Gena Showalter

Vždy si pamatuj, že nejsi nic víc než majetkem tvého pána.

Ticho obtěžkané podtónem zakázaných tužeb se mezi nimi rozprostřelo. Juliiny tváře zčervenaly. Proč nemluvil? Měl podezření, že mluvila pravdu? Konečně si odkašlal.

„To bylo… zajímavé.“

Projela jí úleva tak lahodná a vítaná jako jeho dotek. Nevěděl to, neměl podezření. Téměř si oddechla. Doširoka se usmívala. „Díky.“

„Možná bychom měli dnešní hodinu ukončit,“ řekl, přejíždějící si rukou po obličeji a stírající si tak kapičky potu, které mu vyrašily na čele. Tento pohyb také dokázal setřít jakýkoliv náznak jeho emocí.

„Nemůžeme teď přestat,“ řekla. „Slíbil jsi mi pomoc s hravým škádlením.“

Protažená pauza zažehla vzduch mezi nimi.

„Ano, to jsem slíbil,“ přiznal. Nasál posilující dech uvolňující tak napětí kolem úst.

„Hravé škádlení[1] je výměna důvtipu se sexuálním podtextem, pouze lehce odlišná od svádění slovy. Jak bys začala? A tentokrát,“ dodal, „tě odmítám vzít krok za krokem. Musíš to zvládnout sama.“

Julia odhodlaně přitakala. Zavřela oči.

Dokážu to. Můžu.

„Co si tak zítra udělat snídani? Mám tě zavolat nebo pošťouchnout?“

Rty mu zacukaly a zavrtěl hlavou. „Zkus to znova.“

„Jsem velmi dobrá kuchařka. Moje specialita je snídaně do postele.“

„Teď se stáváš směšnou.“

„Pěkný kalhoty. Můžu tě z nich vymluvit?“

„Julie, prosím. Snažíš se mě svést nebo zabít mým vlastním smíchem?“

Hlas jí poklesl a stal se zastřeným. Její další slova z ní vyplynuly samy od sebe.

„Nechci tě škádlit svými slovy, Tristane. Chci tě škádlit svými ústy. Lízat a oždibovat tvou kůži. Ochutnávat a vychutnávat tvou podstatu.“

Přestal se smát. Tristan využil svého těla, lehké přemístění váhy a jemný důkaz své dominance, aby ji donutil vyklenout záda. Tělesná vůně jeho aroma ji obklopila, naplnila. Pohltila. Shlížel na ni a tlačil ji dokonce více vzad.

„Kde ses naučila říkat takové věci?“ dožadoval se.

Aniž by byla se zastrašená, zatleskala rukama s téměř euforickou hrdostí. „Nevím. Takže to fungovalo? Opravdu jsem s tebou laškovala? Jéé, to je zábava. Nauč mě víc.“

„Možná, že jsi připravena pro více pokročilou tréninkovou lekci.“ Čistá žhnoucí vášeň, hypnotická ve své intenzitě, prošla jeho výrazem. „Co si o tom myslíš?“

Její radost pomalu upadala a smyslný hlad se ohlašoval.

„Myslím – myslím, že jsem připravená.“

„Budeme mít velice erotickou konverzaci, Julie. Žádné škádlení. Žádné narážky. Tvým cílem je nalákat mě do postele s využitím všeho, co jsem tě doposud naučil. Všeho. Myslíš, že můžeš uspět?“

Bože, doufala, že ano, ale… „Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Nevím kde začít. Dáš mi ukázku?“

„Aye.“ Pohybující se provokativně pomalu, vábící ji s ošidným pocitem ochrany, uzavřel zbývající vzdálenost mezi nimi, jeho dech jen na tep vzdálený. Stál mezi jejími rozevřenými nohami. Chytil do ruky její zápěstí a vmáčkl jí na puls polibek. Zachvěla se zasažena jeho velkolepostí a syrovostí jeho pozornosti.

Jeho druhá ruka postupovala výše, výše, výše po stehně až se polštářky jeho prstů otřely o červený krajkový okraj jejích kalhotek.

„Jsi smetana a med, Julia.“ Řasy mu pomalu sjely dolů a pak se v ještě pomalejším tempu zvedaly.

„Víš proč?“

Chycena jeho okouzlujícím hlasem a cejchem jeho prstů, sotva stačila říci, „ne. Ne, nevím.“

„Tvoje kůže mi připomíná smetanu. Hladká a lahodná, dělaná k lízání. Čím více ochutnávám, tím více musím mít. A tvoje vlasy –“ Uvolnil její zápěstí a vytáhl jí dlouhé kadeře z gumičky. Každý pramen ji spadl dolů na ramena a na záda.

„Tvoje vlasy jsou barvy medu. Měkký, sladký med, který laská můj hrudník, když na mě jedeš. Tvoje rty jsou také jako med. Šťavnatý med, který toužím ochutnat znovu a zase znovu.“

Jeho teplo se jí vsakovalo oblečením a do kůže, ale slova, och, jeho slova ji halila do kokonu smyslné euforie. Jeho oči vábily s vědomým záměrem. Zjistila, že se propadá hlouběji do jeho náručí, toužící po více, potřebující více.

„Teď jsi na řadě ty,“ zašeptal a spustil ruce po jejích stranách.

„Jsi krásný, Tristane. Ten nejkrásnější muž jakého jsem kdy potkala.“ Avšak jejímu popisu chyběla výstižnost skutečnosti; nebyl ani blízko popisu muže, jakým věděla, že je.

„Krása je subjektivní a snadno prohlášená.“ S použitím špičky prstu kreslil cestičku podél její čelisti. „Řekni mi, co vidíš, když se na mě podíváš, na muže, kterým opravdu jsem.“

Přilákej ho slovy. Přivřela víčka, viděla ho spíše ve své mysli než skutečným zrakem.

„Když se na tebe podívám, vidím světlé fialové oči, které v sobě občas mají stopu smutku, ale jsou vždy laskavé. Vidím něžného, soucitného válečníka, který je schopný dát více svým jedním jednoduchým polibkem, než většina dá za celý život. Vidím vrozený smysl pro povinnost, který málokdo má. A schopnost lásky, která je ohromující, jen kdybys z ní čerpal.

Tristan si odkašlal. „Julia –“

„Ještě jsem neskončila.“ V ten okamžik zapomněla na své rozhodnutí popřít svou náklonnost k Tristanovi. Zapomněla na Petera, zapomněla na vše, kromě pravdy.

„Občas, když se na tebe podívám, mé ruce zatouží posunout se nahoru po tvém hrudníku a cítit tlukot srdce pod svými dlaněmi, abych se mohla ujistit, že nejsi sen, že jsi skutečný. Ta touha je tak silná, až se z toho chvěju.“

„Také si přestavuji tvé ruce na mně,“ řekl nakřáplým hlasem.

„Ale ty se pohybuješ níže, k mé horkosti. Hladíš mě, až toho nemohu přijmout víc a já ti dělám to samé. Svíjíš se pod mýma rukama, křičíš svou touhu. Až pak ti oddělím nohy a vklouznu do tvé vlhké měkkosti, spojující naše těla do jednoho.“ Sledoval ji přimhouřeným pohledem, odhadoval ji. „Co si myslíš o tomhle, dráčku?“

„Myslím –“ Bože, co si myslela? „Že jsi mě toho naučil víc, než v co jsem doufala.“

Neodpověděl. Přitažlivost mezi nimi v danou chvíli byla příliš silná. Nemohla odtrhnout svůj pohled, nemohla se hýbat. Nemohla zformulovat rozumnou myšlenku. Zdálo se, že se čas zastavil a svět kolem ní neexistoval. Slyšela tlukot jeho srdce a každý úder zrychlil ten její. Co se to dělo?, divila se mdle.

Tristan přerušil kouzlo jako první. Zamrkal, potřásl hlavou. Dokonce udělal dva kroky zpět, výškově se vyrovnal a zuřivě se mračil. „Jsem si jistý, že Peter bude potěšen.“

Kdo se staral o Petera? Polib mě, žádala očima. Nikdy nebyl lepší okamžik pro milování. Na nic jiném nezáleželo. Ne na důvodech Tristanovy touhy. Ne na lekcích. Byl hrdým válečníkem a nepolíbil by ji, když měl podezření, že si představovala Petera místo něho. Přečetla si toto poznání z náhlé strnulosti jeho ramen, z rozšíření jeho nosních dírek.

„Možná, bychom měli tuto lekci ukončit tady a teď,“ řekl, slova jemně zavrčená, přesto podivně vzdálená. „A začít od znova zítra za rozbřesku.“

„To je to, co chceš? Přestat?“

„Jistě. Dobrý učitel nenutí své studenty přehánět to se studiem.“

Zklamání jí projíždělo a zjistila, že na něj zírá. „Možná budu trénovat na Peterovi, až půjdeme na naše první rande.“

„Nikdy tě neuspokojí.“

„Možná ne, ale já – já bych chtěla, abys mě zprostil prvního ujednání.“ Tak. Řekla to. Bylo to tak lepší. Tohle ji pomůže ukončit její neustálé toužení po něm a jeho polibcích. Polibcích, které jak se zdálo, se již nechystal jí dávat.

Ticho.

Ticho tak husté, že vrhlo tísnivou mlhu na celou místnost.

Nakonec řekl: „Je to opravdu to, co si přeješ?“

Ne. „Ano.“

„Velmi dobře.“ Jeho čelistní svaly se zaťaly a uvolnily.

„Od této chvíle a dále, máš volnost dělat s Neduživým Peterem cokoliv, si přeješ.“

[1](pozn. překl.: laškování)

Poté, co se Evie oblékla do džínsů a trička, zavolala Michaelovi, aby mu dala vědět, co se děje. Nemohl se dočkat, až uvidí Sola, a pospíšil si. Sledovat ho, jak strhnul agenta do náručí, ji naplnilo štěstím, spíše než obvyklou žárlivostí. Byla tak šťastná, že připravila své oblíbené smoothie a každému sklenici.

Blue se dotknul jejích prstů, jak si od ní bral svou porci, a jiskřičky síly a tepla z ní málem vymámily vzdech. Hladověla po něm. Víc než to. Byla absolutně vyhladovělá. Během noci měli sex třikrát, a ráno to chtěla počtvrté.

Čekat, teď když věděla, jak perfektně ji naplňuje, bylo… obtížné.

Solo zíral na svoji sklenici, jako by se ho to snažilo otrávit, ale Vika vyskočila a objala ji.

„Děkuju.“

„Oh, uh, vážně tohle děláme?“ řekla Evie nepohodlně. „I když jsem si cizí?“

Objala ji ještě těsněji. „Budeme nejlepší přítelkyně. Prostě to vím.“

„Jasně. Jestli je to to, co chceš. Ale musím tě varovat, můžeš změnit názor, až mě poznáš.“

„Nezmění,“ zavolal Blue.

Věřil natolik jejímu šarmu, nebo byl prostě odhodlaný ji přinutit k přátelství, když to bude nutné? Vika ji táhla na sedačku. Když se usadily, položila ruku Evie na vybouleninu na břiše.

„Neměla bych být takhle velká, ale Solo mi řekl, že jeho rasa má urychlené těhotenství. Cítíš mého sladkého klučíka?“

„Ne.“ Dítě, pomyslela si. Rodina. Něco, co pro sebe nikdy nechtěla. Změnilo se to?

Na chvilku o tom přemýšlela, pak pokrčila rameny. Možná. Ne s Bluem. Řekla mu, že on není ten typ chlapa na „šťastně až navěky“, že pak přijde případ, který musí splnit, a bude muset dělat to, co umí nejlépe, a on to nepopřel. Možná později, jednoho dne, mohla by založit rodinu s doktorem z nemocnice.

Jasně. Fajn. Ten nápad ji moc neodpuzoval.

Až na… byl to Blue, kterého vytahovala její mysl, když myslela na to, jak bude s mužem ležet v posteli, jeho ruka na jejím zvětšeném břichu, a malý bělovlasý levandulový polo-Arcadian, kterého viděla, jak kolem ní pobíhá.

Soustředila se, trošičku zatlačila. Ale… nic. „Ne,“ řekla znovu, zklamaná. „Myslím, že se šel schovat ve chvíli, kdy uslyšel můj hlas.“

„Odpočíváš, andílku?“ zeptala se Vika svého břicha. „Maminka tě miluje, o ano, to víš, že ano.“

Evie se rozhlédla po místnosti, zajímala se o to, co si chlapi myslí o tomhle dívčím povídaní s miminem. Michaela a Solo byli ponoření v rozhovoru, i když Solo, které seděl vedle Viky, ji objímal rukou a masíroval jí krk.

Blue zíral na Evie se zvláštním výrazem na tváři. „Co?“ naznačila pusou.

Zakroutil hlavou, odmítal jí odpovědět.

Matoucí muž.

Ten pohyb zachytil Michaelovu pozornost. „Co se děje, synu?“

Bez odmlky Blue řekl: „Solo, věřím, že pro mě máš nějaké odpovědi.“

„Pravda.“ Otherworlďan se nepřestal dotýkat svojí ženy. „V době, kdy jsem se dostal do New Chicago, věděl jsem, že je Michael naživu, ale hrál mrtvého. Navštívil Viku, dřív než jsem se byl schopen vrátit zpět na zem. Co jsem nevěděl, bylo, kde jsi ty, Blue. Chtěl jsem, abys byl naživu, ale…“ Odkašlal si. „Ten agent AIR, Dallas Gutierrez, měl v cirkuse uvězněnou přítelkyni. Věděl jsem, že si omrknul Stara, a věděl jsem, že Star je za těmi explozemi. Začal jsem hledat Dallase, doufal jsem, že ho zatkne, a já bych podnikl vlastní krok. Pak jsem ho viděl u Evie, viděl jsem Evie jet k tvému domu a měl jsem podezření, že vy dva pracujete spolu. Pak ses ukázal na veřejnosti, Blue, a věděl jsem, že mám pravdu. Pak jsem se rozhodl nechat věci jít, protože bych přitáhl pozornost AIR a přišli by ve vší síle. Nechtěl jsem tě umístit na jejich radar.“

„Postaral se o to sám, když Dalasovi rozdrtil koule botou,“ řekla Evie. „Takže AIR už po tobě nejde, Solo?“

„Ne. Minulou noc mě Dallas našel a dal mi veškeré info, které měl na Stara. Očividně plánuje nějakou velkou módní exhibici pro novou kolekci jeho dcery. Gulden Sunrise tomu říkají.“

Golden. Jako John.

„Kdy?“ chtěl vědět Blue, jeho vztek byl jasný v každém svalu.

„Dva týdny.“

Barva mu zmizela z tváří. „Pak už to udělali. Už ho stáhli z kůže.“

Solo senaštvaně odvětil: „Jo. Napadlo mě, že teď už dělá oblečení.“

Oh, Johne, ne. Podle Tiffany byl za dva týdny připraven ke stahování. Ne k vlastní show. Star uspíšil jejich časový plán. Blueova síla najednou zelektrizovala vzduch, nábytek se zvednul z podlahy a vznášel se. Vika zalapala po dechu, přitiskla se ještě více ke svému muži.

„Blue,“ řekli Solo i Michael zároveň, oba použili měkký, uklidňující tón.

„Uklidni se,“ dodal Michael.

Slova neúčinkovala, jak měla. Naposledy použila vlastní tělo, ale oni oba pak zvládli jejich střet uspokojení - a živí. S publikem to nebyl nejlepší nápad. Tak Evie seskočila na podlahu, došla k němu a vrazila mu facku. Tvrdou.

Solo jí přikázal, ať couvne. Michael napřáhl ruce, aby jí zabránil to udělat znovu. „Tohle není způsob, jak ho zvládnout, sluníčko.“

Založila ruce na hrudi. „Něco, co mi chceš říct, blueberry*?“

Zíral na ni, když si třel tvář – a nábytek spadl zpátky na své místo. „Za co to bylo?“

„Nedělej, jako že to nevíš. Teď si udělej laskavost a soustřeď se,“ řekla trošku krutě. Tentokrát to zaznamenal. „Vím, že jsi naštvaný, ale koukej to zvládnout. Tvůj přítel tě potřebuje mít v top formě.“

Nejdříve nereagoval. Pak ztuhle přikývl a řekl: „Žádný problém.“

Než to mohla zastavit, obrovský úsměv jí rozjasnil tvář. „Dobře. Tohle je jako nosit ohromnou kouli.“

Blue nahlas zasmál.

„Co je tak legračního?“ zeptal se Michael. „A proč mluvíš takovým způsobem?“

„Nic,“ zamumlali unisono.

„Jen tak,“ dodala.

Otočila se zpátky dřív, než ze sebe zvládne udělat (většího) blbce, a sedla si zpět na svoje místo na sedačce.

Vika ji sledovala okouzleně, Michael a Solo podezřívavě. Srdce jí bušilo v hrudi. Michael se vbtom bude vrtat víc, než myslela, uvědomila si. A bude to dávat za vinu Blueovi.

Kruci. Bude jako mezi mlýnským kamenem a velmi sexy, tvrdým místem, že jo? A jednoho dne ji za to bude Blue nenávidět – a bude na to mít plné právo!

Měla jsem mu odolat. Ale teď už se stalo… není důvod odmítat si všechno potěšení.

„Takže dál.“ Odkašlala si. „Víme, že Tiffany pracuje z domu. Taky víme, že dům má strážce u jejích dveří 25-8*. Předpokládáme, že Star byl rozhodnutý chránit svou dceru, ale co když tam ti muži jsou, aby chránili něco jiného?“

„Můžu se vkrást dovnitř,“ řekl Blue. „Ukradnu to.“

„To možná nebude třeba,“ odpověděla Evie. „Pokud navštíví tu párty, můžeš z ní dostat pozvání do jejího domu. Stejně jsi s ní chtěl odejít. A tímhle způsobem přiměje stráže zůstat venku a taky vypnout alarm, dá ti tak volnou ruku a celou noc můžeš nerušeně hledat.“

Blue si promnul rukou bradu, jeho pohled byl zaseklý na ní. Čekal, že couvne při myšlence jeho s dívkou? Evie nelhala. Věřila mu. Jeho čest nebyla něco, čeho si všimnete na první pohled, ale byla tam.

„Dobře,“ řekl konečně. „Ale jestli nebude na párty, jdu tam hned potom.“

Kde byla jeho sebedůvěra v to, že Tiffany by nezmeškala rande s ním? „Fajn.“ A mezitím Evie půjde po Tysonu Starovi se vším, co má – šarm, drogy, cokoliv bude třeba – a pokusí se dostat svoje vlastní pozvání. Pokud drží Johna, bude trpět a žebrat o smrt, než ho konečně dorazí. A než tohle všechno skončí, všichni rodu Starů budou mrtví.

Bez milosti.

„Pamatuješ na Tyrese Coopera?“ řekl Michael a přehodil tak téma. „Konečně jsem ho dostal na detox. Je ženatý, ale držel si milenku. Milenka otěhotněla a manželce předložil rozvodové papíry. O pár týdnů později byla milenka nezvěstná. Pak, před pár dny, někdo poslal panu Cooperovi obrázky. Na nich byla jeho milenka v posteli s jiným mužem. Se spoustou jiných mužů. Pro netrénované oko nejspíš vypadala, že si to užívá, ale byly tam známky spoutávání a drog.“

Nejspíše únos. Kvůli… potrestání? Její? Nebo pana Coopera? Nebo obou?

„To je nemyslitelné,“ řekla Vika, brada se jí třepala. Symbol pomsty… zařídila to manželka pana Coopera, aby milenka trpěla a manžel to musel vidět? Byla tím jediným motivem. Ale jestli ano, musela zaplatit Starovi, aby to za ni zařídil. To byl jediný důvod, jaký mohla Evie vymyslet, proč do toho byl ten chlap zapletený. Bylo možné, že Star byl placený, aby se postaral o všechny oběti. Dokonce i o Michaela.

„Co víš o jeho manželce?“ zeptal se Blue.

„Jen to, že chci, aby si s ní jeden z vás pokecal, až tady skončíme.“

„Já to udělám,“ řekl Solo. „Strach přiměje lidi mluvit, a ženy se mě obvykle bojí.“

„Myslím, že je jasné, že Star dělá z pomsty business.“ Michael bubnoval prsty na opěradlo židle. „Když zvážíme, že ještě před tou explozí jsme hledali sedmnáct obětí, tak teď máme co dělat se sedmnácti komplici. Někdo, kdo oběť znal, musel kontaktovat Stara a zaplatit mu za špinavou práci.“

„Myslela jsem na stejnou věc,“ řekla Evie. Skvělá mysl a to všechno.

Znovu se poplácáváš po zádech? Ugh.

„Všech sedmnáct jich zvládlo vypořádat se s tím v tajnosti,“ poukázal Solo. „Nikdo se nechlubil. Víte, jak je to vzácné?“

Ano, zavrčela v duchu. Ale troška marnivosti nebyla zase tak špatná věc – když byla zasloužená.

„Nejspíše ze strachu,“ odpověděl Blue. „Viděli, co Star dokáže udělat, a nechtěli, aby měli stejný osud.“

Evie jim skočila do řeči. „Plus, nechtějí sami sebe zaplést se zločinem.“

Blue se na ni usmál.

Usmála se na něj zpět.

Michael nasál vzduch a oni se od sebe odvrátili.

„Takže, kdo tě chtěl mrtvého?“ zeptal se Blue jejího otce. „Kdo by zaplatil jmění, aby tě zabil?“

Michael nad tím nemusel přemýšlet. „Víme, že Monica Gains, moje bývalá asistentka, pracovala se Starem, a můžu jen hádat, že je to kvůli tomu, že mi řekla, že jedno z jejích dětí je moje. Požadoval jsem testy DNA. Když odmítla, dal jsem ji na výběr, buď skončit, nebo vyhazov. Dala výpověď.“

„Počkat. S kolika lidmi jsi už spal?“ zeptala se Evie. „Ne, neodpovídej. Nechci vyzvracet svoje smoothie. Jestli dala výpověď, tak už neměla přístup do tvého domu. Jak teda narafičila bombu?“

„Měla známý obličej a já udělal tu chybu, že jsem nikomu o jejích lžích neřekl. Moje nová asistentka by ji pustila dovnitř bez přemýšlení.“

Všechno zaklaplo na místo. Žena, která hledá rychlé peníze, měla přístup ke složkám kriminálníků, které Michael sledoval. Žena, která věděla, jak nalákat muže, jako je Gregory Star. Žena, která hledala způsob, jak ublížit muži, který ji odmítnul.

„No,“ řekla Evie. „Jaký bude náš další krok? Pokusíme se dostat informace ze Starových dětí, jak jsme plánovali?“

„Ano. Ale vezmeme to na vyšší level. Dáme jim oběma injekci s izotopním sledovačem,“ řekl Blue. „Touhle cestou budeme vědět, kam jdou a kdy tam jdou. Možná nás zavedou přímo k Johnovi.“

Fajn. Tohle byl opravdu geniální tah. Stydím se, že jsem na to nepřišla sama.

„Proč jsme to neudělali dřív?“ Ta odpověď ji okamžitě uzemnila. Nebyla to standardní procedura a byla vysoce ilegální. Ale oni nehráli podle pravidel, že?

„Nevadí,“ zamumlala.

Když už je izotop jednou v krevním řečišti, bude posílat signál následujících šest měsíců. Všechno, co jste potřebovali, byl počítač a ten správný kód.

Michael to chtěl píchnout Evie, když poprvé přišla pracovat pro něj, ale odmítla to. Kriminálníci se mohli nahackovat do vyhledávacího programu a kdykoliv ji najít. Ne, díky.

„Zabere mi pár hodin dostat ty vialky*,“ řekl Michael.

„Párty začíná za pár hodin,“ připomněla jim Evie. „Můžeš to udělat lépe?“

„Nespěchej na kvalitu sledovačů, princezno. Navíc nevadí mi mít módní zpoždění,“ řekl Blue. Když pohled znovu uzamkl s tím jejím, zachvěla se. „Nakonec, párty nezačne, dokud tam nebudu já. Jsem kráskou bálu.“

Hádám, že to ze mě dělá Prince Krasoně.

*Pozn.překl.: 25-8 (hádám, že to má být vtípek na 24-7 tj. 24 hodin, 7 dní v týdnu J

Vialky jsou takové mini uzavíratelné zkumavky

a s blueberry jste si určitě poradili J

Kto by to bol povedal, že svadobná hostina, ktorej sa zúčastnia chladnokrvní zabijaci, bude párty roka?

Noelle sa ukryla v kúte v zadnej časti rozsiahlej tanečnej sály, zahalená v tieňoch, snažiac sa všetko pozorovať. Steny boli namaľované ako keby boli pokryté ružovou čipkou. Poháre cinkali, vrava bola bujná a vzduchom sa šírila vôňa čokolády a šampanského. Smiech sa hemžil, rovnako ako zvuky satia od dobrého bozkávania. Veľa ľudí si to rozdávalo tam, kde boli. Ešte viac si to rozdávalo pri bufetovom stolíku, taniere rinčali, keď zvíjajúce sa boky narazili na kameň.

McKell a Ava boli na parkete, narážali do seba, obtierali sa o seba a vlastne vyzerali ako keby mali epileptický záchvat. Takto vyzerali všetci na parkete, keď sa to tak vezme, pohybujúc sa na tvrdý, rýchly rock, ktorý hučal zo strategicky umiestnených reproduktorov. Elegantný luster visiaci z úchytiek, s blikajúcimi slzami, zvýrazniac ich každý, vydieraniahodný odtieň. Už urobila nejaké video skrytou kamerou a hodlala mučiť agentov po zvyšok ich životov.

„Čo tu robíš taká sama?“ opýtal sa odrazu mužský hlas.

Švihnutie pohľadom a uvedomila si, že sa k nej prikradol Dallas. Bude musieť dávať viac pozor. Koniec-koncov, vycítiť možné nebezpečenstvo bolo pre jej prácu nevyhnutné. Aj keď dnes Dallas nevyzeral nebezpečne. V čistom obleku, s tmavými vlasmi sčesanými dozadu, temný pohľad bezchybný a elektrické oči jasné, bol pekný ako padlý anjel, sčasti nevinnosť, sčasti hriešne pokušenie.

A niečo jej povedal, spomenula si. „Dôstojne mám plné ruky drinkov,“ odpovedala, štrngnúc si s ním svojimi takmer prázdnymi pohárikmi. Jej predchádzajúca opitosť už vyprchala a teraz hľadala ďalšiu. Jeho pery sebou mykli, aj keď jeho pohľad prešiel po jej výške, rozpaľujúc sa túžbou. Túžbou? Určite nie. Nie po tom, ako odmerane sa k nej v poslednej dobe správal.

„Miláčik,“ povedal. „Nerád ti kazím sny, ale ty si stratila dôstojnosť vo chvíli, keď si prešla tou uličkou. V mojej mysli som ťa mal už vyzlečenú.“

Tak zvodne vyslovené, tak pôvabne doručené, pristihla sa, že sa usmieva úprimným úsmevom po prvýkrát v ten deň. „Vo fantázií som dobrá, však?“

Túžba, alebo čokoľvek to bolo, pridala na intenzite, premeniac tie živé oči na kaleidoskop rôznych odtieňov modrej. „Prosím, povedz mi, že to nie je jediná vec, v ktorej si dobrá.“

Zabublal v nej smiech. „Ach, ach. Takmer si myslím, že so mnou flirtuješ.“

„Ak si to myslíš iba „takmer“, očividne si nerobím svoju prácu dobre.“ Jeho hlas sa stíšil o niekoľko oktáv, chrapľavý, vrstvený roztúženým škripotom. „Takže, dovoľ mi ozrejmiť veci. Flirtujem s tebou. Funguje to?“

Srdce jej búšilo proti rebrám. Nie od vzrušenia, ale od prekvapenia a nuž, celkom úprimne, od nepohody. Bol to Hectorov priateľ. Takže ak s ňou teraz silne flirtoval, nemyslel si, že to Hectorovi bude vadiť. Dopekla, možno mu Hector sám povedal, aby sa do toho pustil. Jej srdce začalo búšiť ešte prudšie a bola znechutená sama zo seba. Prečo ju trápilo, čo si Hector myslel, povedal? Alebo čo neurobil, nepovedal?

Netrápilo ju to. Nedovolí si trápiť sa.

„Žiadna odpoveď?“ opýtal sa Dallas hodvábne.

Och, ona mala odpoveď, jasné. „Prečo teraz?“ Vyprázdnila jeden zo svojich pohárov, potom ten druhý, a oba mu podala. „V prvých týždňoch, čo sme sa spoznali, si so mnou zaobchádzal ako so zlomyseľnou malou sestričkou. V poslednej dobe ako keby som bola kanálový, nakazený potkan.“

Zodvihol jeden prst, univerzálny signál pre jednu sekundu, a odklusal položiť poháre na podnos tadiaľ prechádzajúce čašníčky. Keď sa vrátil, jeho ruky boli prázdne. To bola zrejme veľmi dobrá vec, neponúkať jej viac alkoholu. Začala by bľabotať o bozkoch s Hectorom, o snoch o Hectorovi.

Hector, Hector, Hector. Kde, dopekla, bol? Prečo vybehol z kostola?

Dallas skočil späť do rozhovoru, ako keby nedokázal vydržať ďalšiu chvíľu, aby ju upútal. „Povedzme, že boli nejaké komplikácie, a nechajme to tak.“

Zaujímavé. „Malý fakt o mne. Nedokážem nič nechať len tak. Takže, zostávam pri téme. Aké komplikácie tu boli a prečo už teraz neexistujú?“

Jedno silné rameno sa zdvihlo na znak zdanlivo ležérneho myknutie. „Nepoviem ti, aké sú, ale poviem ti, že ich dôležitosť sa zmenšila.“

„Prečo?“ doparoma, jej zvedavosť bola poriadne urazená.

Ostražito vydýchol. „Som si istý, že som sa mýlil v istom aspekte – proste som sa mýlil. A neopováž sa opýtať v akom.“

„V akom aspekte?“

„Hej.“ Usmieval sa ako škriatok, ktorým bol, pokrútil hlavou, tmavé vlasy mu padli cez čelo. „Nepoviem ti to a nedokážeš ma prinútiť. Aspoň nie oblečená.“

Očividne bol expertom vo flirtovaní a napriek tomu voči nemu nezmäkla. „Absolvovala som hodiny z vypočúvania, vieš. Existujú spôsoby, ako prinútiť chlapa rozprávať, ktoré zahŕňajú hrsť pripináčikov, bubnovanie, zatiaľ čo budem plne oblečená.“

„Prečo si radšej so mnou nezatancuješ?“ Nedajúc jej čas na protestovanie, preplietol ich prsty a viedol ju na parket, kde zastal a pritiahol si ju k tvrdým líniám svojho tela. Musel pokynúť kapele, pretože hudba sa okamžite premenila na jemnú a pomalú. Dlhú dobu sa len hojdali, mlčky, obaja stratení vo svojich myšlienkach. Tie jej: toto bolo takmer príjemné. Voňal dobre, ako mydlo a sladkosť po búrke. Vyžarovalo z neho teplo, obklopovalo ju. A napriek tomu – stále žiadna príťažlivosť.

S povzdychom mu položila dlane na hruď a zatlačila. Len trochu, aby získala trochu odstupu. Pritiahol si ju späť, bližšie... bližšie... dokým ich hrude neboli na seba natlačené.

„No prosím, nie je toto lepšie?“ opýtal sa tým zvodným tónom, jeho dych jej ovial líce.

„To záleží na tom, s čím to porovnávaš. Lepšie ako bolesť zuba? Áno. Lepšie ako pedikúra? Nie.“

„Au. Drsné, Elle, drsné.“

„Úprimné.“ Elle. Všetci muži v jej živote ju nakoniec volali Elle. Jemná prezývka pre jemné dievča, za ktoré ju považovali. Alebo skôr chceli, aby ním bola. Malý údiv, že túžila vraziť každému z nich do tváre, keď tú prezývku použili. Ale nie, že by niekedy priznala pravdu. Vyjadrenie vašej nespokojnosti s niečím bolo rovnajúce sa proseniu, aby ste tým boli mučení.

Dallasova ruka skĺzla po jej chrbte a pristála na krivke je zadku. Jeho prsty sa roztiahli, pokryjúc tak veľa miesta, koľko sa len dalo. „Okrem tej pedikúry, čo je ešte podľa teba lepšie ako toto?“

Kde začať?„Dlhé prechádzky na pláži, dokonca aj keď vonku mrazí. Dobré – alebo lacné – víno pred praskajúcim krbom. Kuracia polievka s rezancami. Ale musí byť vyrobená zo skutočnej kuraciny a nie z umelej, inak ju stiahnem zo zoznamu. Vlažný bublinkový kúpeľ, obyčajná kniha –“

„Okej, okej. Bože,“ povedal so smiechom. „Ty si zabijak mužského ega.“

„Tvoje potrebuje pohladiť?“

„Niečo zo mňa potrebuje pohladiť,“ zamrmlal, „ale ego to nie je.“

„Hej, cítim to tvoje niečo,“ odpovedala sucho. „Môžeš tú vec posunúť? Je to obťažujúce.“

„Chceš povedať, že je obťažujúco veľká.“

„Definuj veľká.“

Ďalší teplý, sýty smiech mu unikol. „V poriadku. Daj mi minútu.“ Odtiahol sa dozadu na dosť dlhú dobu, aby načiahol do vrecka na svojich nohaviciach. Sánka jej padla.

„Ja som to nemyslela-“ Stíchla. Naprával si svoju erekciu pred očami všetkých!

Až na to, že vytiahol pyre-gun, kryštál skôr prázdny než by iskril, naznačujúc, že poistka bola zapnutá, a strčil si zbraň za pás nohavíc, za chrbát. Potom si ju pritiahol späť do náručia.

„Teraz. Už je to lepšie?“

Šok ju ešte neopustil. „Teraz mi povedz, kto je zabijakom ega?“ zahundrala, jej líca trochu červené.

„Tak si navzájom pomôžme a znova sa vráťme k tej veci s hladením, hm?“

Nenapraviteľný, sexom posadnutý diabol. A priala si, vážne a úprimne si priala, aby po ňom túžila. Aj keby len na minútku. Bol vtipný a zrejme aj sakramentsky dobrý milenec.

