V osm se Levi, Harper i Lana vydali do bytu v Králově přístavu, kde na ně na pohovce čekala Petersonová i Harrowitz. Když už měl své duchovní oči otevřené, pokud se to tak dalo říct, viděl Levi, jak to místo skutečně vypadá. Kobka smrti.
Nábytek byl špinavý, rozviklaný a nevkusný. Z podlahy byly vyrvané parkety a ve stropě byly díry. Sice tam bylo okno, ale bylo zabedněné a postříkané sprejem od místního gangu. Jo. Tohle bylo místo, které si pamatoval, kde vlítli při jeho nejhorších drogových zátazích.
Ve vzduchu se prakticky vznášelo zlo a temnota. Zachytávaly se vám na kůži tak, že je ze sebe už nesmyjete. Občas se zdi i podlaha otřásly a do vzduchu se snesla vlna prachu.
Jak sem mohla Petersonová s Harrowitzem vejít? Jak tu mohla Lana žít?
Lana. Poslouchal její rozhovor s Harper a v tu chvíli se do Harper ještě víc zamiloval. No jo. Zamiloval. Neuvědomoval si to, dokonce to popíral, ale už do toho padal.
Miloval tu tvrdohlavou malou přítěž celým svým tělem. Nebylo možné tu náhlou pravdu popírat. Byli spojeni na více rovinách. Viděl její zneužité tělo na stole. Zemřel, aby ji pomstil. A aby ochránil ostatní, to ano, ale většina jeho vzteku plynula z toho, co se stalo tak křehké ženě.
A pak ji poznal a viděl ten škádlivý úsměv a smutné zamračení, důvěru a obavy, absolutní lásku, kterou cítila k těm, kterým věřila. Chtěl být mužem, kterému věřila.
A pokud tenhle život opustí, tak ať. Všichni někam šli. Nehodlal dovolit strachu z její ztráty, aby mu zkazil, no, život.
Co k němu asi cítí? Přemýšlel. Potřeba dotýkat se jí byla silnější a tak jí obtočil paži kolem ramen. Opřela si hlavu o jeho rameno, přesně tak jak to ráda dělala. Její měkkost byla dokonalým kontrastem k jeho tvrdosti.
„Kdo je to?“ Zeptala se Lana.
„Záchranný tým. Jsem ráda, že jste konečně dorazili,“ zabručela Petersonová. Naklonila se, aby se mohla prohrabat v černém kufříku.
„Konečně?“ Harper si odfrkla. „Jsme tu včas.“
Lana si Petersonovou prohlédla, jako kdyby ji měla pod mikroskopem. Když však promluvila, nasměrovala své slova k Harper. „Myslela jsem, že jsi říkala, že ten šílený Harrowitz je chlap. Vypadá trochu zženštile.“
Levi musel stisknout rty, aby se nezasmál.
Dokonce i Harrowitzovi zaškubaly koutky, úplně první známka pobavení.
Petersonová si přejela jazykem přes zuby. „Ha, ha. Jako kdybys nepoznávala můj hlas, Laničko. S tím obrazem to byla dobrá práce,“ řekla Harper. „Vzalas′tak hroznou tvář, jako má Lana, a udělala ji krásnou.“
„Přestanete vy dvě?“ Řekla Harper. „Jsem momentálně v šoku z toho, že tu Lana několik týdnů skutečně žila, aniž by umřela na maso-požírající bakterie.“ Také nejspíš viděla pravdu.
„Já vím! Ty mi tak moc dlužíš.“
„Tak, Lano,“ řekla Petersonová a pohlédla na dívku. „Proč jsi mi neřekla, že jsi…“
„Dost,“ přerušil ji Levi. Věděl, co se Petersonová chystala říct. Zjistil to už v domě a byl to skutečný důvod, proč ty dvě nechal o samotě. Ale Lana se nepřiznala ohledně toho, co se jí stalo, a on to nehodlal udělat za ni. Alespoň zatím ne.
Harper tvrdila, že nechce už žádná tajemství, ale když se Lana pokoušela přiznat pravdu, zarazila ji.
Až se postarají o Toppera, Levi jí to řekne. Harper si zasloužila znát pravdu, ale nechtěl, aby ji to teď rozrušilo. Jen chtěl, aby byla v bezpečí.
„Proč jsme tu, Petersonová?“ Dodal. „Chceš se tu bavit o našich pocitech, anebo o případu, který pro nás máš?“
Petersonová rychle zamrkala, jako kdyby si skládala puzzle dohromady. Harrowitz to konečně vzal do vlastních rukou a vzal z kufříku několik listů papíru. Položil jí je do klína.
