Nejtemnější podlehnutí - Kapitola 9

„Pojďme si to ujasnit,“ zašeptala ostře Kaia. „Když si říkal, že půjdeme prozkoumat soupeře, myslels to doslovně?“

Strider na ni rychle pohlédl, zatímco se plížili po zemi, která byla plná větví a špíny. Měsíc, nedaleko úplňku, visel vysoko na obloze, ale s listy, které je zakrývaly, se k nim jeho paprsky nikdy nedostaly. To mu však nedělalo potíž, protože měl cvičené oči na temnotu. Snadno si všímal detailů, na kterých záleželo.

Tedy až na dnešek. Dnes se soustředil na detaily, na kterých vůbec nezáleželo.

Nedůležité: Kaia byla přitažlivější než kdy jindy. Jako jeho vysněná superhrdinka – verze pro dospělé. Obličej měla pokrytý černou a zelenou barvou, aby se lépe ukryla v noci. Rudé vlasy skryla pod černý šátek. Na krátkých šortkách měla na zadku nápis Booty camp[1].

Strider si představil, kolik energie by na takovém místě spotřeboval. Při praktickém výcviku. A jak by ti, co se nechovají dle předpisů, byli potrestáni.

Nazdar, monstrum Strideyi.

To zrovna potřeboval – mít penis tvrdší než ocelovou trubku, když se otíral o zem a zanechával za sebou zjevnou stopu. Ten zatracený polibek vše zničil. Kdyby držel jazyk za zuby, mohl dál o Kaie přemýšlet pouze jako o kamarádce. Teď měl chuť ji přesvědčit, že vykouření by mělo být povinnou složkou jejich domluvy.

Neopovažuj se promluvit, řekl svému démonovi.

Ticho.

Ufff. „To si piš, že jsem je chtěl špehovat,“ řekl nakonec. Škrábnul se na břiše o ostrý kámen a uvítal tu bolest. Pomohla mu vyčistit si mysl. Diskuze o jejich cíli – to bylo fajn. Fantazie o jeho společnici – špatné. Tak nezbedně špatné. „Co sis myslela, že tím myslím?“

„No, huh. Myslela jsem, že je trochu pochroumáme.“

Počkejte vteřinu. „Takže je v pořádku před soutěží svému soupeři zlámat kolena, ale není v pohodě ukrást cenu pro tvého… druha?“ Skoro to slovo nedokázal vyslovit. Díky němu se jejich dohoda zdála být trvalá, nikoli dočasná.

Zastavila, aby na něj zírala. „Nemohu uvěřit, že se na to ptáš. Má rasa očekává nějaké ty zlomené kolena. Dokonce to i povzbuzuje.“

„Myslel jsem, že ses harpyjích her ještě neúčastnila?“

„To je pravda, ale sledovala jsem při nich svou matku.“

„Fajn,“ zašeptal. „Můžeš je zmrzačit.“ On se zatím bude držet svého původního plánu. Zatímco ona sníží počet konkurentů, on si prohlédne harpyjí kemp. Jeho rozložení, umístění stráží, jejich rozvrh. „Použij ale ruce, protože prohnat jim koleny nůž zní trochu drsně.“ Ve skutečnosti jen nechtěl nechtěně zanechat krev uvnitř stanů, aby tak zůstaly důkazy o jeho záměru.

„Víc neříkej. Přišla jsem připravená i bez břitev.“ Vsunula jednu elegantní ruku do... svých kalhotek? Opravdu. Sladké nebe, opravdu. Přímo uprostřed byla pravděpodobně teplá a vlhká, připravená pro jeho ústa i penis. „Mám tu něco, co by se ti mohlo líbit.“

Sakra, to ano. Monstrum Stridey se skutečně cítil nepohodlně, a jistě za ním byla jasná stopa. A pak ho Kaia šokovala tím, že ruku vytáhla a něco měla na dlani. V jejím středu byla malá stříbrná tyč.

Zklamaně a překvapeně se zamračil. „Co to je?“

„Sleduj.“ Chytila jeden konec prsty a pohnula zápěstím. Křup. Ty povyrostla o několik centimetrů. Další pohyb a dalších pár centimetrů, až byla ta zatracená věc podobná policejnímu obušku. Nebo monstru Strideyovi.

