Druhý den Blue seděl u Eviina stolu s Evie na klíně. „Tady je,“ řekl a poklepal na červenou tečku na obrazovce. „Tiffany Star.“
Evie se zamračila. „Ta tečka mi nic neříká.“
„Je na předměstí Vermontu.“
„Takže jedeme do Vermontu.“
Jestli budou mít štěstí, Starovi hoši tam budou taky. Jestli ne, nějak se s tím vypořádají.
Během Blueovy rekonvalescence Solo šel po synovi sám, ale stejně jako jeho otec, Tyson se už dávno ukryl.
„Jak brzy můžeš být připravena jít?“ zeptal se.
„Třicet vteřin. Jen si potřebuju vzít kabelku.“ Seskočila mu z klína – chtělo se mu trucovat jak malému klukovi – ale vrátila se ta pouhých deset sekund s kabelkou v rukou.
Zkontroloval její obsah, usmíval se, když našel malou láhev rančerského dresinku, kobercovou pásku, kostky, kalhotky, pánskou kravatu a další věci, které nedokázal identifikovat.
„Žádná zbraň?“ zeptal se.
„Prosím tě,“ odfrkla si. „Všechno, co tu je, je zbraň.“
Miluju. Tuhle. Ženu.
„Vezmem si Michaelův tryskáč,“ řekla a všiml si, že se trochu zatřásla. „Má to něco jako nadzvukovou rychlost, takže tam můžeme být za hodinu.“
Proč se otřásla? „Zavolám Solovi a řeknu mu, že se setkáme u letadla.“
O třicet minut později nastoupili všichni tři do letadla, usadili se v plyšových tmavě kožených sedadlech. Byl tam stůl, ložnice a tři klece čtyři na čtyři pro přepravu kriminálníků. Luxus a obchod v tom nejlepším.
Blue si sedl vedle Evie. Ta zbledla a ztuhla, dokonce vypískla, když nahodili motory.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí.
„Nesnáším létání,“ zamumlala. „Je to stupidní. Letadla jsou stupidní. A my jsme stupidní, že vůbec lezeme do téhle smrtící pasti!“
Čas na rozptýlení. „Solo, dívej se jinam,“ řekl, naklonil se a políbil Evie na krk. „Věci budou trochu divoké.“
Stiskla rty k sobě, ale bylo příliš pozdě. Uniklo jí malé zasmání. A když dělal vrčící zvuky proti její kůži, jako by byl velký zlý vlk, rozesmála se úplně. Lepší.
„Víš vůbec, jak směšné je, že nezkrotná Evie Blacková se bojí létání?“ zeptal se.
Plácla ho po ruce. „To vezmeš zpátky, Corbine Blue! Nebojím se ničeho.“
„Kromě členství v Mile High Klubu. Že, zlato?“
To mu vysloužilo další plácnutí. Tohle trochu štíplo. „Možná se přidám – sama.“
„Mmm, neškádli mě tolik.“ Nevšimla si, že už přejeli runway a vzlétli do vzduchu, pomyslel si s úsměvem. „Obzvláště, když tohle pitomé letadlo má svoji vlastní ložnici.“
Podívala se na Sola a zvednutým palcem pokývla Blueovým směrem. „Byl vždycky takový?“
„Nenapravitelný? Vždycky.“ A pak válečník udělal něco, nad čím Blue užasl. Mrknul na Evie.
Razítko schválení, přímo tady.
Jeho úsměv byl široký.
„Takže vy dva jste vážně spolu,“ řekl Solo.
„Ano, ale zvažuju, že se s ním rozejdu,“ odpověděla Evie.
Blue zakroutil hlavou. „Zase bych tě vyhrál zpět. Víš, že to je pravda, tak proč ztrácet čas? Proti mému šarmu jsi bezmocná.“
Promnula si spánky, jako by zaháněla bolest hlavy. „Jak to s ním jeho přítelkyně mohly vydržet?“ zeptala se Sola.
„Nikdy takový nebyl s jinými ženami,“ byla jemná odpověď a Evie se otočila na Bluea, oči široce rozevřené.
Pokrčil rameny. Byla to pravda. S ní mohl být sám sebou, žádná tajemství mu nestála v cestě. Žádný strach.
Se schvalujícím povzdechem si položila hlavu na jeho rameno.
Když tryskáč přistál, skoro si přál, aby museli letět ještě dál. Držet ji bylo potěšení sladší, než sex s jinou ženou.
