Thad Wilson byl zpět v Mysterii a nebyl z toho vůbec nadšený. Bohužel se tu narodil, žil tu prvních dvanáct let svého života a trvalo mu patnáct let, než si uvědomil, že Mysterie se mu dostala do žil jako jed. Ten druh jedu, který vás nezabije, ale způsobuje, že se pořád cítíte bídně.
Jeho otec coby člen letectva znovu narukoval na jaře, když byl v sedmé třídě (Thad, ne jeho otec), a cestovali skrz naskrz celou zemí: Boston, Minot, Ellsworth, San Antonio, Vance, Nellis, Cannon. Žádné studny přání, které vážně fungovaly, žádní vlkodlaci, kteří zmizeli během úplňku. Žádné čarodějnice, žádní koně, kteří vyvolávají noční můry. Žádné suvenýry plnící přání. Jen raketové střely a zaměřovače PX.
Tak moc se nudil, že si myslel, že bude zvracet. A jako by potloukání se se svými vrstevníky nebylo dost, tak se přestěhoval do šesti měst během pěti let. Konečně to pak vzdal a vrátil se do Mysterie. Neměl žádné pochybnosti, že to najde. Pokud jste jednou žili v Mysteri, tak jste vždy našli cestu zpět.
Tak se to stalo, že místní říční nymfa (jak se to jmenovala? Pat? Pit?) prodávala budovu a on ji koupil a přeměnil na pizzerii. To, že žil ve městech jako Boston nebo Chicago, ho naučilo, jak má chutnat skutečná pizza, a Bože, ukázal to ostatním obyvatelům Mysterie–
Uslyšel vřískot, upustil těsto a vystřelil ze dveří. Závodil v běhu na obou středních školách, a tak byl v dobré kondici; jeho dlouhé nohy ho zanesly na místo činu (protože pokud v tom byla zapletena Desdainovic trojčata, tak co jiného by to bylo?) během chvilky.
„Děvčata!“ křičela paní Desdainová. Holky – kterým se Thad svědomitě vyhýbal od té doby, co se vrátil do města, protože byly cítit problémy a byly příliš hezké na vězení – vypadaly nepříjemně a nestoudně. „Dejte ho dolů! Holky!“
Tehdy si všimnul pošťáka, nepříjemného ožralu, který se jmenoval – jak? Ragman? Raggle? – jak padal ze stromu a srazil jednu z trojčat do studny přání.
„Oh, zatraceně,“ řekl, rychle brzdící před tím, než by mohl spadnout do studny přání sám.