„To taky chci,“ řekl.

Oči se jí zaleskly radostí. „Já vím, je to bomba. Ale nech si ruce sám pro sebe, démonský chlapče. Tohle je mé. No tak, pojď.“ Znovu vyrazila.

„Hej. Jsem tvůj druh. Co je tvoje, to je i moje, harpyje.“ Vidíte? Ten titul nakonec nebyl tak špatný, alespoň v tuhle chvíli.

Začal se plazit za ní. Konečně dorazili k okraji tábora, což dokazoval praskající oheň ve středu. Kdysi dávno ho jeho lov lovců velmi často dovedl k táborům podobným tomuto. Několik stanů, okolo balvany sloužící jako židle a slepice otáčející se nad plameny. Akorát oblast vždy hlídali vojáci.

„Nikdo tu není,“ zašeptal.

„Já vím,“ odpověděla Kaia. Povzdechla si.

Obyvatelé zmizeli ve spěchu. Alespoň to dokazovaly otisky bot v hlíně, jako kdyby se pohybovali příliš rychle na to, aby pořádně zvedali nohy. Ptáci nad ohněm byli spáleni každou prošlou vteřinou víc a víc a k nebi se zvedal černý kouř. Na zemi ležela lahev s vodou, která z ní pomalu vytékala.

„Slyšela jsem, jak se balili,“ dodala, „ale doufala jsem, že jich tu pár zůstane. To nehodlají bránit svůj kemp?“

Slyšela je? Když on, vyškolený voják, neslyšel vůbec nic? Zatraceně. Nebylo potřeba si ani kontrolovat své ego. Stál za prd. Nezapomeň na hlavní misi. Na žezlo – a nemysli jen svými kalhotami.„Prohledám to tu. Zůstaň tady a hlídej.“

„Ani náhodou. Já to tu zkontroluju. Ty počkáš.“

„K čertu, Kaio. Radši bys mě měla – uhmpfff.“ Najednou se mu kolem kotníků něco obtočilo a škublo, čímž ho to vyhodilo z rovnováhy. Uprostřed pádu se otočil a nehledě na hybný moment se posadil a vykopnul.

Ozval se bolestný, ženský sten, jak ho jeho útočnice pustila.

Výhra, řeklo náhle Vítězství. Promluvilo poprvé od chvíle, kdy opustili motel.

Taky že jo. Alespoň chvilková. Obklopily ho ženské válečnice a dívaly se na něj. Každá měla nějakou zbraň, od mačet přes sekyry až po neolitické díky.

Ale, ale. Pomalu se postavil s rukama nad hlavou, jako obraz naprosté nevinnosti – jaká to lež. „Dobrý večer, dámy. Mohu pro vás něco udělat?“

Kaia se přikrčila a zakrákala. Ten zvuk poznával. Harpyje právě převzala kontrolu. Z pomyšlení na to, že by ho zranily? Nebo proto, že se ho dotkla jiná žena? Ať tak či onak, viděla teď svět skrz opar krvavě rudé a jazyk jí ztěžkl potřebou po krvi.

„Je můj,“ řekla hrdelním, dvojitým hlasem. To bylo jediné varování, než zaútočila.

Otočila s tím obuškem s ladností a přesností, které ho udivily. Vítězství zasténalo místo toho, aby se znovu dožadovalo výhry. Pohybovala se jako tanečnice. Smrtící, psychotická tanečnice, která jako by doufala, že stráví zbytek života ve vězení. Přesně můj typ ženské. Ocel dopadla na kost, která praskla. Další rána a další sten.

A pak bitva skutečně začala.

Zachytil Kaiyn výraz, když se otáčela. Chladný, nemilosrdný. V očích jí problikávala rudá a mísila se s černou. Jako plameny. Skutečné, praskající plameny. Mohl téměř cítit jejich žár a tělo se mu pokrylo potem. Kůže jí zářila podivnou azurovou září. Nebyla to barva jen její harpyje, která obvykle vyzařovala úchvatně duhovými barvami, ale modrá, která obklopovala ty nejžhavější plameny.

