Žena ležela nahá na studeném kovu, zápěstí natažena nad hlavou, nohy odtažené od sebe. Chladný vzduch, který byl nasáklý krví a dezinfekcí, na její kůži utvářel vrstvu ledu nad svaly, které byly příliš slabé na to, aby se třásly. Opakovaná snaha utéct ji zcela vyčerpala, ačkoliv na tvářích měla zmrzlé krystalky slz.
Tohle je konec, pomyslela si. Poslední den jejího života. Bohužel už nic nezmění. Loď se plavila a bouře již začala.
Nežádala o to, rozhodně to nechtěla, ale skončí to tak. Teď už mohla jen bojovat. A to bude. S každým střípkem své síly.
Někde za ní se ozvaly tlumené zvuky.
Ačkoli byla spoutána příliš pevně na to, aby se otočila a podívala, věděla, že se její náhrada právě vzbudila a uvědomila si, že je uvnitř klece pro psy a vidí pouze kovovou desku s další ženou. Věděla to – protože kdysi byla zamčená přesně v té kleci.
Musela sledovat, jak magor který ji omráčil, svázal a nacpal do svého auta, zabíjel ženu na tomhle stole. A ta, která před ní zemřela, byla zabita tím nejhorším způsobem.
„Ulehči si to a sklapni,“ řekla dívce. Nebyl čas na něžnosti. „Je lepší, když zůstaneš ticho, než abys mu dala to, co chce. A on chce, abys plakala. Chce, abys křičela, prosila a říkala mu, jak moc to bolí.“
Vzlyky zesílily.
„Nebo pokračuj a udělej z něj toho nejšťastnějšího vraha na světě,“ zamumlala. V místnosti náhle zazněly kroky. Srdce jí začalo tlouct silněji, příliš rychle. Jedna vteřina, druhá, a pak se závěsy ve dveřích pokoje zavlnily. Bylo jí špatně od žaludku.
Byl tady.
Vážně to udělá?
„Dobré ráno, moji miláčci.“ Ten samolibý tón, plný radosti a zlomyslnosti. „Jak se dneska máme?“
Jo. Udělá.
Z klece zněl pláč, zatímco řekla: „Mám pocit, že by byla sranda, kdybychom si to dnes prohodili. Co myslíš? Ty si lehneš na stůl s tím tvým nízkým IQ a malým penisem – zastav mě, pokud se pletu – a s tvými problémy s matkou.“
Jejím směrem zasyčel vzdech. „Neopovažuj se zmiňovat mou matku, rozumíš?“ Vztek nahradil samolibost. Nože a další hračky cinkaly, jak se snažil najít nástroj, který si přál.
„Pokud slovem neopovažuj se myslíš ,nepřestávej o ní mluvit‘, pak ano, rozumím. Takže, proč nepředstíráš, že jsem tvůj terapeut a tohle je naše bezplatná schůzka?“
„To stačí!“
Stěží. „Řekni. Kojila tě maminka nejdražší? Nebo tě kojila až moc?“
V malé místnosti nastalo tíživé ticho.
Brzy do ní zarazí nůž hlouběji. „No tak, mě můžeš věřit. Všechno zůstane mezi námi a mým blogem, kde odhalím tvé hluboké, temné tajemství. No, a možná ještě na twitter. Oooh, a na facebook. Možná udělám video na YouTube. Jinak jsou mé rty zapečetěné.“
Kov třísknul o kov s větší silou. Konečně našel to, co chtěl – osmipalcový nůž. Držel ho tak, že se stříbro lesklo ve světle žárovky a obrátil se k ní. Zachmuřené rty se napůl úsmívaly.
„Drahoušku,“ řekl druhé zajatkyni a předstíral, že ji ignoruje. Nedokázal však skrýt zatnutí zubů. „Chvilku věnuj zvláštní pozornost tomu, co se bude dít dál, protože pokud mě přestaneš bavit, sama to zažiješ.“
Vzlyky se změnily v tlumené kňučení, klec se otřásla, jak se žena snažila proklouznout mezi tyčemi.
Už nikdy mu nedám takové uspokojení.„Ach, bože, ne,“ řekla a vysmívala se mu. „Psycho zabiják má nůž. Někdo tu touží po strašidelné hudbě a mém křiku.“
Přistál na ní jeho pohled, oči přimhouřené, a zamával čepelí sem a tam. „Neuvědomuješ si, že provokuješ šelmu?“
„Uh, prosím tě. Je jasné, že ano. Je stejně prťavá jako ostatní, proto se směju.“
Zatnul čelist. Nebyl to ošklivý chlap, ve skutečnosti byl vážně krásný. Měl zlatavé kudrlinky, oči v barvě toho nejsladšího medu a rysy nevinné jako miminko.
