Krev a Slzy
Pospíšila jsem si za svými přáteli. „Zůstaňte tady. Ať uvidíte a uslyšíte cokoliv, neopouštějte tribuny, dokud pro vás nepřijdu, jasné?“ Zombie mohly mít odvahu jít na parkoviště, ale jejich citlivé maso by zaprskalo tady na světlech.
Kat zbledla – věděla, co se děje. „Dobře.“
„Co se děje?“ dožadovala se Reeve. „Viděla jsem Bronxe, Frostyho a Cola, jak se takhle chovají. Slyšela je říkat stejné věci.“
V klidu, ukázal na ni Gavin prstem. „Udělej tak, jak jsme ti řekli, nebo se ujistím, že toho budeš litovat.“ Otočil svou pozornost na svou svou noční záležitost. „Ty taky.“ Nic dalšího jsme holkám neřekli. Nebyl na to prostě čas. Spolu jsme přešli zbytek tribuny.
„Jsi na tohle připravená, dortíčku?“ zeptal se Gavin.
„Vždycky. Osle.“
Zasmál se.
Jak jsme běželi, vytáhla jsem mobil a vytočila Frostyho. Nebyl žádný důvod snažit se dostihnout Cola. Poslal by mě přímo do hlasovky. Ale Frosty neodpověděl taky. Nechala jsem zprávu. „Jsme na zápase. Nepřátelé jsou na parkovišti. Pošlete posilu ASAP[1].“
Po mém boku se objevil Justin, a držel s námi krok, když jsme se přibližovali temnotě. „Jak moc?“ chtěl vědět.
„Běž domů,“ odsekla jsem. „Nepotřebujeme tvůj způsob pomoci. Naservíruješ nás Hazartům ve chvíli, kdy budeme rozptýleni.“ Už to udělal dříve.
„Neudělám. Věř mi.“
Věřit mu, když nedokážu pomalu věřit ani Colovi?
„On pracuje pro Hazmaty?“ Gavin zpomalil a přesunul se za nás. Bez jakéhokoliv varování praštil Justina do zátylku a skopl ho dopředu. „Pak nepracuje s námi.“
Justin zakopl o vlastní nohu a spadl na zem, jeho ruce a kolena chytily většinu dopadu. Mohl by se vzpamatovat, ale Gavin ho kopl do zad a položil ho na břicho. Pak Gavin dupl na jeho tělo a pokračoval v cestě.
Část mě chtěla protestovat proti jeho metodám. Nebyla jsem Justinova kamarádka, ale wow. Druhá část mě byla tak trochu užaslá. On, děvka, měl schopnosti.
Ve chvíli, kdy jsme došli na parkoviště jsem vytáhla své oblíbené dýky z kabelky, která mi visela na boku, pak ji upustila na zem, nechtěla jsem dávat zombie nic, za co by mě mohli zachytit. Byly tam pouliční lampy po obou stranách a osvětlovaly sekce parkoviště. Čtyři děti, které jsem rozeznávala ze školy, nasedaly do červeného náklaďáku. Další dvě stály před sedanem, holka opírající se kapotu a on se opíral o ni.
„Vypadněte odtud!“ zařvala jsem tak trochu krutě. Opačně od známého názoru, hloupost z mozku nedělala menší lahůdku. Proužek temnoty zakrýval střed a to bylo místo, kam jsme směřovali. Porozhlédla jsem se po záři Krevních linii, ale… nenašla žádnou. Moc dobře. Žádné z aut nebude pevné, když budeme duchové. Můžeme proplout skrz - a to i zombie.
Čím blíže jsme šli, tím silnější byl zápach hniloby, a já polkla.
„Pojďme na to,“ řekl Gavin a vystoupil ze svého těla, jako by to bylo brnění a on už z něho byl unaven. Jak mi Cole jednou řekl, lidé byli duše. My měli duše žijící v těle. Duše byla zdrojem síly. Duše byla mysl, vůle a emoce a spojovala se s mocí. Tělo bylo dům.
Já jsem taky donutila svou duši a ducha, aby se odpojil od těla, a moje tělo ztuhlo na místě neschopno pohybu, dokud se do něj nevrátím. Když by někdo narazil na tu nehybnou schránku, no, nedostane žádnou odpověď a já si byla jistá, že z toho budou problémy. Nemůžeme jim pomoct.