Vzpomněl si na jejich polibek – a na to, jak ho rozžhavila, jak sama byla horká na dotyk. Jako živoucí pec. Vzrušilo ho to a cítil se, jako by právě zdolal tu nejvyšší horu. A teď ho napadalo…

Měla snad nějakou schopnost?

Její drápy prořezávaly kůži a zuby trhaly maso. Těla kolem nich se pohybovala tak rychle, že je nedokázal pořádně sledovat, ale každých pár vteřin Kaia škobrtla dozadu, jako kdyby se na ni někdo vrhnul. Pokaždé se však ozval bolestivý výkřik – snad je spálila?

Výhra, zavrčelo Vítězství, jeho předešlé zděšení na okamžik zapomenuto.

Skvělé. Dej mi minutku. Potřeboval nejprve vyřešit pár věcí. Konkrétně jak se do boje zamotat, aniž by ho Kaia trefila pěstí.

Řešení bylo snadné. Strider vytáhl Joseho, jeho Sig Sauer, z pouzdra. Přišel připravený, protože věděl, že bude muset zničit každého, kdo by se mu postavil do cesty. Teď však chtěl zničit ty, co se pokoušeli „zničit“ Kaiu. To pro sebe přátelé dělali.

Vystřelil do vzduchu jediný výstřel. Bum. Ozvalo se lapání po dechu, šustění oblečení, kroky. A pak nastalo ticho.

„Ustupte, zatraceně,“ zavrčel a sklonil ruku z výšky. „Tak. Než začnete přemýšlet, jestli mám dostatečné koule na to, abych vám rozstřílel mozek na kaši, dovolte mi, abych vás uklidnil. Mám.“

Kaia ztuhla, dýchala zrychleně a krvácela. Ženy se od ní rychle odvrátily. S tím, jak rychle se tyto okřídlené ženy uměly pohybovat, ho mohly snadno napadnout a pokusit se ho zabít. To se však nestalo. Buď si uvědomovaly, že by pár z nich vzal sebou, než by se k němu dostaly, jak sám slíbil, nebo se bály jeho démona.

Vítězství souhlasně zabručelo. Strider v hrudi pocítil malé jiskřičky radosti. Bylo jich víc než obvykle, na to, že ještě až tak nevyhráli. A pak si Strider vzpomněl na první výzvu, kterou jeho démon přijal ohledně Kaiy a těchto žen.

Kdokoli se jí pokusí ublížit, bude trpět. Super.

„Ty,“ řekl Kaie. „Pojď blíž.“

Taky poslechla. Volnou rukou jí přejel po paži, pohlazení, kterým ji chtěl uklidnit a utěšit. Ale k čertu! Dotknout se jí bylo jako sahat na rozžhavenou ocel. Na bříškách prstů se mu okamžitě objevily puchýře. Záleželo mu na tom? Stěží. Co záleželo na nějaké drobné bolesti, když byl v sázce její blahobyt?

Zuřivost jejího dechu pomalu ustávala a z očí se vytrácela rudá i černá. Hořící plameny zhasínaly. Kůže jí chladla.

„Zvládlas je skvěle, panenko,“ řekl.

„To je snad jasné, cukrouši.“ Ačkoli mluvila trhaně a chraplavě, slyšel jen jeden hlas. Harpyje byla potlačena.

Uhnul pohledem. S Kaiou byli obklíčeni. Kruh se rozšířil a on dokázal rozlišit jednotlivé rysy. Harpyje za harpyjí se na něj mračily. Pohltila ho hrůza, když se postavil přes Kaiu. Jeho ochranářství ji pravděpodobně štvalo, ale nehodlal jí v tomhle dovolit hrát hlavní roli. Byla to sice její rasa, ale jak jednou dokázala její sestra Gwen, rodina svou rodinu zabíjela s radostí.

Strider se zabíjením také nikdy neměl potíže. Nazývejte to třeba darem.

Kaia se mu postavila po boku a hodila obušek k… nohám její matky. Chtělo se mu zanadávat.

„Zdravím, Tabitho,“ řekla vyrovnaně.

Tmavovlasá kráska postoupila kupředu. Její výraz byl prázdný, když zírala na něj, místo na svou dceru. „Dej tu pušku pryč, démone. I přes tvé vychloubání všichni víme, že ji nepoužiješ.“

Kaia zasténala. „To si neměla říkat.“

Strider se spokojeně zašklebil, zamířil a stiskl spoušť. Bum. Pisklavý, nevěřícně výkřik. Trefil harpyji vedle ní. Z rány na stehně jí vytékala krev. Zraněná žena poskakovala sem a tam, než jí došla síla a padla na zem.