„Vieš, Dallas,“ ozvala sa, narovnajúc sa, aby sledovala jeho reakciu. „Mám jednu kamošku...“

Svetlo v jeho očiach sa rozšírilo, len aby bolo o chvíľu neskôr zničené, ako sa jeho zreničky rozšírili tiež, tá černota pulzovala. Presne ako sa stalo s Hectorovými, zakaždým, keď sa pobozkali, a potom tiež aj včera, keď ju uvidel v čiernej koži. „Je to mierumilovná agentka A.I.R. cez deň, a v noci neukojiteľná nymfomaniačka?“

Prečo ju znova nepriťahoval?Pretože toto bolo zábavné. „Volá sa Hope Van Der Pyke.“

„A ona – počkať.“ Zreničky sa vrátili do normálnej veľkosti a on stratil glazúru vzrušenia a túžby. „Čože?“

„Je veľmi pekná. Veľmi bohatá. Ale trochu snobská. Každopádne, si presne jej typ.“

„A ty sa mi ju snažíš dohodiť?“ odpovedal, takmer sa zadúšajúc vlastnými slovami. „Niekoho iného? Zatiaľ čo ja na tebe skúšam svojej najlepšie kroky?“

„Toto sú tvoje najlepšie kroky? Počkaj, kašli na to. Neodpovedaj na to. Musela by som ťa potom ľutovať. Takže, aby som povedala na tvoju otázku, hej, dohadzujem ťa.“ Jej neveriacky pohľad bol rozkošný, a ona si nemohla pomôcť a ešte otočila dýkou hlbšie. „Je tu nejaký problém?“

„Ale ja som videl... my sme mali...“

Jedno z jej obočí sa zodvihlo. Toto bolo čoraz zaujímavejšie. „Mali sme čo?“

Pauza. Potom šťavnaté: „Doriti.“

O-kej. „To si myslel ako nadávku alebo ako pozvanie?“

„Oboje.“ Pustil ju, aby si prešiel rukou po tvári, raz, dvakrát, trikrát. Prvýkrát odhalil zmätok. Druhýkrát to bol hnev a tretíkrát sebazahanbenie s nádychom humoru. Jeho ruky sa vrátili na jej pás, ale nepritiahol si ju k sebe. Tentoraz nie.

„Chceš mi povedať, čo sa práve stalo?“ opýtala sa.

„Nie.“ Ďalšie zahundranie.

„Urob to, než ti ukážem svoje dýky, ktoré tu mám so sebou.“

Aspoň, že zosilnela jeho veselosť, jeho pery sebou šklbli v kútikoch. „Násilnícke ženy ma vážne vzrušujú.“

„Á, toto som vedieť nechcela.“

„Odpusť,“ povedal, jeho prsty ma hladili hore-dole po chrbtici. Skôr z reflexu, pomyslela si, než v snahe vzrušiť ju. „Toto je pre mňa veľmi nové.“

„Čo? Byť odmietnutý nežne?“

„Nie to. Možno tomu nebudeš ľahko veriť, ja viem, ale som odmietaný neustále. A nie som si istý prečo.“

Odfrkla si. Nemohla si pomôcť. „Hej, to je vážne záhada.“

„Hej. Počul som tu sarkazmus?“

„Och, Dallas,“ povedala, načiahla sa a poťapkala mu líce. „Nejako sa ti podarilo premeniť najčernejší deň môjho života na taký, ktorý je len temný a bezútešný. Ďakujem ti.“

Zamračil sa. „Najčernejší deň? Prečo? Podľa mňa vyzeráš veselo.“

Doparoma. Toto jej nemalo vykĺznuť z úst. „O čom to hovoríš? Ja som veselá.“

„Ale práve si povedala... ja len... Kašli na to. Iba mi zaťažíš môj úbohý, zničený mozog. Takže, tu je priznanie pre teba a odpoveď na jednu z tvojich predchádzajúcich otázok. Videl som tento deň... videl som nás... a my sme skončili... Och, kašli na to.“

„Povedz mi to.“

„Ja-“ Skladba skončila a jeho ruky padli k jeho bokom, prerušiac kontakt. „Hm, musím byť niekde inde, takže sa ešte uvidíme, Noelle.“ Dallas odbehol preč, ani sa len neobzrel.

„No, tak teda okej,“ zamrmlala Noelle. Jej pohľad pristál na Ave, ktorá pozerala na McKella s absolútnou zbožnosťou.

Aj ja také chcem, pomyslela si.

Odrazu skončila s párty scénou a zatúžila po minútke osamote, vydala sa opačným smerom, mieriac k zadným dverám. Nikto sa ju nepokúšal zastaviť a za to bola nesmierne vďačná. Vonku sa okolo nej rozprestrelo parkovisko. Slnko bolo ukryté za tmavými, sivými mrakmi, vzduch vlhký a chladný. Zatvoriac oči, oprela sa o stenu. Prežila to najhoršie z tohto dňa. Dokáže sa vyrovnať so všetkým ostatným.

Však?

“Co myslíš?”

Olivia se nemotorně zatočila před velkým zrcadlem v černých kozačkách, sukni krátké tak, že jí sotva zakrývala zadek a blankytně modrém tílku.

Modré tanga, do kterých vklouzla, vykukovaly zpoza pasu sukně. Povídejte jí něco o neslušnosti. Nikdy předtím neodhalila tolik kůže. Ani sama před sebou. Nikdy neměla potřebu. Nicméně, řekla Kaie: „Udělej mě krásnou,“ v okamžiku, kdy Aeron vykráčel z pevnosti.

„Ach, božíčku! Děvkovský make-over,“ odpověděla harpyje.

Další dva válečníci, William a Paris, zasténali. Paris dokonce zamručel pod vousy: „Hrubiánka,“ než odešel. William se snažil zůstat, aby „pomohl“, ale Kaia mu pohrozila, že mu z koulí udělá náušnice.

Poté ta zlodějka pobaveně koukla na Olivii. „Chceš, aby si Aeron uvědomil svou chybu, že?“

„Ano, prosím.“ Ale víc než to, chtěla se zbavit své andělské image. Jednou provždy. Napadlo ji, že když se zbaví róby, odhodí i svůj strach a nejistotu. Napadlo ji, že když se oblékne jako „naprostá coura“, zahalí samu sebe v sebedůvěře a agresi.

Když se znovu otočila, aby si prohlédla svůj zadek, uvědomila si, že měla pravdu. Tedy, uvědomila si, že ji měla až poté, co se vytratila závrať. Naštěstí nohy, na které si teprve zvykala, ji udržely ve vzpřímené poloze.

„Miluju to,“ řekla s úsměvem. Vypadala jako nový člověk. Dokonce vypadala jako člověk. Ale ze všeho nejvíc zářila, a díky té záři si připadala, jako by plavala v moci.

Jsem silná. Jsem krásná.

Co by si pomyslel Aeron? Za celou tu dobu, co ho pozorovala, si nevšimla, že by věnoval pozornost nějaké specifické ženě – když pomine jí posledních pár nocí a dnes ráno. Takže si nebyla jistá, jaké ženy ho přitahují.

Ale tak to bylo lepší. Nemohla by předstírat něco, čím nebyla. Kdyby ano, tak by stále byla v nebesích. Takže ji bude muset mít rád takovou jaká je. Po čemž nejvíc toužila. A kdyby to nezvládl, tak stejně nestál za její čas.

Bude tě mít rád. Jak by nemohl?

Sebedůvěra byla fajn.

„Tohle je oblečení ala přiměj-muže-škemrat,“ řekla Kaia. Zrzka strávila poslední hodinu tím, že se přehrabávala v šatníku, dokud Olivii neoblékla do toho pravého. „Ukradla jsem ho z jednoho malého obchůdku ve městě.“

Moment. „Za tyto oděvy nebylo zaplaceno?“

„Přesně tak.“

„Vážně?“ Proč si najednou připadala víc sexy? Začínala být stejně špatná jako démoni? Možná, že by měla obchodu poslat pár peněz. Ty nemáš žádné peníze. Možná, že by tam mohla poslat pár Aeronovo peněž.

„Teď se uveleb,“ přikázala Kaia, když ukázala na židli před toaletním stolkem náklonem brady.

Cameo zasténala. „Ty si ještě neskončila?“ Seděla na posteli a čekala, (ne)trpělivě, až makeover skončí. „Mám tolik otázek.“

Kaia pokrčila rameny. „Zeptej se, až jí dodělám make-up.“

Olivia se posadila na plyšový polštář jak jí bylo přikázáno a Kaia se před ní přikrčila. Harpyje si už připravila něco pro oční stíny a azurový prášek. Nikdy předtím neměla make-up a nebyla si jistá, jestli chce tolik barev, ale nestěžovala si. To byl nakonec jeden z důvodů, proč tu byla. Chtěla zažít vše, co tento svět mohl nabídnout.

„Zavři oči,“ řekla Kaia. Když jí vyhověla, kartáček se jí začal jemně otírat o oční víčka. „Jsi na řadě, Cameo.“

Nebylo třeba dalšího pobízení. „Říkalas, že víš, kde jsou někteří další nesmrtelní posedlí démony,“ řekla Cameo, čímž se dala do práce.

„Ano.“ Znovu, neuhodil do ní žádný blesk, ani se neobjevila andělská armáda.

„Aeron potkal ženu tu noc, kdy tě zachránil. Byla obklopená ječícími stíny, ať to znamená cokoliv. Znáš ji?“

Olivia přikývla, než se stihla zastavit.

„Buď v klidu,“ řekla Kaia. „Teď ti musím opravit oko. Vypadáš, jako bych tě praštila. I když mě se to líbí, nemyslím si, že by to Aeron ocenil.“

„Promiň.“ Napřímila páteř a držela bradu nehybně. „To byla Scarlet, dcera Rhei. Jo, a pokud to nevíte, Rhea je sama sebou prohlášená matka celé země a zahořklá manželka Kronuse.“

„Cože?“ Vydechla Cameo. „Stínová dívka je dcerou bohů? A ne jen tak ledajakých bohů, ale krále a královny titánů?“

„No, jen bohyně. Kronus není její otec. Rhea si tak trochu zakázaně pohrávala s Myrmydonským válečníkem, když se s Kronusem poprvé začali hádat.“

„Proč mezi sebou válčí?“ Zeptala se Kaia. „Mám pocit, že bych měla znát odpověď, ale nikdy jsem moc nedržela krok s nebeskou politikou.“

To se dalo snadno vysvětlit. „Kronus plánoval uvěznit své děti, Řeky, v Tartaru, protože jeho staré Vševidoucí oko předpovědělo, že budou uzurpovat jeho moc. Rhea chtěla, aby je vyhostil na zem. Ale on je tak jako tak uvěznil.“

Cameo rychle zamumlala: „Hmm,“ než řekla: „Takže tahle Scarlet byla počata… kdy?“

Tak smutný hlas… Oliviino srdce skutečně krvácelo, s každým slovem té ženy bolelo víc a víc. „Rhea měla svůj románek, když přemýšlela, jak by mohla pomoci Řekům uprchnout z Tartaru a jak svrhnout Kronuse. Její milenec jí dokonce s plánem pomohl, a při svém úsilí zemřel. Ale Řekové byli nakonec osvobozeni. Rhea měla dál vládnout, ale Zeus se obával, že by později pomohla Kronusovi a tak ji zamkl hned vedle svého otce. Scarlet se narodila a byla vychována ve vězení.“

Jak mluvila, byly na její tvář použity kartáček, houba a tyčinka, jeden po druhém. Byla čím dál tím nervóznější, v břiše jí pálilo. Modlila se, aby se nepodobala klaunu, až Kaia skončí.

„Takže tahle Scarlet je posedlá… Stínem?“ Zeptala se Cameo. „Temnotou? Pokud ano, nejsem si jistá, zda to lze považovat za zlo. Vypadá to spíš jako dar než kletba. Aby se byla vždy schopná ukrýt… zasáhnout svého nepřítele, aniž by byla viděna…“

„Přemýšlíš příliš absolutně,“ vysvětlila Olivia. „Tvůj démon. Mizérie, není nutně prokletím, protože bez bolesti nemůže být radost. Popřemýšlej o tom. Někdy musí být každý zatížen nějakými temnými emocemi, aby ocenil to, co má. Tvůj démon je jednoduše extrémní emoce. Stejně je tomu u ostatních Lordů. I se Scarlet. Ale démon, kterého střeží, není Temnota ani Stín. To, co má uvnitř, je Noční můra.“

„Dobře, wow,“ řekla Kaia. „A to jsem si myslela, že kluci měli štěstí. To musí být ten nejchladnější démon vůbec.“

Noční můra? Wow? Těžko. „Temnota, kterou Scarlet přivolává, je kompletní absencí světla. Je to propast, která je v ní, nikdy nekončící jáma stísněnosti. A uvnitř příšeří leží ty věci, kterých se lidé obávají nejvíc.“

Zaslechla šustění oblečení a představila si, jak se Cameo posouvá po posteli, naklání se k ní blíž. „Jak to, že toho o tom víš tolik?“

„Během staletí jsem se setkala s mnohými démony. Jako bývalá nositelka radosti, jsem viděla, jak a proč démoni ničili lidské životy.“

„Ach, super. Takže, co jsi s těmi démony udělala?“ Zeptala se Kaia. „Začni s tím, jak jsi jim nakopala zadek a skončila čištěním krve.“

Rozkošná harpyje, že ji vnímala jako tak silnou. „Nebojovala jsem s nimi sama. Když je moje přítomnost nezahnala na útěk, musela jsem přivolat válečného anděla.“

„Pojďme se trochu vrátit,“ řekla Cameo. „Takové zkušenosti ti neprozradí, kde Scarlet je, nebo co by mohla plánovat.“

Prozrazená. Olivie se rozpálily tváře. „Chvíli jsem sledovala Aerona, a věděla jsem, že se chce setkat s ostatními jeho druhu. Dala jsem si záležet, abych si prostudovala ty nejblíž – mezi které patřila náhodou i Scarlet. Je tu i pár dalších, ale většina se skrývá po celém světě.“

„Zajímavé. Jsou-“

„Ne. Teď jsem na řadě s otázkami já,“ vložila se do toho Kaia. „Takže, je Scarlet hodná nebo zlá?“

Olivia popřemýšlela nad svou odpovědí. „Myslím, že to záleží na tvé definici dobra a zla. Byla vychována ve vězení, obklopena zločinci. To jediné znala, než byla spárována se svým démonem a vyhoštěna na zemi. Vše, co dělala, bylo pro to, aby přežila.“

„Tak jako my,“ zamumlala Cameo.

Což u Olivie neplatilo. Vše, co za posledních pár dní udělala, bylo čistě pro její potřeby. Měla by se cítit provinile, pomyslela si, ale… necítila. Při objevování cesty ke svému štěstí by také mohla objevit tu k Aeronovu.

Ne jen „mohla“, ozvala se její nově nalezená důvěra.

Kaia konečně dokončila make-up a tahy štětečkem se zastavily. Harpyje zatleskala a hvízdla. „Hotovo, a sakra, já jsem skvělá!“

Olivia pomalu pootevřela víčka. V okamžiku, kdy spatřila zrcadlo, zalapala po dechu.

A to si myslela, že už předtím zářila… modré stíny ladily k barvě jejích očí, díky čemuž vypadaly elektricky. Černá řasenka jí protáhla řasy tak, že sahaly téměř k jejímu obočí, které oči dokonale rámovalo. Ruměnec na tvářích jí dodával vzhled ala právě-jsem-vstala-z-postele, a krvavě červená rtěnka dodávala jejím rtům glazuru ala polib-mě.

„Není třeba mi nabízet svého prvorozeného jako vděk,“ řekla Kaia. „Přijímám hotovost. Teď, jestli chceš, můžeme jít do města, najít tam Anyu, protože si myslím, že je pořád tam, dát si drink a pokračovat v tvém kažení.“

Olivia, stále v tranzu, zvedla ruku a přejela si prsty pod očima. Měly kouřový, vášnivý vzhled. Perfektní.

Zkus mi odolat teď, Aerone, pomyslela si. Vyzívám tě.

Sebedůvěra byla více než příjemná. Sebedůvěra měnila duši.

„Nemůžete odejít,“ protestovala Cameo. „Neskončila jsem se svými otázkami.“

Kaia protočila oči v sloup. „Tak je pokládej ve městě, zatímco se budeme opíjet do němoty. Mám žízeň a Anya nám setne hlavy, pokud ji nepřibereme mezi nás.“

„Ty máš odpověď na všechno,“ odpověděla žena.

„Já vím, že jo? Není to úžasné?“

„To sotva.“

A zatímco se ty dvě dohadovaly, Olivia si prohlédla své rty. Brzy poznají jaké to je, když se jich dotkne Aeron. A tady nebylo žádné „možná.“ Neodolá jí. Stěží mohla odolat sama sobě. Budou jeho rty tvrdé či měkké? Budou náruživé či jemné?

Na tom ve skutečnosti nezáleželo. Konečně jej ochutná, a to bylo to, po čem nejvíc toužila.

„Je to ona? Je to ona? Háááádej co? Zzzzzemřešššš, anděly,“ prohlásil náhle hlas, který v sobě měl tolik nenávisti, že by zabil celou armádu.

Olivia se prudce zvednula a otočila, stěží se jí podařilo zůstat ve vzpřímené poloze. V ložnici stál maličký démon, oči rudé zlobou. Drápy měl podlouhlé a připravené k útoku, zuby ostře vyceněné. Dokonce i zelené šupiny se zdály nabroušené, zježené a na konci ostré jako kusy rozbitého skla, jen se připravené zanořit.

Tentokrát nepadla do pekla. Peklo si přišlo pro ni.

Ne! Výkřik se jí dral z hrdla, ale než jej stihla vypustit, narostl jí v něm knedlík, takže jediné, co ze sebe vydala, byl dusivý zvuk.

Klid, klid. Tohle stvoření několikrát zahlédla, když sledovala Aerona, a věděla, kdo to je. Legie. Nemusíš se bát.

Napřímila ramena a pokusila se rozvinout křídla, aby chytila rovnováhu, jen aby si vzpomněla, že je už nemá. Polknula. „Ahoj, Legie. Jmenuju se Olivie. Já-nechci ti ublížit.“

„Promiň, ale nemůžžžžžžu řřřříct to ssssamé.“

„Ale, ale.“ Cameo skočila před Olivii, aby působila jako štít. „Nic nezačínej. Jsme tady všichni přátelé.“

„Tebe taky zzzabiju, pokud mi budešššš ssssstát v cestě,“ zavrčela Legie. „Uhni! Anděl je můůůůůj.“

Kaia se postavila vedle Cameo, protože dvě tvořily lepší štít. Byly jako zeď. „No, myslím, že pak budeš muset zabít i mě.“

Ony ji… chránily? Strážily? I přes strach se Oliviina hruď dmula radostí. Neznaly ji, ale chovaly se k ní, jako by byla jednou z nich. Jako by mezi ně už patřila.

„Tak co?“ Zeptala se Kaia. „Co to bude, démonko?“

„Přrrrijímám tvou nabídku. Taky tě zabiju.“ A poté Legie… zmizela.

Dobře. Po těch slovech bylo zmizení úlevou. Ale proč by-

Objevila se mezi válečnicemi. Než měly čas se odvrátit či připravit, obě je kousnula do krku. Zhroutily se na zem, kde se svíjely a sténaly bolestí.

Olivia měla sotva čas zpracovat, čeho byla svědkem. „Jak jsi mohla! Myslela jsem, že to jsou tvoje kamarádky. Neublížily by ti, jen mě chtěly chránit!“

Ty rudé oči se upřely na ni. Nenávist v nich byla intenzivní. „Aeron je můůůůůj. Nedosssstaneššš ho.“

„No, obávám se, že v tom s tebou nemohu souhlasit.“ Olivia, která byla sama, bezbranná, zranitelná a nestabilní, se třásla, ale stála si za svým. „Aeron bude můj.“ Tak či onak. Nebude lhát, dokonce ani aby se zachránila.

Rozeklaný jazyk se objevil mezi těmi špičatými zuby. „Za to zzzaplatíš, anděly. Sssvým žžživotem.“

A potom na ni Legie skočila.

Jasmine sa nepokojne prechádzala po Willovej izbe a mala zajačie úmysly. Carysine slová ju vydesili.

Salvator príliš riskuje, keď ju chce chrániť. Zvládali to doteraz a bez pomoci. Ibaže nikdy nemali nepriateľa ako Brian. Teraz stojí práve ona uprostred vojny, ktorá sa jej netýka.

Zúfalo si prehrabla vlasy. Nejde tu len o bosorky. A ak je Brian starý minimálne ako Salvator a má informácie, vie to. On nechce len ich. Za bosorkami stojí oveľa väčšia moc. Prastará. Silná.

A ak má Salvator v kráľovstve špeha, ten mu povie, kde sa nachádza a ak Brian bude mať čo i len jednu bosorku ako páku... nechcela ani pomyslieť na dôsledky.

Udrela päsťou do vankúša. Keby sa jej matka aspoň raz ozvala! Ale nie, ona trucuje zavretá kdesi v inej realite a nevie, v akej šlamastike sa Jasmine ocitla.

Možno by mala povedať upírom celú pravdu. No to by chceli, aby sa k nim pridala. Prečo by mala ísť do vojny? Prežila si toho už dosť.

Je to jasné, musím zdrhnúť, zhodnotila. Nájde tety a Casey a nechá upírov, nech si riešia svoje problémy. Ale Will... ten muž si nejako našiel cestu k jej srdcu. A iným telesným partiám.

Mám mu povedať pravdu? Nie, hneď tú možnosť zavrhla. Salvator si myslí, že ochráni skupinku úbohých bosoriek, ale kto ochráni jeho pred rodom jej adoptívnej matky?

Už len pri pomyslení na Juniper sa striasla. Koľko je to rokov? Sedemdesiat? Sto?

Ak sa dostane do Lausanne a stretne sa s tetami a Casey, spoločne sa ukryjú alebo ju požiadajú o pomoc. S upírmi by o túto možnosť prišla.

Takže útek. Nič zložité. Potrebuje len metlu a dostatočnú tmu, aby ju nikto nevidel. A Will... možno sa ešte niekedy vo svojich dlhých životoch uvidia. Aj tak nemajú budúcnosť.

To pomyslenie ju zabolelo. Veľmi. Napriek tomu nemala na výber. Stále jej však v hlave vŕtali Brianove úmysly. Naozaj je magický svet na pokraji vojny?

V tú noc ju prebudila ruka, ktorá jej zapchala ústa, aby nevykríkla. Okamžite sa chcela brániť, no zacítila Willovu vôňu a upokojila sa. Ruku ihneď odtiahol.

„Čo to robíš?“ prskla.

„Musíme odísť,“ šepol a hodil jej čisté oblečenie. „Mesto je zase plné Brianových poskokov.“

Srdce sa jej rozbúchalo a v tme sa začala prezliekať. „Čo ostatní?“

„Salvator kvôli špehovi vydáva rozkazy jednotlivo, takže nikto nevie nič navyše,“ vysvetlil jej. Keď sa obliekla, podal jej paličku, zbrane a batoh.

„Ako sa dostaneme... kam vôbec ideme?“ Preklínala sa, že neušla skôr. Večer si povedala, že sa naposledy pokojne vyspí, potom ukradne nejaký slušný mop od služobníctva a nasledujúcu noc odletí.

Will ju v tme vzal za ruku a rýchlo pobozkal. „Priprav sa na trochu behu.“ Viedol ju chodbami až k zadnému východu, cez malý dvor až k lesu za Salvatorovým sídlom.

„Will, snáď nechceš...“ ani nedokončila a vtiahol ju do hustého, tmavého lesa. Jasmine sa potkýnala za ním.

„Dom sledujú. Musíme sa dostať na druhú stranu, tam na nás čaká auto.“ Pustil ju, aby mala stabilnejšiu rovnováhu.

Jasmine klusala vedľa neho a neustále sa obzerala. Bola pripravená okamžite bojovať o prežitie.

Will spomalil, aby s ním udržala krok. Uprostred tmavého lesa vyzerala krásne divoko a nespútane. Keby ešte na sebe mala historické šaty s pekným živôtikom a roztrhanými sukňami ako pravá bosorka, na mieste by ich z nej strhol.

Jeho myšlienky však prerušilo šuchotanie v korunách stromov nad nimi. Vzhliadol a ustrnul. „Jasmine pozor!“ vykríkol a odstrčil ju.

Zo stromov pozoskakovali upíri a obkľúčili ich. Posledný dopadol ladne Brian a oni sa k nemu otočili. Jasmine sa pritisla k Willovi.

Tmavovlasý upír priam žiaril vo svojom bledom oblečení, ktoré neustále nosil. Vyzeral mlado, niekedy priam mladšie než Salvator, hoci bol jeho predchodcom na tróne Británie, keď ešte ani neexistovala.

„Krásna noc na prechádzku,“ poznamenal s očami upretými na Jasmine.

„Drž sa od nej ďalej, Brian!“ sykol Will.

Brian sa zasmial. „To hovoríš ty mne?“

Will zavrčal a vyceril zuby. Bol pripravený zabíjať a mierumilovná Jasmine to nemienila dovoliť. Vystúpila vpred.

„Čo chceš, pijavica?“

Brian si ju prezeral od hlavy po päty. V očiach sa mu mihlo poznanie. Ó áno, vedel aká moc za ňou stojí. A čo sa stane, ak ju prebudí. „Pôvodne som mal v pláne presvedčiť ťa, aby si sa ku mne pridala.“

„Vrahom nepomáham,“ povedala sebaisto.

Brian sebou trhol, ale nerozoberal to. „Zamysli sa, bosorka. Myslíš, že s upírmi budeš v bezpečí? Že mocný Salvator ťa ochráni aj pred tebou samou? To ty ich privedieš do záhuby.“

Pootvorila pery, ale nemohla sa hádať. Vie to. „Upíri mi zachránili život. Na tvoju hlavu je vypísaná odmena. Nemám dôvod im ubližovať.“ Ale jej príbuzné...

Brian sa zasmial. „Ty nie. Ja však áno.“ Než ktokoľvek stihol vôbec žmurknúť, sa Brian rozbehol, odstrčil Willa a zhodil ju na zem. S istotou jej prerezal nohavice na lýtku a zarezal dýkou až do kože. Nocou sa niesla vôňa jej mocnej krvi.

Will sa pozviechal a chcel sa naňho vrhnúť, ale Brian odskočil. „Čo si jej urobil ty bastard?!“ okríkol ho a sklonil sa k nej.

Jasmine si odhrnula pevnú látku džínsov a skontrolovala ranu. Nebola veľká ani hlboká, ale na veľmi, veľmi zlom mieste. Vyvalila oči na Briana.

Upír si z dýky zotrel krv. „Prajem veľa šťastia v snahe prežiť,“ povedal s drzým úsmevom a pokynul svojim kumpánom, aby sa stiahli.

Nepriateľskí upíri zmizli v korunách stromov.

Jasmine sykla a postavila sa na zranenú nohu. Na koži pod ranou sa začal tvoriť neznámy znak. Tvorilo ho prepletené znaky meča, pierka a hviezdy.

„Musíme ísť!“ prikázala. Pozrela na hodinky.

„Počkaj, si zranená.“

Pokrútila hlavou. „Nezranil ma, ver mi.“ Otočila sa k nemu. „Will, je veľa vecí, ktoré som ti ešte nepovedala, ale musíš mi veriť. Brian na nás privolal katastrofu.“

„Ako?“ nechápal.

To mu nemohla vysvetliť. „Proste... to je jedno.“ Rýchlo si predstavila mapu. S tetami a mamou mali dohodnuté kontrolné body v prípade, že sa niečo stane. Je to niečo ako tichý poplach. Jasminino zranenie ho aktivovalo a má dvadsaťštyri hodín na to, aby sa k bodu dostala a dokázala tak, že je v bezpečí a nie je nutný zásah. Inak sa na upírov vyvalia... striasla sa. Nie, na to ani nemôže pomyslieť.

Will ju podoprel, lebo vyzerala, že o chvíľu odpadne. „Povedz mi, čo sa deje,“ prosil ju. Jej triaška ho desila. Privinul ju k sebe, aby sa upokojila.

Jasmine nasala jeho vôňu a nechala sa zahriať jeho telom. Nechcela, aby ju pustil. „Musíme ísť do Francúzska,“ povedala slabučko.

Prikývol a na nič sa nepýtal. Pomaly ju odviedol k čakajúcemu autu, kde ich čakali Conor s Isobel. Conor bol už poriadne nervózny. „Čo vás toľko zdržalo?“

Will pomohol Jasmine nasadnúť dozadu k Isobel a nastúpil vedľa šoféra. Conor naštartoval a vyrazili. Will im porozprával o stretnutí s Brianom a Conor takmer vytrhol volant z palubnej dosky. Isobel zatiaľ pomohla Jasmine zotrieť krv z pokožky.

„A plán sa zmenil,“ dodal Will. „Jasmine musí ísť do Francúzska.“

Conor na ňu zažmúril v spätnom zrkadle. „Načo?“

Rukou si prešla po tvári, žalúdok jej zvierala nervozita. „Brian mi prerezal magickú značku na nohe. Mám ich niekoľko, slúžia ako varovný signál.“

„Signál?“

„Ja a moja rodina sme prepojené. Ak sa jednej niečo stane a značka bude poškodená, ostatné to budú brať ako útok a vyrazia po mojich stopách. Zabijú každého, s kým som bola v kontakte, čo momentálne zahŕňa...“

„Väčšinu kráľovstva,“ dokončila Isobel. „Nemôžeš im zavolať, že je to planý poplach?“

Pokrútila hlavou. „Nie všetky sú v tejto realite. Jedine kontrolné body po celej Európe nám pomôžu. Máme deň na to, aby sme sa dostali do Le Mans, aby som dala najavo, že som v bezpečí.“

„Ale ako Brian vedel, že ťa má zraniť priamo tam?“ nechápal Conor.

Mykla plecami. „Musel vycítiť mágiu. Šiel priamo po lýtku, pretože je najľahšie dostupný.“ Viac ju desil fakt, že vycítil takú komplikovanú mágiu.

Conor na ňu podozrievavo pozrel v spätnom zrkadle. Uhla pohľadom. Ak praskne celá tá vec s tajnou alianciou, Brian bude rád, ak mu niekto dovolí umrieť pomalou a bolestivou smrťou.

Lietadlom ísť nemohli. Brian mal pod kontrolou letiská. Chtiac-nechtiac museli zamieriť do Folkestone, aby sa preplavili do Calais. To už mala Jasmine nervy na prasknutie. Nesmie ich do toho viac zapliesť. Ak uvidia kontrolný bod, budú sa pýtať.

Vrátila sa k svojmu plánu úteku. Aj tak by s Willom nemohla zostať. Sú príliš odlišní.

„Počúvajte,“ ozvala sa po dlhej chvíli ticha. „Kam by sme vôbec išli, nebyť Brianovho zásahu?“

Conor si vzdychol. „Do Verony. Na najvyšší dvor. Tam by si bola v bezpečí.“

Vyvalila oči. Keby to len Juniper vedela... „Preskočilo vám?“

„Je to najbezpečnejšie miesto,“ vysvetlil jej Will. „Majú armádu aj strážcov. Ani Brian sa k nim neodváži.“

On možno nie ale jej matka áno. Nie, už je dosť zlé, že je medzi upírmi. „Aha,“ povedala zamyslene a radšej nič nedodala.

Nad ránom sa im podarilo dostať do Francúzska. Jasmine už mala svoj plán vymyslený. Zastanú na benzínke, odskočí si na toaletu, zablúdi do priestorov pre personál, ukradne prvý mop, na ktorý narazí a odletí.

Poprosila Conora, aby jej zastavil, pretože jediná z nich mala biologické potreby. Hoci jej to trhalo srdce, vyskočila z auta a ani sa neobzrela.

Zadýchaná od búšiaceho srdca sa zavrela na toaletách a opláchla si tvár. Vyzerala rovnako hrozne ako sa cítila.

Ako ma môže Will chcieť?

Unavene sa zohla, aby si pri poriadnom svetle prezrela zranenie od Briana. Na jej veľké prekvapenie sa koža nezahojila a znak tiež nezmizol ako mal.

Vyvalila oči. Len to nie! Než pochopila skutočný Brianov záver, ubehla cenná minúta. Zo začiatku si myslela, že ich chcel len vydesiť, aby utekali po svete, ibaže jeho plán bol oveľa horší. Poslal upírov, ktorí ju chránia, na smrť!

Len čo pochopila hrôzu jeho činov, vybehla von a rozhliadla sa. Bolo neskoro.

Will a Conor bojovali s poltuctom maskovaných postáv v čiernych kuklách. Isobel práve jedna zložila a upírka upadla do bezvedomia. Conor sa ju pokúšal chrániť, ale neuspel. Útočníci v prevahe chlapom nasadili kazajky a prehodili ich cez mohutné pegasy stojace v tieni lesa.

„Nie!“ vykríkla. Rozbehla sa k postavám, pripravujúc sa na boj. Vlasy sa jej cestou zježili. „Pustite ich, nič nespravili!“

Postavy ju očividne nespoznali, čo bolo ešte horšie. To znamená, že Juniper s nimi nie je. Jasmine si nezložila hrubú čelenku skrývajúcu jej vlasy. Nevedela, či im môže veriť.

Dobehla k zomknutej skupinke. „Okamžite ich pustite!“ prikázala.

Nepadlo ani slovo. Jedna na šiestich sa do seba pustili. Jasmine sa nesnažila premôcť ich, len sa dostať ku pegasom. Nevidela ich celé storočia. Mohutné zvieratá boli dvakrát veľké ako bežné kone a rozpätím krídel prekonali aj šesťmetrové krídla anjelov.

Jasmine sa prebojovala k prvému pegasovi a prerezala Conorovu kazajku. V momente zoskočil a kým ho ona bránila, zobral do náručia stále bezvedomú Isobel.

K Willovi sa však nedostala. Dvaja útočníci ju chytili za ruky, vykrútili jej nôž a hodili ju na zem tak tvrdo, že jej zadunela lebka.

Nechali Conora tak, nasadli na pegasov a s metajúcim Willom odleteli k výšinám.

„Kto to do pekla bol?!“ skríkol Conor.

Jasmine sa preklínala, že si nevzala mop, keď mohla. Teraz ich už nedoženie. Musela sa rozhodnúť behom milisekúnd. A nebolo to ľahké rozhodovanie. Otočila sa ku Conorovi. „Zober Isobel a choďte na dvor, ako ste plánovali,“ povedala mu temne. „Obklopte sa ochrankou.“ Vzala zo zeme svoj nôž.

„A ty?“

„Ja si idem po Willa,“ vyhlásila sebavedome, hnev jej dodával odvahu.

„Ale kam?“

Kam? Tam kam obvykle mužov nenosia živých. Len dúfala, že Willa budú považovať za dosť mŕtveho, než aby mu vrazili kôl – alebo čokoľvek iné – do srdca. „To nechceš vedieť.“

„Jasmine, nepustím ťa samu.“ Zdvihol Isobel do náručia. Pomaly sa preberala.

„Conor, ty nevieš, čo Brian práve urobil!“ Ukázala k oblohe. „On vás nechcel zastrašiť, práve rozhneval alianciu, ktorá bola ticho celé storočia! A idú po vás!“ Keď to vyslovila, tiaha situácie doľahla aj na ňu. Vojna. To sa stane, ak včas nezasiahne a nevysvetlí všetky fakty... svojej matke.