Takový krutá, hrozná maska.
Když se poprvé v té kleci probrala, myslela si, že ji jde zachránit. Ta představa rychle zmizela, když ji vytáhl ven, nožem z ní sundal oděv a s chladným potěšením se smál.
„Mohu to udělat bezbolestné… nebo nesnesitelně bolestné. Hlídej, co říkáš,“ vyštěkl.
„Zranila jsem tvé pocity?“ Řekla. „Zlý, zlý vězeň. Moc moc zlý.“
Přistoupil k ní pomalými a vyměřenými kroky. „Myslíš, že jsi tak moc statečná? No, podívejme se, čím bych to mohl změnit, co? Vím, že ji nevidíš, ale ta dívka v kleci – bubny, prosím – je tvou jedinou skutečnou kamarádkou. Pamatuješ si na ni, nebo ne? Samozřejmě, že ano. Je krásná.“
V hrudníku jí zaplála první jiskřička tepla, když natáhla krk, aby se pokusila nahlédnout do klece, ale s tím, jak byla těsně spoutaná, neměla šanci. Viděla jen stěnu plnou obrazů. Fotografií ostatních žen, které zmrzačil.
Zítra se k nim připojí i ta její.
„Lžeš a snažíš se mi ublížit, protože si mizerný malý hajzl, jehož srdce shnilo a nemůžeš najít jiný způsob, jak se ke mně dostat.“
V očích mu zaplála nenávist, díky čemu vypadaly jako hluboké jámy plné zla. „Myslíš? No, proč se té dívky nezeptáš a nezjistíš, jestli mluvím pravdu.“
Sevřela ruce do pěstí. Nelhal. Nebo jo? Lhář by nebyl tak spokojený. Nebo jo? „Řekni něco,“ přikázala dívce.
Ticho.
Tiše se zachechtal. „Má nejhlubší omluva, ale nic neřekne. Tvá kamarádka je… ukecaná. Obávám se, že jsem byl nucen jí vyříznout jazyk.“
Další jiskra tepla, která v ní rozpoutala žhavé plameny vzteku. Oheň stoupal… stoupal… její kamarádka byla ukecaná a tenhle muž byl dostatečně nechutný na to, aby ji vzal – a dost krutý na to, aby jí zabránil mluvit. Udělal by cokoliv, čím by navýšil utrpení, které za sebou již zanechal.
Jak se opovažuje unést její kamarádku! Jak se opovažuje přinutit tak skvělou dívku podstoupit děsy, které ji čekají! Vztek rostl… a rostl…
„Ty zatracený, nechutný… grrrr!“ řekla a zaškubala za pouta. Neměla dostatečně hrozná slova. „Zničím tě! Už nikdy jí nebudeš moct ublížit. Jen počkej… zničím… tě.“ Nebreč. Neopovažuj se brečet. Ale měla potíže sotva se nadechnout a utvořit ta slova.
Volnou rukou ji pohladil po čele, jemně, téměř láskyplně. „Vždy sis myslela, že jsi silnější, než ve skutečnosti jsi. To je tvá největší chyba. Ta, kterou ti s radostí vezmu.“
Pokusila se ho kousnout.
Rozesmál se. „Nemůžu se dočkat, až své nové hračce ukážu fotky z našich společných chvil. Myslíš, že bude žárlit?“
Vztek ji zcela naplňoval, spaloval ji a odpařil zbytek slz. „Možná mě zabiješ, ale já tady zůstanu, to ti slibuju.“ Její hlas byl silnější a odkapával odhodláním.
Posměšně povytáhl obočí a předstíral strach. „Ach, bojím se. Jak to asi zvládneš, hmmm?“
„Najdu způsob. Vždy je tu nějaká cesta. A dobro vždy vítězí nad zlem.“
„No jistě,“ řekl a zamlaskal jazykem. „Slyšel jsem, že silný duch dokáže zvítězit proti čemukoliv, dokonce i smrti, ale drahoušku, jak už jsem se ti snažil říct, ty nejsi moc silná.“
„To zjistíme.“ V jejich světě bylo přijatým faktem, že existuje posmrtný život. Někteří lidé přešli na lepší místo. Někteří na horší. Ale ona nepůjde nikam, dokud nebude její kamarádka v bezpečí.
„No, doufám, že máš pravdu. Jen na to pomysli, pokud zůstaneš na zemi, můžeme být znovu spolu.“ Zvedl čepel, usmál se – a poté čepel prudce zarazil do jejího těla.