rozkopl přední dveře a Levi jako první vstoupil. Prohledali to místo od shora až dolů a nakonec našli skryté dveře do sklepa.
Při otevření ucítili spoustu zápachu, který okamžitě rozpoznal. Krev, chemikálie, smrt. Slyšel křik, bzučení, vzlyky a smích.
V tom okamžiku Leviho vzpomínka zmizela a závoj se znovu zatáhl. Zatnul zuby a znovu ho rozhrnul. Stoupala v něm úzkost, ale pokračoval. Viděl sám sebe s připravenou zbraní. Sešel spletité schody, jen aby našel Toppera zaneprázdněného tělem – tělem, které teď už poznával jako Harpeřino. Nebylo divu, že cítil vinu a hanbu, když ji poprvé spatřil.
Přišel příliš pozdě. Nezachránil ji.
Na stole byly pohozené světlé vlasy, i když vypadaly červené, jak byly smočené v její krvi. Byla mrtvá, ale modré oči měla otevřené, plné strachu, bolesti, smutku, vzteku. Jakoby se soustředily na něco v dálce. Rty měla pootevřené, i když už vyčerpala poslední dech.
Tehdy se mu zvedl žaludek. To, co si vytrpěla… ta bolest… Jiná žena v malé psí kleci, která byla ze stran zakrytá plachtou, aby neviděla nic jiného než Harper, začala křičet. Topper se smál a zvedal končetiny, které odřízl, aby se pochlubil své nejnovější oběti. Aby jí dal najevo, co se jí stane, pokud neposlechne. Ta žena… ta ubohá žena…
Za Levim se objevili další muži a tlačili ho dopředu. Hlavou se mu honily myšlenky, které nedokázal rozluštit. Věděl jen to, že udělal náhodný krok směrem k vrahovi a nemohl se zastavit. Udělal další a další a další. Dal se do pohybu a místo toho, aby použil zbraň a vyprázdnil do něj zásobník, chtěl mít svou pomstu osobní. Vrhl se na Toppera. Končetina spadla na podlahu. Levi ho praštil… a znovu…
Topper měl vynikající reflexy a okamžitě využil čepele v jeho ruce. Čepele, kterou použil na Harper. A s tím, jak byl Levi rozčilený, se nedokázal bránit. Pocítil ostré bodnutí v boku, které rychle následovalo ostré bodnutí do stehna. Bum, bum a krev mu začala chladnout a se znepokojivou rychlostí unikat z těla. Topper trefil ledvinu a stehenní tepnu.
Vzpomínal si, že se na ně vrhli jeho kolegové a odtahovali ho od Toppera. Vzpomínal si na jejich rozostřené hlasy. Vzpomínal si, jak se díval do očí svého partnera, držel ho za ruku, než svět zčernal.
Nepamatoval si, že by se probral v nemocnici. Nepamatoval si, že by se zotavil ze svých ran. Vzpomínal si jen na… co? Rozhovor s kapitánem se nikdy neodehrál. Nikdy nedostal dovolenou. Nikdy neodešel ze stanice příliš rozrušený na to, aby se vrátil domů, nikdy nejel do centra a nespatřil tam podezřele vypadajícího chlapíka – počkat. Bloudil centrem a spatřil podezřele vypadajícího chlápka. Ducha, to už mu teď bylo jasné. Sledoval ho do tohohle domu, Králova přístavu, kde svět zase zčernal. Probral se až ve svém novém bytě. Nevolal nikam ohledně svého starého domu. Prostě jen sám sebe přesvědčil, že ho prodal a pokračoval dál.
Levi se v přítomnosti hořce zasmál. Nebylo divu, že s ním Vince odmítal mluvit. Nemohl ho vidět, neslyšel ho. Nebylo divu, že byl Bright tak překvapený, když ho viděl znovu na okrsku. Nebylo divu, že byl tak vyhýbavý kvůli toho, co se týkalo Harpeřina případu. Věděl, že je mrtvá, ale nechtěl tu zprávu ukázat Levimu, který byl také mrtvý, jen to netušil.
Myšlenky mu vyrušila směs hlasů. Klepot klávesnic, kroky.
Levi zvedl hlavu. Neseděl na Harpeřině pohovce v jejím obýváku. Byl na okrsku. Všude kolem něj chodili muži i ženy, doprovázeli podezřelé osoby k výslechu či do cely. U stolů seděli detektivové, četli zprávy a hledali stopy. Vzduch byl plný vůně kávy.
Napřímil se. Jak se mohl dostat z jednoho místa na jiné během vteřiny? Možná schopnost duchů?
Pravděpodobně.
