Jak noc ustoupila svítání, lidé se probouzeli a začali žít své dny. Aeron kráčel ulicemi, Paris po jeho boku, oba zůstávali ve stínu, nemluvili. Paris dnes nic nenamítal. Neváhal ve volbě své společnice. Znamenalo to, že se konečně dostává přes Siennu? – ptal se sám sebe Aeron, ztracen v myšlenkách, když zamířili zpátky do pevnosti.
Olivia se proplakala do spánku a on ji držel navzdory jejím slzám. Když konečně upadla do bezvědomí, odletěl s ní do Gillyina bytu.Myslel si, že se vše usnadní a on najde cestu. Když spolu nemohli mluvit, nemohla ho ani svádět, nemohl tedy zapomenout na svůj úkol. Ale nemohl od ní odejít hned. Paris potřeboval čas s jeho volbou, takže se Aeron přitulil k andělovi. Znovu uznal, že se mu líbí držet ji v náručí. Což byl jen další důvod, proč se jí zbavit. Ale když od ní odešel na delší dobu, nebyl si jistý, že od ní chce být dál. Zatraceně, jeho vůle byla otřesena.
Když ji viděl v Gideonovo náručí, žárlil, chtěl si ji přivlastnit. Dřívější incident s Williamem a Parisem byl ve srovnání s tímto ubohý. Myšlenka na Oliviino hledání „zábavy“ s někým jiným mu způsobovala, že viděl rudě... Jeho čelisti se sevřelypokaždé, když na ni myslel.
Okolo nich prošel muž. Přitáhl jeho pozornost. Člověk. Pětadvacet let. Velký. Vztek okamžitě začal vrčet, dožadující se svobody, doprovázený obrazy škrtících rukou spojené se vzlykající ženskou tváří.
Násilníkova žena, pochopil Aeron Vztek, když mu myslí prolétly další obrazy utrpení.
Jsi bezcenná, křičel rád muž, sliny mu stříkaly z úst. Nechápu, proč jsem si tě vzal. Byla jsi před tím tlustá kráva a teď jsi ještě odpornější, mrcho.
Pro jednou se Aeron nepokusil zastavit. Co kdyby Olivia byla terčem tohoto vzteku? Co kdyby to byla Legie? Povolil Vzteku vylézt na povrch. V této chvíli miloval svého démona více než by měl. Bez sebemenšího pocitu viny se otočil na patě. Zkrátil vzdálenost mezi ním a člověkem. Muž zalapal po dechu, když ho Aeron popadl za rameno a prudce ho otočil.
„Co to sakra?“
„Aerone!“ zavolal unaveně Paris.
Aeron si ho nevšímal. „Hnusíš se mi,ty bezvýznamný hajzle. Co kdybys mi jednu vrazil?“
Muž zbledl, otřásl se. „Nevím, kdo jsi, nebo co si myslíš, že děláš, ale radši mi jdi z očí, kreténe.“
Typické, pomyslel si. „Nebo co?“ Aeron se pomalu usmál, krutě. „Budeš mě nazývat dalšími sprostými jmény?“
Muž zavrčel nízko v hrdle. Měl nůž v kapse, uvědomil si najednou Aeron. Chtěl bodnout Aerona do žaludku, krku, a dívat se jak vykrvácí.
Bez jakéhokoliv varování Aeron udeřil. Jeho pravá pěst udeřila do násilníkova nosu. Zavyl bolestí. Vystříkla krev. Nezastavil se, máchl druhou rukou. Jeho levá pěst roztrhla ústa muže. Z vytí bolesti se stal výkřik.
Aeron nepřestal.
Nenechal ho bojovat. Musel mu ublížit. Držel Vztek na uzdě.
Aeronovi nevadilo ubližovat násilníkovi.
Když se muž zorientoval, snažil se znovu marně bojovat, Aeron ho udeřil kolenem do slabin. Jeho soupeř se zlomil v pase, z jeho karmínově nasáklých rtů unikl bolestivý povzdech. Zasáhl ho bez milosti. Tento bastard nikdy žádnou neprojevil. Aeron ho kopl do ramene a muž odletěl dozadu. Poté, co ho zaplavilo příliš mnoho bolesti, se nemohl postavit, natož bránit.
Zahleděl se na Aerona, oči plné slz. „Už mi znovu neubližuj. Prosím, neubližuj mi.“
„Kolikrát ti něco podobného řekla tvá žena?“ Aeron klesl na kolena a rozkročil se nad jeho pasem.