Okamžitě se vzduch ochladil a světlo, které jsem jen oceňovala před pár sekundami, bylo příliš jasné a slzely mi z něj oči. Typická reakce na opouštění přirozeného prostředí a vstupu do duchovního. „Křič, když se dostaneš do potíží,“ zavolal Gavin.
Neodpověděla jsem. Někdy bylo prostě lepší zůstat potichu.
Cokoliv zabiják řekl v duchovní podobě, se stalo realitou. No, většinou. Byly tam dvě podmínky. Museli jsme tomu věřit a nesměli jsme tím zaútočit na kohokoli svobodnou vůli.
Některé věci se staly hned. Některé trvaly chvíli. Hned jak se slova setkala s požadavky, staly se. Bez výjimky.
Gavin zrychlil a přesunul se přede mě. Roztáhl ruce a vystřelil ze dvou SIG Sauerek[2] - bonusové body pro mě, že jsem znala ten typ... nebo značku... to je fuk! Jiskry vybuchly od barelů a následné bum bum mě donutilo se přikrčit. Ne že by to kdokoliv okolo nás uslyšel.
Boj započal.
Dvě zombie nejblíže k nám padly. Ale o zabušení srdce později se zvedaly nazpět na nohy, připravené na více. Zamračila jsem se. Ty kulky je měly zpomalit, alespoň trochu. Zombie necítily žádnou bolest, ale jejich duchovní těla byla objekty ke zranění, stejně jako naše.
„Neminul jsem,“ zavrčel Gavin. Střílel, dokud nepřišel o kulky.
Dostal se k nim první, využil první dvě, které ozdobil dírami jako boxovací pytle.
Já se natáhla ke svému cíli a prudce jsem řízla svými dýkami, zasahujíc jeho páteř, a téměř odsekla hlavu. Akce, která by je pouze znehybněla. Byla jen jedna věc, která ta stvoření zničila, a byl to oheň z dlaně zabijáka. Ale já dříve mohla mít mnohem více zábavy.
Kopla jsem další do břicha, odhazujíc ho dozadu, a odhalila ta zombie přicházející za ním. Příliš pozdě. Pohybovala se příliš rychle. Ta nová schopnost mě přitlačila a já zakopla o tělo a dopadla tvrdě na zem, můj bok pulzoval. O vteřinu později jsem odskočila a další byla přišpendlená k zemi, zuby mi šly po krku. Zlomila jsme mu nos a čelist a vypotácela se zpod něj; skončil zakousnutý do chodníku.
Když jsem vstala, pozvedla jsem svoje dýky a špičky se zabodly do jeho krku jednou, dvakrát, šly hlouběji a hlouběji do páteře, získávaly pro mě tak dočasný odklad. Alespoň od něj.
Snažila jsem se vyvolat můj oheň, stejně jako jsem opustila své tělo, věřila jsem, že můžu, a získala jsem vnitřní sílu, abych to doopravdy zvládla, ale v tomhle jsem byla nová, neměla dostatek víry jako ostatní a mohla se snažit jen tak. A dělání více věcí? Na to zapomeňte. Jak jsem očekávala, žádný oheň.
Další zombie šla po mně, černé špičaté zuby odhalené. Otočila jsem se a kopla, moje bota narazila do jeho boku. Zakymácel se ode mě, když se najednou objevila další. Bouchla jsem ji do nosu a znovu se otočila, vrazila loket do hlavy, když jsem se postavila po její levé straně. Padla na zem, ale rychle se otočila a natáhla se po mém kotníku. Nemyslím si.
Uskočila jsem a šlápla jí na nohu. Uviděla další dvě, jak se přibližují zprava. Se zakroucením mých dýk jsem přitiskla čepel proti zápěstí a udeřila jednu a kopla druhou. Na mé straně se natáhla zkroucená ruka. Chytla jsem ji a ohnula, donutila tak zombie se prohnout, když jsem vykopla koleno, zabořujíc se do jeho obličeje. Když jsem ji pustila, padla na zem.