„Kto? A prečo?“

„Pretože ste boli so mnou.“ Vytiahla si z auta svetrík, ignorujúc jeho prvú otázku. „Pozri, Conor. Veľa vecí som vám nepovedala. O sebe. O mojej rodine.“ Ozbrojila sa všetkým, čo našla v kufri. „Ale len ty a Isobel môžete zabrániť najhoršiemu. Zmobilizujte spojencov. Ukážte, že máte silu a velenie.“

„Komu?“

Stále neodpovedala. „Proste to urob. Čakajte útok, ale pre všetko na svete – nebojujte!“

Upír bol zmätený, ale jej tón a slová ho vydesili dosť natoľko, aby prikývol. „A kam pôjdeš ty?“

Skrivila tvár. „Na sever. Do Švédska.“

Len čo Conor odišiel, Jasmine ukradla mop z benzínky, zoslala na seba nebezpečné kúzlo, ktoré ju aspoň trochu zamaskovalo pred ľuďmi, a vzlietla.

Stočila mop mierne na sever a vďaka bosoráckemu zmyslu pre orientáciu sa nestratila.

Ach, Will, vydrž, už idem. Mala tušenie, že za toto ju bude nenávidieť. Ani by sa mu nečudovala.

Po mnohých kilometroch monotónneho letu sa ochladilo a slnko zakryli ťažké mraky. Jasmine bola zima, ale nespomalila. Preletela cez Dánsko a približne uprostred Švédska začala klesať. Držala sa mimo ciest a nad stromami, kým nepocítila vlnu mágie.

Zostúpila na nenápadnej čistinke, ktorú mágia chránila pred ľudským okom a zosadla z nepohodlného mopu. Jej veľmi osobné partie dali najavo svoju nespokojnosť s vybraným spôsobom cestovania.

Odhodila nepotrebný nástroj a podišla ku kamennému oltáru uprostred. Položila naň dlaň a uvoľnila trochu svojej mágie.

Svet sa s ňou zatočil a premiestnila sa do alternatívnej reality.

Preglgla.

Obklopoval ju tmavý, hustý les, cez ktorý sa vinula cesta k tomu najväčšiemu opevnenému hradu, aký kedy videla. Mal viac poschodí ako Empire State Building a rozlohu menšieho štátu. Obloha bola ako vždy zastretá a všade číhali zradné močiare. Idylické miesto.

Jasmine tu nebola mnoho rokov. Opatrne našľapovala po cestičke, kým neprišla k bránam hradu. Vrátil sa jej pôvodný hnev.

„V mene bosoriek z aliancie, otvorte!“ zrevala.

Mohutné vráta sa so škrípaním otvorili a vpustili ju na rozľahlé nádvorie plné žien v bojovej zbroji.

„Kde ho máte?!“ okríkla ich.

Vyvalili na ňu oči.

Strhla si šatku. „Okamžite mi povedzte, kde je. A upozornite Juniper.“

Vydesené ženy ukázali smerom k mučiarni. Jasmine na nič nečakala a rozbehla sa. Zletela po schodoch a podzemnými chodbami si to mierila priamo k svojmu upírovi.

„Dočerta,“ zahrešil Hector, keď zbadal Noelle.

Mal odísť zo svadby a úplne. Zo svadby odišiel, ale nedotiahol to ďalej ako jednu míľu od kostola. Dallasovo Idem na to mu neustále zvonilo v ušiach, vysmievalo sa mu, dráždilo ho. Potom si predstavil Noelline červené šaty na podlahe spálne svojho priateľa, odpočívajúc vedľa obleku, ktorý nebol Hectorov. Predstavil si dve nahé telá, zvíjajúce sa spolu na matraci, počul rozkošou naplnené vzdychania.

Takmer zničil vnútrajšok svojho Jaguára, zatiaľ čo programoval spiatočnú adresu ku kostolu. Keď sem došiel, nevystúpil, nešiel dovnútra. Zostal v aute, na parkovisku, okná stmavnuté na najvyšší stupeň, aby nikto nevidel dovnútra. Zízal na budovu, a hej, postaral sa o seba, zatiaľ čo si predstavoval Noelle. S ním.

Konečne sa upokojil, pálenie v jeho rukách ustúpilo, žiara úplne vyhasla. Jediná vec, ktorá ho pálila, bolo zahanbenie a vina. Z toho, že urobil takúto vec na verejnom mieste... žalúdok sa mu prevrátil. Aspoň, že bol vonku z nebezpečnej zóny. Malé uspokojenie, vzhľadom na to, že si nebol istý, že z neho zostane von nadobro. Jedna z agentiek posielala fotografie zo svadby každému vo svojom adresári a ani nie pred dvoma minútami Hector otvoril správu s fotografiou, s Dallasom na tanečnom parkete, jeho silné ruky ovinuté okolo Noelle. Noelle sa na neho usmievala.

Jediný dôvod, prečo Hector nevletel dovnútra, aby ich odtrhol od seba bolo, že z Noelle stále vyžarovalo tak veľa smútku. Vidieť ju takto, jeho hruď ho neznesiteľne bolela. Hovoril si, aby išiel domov, že Dallas urobí svoju mágiu a Noelle padne pod jeho kúzlo. Že tí dvaja odídu k najbližšiemu hotelu – nebudú schopní počkať, kým by došli k Dallasovmu bytu, pretože Boh vie, ak by situácia bola opačná, Hector by nedokázal čakať – a vyspia sa spolu.

A keď sa raz Noelle vyspí s jeho priateľom, Hector o nej prestane premýšľať. Prestane o nej snívať. Prestane po nej túžiť. Určite. Potreboval prestať. Bola ako tŕň v jeho boku, mučenie pre jeho dušu, choroba, ktorá potrebovala vyliečiť. Nikdy by nemohol byť tým, čo by potrebovala, nikdy by sa jej nemohol dotknúť tak, ako by chcela. Ba čo viac, nebol pre ňu dosť dobrý. Iný muž by ju urobil šťastnou. Oveľa, oveľa šťastnejšou.

Napriek tomu otvoril dvere, vystúpil a kráčal rovno k nej.

***

Noelle začula kroky a otvorila oči, pripravená nahodiť si úsmev a zamávať hocikomu, kto narušil jej osobný priestor. Potom zbadala Hectora a narovnala sa. Kútiky pier sa jej zamračili. Jeho prítomnosť bola prekvapením.

Jeho veľké telo bolo božské, ako vždy, ale hučalo napätím. Jeho vôňa divokej noci k nej došla skôr ako on, prebudiac každú bunku, ktorú mala. Potom zacítila teplo z jeho tela, elektrizujúc ju. A potom už stál tam, iba pár krokov od nej. Keď bol blízko na dotyk, šírka jeho ramien ju prakticky pohltila.

Zlá Noelle. Žiadne dotýkanie. „Čo tu robíš?“ opýtala sa, neodvažujúc sa stretnúť s jeho pohľadom. Príliš sa bála, čo uvidí. Možno podráždenie. Možno dokonca vôbec nič, ako keby bola bezvýznamná

„Čistím si zbraň. Podľa teba čo robím?“

Okej. Arogantný postoj nebol prekvapením. „Podľa mňa ma serieš.“

Aj tak sa nepokúsil to vysvetliť. Iba mykol plecom a povedal: „Nuž, podľa mňa vyzeráš krásne.“ Tak zdráhavo vyslovené, ako keby bol ten kompliment vytrhnutý z jeho hrdla. A napriek tomu to bolo po prvýkrát, kedy jej povedal niečo pekné a ona zvlhla. Len tak.

„Ďakujem,“ zamrmlala, bojujúc so vzrušením.

„Nemáš za čo.“

Konečne sa na neho pozrela.

Jej telo okamžite reagovalo ako keby práve odbehla desaťmíľový maratón do kopca. Dych mala tak povrchný, že dychčala, jej pľúca sa odmietali naplniť. Teplota prešla zo stupňa roztápanie sa na stopercentné skvapalnenie, kolená sa jej oslabili, triasli.

Intenzívny, zlatý pohľad sa zameral na ňu, dlhé mihalnice sa takmer spojili. Tvrdé pery pevne napnuté ponad tie dokonalé zuby, tak dobre hryzúce zuby, jeho zamračená tvár ju zrejme mala vystrašiť, aby sklapla. Jeho brada tvrdohlavo naklonená a po jamkách v lícach neboli ani stopy. Jeho kravata bola preč, jeho oblek pokrčený a pohúžvaný. Chýbali aj jeho rukavice.

Bože, nikdy v živote nevidela krajší výhľad. A s tými pár centimetrovými vlasmi... páni. Slovo krásny na opis nestačilo.

„Pred minútou si bola smutná. A predtým tiež.“ Jeho hlava sa naklonila nabok. „Prečo?“

Žilami jej prešlo ľadové chvenie. Nevedel to. Nemohol to vedieť. Aspoňže si nevšimol tvoju reakciu na neho. Jej zvraštené bradavky, jej trasúce sa brucho. „O čom to hovoríš?“

„Očividne si kvôli niečomu smutná.“

Vedel to. Vážne to vedel. Ale odkiaľ to vedel? „Nie som smutná.“

„Blbosť.“

Ako sa opovažuje ju obviniť, že klame! „Toto je najvýznamnejší deň mojej najlepšej priateľky a ja som sa nikdy v živote necítila šťastnejšie...“

„... mizernejšie...“

„... než ako sa cítim teraz.“

„Nemôžem uveriť, že si ma niekedy dokázala prekabátiť,“ povedal, v jeho tóne čisté znechutenie zo seba samého. „Si otrasná klamárka.“

Odkiaľ. To. Mohol. Vedieť?Dallas to nevedel. Ava mala podozrenie, ale ani ona si neuvedomila hĺbku Noellinej mizérie. Noelle bola majsterkou v ukrývaní svojich emócií. Musela byť. Inak by si jej matka a bratia všimli, ako štiepili jej sebaúctu a spustili najsilnejšie otrasy.

„Prečo... prečo si myslíš, že ti klamem?“

Prevrátil očami. „Ako keby som ti vážne teraz povedal, v čom si sa prezradila.“

Civela na neho. „Neprezradila som sa.“

„Ver si, čomu len chceš, srdiečko.“

Srdiečko. Práve ju nazval srdiečkom. Ale nemyslel to úprimne. Nepozeral sa na ňu tým spôsobom, takým, akým sa na ňu dívajú ostatní muži. Ale čo bolo vtipné? Páčilo sa jej, že to povedal. Poznala ho rok a ani raz nikoho nenazval žiadnou prezývkou ani zdrobneninou, dokonca ani ako sarkazmus. Ale aj tak. Nedovolí mu len tak ľahko obísť s týmto postojom.

„Nepoznáš ma,“ precedila.

„Nie,“ povedal jemne, odrazu vážnejší než ho kedy videla. „Nepoznám, však?“

Na Hectorovo prekvapenie, túžil rovnako zúfalo vedieť viac o Noelinom živote a jej citoch, ako ju túžil mať pod sebou. To posledné bolo nebezpečné, takže sa bude musieť uspokojiť s tým prvým. „Máš pocit, že strácaš Avu, alebo niečo také? To preto si smutná?“

Úder pod pás, možno, ale toto bol presne jeho štýl. Jeho životné motto. Motto života na ulici sa mu zavŕtalo do hlavy.

Noelle si prekrížila ruky na hrudi, látka jej šiat sa napla, tlak stlačil jej prsia k sebe a vytvoril tak ten najutešenejší hrudník, ale zároveň ukryl tie bradavky v tvare korálikov, ktoré tak dávno túžil ochutnať jazykom.

Vyštekla „Opakovane som ti povedala, že som v poriadku.“

„Vlastne, povedala si mi to iba dvakrát. Nie si v poriadku a so smutnými dievčatami sa nedá hrať, tak začni rozprávať.“

Švihnutie ohňa v jej očiach, našpúlené pery. „Toto robíš? Hráš sa so mnou? Ale Hector, zlatko, nie sú smutné dievčatá to, na čo si zvyknutý?“

Au. Aj ona dávala údery pod pás, ale na druhej strane, rovno nakráčal do tej pasce, no nie?

Nikdy jej nemal povedať o prostitútkach. Žiaden z jeho priateľov nepoznal pravdu. Dokonca ani Dallas. Dopekla, celá A.I.R. si zrejme myslela, že je gay. Ale povedal to Noelle v snahe vynútiť si je odpor. A pozrite sa. Tu to máte. Šokujúce.

„Toto radšej zodvihni, ty génius, inak ti nakopem zadok!“ začul povedať Avu, než stihol vymyslieť odpoveď. Zamračil sa, snímajúc okolie. Nikde Avu nevidel. „Toto radšej zodvihni, ty génius, inak ti nakopem zadok!“

Noelle zodvihla ukazovák na ľavej ruke, naznačiac tým sekundu súkromia. Pravou rukou vytiahla spomedzi pŕs veľmi tenký mobil.

Doparoma, to bolo sexy.

„Mám zvonenie len pre jednu osobu,“ povedala zároveň, ako Ava spustila ďalšie „toto radšej zodvihni, ty génius, inak ti nakopem zadok“, Noelle potom dodala: „Ava mi ukradla mobil, nastavila toto ako jej osobné zvonenie. Mne sa to páčilo tak veľmi, že som si to nastavila na každý hovor.“

Odfrkol, hoci bol zvláštne očarený jej priznaním. Vážne zbožňovala svoju priateľku. Každý aspekt svojej priateľky, keď už sme pri tom, dokonca aj ten bizarne krutý rys, ktorý očividne mali obe ženy. A tiež jej tak trochu závidel. On možno vtipkoval s chalanmi v práci, ale nebol dostatočne uvoľnený, aby s nimi šantil. Znova, dokonca ani s Dallasom.

„Dúfam, že je to dôležité,“ povedala do slúchadla. Žiarlivosť vzplanula v jeho hrudi, keď mu došli jej predchádzajúce slová. Mala zvonenie iba pre jednu osobu. Pre nejakú špeciálnu, očividne. Ruky sa mu stiahli do pästí.

„Povedala som ti nie.“ Jej pohľad sa od neho odvrátil, dovoliac mu preštudovať si jej tvár pozornejšie. Tak veľmi červené ústa... olízal si pery, náhle si predstavujúc, ako jej vytrhne mobil a venuje jej tvrdý, trestajúci bozk. Voňala opojne a sýto, parfum z hĺbky džungle, ako aj hviezd na nebi. Bunky sa mu rozpálili, pokožka sa mu napla na kostiach. Nič nebezpečné, zatiaľ, dovoliac mu zostať tam, kde bol.

A tak ležať v nebezpečenstve.

Tak strašne ju chcel, že sa pokúsi oklamať samého seba, aby si myslel, že je všetko v poriadku a on ju môže mať. Ak ublíži Noelle, vystraší ju, nejako ju zraní, vážne sa bude nenávidieť do konca svojho života.

Neublížiš jej. Pobozkal si ju dvakrát. Bude v poriadku.

Pristihol sa, že načahuje ruku, aby prstami preosial jej vlasy. Našťastie sa zastavil včas. Zamračil sa. Pokušenie bolo temným, temným bastardom.

Sústreď sa! Potrebovala podporu a nie obchytkávanie.

Pokúsil sa načúvať jej šepkanému rozhovoru, ale dokázal vyrozumieť len: „Zabudni na to“ a „Začínam uvažovať, že sa stanem lesbičkou“. Ale to nemohlo byť správne.

Kúsok po kúsku sa tie strieborné oči premenili na ľad. „Matka.“ Snažila sa udržať hlas tichý. „Toto je Avina svadba. Povedala som ti, že sa s tebou porozprávam zajtra. A aby bolo jasné, aj vtedy ti poviem nie na to tvoje dohadzovanie.“ S tým zložila, odložila mobil a zahľadela sa na Hectora, ako keby všetko bola jeho vina.

Jej matka. Žiarlivosť sa vyparila – aj keď sa jej tá žena snažila dohodiť rande. Aspoň, že Noelle povedala nie a zajtra povie tiež nie.

„Chápem ťa,“ povedal. „Moja matka bola...“ Ohavná kurva. Odpad. Totálne sadistická. „Neodbytná, keď odo mňa niečo chcela.“

„Bola?“ Najostrejšie hrany jej hnevu sa zahladili, presne ako v deň, keď ju spoznal, odrazu vyzerala chladne, rezervovane a nedotknuteľne. Teraz však vedel, že nie je ani jedno z toho.

„Je mŕtva.“ A ja som ten, kto ju zabil.

„Je mi to ľúto.“

„Nemusí. Mne nie je.“

Ich pohľady sa do seba uzamkli na dlhú bitku o dominantnosť. Bitku, do ktorej zo seba nevložil všetko. Bol príliš zaneprázdnený vychutnávaním si jej. Bola pastvou pre oči a on si nemohol pomôcť, a len hodoval. Tak šťavnatá ženskosť, zrelá na oberanie.

Opatrne.

„Čo ťa vôbec zaujíma, ako sa cítim?“ zahundrala, podľahla ako prvá.

Jedna nula pre neho. Konečne. Vždy mala navrch, ako keby nikdy nemohol – nedokázal – vyjsť z bitky ako víťaz.

„Nezaujíma ma to.“ Povedal tie slová, automatická odpoveď, ale tentoraz ich nemyslel vážne.

Chrbát sa jej vystrel a plecia sa jej narovnali, predátor pripravený na útok. „To bolo veľmi kruté, čo si povedal.“

Dostával sa k nej, dostával sa je pod kožu, a ona to potrebovala. Potrebovala zo seba dostať ten jed, nech už to bol akýkoľvek jed. „Neospravedlním sa za to.“ Na rozdiel od Dallasa, Hector ju nedokázal rozosmiať. Aspoň si myslel, že to nedokáže. Nikdy sa nepokúšal povzbudiť ženou prostredníctvom humoru. Ale dokázal jej pomôcť, a možno... možno jedného dňa, keď si spomenie na túto noc, bude na neho spomínať s láskou.

Alebo nie. „Och, ty sladký muž,“ povedala svojím medovým hlasom. „Tvoje pery hovoria nie, ale tvoje oči hovoria ‚nikdy v živote som nič neľutoval viac než toto‘.“

Nebudem sa smiať. „Vážne si si myslela, že s Avou spolu zostarnete?“ opýtal sa, vložiac do svojho tónu dosť znechutenia, aby tým naštval kohokoľvek. „Že ani jedna z vás sa nikdy nezaľúbi? Nevydá?“

Tlejúce ticho nasledovalo jeho slová. Zostala nehybná – ešte viac predátorom ako predtým. Zranená puma pripravená zaútočiť. Čokoľvek mu naservíruje, prijme to. Chcel prijať. Urobiť niečo iné, než len odkráčať od nej – alebo sledovať ako ona kráča preč od neho. „McKell ju dostal celkom rýchlo, no nie? Chcem tým povedať, že mu to trvalo len niekoľko mesiacov, než ju od teba odtrhol. To musí znamenať, že bola pripravená ťa opustiť, zrejme bola z teba unavená.“

A teraz prišla explózia. „Nebola zo mňa unavená, ty hajzel! Nikdy zo mňa nebude unavená, tak ako ani ja nebudem nikdy unavená z nej. Som jej najlepšia priateľka a ona ma miluje. Milujem ma.“

Úspech, pomyslel si, a och, bolo to trpké. Nepáčilo sa mu vidieť Noelle takú zničenú. Zastavilo ho to, aby prestal tlačiť? Nie. „A ty ju miluješ? Dosť na to, aby ti chýbala už teraz?“

„Áno. Okej? Áno. To si chcel počuť? Tak strašne mi chýba.“ Slzy jej vyhŕkli do očí, odrážala sa v nich bolesť až na kosť. „Milujem, že je šťastná, ale nenávidím, že ju strácam. Je moja, nie McKellova. Moja. Ja som ju našla prvá a ja by som ju mala poznať...ona by mala poznať...“ spustila plecia.

„Mala by si ceniť teba viac? Pretože ty si ju vybudovala, však? Ty si z nej urobila to, čím je?“

Oheň sa vrátil, svižne spáliac bolesť. „Dopekla nie! Ona vybudovala mňa.“ Noelle si udrela do hrude, presne nad srdcom. „Urobila ma lepšou. Bola som na veľmi temnom chodníku a ona sa stala mojím svetlom. Milujem ju viac než... viac než...“ Zodvihla bradu. „Milujem ju viac než čokoľvek. Ohla by som sa dozadu, aby som jej pomohla ohnúť dozadu niekoho iného! A vždy tu pre ňu budem – ak nebudem mať niečo lepšie na práci.“

Možno, že tá bolesť nezhorela. Možno Hector absorboval všetko do poslednej kvapky, pretože, dočerta, jeho hruď robila už zase tú vec s bolesťou. Vyhadzovala fakty – svoju lásku – ale zmiešavala ju so svojou bolesťou – vyhlasujúc, že mala niečo lepšie na práci. Srdce lámuci, úžasný mix.

Slzy sa jej znova spustili a padali jej dole po lícach ako rozžeravený prúd. Zotrela si ich trasúcou rukou, a potom sa so šokom zadívala na vlhkosť na svojej pokožke. „Ja plačem. Doriti! Ja plačem. Ja nikdy neplačem.“

Hej, a pohľad na tie slzy ho takmer zničil úplne. Nemôžeš si ju pritiahnuť bližšie. Nemôžeš ju vziať do náručia. „Prečo sa tak trestáš za svoje city?“

„Lebo,“ zasmrkala, vrátiac sa do svojej tvrdohlavej škrupiny.

„Nenúť ma vytrhnúť z teba odpoveď. Prečo?“ naliehal.

„Och, dobre.“ Ďalšie zahundranie. „Poviem ti, ale len aby som ušetrila čas. Neviem sa dočkať, kedy sa ťa zbavím.“

To ťažko. Ak by to bola pravda, už dávny by bola odišla. Už dávno by mu natrhla peru svojou päsťou a utiekla. To vedomie, že tu chcela byť, s ním... spomenul si, ako ho raz prosila, tak sladko, aby ju pobozkal. Len ochutnanie, hovorila, vábiac ho rovno do pokušenia, neschopný odolať.

Nemôžeš ju, kurva, vziať do náručia.

„Trestám sa, pretože by som mala byť kvôli nej iba šťastná,“ zašepkala, z každého slova kvapkala hanba. „Nemala by som byť smutná kvôli sebe.“

„Len aby si vedela, to, že si – šťastná za ňu a smutná za seba – z teba nerobí zlú osobu. Robí to z teba človeka.“

„Asi áno.“ Ako utrápene ešte stále znela.

„Bola by si radšej takým chladný zkurvysynom, ako som ja?“

Zodvihla hlavu. Prvú vec, ktorú si všimol, jej mihalnice bola dlhé, špicaté a mokré. Druhá, bola sakramentsky krásna, keď plakala. Žiadne opuchnuté oči alebo červená, škvrnitá pokožka. Iba zraniteľnosť a anjelsky jemná krása.

„Prečo si ku mne milý?“ opýtala sa tým jemným tónom. „Nenávidíš ma.“

Nenávidieť ju? Keď bol po nej prahol ako po žiadnej inej? Ale na druhej strane, urobil všetko vo svojich silách, aby ju vystrčil zo svojho života, no nie? A musel v tom pokračovať. Ak by prestal, podľahol by jej, následky by boli večné. Hej. Mal by odísť. Teraz. Mal by odkráčať. Bol v tom dobrý a už to dokázal.

Namiesto toho jej venoval slová, ktoré ich oboch vezmú do pekla: „To nie je pravda, Noelle. Ja po tebe kurevsky túžim.“

Will oduto pozeral na dve ženy, ktoré ho pripútali o tvrdú stoličku v akejsi podzemnej kobke a uštedrili mu pár zaúch. Neustále sa pýtali na nejakú dýku, označovali ho za zlodeja a chceli z neho vymámiť umiestnenie niečoho, čomu nerozumel.

Keď prišli na to, že im nič nepovie, rozhodli sa pristúpiť k radikálnejším metódam a totiž k mučeniu.

Tretia práve odskočila po kliešte na nechty. Zalial ho studený pot. Neublíži mu to, ale tá bolesť... ešte si pamätal, ako to štípe a páli. Mučený bol mnohokrát. Čo iné sa dá čakať od polovičného Vikinga, ktorý mal záľubu v bojoch?

Ale nech sa prepadne, ak dovolí bande šialených žien premôcť ho. Stále mu nešlo do hlavy, čo sa vlastne odohralo. Spomínal si na útok a jeho hrdinskú Jasmine, ako zachránila Conora s Isobel. Za to bol rád.

„Počúvajte ma, vy chlapi s kozami,“ zavrčal na ne. Poslednú hodinu sa bavil tým, že pre ne vymýšľal rôzne prezývky.

Okamžite mu jedna z nich vrazila. Ani ich oblečenie mu nesedelo. Bolo zvláštne stredoveko moderné. Koža a brnenie. Legíny a čižmy. Ako zo zlého filmu.

„Aha, fakt, tak nie si chlap. Máš ženskú ranu,“ pokračoval.

Ďalšia facka. Trhlo mu hlavou, ale nemienil prestať.

„Mohol by som dostať aspoň tú úctu a vedieť, prečo som tu a kde to tu je?“

Takmer omdlel, keď z tieňov vyšla vysoká žena s tmavočervenými vlasmi. Krásu jej nemohol uprieť. Nádherné vlnky sa jej hadili až k prsiam a bledá tvár nemala jedinú chybičku krásy. Plné pery mala pevne zovreté a hnedé oči ho prepaľovali chladným pohľadom. Mala na sebe maskáčovú vestu a úzku sukňu s rovnakým vzorom. Na stehnách jej viseli dýky a z čižiem trčali rukoväte nožov.

Will mal čo robiť, aby mu neklesla sánka. „Byť tebou, správam sa múdrejšie,“ povedala mu po švédsky. Will jej rozumel. „Moje drahé pomocníčky majú výbornú prax v amputácii nadbytočných,“ pozrela mu do rozkroku, „výčnelkov.“ Začala ho spútaného obchádzať.

Will mierne zbledol. „Čo odo mňa chcete?“

Sucho sa zasmiala. „Osobne by som chcela dlhé roky mučenia, ale postačia mi odpovede.“

„Odpovede na čo?“ Trhol sebou.

Dvere sa rozleteli a stála v nich tá tretia aj s kliešťami. Willovi nebolo všetko jedno.

Zvyšné dve mu odviazali jednu ruku a priviazali mu ju o stojan vedľa stoličky. Všemožne sa im bránil, ale rátali s jeho upírskou silou a prekvapivo, vyrovnali sa jej.

Tá posledná prevzala kliešte a sklonila sa k jeho ruke. „Tak naposledy, pijavica – povedz mi všetko čo vieš a nemusí potiecť krv.“

Zaťal zuby.

Žena urobila jediný ťah kliešťami a Will si prial, aby mu odpadla ruka. Tá bolesť ho ochromila. Keď sa pozrel, zistil, že svoju prácu dokončila len napoly a hoci sa krv pustila, o necht ešte neprišiel. „Vy ste šialené!“

„Ja mám silný žalúdok, upír,“ varovala ho. „Mám sa osobne pozrieť na ten tvoj?“ Zase potiahla a Will zvrieskol.

„Tieto stredoveké metódy sú zakázané!“

V tej chvíli sa dvere rozleteli druhý raz a objavila sa v nich zadychčaná postava. „Okamžite prestaňte!“

Ženy ju napodiv poslúchli. Willovi išli oči vypadnúť, keď uvidel Jasmine.

„Jasmine, uteč!“ vykríkol. „Ublížia ti!“

Smutne sklopila pohľad, potom uvidela jeho krvácajúcu ruku. „Preboha, preskočilo vám?“ Prebehla cez miestnosť a vytrhla tej červenovlasej kliešte z ruky.

Jasmine bola strachom bez seba. Ony ho vážne chceli mučiť! „Odkedy sa znižujete k týmto metódam?!“

„Odkedy sme prišli o dýku smrti,“ odsekla červenovlasá.

Jasmine si prehrabla vlasy uvoľnené s čelenky. Potom povedala niečo, čo Willa nadobro odrovnalo. „Mami, prestaň s tým, on to nebol.“

„Mami?!“ okríkol ju zhnusene. „To je tvoja matka?!“

Jasmine privrela oči. A je to tu.

„Ty ho poznáš?“ vypočúvala ju červenovlasá a ohrnula nad ním nos.

Jasmine zastonala. „Je to môj šéf.“

„Odkedy pracuješ pre pijavice?“

„Nevedela som to,“ bránila sa.

„Hej!“ prerušil ich Will. „Mohli by sme sa vrátiť k tomu, že táto šialená je tvoja matka?“

Jasmine k nemu priskočila a odviazala ho zo stoličky. „Je mi to tak ľúto,“ šepla. Odstúpil od nej, akoby mala mor.

„Will, toto je moja adoptívna matka Juniper,“ predstavila ich. „A... práve sa nachádzaš v jej domove. Vo Valhalle. U valkýr.“

Will dokázal len mrkať. Aj to mu robilo problémy. Valhalla. Domov valkýr. A Jasmine, jeho sladká, jemná Jasmine práve jednu z nich oslovila mami. Krútila sa mu z toho hlava a úplne zabudol na hojaci sa prst, z ktorého mu takmer strhli necht.

Jasmine si hrýzla peru. Nevedela, komu čo skôr vysvetľovať. Túžila odtiaľto Willa odviesť a vykašľať sa na celú Valhallu aj s ich mizernou dýkou. Avšak musia vedieť, že upíri sú v tom nevinne.

„Tvoja... matka,“ zopakoval Will neprítomne.

„Juniper ma pomáhala vychovávať, hoci tajne. Je tým najbližším k matke, čo mám.“

V hlave sa mu točili kolečká, aj keď to žiadna z nich nevidela. Roky práce špióna ho naučili niekoľkým trikom a jedným z nich bolo hrať sa na hlupáka. „Bosorky a valkýry...“

„Sú spojenkyne, to je ale novinka, čo?“ štekla Juniper.

„Mama!“ sykla Jasmine.

„Čo je? Aj tak toho vie veľa. A jeho druh...“ Svoju nenávisť voči upírom ani nedokázala vyjadriť slovami.

Ó áno, ich dávny spor. Slušne povedané. Will už vedel, že bez boja sa z tohto miesta nedostane. Nenápadne sa obzeral. V mučiarni je vcelku ľahké nájsť zbraň.

„Prosím, vypočuj ma,“ naliehala na ňu Jasmine. Otočila sa k nej a na chvíľu zabudla na Willa. „Britskí upíri majú nepriateľa – volá sa Brian a je to ich bývalý kráľ. Nedávno zaútočil a ja som... ja som zasiahla.“

„Odhalila si svoju totožnosť?!“ okríkla ju Juniper.

Jasmine zvesila plecia. „Nemohla som dovoliť, aby im ublížil. Chránili ma, mami. Chceli ísť za tetami a odviesť ich do bezpečia, ale Brian nás predbehol. Ušli pred ním. To on ma zranil. Porezal ma a vedel presne, kam mieriť. Má veľkú moc, to on ukradol dýku. Chcel vás proti sebe poštvať.“

Will nenápadne vzal z neďalekej police ostrú dýku. Začínal chápať určité súvislosti a zvyšné mu čoskoro povedia. Aj on mal svoje esá v rukáve – poznal bosorky lepšie ako Jasmine poznala sama seba.

„Brian? Brian Anglický?“ Juniper si ho hmlisto pamätala, ešte spred dôb, než sa zavreli vo Valhalle.

„Už to nie je jeho trón, ale áno. Teraz vládne Salvator.“

Juniper nemala záujem o politické zmeny. „Je mi fuk, kto si teraz hreje zadok na tróne. Upíri nám ukradli dýku a ohrozili teba.“ Odrazu sa zamračila. „A čo Casey?“

Jasmine zbledla. O nej ešte Willovi nepovedala. A práve on ju zachránil od odpovede. Zozadu okolo nej omotal ruku a druhou jej priložil dýku na krk.

Zalapala po dychu. Chcela sa mu vytrhnúť, ale bol silný. Nedovolil jej to. Dýku pritlačil silnejšie.

„A teraz dostanem pár odpovedí ja, čo vy na to?“ V hlase mal niečo, čo nepoznala. Chlad, ktorý ju vydesil.

Juniper zasyčala a chcela naňho zaútočiť, ale ten bastard použil Jasmine ako živý štít. Narábal s ňou ako s handrovou bábikou.

„Pusti ju, upír, a možno odtiaľto odídeš živý,“ varovala ho valkýra.

Zasmial sa. „Nie. Uniesli ste ma a chceli mučiť. Kým mám Jasmine, na upírov nezaútočíte.“ Bol o tom presvedčený. A mal pravdu.

„Will...“ prosila ho Jasmine, odrazu neistá. Vždy sa v jeho náručí cítila dobre. Teraz... teraz ju koža pálila tým nepríjemným spôsobom.

„Ticho!“

Stíchla. Vyvalila oči na svoju adoptívnu matku. Tá v nich vyčítala číru hrôzu. Zaškrípala zubami. „Čo chceš vedieť, pijavica?“

Will sa uškrnul. Hnev prehlušil jeho city k Jasmine, ktorú by jakživ nevystavil podobnému nebezpečenstvu. Ale tá potvora mu nepovedala, že je súčasťou aliancie proti upírom. A určite by sa nepostavila vlastnej rodine. Po celý čas ho ťahala za nos!

„Čo je to za dýka? Tá, ktorú má údajne Brian?“

Odpovedala mu Jasmine. Hlas sa jej triasol. „Dýka smrti. Údajne ju valkýram daroval samotný Thor v dobách, keď ľudstvo zakladalo prvé mestá.“ Preglgla. Poznala moc dýky a preto vedela, že je vo veľmi zlých rukách.

„Čo spôsobuje?“

Nadýchla sa. Prenechala slovo Juniper.

„Je to jediná zbraň, ktorá zabije nesmrteľných,“ odpovedala vážne. Obvykle sa totiž z obyčajnej reznej rany vystrábi každý. Ešte aj z bodnutia do srdca. Dokonca sú príbehy o prežití upálenia. „Stačí jedno bodnutie a zranenie na správnom mieste spôsobí smrť.“

„Ako?“

„Rana sa nezahojí. Bude sa správať ako v prípade ľudí.“

„Chcete mi povedať, že Brian má jediný na svete moc zabiť akúkoľvek nesmrteľnú bytosť?“

„Áno, upír,“ zagúľala očami. „Zabiť aj zohaviť. Rany nikdy nezmiznú.“

Musí varovať Salvatora! „A prečo ste tú zbraň nikdy nepoužili?“ napadlo ho.

Juniper neodpovedala. Ani Jasmine. „Moje odpovede končia, upír. Pusti moju dcéru!“

„Will, prosím...“ fňukla Jasmine.