Využil své poslední zbývající síly a pokusil se s pobledlou tváří vykroutit za sevření. Aeron pouze utáhl sevření nohou, držel toho parchanta na místě.
„Prosím.“ Mužův hlas byl roztřesený, zoufalý.
Aeron udeřil znovu a znovu, dávající jednu ránu za druhou. Mužova hlava sebou trhala vlevo a vpravo s každým novým dopadem. Více krve stříkalo. Dokonce mu vyrazil několik zubů, letěly ven jako kousky cukroví. Kůže se rozdělila a kosti zlomily.
Brzy přestal kňučet a naříkat.
Velká ruka ho poplácala po rameni. „Už jsi ho dostatečně potrestal. Můžeš přestat,“ řekl Paris za ním.
Aeron se zklidnil. Ztěžka oddechoval, jeho klouby bolestivě pulzovaly. Příliš snadné. To bylo příliš snadné. Ten člověk nezaplatil dost za škodu, kterou sám způsobil. Ale možná, že se poučil, hlas rozumu se ozval v Aeronově hlavě. Musel se uklidnit.
„Pojďme domů,“ navrhl Paris.
Domov? Ne. Nebyl připravený vrátit se do svého pokoje-vidět postel, kde ho políbila Olivia, dotýkala se ho. Přesto Aeron vstal. Dal člověku poslední kopanec do žaludku před svým přítelem. „Potřebuju trochu času. O samotě.“
Chvíli bylo ticho, Paris studoval jeho tvrdý výraz. Nakonec přikývl. „Dobře. Využij ji, aby ses uklidnil, sakra.“
I poté co Paris odešel, zůstal Aeron stát na stejném místě. Snažil se sám sebe dát znovu dohromady. Jsem pod kontrolou, připomněl si, i když stále ještě nechtěl být. Jsem pod kontrolou.
Vztek nadále přecházel přes jeho mysl, doháněl ho k šílenství a připravoval se na další oběť.
Potřeboval Legii.
Nebo Olivii, pomyslel si.
Jeho srdce začalo prudce bušit z jiného důvodu, a trvalo mu chvilku uvědomit si proč. Míchalo se v něm vzrušení s lítostí, pulzovalo skrz něj přesně tak, jak jeho pěsti dopadly na člověka. Olivia se neprobudila, když ji opustil v Gillyině pokoji pro hosty. Neprobudila se, ani když dával Gilly pokyny, aby mu zavolala až se tak stane. Ležela na posteli, vlasy byly všude kolem ní rozcuchané, jemně oddechovala. Bojoval s nutkáním stočit se vedle ní. Opět se ukázalo, že jí není schopný odolat.
Vyrazil za Parisem.
Možná bych se k ní měl vrátit, pomyslel si, změnil směr k Gillyinu bytu dříve, než si to stačil uvědomit a zastavit to. Vzhlédl k nebi a doufal, že najde odpovědi. Jeho pohled se nikdy nestřetl s hvězdami. Místo toho zahlédl bílá, opeřená křídla a zastavil se.
Galen. Vůdce lovců. Falešný anděl. Ten bastard.
AutomatickyAeron sevřel v dlaních dva nože, vklouzl hlouběji do stínu. Neměl by chodit do města bez pistole, ale on byl tak zaujatý Olivií,že nemyslel na nic jiného. Galen seděl na vrcholu budovy, křídla roztažená přes noční nebe, jak si prohlížel ulice.
Aeron si nevšiml, že ho někdo sleduje.
Celou tu dobu Vztek vrčel v Aeronově hlavě. Válečník se dopustil příliš mnoha hříchů ve jménu démona. Prostá potřeba zabíjet zaplavovala Aeronovu mysl. Ovládala. Měla nad ním kontrolu. A on to tentokrát nemohl dovolit.
Galen se nečekaně narovnal. Aeron se přitiskl ke zdi budovy za ním, jistý si, že byl spatřen, ale nechtěl odejít. Možná, že dnes v noci by to mohl ukončit. Konečně.
Galen skočil, padal ... padal ... Jeho křídla se protáhla dál, zamával jednou a jemně přistál, několik yardů od Aerona.
Aeron se napjal. Nedokázal zabít Galena bez vážných následků, ale mohl mučit toho parchanta před tím, než ho zamkne v kleci. A pak by ho mohl mučit znovu, později.
Utekl okamžik, pak další, Galen prostě schoval svá křídla zpět do zad a čekal. Nepřiblížil se.