Nezastavil se, aby si promyslel, proč přišel. Zamířil rovnou do kanceláře Brighta. Dveře byly zavřené, ale proč by ho to mělo zastavit? Váhavě prorazil dřevo. Pocítil chlad, ale to bylo vše. Žádný odpor. V jednu chvíli byl na chodbě a v další v kanceláři.
Ohromující důkaz o jeho novém stavu.
Bright seděl u stolu a psal.
„Jsem mrtvý,“ oznámil Levi drsně.
Bright zvedl hlavu a ruka mu sklouzla k pistoli, kterou měl v horním šuplíku. Uvolnil se v okamžiku, kdy mu došlo, že je to Levi. V očích se mu smutně zablesklo. „Ano.“
„Věděls’to.“
„Ano.“
„Proč jsi mi to neřekl?“
Bright povytáhl tmavé obočí. „Už jsi někdy řekl duchovi něco, co nechtěl slyšet? Výsledek není moc pěkný. Pravděpodobně bys začal šílet a to by bylo opravdu zlé.“
Petersonová zmiňovala chaos. Levi byl v tuhle chvíli opravdu rozčilený, přesto zatím nezpůsobil žádné potíže. Možná to byla jen otázka sebeovládání. Nepoddal se svým pocitům.
„Posaď se.“ Bright mávl k jedné ze židlí. „Hádám, že sis přišel pro odpovědi, nebo ne? Co chceš vědět?“
Poslechl a řekl: „Co se stalo Vincemu…“ Odkašlal si. „Když jsem odešel?“
Smutek zesílil. „Pořád se obviňuje z toho, že tě neochránil. Myslí si, že měl Toppera zastřelit, než ses k němu dostal. Nikdo ho nedokáže vytáhnout z té deprese, a proto mu kapitán nařídil psychiatra.“
Chudák Vince. „Můžu mu nějak pomoci?“
„Řeknu mu, že jsem s tebou mluvil. Možná to pomůže.“
„Ano,“ vyhrkl. „Řekni mu, že se omlouvám. Neudělal nic špatného a že mi chybí. Řekni mu, že jsem potkal ženu. Někoho zvláštního.“
„Tvou Harper.“
„No jo.“
„Už bylo na čase.“ Bright se natáhl, aby přejel prstem přes fotografii své ženy, kterou měl na straně stolu. „Uspořádali jsme pro tebe pohřeb jako pro největšího hrdinu. Byli tam všichni. Byl bys pyšný.“
Ano, ale zasloužil si něco takového? „Řekl jsi mi pravdu o Topperovi?“
Obezřetně si povzdechl. „Ano. Žije. Právě teď je za mřížemi a čeká na soud za to, co udělal všem těm ženám i tobě.“
Dobře. „Navštívím ho.“ Ano, slíbil to přece Harper. Vezme ji za Topperem. Levi tam chtěl být první, aby jí uhladil cestu. „Může vidět do jiného světa?“
„Ve spise se říká, že ne, ale někdy o tom lidé lžou a nechtějí, aby je někdo považoval za podivíny.“
Levi si přejel jazykem přes zuby. Brzy zjistí pravdu. „Říkals’, že se stávají zlé věci, když duchové šílí. Jaké?“
Bright se opřel o opěradlo a založil si ruce na hrudi. „Takže chceš Topperovi ublížit, co? Chceš ho trochu postrašit?“
Nebyl si jistý, co měl v úmyslu. Aby si kryl záda, řekl: „Neptej se a neprozradíš.“
„To se používá v armádě ohledně sexuální orientace.“
„To je fuk.“
Bright zabubnoval prsty a vytvořil tak symfonii zvuku. „Jsem si jistý, že už to víš, ale stejně ti to povím. Existují dobří i zlí duchové.“
No, jo, to chápal. Teď. Ale jedna věc byla to chápat a jiná to vidět. „Jak poznám rozdíl?“
„Dle jejich ovoce.“
Cože? „Zkus to znovu.“
„Budeš to vždy vědět podle ovoce, které vyprodukují. Na pomerančovníku ti nikdy nevyrostou citróny.“
„Což znamená?“
„Tím myslím, že ti, kteří nenávidí, budou dělat špatné věci a duchoví, kteří milují, budou dělat krásné věci.“
Fajn. To dávalo smysl. Ta holka s rentgenovým viděním byla zjevně plná nenávisti.
„Nedoporučuji ti navštívit vězení,“ řekl Bright. „Jsou tam další duchové a nechceš, aby si tě všimli, věř mi. Mohli by tě sledovat, a pokud by tě sledovali, mohli by se dostat k tvé dívce. Ale mohl bych nechat Toppera předvolat k dalšímu výslechu…“
Levi se napřímil. „Jsi dobrý muž, Brighte.“
„Já vím. Jen kdybychom o tom dokázali přesvědčit i mou ženu. Požádala o rozvod a – ale, to není tvůj problém, že.“ Znovu si povzdechl. „Jak to tvá Harper zvládá? Ví, že je duch?“
„Ano. Zjistili jsme to společně. Zmizela a od té doby jsem ji neviděl.“ Kde byla? Co dělala?