Ale stejně jako ostatní se rychle vzpamatovala. Znovu jsem udělala otočku - začínám v nich být fakt dobrá! - vykopla jsem nohu a poslala ji tak několik stop dozadu. Dříve, než stihla znovu povstat, jsem mávla rukou okolo a vyhodila jednu dýku. Špička projela jeho otevřenou pusou a zarazila se do zadní části krku.
Býčí oči.
Instinktivně jsem se otočila a uviděla jsem, že se skupina zombie plíží za mnou, aby zaútočila. Natáhla jsem levou, pak pravou, těsně uhýbala nehtům a zubům, moje dýky se stále pohybovaly a krájely hnijící maso. Ledová černá břečka mi stékala po rukou.
Zaculila jsem se. Někteří lidé si jedou na drogách. Já si jedu na tomto.
Něco pevného se přitisklo na moje záda a já vyrazila loket a zvedla dýku. Jak jsem zabodávala dolů, Justin se přikrčil, sotva uhnul setkání.
„Idiote!“ vykřikla jsem. Věděl lépe než vyděsit zabijáka.
„Přicházejí,“ ukázal za moje rameno.
Rychle jsem přejela scénu přede mnou a rozhodla se, co udělat. Zombie využila mého rozptýlení, přibližovala se a připravovala na to, jak se do mě zakousne. Mohla jsem uhnout, ale Justinova blízkost by ho dostala do dosahu. Mohla jsem se prohnout, ale jeho pád by ho dostalo zpátky ke mně. Spadli bychom. Jeho tíha by mě uvěznila. Byla bych snadný cíl a šel by mi po krku.
Nechám ho, aby se do mě zakousl, a budu se modlit, aby mi Justin nebo Gavin dali protilátky hned, tak abych se mohla vrátit do boje.
Bude to bolet.
„Ne!“ Justin se natáhl, plameny vytryskly z pórů jeho ruky, světlo zářilo jasně jako pouliční světla. Zombie se zakouslo do toho světla a oba, zombie i Justin, padli na zem. Zombie horečně škubala pusou, krkem, břichem, jako by poprvé zažívala bolest. Ale to nebylo možné. Nebo ano? I tak nebyl vystaven Justinovu ohni natolik dlouho, aby zemřela. Na druhé straně, Justin byl vystaven dostatečnému množství toxinů, aby zemřel. Stačila jediná kapka. Zkroutil se, jed už proudil skrz něj, stahoval ho dolů, níž a níž, přejížděl přes ně a topil se v něm.
Chtěla jsem mu pomoct, chtěla jsem mu dát injekci, ale prostě nebyl čas ani možnost. Všechno, co jsem mohla dělat, bylo stát nad ním a bojovat, chránit ho od další újmy, vstřebávat to, že kluk, kterého jsem znala jako zrádce, za mě vzal ránu. Možná jsem na něj měla být hodnější.
Zombie, zombie, zombie, všude, kam jsem se podívala; tak moc groteskních těl, že jsem je nedokázala spočítat. Byly jako roj much, sténající místo bzučení. Odrazila jsem jednu a objevily se dvě - a pak se přidala ta, kterou jsem odrazila.
Moje nádechy se zmenšovaly a výdechy byly příliš rychlé. Chvěla jsem se, moje dýky se zdály každým mávnutím těžší. Příliš dlouho jsem netrénovala. Bylo to příliš mnoho příliš brzo. Nebyla jsem si jistá, kolik toho ještě zvládnu a zůstanu na nohou.
Nemůžu nechat Justina, aby se obětoval zbytečně.
Musím pomstít svou rodinu.
Jak jsem bojovala, zachytila jsem Gavina, jak bojuje uprostřed další hordy. Pohyboval se s ladností pantera, každá jeho akce byla plynulá, nic bezdůvodně.
Mohla jsem zavolat na pomoc?
Ruka s drápy se po mně ohnala. Tak tak se mi povedlo ohnout se. Ohnaly se po mně zuby. Syčení a vrčení zaplnily moje uši. Otočila jsem se, ale nabodl se do mě loket a já ztratila to málo vzduchu, co se mi povedlo vdechnout. Rozostřil se mi pohled. Prsty zamotané v mých vlasech, a ahoj, jízda k zemi.