Každé vlákno Aeronovi bytosti chtělo vyskočit dopředu a zaútočit. Koneckonců jeho silnou stránkou bylo překvapit nepřítele útokem, ale udržel se v klidu.Někdy bitva nebyla nejlepším postupem ve válce. Někdy bylo odměněno i jen pozorování a vnímání svého nepřítele. Co se to tedy tady děje? Co dělá Galen v Budapešti?
Byl zde již předtím, samozřejmě, ale odešel bojovat do Chicaga s Lordy, kteří provedli razii na tajné zařízení. Kde byly trénovány a vzdělávány smíšené děti. Napůl člověk, napůl nesmrtelný. Všechny z nich se naučily nenávidět Lordy.
Nyníbyla škola v troskách. Lordi hledali osvobozeným dětem milující domovy. Doufali, že je Lovci nebudou moc nikdy vystopovat.
Byl zde Galen kvůli pomstě?
Ztrestat, řekl Vztek.
Ještě ne.
„Konečně,“ řekl Galen a jeho sytý hlas vyplnil mlčení.
Aeron prohlédl oblast, ale nikoho poblíž neviděl. Takže s kýmpak to Galen mluvil? Se sebou? Nebo…
Pár nohou se objevilo několik stop před Galenem. Jenže ty nohy nebyly připojeny k trupu. Co to sakra? Otázka, která se vytvořila zlomek vteřiny předtím, než se objevil pas, pak ramena, paže… a na vnitřní straně pravého zápěstí byl symbol nekonečna, značka vyhrazená pouze pro Lovce. Konečně se objevil obličej příchozího. Stál tam muž ve skvělé formě, držel kus tmavé tekoucí látky.
Nebyl to duch. Okolo něj nebyly žádné mihotající se obrysy. Pouze člověk, zdál se skutečný, stejně jako Aeron. Ale co ta tkanina? Jak se to slovo rozléhalo Aeronovou myslí, uvědomil si skutečnost. Muž byl neviditelný.
Jeho oči se rozšířily strachem a úžasem. Tkanina. Plášť. Je to... Plášť neviditelnosti?
„Vezmu si to.“ Galen vzal plášť a složil ho jednou, dvakrát. Neudělal to proto, aby plášť nepoškodil.Při každém ohnutí tkanina zmenšila velikost a šířkua brzy se objevil jednoduchý čtverec papíru.
Ach, ano. To nemohlo být nic jiného, než plášť neviditelnosti.
Galen zastrčil artefakt do roucha a Aeron se po něm automaticky natáhl. Zůstal, kde byl. Jeho ruka klesla k boku. A zaposlouchal se.
„Jsou tady kamery,“ řekl člověk. „Nenašel jsem je, ale vím, že démoni udržují město pod dohledem.“
„Nedělej si starosti.“ Galen se samolibě zasmál. „O ně je již postaráno.“
Opravdu. Jak? Kamery nebyly vypnuty. Torin by jim dal vědět. Kdyby se někdo naboural do systému, mohl udržet kamerový záznam na poklidné ulici? Stalo se to v jednom z Parisových filmů, jež ho donutil sledovat. Nebo v jejich prospěch pracovaly jiné síly?
Někdy jim pomáhal Kronus, proto se zdálo logické, že by jiný bůh mohl být na straně Lovců.
„Potvrdili jste, že mají ve svém středu anděla?“ Zeptal se Galen.
„Ano, i když se nezdá být tak silný jako ty.“
„Jen málo andělů je. A polovina jejich vojska chybí?“
„Ano.“
Galen se opět zasmál. „Velmi dobře. Nyní se připoj k ostatním a zůstaňte skrytí, dokud se nevrátím. Někteří z našich vojáků včera zmizeli a dokonce i naše milá královna se ztratila z dohledu. Jednou jsme je našli, můžeme zaútočit. A tentokrát neukážeme žádné slitování.“
Potrestat!Zařval Vztek.
„Bez milosti? Ale já jsem myslel…“
Galen zavrtěl hlavou. „Řekni ostatním, že náš experiment byl úspěšný.“
Muž se pomalu spokojeně usmál. „Potom žádné slitování nepřichází v úvahu.“
Bílá křídla vztekle vystřelila ze svého úkrytu, zamávala, poté se uklidnila. Galen se zamračil. „Moje dcera. Chci, aby zůstala sama a naživu.“ S tím vyskočil do vzduchu.
Bylo překvapující, že se staral o Gweninu záchranu, uvažoval Aeron temně, když se jeho nepřítel vrhl do vzduchu. Jeho křídla byla úplně uzdravená, neměl žádný problém s létáním po zranění, které utržil.