Vítězství! Démon se zachichotal jako školačka.

V hrudníku pocítil další jiskry potěšení, když povytáhl obočí. „Co si to říkala?“

Tabitha pohlédla na Kaiu a zaklela. Obrátila se na svou zraněnou společnici a pokrčila rameny. „Jen si ji škrábnul, netrefils nic důležitého.“

„Vážně? Fajn, zkusím to znovu.“ Znovu stiskl spoušť. Tentokrát kulka zasáhla Tabithino stehno. Na sobě měla černé kalhoty, které skrývaly veškeré důkazy o tom, co udělal. Nic však nemohlo zakrýt měděný zápach ve vzduchu.

Nepatrné zbarvení její perleťové pleti bylo jediným náznakem toho, že byla zasažena.

„Ach, k čertu,“ řekl. „Znovu jsem netrefil nic důležitého. Možná bych měl dál trénovat. Kdo se hlásí dál?“

Vzduchem zazněly popuzené výkřiky.

Tabitha zvedla ruku a vyžádala si tak ticho. Dokonce i noční ptáci poslechli a jejich krákání se vypařilo jako mlha. „Samozřejmě, že zrovna ty propadneš tomu nejstaršímu triku,“ řekla Kaie. „Nejsem překvapena.“

„Tak to jsme dvě. Protože ty si propadla ještě staršímu triku ala myslíš-si-že-ti-tvůj-nepřítel-sežral-tvůj-trik.“ Usmála se, než přiložila dva prsty k ústům a hlasitě hvízdla.

Náhle se listy za ním zvedly. S vykulenýma očima sledoval, jak se objevili Sabin, Lysander, Taliyah, Bianka, harpyje jménem Neeka a několik dalších žen, které neznal. Byly ve stromech a v rukou měly luky, které mířily na další ženy.

Vítězství znovu nadšeně zabručelo.

Proč si tak šťastný?Vždyť tam byli celou dobu a on o tom neměl ani tušení. Mohli ho porazit, než by si vůbec uvědomil, že je pod útokem. A to si myslel, jak je zkušený… jak je neporazitelný. No, dneska vážně nepotřeboval kontrolovat své ego. Stál víc než za houby. Byl k ničemu.

Nebylo třeba se vinit. Kaia s tím jejím Booty Campem mu zničily koncentraci.

„To je poprvé,“ vyštěkla Tabitha. Kolem ní se ozývaly uznalé slova a míchaly se s pár nedůvěřivými, dokonce i s pár záchvaty vzteku. „Teď jsem tedy překvapená.“

„Jak?“ Jeho naštvaný tón se podobal tomu její matky.

Kaia nepředstírala, že by ho nechápala. „Napsala jsem jim, než jsme vyrazili z motelu.“

Skvělý nápad, ale ani toho si nevšiml, což znamenalo, že byl víc než jen k ničemu. „A to si mě nemohla něco říct?“

„Ne.“ Tak jednoduše vysloveno, jako kdyby jí to nikdy ani nenapadlo. „Takže, matko nejdražší,“ řekla a zapomněla na něj. „Lituješ už své volby, že ses rozhodla vyhodit z týmu vlastní dceru?“

„Ne,“ řekla Tabitha stejně jednoduše, jako předtím Kaia.

Ouch. Kaia na okamžik ztuhla. Neodvážil se na ni podívat, jinak by ji objal a utěšoval. Teď na to nebyl čas. Ale později… jo, později, navzdory zuřivým potřebám jeho těla a nebezpečí, které to představovalo vůči jeho sebeovládání.

Utěšovat ji, to bylo přeci součástí povinností druha a tím on na další čtyři týdny byl. Ve všech směrech.

Na sexu nezáleželo.