Chata byla vzdálená dvacet mil, a když se k ní dostali, uvědomil si Blue, že byla menší, než jak ji plán vykresloval, vypadala sešle, schovaná v hustém shluku opravdových stromů.
Světlo se rozlévalo z jediného okna, které Blue mohl vidět. Okna do obývacího pokoje. Nikde v okolí nebyly stráže, což znamenalo, že měli na zemi nastražené dráty.
No, tak okay.
Evie vylovila svoje brýle pro noční vidění a připevnila k nim laserový senzor. Hledala, kde na zemi je nějak narušené místo, jestli tam jsou červené linie, které by indikovaly, že tam je neviditelný ochranný plot, pak tiše řekla: „Celý prostor je obehnaný. Není tam jediné nekryté místo.“
Vzal si brýle a podíval se sám. Každá červená linie byla propojená se signálem, který měl skenovat tělesné teplo a váhu, stejně tak stavbu těla, a rozhodnout, jestli je vetřelcem zvíře nebo člověk – nezáleželo na tom, jak rychle se to stvoření pohybovalo. Jakmile by bylo rozhodnuto, zbraně – nejspíše střelné – by vyskočily ze skrýší jako smrtící striptérka z dortu.
„Můžu se dovnitř dostat, aniž by mě detekovali,“ zašeptal Blue. „Vy dva zůstaňte tady a zastřelte cokoliv, co vyleze ven bez toho, aby nejdříve vystřelil světlici.“
Solo přikývl a vydal se na druhou stranu domu.
„Zacpi si uši, zlato.“ Blue vytrhl pojistku z granátu a hodil ho přes dráty. Pak zavřel oči a zakryl si uši. Přesně věděl, v které chvíli granát vybuchl. Pronikavé zvonění způsobili, že mu mozek málem vyskočil z hlavy. Kdokoliv v okruhu jedné míle by zažil přesně to stejné.
Nedalo se nic dělat.
Jedna.
Věděl, že má jen pět vteřin, než rušení přestane a lasery budou znovu funkční, sprintoval vpřed, pohyboval se tak rychle, jak mu nohy dovolovaly.
Dvě.
Dostal se k přední verandě a padl na břicho, sundal si masku a tasil dva pyre-guny. Zamířil.
Tři.
Vysoký, svalnatý – a ozbrojený – chlap otevřel dveře, vykoukl a mračil se. Mnul si uši.
Čtyři.
Blue nemusel zmáčknout spoušť, protože žlutá střela ho minula a skončila v mužově hrudi. Díky, baby. Chlap dopadl na zem mrtvý. Střela usmažila jeho srdce do křupava.
Pět.
„Henry?“ ozval se jiný muž.
Zvonění přestalo.
Blue vyskočil na nohy a vyrazil vpřed přes dveře, jen o fous se vyhnul znovu funkčním laserům. Skenoval dům, celý najednou. V obývacím pokoji byli zbývající tři strážci. Dva se dívali na televizi. Jeden šel směrem k padlému Henrymu, tvářil se ustaraně.
Pop. Pop. Pop.
Všichni tři umřeli stejně rychle jako jejich přítel, tentokrát z rukou Bluea.
Další průzkum domu už žádné další stráže neukázal. Jen Tiffany v posteli, její modré oči byly široké, byla přimáčknutá k čelu postele, ruce se jí třásly, když na něj mířila pyre-gunem. Zmáčkla spoušť, jakmile se Blue přiblížil, ale vyhnul se tomu a střela letěla nad jeho ramenem. V dalším okamžiku už byl nad ní, přetočil ji a svázal jí ruce za zády.
Bránila se mnohem silněji, než jak vypadala, ale Blue ji stejně snadno zpacifikoval.
„Přestaň bojovat,“ řekl. „Tohle nevyhraješ.“
„Ne, Blue. Ne. Nedělej to.“
Doprošování ti nepomůže, zlatíčko. „Beru tě jako rukojmí.“
„Nerozumíš tomu.“ Znovu začala bojovat, ale nemělo to žádný efekt. „Prosím,“ řekla. „Nedělej to. Budeš toho litovat.“
„Nehodlám tě zabít.“ Zatím. Zatlačil ji do matrace jednou rukou, z kapsy pak vytáhl injekci. „Právě teď tě hodlám použít jako vstupenku. Tvůj otec má něco, co chci, a ty to pro mě získáš zpět.“ Star prohlásil, že nic vyměňovat nebude, ale brzy si jeho slova otestuje.