Odtiahol ju ešte ďalej od Juniper. „Ty pôjdeš so mnou, bosorka!“

Srdce jej takmer prestalo biť. On si ju vážne berie ako rukojemníka! Vlasy sa jej od hnevu zježili. Tak ona sa sem namáhala prísť len preto, aby ju nejaký Viking použil ako zálohu v prípade konfrontácie?! „Zabijem ťa!“ precedila pomedzi zuby.

„Ako sa dostanem von?“

Ani jedna neprehovorila.

Willov hnev dosiahol vrchol. Pritlačil dýku a Jasmine po krku stiekol pramienok krvi. Skríkla viac prekvapením ako bolesťou.

„Druhý raz sa pýtať nebudem, valkýra.“

Juniper zvesila plecia. Nikdy by neriskovala život dcéry. Prižmúrila oči. „Netušíš, čo si práve urobil, Viking. Ešte sa stretneme.“ Namierila na nich obe dlane a pohltila ich hmla.

Odrazu stáli na prázdnej čistinke a slnko pomaly zapadalo.

Jasmine zavrčala, udrela Willa lakťom do rebier a vykrútila mu zápästie s dýkou.

Upír sa nedal tak ľahko poraziť. Aj bez zbrane ju zhodil na zem. Jasmine mu podkopla nohy a vstala, kým on sa váľal na zemi.

„Ty si taký idiot, že keby to bol olympijský šport, máš všetko zlato! Vieš, čo si práve urobil?!“

Zamračil sa a vyskočil na nohy. Stáli proti sebe ako obvykle. Obaja prskali zlosťou. Ibaže tentoraz to nebol upír proti človeku, ale dve rovnocenné sily.

„Ako si mi mohla zatajiť, že spolupracuješ s valkýrami?! Že ťa vychovali?“

Odfrkla si. „Pretože som vedela, že ste nepriatelia, hlupák!“

Rozhodil rukami. „Takže si sa hrala na dvojitého agenta?! Čo si mi ešte nepovedala, hm?!“

Jasmine si prehrabla zježené vlasy. „Že čo? Napríklad to, že aliancia sa skladá z troch rás a ty si práve na všetkých upírov privolal pohromu!“

Zamrkal. „Prosím?“

Prudko dýchala. „Juniper vládne Valhalle! Ovláda všetky valkýry. Myslíš, že je nadšená tým, že si ma uniesol?! Po stovkách rokov otvorí Valhalu a pôjde po tvojej rase. A hádaj kto je naším tretím spojencom? Harpye! Veľmi rady si spravia výlet z Grécka, aby mohli odrhnúť pár nemŕtvych hláv!“ predostrela mu situáciu. „Blahoželám, poštval si proti sebe celý náš malý triumvirát!“

Will vyvalil oči. „Blafuješ.“

Narovnala sa. „Ver si čomu chceš. Ale nečakaj, že budem čo i len raz zase zachraňovať ten tvoj namyslený vikingský zadok!“ Zvrtla sa, aby pohľadala svoj mop. Nájde tety s Casey skôr, než nastane celá tá spúšť.

Will po nej zozadu skočil a zase jej priložil dýku na zahojený krk. „Okamžite nás vráť do Valhally a zruš útok,“ prikázal jej.

„To asi ťažko.“

„Prečo?“

Zatla päste. „Prečo asi? Vedia, že ma máš ako rukojemníka. Juniper určite zakázala mágii vpustiť ma, lebo vie, že by ma k tomu mohli prinútiť. Na špeha máš dosť mizernú logiku, ak ťa to nenapadlo,“ dodala škodoradostne.

Will nad tým chvíľu uvažoval. Sakra, ako varuje upírov? A ako si udobrí valkýry? Na toto sám nestačí. „Daj mi svoj mobil,“ prikázal jej.

„Načo?“

„Musím zavolať na dvor. Pripraviť ich na boj.“

„Ó, tak to teda nie.“ Po druhý raz sa mu vyšmykla a vytiahla z vrecka svoj mobil. Mala vlastné plány. Nájde tú prekliatu dýku, odovzdá ju valkýram a zabráni vojne skôr, než sa harpye vyzbroja. Ale Willa k tomu nepotrebuje.

Skočil po nej, ale uhla mu. „Končím s upírmi.“ Hodila prístroj na zem a dupla naň nohou. Mobil bol na kusy.

Will celé štyri sekundy civel na rozbitý stroj, potom uprel pohľad na ňu. Ten pohľad dostával na kolená celé armády. Pohľad Vikinga. Vikinga, ktorý rozhodne neustúpi pri prvej prekážke.

Jasmine musela cúvnuť pred tou intenzitou. Teraz ho nasrala. A poriadne. Viac, než kedykoľvek v kancelárii, keď obaja nosili masky ľudskosti.

Will sa k nej pohol rovnomerným krokom a išiel z neho strach.

Jasmine sa zvrtla a rozbehla. Náhlila sa do temnoty lesa, kľučkovala medzi stromami, ale upírovi ujsť nedokázala. Dobehol ju do minúty a pritlačil ju tvárou k stromu. Zastonala, avšak jej kyprá hruď zmiernila úder.

„Takže na čej strane vlastne si, bosorka?“ prskol jej do ucha, ani nebol zadychčaný. Prečo len nechodila do fitka, kým mohla?

Pokúsila sa mu vytrhnúť, ale márne. „Pusti ma, Will!“

„Ani za milión! Si moja jediná poistka.“ Otočil ju k sebe a ruky jej držal pozdĺž bokov, aby ju nenapadali hlúposti.

Jasmine mu vzdorovito pozrela do tváre. „Ty jeden namyslený egoista! Myslíš, že mi môžeš rozkazovať len pre to, že si silnejší?“

Ironicky sa usmial. „Očividne to tak je.“ Pretože momentálne mal situáciu v rukách on.

Trhla sebou, vlasy jej divoko zaviali. Mala čo robiť, aby jej zuby a nechty zostali v normále. „Použil si ma ako štít!“

„A čo som mal robiť? Tvoja matka ma chcela vykuchať!“

„A divíš sa jej? Tvoja rasa valkýram len ubližuje.“

„Ale ty nie si valkýra!“ Kričal tak veľmi, že celý les stíchol. Zatriasol ňou.

„To, že k nejakej rase nepatrím neznamená, že sa k nej obrátim chrbtom,“ povedala s ľadovým pokojom.

Will jej ruky stisol tak pevne, že človek by mal modriny. Ona nie. Je silnejšia. A práve otvorila tému upírsko-valkýrskej nenávisti. „Vrátime sa do civilizácie. Nájdeme Briana. A ešte si rozmyslím, či tvojej bláznivej akože matke vrátim tú prekliatu dýku!“

Odfrkla si. „Do toho. K Brianovi ste sa doteraz nedokázali ani len priblížiť. Na toto nemáte.“ Škodoradostne sa naňho usmiala. Možno mu klamala a hovorila polopravdy, ale on ju, sakra, použil ako živý štít!

Will vedel, že ho chce vyprovokovať do nepríčetnosti a darilo sa jej to. Už videl pred očami červené bodky. „Tak my na to nemáme,“ zašepkal hrozivo. „My na to nemáme.“

To, že prekročila hranicu si uvedomila už keď rozbila mobil. Tak prečo sa pred smrťou, ktorá bude zrejme pomalá a bolestivá, nepobaviť? „Pochopil si, Viking? Toto kolo nezvládneš.“

Pri tom oslovení sa mu čosi blyslo v jeho búrkových očiach. A to niečo ňou vyslalo chlad až do špiku kostí. Nie, on ešte nevytiahol všetky esá.

„Takže ty si dcérou valkýry. Aj keď nie pokrvnou,“ zopakoval známy fakt.

„Áno,“ odpovedala jednoducho, aby si konečne uvedomil, že toto siaha za jeho hranice.

Nadvihol jeden kútik úst. „Si dcérou bytosti z mojej mytológie.“ Slovo mojej nepekne zdôraznil. „A podľa magických zákonov si teda severanka.“

„Will?“ Teraz sa už začínala báť.

Odstúpil od nej a natiahol obe ruky k nebu. Nad nimi sa zablyslo. Jednu ruku spustil a namieril ju na ňu. Prešiel ním blesk a zasiahol Jasmine.

Zalapala po dychu a klesla na kolená. Hrdlo sa jej bolestivo stiahlo a chvíľu nedokázala dýchať, len kašľala. Will čosi mrmlal v starovekom jazyku, ale nerozumela tomu.

Keď sa jej do pľúc konečne dostal vzduch, s úľavou si prešla po krku. A ustrnula. Niečo na ňom mala. Niečo, čo až desivo pripomínalo...

„Ó áno, drahá Jasmine. Mágie je na svete veľa,“ potvrdil jej predtuchu a postavil sa pred ňu. „A ja som nikdy nevravel, že som len obyčajný Viking.“

Vzhliadla k nemu. Neustále si prehmatávala krk. Nie, tá vec sa nedala dať preč.

Ten upír jej normálne nasadil obojok!

Šok bombardoval Noelle, keď jej Hectorovo priznanie zvonilo v ušiach. Sťažka dýchal, nejaká temná emócia prakticky trhala jeho pokožku. Tak veľmi mu chcela veriť.

Túžil po nej? Ale prosím vás.

Obzerala si jeho umučený výraz tváre. Dožadujúc sa odpovedí tu, teraz, nebolo práve najmúdrejšie, nech ste sa na to dívali z akejkoľvek strany. Verejné miesto, možné verejné poníženie. Zastavilo ju to? Dopekla, nie. „Nemôžeš – to, čo hovoríš, nemôže byť pravda. Neignoroval by si ma-“

Prešla chvíľa, zatiaľ čo viditeľne bojoval o kontrolu. Pošúchal si tvár rukou, pokožka na jeho dlani normálna, tetovanie tmavé. „Nechcem o tom hovoriť.“

Smola. „Ty si s tým začal. A tiež si ma prinútil hovoriť o mojich problémoch, keď som to nechcela.“ A pomohol jej spôsobom, ktorému nedokázala uveriť. Cítila sa ľahšie, každou sekundou je opúšťalo viac a viac viny. „Pred rokom si ma zadupal, povedal si mi, aby som s tebou už nikdy neprehovorila-“

„Viem, čo som ti povedal,“ vybuchol, znova ju prerušiac. „Nepotrebujem to pripomenúť.“

„Tak prečo si tu teraz so mnou? Pomáhaš mi s mojimi problémami? Hovoríš mi, že po mne...“ – jej hlas sa stíšil na sotva počuteľné zachrapčanie – „túžiš.“

Prečo? Intenzita potreby poznať odpoveď, ju zdrvila. Koľko nocí si sama spôsobovala rozkoš, zatiaľ čo myslela na neho? Teraz naznačoval, veľkou okľukou, že on robil to isté. Udivilo ju to, potešilo. Ale bola to pravda alebo lož?

Pozrel sa ponad plece na svoje auto, ako keby túžil utiecť. „Och, nie, to teda nie.“ Zamračiac sa, vzala do dlaní jeho líca a prinútila ho upriamiť pozornosť znova na ňu. „Zostaneš tu a vyspovedáš sa.“

Jeho oči sa stiahli do úzkych štrbín, pohľad, ktorý zvyčajne predchádzal mnohonásobným temným nadávkam. Namiesto toho povedal: „Zostanem.“ Drsne, zlomene. „Ak budeme hovoriť o niečo inom.“

Doparoma s ním.Myslel to vážne. Zákaz vstupu, a poriadny. Vlastne, bola by ho nechala v prachu, už len z princípu, ale potom urobil tú najdivnejšiu vec. Vtisol sa do jej dotyku, obtieral sa svojím strniskom o jej dlaň, doslova priadol ako spokojné mačiatko.

Možno po nej naozaj túžil. Ale... ale...

Keď si uvedomil, čo robí, ako na rozkaz stuhol a zbledol. Uvoľnil sa z jej zovretia, jeho oči potiahnuté strachom, výčitkami, potom hnevom. Páčilo sa mu to spojenie, ale nechcel, aby sa mu páčilo. Prečo? Zdalo sa, že toto je otázka dňa. Dopekla, zdalo sa to byť otázkou roka.

Nech však bola odpoveď akákoľvek, nebol pripravený všetko povedať a vážne by utiekol, ak ona neprestane s prenasledovaním. Ten strach... takže nechá tému túžby na pokoji. Na teraz. Ale, och, Bože, nádej v nej vírila, žiarivé svetlo v nekonečne tmavej ničote.

„Takže, hm, ako si sa mal?“ opýtala sa, ruky ju svrbeli tam, kde sa ho dotkla.

Teraz zodvihol obočie, jeho obavy, výčitky a hnev opadli v jedinej chvíli. Prišla úľava. „Od včera?“

„Nie, ty mudrlant. Od...“ Nášho posledného bozku. „Celý rok.“

„Dobre. A ty?“

„Tiež.“

Trápne ticho.

O-kej. Takto to bude medzi nimi už stále? Buď si pôjdu navzájom po krku a štekať na seba, na ceste k bozkom, alebo zúfalo hľadať slová na rozhovor? Zlomok z nádeje vyschol.

„Ako sa má náš podozrivý, ten vodič dodávky?“ opýtala sa, rozhodla sa radšej viesť rozhovor o práci, než by sa mali rozlúčiť a odísť v zlej nálade. V ich vzťahu muselo byť aj niečo viac, ako len štekanie po sebe a ticho. Však? Túžil po nej.

Z líc mu vyprchalo trochu farby a zahojdal sa na pätách. „Nemal som v pláne ti povedať skôr, než skoční svadba, ale...“

„Čo?“

„Zabil sa.“

„Čože? Ako? Kedy?“

„V nemocnici. Kyanidovou tabletkou. Mal ju ukrytú v tajnom vrecku.“

„Prečo by to niekto urobil?“

Hector pokrčil silnými plecami. „Zo strachu. Spomeň si, čo povedal o tom záhadnom, ktorý by mu ublížil horšie, než by sme to mohli urobiť my.“

Hej, ale aj tak. „Dostal si z neho niečo užitočné?“

Prudké zatrasenie hlavou, farba sa vrátila do jeho líc a zosilnela... hanbou?Zrejme. Hector bral túto prácu vážnejšie než väčšina, a svoje prípady si bral osobne.

Noelle položila dlaň nad jeho srdce. Ten orgán sa jej ponáhľal naproti, údery sa zrýchlili. Hector ju nenapomenul. „Nebola to tvoja vina,“ povedala, ponúkajúc útechu. „A dve ženy boli zachránené pred bohvie čím.“

Naprázdno prehltol. Jeho pohľad sa stretol s jej, zlato sa ligotalo, žiaden náznak ľadu, ktorým na ňu tak často mieril. V zlomku okamihu sa smer jej mysle obrátil. Od práce rovno späť k rozkoši. Mala na ňom svoju ruku. Bol dosť blízko, aby ho pobozkala. A on po nej túžil.

Myslela som si, že toto s ním už nikdy neurobíš?

Veci sa menia. Túžil po nej.Nikdy ju tie slová neomrzia.

Takže si zabudla na poníženie z jeho odmietnutia?

Argh! Neznášala tieto vnútorné dialógy.

Dallas ju rozveselil, ale Hector... Hector ju mučil. Nedráždil ju, vrčal. Neflirtoval, informoval. Jeho intenzita bolo neustále obtieranie sa o jej nervové zakončenia, prebúdzajúc tak dávno zabudnuté časti jej tela, vyburcujúc ju k šialenstvu.

„Vieš, posledné dva razy, keď sme takto stáli, sme... robili isté veci,“ pripomenula mu zachrípnuto.

„Hej,“ zachrapčal. „Nikdy som na to nezabudol.“

Ani ja.„Mali by sme zrejme-“ ... každý ísť po svojom. Pokúšala sa pretlačiť tie slová cez ústa, ale nahromadili sa jej v hrdle.

„Hej,“ zopakoval. Naklonil sa bližšie, ešte bližšie, zrejme vidiac, ako sa tep na jej krku vykoľajil z rytmu. Týčil sa, vdychujúc jej vôňu, ako keby nevedel, čo má ďalej robiť.

Kašľať na rozdelené cesty. Chcela viac a postarala sa o zvyšok, prechádzajúc jazykom po kontúrach jeho pier. Zastonal, ale neotvoril ich, takže obrátila pozornosť k jeho tepu, olizujúc mu krk. Milovala tú medovú a mandľovú príchuť jeho pokožky. Milovala-

Med a mandle.

Ako ženské telové mlieko.

Žiarlivosť v nej bola ako tisíc dýk. Čo robil – alebo urobil – nebolo jej starosťou. Nechodili spolu. Mohol robiť, čo len chcel, dopekla, s kýmkoľvek to chcel robiť, dopekla. A napriek tomu Noelle cítila ako sa jej nechty zabárajú do jeho hrude, keď sa narovnala. „Hector, opýtam sa ťa otázku a ty mi odpovieš pravdivo, inak prisahám Bohu, postarám sa, aby si nikdy nemal deti. Mal si pred chvíľou s niekým sex?“

Stuhol, ten nával hanby tak hlboko zakorenený, že sa ho možno nikdy nezbaví. „Nie, nemal som sex s nikým.“ Každé slovo tak opatrne vyslovené, precízne vyberané, ako keby nechcel klamať, ale ani nechcel priznať pravdu. Na jeho obranu, nevyslovil to, čo bolo očividné, a teda, že nemala žiadne právo sliediť v jeho milostnom živote.

„Bozkával si sa s niekým po tom, čo odišiel z kostola?“ opýtala sa. Každá možnosť bude pokrytá, než mu dovolí odísť od nej.

„Nie.“

„Dotýkal sa si niekoho?“

„Nie.“ Vytiahol zo zadného vrecka pár čiernych rukavíc a natiahol si ich. „Dovoľ, aby som uľahčil toto vypočúvanie a priznal sa, že som nerobil nič so ženou, so žiadnou ženou, už hodnú dobu. A než sa opýtaš,“ dodal len s krátkou pauzou, „hodná doba znamená dlhý časový úsek, a nie, nebudem definovať aký dlhý.“

Nuž, dobre teda. Silná zmes žiarlivosti a zúrivosti vyprchala úplne.

„Sú moje semenníky v bezpečí?“ opýtal sa a nech sa prepadne, ak sa jeho pery nemykali, ako keby sa chcel uškrnúť, tie zlaté oči iskrili.

Neodolateľný muž.„Nateraz.“ Pretože vyzeral odrazu uvoľnene, teraz by bol správny čas získať stanovisko a vykopať nejaké odpovede. Iné, než tie, ktoré jej odmietol dať. „Takže, prečo si pred chvíľou vyletel z kostola?“

Viečka sa prižmúrili, mihalnice premiešali. „Nevyletel som. Proste som sa len dal na rýchly odchod.“

„Pretože ti horeli nohavice?“ Tak sa to predsa spievalo v jednej starej skladbe, nie?

„Niečo také,“ zamrmlal.

Bojujúc s nutkaním pritiahnuť si ho bližšie, prešla prstami po vreckách jeho od saka, látka bola mäkká. Olízal si pery. Pohľad na jeho jazyk ju znova vyniesol k výškam. Je také ľahké ťa dostať. S ním, áno. Bolo. „Rozplakal si ma, Hector.“ Dnes, pred rokom. Ale minulosť nespomenula.

„Ja viem,“ odpovedal nevrlo. „Ale neľutujem to. Potrebovala si to.“

„Nuž, teraz ma budeš musieť preto pobozkať.“

***

Každý sval v Hectorovom tele stuhol. Pobozkať ju?„A čo Don Carlos? Nebude mu to prekážať?“

„Má veľmi otvorenú myseľ.“

Presne ako si myslel. „Žiadni iní milenci?“

„Žiadni.“

Vďakabohu. „Tak ťa teda pobozkám,“ zachrapčal a bol to sľub. „Rozveselím ťa.“ Tiež vedel, ako to chcel urobiť. Vyzliecť ju, roztiahnuť jej nohy, vtlačiť ju na stenu, potom sa dotýkať a ochutnávať každý kúsok jej tela. Hladiť jej prsia, štípať ju do bradaviek, olizovať jej klitoris. Potom búšiť svojím penisom hlboko v nej, tak hlboko, že Noelle týždne nebude môcť chodiť.

Čo si ale dovolí sám sebe, je úplne iný príbeh. Utiecť od tohto? To nebola možnosť. Jej sladkú vôňa mal v nose, jej ruky na hrudi. Len pred polhodinou si uľavil, nebol v nebezpečnej zóne. Dokázal to urobiť, mať to.

Prešlo ňou chvenie. „Trvá ti to príliš dlho. Pomôžem ti.“ Potom vtisla ich pery k sebe a jeho myšlienky sa totálne a úplne vykoľajili.

Ešte.

Chutila ako šampanské, ženské teplo a mäta. Takmer zodvihol ruku, aby ju chytil za bradu, aby jej naklonil hlavu kvôli hlbšiemu prístupu. Nedotýkaj sa, neopováž sa dotknúť. Namiesto toho položil ruky v rukaviciach na stenu vedľa nej a zatlačil ju dozadu, dokým sa nemohla hýbať, dokým nebola uväznená. Ich jazyky sa spolu krútili, narážali do seba. Hector konal na inštinkte, vášni a potlačovanej frustrácii. V nijakom prípade ten bozk nebol nežným skúmaním. V každom prípade bol divoký a horúci a pohlcujúci, srdcervúci, plný neuhasiteľného smädu. Chcel viac, viac, viac, teraz, teraz, teraz.

Nie. Spomaľ, ty blázon.Musel si udržať odstup, musel sa udržať pod pevnou kontrolou. Ale nech si hovoril čokoľvek, nedokázal zastaviť branie, dávanie, a znova branie. Brať si všetko, čo mala, celú ju pohltiť, zúfalo po nej túžiac. Túžiac ju vlastniť, mať ju.

„Hector,“ vydýchla. Jej ruky sa ovinuli okolo jeho pásu a spodnou časťou tela sa prehla proti nemu, obtierajúc sa o neho. Uniklo jej malé stonanie, skĺzlo dole jeho hrdlom a rozpálilo každú jeho bunku. Jej bradavky boli proti jeho hrudi tvrdé, odierajúc sa o jeho košeľu. Tak veľmi chcel prejsť dole po stavcoch jej chrbtice a okúsiť jej zadok. Natlačil sa bližšie a ona sa o to silnejšie začala obtierať o hrubú, stoporenú dĺžku jeho penisu.

Pri prvom kontakte vykríkla a on zavzdychal. „Si taký skvelý, miláčik.“

Ak by jej zodvihol šaty, rozopol si nohavice, mohol by sa vtlačiť do jej premočeného stredu – a ona bola mokrá, musela byť. Jej túžba bola hmatateľná. Aký by to bol pocit byť obklopený ženou? A obzvlášť touto? Teplé a mokré... úzke.

Úžasné. Mohol do nej búšiť, rozťahovať ju, vytiahnuť sa a začať s tým znova. Šialene sa o ňu obtieral, uvedomil si, vtláčajúc sa hlbšie, vychádzali z nej bohaté výkriky.

Kurva! Mal si ísť na to pomaly, ty sprostý kretén.

Jej prsty si našli cestu k jeho lebke, prepletajúc sa cez pramene jeho vlasov. „Jemné.“

„Páčia sa ti?“

„Veľmi.“

„Mne sa páčiš ty,“ priznal sa. Páčila sa mu na nej každá jedna prekliata vec. V tejto chvíli si nebol istý, ako jej dokázal odolávať tak dlho. Vždy bola ako droga, všetko na nej bolo navrhnuté, aby ho lákalo.

„Myslela som, že ty... toto nerobíš.... s agentmi,“ povedala medzi bozkami.

„Nerobím. Zvyčajne.“ Nikdy.

„Takže som výnimočná.“ Konštatovanie, nie otázka. „Pretože po mne túžiš?“

Nedokázal jej odmietnuť odpovedať. „Áno.“ Napriek všetkému ho priťahovala od prvého pohľadu. A tá príťažlivosť odvtedy len silnela.

„To som rada.“ Zahryzla sa mu do spodnej pery, bolesť rozdúchala jeho potrebu, pripomenúc mu to, keď ju uhryzol on. Ako ho jej vynikajúca chuť dráždila, ako mal pocit, na jeden ukradnutý moment, že bola jeho, iba jeho, že mu patrila, telom aj dušou.

Niečo, čo popieral, dokonca aj sám pred sebou. Do tejto chvíle, kedy opäť okúsil ten pocit vlastníctva. Sal jej jazyk silnejšie. Ich zuby o seba zarinčali a aj to sa mu páčilo. Jej boky pokračovali v pomalom krúžení proti nemu, stále dookola, obtierajúc sa o neho, potom ho zanechajúc dychtivého po prídavku.

Prsty jej skĺzli po jeho hrudi, k pásu na jeho nohaviciach, prenikli cez materiál, hľadajúc jeho penis. Uzamkli sa okolo neho a on sa sykavo nadýchol. Doriti, strácal kontrolu!

„Veci, ktoré mi robíš,“ zachrapčal.

„Taký veľký,“ vydýchla. „Mmm, Hector, neviem, či sa do mňa zmestíš, ale neviem sa dočkať, až to zistím.“

Prvé iskričky chvenia mu ožili na jeho rukách. Panika tĺkla do jeho vzrušenia a on sa prinútil stiahnuť ruky za chrbát. „Prestaň. Len na sekundu. Prosím, Noelle.“ Prosenie? Doriti. Hej, práve ju prosil. „Potrebujem... len chvíľku. Musím sa upokojiť.“

Stuhla, posledný raz mu olízala pery, ako keby si nemohla pomôcť, potom zodvihla hlavu, jej dych bol plytký a zrýchlený. Ústa mala červené, opuchnuté a lesklé jeho chuťou. Bože, páčilo sa mu to, páčilo sa mu vedieť, že nejaká časť z neho bola na nej, v nej, že s ňou bol spojený a ona s ním. Oči mala lesklé vzrušením, zreničky rozšírené, zatieňujúc jej dúhovky.

„Urobila som niečo, čo sa ti nepáčilo?“ Prsty povolili...

Túžiac zastonať nad tou stratou, pokrútil hlavou. „Až príliš sami páčilo to, čo si robila.“

„Och.“ Hanba zafarbila jej líca alebo to možno bol hlbší odtieň vzrušenia. „Och.“ Pomalý, hriešny úsmev sa rozšíril, rozžiariac celú jej tvár, keď ho zovrela silnejšie. „Takže, keď si povedal prestaň, mal si na mysli pokračuj?“

Bojoval so smiechom. Humor, keď on stál na pokraji nebezpečenstva. Takáto vec by mala byť nemožná a aj by bola, s niekým iným. Noellin dráždivý duch sa prihováral k nejakej časti, ktorú nikdy nepoznal. K roztopašnému chlapcovi, ktorým nikdy nebol.

„Nie. Ja len... nechcem ti ublížiť.“

„Nemôžeš. Pokiaľ ma len nenecháš takto.“ Hladila ho, hore, dole.

Ďalší syčivý nádych. „Môžem ti ublížiť aj inými spôsobmi. Ver mi, vážne môžem.“

Čelo sa jej zmätene pokrčilo a úplne sa narovnala, úplne odtiahnuc ruku z jeho penisu. Chcel zahrešiť, ale namiesto toho vyslovil modlitbu vďaky. „Ako?“ opýtala sa.

Pánty zaškrípali a o sekundu neskôr Mia Snowová cez dvere vystrčila hlavu. Jej modrý pohľad prehľadal okolie, potom sa rozžiaril, keď ich zbadala. „Tu si.“

„Čo?“ V Hectorovom hlase jasne znelo, že by to malo byť radšej dôležité, keď sa odklonil, ukrývajúc erekciu a brániac jej výhľadu na Noelle.

„Pekné privítanie, kretén,“ vyštekla Mia.

„Prepáč,“ zamrmlal. Som pokojná, rozumná bytosť. „Čo chceš?“

S ňou ste nikdy nevedeli, na čom ste. Mohlo to byť niečo ľahké, ako napríklad byť požiadaný, aby ste prišli nasledujúce ráno do práce skôr, alebo niečo o trochu viac zložitejšie, ako si, napríklad, nadávať celý nasledujúci týždeň kvôli nejakej vedomej urážke.

„Stala sa vražda. Dallas má kvôli niečomu depku, takže poverujem teba,“ povedala mu Mia. „Musíš ísť ihneď na miesto činu a pozrieť sa na to, než to miestna polícia všetko poserie.“

Hectorov pohľad nenápadne vyhľadal Noelle. Dala sa dokopy, jej výraz bol prázdny, jej dýchanie pravidelné. To, že sa pozbierala tak rýchlo, sa mu nepáčilo. Ani trochu.

„Daj mi detaily,“ prinútil sa povedať.

Mia ich vychrlila, ako keby čítala správu z počítačovej obrazovky. Keď skončila, dodala: „Och, a vezmi so sebou Tremainovú. Budeš ju potrebovať.“

Na blogu se bude nejprve zveřejňovat 4 díl, který je již celý přeložený, než začneme s 3. Díl se dá číst í bez toho 3, co je před ním, protože je tam vše vysvětleno, ale pro ty, co nemají rádi spoilery... tak vy si raději počkejte :)

Keď som vzal do ruky pero a atrament, ktoré sú nástrojmi Kráľovského kronikára, vzal som na seba sľub zapisovať len pravdu. Teraz ma moje staré kosti bolia vedomím, že pravda, ktorú musím zapísať, je jedna z tých, ktorú by som si prial vymazať. Ale to nemôžem. Viem, že teraz tieto záznamy nikto čítať nebude, ale história musí byť zapísaná. Minulosť musí byť známa. A tak musím začať.

Po mnoho rokov Krvavý čarodejník obracal svoj chamtivý pohľad na kráľovstvo Elden, hrdú, starovekú zem oplývajúcu bohatstvom a mocou, jeho dlhoveký ľud chránený dobrým kráľom Aelfricom a múdrou kráľovnou Alvinou. I keď to boli mocní vládcovia, neboli brutálni a eldenský ľud pod ich rukou prekvital.

Tak ako ich deti.

Nikolai, najstarší a niektorí vravia, že aj ten s najtemnejším srdcom.

Dayn, druhorodený a s očami, ktoré vidia všetko.

Breena, láskavého ducha a veľmi milovaná matkou, otcom a všetkými bratmi.

A Micah, najmladší, s neskazeným srdcom. Narodený dlho po svojich súrodencoch, mal len päť, keď Elden zaplavili tie najtemnejšie tiene, na úsvite po noci osláv potvrdzujúcich tento míľnik. Ale spev a tanec už dávno utíchli, keď hrad potemnel spánkom, pred bránami sa objavil Krvavý čarodejník - sprevádzaný netvormi, akých ešte nikto v žiadnom kráľovstve nevidel.

Možno to kedysi boli pavúky, ale teraz to boli hrozné bytosti s ostrými čepeľami na chlpatých nohách a chuťou na ľudské mäso, oči im vírili červenou farbou. Boli sprevádzané mužmi zmenenými na ohromné beštie s päsťami podobnými oceľovým kladivám a drobným bežiacim hmyzom, ktorý sa zavŕtal do pôdy a otrávil ju.

Rukami pokrytými životnou silou tých, ktorých zavraždil, bola moc Krvavého čarodejníka nesmierna, nafúknutá a zhubná. Zdalo sa, že ho nič nemôže poraziť, ale kráľ a kráľovná by nevydali svoj ľud takej temnote, i keď sa im Krvavý čarodejník posmieval s prísľubom rýchlej smrti.

Moc kráľa Aelfrica bola veľká a zranil čarodejníka hrozným úderom, ale kŕmený hnijúcim zlom zlej energie, nepriateľ nezomrel. Krvavý čarodejník útočil znovu a znovu, až kým kráľ nezačal krvácať.

Kráľovná, sama slabá bojom s čarodejníkovými netvormi, sa preniesla k nemu, videla ako kráľ padá pod náporom zla a vedela, že boj je stratený. Využijúc ich posledné sily, obetovali svoj život silnému kúzlu, ktoré ešte nikdy nikto nevytvoril a nikdy nemôže byť prezradené.

Krvné puto, ktoré zväzuje matku a dieťa, puto, ktoré nikdy nemôže byť zlomené. A toto puto použila kráľovná, aby dostala svoje deti preč z Eldenu, do bezpečia, aby sa mohli jedného dňa vrátiť a dožadovať sa svojho dedičstva.

Bol to matkin posledný láskyplný dar, ale Krvavý čarodejník sa dokonca ešte aj teraz chvastal, že kráľovná Alvina zlyhala, že jej kúzlo na konci zlomil a tak namiesto nájdenia bezpečného prístavu, dediči Eldenu podľahli smrti. Nebol tam nikto živý, kto by mu odvrával.

Kráľovská kronika Eldenu, tretí deň nadvlády Krvavého čarodejníka.

Will sám neveril, že to urobil. Nasadil Jasmine, jeho sladkej Jasmine, obojok. Otrocký obojok! Ale tak ho vytočila! Desila ho jej sila a hlavne hrozba, o ktorej sa dozvedel.

Mágiu svojho ľudu nevyužil už stáročia. Vždy si vystačil so schopnosťami upíra. Avšak ona bola ojedinelý prípad. Prebúdzala v ňom nemilosrdného Vikinga, ktorým bol v minulosti. Normálne by nad ňou moc nemal, ale keď priznala, že je dcérou valkýry, formálne sa stala severankou ako on a dokázal na ňu nasmerovať mágiu. Vikingovia si otrokyne brali bežne.

Niežeby mu nebolo na vracanie pri predstave Jasmine ako bezcennej otrokyne, aj keď si ju často predstavoval s putami. Avšak mal v pláne ju priviesť do stavu, keď si ich sama nasadí, aby mu urobila radosť. A on jej.

Teraz ju však násilím podvolil svojim príkazom. Obojok ju obmedzí až do základných detailov. Och, keď toto skončí, zabije ho, o tom bol presvedčený.

Jasmine spracovávala, čo sa práve stalo. Pochopila, že obojok ju zväzuje a podriaďuje, len si nedokázala predstaviť, aká je Willova moc veľká. On nie je len upír. Tak o čo tu ide?

Prudko dýchajúc sa postavila a prepaľovala ho pohľadom. „Čo. To. Má. Znamenať?“ opýtala sa smrteľne tichým tónom.