Přinejmenším to si namlouval. A bude pokračovat, znovu a znovu, dokud tomu neuvěří. Nebo dokud ho nadbytek jeho vlastního sperma neotráví a nezabije. Hádal, že by se mohl vyplížit pro pár jednorázovek, ale věděl, že to neudělá. A nejen kvůli tomu, že by Kaia pečlivě zmrzačila jakoukoli ženu, se kterou by jen flirtoval, ale proto, že nikoho jiného nechtěl.

Ochutnal Kaiynu sladkost, cítil její křivky proti sobě a věděl, že by se jí žádná smrtelná žena nevyrovnala. Ale tohle ho přejde, o tom neměl pochyb. Dokonce ani Haidee neměla jeho pozornost dlouho.

Haidee. Hmm. Dnes o ní moc nepřemýšlel, i když posledních pár týdnů nemyslel na nic jiného. Klasický Strider. Posledních několik staletí byl vrcholným uchazečem o cenu Nejkratší pozornost na světě.

„Vážně si myslíš, že můžeš vyhrát?“ Zeptala se jí Tabitha.

„Ano.“

„I proti mně?“

„Nerada se opakuji, ale ano.“

To je moje holka. Teda, zatím jeho.

„Juliette možná posledních osm her vyhrála, ale to jen proto, že jsem se nemohla účastnit. Jak sama víš, nikdy jsem neprohrála,“ řekla Tabitha a pohladila medailon, který jí visel na krku.

Kaia zase ztuhla a vycítil z ní ublíženost. Avšak rychle to potlačila. Měl ten medailon snad nějakou moc? V duchu si udělal poznámku, že se bude muset zeptat Gwen, protože Kaia mu nikdy nedá přímou odpověď. Nikdy nedala.

„Je tu důvod pro to, proč si nikdy neprohrála. Nikdy si nebojovala se mnou,“ odpověděla Kaia povýšeně.

V hlavě se mu ozval ženský hlas. Tabithin hlas. Ten samý, který slyšel i během úvodního proslovu. Nepodívala se na něj, ale věděl to. „To tak,“ zamumlal.

Kaia na něj nevěřícně a uraženě pohlédla. „Vážně.“

„Já vím, panenko. Nemluvil jsem s tebou.“

„Ach. Dobře. Fajn.“

Vyhraj! V hlase vítězství byla slyšet nejistota, ale ten bastard nehodlal ustoupit. Rozhodli se, že Kaie pomůžou, takže to taky udělají. Nezemře.

Zemře – a ty jí nemůžeš pomoci.

„Přestaň“ přikázal a pohlédl na ženu, která za to byla zodpovědná.

Tabitha nevinně zamrkala. „Proč se mnou tvůj druh mluví, aniž bych ho oslovila?“ Zeptala se Kaiy. „Nenaučila si ho snad pravidla?“

Takže muž nesměl mluvit s ženami bez vyzvání? Na to kašlu.„Prostě se drž dál od mé hlavy, harpyje, nebo se ujistím, že toho budeš litovat. Mimochodem, jak se má tvá noha?“

Zasyčela na něj.

Já vím, ujistil Strider démona. Říkal jsem ti. Nedovolím, aby se Kaie něco stalo.

Kaia taky zamrkala, jako by byla v šoku. Avšak na nic se své matky nezeptala, což ho nutilo přemýšlet, zda zůstala ticho proto, že věděla, že by jí neodpověděla, nebo proto, že by odhalila svou nevědomost. A nevědomost znamenala slabost. Harpyje, bohové. Život braly jako velkou šachovnici. Podle něj to bylo stupidní. A jo, chápal tu ironii. Ale on věše, co dělal, musel měnit v souboj důvtipu či síly. Ony bez toho netrpěly a nemusely. Dělaly to prostě pro zábavu.

„Nestarej se o mého muže,“ řekla Kaia nakonec a zvedla bradu.

Mého muže. To se mu docela líbilo.

Sevřel čelist. Jen předstírali a on si to nemohl poplést s realitou.

„Překvapuje mě, že si získala strašlivého Lorda z Podsvětí,“ řekla Tabitha.

„Mě ne,“ odpověděla Kaia s pokrčením ramen. „Jsem totiž stvořená z úžasnosti.“

Na Tabithině tváři se stále neobjevil ani záblesk emocí. Žádná pýcha, ani zklamání. „Myslím, že zítra, až hry skutečně začnou, skutečně zjistíme, z čeho si stvořená.“