„Ona se vrátí, neboj se. Viděl jsem dost duchů na to, abych věděl, že když zmizí, myslí si, že chtějí být o samotě. Ve skutečnosti však potřebují někoho, kdo je podpoří a dá jim najevo, že jsou stále milováni.“
Milováni? Nemiloval… nemohl… Sotva ji znal, napadlo ho. Oh, měl ji rád víc než jakoukoli jinou ženu. Dokonce po ní toužil. Chtěl ji mít u sebe, chtěl ji ochránit před vším špatným. Chtěl ji držet a ujistit ji, že jí se vším pomůže. A chtěl ji obejmout, aby věděla, že s ní bude při každém kroku jejich cesty.
Tak moc se k němu hodila, i v posteli, a on se jí nemohl nabažit. Její chuť byla jako droga, její tělo bylo jako chybějící puzzle, který k němu seděl. Ale láska?
V životě byl zamilovaný několikrát. Jednou do Kelly Rooseové, nejkrásnější dívky ve třetí třídě. Pak do Shannon Halbertové, jeho mladistvé lásky na střední škole. Vzala si jeho panictví. Během tří minut. A jednou do Donny Changové, ženy, kterou si chtěl vzít a dva roky s ní chodil – ženy, která ho podvedla, protože ‚nenaplňoval její emocionální potřeby‘.
Nemyslel si, že ho podvede každá žena, kterou potká. Nebyl tak naivní. Dokonce ho ani nenapadlo, že by ho podvedla Harper. Měla podobné vlastnosti jako on, ne-li ještě silnější. Ale aby se zamiloval, když bylo všechno tak nejisté a mohl každou chvíli přejít na druhý břeh – nebo co to sakra duchové dělali… ne, jen to ne, raději by znovu zemřel.
„Další otázka,“ řekl. „Kam jdou duchové, když se posunou dál?“
Bright zatnul čelist. „Někteří nahoru a jiní dolů.“
Vidíte? Co kdyby s Harper odešli v jiný čas? „Proč odejdou? Protože dokončili to, kvůli čemu zůstali?“
„Ano. Ti hodní splní svůj cíl a jdou nahoru, ti špatní něco zničí, nebo se o to alespoň pokusí a spolkne je to. Někteří vědí hned, co musí udělat. Jiní na to musí přijít a další to záměrně nezjišťují, protože buď nejsou schopni ustát pravdu, nebo nechtějí odejít.“
„Takže mohou zůstat?“
„Po dobu lidského života. I přes to, co tvrdí knihy a filmy, jsem se nikdy nesetkal s někým, kdo by zůstal déle.“ V hlase mu zaznělo napětí. „Má žena mě opustila, protože se stále stýkám se Sally Wellsovou. Sally byla má holka na střední, ale zemřela na rakovinu krátce po maturitě. Alespoň jednou týdně mě navštíví, a když máme výročí, nehne se ode mě.“ Napětí zesílilo. „Když jí zapomenu koupit dárek, má z toho záchvat.“
Levi si nebyl jistý, jak by mu bylo, když by strašil své přátele po celý zbytek jeho přirozeného života – stejně jako to právě dělal Brightovi, uvědomil si. „Omlouvám se. Pokud někdy potkám někoho slušného, možná bych mohl Sally seznámit.“
V místnosti se ozval překvapivý smích. „Levi dohazovač. To je klasika!“
„Slyšels’něco o Harpeřině kamarádce, Laně?“
„Jo.“ Bright se naklonil, aby dosáhl na klávesnici. „Ukradli jí kreditku, ráno byla použita. Nějaký bezdomovec si koupil cigarety a o půl hodiny později pivo. Vzali jsme ho do vazby, ale přísahá, že je našel na ulici a že Lanu neviděl. Ukázali jsme mu její fotografii a nada. Někdo stále sleduje její dům. Najdeme ji.“
Na stole zazvonil telefon. Zvedl prst, aby ho požádal o ticho a natáhl se po sluchátku. Poslouchal a pak se zamračil. „Hned tam budu.“ Vytáhl svou zbraň a postavil se. Zkontroloval zásobník.
Levi se také postavil. „Nechám tě pracovat.“ Nedovolí sám sobě se vrátit na stanici. To bylo vše. Bylo to jeho sbohem.
Anebo taky ne.
„Ne,“ řekl Bright s potřesením hlavy. „Půjdeš se mnou. Někdo právě rozmlátil galerii tvé dívky.“