Galen zmizel. V jednu chvíli tam byl a v následující byl pryč.
POTRESTAT!
Sakra, Aeron se vnitřně vztekal. Nemůžu. Plášť byl pryč, z jeho dosahu, a Galen s ním. Jediná věc, kterou udělal je, že vyhrabal další informace. Přesto neuspěl.
Jeho pohled se zúžil na člověka před ním. Muž procházel kolem budov a zaparkovaných aut, bedlivě pozoroval své okolí. Aeron ho následoval. Nakonec jeho kořist vstoupila do nově zrekonstruovaného klubu Destiny- nyní pod novým vedením a jménem – Asylum.
Bylo to místo, kde se Lovci utábořili?
Nemožné. Někteří z Lordů tam rádi chodili na párty. Torin měl uvnitř instalovány bezpečnostní kamery. Všimli by si přítomnosti svého největšího nepřítele. Ale…
Možná to nebylo tak nemožné. Možná, že objektiv fotoaparátu byl zkreslený, protože byl umístěn na veřejné ulici?
Další otázky začaly proplouvat jeho myslí. Jaký experiment byl úspěšný? Kde byli Galenovi lidé? Kdo byla jejich „královna“?
Vztek v jeho hlavě křičel, požadoval po něm, aby jednal. Vytáhl mobilní telefon a napsal Torinovi.
Svolej schůzi. Ve dvě hodiny.
Měl pár věcí, o které se nejdřív musel postarat. Konkrétně o Olivii. Kdyby měla odpovědi na jeho otázky, dostal by je z ní. Mezitím ho mohla uklidnit, jak si původně plánoval. Něco jsem našel. A viděl Galena se zatraceným pláštěm neviditelnosti.
Torin, který zřejmě nikdy nespal, odpověděl okamžitě. Nejdůležitější bylo informovat své přátele o tom, že jejich nepřítel má artefakt.
Hotovo.
Aeron vrátil telefon zpět do kapsy a otočil se na patě, aby se co nejrychleji dostal zpět do Gillyina bytu. Kdyby musel, probudí Olivii a bude požadovat odpovědi. Ale v polovině cesty ho zarazila vysoká, hrozivá postava.
Kronus, Král bohů, se na něj zamračil. Jako vždy měl na sobě dlouhé bílé roucho a jeho nohy byly zabalené v sandálech. Jeho prsty byly vidět, jeho drápy zažloutlé a zahnuté.
Aeron si nemohl nevšimnout, že vypadal mladší, než kdy předtím. Jeho vlasy již nevystavovaly na odiv šedé prameny, ale byly husté písčité barvy. Jeho tvář byla téměř bez vrásek, oči světlejší hnědé, než byl Aeron zvyklý. Co způsobilo tuto změnu?
„Můj Pane,“ řekl a dával pozor, aby si své podráždění nechal pro sebe. Bůh se zřídka objevil, když byl předvolán, ale nikdy nevynechal návštěvy v těch nejméně vhodných okamžicích.
Vztek, stále připravený, naplňoval Aeronovu mysl záblesky obrazů, co by chtěl s tímto bohem udělat. Když zahlédl Galena, dostal Vztek příliš mnoho hříchů ke zpracování, a proto neměl čas je všechny rozpoznat. Teď nebyl čas na zabíjení, chtěl ukrást to, co pro boha bylo důležité. Tomuto nutkání nerozuměl, a nebyl schopen ho dešifrovat.
„Zklamal jsi mě, démone.“
To on vždy, ne? „Tohle není místo pro takovou diskuzi. Lovci-“
„Nikdo nás nemůže vidět ani slyšet. Tím jsem si jistý.“
Stejně jako jiní mohli být neviditelní, tak jako Lovci pod pláštěm? znovu uvažoval. „Tak prosím. Řekni mi, proč jsem tě zklamal. Nemůžu žít bez toho, aniž bych to věděl.“
Hnědé oči se zúžily. „Tvůj sarkasmus se mi nelíbí.“
Věděl moc dobře, jak špatné věci se děly, když Král bohůnebyl spokojen. Aeron byl díky němu poblázněný svým démonem, toužil po krvi a ohrožoval životy svých přátel. „Omlouvám se.“ Sklonil hlavu a snažil se skrýt svou nenávist.
„Musím ti připomenout, že Galenova smrt je pro tebe stejně důležitá jako pro mě? Přesto jsi dovolil andělovi, aby tě rozptýlila.“
„Není to, co jsi chtěl?“ Nemohl si pomoci, ale zeptal se.