„Dobře, jo, jasně,“ řekla a znovu se na ní objevil ten smutný úsměv.
Bingo. Právě na to přišla. „No, ta holka, ta, která se tu objevovala, zase mizela a říkala, že si pro tebe přijde nějaký chlap? To byla Topperova první oběť.“
Harper zatajila dech a položila si ruku na srdce v místě, kde se jí musel hromadit soucit. I když měla jazyk jako zmije, srdce měla jak z cukrové vaty.
Jelikož Levi znal ten případ dobře, řekl: „Gloria Topperová,“ a náhle to vše zapadlo. „Jeho sestra.“ Viděl její fotky. Teď už si uvědomil to, co před ním jeho vzpomínky schovávaly.
„Ano. Ačkoli ho nikdo s tím zločinem nespojil, dokud do jeho domu nevtrhla policie. Našli tam části pozůstatků. Před několika lety zmizela z kampusu univerzity. Od své smrti vyděsila několik lidí,“ řekla Petersonová, „způsobila nějaké problémy ve městě, zničila celou budovu.“ Pohledem přišpendlila Harper na místě, když řekla zbytek. „Před několika dny ji někdo viděl a sledoval ji sem. Požádal naši agenturu, abychom zasáhli. Oklahomští se chystali jednat, ale já jsem to od nich převzala. Jsem totiž až tak moc sladká.“
„Chceš, abychom ti pomohli se jí zbavit,“ řekla Harper. „Přinutili ji jít dál.“
„Znovu ano.“
„Ne,“ řekla Harper, aniž by ho překvapila. „Je mi fuk, s kým byla příbuzná, ale byla zraněná. Je jasné, že se těžko přizpůsobuje.“
Oou. Harper se právě rozhodla chránit další ženu.
Petersonová protočila oči. „Ta dívka způsobuje potíže. Ubližuje lidem a ohrožuje své okolí. Musí být zastavena. Pokud ne…“
Celá budova se otřásla a prach ve vzduchu byl najednou tak hustý, že se Pettersonová i Harrowitz rozkašlali.
„Pokud chcete pomoc s jejím bratrem, pomůžete nám se sestrou,“ řekla Petersonová, když jí kašel přešel. „Protože pokud ji nepošleme dál, udělá to někdo jiný a to my si zasloužíme ten bonus. Je to ode mě bezohledné? Možná. Ale na rozdíl od vás stále musím platit faktury a vylepšovat svět. Navíc jí bude líp, když jí už dál nebude trápit vzpomínka na její utrpení.“
Dobře, tak teď naštvala i Leviho. V podstatě právě řekla, že bude lepší, když bude Glorie Topperová dvojnásobně mrtvá. Jako kdyby si nezasloužila druhou šanci. A možná ne. Jak to Levi mohl vědět? Neviděl do srdce té dívky, neznal její myšlenky ani emoce. Ale nebyl tím, kdo by měl rozhodovat o jejím osudu.
„Víš co?“ řekl. „Díky za pomoc, ale ne, děkujeme. Zvládneme to. O Glorii se postaráme sami.“
Petersonová si ho dlouho prohlížela a pak povzdechla. „Není tak nevinná, jak si myslíte. Ona-“
„Je pod naší ochranou,“ vyštěkla Lana. „Konec příběhu.“
Harper zvedla bradu. „No jo. Přesně jak řekla.“
„Fajn.“ Další povzdech. „My-“
Budova se znovu otřásla, tentokrát tak silně, že Petersonová spadla na Harrowitze. Levi by se smál, vzhledem k tomu, že se s Harper ani Lanou vůbec nepohnuli, ale jak se ty dva snažili narovnat, v místnosti se objevila Gloria. Vlasy jí divoce vlály a ruce měla rozpřažené. Z hrdla se jí ozval výkřik.
Očima temnýma jako noc přelétla přes Petersonovou a Harrowitze. Lem šatů jako by jí obklopoval černý mrak. A pak Petersonová začala křičet. Harrowitz zasténal, jako kdyby byl v bolestech.
Levi se pokusil vyrazit kupředu, chtěl tu holku odtáhnout pryč. Ale zvedla ruku a nějak ho zastavila. Boty jako by měl přilepené k podlaze. Zamračil se a zatahal za jednu nohu, pak za druhou, vší silou. Nic. Nepohnul se ani o centimetr.