Will si ju chvíľu premeriaval, akoby odhadoval, koľko jej potrvá zdvihnúť koleno a urobiť z neho impotenta. O krok ustúpil. „Dočasne ma budeš poslúchať,“ povedal pokojne. „Kým nevyriešime vzniknutú situáciu.“

„Ako poslúchať?!“

Preglgol. Áno, je mŕtvy muž. „Je to magický obojok.“

Toľko už pochopila. „Will, ja nebudem tvojou otrokyňou. Daj to dole!“

Zovrel pery a pokrútil hlavou. „Nie. Takto mám zaručenú tvoju lojalitu.“

Jasmine sa podarilo vydolovať posledné zvyšky trpezlivosti. „Stačilo povedať prosím. Správať sa ku mne slušne.“

„Obaja vieme, že by si ušla pri prvej príležitosti.“

„Aby som vás zachránila, ty tĺk!“ rozhodila rukami. „Ak nevrátime valkýram tú dýku, vyhlásia vojnu tvojej rase.“

„Veď práve,“ zamrmlal. „Ty a ja ju získame späť. Ale na to potrebujem viac informácií. A ty pôjdeš so mnou.“

Vyvalila oči. „A kam?“

Škodoradostne sa uškrnul. „Do Ásgardu.“

„Kam?!“

„Čo je, malá bosorka? Myslíš, že si jedná zo záhadnej a mocnej rasy? O tomto svete vieš pramálo.“ Zovrel jej lakeť a ťahal ju náhodným smerom.

Jasmine zovrela päste a chcela mu vraziť. Avšak nejaká sila zastavila jej ruku tesne pred jeho tvárou. Zaskučala a musela sa stiahnuť.

„Otrok nemôže ublížiť svojmu pánovi,“ rapotal Will, zatiaľ čo ju ťahal lesom. Jeho upírske uši rozoznali zvuky cesty a áut. Musia sa dostať do civilizácie. Vstup do Ásgardu je až v Štokholme. „Kde vôbec sme?“

Jasmine zaryto mlčala.

„Odpovedz!“ okríkol ju.

Obojok ju prinútil poslúchnuť ho. „Pri Őstersunde, vo Švédsku. Ja ťa tak nenávidím.“

Dobre, aspoň sú v požadovanej krajine. Pevne kráčal vpred a nedbal na jej protesty.

Brian už zase niečo skúša. Najprv útok na Britániu a teraz toto. Ale akú to má spojitosť? Áno, chápal, že potrebuje tie magické knihy, aby z nich vyčítal rozkúskované kúzlo na ovládnutie sveta – stručne zhrnuté. Ale dýka na zabíjanie nesmrteľných? Nemá už dosť moci aj bez nej? Snáď sa objavil nový nepriateľ?

Nuž, zrejme to zistí, keď si príde po tú dýku. Len čo zistí viac. Len dúfal, že v Ásgarde zastihne aspoň jedného z bohov. Veľké sily sa práve dali do pohybu.

V meste, kam ju dotiahol po dlhých hodinách chôdze a štekania príkazov, zašiel do banky, aby si zo špeciálneho účtu vybral peniaze. Upírsky riaditeľ mu ochotne pomohol a nič sa nepýtal. Len zvedavo hľadel na Jasmine, ktorej Will zakázal hovoriť a vlasy jej ukryl pod hrubou čelenkou, aby nikto nevidel, že je bosorka.

Jasmine sa cítila, akoby jej vlastné telo nepatrilo. Will rozhodoval o každom jej kroku a ten obojok ju nútil poslúchať.

Len čo mali peniaze, odišli na letisko a kúpili si lístky na prvý let do Štokholmu. Samozrejme, nikto z nich nemal jediný doklad, čo sa zase muselo riešiť cez upírov, ktorí ich dostali na palubu.

Jasmine unavene driemala na sedadle. Will s ňou sotva prehovoril a nechápala, ako sa mohol tak zmeniť. Ešte aj keď bol vrcholne naštvaný, v kancelárii s ňou vždy flirtoval.

Tohto muža nepoznala.

Bol jej cudzí.

A patrila mu.

Len čo v hlavnom meste vystúpili uprostred noci, vedela, že niečo sa zmenilo. Na letisku ich čakala skupina mužov a žien v tmavom oblečení.

Will sa napol a naklonil sa k nej. „Pokojne. To je miestny kráľ upírov a jeho ochranka.“

A to ju malo upokojiť?

Will podišiel k jednému s mužov a podali si ruky. „Vaše Veličenstvo,“ pozdravil ho s miernym úklonom.

„Willahelm, drahý priateľ,“ usmial sa kráľ a naznačil mu, aby sa zdržal poklony. „Vitaj vo Švédsku.“ Pozrel mu ponad plece. Zamračil sa. Jeho modré oči sa sústredili na nápadný obojok na Jasmininom krku. Bol prvý, kto si ho vôbec všimol. Zdalo sa, že ho nikto nevidí.

Ako si tak premeriavala jeho mohutnú postavu a dlhé blond vlasy, pochopila, že je Viking ako Will. Kedysi museli byť priatelia a to sa očividne nezmenilo.

„Will, ty si ju...“

„Tu nie,“ prerušil ho. „Je to... komplikované.“ Otočil sa k nej. „Jasmine, toto je Axel, kráľ švédskych upírov. Axel, Jasmine. Žena, ktorá ma čoskoro zbaví plodnosti a možno aj života.“

Axel sa zachechtal. „Teší ma, slečna.“ Podal jej ruku a nadýchol sa. Cítil človeka.

„Nenechaj sa oklamať, Axel,“ zamrmlal Will. „Je nesmrteľná.“

Axel len kývol hlavou a odviedol ich k autám pred letiskom, ktoré ich odviezli do jeho paláca.

V pokoji jeho pracovne sa usadili do kresiel a kráľ ponúkol Willovi balík krvi. Potom sa posadil za stôl. „Tak hovor. Prečo si tej žene musel dať obojok?“ Nepriateľsky pozrel na Jasminin krk.

Will odhodil prázdny sáčok a dotkol sa jej čelenky. Trhla sebou. Pohladil ju po líci. „Pokojne, Jasmine. Axel by za teba dal aj vlastný život. My všetci.“

Presvedčená o tom nebola. Pozrela mu do očí a konečne uvidela niečo podobné mieru. Nechcel jej ubližovať. Len nepoznal inú možnosť. Pomaly vydýchla a prikývla. Nech je to akokoľvek, upíri musia vedieť, čo sa deje.

Will sa váhavo usmial a stiahol jej čelenku z vlasov.

Axel zalapal po dychu a vstal. „To nie je možné!“ vykríkol.

„Uisťujem ťa, že je.“ Prehrabol Jasmine vlasy.

„Myslel som si...“ S hlbokou úctou prešiel popred ňu. Oči sa mu od dojatia leskli. „Nevymreli?“

Jasmine si odkašľala. „Ja a moje tety sme posledné na svete. Ukrývali sme sa.“

Axel neodolal a zovrel v ruke farebný prameň. „Nemôžem tomu uveriť.“

Will mu porozprával, čo sa za posledné dni odohralo a nevynechal ani udalosti vo Valhalle. Axel pozorne počúval. Čoraz viac sa mračil. Nakoniec sa vrátil za svoj stôl a oprel sa oň lakťami.

„Pokiaľ sa valkýry rozhodnú otvoriť brány Valhally, budú z toho len problémy. Už aj tak nás nemajú rady.“

„Brian to urobil zámerne. Chce, aby sme bojovali.“

„O tom nepochybujem. Práve preto by si ho mal čím skôr nájsť. A vziať mu dýku.“

„Nepôjdem proti nemu, kým nebudem presne vedieť kam až moc dýky siaha.“

„To znie rozumne. Dnes v noci by ste ale mali prespať u mňa. Jasmine vyzerá, že spánok potrebuje.“ Súcitne pozrel na zničenú bosorku.

„Ďakujeme, Axel. Zajtra ráno vyrazíme.“

Axel ich ubytoval v luxusnej izbe svojho paláca, poslal im večeru a priniesol čisté oblečenie. V Jasmine stále bublal hnev a túžbu vyškriabať Willovi oči prekonala len túžba osprchovať sa.

Urazene sa posadila na posteľ a prepaľovala ho pohľadom, kým on potichu hovoril s kráľom vo dverách. Neušla jej ich podobnosť. A zrejme aj spoločný pôvod.

Vikingovia. A nie obyčajní.

Will sa rozlúčil s priateľom a zavrel za ním dvere. Opatrne pozrel na Jasmine. Vôbec nepochyboval, že keby mohla, zabije ho. Pomaly.

„No? Asi nie som jediná, ktorá má čo vysvetľovať.“ Prísne naňho pozrela.

Asi nie. Sú veci, ktoré zatajil aj svojmu kráľovi. Nie aby nad ním nemal moc, ale nemal právo o tom hovoriť. Sľúbil to kedysi dávno. „Ehm... čo takto sprcha?“

Asi zle počula. „Sprcha? Dal si mi obojok, ktorý ma núti poslúchať ťa, ťaháš ma do Ásgardu a navrhuješ mi sprchu?“

Bol unavený. Príliš unavený. Mykol plecami. „Ako chceš. Ja idem pod teplú sprchu a len v nej som ochotný dať odpovede.“ A zmizol v kúpeľni.

Jasmine trucovala celú jednu minútu. Potom to vzdala a nenávidiac sama seba vošla za ním. Will práve nastavil vhodnú teplotu a vyzliekol si tričko.

Do pekla aj s obojkom, teraz by mu padla k nohám aj bez neho! Prinútila sa pozrieť mu do očí.

„Nechceš sa vyzliecť?“

„Nie.“ Sklopila dosku toalety a posadila sa na ňu. „Ty si vlez do sprchy a ja budem počúvať.“

Will ju mohol prinútiť poslúchnuť ho. Veľmi rád by mal v sprche nahú, mokrú bosorku, ktorá nemôže povedať nie, ale dnes už narušil jej práva dostatočne. A nech nad ním stoja všetci anjeli, ženu by k niečomu takémuto nikdy nenútil.

Prešiel k nej a vzal jej jemnú tvár do dlaní. Kľakol si, aby boli na jednej úrovni. „Jasmine, ja som ti nechcel ublížiť.“ Myslel to vážne. Vždy sa musela spoliehať sama na seba. Trpela, aby prežila. Nebude trpieť, aby prežil on a jemu podobní. Aj keby ju k tomu mal nútiť.

Odfrkla si. „Iste.“

Posunul sa ešte bližšie a vpil sa do jej nádherných fialových očí. „Viem, čo by si urobila. Šla za Brianom. Po dýku. To nedovolím. Je to vrah. Ide po nás. Kvôli upírom teraz o tebe vie.“

Ach nie, tie jeho psie oči... „Will...“

„Nie. Ochránim ťa. Už nemusíš utekať, Jasmine. Upíri za teba nasadia život. Nie naopak. Len mi, prosím, ver.“

Ťažko sa jej verilo, že by jej niekto pomáhal. Že by sa jej zastal. „Valkýry vám ublížia. Tebe.“ Oči sa jej zaplnili slzami.

„Nie, ak ich zastavíme. Spolu.“ Palcom ju hladil po líci. Cítil jej vyčerpanie. Nie to fyzické, ale duševné. Vždy sa starala o seba a o rodinu. O ich utajenie. Nemohla žiť slobodne. Chcel jej dať ten pocit voľnosti, ktorý pramení z bezpečia. Aj keď si zvolil zvláštnu metódu.

Jasmine sa dotkla čelom Willovho. Triasla sa. „Bojím sa, Will.“

„Pokojne.“ Krátko ju pobozkal. „Napravíme to.“ Vstal a podal jej ruku. Keď ju stisla, prešiel ňou záblesk mágie a obojok zmizol.

Pochopila to ako bielu vlajku. Usmiala sa. „Chceš ísť do sprchy s bosorkou?“

Oči mu potemneli. „Áno. S nahou bosorkou,“ upresnil a pritiahol si ju k sebe.

Zneistela. „Dobre.“ Vyzliekla si tričko. „Ale budeš rozprávať, Willahelm. Nech ti nič iné nebehá po rozume.“

Trucovito odul peru.

Jasmine sa zazubila a zhodila zo seba všetko okrem spodného prádla. „No poďme, Viking, čas na reči.“ Postavila sa pod teplý prúd.

Will sa ani len nesnažil skrývať erekciu. Jasmine v spodnom prádle vyzerala na zahryznutie. Krajkovom spodnom prádle. Bola hebká a nevidel jej pod kožou kosti, za čo bol vďačný. Prsia jej napínali podprsenku a potichu ho prosili, aby ich vyslobodil. Predsavzal si, že to urobí.

Vyzliekol sa úplne donaha a pridal sa k nej. Okamžite ho obklopila para a teplo. Jasmine veľavýznamne pozrela na jeho vztýčenú mužnosť. „Tak preto sa o Vikingoch hovorí, že sú veľkí a statní?“

Spokojne sa vystrel. „Možno. A máme aj veľkú výdrž, vieš o tom?“

Zahryzla si do pery. S Willom sa... nebála. Seba. Svojich schopností. Impulzívne ho vzala do ruky a nadskočila pri tom pocite.

Will zasyčal a zaklonil hlavu. „Mýlil som sa, máme nulovú výdrž, tak prestaň!“

Pritisla sa k nemu mokrým, klzkým telom. „Čo? Si? Zač?“

Tak on má všetku krv z mozgu preč a ona chce rozoberať jeho pôvod? „Jasmine...“

Pustila ho a našla fľaštičku s mydlom. „Urobíme to po mojom. Ty mi povieš, čo chcem vedieť a ja... namydlím svojho mocného bojovníka.“

Tomu už hovoril vyjednávanie. „Beriem. Ale vyzlečieš sa.“

Ustúpila. Potom sa uškrnula. „Iba ak bude odpoveď uspokojujúca. Tak sa snaž, Viking.“

Bohovia, teraz by jej povedal aj to, čo nevie. Prinútil pár krviniek vrátiť sa mu do mozgu. „Môj otec bol Viking a jedna z jeho germánskych otrokýň mu porodila mňa. Nezostal som veľmi verný svojmu dedičstvu. Spolu so skupinou mužov som sa vydal na cesty. Priplietli sme sa do mnohých bojov. Stali sa z nás žoldnieri.“ Oči sa mu zahmlili pri tých spomienkach. „Môj otec ma nemal práve rád. Poslal ma do výchovy preč a... no, pre takých ako ja to bolo o prežití.“

„Prečo?“

Preglgol. „Neustále boje. Tvrdý tréning. Spánok bol luxusom. Stal som sa niečím... niečím, čo nebolo celkom ľudské.“

Jasmine sebou trhla. Čím si jej bláznivý Viking prešiel?

„Ak sme chceli jesť a mať si čo obliecť, museli sme bojovať. Niekedy kradnúť. Poslúchať tých, čo platili. Bol som len o niečo viac než otrokom.“

Ten osud Jasmine dobre poznala. Žiť zo dňa na deň. Cítiť únavu pri každom pohybe. Pri každom nádychu.

Will rozprával ďalej. „Raz sme boli nútení ísť do boja o pôdu. Obyčajná šarvátka medzi dvoma nenažranými vládcami.“

„Tam si padol?“

Pokrútil hlavou. „Bojovalo sa celý deň. Boli sme v oslabení, nepriateľ mal veľkú presilu. Chceli sme sa stiahnuť, ale ten, čo si nás najal, nám to zakázal. Povedal, že koho uvidí mimo bojové pole, zabije ho. Mal na to pripravených niekoľkých mužov. Vlastných. Tých do boja neposlal.“

Jasmine si prikryla rukou pery. „To je strašné!“

Bolo. Kedysi. Will to už videl len ako vyblednutú spomienku. „Do jedného sme... padli vyčerpaním. Doslova. Ubojovali sme sa na smrť.“

Nedokázala si ani len predstaviť to vypätie. Bojovať a vyhrať alebo umrieť. Nič medzi tým. Doslova ho uštvali. „Ale prežil si...“

Opäť krútil hlavou. „Ódin. Videl to. V poslednej chvíli zasiahol. Boli sme vážne zranení, ale mal so sebou niekoľkých upírov. Premenili nás. Potom nás vzal do Ásgardu. Tam nám prezradil, že nás sleduje celý život. Označil si nás ešte pred narodením, pretože naším osudom bolo stať sa bojovníkmi. Pravými Vikingami. Na výmenu nechcel nič, len sľub vernosti.“

„Takže si niečo ako jeho poddaný?“

„Nie, som Salvatorov poddaný. Ódin vždy upírom pomáhal, aj keď sa už na to zabudlo. Chcel, aby sme sa stali ochrancami. Presným opakom toho, čím sme boli. Mali sme udržiavať mier. Mať vplyv v každom kúte, a v prípade vojny by sme v jeho mene ochraňovali nevinných.“

Jasmine konečne docvaklo. „Preto si veliteľom špiónov. Ty chrániš Britániu!“

Usmial sa a pritiahol ju k sebe. Nebránila sa. „Správne. A ak by ju ktokoľvek napadol, všetci z mojej družiny sa spojíme a obránime ho.“

„Axel? Aj on...“

„Áno, aj Axel bol so mnou. Sme ako bratia. Preto chcem ísť do Ásgardu. Tam nájdeme riešenie. Nedovolím Brianovi rozpútať vojnu medzi valkýrami, Vikingami a Britániou.“

Jasmine sa mu lícom oprela o plece. „My to vyriešime.“ Odstúpila, v očiach veselé ohníčky. „A keďže si bol taký dobrý... dostaneš odmenu.“ Rozopla si podprsenku a odhodila ju na podlahu. Nohavičky šli hneď za ňou.

Willovi vyschlo v krku. Vedel, že Jasmine je rozkošná, ale vidieť ju úplne nahú bola ako príjemná rana do žalúdka.

„Dosť bolo rečí,“ vyhlásil a stiahol ju k sebe, aby sa ich telá čo najviac dotýkali. Jasmine sa zachvela a vlasy sa jej zježili. Zbožňoval to na nej.

„Will...“ zastonala, keď jej jazykom prešiel po krivke krku. Nedovolil jej odtiahnuť sa, keď sa jej nechty zmenili na pazúry.

„Štyri roky, Jasmine,“ povedal chrapľavo. „Nečakám už ani minútu.“ Oprel ju o chladnú stenu.

V Jasmine sa budil strach. Ublíži mu. Určite mu ublíži! „Nie!“

Will to slovo po prvý raz v živote u ženy ignoroval. Prstom jej obkrúžil bradavky a potešene sledoval, ako zaklonila hlavu. Ako dlho nemala sex? Museli to byť dekády.

„Čo si urobila tomu mužovi?“ opýtal sa.

Neisto naňho pozrela. Odkiaľ to vie?

Will ju zdvihol do náručia. „Viem, že počas sexu sa niekedy nekontrolujete.“

Naprázdno preglgla, keď ju položil na posteľ. Musí mu to povedať. „Bolo to koncom devätnásteho storočia. On bol šľachtic a stretávali sme sa. Vedela som, že nikdy nebudeme spolu, ale zmierila som sa s tým, že budem len jeho milenkou.“

Willom prešiel hnev nad tým, že niekomu nebola dosť dobrá na plnohodnotný vzťah. Že zneužil jej postavenie vo svoj prospech.

Jasmine privrela oči a pokračovala. „Bola som panna a nebudeme si klamať, že to nebolí. Nebol práve citlivý a ja som ani nebola poriadne vzrušená. Prosila som ho, aby prestal, spomalil.“ Striasla sa. „A on mi zapchal ústa a povedal, že som žena a je mojím údelom trpieť pre jeho dobro.“

Upír zasyčal. Keby tam bol, sám ho uškrtí.

„Rozzúrilo ma to. Premenila som sa a pazúrmi ho doškriabala tak veľmi, že skoro vykrvácal. Šla som za tetami a tie ho pomohli vyliečiť. Ušli sme z krajiny a viac som o ňom nepočula. Odvtedy sa bojím... veď vieš.“

Nečudoval sa. Ale Jasmine si musí uvedomiť, že on je upír a sotva vykrváca. A navyše, uškrnul sa, rozhodne sa postará o to, aby ho prosila nech do nej vstúpi.

Pohladil Jasmine po líci. „Zaslúžil si to.“

Otvorila svoje podmanivé oči a smutne sa usmiala. „My dvaja si proste nie sme súdení.“ Čo ju priam fyzicky bolelo.

Will sa spokojne uškrnul. „Ale áno, miláčik. Sme.“ Vstal a zhodil z postele nepotrebné množstvo vankúšov. „Sme pre seba ako stvorení.“ Vyceril na ňu zuby.

Jasmine pred ním začala na posteli cúvať. „Will...“

Chytil ju za členok a stiahol späť. Ležala natiahnutá na posteli ako hviezda. Hrozivý upír vyliezol k nej ako tiger a opatrne jej zahryzol do pery.

Zastonala. Dlhé roky odmietané telo chcelo svoje. A ona už nemala silu mu to odoprieť. „Ak... ak ti ublížim,“ vzdychala, keď jeho pery postupovali cez krk k stuhnutým bradavkám. „Bude to tvoja vina. Ach!“

Jeho zuby nežne skúšali pevnosť drobného výčnelku. „Beriem na vedomie,“ zamrmlal. Privrel oči. Chutila ešte lepšie, než si predstavoval. A on si predstavoval často.

Keď bol spokojný so svojím mučením, presúval sa cez hebké bruško stále nižšie. Jasmine, tak ako väčšina nesmrteľných, nemala na tele nežiaduce ochlpenie. Doteraz si myslel, že to platí len pre upírov a možno anjelov.

Nuž, aj on sa učí celý život. Zovrel jej stehná a zaútočil na jej citlivé miestečko jazykom.

Jasmine sa s výkrikom prehla do oblúka, keď ju zaliala nepoznaná slasť. Pokúsila sa ho odstrčiť, ale ľahko ju premohol. Držal jej stehná v takom uhle, že sa nemohla hýbať, len kričať a prosiť.

Bosorka vyvádzala ako šialená. Nechty mala zahrotené a ani nechcela vedieť, ako je na tom jej tvár. Ale pri tých všetkých pocitoch... necítila paniku ako kedysi.

Tá zvláštna zraniteľnosť ju... vzrušovala. Hlboko vnútri vedela, že Will jej neublíži. Že ho nevydesí jej bosorácka časť. Že sa jej silou vyrovná.

Usmiala sa a zabudla dýchať, keď urobil jazykom akýsi zázračný pohyb a ponoril do nej dva prsty.

Nezvládla to. Vybuchla a zmietala sa pod ním, neustále sa pokúšala vykrútiť z jeho dosahu, zatiaľ čo on sa naďalej veselo hral s jej odrazu príliš citlivým telom.

Will počkal, kým sa prestala chvieť, potom sa víťazne odtiahol a pozrel jej do lesknúcich sa očí. „Ešte nejaké výhrady k tvojim úbohým skúsenostiam?“

Pokrútila hlavou, neschopná slov.

Zasmial sa a trochu necitlivo ju pretočil na brucho.

„Hej, čo to...“

S vycerenými zubami ju pohladil po mäkkom pozadí, ktoré mu štyri roky nedalo spávať. „Keď toto všetko skončí, vyhodíme všetky tvoje nohavičky. Niečo takéto chutnučkénebudeš zakrývať.“

Usmiala sa a otočila sa k nemu tvárou. „Ani keď ti poviem, že som si práve kúpila čierne čipkované prádielko?“

Zastonal a penis mu ešte viac stvrdol. „Bosorka. Mizerná bosorka.“ Ľahol si na bok a pritiahol si ju chrbtom k sebe. Jemne jej nadvihol nohu a bez varovania do nej vnikol.

Jasmine si zahryzla do pery a zovrela okraj postele. Počula, ako jej upír zastonal a rukou nahmatal jej vztýčenú bradavku. Vzdychla. Ten bastard dokázal pár opatrnými pohybmi nájsť uhol, pod ktorým jej celé telo zoslablo a prahlo len po jedinom.

Will si vychutnával každú jednu sekundu. Jej vnútro ho tesne obklopilo, vtiahlo a odmenilo nepatrnými sťahmi. Pobozkal Jasmine na miesto, kde jej na krku pulzovala žila, a opatrne zahryzol. Nemal ešte odvahu napiť sa jej krvi.

Chabo vykríkla. Takmer umrela, keď sa v nej pohol. „Will...“

Zrýchlil tempo. Dlho to nevydrží, ale ak sa nemýlil, aj ona melie z posledného. Rukou našiel miesto, kde boli spojení, a začal ju hladiť.

Roztriasla sa. Prispôsobila sa jeho výpadom. Pokožka jej žiarila, ako ich zalial pot, a medzi vzdychmi vyslovovala jeho meno.

To ho dostalo cez okraj. Prinútil ju pootočiť k nemu tvár a naposledy tvrdo prirazil. Jej výkrik utlmil ohnivým bozkom.

Jasmine videla pred očami hviezdičky a jediné, čo ju držalo pri živote, bol Willov bozk. Zatla nechty do jeho pokožky a nechala sa unášať vlnami sladkej bolesti.

Trvalo nesmierne dlho, kým sa obaja spamätali dosť na to, aby sa pohli. Will z nej vystúpil a pritiahol si ju k sebe. Jasmine sa pokojne uložila na jeho hrudi. Tešilo ju, že jeho srdce bije rovnako divoko ako to jej.

Pohladil ju po vlasoch. Prstami sa pohrával s dvoma farebnými prúžkami.

„Will?“

„Hmmm?“

Pobozkala ho na vypracovanú hruď. „Vďaka za pochopenie.“

Zovrel ju pevnejšie. „Vďaka za dôveru.“

Áno, dôvera. Niečo, čo sa v jej živote často nevyskytovalo. Položila dlaň na jeho srdce. Preplietol im prsty. Viac slov v tej chvíli nepotrebovali.

Poznámka od Ali

Kde bych měla začít?

S výsměchem? Zármutkem?

Ne. Nechci začít tím, kde jsem teď.

A nechci tak ani skončit.

Začneme tímhle. Pravdou. Všechno okolo nás se neustále mění. Dneska je zima. Zítra přijde teplo. Květiny kvetou, pak vadnou. Ti, které milujeme, můžeme začít nenávidět. A život… život může být v jednu chvíli dokonalý a v druhou zmatený. Naučila jsem se to tím horším způsobem, když mí rodiče a milovaná mladší sestra umřeli během bouračky a otřásli tak každou skulinkou mého srdce.

Udělala jsem, co jsem mohla, abych ho dala zase dohromady, ale - tik tak. Další změna.

Změna, která mě stála všechno.

Respekt mých přátel. Můj nový domov. Můj smysl. Moji pýchu.

Mého přítele.

A je to moje vina. Nemůžu vinit nikoho jiného.

Jedna chyba zrodila tisíce dalších.

Věděla jsem, že tam venku jsou monstra. Zombie. Věděla jsem, že nejsou těmi nemyslícími bytostmi, jak je ukazují filmy a knihy. Existovali v duchovní formě, nevidění neobdarovanýma. Byli rychlí, odhodlaní a někdy i chytří. Hladověli po zdroji života. Našich duších.

Já vím, vím. Je to k smíchu, že? Neviditelná stvoření odhodlaná hodovat na lidech? Prosím vás. Ale je to pravda. Vím to, protože jsem se stala akcí sněz co můžeš - a nabídla své přátele jako dezert.

Teď už nebojuju jen se zombii. Teď bojuju za to, abych zachránila život, který jsem se naučila milovat.

A uspěju.

Tik, tak.

Je čas

Kapitola 1

Začít na začátku

O několik měsíců dříve

Víc a víc jsem snila o bouračce, která zabila mé rodiče a mladší sestru. Znovu jsem prožívala ty chvíle, kdy se naše auto znovu a znovu otáčelo. Zvuky železa narážejícího do cesty. Tu nehybnost, která potom nastala, a já byla jediná, kdo byl vzhůru… možná jediná naživu.

Bojovala jsem, abych se dostala z pásů, zoufale jsem chtěla pomoct malé Emmě. Její hlava byla otočená v divné pozici. Matčina tvář byla roztržená jako vánoční šunka a otcovo tělo bylo mimo auto. Panika mě zblbla a já se hlavou praštila do ostrého kusu železa. Temnota mě celou pohltila.

Ale v mých snech jsem sledovala, jak matka otevřela oči. Byla zprvu dezorientovaná, sténala bolestí a snažila se pochopit chaos okolo ní.

Neměla problém s pásem jako já, uvolnila se a otočila se, její pohled přistál na Emě. Slzy jí začaly kanout po tvářích. Podívala se na mě a zalapala po dechu, natáhla se a položila svou chvějící se ruku na mou nohu. Proud tepla mě zaplavil a posílil.

„Alice!“ zakřičela a zatřásla mnou. „Vstávej.“

Okamžitě jsem se vzbudila.

Lapala jsem po dechu, tělo pokryté potem, podívala jsem se okolo. Viděla jsem zdi v barvě slonové kosti a zlata, pomalované kroutícími se vzory. Starožitnou skříň. Chlupatý bílý koberec na zemi. Mahagonový noční stolek s lampou Tiffany hned vedle fotky mého přítele Cola.

Byla jsem v mé nové ložnici, v bezpečí.

Sama.

Moje srdce bušilo proti žebrům, jako by se snažilo dostat na svobodu. Zatlačila jsem ten sen do pozadí mysli a přesunula se na okraj postele, abych vykoukla z okna a nalezla trochu klidu. I přes úžasný výhled - zahrada byla zalita jasně zbarvenými divokými květinami, které nějak odolaly říjnovému zimnímu počasí - se můj žaludek stáhl. Noc byla v plném rozkvětu, a stejně tak příšery.

Mlha, která se hodiny stáčela na horizontu, se konečně roztáhla, šplhala výš a výš k mým oknům. Měsíc byl kulatý a v úplňku, který hořel oranžovou a rudou, jako by jeho povrch byl pořezaný a krvácel.

Všechno bylo možné.

Zombie byli dnes v noci venku.

Moji přátele tam byli taky, bojovali proti těm příšerám beze mě. Nenáviděla jsem se za to, že jsem usnula v tak kritické chvíli. Co kdyby potřebovali pomoct? Volali mi?

Z koho jsem si střílela? Nikdo mi nezavolá a nezáleží na tom, jak moc by mě potřebovali.

Vstala jsem a začala pochodovat po pokoji, proklínala jsem zranění, které mě držely uvnitř. No tak jsem byla pořezána před pár týdny od jednoho boku k druhému. A co? Stehy mi už odstranili a kůže začala dělat jizvy.

Možná bych se měla jen vyzbrojit a jít ven. Raději zachráním někoho, koho mám ráda, a risknu další smrtelné zranění, než dělat nic a zůstat mimo nebezpečí.

Ale… nevěděla jsem, kam skupina šla, a navíc, pokud se mi povede je vystopovat, Cole zešílí. Bude rozptýlený.

Rozptýlení zabíjí.

Sakra, udělám, co mi řekli, a počkám.

Minuty se natáhly na hodiny, když jsem pokračovala v pochodování, pocit tíhy se ve mně zostřoval s každou další sekundou. Vrátí se všichni živí? Ztratili jsme dva bojovníky jen za poslední měsíc. Nikdo z nás nebyl připraven ztratit někoho dalšího.

Panty na mých dveřích zaskřípaly.

Cole vešel do pokoje a zamkl, ujistil se tak, že nikdo nevtrhne dovnitř. Zaplavila mě úleva a byla jsem nadšená.

Byl tady. Byl v pořádku.

Byl můj.

Přejel mě pohledem a já se zachvěla, čekala jsem vizi… doufala v ni.

Od toho dne, kdy jsme se potkali a naše oči se setkaly, zažívali jsme malé střípky budoucnosti. Viděli jsme, jak to děláme, jak bojujeme proti zombie, a dokonce jak relaxujeme na houpačce. Dnes, stejně jako skoro každý den od mého bodnutí, jsme nezažili nic než zklamání.

Jak to, že ty vize skončily?

Hluboko uvnitř jsem si myslela, že jeden z nás si vybudoval nějaký druh emocionální zdi - a věděla jsem, že to nejsem já.

Byla jsem mu až příliš otevřená.

Jako vždy vrhal dostatek testosteronu, aby přitáhl pozornost každé holky v okruhu deseti míl. I přesto, že mu bylo jen sedmnáct, vypadal mnohem starší. Měl obrovské zkušenosti na bojišti, bojoval s lidmi/ zombiemi od té doby, kdy dokázal chodit. Taky měl velké zkušenosti s holkami. Možná příliš mnoho. Prostě věděl, co říct... jak se dotknout… a my se rozplývaly. Nikdy jsem nepotkala nikoho, jako byl on. A pochybovala jsem, že ještě někdy potkám.

Byl celý v černém jako fantom noci. Tmavé vlasy upravené do špiček, s listy a větvičkami zapletenými do nich. Neobtěžoval se tím, že by si umyl obličej, takže jeho tváře byly zabarvené černou barvou, špínou a krví.

Tak sexy. A žhavý.

Jeho fialové oči byly skoro jako z jiného světa, jasně uzavřené, nebylo možné v nich číst, dokonce i jeho rty byly pevně stisknuty k sobě v mučivé linii. Znala jsem ho a věděla, že tohle byl jeho nejtvrdší výraz.

„Ali, co děláš venku z postele?“

Ignorovala jsem tu otázku stejně jako jeho drsný tón, věděla jsem, že oboje vychází z hloubky jeho obav o mě. „Co je špatně?“ zeptala jsem se. „Co se tam venku stalo?“

Ticho. Odzbrojil se, sundával dýky, zbraně, náboje a jeho oblíbenou osobní kuši. Prvně přišel za mnou, došlo mi, ani se neobtěžoval zastavit u sebe doma.

„Kousli tě?“ zeptala jsem se. Trpí? Zombie kousnutí zanechá spalující toxin. Ano, měli jsme protilék, ale lidské tělo dokázalo snést jen něco, dokud tomu nepropadne.

„Viděl jsem Hauna,“ nakonec odpověděl.

Ah ne.„Cole, je mi to líto.“ Před nějakou dobou, byl Haun zabit zombiemi. Fakt, že ho Cole znovu viděl, znamenal jedinou věc. Haun vstal ze svého hrobu jako nepřítel.

„Myslel jsem si, že se to stane, ale nebyl jsem na to připravený.“ Následovalo Colovo triko.

Jeho vyrýsované tělo mě vždycky zanechalo bez dechu, a tahle chvíle nebyla výjimkou, i přes příšernost našeho rozhovoru. Natáhla jsem se k němu - ty nádherně bezbožné propíchnuté bradavky, svalnatá hruď a vypracované břišáky s množstvím tetování. Každý obrazec, každé slovo pro něj něco znamenalo, od jmen jeho přátel, které ztratil ve válce, až po obraz smrtky s kosou. Protože tím on byl. Zabiják zombie.

Byl to totálně špatný kluk - nebezpečný muž, kterého monstra nechtěla najít ve své skříni.

Překlenul vzdálenost mezi námi. Chvěla jsem se očekáváním, očekávala jsem, že mě obejme. Místo toho mě obešel, padl na postel a zakryl si tvář dlaněmi.