„Gavine.“
„Ali!“ zařval.
Vykopla jsem, ale dvě zombie mě chytily za kotníky. Vyjela jsem pěstmi, ale dvěma se povedlo chytit mé zápěstí. Házela jsem sebou, ale nepovedlo se mi osvobodit se.
Nepanikař. Panika zničí veškeré logické jednání. Můžu se z toho dostat. Jen musím… CO?
„Ali!“ další hlas se ozval.
Cole! Cole byl tady!
Cole, světlo mého života.
Světlo. Ano.
„Rozsviťte se, rozjeďte to,“ poručila jsem svým dlaním. Zvládnu to. Dokážu to. Věřím. „Teď!“
Když Gavin ze mě strhl zombie, plameny vyšlehly z konečků mých prstů. Zombie, které mě držely, se okamžitě proměnily v prach.
„Pomoz tomu dítěti,“ poručil Gavin a vrátil se ke své kupě. Podívala jsem se přes rameno - uviděla zombie, jak hoduje na Justinovi. Zhrozená jsem se posunula po zemi a povedl se mi neelegantní tanec - dotyk a zničení - a uvolnila ho tak od chytajících rukou a příliš ostrých zubů.
Zpátky na nohou, moje paže jasně zářily, prorážela jsem se pozůstávajícími zombiemi, dotýkajíc se tamté a tamté, ničila je všechny. Když i ta poslední vybuchla na střípky prachu, moje kolena se podlomila a já padla. Při dopadu plameny zmizely a moje kůže se vrátila do normálu.
Vítězství.
Gavin s obličejem pokrytým černým hnusem se přiblížil a zaculil se na mě. „Tak to je ten druh schopností, který dokážu povzbudit.“
Cole prošel autem vedle mě a zastavil se. Sálal z něj strach. Jeho fialové oči, které chyběly každé mé součásti, po mně přejížděly, hledaly zranění. „Byla jsi pokousána?“
„Ne, jsem v pohodě. Ale Justin není.“
Zamračil se. „Justin?“
„Vzal kousnutí určené pro mě.“ Doplazila jsem se k Justinovi a zkoušela puls. Byl tak slabý, že jsem ho nemohla spočítat. „Potřebuje protilátku.“
„Dám mu svoji,“ řekl Cole, ohnul se a vytáhl injekci ze své kapsy.
„Justine,“ řekla jsem a pohladila ho po tváři. „Jsme tady. Postaráme se o tebe.“
Jeho oči se otevřely. Proudy červené proudily skrz jeho duhovky. Zalapala jsem po dechu. Určitě nebyl… Nemohl… Ne tak rychle.
Jeho hlava se otočila ke mně - a zahryznul se mi do zápěstí.
Rychle mě pustil, zkroutil se do klubíčka a zvracel, ale škoda byla napáchána. Vykřikla jsem. Bylo to jako elektrické zásahy do mé hrudi, jako by rozbušily druhé srdce poprvé, ale nikdy ve stejnou chvíli jako předtím.
Najednou tam byly dvě Ali a obě měly bolesti.
Jedna to nenáviděla. Druhé se to líbilo.
Ta byla hladová. Tak hladová.
Cole se objevil nade mnou, jeho výraz zmučený obavami. Jeho ústa se pohybovala, ale já ho nedokázala slyšet. Moje pozornost se směřovala na tep jeho krku.
Buch, buch. Buch, buch.
Hypnotické.
Chutné.
Oslnivé světlo se linulo z jeho pórů. Světlo, které neubližovalo mým očím. Světlo, které mě přitahovalo, každou moji část. Olízla jsem si rty. Jen kdybych tak dokázala projít jeho kůží, mohla jsem se dostat k tomu světlu. Dotknout se ho. Ochutnat ho.
Pohltit ho.
Zoufala jsem ho chytila za ramena a stáhla ho dolů, odhalujíc své zuby. Jen chvíli, než jsem se do něj mohla zakousnout, praštila mě pěst do zátylku. Koutkem oka jsem viděla Gavina, aby pozvedl ruku a znovu mě praštil. Cole ho zastavil.
Byla to poslední věc, co jsem viděla, než mě pohltila temnota.