„Co jsi mi to udělala?“ Zeptal se.
„Přichází, přichází, přichází.“ Její smích byl stejně zlověstný jako její oči. „Nemůžete udělat nic, čím byste ho zastavili. Nedovolím vám to. Maminka s klukama z pěstounské péče dělala speciální věci a ignorovala svého skutečného syna. Stal se mým děťátkem a já své děťátko miluju. Dám mu, co chce, ať už chce cokoli. A on chce tu dívku.“
Topper? Ach ne. Ne. Ale nebylo možné popřít pravdu. Sestra, kterou se snažili bránit, byla „osobou zvenčí,“ která s Topperem spolupracovala. To ona špehovala Harper a Lanu a pak ty informace předávala Topperovi.
Vzala svou druhou šanci a spláchla ji záchodem.
„Glorie,“ řekla Harper hlasem jemným jako letní déšť. „Poslouchej mě. Nechceš to udělat.“
„Přichází, přichází a bude šťastný. Konečně šťastný.“
Harper to zkusila znovu. „Glorie. Vím, že ti ublížil. Mě taky, ale už se ho nemusíme bát. Nemusíš dělat to, co chce. Můžeme ho zastavit. Můžeme-“
Petersonová sklouzla z pohovky na podlahu. Celé tělo se jí zmítalo, ruce měla na uších a oči zavřené. Z kůže jí vyprchávala barva.
Harrowitz se na ni vrhnul a Levi nedokázal říct, zda to udělal proto, aby ji střežil, nebo proto, že neměl kontrolu nad svými činy. Tělo měl napnuté jako gumičku.
„Harper,“ řekla Lana, tón plný předtuch.
„Glorie,“ prosila Harper. „Prosím, poslouchej mě.“
„Harper,“ řekla Lana znovu.
„Ticho!“ Rozkázala Glorie, a ačkoliv Lana otevřela ústa, nevyšla žádné další slova. „Jsem tu o dost déle než vy a posbírala jsem pár triků. Budete dělat, co vám řeknu. Počkáš tady a odevzdáš se mému děťátku. Uděláš, co bude chtít.“
V Harpeřiných očích se objevily slzy. Levi věděl, co se dělo. Nechtěla bojovat s jednou z Topperových obětí, dokonce ani s někým tak nemocným jako byla Glorie, ale musela. Jinak Glorie zničí všechny v této místnosti.
Gloria pohlédla ke dveřím a usmála se. „Je na cestě. Je tak blízko, konečně je tak blízko.“
Levi se znovu pokusil pohnout. Když se mu to nepovedlo, ohnul se, aby si rozvázal boty. „Co myslíš tím, že je na cestě?“
„Je jako ty. Je jako já. Stráže ho nemohli zastavit. Nedovolila bych jim to. Zabil se a teď přichází.“
V žádném případě. Ani náhodou. Topper… duch, velmi zlý a špatný duch… na cestě sem… ale ani s rozvázanými tkaničkami nedokázal Levi přimět nohy k pohybu. Frustrovaně si vjel rukama do vlasů. Musel se osvobodit. Potřeboval získat kontrolu nad celou situací.
Harper objala sama sebe. „Jestli… jestli říkáš pravdu, a přijde do tohohle bytu, slibuju ti, že ho nikdy neopustí. Nedovolím mu to.“
„Uděláš, co řekne!“ Vykřikla Glorie. „Uděláš.“
„Ne.“
„Uděláš. Přinutím tě.“ Gloria se rozběhla a vrazila do Harper. Vzhledem k tomu, že existovaly ve stejném světě, vzájemně pro sebe byly pevné. Gloria ji nemohla obklopit tak, jako to dělala s lidmi, takže se začaly kutálet jako dvě kočky, co se rvou na ulici. Gloria Harper škrábala a rvala jí vlasy, zatímco Harper ji mlátila jako chlap.
Levi pohlédl na Petersonovou a Harrowitze. Už se nesvíjeli, ale ani nebyli při smyslech. Nebylo jim pomoci. Přesunul svou pozornost na Lanu. Pokusila se promluvit, ale nemohla.
„No tak, princezno,“ naléhal. Pokud Harper tu holku přemůže – a pokud lhala o Topperovi – mohli by se z toho dostat.
Pokud ne a Levi se neosvobodí, Harper bude muset znovu čelit Topperovi. A tentokrát z toho Levi bude muset sledovat každou vteřinu. Bezmocný, k ničemu.
Byl v háji.