„Změnil jsem ho v prach. Ukončil to navždy.“

„Moc mě to mrzí.“ Svezla jsem se vedle něj a přejela mu prsty přes stehno, nabízejíc tak útěchu. Věděla jsem, že to chápe, že doopravdy nepřeměnil v prach Hauna, dokonce ani jeho duši. Ta příšera, se kterou bojoval, neměla Haunovy vzpomínky nebo jeho osobnost. Měla jeho tvář, ale nic víc. Jeho tělo bylo jednoduše jen skořápka nekonečného hladu a zlomyslnosti. „Musel jsi to udělat,“ dodala jsem. „Pokud bys jej nechal jít, vrátil by se pro tebe a tvé přátele a udělal by vše pro to, aby nás zničil.“

„Já vím, ale vůbec to není snadnější.“ Vydal chvějící se povzdech.

Zadívala jsem se na něj pozorněji. Měl několik řezných ran na rukou, hrudi a břiše. Zombie byly duše, zdroj života - nebo posmrtného života v jejich případě - a mohlo se s nimi bojovat jen v podobě duše. To byl důvod, proč se zapojovaly a proč jsme my byli nuceni jít mimo tělo, jako když je ruka vytažena z rukavice. A i přesto, že jsme opustili naše těla zamrzlá na místě, ta dvě těla byla stále propojená. Jakékoliv zranění dostalo jedno, dostalo jej i druhé.

Odešla jsem do koupelny, namočila několik žínek a vzala tubu antibiotického krému.

„Od zítra začnu znovu trénovat,“ řekla jsem, zatímco jsem ho ošetřovala, a oba nás tak rozptýlila.

Díval se na mě skrze své řasy, které vypadaly, jako by je měl nalíčené. „Zítra je Halloween. Všichni z nás mají volno ve dne i v noci. A mimochodem, beru tě na párty v kostýmech do klubu. Přemýšlím nad tím, že zůstaneme u toho potlučení a modřin a půjdeme jako nezbedná sestřička a ještě nezbednější pacient.“

Můj první den venku bude rande s Colem. Ano, prosím. „Myslím, že budeš hodně sexy sestřička.“

„Já vím,“ řekl. „Jen počkej, až uvidíš moje šaty. Ani jako courovské se nedají popsat. A ty budeš samozřejmě vyžadovat koupání.“

Nesměj se.„Sliby, sliby,“ sykla jsem, pak se pokusila pokračovat víc vážně. „Ale já nezmínila lov.“ Příliš mnoho lidí bude venku a někteří budou oblečení jako zombie. Na první pohled nemusíme být schopni rozeznat opravdovou hrozbu od žádné. „Jen jsem zmínila trénink. Budeš cvičit zítra ráno, ne?“ Vždycky cvičil.

Ignoroval moji otázku a řekl: „Nejsi připravená.“

„Ne, ty nejsi připravený na to, abych byla připravená, ale je to tak, ať už se ti to líbí, nebo ne.“

Zamračil se na mě, temně a nebezpečně. „Opravdu?“

„Ano.“ Nemnoho lidí se postaví Colu Rollandovi. Všichni v naší škole ho berou jako plnohodnotného predátora, víc jako zvíře, než člověka. Divokého. Nebezpečného. Nemýlili se.

Cole by se nezdráhal někoho roztrhnout – kohokoli - při sebemenší urážce. Kromě mě. Já si mohla dělat, co jsem chtěla, říct, co jsem chtěla, a on byl okouzlen. I když se mračil. A bylo to zvláštní, rozhodně něco, na co jsem nebyla zvyklá - mít moc nad někým jiným - ale lhala bych, kdybych nepřiznala, že se mi to líbí.

„Dva problémy v tvém plánu,“ řekl. „První, nemáš klíč k posilovně. A druhý, je šance, že instruktor bude najednou nedosažitelný.“

Vzhledem k tomu, že instruktorem byl on, vzala jsem jeho slova jako jemnou výhružku a povzdechla si.

Když jsem se prvně připojila k jeho skupině, vhodil mě do boje bez jediného zaváhání. Myslím, že věřil svým schopnostem, že mě ochrání před jakýmkoli ohrožením, spíš než by věřil mým schopnostem.

Pak jsem je prokázala a on ustoupil.

Pak mě nechtěně zranil.

Ano. On. Zaměřil se na zombie, která na něj dorážela a kousala ho; já přišla, abych pomohla a jediným dotykem ji změnila na prach, jediná věc, která mě chránila před zásahem. Cole už si odpustil.

Možná to byl důvod, proč vystavěl tu zeď.

Možná potřeboval připomínku toho, jak vychytralá dokážu být.

„Cole,“ řekla jsem chraptivě a on přivřel víčka.

„Ano, Ali.“

„Tohle.“ Pousmál se, když moje ruce obtočily jeho kotníky - a zatáhly. Sjel z postele a přistál na zemi.

„Co to, sakra?“

Vylezla jsem na něj a přitiskla mu tak ramena k podlaze. Ta akce způsobila, že moje jizva začala pulsovat, ale zamaskovala jsem bolest dalším úsměvem. „Co hodláte udělat teď, pane Hollande?“

Záměrně po mně přejížděl pohledem a potěšení mu zastřelo zorničky. „Myslím, že si prostě užiju ten výhled.“ Chytil mě v pase a stiskl, aby se ujistil, že má mou plnou pozornost. „Z tohohle úhlu můžu vidět tvoj-“

Zadržovala jsem smích a ohnala se po něm.

„Kraťasy,“ dokončil a chytil moji ruku těsně před zásahem. Neměla jsem šanci odtáhnout se. Přetočil se na mě, natáhnul mi ruce nad hlavu a držel mě tak.

Zákeřný zabiják.

„Co uděláte teď, slečno Bell?“

Zůstanu prostě takhle a užiju si to? Mohla jsem z něj cítit borovice a mýdlo, jeho vůně. Mohla jsem slyšet, jak se naše dechy propojily. Mohla jsem cítit horko a tvrdost jeho těla tisknoucího se proti mně.

„Co bys chtěl, abych udělala?“ Setkala jsem se s jeho pohledem a vzduch kolem nás zhoustnul, jako by byl nabitý elektřinou.

Dotkne se mě?

Chtěla jsem, aby se mě dotkl.

„Nejsi ještě připravena na to, co bych chtěl, abys udělala.“ Sledoval moji tvář, když se natáhl mezi nás, jeho činy popíraly jeho slova… prosím, prosím… dokud pomalu nevytáhl lem mého trika a neodkryl tak každý centimetr poraněné kůže.

Podíval se na ni a břicho se mi zachvělo. Sakra, celá jsem se chvěla. Sjel pomalu dolů a políbil okraj rány, pak druhý, uniklo mi zasténání.

Prosím, víc.

Ale uběhla chvíle, pak další, a on se pouze vrátil do své dřívější pozice, čímž mě přiváděl k šílenství svou blízkostí, ale nikdy neudělal nic, aby uvolnil to napětí ve mně.

„Jeden týden odpočinku,“ řekl, čelist se mu stáhla, jako by ta slova musel nutit, aby vyšla ven. „Doktorovo nařízení.“

Zakroutila jsem hlavou. „Zeptám se Bronxe a Frostyho, jestli mě budou trénovat.“

„Možná zpočátku.“ Rozhodně. Každý vždycky dodržoval Colova pravidla. Dokonce i jiní alfa muži rozpoznají silnějšího, horšího predátora. „Jak chceš, ale já mám tajnou zbraň.“

Vytáhl obočí. „A to je co?“

„Jsi si jistý, že to chceš vědět?“ zeptala jsem se a třela se koleny přes jeho boky.

„Ano. Řekni mi to.“ Jeho chraplavý hlas poklesl.

Moje kolena vyjela výš, pořád výš, a on se přestal úplně hýbat, čekal, co udělám v příští chvíli. Měla jsem dvě možnosti. Zkusit ho svést, abychom to dělali - ten způsob, jak se na mě díval… možná bych mohla tentokrát uspět - nebo dokázat, že je třeba se mnou počítat.

Někdy jsem nenáviděla svoje priority.

Položila jsem nohu proti jeho ramenům a zatlačil vší silou. Padl dozadu a najednou byl na kolenou.

„S tebou? Rozptýlení,“ vyprskal jsem.

Smál se, zvedl mi nohu a dal mi lehký polibek na kotník. „Opravdu jsem musel být rozrušen, protože mám rád, když jsi ke mně hrubá.“

Horkost mi zbarvila tváře. „Děláš, jako bych byla nějaká mužatka.“

Znovu se zasmál, a ah, byl to krásný zvuk. Poslední dobou byl tak zádumčivý. „Taky se mi líbí, když se červenáš.“

„Ano, dobře, budu otravovat Frostyho a Bronxe, dokud neřeknou ano.“ Očividně moje zvědavá osobnost nebyla tak okouzlující pro všechny. Tomu rozumím. „Budou ták otrávení svým nedostatkem statečnosti, že si se mnou budou házet dokola jako s kusem masa.“

„Takže? Budeš mít bebí a já ti ho budu muset políbit, aby ti bylo lépe. Problém se setkal s řešením.“

Spolkla jsem smích a soustředila se, abych získala svůj tvrdý pohled. „Nechám tě políbit mě lépe - pokud to bebí bude na mém zadku.“

„Hmmm. Zajímavé. Tohle je plán, u kterého jsem pro… je to velmi hezké pro.“

Vtipálek! „Cole,“ řekla jsem s našpulenými rty. „Nemůžeš se mnou takhle flirtovat a pak s tím nic neudělat.“

„Ah, ale já s tím něco udělám.“ Chraplavý, toužící tón byl zpátky. Jeho pohled se uzamkl na mých rtech, rozžhavil se představou. „Až budeš v pořádku.“

Takže dalších sedm dní zacházení se mnou jako s křehkou panenkou? Nekňourej.„Pan Ankh by řekl, že už jsem v pořádku, kdyby nebylo tebe a tvých protestů.“ Zvedla jsem se a prohrábla mu hedvábné vlasy. „Už je mi dobře. Přísahám!“

„Ne, konečně jsi na cestě k tomu, aby ti bylo lépe. Ale pokud začneš trénovat, může to zpomalit tvůj postup. Mimoto jsi moje, Ali-gátore, a jsi pro mě drahocenná. Chci, aby ti bylo lépe. Potřebuju, aby ti bylo lépe. A ano, dobře, nelíbí se mi představa, jak se tě dotýkají mí přátelé.“

Ali-gátor? Vážně? Myslela bych si, že se mi bude více líbit něco jako, já nevím, mazlíčku. Cokoliv bylo lepší ve srovnání s přerostlou ještěrkou, že jo?

A řekl právě, že jsem jeho?

Vidíte? Taju…

„Bronx je tajně hotový z Reeve a Frosty je rozhodně šílený po Kat. Nic by nezkusili.“ A vážně, před Colem na mě nikdy nic žádný kluk nezkusil. Nemám tušení, proč jsem pro něj tak neodolatelná.

„Nezajímá mě to,“ řekl, naklonil se dopředu a mazlil se s mým krkem. „Dostanu svoje kluky do nemocnice, pokud se k tobě přiblíží. Nedělím se o hračky.“

Musela jsem polknout odfrknutí. „Kdyby mě kdokoliv jiný nazval hračkou, přišel by o důležité orgány.“

„Souhlasím. Jak už jsem řekl, jsi moje. A Ali, líbilo by se mi být tvým cokoliv, hlavně tvojí hračkou. Vááážně chci, aby sis se mnou hrála.“

Dobře, odfrkla jsem si. Vítejte, smíšené signály. „Tak to bych vážně chtěla, abys mi to dokázal, Cole Hollande.“

Jeho odpověď? Zasténání.

Povzdechla jsem si. Na tom nebylo nic smíšeného, nebo jo? „Zpátky k tvojí kontrole, kterou chceš kolem rozhodit.“ Neměla jsem pochyb o tom, že dokáže dostat lidi do nemocnice - už se to stalo dřív - ale své kamarády? Nikdy. Otevřela jsem pusu, abych mu to řekla, jen abych zalapala po dechu. Kousnul mě do ramene a mnou projelo to nejúžasnější píchnutí rozkoše. „Cole.“

„Promiň. Nemohl jsem si pomoct. Musel jsem ti to trochu dokázat.“

„Nepřestávej,“ vydechla jsem. „Ne tentokrát.“

„Ali,“ řekl s dalším zasténáním. „Zabíjíš mě.“ Zvedl se se mnou v náručí a jemně mě položil na postel. Natáhl se vedle mě, ale nepřitáhl si mě k sobě.

Spolkla jsem výkřik frustrace. Nebyla jsem si jistá, jestli tím trestá sebe za to, co mi udělal, nebo se opravdu bojí, že mi něco udělá. Všechno, co jsem věděla, bylo, že mi chybí jeho chuť.

Otočila jsem se k němu a položila si hlavu na jeho rameno. Jeho kůže byla teplá a překvapivě jemná, když jsem kroužila prstem kolem piercingu v bradavce. Zlobivá Ali.Chytrá Ali.

Jeho srdce se rozbušilo rychleji, těšilo mě to.

Zklamaná Ali. Zůstal tak, jak byl, tady, ale odděleně ode mě.

„Až ti bude lépe,“ konečně řekl.

Jeho schopnost mi odolávat vůbec nebyla potěšující.

„Nedokázal bych si odpustit, když bych ti ještě více ublížil,“ dodal a já ztratila svou zlobu.

Jeho obavy o mě byly víc než potěšující.

„Podívej, jednou vám stejně budu muset zase pomáhat, Králi Cole.“ Ve chvíli, kdy ta přezdívka opustila moje rty, jsem věděla, že jsem udělala chybu. Bude se jí držet příliš pevně. „Nicnedělání mě ničí.“

Ztěžka si oddechl. „Dobře. Ok. Můžeš zítra ráno přijít do posilovny. Uvidíme, jak to zvládneš.“

Políbila jsem jeho bradu, vousy polechtaly mé rty. „Myslím si, že je roztomilé, že si myslíš, že jsem tě žádala o povolení.“

„Děkuju, Cole,“ zavrčel. Chytil mě za krk a držel mi hlavu. Můj pohled se setkal s jeho. „Chci se o tebe jen postarat.“

„A postaráš… jen když si necháš svoje meče u sebe.“

Jeho oči potemněly. „To není vtipné.“

„Co? Je příliš brzo? Moje zkušenost s blízkou smrtí a tvoje účast na ní není něco, z čeho si už můžeme dělat srandu?“

„Pravděpodobně nikdy.“

Hravě jsem ho kousla do brady. „Dobře.“ Vzala jsem ho na milost a změnila téma. „Řekneš mi konečně, co se dělo v těch posledních dnech?“ Šéfovy rozkazy. O práci se nemluvilo. „Jak můžeš vidět, pokud to jsou špatné zprávy, zvládnu je.“

„Jo. Dobře,“ odpověděl, jeho úleva byla viditelná. „Zaprvé, Kat a Frosty se znovu rozešli.“

V hlavě jsem si udělala poznámku, abych jí napsala hned ráno.

„Justinova sestra zmizela.“

Justin Silverstone býval zabiják. Pak ho jeho sestra-dvojče Jaclyn přesvědčila, aby změnil strany a přidal se k Anima Industries; Obleky, tak jim říkáme. Chtějí zachovat zombie na testy a studovat je a jednoho dne je využít jako zbraně, nezajímají se o životy nevinných, které při tom budou ztraceny.

„Pravděpodobně utekla ze strachu, že po ni půjdeme,“ řekla jsem. Ona a její skupina pomohly vybombardovat dům mých prarodičů. Dlužím jí to.

Cole přikývl. „Pak je tu můj výzkum. Potřebujeme víc zabijáků. Vím, že tam jsou děti, které jsou zmatené tak, jako jsi byla ty, nejisté, proč vidí příšery, které nikdo jiný nevidí, a nemají ponětí, co s tím udělat.“

„Nějaké možnosti?“

„Ještě ne. Ale dva další zabijáci z Georgie přišli, aby nám pomohli, dokud nepřebudujeme náš tým.“

Na chvíli jsem si myslela, že tenhle problém existuje jen v Alabamě. Ale je tomu jinak. Zombie byly všude ve světě. Zabijáci taky.

„Tyhle informace jsi mi měl říct mnohem dřív. Jsi taková osina, Coleslave,“ řekla jsem. Lepší, ale ani tak ta přezdívka nebyla nejlepší.

„Já vím, ale jsem tvoje osina.“

A kvůli tomu se moje zloba vytratila. Jak to dělal?

„Ví pan Ankh, že jsi tady?“ Od chvíle, co zemřel můj děda a dům mých prarodičů byl zničený, Nana a já jsme se přestěhovaly k panu Ankhovi a jeho dceři Reeve.

Pan Ankh - doktor Ankh pro každého mimo okruh, kterým věřil - věděl o zombie a léčil zabijáky. Reeve o tom neměla ponětí a my ji museli udržovat v nevědomosti. Nebo jinak. Její otec chtěl, aby měla tak normální život, jak to jen bylo možné.

Ale co přesně bylo normální?

„Obešel jsem Ankhovu ochranku,“ řekl Cole se střípkem pýchy v hlase. „Měl by potřebu to říct tvojí babičce, a nechci být vykopnut a znovu se plížit dovnitř. Prostě chci být s tebou.“

„Takže tady plánuješ zůstat celou noc a držet mě, Cole Guacamole?“ Grr. Tu jsem zvolit neměla. Tahle přezdívka smrděla.

Vyštěkl smíchem. „Víc se mi líbilo Králi Cole.“

„To mě opravdu nepřekvapuje.“

„Prostě mi to pasuje.“

„No to si rozhodně myslím, že ty si to myslíš.“ Jemně jsem ho zatahala za kroužek v bradavce.

„Pochybuju, že jsem jediný. A ano, zůstávám.“ Chytil mě za prsty, uvolnil můj stisk a přitiskl si klouby ke rtům. O sekundu později jsem uviděla v jeho očích paniku. Takovou, kterou jsem nechápala a musela ji špatně odhadnout. Protože řekl: „Jen abys věděla, můžeš mi říkat, jakkoli budeš chtít - tak dlouho, dokud mi vždycky zavoláš.“

Pro ty z vas, co to jeste nezaregistrovali - Fragment uvazuje o vydani prvniho dilu Alice in Zombieland, takze pro ty, kdo maji tuto serii radi, muzete hlasovat ci vyjadrit svuj nazor na jejich FB strankach ZDE

Pokud by k vydani doslo, tak to ovlivni blog samozrejme tak, ze serie nebude volne pristupna na blogu. Nejspis zustane k zazadani na mailu, nez by vysel original - o tom se jeste musim pobavit s Pajou. Nicmene, myslim, ze pokud mate Genu radi, tak byste rozhodne meli jit vydani podporit, aby se dostala k vice lidem. Prece jen, je to skvela autorka a zaslouzi si to :)

Je to ten najkrajší netvor, akého kedy videla.

To bola prvá Lilianina myšlienka, kým slabá a vyčerpaná ležala na čiernej mramorovej podlahe, jej tvár sa odrážala v jej lesklom povrchu. Pozorovala toho, ktorého nazývali Pán z Čierneho hradu, ako vstal zo svojho ebenového trónu v čele miestnosti, ako schádza po desiatich schodoch s lenivou gracióznosťou, ktorá hovorila o jeho moci, sile... a smrti.

Zúfalo sa pokúšala zovrieť ruku do päste, pokúsila sa vytiahnuť na kolená, neochotná sa s ním stretnúť v tejto polohe. Ale jej telo bolo oslabené stratou krvi, ktorú rozliala kvôli príchodu, rany na zápästiach pálili, i keď ich jej mágia zacelila. Jej otec by obetoval niekoho iného, bez štipky ľútosti nad životom, ktorý vzal, nazval by ju bláznom, že použila svoju vlastnú krv.

„Slabá,“ vypľul na ňu svoj úsudok. „Čakal som ženu, vraj nádhernú čarodejnicu a na revanš som dostal ufňukané decko."

Pri takmer hmatateľných vibráciách približujúcich sa velikánskych topánok, sa zhlboka nadýchla, cítila, ako jej zachrčalo v hrdle. Nemalo to byť takto. Kúzlo ju malo preniesť do lesa, mimo jeho územie, nie do stredu jeho siene, kde stál ako osamelý, smrtiaci štít pred skazenými bytosťami za ním. Mohla cítiť ich pohľady, stovky pohľadov. A predsa nikto nevydal žiadny zvuk.

Tie topánky boli teraz už takmer pri nej.

Krutosť jej nebola cudzia, nie po tom, čo vyrastala s Krvavým čarodejníkom ako svojím otcom. Ale tento muž, tento „netvor" určite nemal srdce, ani dušu. Jeho hrad stál nad bránou do Priepasti, miesta, kam boli vypudený na večné muky v rukách baziliškov a hadov sluhovia zla po smrti a on bol strážcom tohto hrozného miesta. Bolo povedané, že dokonca aj tí najbrutálnejší neživí sa zachveli, keď čelili jeho tvári.

Ale bolo to klamstvo, pomyslela si, kým sa dolu pred ním krčila s jeho ťažkými topánkami pred očami.

Vôbec nebol škaredý.

Silné ruky jej zovreli ramená a vytiahli ju na kolená.

A zistila, že hľadí do tváre netvora.

Slnkom pobozkané vlasy, oči chladne zelené a koža, ktorá si stále udržiavala zlatý nádych leta dokonca aj na tomto temnom mieste zbavenom tepla. Mohol by stáť ako model pre bájneho Princa Charminga z detských rozprávok. Až na to, že Princ Charming nepotreboval nepreniknuteľné čierne brnenie a jeho oči neboli plné nočných môr.

„Koho to tu máme?" Tichá, pokojná otázka.

Pri ktorej sa jej ale na šiji naježili vlasy. Pokúšala sa donútiť jazyk k spolupráci, ale jej telo odmietlo spolupracovať dokonca aj s ním, stále ochromené zo skoku, ktorý uskutočnila z otcovho ukradnutého kráľovstva na toto miesto, ktoré stálo ako temné oddelenie medzi životom a tými najzvrátenejšími mŕtvymi.

„Votrelca.“ Odhrnul jej vlasy z tváre, konal takmer nežne... ak sa dala ignorovať skutočnosť, že mal rukavice až po predlaktia, ktoré jeho prsty formovali akoby do čiernych pavučín. Línia ostrých hrotov sa mu tiahla cez lakte, zatiaľ čo prsty mal zakončené pazúrmi rovnakého odtieňa ako jeho brnenie. „Nikto sa neodvažuje vstúpiť do Čierneho hradu bez pozvania..." Záblesk zelenej. „Nikdy."

Nepamätá si, uvedomila si, hľadiac do tváre, ktorá patrila len Strážcovi. Žiadna odozva chlapca, ktorým kedysi bol. Nič. Čo mohlo znamenať len jednu vec - podľa legendy, to bola kráľovná Alvina, ktorá použila zúfalé kúzlo aby dostala svoje deti z Eldenu, ale Lilianin otec sa pýšil, že zmaril kráľovninu mágiu svojou vlastnou.

Čo ale Liliana vedela ako jediná, bolo, pretože jej to kedysi sám v zúrivosti prezradil, že Krvavý čarodejník sa domnieval, že zlyhal. Možno to tak bolo s troma staršími deťmi, ale nie s najmladším... s Micahom. Krvavé kúzlo jej otca a pevne držalo dieťaťa, ktoré vyrástlo muža a neskôr na Pána z Čierneho hradu.

Ach, ako ho to tešilo. Tak veľmi tešilo. A to dával najavo len zriedka, ak vôbec. Lilianina matka – strašila v chodbách jeho zámku dodnes, štíhla žena s tmavšou, medovo-hnedou pokožkou, ktorá hovorila o južanskom eldenskom podnebí a očami ako z čistého zlata.

Irina verila, že je paňou veľkej dŕžavy a jej jedinou úlohou bolo postarať sa o potreby pána – aj keď tie potreby znamenali noci plné výkrikov a dosť často modrín na krku. Jej pohľad vždy namierený preč od svojej dcéry, dokonca aj keď jej Lilian stála rovno v ceste a prosila ju, aby si na ňu matka spomenula, spoznala ju.

Na rozdiel od tých chladných zelených očí na jej tvári, ktoré ju videli, aj keď si priala pravý opak. Mala v úmysle nepozorovane prekĺznuť do jeho domácnosti, naučiť sa o ňom všetko čo sa dalo skôr, ako sa mu pokúsi povedať pravdu o jeho minulosti. Bola pripravená vyrovnať sa s nedostatkom spomienok, pretože mal len päť, keď Elden padol. Ale ak bol chytený v zákerných chápadlách otcových kúziel, potom bude jej úloha tisíckrát ťažšia. Kúzla Krvavého čarodejníka si v priebehu času mohli nájsť cestu ako sa zmeniť, takže nemohla vedieť, ako následky zanechali.

„Čo mám s tebou urobiť?“ spýtal sa Pán Čierneho hradu a Strážca Priepasti tónom, ktorý znel zdržanlivo, ale nebezpečne pobavene. „Keďže som tu ešte nemal votrelca, tvoja prítomnosť ma zanecháva v pomykove.“

Zahráva sa so mnou, pomyslela si, zahráva sa s ňou ako mačka s myšou, kým ju zožerie – ale najskôr ju chce potrápiť.

Hnev jej dal vôľu narovnať sa, jej vzdor sa zrodil z bojov pri otcových pokusoch zlomiť ju. Možno to bolo zbytočné, nemohla si pomôcť viac, ako zviera zahnané do kúta.

Zažmurkal. „Zaujímavé." Kovovým hrotom na nechte ju poškriabal na líci, potom jej znovu obe ruky presunul na ramená a potiahol, vytiahnuc ju na nohy.

Zatackala sa, bola by sa zrútila, keby ju nezadržal. Pri tom jednou rukou narazila do studeného, čierneho brnenia. Akoby narazila do skaly. Kúzlo jej otca, ako si myslela, otočilo jeho duševné väzenie na fyzické. Ak s tým chce bojovať, najskôr musí odstrániť to brnenie.

Samozrejme, ak sa o to chce vôbec pokúsiť, musí prežiť.

„Žalár,“ povedal netvor konečne. „Bard!“

Ťažký krok, pod ktorým sa zachvela zem. V ďalšej sekunde sa našla zdvihnutá na obrovských rukách ako kmeň stromu, zatiaľ čo sledovala netvora. „Vezmi ju do žalára," povedal. „Postarám sa o ňu neskôr, keď ulovím tých, ktorí sú na dnes večer určený do Priepasti."

Ten rozkaz sa Lilian ozýval v mysli, zatiaľ čo bola odnášaná zo siene v zovretí, ktoré sa nedalo zlomiť. Na rozdiel od toho cudzieho tichého šepotu, ktorý prestupoval tento hrad z najdrsnejšej skaly, cítila veľký, stály tlkot srdca proti jej lícu, s rýchlosťou takou pomalou, že nemohlo byť ľudské. Neschopná otočiť hlavu, nemohla vidieť kto – čo – ju to nieslo s takou ľahkosťou, až pokiaľ neprešli sieňou čiernych zrkadiel.

Jeho tvár vyzerala, akoby bola vytvorená z ílu nechaného v detských rukách. Samá hrča a vypuklina, neforemná a bez akejkoľvek formy. Mal uši, ale veľké, vyčnievajúce, nalepené príliš vysoko na hlave. A jeho nos... nemohla ho skutočne vidieť, ale možno to bol ten malý gombíček ukrytý medzi jeho zdeformovanými lícami a pod prudko vyčnievajúcim čelom.

Škaredý, pomyslela si, bol skutočne škaredý.

Začínala sa cítiť lepšie. Prinajmenšom v tomto smere k nej mohol mať určité pochopenie. „Prosím,“ podarilo sa jej zašepkať cez zovreté hrdlo.

Zdalo sa jej, že jedno z uší sebou šklblo, ale jednako sa nezastavil, nemilosrdne smeroval do kobky. Skúsila to znovu, dostala tú istú odpoveď. Nezastaví sa, uvedomila si, bez ohľadu na čokoľvek. Ten netvor by ho potrestal. Všetci si boli vedomí klietky vytvorenej strachom, musí zostať pokojná, zachovať si silu.

Bardove pomalé, dlhé kroky ich pomaly priniesli do temnej, rozpadajúcej sa chodby, kde jediné svetlo prichádzalo z jedinej poblikávajúcej fakle. Potom zazrela schody. Zostup do hrozivého ústia Čierneho hradu bol úzky a tesný, Bardova hlava narazila do stropu viac ako len raz a ramenami sa dnu sotva vtesnal. Cítila, ako sa nohami obšuchla o skalu, ale Bard ju držal viac obmedzujúcim spôsobom, zaisťujúc, že neprišla k žiadnemu zraneniu.

Neurobí tú chybu, aby si myslela, že to robil zo strachu o jej zdravie. Nie, jednoducho nechcel vysvetľovať, prečo bol väzeň poškodený spôsobom, ktorý nebol nariadený Pánom Čierneho hradu.

Zdalo sa jej, že tie schody sa vinú nekonečne, až pokiaľ nezačala uvažovať, či ju neberie do samotných útrob Priepasti. Ale kobka sa nakoniec stala krutou realitou, úzky priechod osvetlený fakľou, ktorá vydávala dostatok osvetlenia, aby videla každú malú celu s malým zamrežovaným oknom. Naťahovala uši, ale všade bolo len ticho. Buď tu neboli žiadni iní väzni... alebo boli už dlho mŕtvi.

Otvárajúc dverí k najbližšej cele, Bard vkročil a položil ju do rohu, na lôžko zo slamy. Jeho oči sa stretli s tými jej a ona sa prudko nadýchla. Veľké, temné a plné žiaľu, boli to oči učenca alebo doktora, leskli sa súcitom. Ale keď už otvárala ústa, zakýval hlavou.

Od neho sa nedočká žiadnej milosti, nie tu.

Keď sa odvrátil na odchod, zavrčal a vyľakal niečo v ďalšom rohu. Potom dvere s treskotom zatvoril, zanechávajúc ju v tme tak úplnej, že to bolo desivé. Ale nie – kúsok svetla sa mihotal z fakle vonku, dosť aby jej umožnil obzrieť si celu.

Pozbierala silu a plazila sa k tomu, čím Bard zalomozil a znelo to ako kovové vedro. Jej ruky sa toho dotkli po čase, ktorý jej pripadal ako hodiny, a opatrne sa posúvala ďalej, až kým sa jej nepodarilo namočiť dnu prsty.

Voda.

V hrdle akoby zrazu mala rozbité sklo. Totálna potreba jej dodala silu vytiahnuť sa hore na kolená a z rúk vytvoriť kalich a piť do sýtosti. Voda bola skvelá, čerstvá a lahodná, kvapôčky jej stekali po zápästiach. Bolo to také lákavé, ale zastavila sa už po niekoľkých hltoch, uvedomovala si, že sa jej prázdny žalúdok vzbúri, ak si nedá pozor.

Oči si už na šero zvykli, keď zazrela niečo vedľa vedra. Kovovú skrinku. Otvorila ju a našla v nej malý bochník chleba. Hladné, driapajúce zviera v jej žalúdku po dni bez jedla, si kus odrhlo a žulo. Chlieb nebol plesnivý, alebo starý, ale jednoducho tvrdý – akoby pekár dostal inštrukcie urobiť ho taký nechutný, ako to len bude možné.

Z ľavej strany sa na kameni ozval zvuk malých labiek.

Otočila hlavu, očami sa stretla s jednými žiariacimi v tme. Ten pohľad by v inej žene podnietil strach, ale Liliana dlho takéto bytosti v otcovom dome chovala ako domáce zvieratká. Jednako ale spolubývajúceho starostlivo preskúmala. Bolo to malé, chvejúce sa stvorenie, kosti mu vyčnievali z kože. Hrozbou bude len ťažko. Odtrhla kúsok chleba a držala ho ďalej od seba. „Poď, priateľko."

Myš stuhla.

Pokračovala v držaní chleba, takmer dokázala vidieť, aký bol ten malý tvor rozpoltený medzi potrebou jedla a ochranou samého seba. Hlad vyhral, vyskočilo to a vytrhlo chlieb z jej uchopenia. V ďalšej chvíli to bolo preč. Vráti sa, pomyslela si, keď ho prázdne bruško prinúti.

Zatvorila skrinku s polovičkou bochníka vo vnútri, položila ju vedľa vody a vydala sa na cestu k slamníku. Na žalár, pomyslela si ospalo, toto miesto nie je také hrozné. Netvor by očividne potreboval brať lekcie od jej otca, ako by sa táto špinavá diera dala zmeniť na plnú výkrikov a nekonečného zúfalstva.

***

Ten sen začínal vždy rovnako.

„Nie, Bitty, nie." Bola malá, možno päť ročná, na kolenách sa prehrabávala v srsti bieleho králika, ktorý bol jej najlepším priateľom. „Musíš priniesť."

Pretože Bitty bol králik viac zamilovaný do jedla a vlastne dôležitosti, neurobil žiadny pohyb, keď mu hodila loptu. Povzdychla si, vstala a priniesla si ju sama, ale nebola skutočne smutná. Bitty bolo dobré domáce zvieratko. Dovolilo jej hladiť mu dlhé hodvábne uši kedy chcela a niekedy vynaložil dostatok snahy pohnúť sa a nasledoval ju do izby.

„Poď, leňoch," povedala, vyťahujúc si ho do lona. „Ups, ty si ťažký. Už žiadna kapusta."

Pod jej rukami jeho srdce bilo veľmi rýchlo, jeho telo teplé a prítulné. Bojovala s tým bremenom, aby sa vytiahla na nohy. „Poďme do záhrady. Ak budeš skutočne dobrý, ukradnem pre teba nejaké jahody."

Vtedy sa otvorili dvere.

A sen sa zmenil.

Ten muž vo dverách s čiernymi vlasmi sčesanými dozadu, chladnými bridlicovo šedými očami a bledou kožou, bol jej otec. Na jeden mrazivý okamih si myslela, že počul čo plánovala s jahodami, ale potom sa usmial a jej strach o kúsoček opadol. Len o kúsoček. Pretože už aj v piatich rokoch vedela, že nemá očakávať nič dobré, keď ju hľadal jej otec.

„Otče?"

Prešiel po izbe s očami prilepenými na Bittym. „Dobre sa o neho staráš."

Prikývla. „Starám sa o neho naozaj dobre." Bitty bol jediná milá vec, ktorú jej kedy otec dal.

„Vidím." Znovu sa usmial, ale tie jeho oči boli zlé spôsobom, že ju z toho rozbolelo brucho. „Poď so mnou, Liliana. Nie," povedal, keď sa zohla, aby Bittyho položila na podlahu, „vezmi aj jeho. Mám pre neho využitie."

Tie slová ju vystrašili, aj keď mala len päť. Pritisla si Bittyho k hrudi, prešuchtala sa popri otcovi a potom hore... a hore... a hore.

„Aký som nepozorný," povedal, keď boli asi v polovici. „Pri všetkých tých schodoch musí byť pre teba ťažký. Daj, vezmem toho tvora."

Cítila ako sebou králik trhol, Liliana pevnejšie Bittyho zovrela. „Nie, som v poriadku," povedala.

