DIMENZE KELLMANND, HLAVNÍ ZEMĚ
PŘED DVANÁCTI LETY
Withering přistála v černém prachu s bouchnutím, které otřáslo její lebkou. Vzduch vyrazil z jejích plic a na moment tam prostě jen ležela, lapající po dechu a vdechující zvláštní prach.
Bolestivě se postavila na nohy, zmateně se rozhlížející kolem sebe. Byla na úplně divném, úplně cizím místě. Barvy a textury byly všechny špatně; ve skutečnosti ji z nich bolely oči. Byla ve velkém kruhu černého prachu, za kterým byla světle modrá tráva. Vypadalo to jako oáza nějakého druhu, protože za trávou byl vodopád, ze kterého přes zelené kameny tryskala fialová voda.
Co se stalo? Kde to, zatraceně, byla?
Pamatovala si, jak na ni matka křičela, pamatovala si, že ten odporný pošťák ji srazil do–
Oh, ne.
Ne, ne, ne.
„Matko! Prosím, přijď pro mě!“ V hysterickém teroru křičela: „Prosím, nenechávej mě tady!“
„Tento muž… je potěšen… že vidí tuto dívku.“
Otočila hlavou a uviděla bolestivě zraněného muže, který ležel asi tak tři metry od ní na kraji modré trávy. Byl pokryt po celém těle krví a pokaždé, když zalapal po dechu, tak krvavé bublinky se mu vytvářely na rtech.
Přelezla k němu. „Kde to jsem? Co se ti stalo?“
Jeho panenky byly roztažené, ve skutečnosti krvácely v bělmu jeho očí. Hrozně se bála, že bude zvracet. Nikdy neviděla nikoho tak zraněného. A vše se stalo tak rychle, nemohla–
„Dimenze Kellmannd,“ zachraptěl. „Démoni… tento muž končí. Tato žena to převezme.“
„Nerozumím tomu. Víš, jak bych se mohla dostat zpět?“
„Nikdo se nedostane zpět. My… bojujeme. A zemřeme. A někdo nový přijde.“
„Bojujeme? Bojujeme s kým?“
Muž zvládnul pokývnout směrem přes její rameno a zakašlal. Podívala se… a málem zakřičela. Nejošklivější stvoření, jaké kdy viděla, se k ní blížilo, zkracující svou vzdálenost přes modrou trávu, vláčelo tlustý ocas a hněvivé vrčení vyšlo z jeho plic.
„Vem si tyto.“ Vytáhnul odněkud nůž a meč a podal jí je; byly tak mazlavé od krve, že je málem upustila. „A bojuj. Neměj… strach. My jsme… síly dobra.“
Withering nazývali mnoha věcmi za celý její čtrnáctiletý život, ale síla dobra nebyla jednou z nich.
„Najdi… ostatní… lidského druhu. A… veď je.“
„Ale já ne-“
„Za… tebou…“
Postavila se, držící meč přímo před sebou, a zrůda, která se rychle blížila, nemohla v tak krátkém čase zastavit a nabodla se na vrchol meče.
Ne příliš ladné. Ale i tak něco.
Vytáhla meč, dávící se vší tou fialovou krví, a postupně ustupovala, jak ta věc padala na zem. Otočila se k muži a zjistila, že během toho krátkého boje zemřel.
Stála a hleděla kolem sebe na zvláštní krajinu, z meče kapala krev, mírně oddechovala z návalu adrenalinu. V dobrém i zlém tady byla a uvězněna na dobu neurčitou. Podle všeho tu bylo běžnou věcí, že cizinci padali z nebe.
Tak. Mohla by bojovat. Mohla by se bránit.
Mohla by přežít.
Oh, ale její matka a její sestry… jak se na ně mohla tak vykašlat? Bylo to tak ošklivé, že rezignovala na to, že je už nikdy neuvidí. Dala by cokoli – cokoli – aby slyšela svou matku, jak jí znovu nadává.
Odhodlala se, že je vyčlení z její mysli a nenechá je vplout dovnitř.
Osamělá slza jí tekla po tváři; utřela ji, utřela meč o trávu a odešla hledat ostatní lidi.