Kronus mávl rukou do vzduchu. „Myslíš si, že jsem nevěnoval pozornost tvému absurdnímu žebrání? Já nechci, abys byl rozptýlený, tak proč bych poslat ženu, aby to udělala?“
Také o tom uvažoval.
„Zbav se jí.“
„Snažím se,“ řekl a zaťal ruce v pěst.
Necháme si jí, odsekl Vztek.
„Snaž se víc,“ nařídil Kronus.
„Bude tu jen dalších deset-ne, devět dní.“ S blížícím se ránemztratil trochu víc času s ní. Což bylo dobře. Ano dobře. „A pak bude zpátky na nebesích.“ Tam kam patřila. Tím si byl jistý.
Zasáhlo ho bodnutí smutku, ale on to ignoroval. Stejně tak jako ignoroval Vztekovo neustálé fňukání.
Kronus nevypadal přesvědčeně při jeho slovech. „Jestli ne, jsem ochotný-“
„Ty co?“ Náhle se bez varování objevil další muž. Tenhle byl vysoký a svalnatý, se světlými vlasy a tmavýma očima. Stejně jako Galen měl křídla. Jen jeho bylaz ryzího zlata.
Lysander.
Aeronovi se anděl zjevil několikrát kvůli Olivii, ukázal mu záblesky ohavných skutků, jak ho potrestá za jeho touhu. Aeron toho parchanta neměl rád.
Ona je pro tebe příliš dobrá, řekl Lysander. Neposkvrň ji. Nebo tě pohřbím a spolu s tebou všechny, které miluješ.
Aeron nedokázal vycítit anděla na jakékoliv úrovni před tím ani teď. Nenáviděl, jak bezmocný se cítil. Lysander mu ke krku mohl přiložit nůž a on by nebyl schopen se bránit.
Olivia měla pravdu.
Kronus zbledl do nelichotivého odstínu bílé. „Lysandere.“
„Neublížíš jí,“ řekl Lysander, pohledem těkal mezi nimi, „Dotkni se jediného vlasu na její hlavě a já vás zničím oba dva.“
„Jak se opovažuješ mi vyhrožovat!“ Vycenil Kronus zuby v zamračení, jeho barva se rychle vrátila, společně se vztekem. „Já, který jsem všemohoucí. Já, který jsem-“
„Bůh, ano, ale můžeš být zabit.“ Zasmál se Lysander bez humoru. „Víš, že jsem nikdy bezdůvodně nevyhrožoval. Můžeš slyšet pravdu v mém hlase. Zraň ji a tvůj konec bude zajištěn mou rukou.“
Ticho.
Těžké ticho se mezi nimi rozprostřelo.
„Budu dělat, co si přeji,“ řekl nakonec Kronos. „ A ty mě nezastavíš.“ Nečekal na odpověď a zmizel.
Aeron bojoval, aby získal svůj pověstný klid. Král Bohů nikdy od ničeho neustoupil. A to, že to udělal teď kvůli andělovi ... to nevěstilo nic dobrého pro Aerona, který byl daleko méně silný.
„Pokud jde o tebe.“ Lysander natáhl ruku a objevil se meč složený výhradně z ohně. Špička meče mířila Aeronovi na krk dřív, než stačil mrknout.
Jeho tělo zasyčelo při kontaktu, oči se zúžily. „Je to o ... tom poskvrnění?“
„Nemáš ponětí, jak moc toužím tě zabít,“ řekl anděl. „Chladně, bez milosti.“
„Ale neuděláš to.“ Jinak by anděl už udeřil. Vtomto ohledu byli stejní. Když to bylo oprávněné, válečníci jednali bez váhání. Bez řečí.
„Ne neudělám, Biance by se to nelíbilo. Ani Olivii.“ Odklonil meč a ten zmizel. „Chci ji zpátky, ale ona ... tě má ráda.“ Vrstva znechucení pokrývala jeho pravdivý hlas. „Proto tě nechám žít. Pro teď. Ale chci, aby jí bylo mizerně, aby nenáviděla tento smrtelný život, a chci, abys zajistil její bezpečí.“
„Souhlasím.“
„Tak snadno?“ Jeho tmavé oči se překvapením rozšířily. „Nechceš ji?“
Chce – to ano. V tom okamžiku, při pomyšlení, že ji jednou provždy ztratí, připustil, že část jeho skutečně chtěla, aby si ji udržel. Alespoň na chvíli. Chtěl ji pomoci se bavit. Chtěl se dívat na její úsměv a slyšet její smích. Chtěl ji znovu držet. Políbit ji znovu. Znovu se jí dotknout. Nakonec se zanořit do jejího sladkého těla. Ale on nemohl. Bylo by jí lépe v nebi. Mohl by se vrátit ke svému životu, který si vybudoval. Život bez komplikací. Nebo starostí.Tedy s výjimkou pokusů o ukončení jeho života.