„Ne,“ vzlykala. „Ne, nechceš ho pokoušet. Jen mě tady nech. Odejdi, než za tebou sklapne jeho past. To je jediný způsob, jak můžeš přežít.“
Blue se zastavil. Její slova...
Jako vyděšeného zajatce, to jistě. Ale bylo tady ještě něco jiného, vypadalo to, že tady bylo něco mnohem zoufalejšího než to, co za ty roky viděl u zajatců on.
Neměl čas na konverzaci, ale stejně ji přetočil na záda, na břicho jí dal koleno a namířil zbraň na dveře, jen pro případ, že by měli nezvané hosty. Taky měl injekci připravenou, aby ji mohl vpíchnout do jejího krku.
Všimnul si, že je úplně oblečená. Tričko, džíny a tenisky. Ty tenisky na ní vypadaly divně. Až moc ležérní na holku, kterou znal, bílá látka byla nějak mimo v kombinaci se zářivými barvami jejího oblečení.
Vyhledaly ho uslzené oči. „Odejdi. Nech mě a Tysona být.“
„Nemůžu. Teď, když přicházím silou, řekni mi, co víš o plánech tvého otce pro Johna!“ Stiskla rty k sobě, tvrdohlavá. „Přijdu na to tak nebo tak. Můžeš mi to usnadnit a říct mi to teď.“
„Ne, nemůžu,“ zašeptala, tvář měla zmučenou.
„Můžeš.“ Nechal se zaplavit silou, použil nátlak a řekl: „Uděláš to.“
Ale ona jen zakroutila hlavou, myslel si, že jí její otec dal injekci toho něčeho, co jí dělalo imunní proti jeho schopnostem. „Neudělám. Nerozumíš tomu.“
„Zasvěť mě.“
Zavřela oči a jediná slza ji sklouzla po tváři. „Nejsem špatná osoba. Nejsem. Aleon ji ze mě udělá, a já nechci být taková, ale on to udělá, není jiná možnost, protože sama nepřežiju, nechci přežít sama.“
Stačilo toho blábolení. Nedostával od ní žádné odpovědi. Frustrovaně jí vrazil jehlu do krku s větší silou, než původně zamýšlel, sledoval, jak se jí zavírají oči a hlava jí padla na stranu.
Dvakrát zkontroloval její životní funkce, než si ji přehodil přes rameno. Když procházel předními dveřmi, odpojil venkovní lasery a vystřelil do vzduchu světlici.
Evie a Solo běželi k němu.
„Máš ji?“ Ptala se Evie.
„Mám.“
Naložit ji do letadla bylo jednoduché. Zamknout ji do jedné ze zadržovacích cel bylo uspokojivé.
Když pak byli ve vzduchu, Blue zavolal Michaelovi a řekl mu, že je vše připraveno.
„Najdu způsob, jak se dostat ke Starovi a dát mu vědět, že máme jeho holčičku,“ řekl Michael. Jeho tón byl nevzrušený, jako býval, ale nebylo tam ani trošku zklamání nebo vzteku.
Pokrok.
„Chci vědět, co řekne,“ řekl Blue, pak pokračoval: „Něco s Tiffany je špatně. Něco ví, ale nemohl jsem to z ní dostat.“
„Cokoliv to je, přijdeme na to. Čas je teď na naší straně.“
Blue si prohrábl rukou vlasy. „Ano. Máš pravdu. Brzy se uvidíme.“
„Počkej,“ vhrknul Michael těsně před tím, než se odpojil.
Zmocnila se ho zvědavost a hrůza. „Ano?“
Bylo slyšet šumění dechu. „Poslyš, vím, že nejsem zrovna podporující ohledně tvého vztahu s mou dcerou.“ Konstatování. „Já... omlouvám se. Děláš ji šťastnou a to je vše, na čem záleží. Jen... dobře se o ni starej.“
Byl šokovaný, když jeho pohled našel Evie – jeho pohled ji vždycky našel. Vypadalo to, že jeho srdce bilo jen pro ni. Seděla před klecí, kde byla Tiffany, čekala, až se dívka vzbudí, rozhodnutá mít s ní malý dívčí pokecík. Každý moment její přítomnosti byl dar.
„Budu,“ přísahal. Teprve pak si pomyslel, že milovat Evie bylo něco, pro co se narodil.
