Candice byla víc nadšená, než nervózní. Opatrně se oblékla, účelně si vybrala oblečení, které bylo umělecké, místo obyčejného oblečení, ve kterém učila a které bylo hned vepředu ve skříni. Básnířka! řekla sama sobě. Obléknu se jako básnířka.
Vybrala si hedvábnou sukni, kterou si koupila v obchodě v Manitou Springs naposledy, co navštívila Colorado Springs. Její vroubkovaný lem končil těsně nad koleny a nutil ji cítit se hezky a žensky. Sladila k tomu černý top bez rukávů a pak si kolem krku pověsila nový řetízek. Byl to vodopád jantarových korálů a ona si uvědomila, že ho koupila pouze proto, že jí připomínal Justinovy oči – ale nemohla si pomoct. Tahle práce mi pomůže se přes něj dostat. A jestli se to podaří, tak to bude moje jízdenka odsud. Denvere, už jdu! Schválně se vyhýbala úvahám, že drby říkaly, že Justin žil v Denveru. Na tom nezáleželo. Denver byl velké město, a ona ho nikdy nemusela potkat. Ona se nestýkala s vysokoškolačkami. Místo myšlení na Justina Candice vklouzla do páskových černých sandálů, ještě jednou si projela vlasy rukou a pospíchala do svého Mini.
Slunce právě zapadalo, když zastavovala před galerií. Ulevilo se jí, že Barnabas básně s obrazy stáhl z vitríny. Vážně se nechtěla protlačovat davem uplakaných lidí, aby se dostala ke dveřím.
Když vstoupila do galerie, tak se potkala s Barnabasem, který lomil rukama.
„Malíř trvá na tom, že se s vámi setká o samotě, madam,“ řekl. „Půjdu, ale vrátím se za hodinu, abych si vyslechl vaše rozhodnutí. Tak au revoir.“
„Ale kde je ten malíř?“
„V zadní části galerie. To je tam, kam jsem pověsil vaše díla.“ S jedním posledním ustaraným pohledem se rozhlédl po galerii a upír se vypařil z galerie.
Candice se narovnala a mířila do zadní části galerie. Stál k ní otočený zády, studoval dvě malby, které visely vedle zarámovaných básní. Je skutečně vysoký, to byla její první myšlenka. Měl na sobě tmavý, konzervativní oblek, který slušel jeho širokým ramenům a hezky se zužoval dolů k bokům. Jeho husté vlasy v barvě písku byly krátké a úhledně střižené. Vypadalo to, že si nevšiml, že tam je.
„Ahoj. Jmenuju se Candice Coxová a jsem ta básnířka,“ řekla a přála si, aby si víc promyslela, jak se představí.
„Vím, kdo jste,“ řekl a ani se neotočil.
Candice zamrkala. Byla tak nadšená, že se ji její uši snažily obalamutit? Ten hlas. Znala ten hlas. Že ano?
„Proč jsi napsala tyhle básně?“ zeptal se.
„Byl to úkol pro kurz, který navštěvuju.“ Cítila, jak z ní pomalu vychází dech.
„Byl to jediný důvod?“ Stále se ještě neotočil.
„Ne,“ řekla jemně. „Když jsem je psala, snažila jsem se vysvětlit to, jak jsem se cítila.“
„A to bylo jak?“
„Moje srdce bylo zlomeno. Udělala jsem hloupou chybu a udělala jsem unáhlené rozhodnutí, které nebylo to správné.“
Konečně se malíř pomalu otočil. Jeho jantarové oči se setkaly s jejími. „Neudělala jsi takovou chybu.“
Nemohla uvěřit, že to byl skutečně on. S jeho ostříhanými vlasy a v obleku vypadal… vypadal jako muž, který si podmaní svět a vyhraje.
„Chyběla jsi mi, Candy.“
„Justine, já– já…“ Snažila se dát dohromady souvislou větu, zatímco v ní vířily emoce.
„Omlouvám se!“ řekli oba naráz.
„Měla jsem ti dát šanci to vysvětlit,“ vyhrkla.
„Ne! Pro začátek jsem neměl vůbec chodit na tu hloupou párty,“ řekl. „Chci, abys věděla, že jsem tam nešel kvůli tomu, abych byl s jinou ženou.“
„Já to vím,“ řekla.
Popošel o pár kroků směrem k ní. „Vážně jsem ti zlomil srdce?“
„Ano,“ zašeptala.
„Je tu nějaká šance, že mě necháš ho spravit?“ zeptal se.
„Ano,“ znovu zašeptala. Pak uzavřela prostor mezi nimi a vstoupila do jeho objetí. Sklonil se, aby ji políbil, ale její slova ho zastavila. „Ty jsi ten malíř.“
Usmál se. „To jsem.“
„Takže jsi našel inspiraci v mých básních?“
„Ne. Našel jsem inspiraci v ženě, jejíž srdce je příliš křehké na to, aby bylo zlomeno, a když jsem pochopil, že když jsme odloučeni, tak jsme jen vlčí gigolo a vyhořelá učitelka, ale společně…“Jeho rty se jemně otřely o její.
„Dohromady kouzlíme,“ dokončila za něj.