Kdyby zůstala na zemi, stala by se člověkem. Křehkým a slabým. Lidé brzy vadnou a umírají. A on by ji mohl jen sledovat. Nikdy by nedovolil, aby se to stalo. Nebylo to pro každého. Obzvláště pro ni ne.
Moje, zavrčel Vztek.
„Ne,“ přinutil se říci jak Vzteku tak Lysanderovi. Nebude žádné další ignorování nebo přijímání tvrzení démona. Bylo to příliš nebezpečné. „Nechci si ji udržet.“ Na rozdíl od anděla mohl lhát bez mrknutí oka.
„Přesto si přeješ… ji poskvrnit?“
Stiskl rty do rovné linie. Nechtěl o tom mluvit. Jeho tělo reagovalo při pomyšlení, že ji má v posteli, tvrdnul na těch správných místech.
„Vidím, že chceš. Velmi dobře.“ Nebyl z toho nadšený. „Buď s ní v ... tímto způsobem, pokud je to to, co si oba přejete. Nebudu tě za to trestat, protože nikdo neví lépe než já, že žena usilující o svádění je neodolatelná. Nikdo nezná Olivii lépe než já. Nemá s ničím zkušenosti-“ Hrůzostrašný anděl Lysander se začervenal „Opustí tě. Po tomto činu jí bude mizerně, jak jsem ti říkal. Přesvědčíš ji, aby tě opustila, aniž bys jí fyzicky uškodil. A přesvědčím Nebeskou radu, aby nechali na pokoji tvoji kamarádku, démonku.“
Lysander si byl jistý svýmúspěchem. Vztek mlčel.
Což by znamenalo, že Aeron a Legie budou naživu, a Olivia bude navždy chráněná. Olivia, kterou Lysander znal lépe než kdokoliv jiný. Toto prohlášení vzbudilo více emocí než kterékoliv jiné, překonalo i to, že bude Legie ušetřena.
To on by měl být tím, kdo ji zná ze všech nejlépe.
„Děkuji ti,“ přinutil se říct. Legrační. Ta slova zněla, jakoby se nabodnul na ostří meče.
Lysander ustoupil o jeden krok, pak o dva. „Teď půjdu. Ale ne dřív, než ti předám informace, jež má schovanka zadržovala. Bez toho ji nebudeš moci chránit tak, jak jsem požadoval. Potřebuješ vědět, co se okolo vás děje.“ Nečekal na Aeronovu odpověď. Stejně nevěděl, co má říct. Kdyby promluvil, Lysander by se jistě naštval a odešel. „Často jste se divili, proč Kronus odmítá poškodit Galena na vlastní pěst. Důvod je jednoduchý. Kronos a jeho manželka, Rhea, sebou navzájem pohrdají. Stojí na opačných stranách ve vaší válce a zavázali se, že neuvězní nebo nezabijí jakéhokoliv Lorda sami. Je to jejich způsob, jak udržet trochu férový boj, řekl bych. Rhea je, samozřejmě, Galenův štít a informátor.“
Takhle to tedy bylo. Bůhpomáhal Lovcům. A ne jen tak ledajaký bůh, ale Titánská královna.
Měl to vědět, tušit. Aeron se s ní jednou setkal, když Titáni poprvé porazili Řeky a převzali nebesa. Ona si ho zavolala, doufala, že ji poskytne informace o Lordech. Rhea vypadala stejně stará jako kdysi Kronos, se stříbrnými vlasy a vrásčitou kůží. Vyzařovala takový chlad a nenávist, až byl Aeron zaražen. V té době byla znepokojena zprávami o střídání Nebeské stráže, a proto se vyhnul jejímu ledovému hněvu.
„Ještě jedena informace. Tato ti,“ řekl Lysander, „ pomůže více než cokoliv jiného. Kronus a Rhea jsou stejní jako vy všichni.“
Jako on? „Co tím myslíš?“
„Jsou to bohové, to ano, ale oni jsou také Lordy. Ona je posedlá démonem Sporu. A on je posedlý Chamtivostí.“