Chladné, zlé oči na ňu dlhú chvíľu len civeli, potom sa otec otočil a vydal sa ďalej do točitých schodov vedúcich do izby vo veži. Čarovnej izby. Kde nikdy nebola, ani nečakala, že do nej pôjde.

Ale dnes otvoril dvere a povedal, „Je na čase, aby si sa priučila tvojmu dedičstvu."

Nebolo kam ujsť, kde by ju nenašiel. Tak vkročila do miestnosti plnej cudzích pachov a kníh. Nebolo to tu také temné ako očakávala a nebola tu žiadna krv. Rozochvená nádejou sa s úľavou usmiala. Každý vždy hovoril, že jej otec je Krvavý čarodejník, ale nebola tu žiadna krv, tak sa museli mýliť.

Vzhliadla hore a stretla sa s jeho pohľadom, kým sa jej pokúšal vziať Bitty z protestujúcej náruče. Jej úsmev sa vytratil, strach jej na jazyk priniesol kovovú príchuť.

„Také zdravé stvorenie," zamrmlal, nesúc králika k niečomu, čo vyzeralo ako kamenné kŕmidlo pre vtáčky, stojace uprostred kruhovej miestnosti. Prešiel Bitty po hodvábnych ušiach a zovrel ich.

„Nie!" vykríkla Liliana, keď začula vystrašené pišťanie. „Ubližuje mu to."

„Nepotrvá to dlho." A potom otec spod plášťa vytiahol dlhý, ostrý nôž.

Krv Bittyho sfarbila striebornú čepeľ temnou, tmavou karmínovou, na čo naplnila plytkú misku tej hroznej veci, ktorá nebola kŕmidlo pre vtáčiky.

„Poď sem, Liliana."

Zakývala hlavou, vzlykajúc začala ustupovať preč.

„Poď sem," zopakoval tým istým tichým hlasom.

Jej nohy sa začali pohybovať vpred aj napriek strachu, proti jej vôli, až pokiaľ nestála pri otcovi tak blízko, aby jej mohol zovrieť krk a pritlačiť tvár k teplej, Bittyho krvi, jej oslepujúci strach sa v tej červeni odrážal.

„Pozri sa," povedal. „Pozri sa kto si."

Sedm dní. Sedm zatracených zní a žádný výsledek. Strider, strážce Porážky, si otřel zpocenou tvář ručníkem. Opřel se o balvan za jeho zády a prohlédl si okolí.

Slunce jasně svítilo. Tu bylo žhavější než v Budapešti. Průzračná voda dorážela na ostrov nedaleko Říma, tichý šum byl jako balzám pro uši.

Vše, co zbylo z chrámu Nevyřčených, byly pilíře podobné tomu za jeho zády. Některé popadaly, jiné stály – oltář byl ještě potřísněný karmínovou krví. Ve vzduchu byly cítit vibrace energie. Energie, která mu ježila vlasy. A i přes ten oltář a energii se Strider cítil podivně spřízněný s tímto místem. Konec konců, mnoho lidí jej považovalo za Nevyřčeného. Zlého a zbytečného.

Ne že by souhlasil. Byl spárován s Porážkou a nemohl nikdy prohrát, aniž by trpěl. Kde je v tom nějaké zlo? Nezabíjel přece jen tak, aby vyhrál v Xboxu.

Nicméně. Když tady byl naposledy, archeologové prohlédli každou skulinu. Lovci se pohybovali mezi nimi, s nadějí, že naleznou jeden z Kronosových mocných artefaktů, či dokonce samotnou Pandořinu skříňku. Ale už tu nic nebylo. Proč?

Ačkoliv chrám povstal z moře před pár měsíci, stromy již dospěly. Byly vysoké, svěží a zelené. Obklopovaly oblast, kde kdysi hrdě stál chrám, ale nezasahovaly až zcela k němu. Vlastně se od něj odtahovaly, jako by se bály dostat se příliš blízko.

To, co tu však při poslední návštěvě nebylo, byly kosti. Lidské kosti.

Archeologů, s největší pravděpodobností. Co je zabilo, o tom se mohl jen dohadovat. Nebyly tu stopy po masu či krvy. Jo, zvíře mohlo zhltnout tolik lidí za těch pár měsíců, co se tu neukázal, ale nezůstaly by po něm stopy? Tedy, i jiné, než jen ty kosti. Krvává skvrna tu, kus zkaženého masa tam. Stopy po drápech v místech, kde by lidé bojovali o svobodu. Otisky nohou v místech, kde by se snažili utéct.

Ale nic tu nebylo.

Takže. Co by dokázalo žrát tak čistě? Zbožní tvor, to on.

Anya, (nižší) bohyně Anarchie a Lucienova přítelkyně-tedy-brzy-manželka – protože překvápko, ta zlobivá holka se rozhodla si svatbu sama naplánovat – nic nevěděla o těchto Nevyřčených, takže nemohla potvrdit, že by si z lidí udělali sváču. Tvrdila, že o nich bohové nikdy nemluvili, takže si nebyla jistá, čeho byli schopni. Nicméně, bohové se jich obávali.

I přesto se Strider nechystal odejít. Musek ty artefakty najít. Musel najít Pandořinu skříňku. Musel zničit lovce. Nakonec. Jeho život na tom závisel. Sakra, jeho klid na tom závisel. Každý den v jeho hlavě Porážka luvila hlasitěji, každý den mu více a více připomínala první dny, kdy jej posedla. Dny, na které chtěl zapomenout.

Jeho démon řval, neustále křičel, konstantně toužil vyzývat všechny, které potkal. Bez ohledu na následky. Zabití přítele? Budiž. Jen aby vyhrál.

V té době se nenáviděl. A nejspíš ho nenáviděli i jeho přátelé. Tedy, to nebyla pravda. Jejich démoni je také doháněli k divokosti. Trvalo celá staletí, než se naučili ovládat se. Ale i když teď měli kontrolu nad svými temnějšími polovičkami, on se čím dál tím víc blížil ke ztrátě té své.

„Zdá se, že se někdo rozhodl dát si pauzu dřív než ostatní,“ dobíral si jej chraplavý hlas zpoza něj.

Strider se otočil. Gwen, zrzavá kráska, která byla silnější a brutálnější než kdokoliv z Lordů, se k němu blížila s lesknoucí se lahví vody v ruce. Hodila ji po něm a on ji snadno chytil. Během pár vteřin ji celou vypil. Bohové, ten chlap byl tak skvělý, jak mu voda olizovala sucho v krku.

„Díky.“

„Není zač.“ Zakřenila se a on v tu chvíli pochopil, proč se do ní Sabin zamiloval. Zlomyslné ženy byly skvělé. „Ukradla jsem ji Sabinovi.“

„To jsem slyšel, ženská,“ řekl Sabin, který se vynořil zpoza balvanu naproti nim. Zrychlil, až dokud se nedostal vedle Gwen, a pak jí hodil paži kolem ramen.

Okamžitě k němu natáhla ruku a propletla své prsty s jeho. Dokonce si na něj položila hlavu. Důvěřovala svému muži, že ji udrží v bezpečí. Možná do sebe rádi rejpali, ale byli sjednocení. To bylo jasné.

Jejich spojení Stridera popravdě zpočátku šokovalo. Koneckonců, Gwen byla dcera Galena, což byl vůdce jejich největšího nepřítele. Ale hlavně, Sabin byl strážcem démona Pochybností a Gwen byla plachá malá myška, když ji poprvé potkal. Ten démon ji prakticky mohl sežrat zaživa.

Ale nyní neexistovalo sebevědomější ženy. Jak se ti dva dostali tak daleko a zařídili, že vše klapalo, tím si Strider nebyl jistý. Byl jednoduše rád, že to nebyl on, koho by svazoval vztah. Měl ženy rád, dokonce i ty nezlobivé. Oh, měl ženy rád. Ale vztahy? Ty až tak ne.

Během let měl několik přítelkyň a zpočátku se mu to líbilo. Miloval závazek, exkluzivitu. Ale jakmile objevily jeho potřebu ve všem vítězit, snažila se to většina z nich využít ve svůj prospěch.

„Vsadím se, že se do mě nedokážeš zamilovat.“

„Pochybuju, že mě dokážeš přesvědčit, že je nám souzeno spolu navždy zůstat.“

Už tu hru hrál příliš často, vyhrával srdce, po kterých nijak netoužil. Teď si s nimi jednou užil, možná dvakrát, snad i třikrát, než řekl sbohem staré a ahoj nové.

„Co že máš pauzu?“ Sabin dovedl Gwen k oltáři a opřel se bokem o kámen. Přitáhl si ji před sebe, obtočil do své náruče a pevně si ji přitiskl k hrudi, s její hlavou zastrčenou pod jeho bradou.

Strider pokrčil rameny. „Přemýšlel jsem.“ Místo toho, aby na kamenech hledal symboly či zprávy, jak mu bylo nařízeno.

Sabin byl jeho vůdcem po celý život. Jo, Lucien byl velitelem elitní armády, když žili v nebi, ale to Sabina se Strider ptal na rady a hledal u něj vedení. I teď. Ten muž by byl schopen setnout hlavu vlastní matce, kdyby to znamenalo vítězství. Ne, že by někdo z nich měl matku. Zrodili se v plné formě. Ale Strider takové odhodlání oceňoval.

„Slyšel jsem, že si někdo vzal pauzu?“ Kane, strážce Katastrofy, se zeptal s úsměvem, když se vynořil zpoza rohu. Jeho vlasy, které byly směsí hnědé, černé a zlaté, se stejně jako jeho zelenohnědé oči leskly v jantarovém slunečním světle.

Byl vždy tak spokojený? Napadlo Stridera. Byli spolu již po celou věčnost, ale Strider si nemyslel, že by toho muže někdy viděl tak… šťastného. Téměř zářil. Možná, že mu chrám dělal dobře.

Mezi stromy se náhle zvedl poryv větru. Strhnul větev, která se rozletěla směrem k mužům. A samozřejmě že trefila Kanea do hlavy. Jelikož byl na takové katastrofy zvyklý, ani to nezpomalilo jeho krok. Možná, že mu chrám nedělal až tak dobře.

Strider se zasmál. Nebyla to poslední z Kaneových strastí, tím si byl jist. Kameny měly tedenci padat, podzemí tendeci praskat, kdykoliv se tam válečník objevil. Za ním zaskřípal štěrk pod botami a Strider se znovu otočil. Amun, Reyes a Maddox, poslední z jejich skupiny, se blížili.

„Pauza?“ Řekl Amun hlubokým hlasem, který byl téměř syrový z nepouživání. Byl od hlavy až k patě tmavý a jako strážce tajemství mluvil jen zřídkakdy, protože se bál, že by válečníkům odhalil zničující pravdu, ze které by se nebyli schopni vzpamatovat. Ale nedávno jich stejně několik odhalil, a aby uklidnil Gideona v jeho vzteku, byl trochu upovídanější.

Ta změna Stridera těšila.

„Yep,“ odpověděl.

Sabin obrátil oči v sloup. „Podívej, co jsi způsobil.“

„Co je špatně na pauze? Jsem unavený. A bohové vědí, že jsme neudělali žádný pokrok.“ Maddox byl pravděpodobne nejnebezpečnějším z nich. Alespoň v minulosti. Než potkal svou Ashlyn. Teď byla v jeho fialových očích něžnost, kterou v sobě žádný z ostatních Lordů neměl.

Škoda, že se ta něžnost vztahovala pouze ke křehké Ashlyn. Maddox v sobě měl démona násilí, a když vybuchl… Au. Strider si již užil jeho potřebu ubližovat a mrzačit jednou či dvakrát. A ano, Strider vyhrál, i tehdy, rozdával víc úderů a ran, než obdržel. Prostě si nemohl pomoci.

„Prohledali jsme zemi, rentgenem oskenovali kameny ve snaze, že v nich najdeme něco, a rozlili vlastní krev s nadějí, že vylákáme Nevyřčené na oběť.“ Reyes, stejně temný jako Amun, ale mnohem více napjatý, roztáhl paže, které stále krvácely z jeho poslední oběťi. Nebo ze sebepožkozování. U Reyese jeden nikdy nevěděl. „Co ještě můžeme dělat?“

Všichni se otočili na Sabina.

„To oni nám řekli, že je Danika Vševidoucí oko. Nechápu, proč nám znovu nepomohou,“ řekl válečník, na němž byla zjevné vlastní frustrace.

Vševidoucí oko dohlédlo do nebe i pekla. Vědělo, co mají v plánu bohové i démoni, stejně jako znalo výsledek těchto plánů, ale ne nutně ve vhodný čas. Podrobnosti přicházely náhodně, bez zjevného pořadí.

Sabin se zatočil v kruhu a zvolal: „Chci vědět jen to, kde jsou další dva artefakty. Chci toho snad příliš?“

„Jen nám pomozte, sakra,“ vykřikl Kane, který se zapojil.

„Jinak rozervu každý kámen z tohohle ostrova a nahážu zbytky do moře,“ dodal Maddox.

„A já mu pomůžu,“ přísahal Strider. „Jen je neprve pochčiju.“

Jak se jeho hlas odrážel od skal, zdálo by se, jako by vzduch zhoustl výzvou. Hmyz ve stromech se uklidnil.

„Páni – možná jste neměli hrozit jejich majetku,“ zamumlal Reyes.

Oooopsie.

Svět kolem nich najednou zmizel, až zůstaly jen pilíře a oltář. Ale všechny pilíře byly náhle vzpřímené a oltář byl zářivě bílý, mramor očištěný od bordelu.

Válečníci, kteří si nebyli jisti tím, co se děje, ztuhli, napřímili se a popadli zbraň.

Strider ovládal zbraně i nože, ale obvykle dával přednost sekání na kousky. Dnes však využije svého Sig Sauera. Hlaveň měl sklopenou dolů, ale to neznamenalo, že byl o něco méně nebezpečný. Mohl zacílit a vystřelit za kratší chvilku, než by někdo mrknul.

„Co se děje?“ Zašeptala Gwen.

„Nevím, ale buďte připraveni na vše,“ varoval je Sabin.

Jakýkoliv jiný válečník by si strčil ženu za záda, aby ji chránil. Ale Sabin ne. Muži a ženy si byli v jeho očích rovni, a i když miloval Gwen víc než samotný život a chtěl ji chránit víc, než by chtěl zvítězit, všichni věděli, že je z nich Gwen nejsilnější. Zachránila více než jednoho Lorda.

Strider se ale i tak posunul před ni – i před ostatní. Ta nutnost výhry… musel být tím, kdo zvítězí.

Jeho démon mu v hlavě již zpíval. Vyhraj… vyhraj… musíš vyhrát… nemůžeš prohrát.

Já vím, zavrčel. Vyhraju.

Obrátil se, prohledával prostor. Nakonec svou kořist zahlédl. Obrovského muže – ne, ta věc nemohla být nazvána mužem. Obrovské zvíře se zhmotnilo mezi dvěma sloupy.

Dokonce i Striderovi se sevřel žaludek, když si jej poměřoval. Zvíře nebylo oblečeno, ale ani žádný oděv nepotřebovalo. Kůže byla huňatá jako u koně. Kolem hlavy mu tančili a syčeli hadi, jejich tenká těla působila jako vlasy. Ze spodního rtu mu trčely dva dlouhé tesáky. Ruce měl lidské, ale místo nohou kopyta.

Trup měl samý sval, ale bradavky měl provrtány dvěma velkými stříbrnými piercingy. Kolem krku, zápěstí i kotníků měl kovové řetězy, které ho držely připoutaného ke sloupům.

„Kdo jsi,“ Zeptal se Strider. Nebylo třeba se ptát, co je to za věc. Byl zatraceně ošklivý. Nečekal odpověď, ale sakra, následné ticho ho dráždilo.

Poté se vedle šelmi mezi dvěma dalšími piliři objevil další netvor, a Strider z té náhlosti zamrkal. Také to byl muž, ale spodní polovina jeho těla byla pokryta karmínovou kožešinou. Hruď měl plnou ošklivých jizev. A také byl na místě připoután řetězy.

Přesto. Ty řetězy nijak nezmírňovaly hrozbu, která z nich vyzařovala.

„Bohové. Podívejte,“ vydechl Kane a ukázal.

Objevilo se třetí zvíře, ale tentokrát to byla žena. Stejně jako muži měla nahý trup. Prsa byly velká, bradavky také propíchnuté, i když v nich měla diamanty místo obručí. Kolem pasu a stehen se jí obtáčela kožená sukně. Stála k nim bokem, a Strider tak mohl vidět malé rohy, které jí vystupovaly ze zad. Rohy, které se mu vlastně líbily – chlap by se za ně mohl chytit, když by to v posteli zdivočelo. Tvář však měla zobákovitou jako pták. Takže ona v jeho posteli? Ne. Také byla pokryta kožešinou a připoutaná.

V rychlém sledu se objevil čtvrtý i páty netvor, stejně vysocí a širocí, až připomínali živoucí horu. Neměli však místo vlasů hady. To, co měli oni, bylo ještě horší. Jeden z nich byl plešatý, ale zdálo se, že z jeho lebky prosakují stíny. Silné, černé a hnilobné. Druhý měl na hlavě ostří. Malé, ale ostré, mu vyčnívaly ze skaplku, a všechny se leskly něčím jasným a vlhkým.

Nevyřčení.

Bezpochyby. Strider vydechl. Měli zůstat i Neviditelný. Protože sakra.

Vyhraj.

Ještě nebyla vyřčena výzva, ty pitomče. Díky bohům, dodal si pro sebe. Byl by schopen tyhle věci porazit?

Žena vykročila a řetězy zachrastily. Lordi drželi pozice, což ji jak se zdálo, potěšilo. Usmála se, čímž odhalila příliš bílé zuby ostré jako břitvy. Naštěstí se nemohla dostat tak daleko, ani až k nim, vzhledem ke spoutání.

„Znovu jste zatemnili náš práh.“ Její hlas zněl jako křik tisíce duší uvězněných v pekle, zoufale se snažících uniknout. Křičely kolem ní, jejich hlasy se rozléhaly chrámem, jejich slzy ho prakticky smáčely. „A znovu vám udělujeme čest z naší přítomnosti. Ale ani na okamžik si nemyslete, že s námi vaše hrozby pohnuly. Znesvětit náš chrám, chcete? Jen do toho. Ale doporučuju vám se rozloučit s vaším ptákem, až tak učiníte.“

Vyhraj!

To není výzva, není to výzva, žádná kurevská výzva. Prosím, ať to není výzva. Měl pocit, že ta žena myslela vážně, co řekla. Kdyby vytáhl Stridy Monstrum, aby si ulevil, přišel by o něj. A neuměl si představit větší tragédii. Zeptejte se kohokoliv, kdo s ním spal.

„Ehm, omlouváme se,“ řekl Sabin ve snaze vše urovnat.

„Přijímáme,“ odpověděla prostě.

Ta jednoduchost se zdála nemístná. Špatná.

Sakra. Kde byl Gideon, když jste jej potřebovali? Jako strážce Lží věděl, když někdo mluvil pravdu. Strider měl strach, když se zvěř objevila, ale teď musel přemýšlet nad tím, o co jim šlo? Ta otázka mu zkroutila žaludek obavami, které přešly v totální strach.

„Nyní, důvod, proč jsme se ukázali,“ pokračovala. „Vaše odhodlání porazit nepřítele je obdivuhodné, a my se rozhodli vás za to odměnit.“

Odměna? Od těchto tvorů? Její dříve těsný žaludek se roztančil: otočka, otočka, uzel, otočka, otočka, uzel. To je špatné, pomyslel si znovu.

Tvé místo je na kolenou před tvým pánem.

Zbytek dne plynul pro Julii rozmazaně.

V poledne zavřela obchod v naději, že stráví nějaký čas s Tristanem a zmírní jeho temnou náladu. Doprovodila ho na Kreagerův bleší trh, nyní otevřený jak obchodníkům, tak veřejnosti. Procházeli kolem stánků a Julia si všimla, že muž, který jí prodal Tristanovu krabičku, nebyl nikde k vidění.

Tristan zůstával strnulým a zarputilým a dokonce svým pohledem vystrašil několik prodejců, až zůstali bledí a otřesení.

Když přistoupila ke stolu se zbraněmi všech tvarů, velikostí a barev Tristan konečně roztál.

„Tyto jsou pozoruhodné,“ řekl. Uctivě uchopil každý kus, hodnotící jeho váhu a odolnost.

„Dám vám Glock[1] za čtyři sta pade,“ řekla prodejkyně. Měla krátké, chlapecky střižené vlasy a široké hranaté črty, které si hodnotily Tristana, a věděla, že našla svolného zákazníka.

„Řeknu vám, taková nabídka se nedá předčit.“

Tristan otevřel pusu k odpovědi, ale Julia mu položila ruku na předloktí. Zmlkl a kouknul na ni. Téměř nepostřehnutelně kývla a pak se zaměřila na prodejkyni.

„Ta zbraň nemá tu hodnotu ani z poloviny,“ řekla, „a upřímně, nemáme o ni zájem.“ Mohla Tristanovi dovolit nůž, ale pistoli?

„Nicméně, mohla byste nás zaujmout dýkou zdobenou klenoty. Jestli bude dobrá cena.“

Žena si prohlížela Julii zvažující, kolik peněz by mohla vytahat z její peněženky. Když si uvědomila, že s Julií nehne, tak se ještě jednou zaměřila na Tristana a doufala, že možná Julii přesvědčí. Avšak, jeho výraz již nepřekypoval zaujetím. Ne, on vypadal chladně a tvrdě jako žula, ani jiskřička emocí ho neprozrazovala. Julia se skoro usmála, jak mu mentálně tleskala. Vyvíjela vědomou snahu udržet svůj vlastní výraz působivě netečný.

Julia za sebe vydala nucený bezstarostný povzdech.

„Och, nevadí. Viděla jsem podobnou čepel u vedlejšího stánku.“ Jemně zmáčkla Tristanovu paži nevšímajíc si teplého chvění, které ji svrbělo na kůži, a posunula se dva kroky od stánku.

„Jsem si jistá, že tam najdeme lepší nabídku.“

„Počkejte, počkejte,“ řekla ta žena.

Vítězoslavně se Julia pomalu otočila a čelila jí. „Ano?“

„Dvě stovky za dýku a pouzdro.“

„Dobrý den,“ řekla Julia a chystala se znovu otočit.

„Sto pade,“ žena zatlačila. „Víte, že mě tu okrádáte, že jo?“

„Sto padesát za nůž, pouzdro a čistící sadu a máte kšeft.“

„Ujednáno.“ Úsměv se rozprostřel ve tváři ženy.

Julia zaplatila a podala sáček se zbožím Tristanovi. Jeho oči byly široké a obdivné, když uzavíral dlaň kolem plastu.

„Jsi víc nelítostná než Shakariové na imperianském tržišti.“

„A to je dobrá věc?“

„Aye,“ přitakal. Nádherné teplo a něco dalšího, něco něžného v jeho očích. „Aye.“

Tristan seděl v Juliině autě. Teplý vzduch lechtal skrze ventilátory a jemná hudba bzučela z neidentifikovatelného zdroje. Po jejich výletu na trh se museli vrátit do obchodu, kde Julia pracovala několik dalších hodin, než zavřela pro tento den. Teď mířili k domovu.

Domov… opravdu nějaký měl?

Ohmatával svou novou zbraň. Toto byl už druhý dar, který mu dala. Proč? Proč, když ho tak odhodlaně odstrkovala? Její činy ho nepřestávaly mást a překvapovat.

Zatímco odmítala přijmout jeho náklonnost, tak ji s lehkostí kultivovala. Jednou by býval mohl sám sebe přesvědčit, že mu nezáleželo na ní a na jejích činech. Jednou by býval mohl uvěřit, že by uvítal jiné, další muže v jeho životě jako guan ren.

Ale on už nebyl tím mužem. Julia ho změnila. Nemohl popírat něhu, kterou k ní cítil, nemohl popírat, že chtěl mít v jejím životě místo. Ne jako její učitel, ale jako její milenec.

„Máš hlad?“ zeptala se. Rychlým pohledem na něj koukla, zcela nevšímavá ke zmatku uvnitř něj.

„Aye.“ Byl hladový po ní, po jejím nahém těle pod ním, svíjející se, pátrající.

„Aye, mám hlad.“

Možná, že vždy bude takto hladový, jelikož pro sebe neviděl v budoucnu žádnou úlevu.

„Doufám, že máš rád hamburgery.“

Pouze zavrčel.

Zajela na parkoviště malé, černo žluté budovy, pak ji objela a promluvila do čtverhranného mluvítka. Za tři minuty už zase ujížděli silnící. Brzo se objevil její dům a ona zaparkovala na příjezdové cestě.

Na kraji chodníku parkovalo červené auto, menší a uhlazenější než Juliino. Propátral pohledem pozemek a našel na verandě sedět ženu. Vypadala svěže a pěkně jako pugét jarních květin. Měla hnědé vlasy, které jí padaly na záda v hedvábných vlnách. Nedokázal odhadnout barvu jejích očí, ale její rysy vzdáleně připomínaly ty Juliiny. Stejné lícní kosti. Stejně elegantní křivka nosu.

Ve vteřině, kdy se auto zastavilo, se Julia vyhoupla ven a uháněla k verandě s otevřenou náručí.

„Faith[2]!“

Tristan sesedl z auta zaujatý scénou před ním. Julia nevázaně objala vysokou štíhlou ženu. Nově příchozí na sobě měla stejný typ modrých nohavic, které měl on sám na sobě, a propínací halenu. Obě ženy se smály, mluvily a objímaly, občas kombinaci všech tří věcí najednou.

„Pokoušela jsem se ti dovolat několik dní,“ řekla tahle Faith Julii. „Myslela jsem, že tě unesli mimozemšťani nebo co.“

„Blízko.“ Julia po něm hodila ironický pohled.

„Volala jsem do obchodu, ale nemohla jsem se dovolat ani tam.“ Obava potemnila ženin výraz a popadla Julii na ruce.

„Co se děje?“

„Och, nic velkého.“ Hodila po něm další pohled. „Moje telefony jsou mimo.“

„Tak si kup nový. Už se o tebe nechci nikdy takhle strachovat. Jsi velmi stálá osoba. Když nejsi doma, tak jsi v práci. Když nejsi v práci, jsi…,“ pokývla bradou, uvažovala.

„Teda, ty jsi pořád v práci. Když jsem tě nemohla - “ Její oči se spojily s Tristanovými.

„Och, páni…“ vydechla.

Kdyby si nebyl tak vědom Julie, uniklo by mu lehké napnutí jejího těla. Co to bylo? Okamžik žárlivosti?

Upřeně ji sledoval, studoval ji. Zasáhla ho vlna potěšení. Oh, aye. Ta malá pokušitelka opravdu žárlila. Ona tím slušně vřela.

Poprvé od té doby, co mu oznámila svůj záměr trénovat své svody na Neduživém Peterovi, si užíval jiskřičku zadostiučinění. Dokonce se dokázal usmát.

Faith na něj zamrkala řasami.

„Přestaň, Faithie,“ slyšel říkat Julii.

Ženin pohled se od něj neodchýlil. „Přestat s čím?“

„Představováním si ho nahého. Není k mání.“ Usmála se rozpačitě.

„Ne teď, zatím.“

Tristan spolkl zasmání.

Juliiny rty se ztenčily. „Faith, chtěla bych ti přestavit Tristana. Tristane, tohle je moje sestra, Faith Anderson.“

Žena natáhla paži a on si její jemnou dlaň přitáhl ke rtům, tak jak to viděl v Juliině mluvící krabici.

„S potěšením.“

„Ujišťuji tě, že potěšení je na mé straně.“ Faithiny velké oči, směs zelené a modré, při okrajích změkly a propůjčily jejímu obličeji šibalský výraz. „Když jsme spolu naposledy mluvily, tak se Julie o tobě nezmínila.

„Tristan a já jsme spolu teprve krátce,“ odpověděla Julia za něj.

„Aha? Jak jste se potkali?“

„Dlouhý příběh a je to jedno. Jsme pouze přátelé.“

Na to se Tristan napjal. Byl unaven tím, jak ho Julie nazývala svým „přítelem“ nebo „bratrem.“

Měla by ho nazývat svým „milencem“ nebo nijak. Se zachmuřením vrhl majetnickou paži kolem jejích ramen a přitáhl si ji blíž. Nepromluvil, nechal Faith, aby si udělala svůj vlastní závěr.

A Faith si ho udělala. Pozvedla své tenké obočí a zadívala se na Julii. „Nechodíte spolu, co?“

Julia se pokoušela vykroutit pryč. Zpevnil své sevření. Líbila se mu křivka jejího pasu proti němu. Ale čím pevněji ji držel, tím více se vrtěla a příval horkosti přímo zasáhl jeho rozkrok. Každý bod doteku mu připomínal, jak dnes věci skočily. Neuspokojivě. A on chtěl uspokojení.

„Kde bydlíš, Tristane?“ zeptala se Faith ostřejším tónem.

„Žiju tady s Julií,“ odpověděl.

Julia prudce nasála velký doušek vzduchu. „On to nemyslí tak, jak to zní.“

Jen aby ji vytočil, dodal samolibě: „Také sdílíme stejnou ložnici.“ Podíval se jí do očí a věnoval jí úsměv, který jasně říkal: Popři to.

Mračící se, si Faith dala ruce v bok.

„Mluví vážně? Žiješ s mužem a nepadlo tě, mi zavolat? Pozvat mě sem, abych se s ním mohla seznámit?“

„Ano, žijeme spolu, ale-“ Julia zavrtěla hlavou a máchla rukou ve vzduchu.

„Ach, nevadí. Není, jak to vysvětlit.“ Vrhla po něm pohled a ustoupila z jeho dosahu. Prudkým trhavým pohybem odemkla dveře a uvedla svou sestru dovnitř.

„Zvu tě na brzkou večeři. Tristan si objednal osm dvojitých hamburgerů se slaninou a sýrem. A jelikož nechci, aby sám od sebe prasknul, udělám z něj hodného chlapce a podělí se s tebou.“

„Nevadí ti se podělit?“ zeptala se Faith.

U Ellia, byl za hranicí vyhladovění, téměř blízko smrti. Julia ho v poledne nakrmila jen maličkým kouskem ryby. On, který jednou sám zkonzumoval celého Daerbar[3]. Nyní měl zoufalou potřebu potravy. Ale k Faith zabručel: „Aye. Podělím se.“

„Nádhera.“ Usmála se a odhalila dva roztomile tvarované dolíčky. „Pak s radostí zůstanu. Chyběla jsi mi Jules, je očividné, že spolu musíme víc mluvit.“

„Taky jsi mi chyběla.“ Julia se trochu uvolnila, odložila tašku, vyprázdnila její obsah na stůl a rozdělila jídlo, takže každý dostal, co chtěl. „Tak, copak jsi poslední dobou dělala?“ zeptala se své sestry.

„Naposledy co jsem o tobě slyšela, jsi cestovala skrze džungli.“

Faith se okamžitě pustila do vyprávění o její poslední expedici, šestitýdenní cestě skrze Jižní Ameriku. Tristan poslouchal jen na půl ucha. Zatímco zhltnul pět malých plátků masa a housky, které mu nesedly, zaměřil svou pozornost na Julii. Sledoval jak jí, sledoval její ústa pomalu pracovat, smyslně. Sledoval, jak její jazyk přejíždí přes plnost jejích rtů.

Slova, která dříve vyslovila, si pohrávaly v jeho mysli stále dokola, škádlící ho.

Občas, když se na tebe podívám, mé ruce zatouží se posunout nahoru po tvém hrudníku a cítit tlukot srdce pod svými dlaněmi. Myslela na něj, když mluvila, nebo myslela na Neduživého Petera?

V ten okamžik se na něj Julia podívala. Jejich pohledy se střetly. Krev se mu hnala žilami jako nově probuzená řeka. Jeho hlad po jídle byl zapomenut a čelist se mu napjala společně s celým jeho zbytkem. Náhlým vzplanutím vášně ve svůdných hloubkách jejích očí, věděl bez pochyb, že ta slova byla určena jemu. Jemu a nikomu jinému. To poznání mu vyslalo více rozžhavené touhy otřásající jeho tělem. V ten moment se cítil mocnější, než kdyby pobil tisíc nepřátel.

„Ha-lóóó,“ Faith zazpívala. „Někdo další je v místnosti.“

S velkou lítostí odtrhl pohled od zdroje svého vzrušení. Julia rychle zamrkala, pak zatřásla hlavou. Líčka jí rozkvetla červení, když se znova podívala na sestru.

„Ehm, jo, říkala jsi?“

Úsměv si pohrával na rtech Faith. „Pochybuju, že vás zajímá Ztracené město. Ne, to je v pohodě,“ řekla, když Julia zaprotestovala.

„Stejně bych raději slyšela o tobě a Tristanovi. Kde jste se potkali?“

„Na bleším trhu,“ Julia poskytla. „Začali jsme si povídat, zjistili jsme, že toho máme hodně společného a stali jsme se přáteli.“ Papír od jídla zachrastil, jak překládala jeho rohy. „To je celý příběh.“

„Jasně.“ Nepřesvědčená, se Faith zaměřila na Tristana. „Sbíráš starožitnosti?“

„Nay. Julia koupila mou krabičku.“

„Ach, takže jsi prodejce.“

„Nay, jsem –“

„Hranolky, chce někdo?“ zeptala se Julia a přerušila ho tím. Její panický výraz ho žádal, aby zůstal zticha. Tristanův žaludek se stáhl.

Neměl rád, když ho úpěnlivě prosila, i když neslyšně. Bála se, že by její sestra ukradla krabičku, kdyby věděla pravdu? Ať byly její důvody jakékoliv, pevně sevřel rty a nic víc k tématu neřekl.

„Jules, chováš se divně,“ řekla Faith jízlivě. „Bez urážky, ale nikdy jsem tě neviděla takhle zneklidněnou. Co se děje?“

„Nic.“ Oči rozšířené, Julia si nacpala pusu plnou jídla.

Faith jela pohledem mezi Tristanem a Julií, jednou, dvakrát.

„Něco tajíš, Julia. To vím. Ani se na mě nemůžeš podívat, aniž by ses netřásla.“

Julia polkla a řekla: „Nejsem v žádném průšvihu, jestli je to to, co si myslíš. Slibuju.“

„Oh, jasně.“ Pochybnosti se jí odrážely v každé slabice, které Faith vyslovila. „Takže, něco se tu děje a já chci vědět co.“

„Tristan se o mě stará, to je vše. Byla jsem……nemocná.“ Chorá v hlavě, pomyslela si sarkasticky, že jsem poskytla ubytování a stravu otroku rozkoší.

„Jsi v pořádku?“

„Jo, jsem v pohodě. Není důvod, aby ses strachovala.“

„Nemůžu si pomoct. Jsi moje sestra a já – do hajzlu.“ Faith si připlácla ruce přes pusu, prakticky zářila závratným nadšením. „Ty jsi těhotná, že jo?“

Julia se začala dusit kouskem hamburgeru uvízlým v krku. Tristan ji poplácal po zádech, uvolňující jí ten kousek.

„Přestaň se vyptávat, ženo,“ nařídil Tristan. „Zneklidňuješ Julii.“

„Nemůžu tomu uvěřit.“ Bez ohledu na Tristanův příkaz Faith pokračovala s jásavým úsměvem.

„Budeš mít mimčo. Proč si mi to neřekla? Myslela sis, že by mě to naštvalo, protože nejsi provdaná. Dobrá, nejsem. Jéé, tohle je nádhera. Budu tetou. Kdy se to má narodit? Víš, jestli je to holka nebo kluk?“

Tristan bouchnul pěstí do stolu.

„Dost!“ Obě ženy nadskočily ostrostí jeho tónu. „Takové otázky jsou směšné. Není tu žádné dítě.“

„Správně. Jak jsem zmínila, Tristan a já jsme jenom přátelé. Nejsem těhotná, ale chodím, se svým sousedem od vedle.“ Proč začít teď říkat pravdu? Lhala dnes své sestře o všem ostatním.

Faith zamrkala, zmatená. „Myslela jsem, že žiješ s Tristanem.“

„Ano.“

Ticho se roztáhlo místností.

„Chápu,“ řekla Faith nakonec. Oči měla potažené zklamáním a bylo jasné, že nechápala nic.

„I když jsi řekla, že vy dva nejste romanticky zapleteni, jednoduše jsem předpokládala…“ Zamračila se. „Zdáte se k sobě tak perfektní, toť vše.“

Tristan učinil rozhodnutí, že Juliina sestra byla ženou velké moudrosti.

„Peter a já jsme spolu oficiálně na rande ještě nebyli,“ řekla Julia, nabízející trošičku pravdy, „ale je to jen otázka času.“

„Takže tenhle Peter tě ještě nepozval?“

V obraně Julia narovnala záda. „Někteří muži mají rádi, když je žena iniciativní.“

„Nikdo, s kým bych chtěla na rande,“ Faith si zamumlala pod nosem. Pak vypočítavý záblesk ozářil její oči a řekla: „Proč nepozveš Petera v sobotu na večeři? Tak ti já i Tristan můžeme udělat dvojité rande.“

„Oh, aye,“ Tristan přitakal. „Takovou událost si nenechám ujít.“

Julia důrazně zavrtěla hlavou. „Ne, já –“

„Jsem ráda, že s tím všichni souhlasí.“ Faith tím efektně ukončila konverzaci a stoupla si. „Dobrá, je čas zamířit domů. Potřebuji svůj spánek pro krásu. Uvidíme se v sobotu, Jules. Vyprovodíš mě, Tristane?“

Nezaváhal. „Samozřejmě.“

„Samozřejmě?“ řekla Julia s náznakem strachu v hlase.

„Ale, Tristane. Budu tu sama. Sama a nechráněná.“

„Jestliže se ti někdo pokusí ublížit, prostě použij své karate,“ řekl Tristan přes rameno, pak vyrazil za Faith předními dveřmi ven. Křenil se. Prostě si nemohl pomoci. Jak sladký, sladký den to byl.

Venku se Faith zastavila na půl cesty ke svému autu a otočila k němu čelem, ruce v bok.

„Myslím, že jsem přišla na to, co se děje. Je očividné, že tě má Jules ráda. Můj odhad je, že si nemyslí, že je pro tebe dost dobrá. Ty si to ale nemyslíš, že ne?“

„Nay. Chci jí.“

Uvolnila svůj vojenský postoj.

„Ona je krásná a chytrá žena, ale nikdy jsem nebyla schopná jí přesvědčit, o téhle skutečnosti. Víš, je tvrdohlavá a vždycky se vyhýbala milostným vztahům. Teda,“ opravila se, „ne vždy.“

„Za tím je příběh. Vysvětli to.“

Faith pozvedla obočí nad jeho rozkazovačným tónem.

„Není na mě, abych ti to řekla. Zeptej se Julie na její první rande, jestli ti to řekne…“ Pokrčila rameny. „Jiskry generované mezi vámi dvěma mě málem podpálily. Kdokoliv je tenhle Peter, není mužem pro mou sestru.“

Tristanovi se rozhodně tahle žena líbila.

„V neděli,“ řekla. „Já zmáknu Petera. Ty se ujisti, že Julia bude mít nejlepší noc ve svém životě. Zaslouží si to.“

[1](pozn. překl.: typ zbraně)

[2](pozn. překl.: znamená víra, důvěra, jinak ženské jméno)

[3](asi nějaký druh jelena)

Evie stála před vstupem na střechu hotelu Star Light a vítala hosty, kteří přijeli na párty. Vysoko nad ní byl měsíc a miliony zlatě se třpytících hvězd na sametově černém nebi. Nefoukal vítr a bylo příjemně teplo, prostě perfektní.

Matka Příroda nechtěla zkazit Blueovu velkou noc, říkala si.

Za jejími zády byla za zrcadlovou stěnou letní oáza. Velký plavecký bazén ve tvaru osmičky zabíral téměř polovinu prostoru. Palmy se natahovaly k nebi.

Stůl s bufetem se prohýbal pod váhou vzácných delikates a vábil k sobě největší dav. Evie na sobě měla třpytivé stříbrné letní šaty a pod nimi černé plavky. Pětipalcové podpatky už byly daleko od „jen si kousnu“, spíše říkaly „už jsem mokrá“. Většina pozvaných hostů už dorazila. Tým, jejich rodina a přátelé. Držitelé sezónní vstupenky.

Blue tady nebyl. Někdo ho snad pronásledoval?

Tron a Tiffany Starovi taky zatím nedorazili.

Výtah zacinkal, signalizoval tak příjezd dalšího hosta. V naději zadržela dech. Dveře se otevřely a ona si povzdechla zklamáním a hrůzou.

„Evie Blacková.“ Dallas Gutierrez vystoupil a usmál se svůdným úsměvem. „Vypadáte nádherně.“

„Já vím. Ale díky.“ Měl na sobě perfektně vypasovaný oblek v tradičním černobílém provedení, tmavé vlasy sčesané dozadu, modré oči jasné. „Ničitel večírků tak brzy. Není divu, že neznáš dress code .“

„Jako by mě dámy mohly zvládnout jen v plavkách.“ Naklonil se dopředu, jako by se chtěl podělit o tajemství, a řekl: „Všimla sis? Žádná pánská prsa.“

Snažila se neusmát. Nezvládla to.

„Mimochodem, není zač.“

„Za co?“ zeptala se a vyklenula obočí.

„Za moji přítomnost.“

Obrátila oči v sloup.

„Nenech se od něj oblbnout. Není to ničitel, je jedním z mých dvou nejlepších.“ Zpoza něj vystoupila elegantní žena. Měla medově zlaté vlasy a krásnou tvář, kterou vídáte jen v časopisech. Měla na sobě krátké červené šaty, které odhalovaly bříško zakulacené těhotenstvím.

„Noelle Tremainová,“ poznala ji Evie.

„A žádná jiná.“

Blue strávil rok svého života s touto výjimečnou elegantní ženou. Ale nikdy s ní nesdílel své pravé já a Evie náhle začala uvažovat proč. „Gratuluji k vašemu nedávnému sňatku.“

„Děkuji. Cítila jsem to opravdu silně a věděla jsem, že je na čase do toho vkročit.“

Znamenalo to, že její manžel je lepší, než byl Blue?

Evie zamaskovala zamračení. „Kdo je ten šťastný muž?“

„Já,“ odpověděl hluboký hlas. Muž s tmavými vlasy, zelenýma očima, a hrubými rysy někoho, kdo ví, jak věci chodí na krvavém bojišti, rukou v rukavici objímal Noelle kolem pasu. Proč rukavice?

„Hectore Deane, tohle je Evangeline Blacková.“

„Dallas mi řekl, že máme stejného nepřítele,“ řekla Evie.

Evie zírala na Dallase. Ano, měl dovoleno prozradit všechny šťavnaté detaily o Blueovi, ale neměl to dělat takhle.

„Wau. Uklidněte se, slečno Blacková, a držte ruce dál od té vaší čarodějnické kabelky. Nechci vědět, jestli tam máte zabalené nějaké další kouzlo. Blue chtěl, aby to věděla,“ řekl s rukama dlaněmi vzhůru.

„Když je to tak,“ přerušila ho Noelle, „proč jsi mi tvrdil, že tě Blue chtěl zabít za to, že jsi posel, a já tě musím ochránit?“

Dallas rozhodil rukama do vzduchu. „Protože to je taky pravda. Hectore, kontroluj svou ženu, než mě zabije.“

„Nemysli si, že to udělám,“ řekl Hector.

Noelle na něj mrkla. „Každopádně.“ Vzala Evie za ruku a stiskla ji. „Kdybys někdy chtěla porovnat naše poznámky, udělám si na tebe čas.“

Trio kolem ní pak proplulo bez dalšího slova. Taky dobře. Další cinknutí, a vystoupil Blue. Jako obvykle se Evie zasekl dech v hrdle. Vypadal lahodně – a už to bylo příliš dlouho, co si ho naposledy kousla, krmíc svou závislost.

Měl oblečené jednoduché bílé triko, které těsně objímalo jeho bicepsy a svalnatou hruď, a plavecké kraťasy. Ležérní a připravený si hrát, ale taky připravený na business.

Jeho pohled po ní klouzal a zahříval ji. Pak stejnou trasu sledovala jeho síla a bylo to, jako by ji hladila jeho ruka, bradavky jí ztvrdly a bříško se chvělo.

Dnes večer po tom, co se vrátí od Tiffany a ona se vrátí od Tysona – překřížila prsty – se proplíží do jeho pokoje. Pokud se on nevplíží do toho jejího.

„Evangeline, teda…“ Znovu jí přejel po celém těle, jeho oči přetrvávaly na místech, kterých se rád dotýkal. Vzal ji za ruku a políbil ji na klouby, ona mohla pouze zalapat po dechu, jak jí projelo příjemné mravenčení. „Vypadáš k nakousnutí.“

Nesměj se. „Děkuji,“ řekla s malým přikývnutím. „Kdybych nevěděla, že jsi vlastně chtěl říct úžasná, myslela bych si, že vypadám jako jednohubka.“

„K nakousnutí a chytrá.“ Jeho hlas byl teď hlubší. „Ty věci, co bych ti chtěl udělat…“

Ne, nemůžeš mu tady padnout do náruče. „Oh, opravdu?“

Přikývnul – a pak jí vzal kabelku a začal se v ní prohrabávat. „Rulička čínských peněz. Stahovací pásky. Balíček omáčky Taco Bell. Náramek přátelství Immortals After Dark. Šest spínacích špendlíků. Mini taser. A teď pero.“ Držel v ruce obyčejně vypadající plnící pero a zmáčknul konec.

Nebylo to pero, uvědomila si. Ze špičky vyjela jehla a pero bylo naplněno sledovacím izotopem.

„Perfektní pro moji sbírku,“ řekla.

Odhodlaně přimhouřil své levandulové oči, čímž ji překvapil. „Myslela jsem si, že se ti to bude líbit.“ Vzal ji za ruku, stejně jako když se potkali poprvé, a políbil ji na klouby. „Odpusť mi, ale…“

Ostré bodnutí v dlani.

Zamračila se a odskočila od něj. Malinký korálek krve se objevil právě pod jejím ukazováčkem – bodnutí od jehly?

Jeho výraz byl tvrdý a neproniknutelný.

Podívala se dolů, viděla v jeho ruce prsten z loňského NOFL Super Bowl. Nikdy dříve ho nenosil.

„Co jsi udělal?“ dožadovala se tiše odpovědi.

„To, co jsem musel, abych tě udržel v bezpečí. Není zač.“

„Blue-“

Výtah znovu zazvonil a zachránil ho před odpovědí – byla by to stejně výhružka smrti, ne otázka. Protože kdyby měla hádat, řekla by, že to je sledovací izotop. Podal jí zpátky kabelku, výraz měl prostý jakékoliv emoce. Aaaaaa, ven z výtahu vystoupili –

Tyson a Tiffany Starovi.

A jde se hrát.

Evie zamaskovala vzrůstající hněv prázdnou maskou.

Blue věnoval Tiffany megawattový úsměv a Evie obdivovala, jak byl schopný každého oblbnout svým hereckým talentem. Nevypadal uměle, ale odhodlaně. „Právě jsem se ptal slečny Blackové, jestli už jsi přijela,“ řekl dívce. „A tady jsi, jako by se mé přání stalo skutečností.“

Tron ztuhl, ale Tiffany mu nabídla na oplátku plachý úsměv.

Evie necítila žádnou žhnoucí žárlivost. A, s podivem, zmizel i její hněv. Blue dělal to nejlepší, aby našel svého přítele, a věděl, jak moc by ho mohlo rozptýlení rozhodit. Strachovat se o ženu – ženu, kterou sledoval nepřítel – muselo být největší rozptýlení vůbec.

Takže teď jsi jeho žena?

No, ano. Pro tuto chvíli.

„Jste všechno, o čem moje sestra mluví, pane Blue,“ řekl Tyson, v hlase ani náznak emoce. Nicméně ho prozradily oči. V jejich hlubinách žhnul oheň.

Tiffany na něj nervózně pohlédla.

Evie zajímalo, jestli k ní byl někdy hrubý.

Jestli ano, no, může ho nakopnout, až bude na dně. A on už šel ke dnu, nějak. Stejně jako Blue, i ona si přinesla lékárnu v prstenech. Jeden obsahoval sérum pravdy, jeden měl sedativa, jeden afrodiziakum a jeden s velkou dávkou, která z něj udělá slintajícího blázna. Pokud bude třeba, použije všechny.

„Prosím. Jen Blue.“ Vzal Tiffany za ruku. „Hodně jsem na tebe myslel od toho dne v kavárně, zajímalo mě, jak se ti daří a jestli tě ještě někdy uvidím.“

Dívka se začervenala, a upřímně, bylo to tak trochu… sladké.

Skoro je mi jí líto. Skoro.

„Tisíckrát jsem naléhala na otce, aby se s tebou setkal,“ řekla Tiffany. „Nemám dovoleno se scházet s nikým, s kým se nesetkal. Ale odmítl to. Promiň.“

„Najdeme způsob. Žádný problém.“

Ta fráze byla jako pohlazení pro Eviiny uši.

Tyson přejel jazykem přes zuby, připomněl jí tak její práci.

„Vím, že to přichází trochu opožděně, ale vítejte,“ řekla mu. „Jsem Evangeline Blacková, dnešní hostitelka.“

Starův dědic vystoupil dopředu a přikývnul k pozdravu. „Tyson Star.“

„Ah. Vynikající majitel tohoto úžasného ráje,“ poukázala rukou a naznačila bazén. „Doufala jsem, že budu mít šanci si s vámi popovídat.“

„A já s vámi.“ Vzal ji za ruku a umístil polibek na její hřbet.

Předstírala, že je okouzlena. Byl to hezký muž. Vysoký, stejně jako jeho sestra, a štíhlé postavy. Nebyl oblečený ležérně, ale stejně jako Dallas měl oblek. Vsadila by se, že to není typ, který by se uvolnil.

S tím mu můžu pomoct.

„Váš personál odvedl skvělou práci,“ řekla.

„Najímáme pouze ty nejlepší.“

Jak speciální od tebe. „No, rozhodně se to ukázalo.“

Blue a Tiffany zašli za zrcadlovou stěnu, navzájem si šeptali, očividně flirtovali a každému pozorovateli by připadali ztracení jeden v druhém. Tron je sledoval, jeho ramena vypadala tvrdší s každým krokem, který udělali. Válečník připravený na bitvu.

Evie se na něj usmála, doufala, že ho rozptýlí. „Zdá se, že potřebujete společnici, pane Stare. Pojďte a já vás představím zbytku týmu.“

***

Blue měl problém se soustředit. Hovor a smích se rozléhaly nocí. Každou chvíli někdo skočil do bazénu a teplá voda se rozprskla po všech okolostojících, vyvolávajíc nadšený křik.

Jeden takový výkřik přišel od Evie. Použila vodu jako výmluvu odvést Tysona k okraji střechy, na odlehlejší místo, a sledovali světla města. Zůstali tam půl hodiny a mluvili. Tysonův pohled neustále přelétával k Tiffany. V jednu chvíli se snažil odejít od Evie, ale nějak ho přesvědčila, aby s ní zůstal.

Blue nikdy dříve neviděl ženu, se kterou spal, flirtovat s jiným mužem. Ale pak, Evie už s ním možná je hotová. Podezřívala ho, že jí píchnul sledovač.

To máš blbý, princezno. Jsme spolu, a to je poslední slovo.

Kolik žen ho během těch let sledovalo a doufalo v jeho náklonnost? Kolik žen už opustil a nechal je zklamané a frustrované?

Příliš mnoho. Skončil s tímhle životem.

Ahoj. Jmenuji se Blue a jsem napravený bad boy.

Nemohl svou špatnou náladu házet jen na žárlivost. Věděl, o čem dnešní flirtovací hry jsou. Věděl, že Evie necítila k Tysonu Starovi nic a neudělala by nic intimního. Věděl, že to dělá pro Johna. Pro Bluea. A věděl, že se uměla ubránit sama.

Dával to za vinu touze. On a Evie nemohli být ve svém vztahu otevření. Museli skrývat svou náklonnost k tomu druhému. Blue nemohl stát vedle ní a koukat se na světla města. Blue nemohl dát ruku kolem jejích ramen nebo ji líbat v měsíčním světle.

Nemohl odejít z párty s Tiffany, dokud Evie nepřesvědčí Tysona, aby ji vzal někam jinam. Kamkoliv. Jinak by se Velký Bratr určitě snažil zastavit Bluea při odchodu s jeho malou sestřičkou, a to by byl nepotřebný zádrhel v jejich plánu.

Blue alespoň nemusel zabavit Tiffany, zatímco čekali. Pár jejích přátel byli hosté a ukradli si ji, aby o něm drbali – pokud by měl hádat. Sedl si k prázdnému stolu a sledoval ji… a ano, sledoval Evie. Rozdělil svoji pozornost mezi ty dvě.

Tyson pohladil Eviinu paži hřbetem ruky.

Blue ztuhnul. Až bude John v bezpečí, odstraním tu ruku nožem na máslo.

„Sám?“ zeptala se žena. „Taková škoda.“

Poznal ten hlas. Zavřel oči a modlil se, aby měl trpělivost.

Noelle Tremainová vklouzla na židli vedle něj. Obklopovala ji záře z tiki pochodní a vykreslovala krásný obličej, který kdysi chtěl tak moc milovat.

Kývnul na pozdrav. „Vypadáš dobře.“

„Nebuď takový suchar. Vypadám naprosto skvěle.“ Ledově se usmála a zamávala někomu přes místnost. „Chystáš se mi pogratulovat ke sňatku a těhotenství, nebo budeš pokračovat v zírání na majitele tvého týmu?“

Všimla si. Sakra. Ostatní si možná všimli taky. „Gratuluju,“ řekl a otočil se k ní. „Mám radost.“

„Opravdu? Máš?“

Tohle už trvalo nějak dlouho, ne? „Ano, opravdu mám. Omlouvám se za to, jak jsem se k tobě choval, Noelle. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit.“

Ledovost zůstala. „No, ale udělal jsi to. Byl jsi přítel na nic. Mohla bych ti vrazit dýku do střev a žádná žena na světě by mě nepřesvědčila o tom, že je to zločin. Vždycky ses mě snažil změnit a na konci ses mi snažil zakázat stýkat se s Avou.“

Ava. Její nejlepší kamarádka. Ty dvě byly prakticky jako siamská dvojčata. „Kde je dneska v noci?“

„Venku. Loví se svým upírským manželem.“

„To je pravda. Slyšel jsem, že ochočila vzteklého upíra, schopného zmrazit čas.“

Evie se zasmála, ten zvonivý zvuk přitáhl Blueovu pozornost. Mluvila s Tysonem, šli k výtahům, ale on kroutil hlavou, jako že ne.

Jen idiot by odmítl krásku s havraními vlasy.

Bylo tam malé ztuhnutí ramen, ale rychle se vzpamatovala a natáhla ruku, aby si hrála s mužovými vlasy. Jakákoliv zášť, kterou Blue mohl cítit, zmizela, když viděl, jak se její smaragdový prsten zaleskl v měsíčním světle.

To je moje holka.

Už to nebude trvat moc dlouho.

„Blue,“ vyštěkla Noelle.

Noelle. Správně. Přinutil se na ni podívat. „Podívej, ty jsi byla práce, měla jsi mě představit těm správným lidem. Užíval jsem si ty tvoje šaškoviny, opravdu ano, ale dostávala jsi mě do problémů. Omlouvám se, že jsem se tě snažil změnit, opravdu ano. Jsi úžasná taková, jaká jsi. Vždycky sis zasloužila něco lepšího a já to věděl, a to je důvod, proč jsem inicioval náš rozchod tím, že jsem ti řekl, aby ses už nevídala s Avou. Můj šéf mě nemohl nutit randit se ženou, která se mnou nechce mít nic společného.“

Překvapila ho malým úsměvem. Drobný, krátký a nepopiratelný. „Já vím, že jsem byla práce, Blue. A teď dál. Dallas mi řekl, co o tobě zjistil, a všechno spadlo na místo. Máš štěstí, že jsem na to nepřišla tu noc, nebo by ses vzbudil se svýma koulema nacpanýma v krku. Máš taky štěstí, že vím, jak ze svého drahého manžela dostat slib. Udělal by ti něco mnohem horšího. Je pořádně surový, víš.“

„Jestli mě chce dostat, bude si muset stoupnout do fronty.“

Zamnula si rukama velké břicho a řekla: „Když přijde na ženy ve tvém životě, naučil ses svou lekci?“

„Rád bych si myslel, že ano.“ Sledoval, jak Evie propletla prsty s Tysonem a zatáhla ho k výtahu. Tentokrát se nebránil.

Když zmizeli za zrcadlovou stěnou, Blue se postavil. „Bylo fajn si s tebou popovídat, Noelle, a jestli bude něco, s čím bych ti mohl pomoci, dej mi vědět. Ale právě teď musím jít.“ Nečekal na odpověď a zamířil k Tiffany.

Noelle sa na sedadle pokúšala uvoľniť. Hector si vymenil auto s Miou, vzal si jej štandardné A.I.R. vozidlo, s nepohodlným interiérom z umelej kože, konzola umiestnená medzi sedadlami vodiča a spolujazdca, a namiesto volanta a priehradky na rukavice palubné obrazovky. Priesvitný ochranný štít, oddeľujúci prednú časť auta od zadnej, aby skazení mimozemšťania nezaútočili svojimi päsťami, zubami, alebo dokonca neovládli mysle.

Noelle vlastnila plnú garáž áut, niektoré vyrobené takmer pred storočím ešte spred vojnou medzi ľuďmi a mimozemšťanmi, a predtým, než sa do výroby zaviedla pancierová úprava. Ona viac uprednostňovala tie staršie modely. Nebola väčšina zábava páliť gumy, ničiť brzdy a byť bez senzorov, ktorá vám bránili zabiť sa?

Okrem bozkávania sa s Hectorom na verejnom mieste, samozrejme. Znova. Po ročnej abstinencii, ako keby neprešiel žiaden čas.

Nebola, tak je to.

Jej krv sa stále chvela túžbou. Jej ruka stále bolela túžbou vyskúšať, či by ho dokázala oblapiť jednou rukou, jeho dĺžka bola taká hrubá, že jej prsty by sa o seba ani neobtreli. Napriek tomu vyzerať byť úplne pokojný, nezúčastnený.

Sledovala tvrdé plochy na jeho profile. Práve súťažil o cestou, kto vydrží dlhšie a neodvráti pohľad, pričom Noelle ignoroval. Po celom vonkajšku auta boli umiestnené senzory, takže nebol dôvod, prečo sa tak veľmi sústrediť. Auto manévrovalo po uliciach samo, spomaľovalo, zastavovalo, a zrýchľovalo, ak to bolo potrebné.

No, aj ona to dokázala robiť. Noelle vykukla von cez okno. Čoskoro za sebou nechali predmestie s rozkošnými rodinkami, ktoré vo svojich rozkošných domoch jedli večeru. Namierili si to cez chudobnejšiu časť mesta. Cez vetráky prúdil chladný vzduch, ale nič nedokázalo prevýšiť Hectorovu vôňu, ktorá sa vznášala v malom priestore. Divoká, zemitá, a spotená. Každý nádych, ktorý Noelle urobila, jej pripomínal, čo robili predtým, než ich Mia vyrušila – navzájom si obždibávali tváre.

Po oba razy stačila jediná ochutnávka a Noelle prepadla cez rímsku, ktorú nevidela až kým nebolo príliš neskoro. Bol pre ňu drogou, schopný zničiť jej bariéru, rýchlo z nej urobiac závislú, neúprosne ju rozpáliac, ťahajúc ju špirálovite stále bližšie a bližšie ku dnu k niečomu, čo bude buď hlboká, temná jaskyňa samoty, alebo jasná, pohlcujúca posteľ vášne.

Dopekla, tentoraz nepotrebovala ani dúšok. Padla v momente, ako sa k nej priblížil, nič nedokázalo zastaviť jej pád až kým sa rozpľasla. Každá bunka, ktorú mala, zúfalo túžila, aby ju jeho ruky preskúmali, zatiaľ čo by jeho telo búšilo do jej.

Doparoma s ním a s jeho neodolateľnosťou. Teraz z neho chcela viac, viac od neho, a bola by mu zo seba dala viac. Bola by ho požiadala, aby s ňou išiel domov, kde by mu dala všetko, úplne všetko. Možno. Sex na jednu noc nie je jej šálkou kávy, a ani nikdy nebol. Ale možno by on chcel viac než len jednorázovku. Možno by chcel zostať do rána, na druhý deň ju znova vidieť, a na ďalší znova. Koniec koncov, túžil po nej.

Až na to, že už si od nej udržoval odstup. Ľutoval to?

Ahoj, samota.

S Corbanom vedela kam mierili ešte predtým, než padli do perín. Dvoril sa jej a získal si ju, a potom zostal, aby si svoju cenu mohol leštiť. S Hectorom nikdy nevedela, čo sa stane, a ani na tom nikdy nezáležalo. S Hectorom stále nevedela, čo sa stane, ale stále na tom nezáležalo. Doparoma s ním, pomyslela si znova.

„Hector,“ spustila. Nebola zbabelec. Jednoducho sa ho opýta, čo od nej očakáva. Ak povie, že by tejto veci, nech tou vecou čokoľvek, mohli dať šancu, Noelle dá tomuto vzťahu všetko, čo má. Ak jej povie, že toto je koniec – odmietne ju po tretí raz – bodne ho do krčnej žily a jeho telo ukryje.

Okrem toho, toto bol jej prvý prípad vraždy. Kľúčom bolo sústredenie. Takže po tom, čo zistí, ako na tom stojí s Hectorom, jej myseľ bude čistá, a potom bum, môže vyriešiť prípad a zachrániť deň. Celkom jednoduché.

„Bola to chyba,“ ozval sa skôr, než stihla povedať ďalšie slovo.

A ako na potvoru, presne o moment neskôr prišli na miesto určenia. Auto zaparkovalo pred policajnou páskou. Hector nevystúpil z auta, ale zostal v ňom sedieť, čakal na jej odpoveď.

Chyba? Obyčajná chyba? Páni, to bolelo. Zatiaľ čo ona si užívala predstavy, čo by spolu mohli robiť, ešte stáli mohli, on očividne uvažoval o tom, ako ju odmietnuť bez krviprelievania.

Nereaguj. Tušila si to. Nalepí si na tvár veselý úsmev, ako vždy, a sústredí sa na prípad.

Natiahnuť na tvár úsmev bolo trochu zložitejšie než zvyčajne, vzhľadom na emocionálny prevrat. Potrebujúc chvíľku, vyzrela von, a hej, bola si vysoko vedomá toho, že sa správala ako zbabelec, o ktorom popierala, že ním je. Mesiac bol vysoko a zlatý. Ostatné autá osvetľovali okolie, blikajúca červená a modrá bezpečnostných zložiek. Široké, otvorené pole sa tiahlo na všetky strany, tráva rástla v záhonoch, svieže listy tancovali v jemnom vánku.

Kde bol ten mŕtvy človek, ktorého mali preskúmať?

Rozšírila obvod sústredenia. Okolo štyridsaťpäť metrov blata bolo obtiahnutých tou páskou, ale hŕstka dôstojníkov, ktorí stáli mimo nej, skôr pohybovali ústami, než aby skutočne pracovali.

„Noelle,“ ozval sa Hector. „Počula si ma?“

Usmievaj sa, dočerta s tebou. „Samozrejme, že som ťa počula. Sedím vedľa teba.“ Potom dodala: „Myslím, že som mala svojej najdrahšej matke povedať áno. Jedna z jej starých kamošiek si myslí, že by som bola pre jej syna dokonalá.“

„Nie, nebola,“ zavrčal Hector, potom sa zarazil. „Ale rob, čo uznáš za vhodné.“

Úsmev!„A len aby si vedel, je to ako opäť si starostlivo vybrať Barryho,“ povedala, než sa dokázala zastaviť.

Ľahká konverzácia, len zľahka.

Nespoznávala ani jedného z dôstojníkov, ani jeden sa nezúčastnil svadby, ale to nič nemenilo na faktoch. Jeden pohľad na ňu a na Hectora v ich drahom oblečení a budú predpokladať, že boli spolu na rande, s plánmi, že to potom v posteli spolu poriadne roztočia. Ak by to Hector s ňou chcel poriadne roztočiť, usmiala by sa. Teraz... sa chcela len skryť. „Ľudia si budú myslieť, že zatiaľ čo ma urážaš kvôli tomu, že som ľahká, som zároveň dobrá na to, aby si ma pretiahol.“

„Prepáč, ide len o to, že – počkať. Čože?“ Obrátil sa na sedadle a konečne sa na mňa pozrel. Tie zlaté oči žiarili emóciou, ktorú nedokázala pomenovať. A možno to tak bolo najlepšie. V tejto chvíli by mu dokázala semenníky odstrániť čepeľou, ktorú mala pripnutú ku stehnu.

Prečo s ňou nikdy nikto nechcel ostať nastálo?

„Kto je Barry?“ dožadoval sa Hector a tentoraz dokázala tú emóciu prečítať. Zúrivosť, smrteľná spôsobom, ktorým dokázal byť len muž na pokraji šialenosti.

Kvôli nej? Sladké od neho, ale neobmäkčí ju to. „To je chlapec, ktorému som tak štedro venovala svoju nevinnosť.“ Zvyšok sa z nej vylial, jej rozhorčenie už nebolo živou bytosťou, ale dnes v noci bolo ostrejšie – kvôli mužovi vedľa nej. „Druhý deň každému povedal, čo urobil. Všetci chlapci ho poťapkávali po chrbte ako po dobre odvedenej práci, potom sa pokúšali dostať sa mi do nohavíc, ako keby aj oni mali právo vyvesiť si na mne svoju vlajku a všetky dievčatá, okrem Avy, so mnou zaobchádzali, ako keby som mala mor. Ako keby som so svojimi spôsobmi štetky mohla ukradnúť priateľov.“

„Povedz mi, že si mu ublížila.“

„Ja? Nie.“ V oboch kútikoch sa jej objavil skutočný úškrn. „Ale Ava mu nabúrala auto. Vrazila s jeho pýchou a radosťou rovno do jeho rodičovského domu.“ Tak toto bolo skutočné priateľstvo.

Napätá pauza. Potom: „Bol by som ho pre teba zabil,“ povedal Hector tichým, hlbokým hlasom, ktorý nenechával miesto na pochyby. „Spálil by som ho a vyhodil jeho popol na hromadu zvieracích výkalov.“

„Vážne?“ Doparoma s tým. Začínala mäknúť.

Nechce sa s tebou ďalej schádzať, spomínaš?

Jeho nozdry zaplápolali, ako keby si dokázal predstaviť pach spáleného mäsa. „Hej, vážne.“

„No, ešte stále môžeš. Žije v bytovom komplexe Lakeshore, na ulici Lake Shore. Číslo bytu osemnásť B.“

Jedno z Hectorových obočí sa vyklenulo a zlato v jeho očiach sa premenilo na ľad tým jeho spôsobom. Nebol iba na pokraji šialenosti – on už skočil a padal do rokliny. „Ty dokonca sleduješ jeho život. Prečo? Chceš ho znova vidieť?“

„Žartuješ? Dočerta, to teda nie, nechcem ho znova vidieť, ale niekto musel poslať jeho žene fotky o jeho ilegálnych aktivitách, a ten niekto som ja. Hej, som proste taký charakter.“ Rýchly záblesk pobavenia zmizol skôr, než mohla pátrať po jeho zdroji. Čakala, ale Hector zostal ticho, a jeho výraz sa nikdy nevrátil späť k... čomukoľvek. „Viem, čo si myslíš,“ pokračovala ďalej. „Prečo som nechala odísť len s takým drobným, celoživotným trestom? Nuž, dovoľ mi niečo ti o sebe povedať.“ Niečo, čo sa možno zistíš na vlastnej koži, drahúšik. „Ak mi niekto čo i len kopne plechovku od piva na môj trávnik, zaplatím za DNA testy. Ešte v ten deň, ako prídu výsledky, nechám doviezť na ich trávnik dve tony odpadkov. Ja nežiadam odplatu. Ja učím lekcie o hodnotách. Barry sa stále učí tú svoju.“

Hector si masíroval zadnú časť krku. „Budem si to pamätať.“ Jeho hlas klesol o oktávu nižšie, pripomenúc jej, ako vtlačil medzi jej nohy svoju erekciu. Zachvela sa ako hlúpe dievča, ktorým bola. „Nuž, hm. Hm.“ Odkašľal si. „Ako som hovoril, bola to chyba. To, že sa spolu pohrávame, nie to, že sme sa tu ukázali spolu.“

Úsmev – na svojom mieste. „Aj to viem. Nemusíš mi to opakovať.“ Alebo skôr jej zabodnúť dýku do hrude. „Nebudeme sa spolu schádzať romanticky. Nič sa nedeje.“ Až na to, že sa dialo niečo kurva veľké!

Udrž si svoj veselý úsmev.

Ruka mu padla zo zátylku na sedadlo, jeho prsty sa zaborili do čalúnenia dosť veľkou silou, aby zanechali za sebou praskliny. „Nie preto, lebo sa mi nepáčiš. Ale preto, lebo som nebezpečný, Noelle. Veľmi, veľmi nebezpečný.“

„Toto je A.I.R. verzia to nie ty, ale ja, hej?“ opýtala sa sucho. „Keby si to povedal skôr, mohla som to dnes použiť na Dallasa.“

„Nie, doparoma s tým!“ Ruka sa znova zdvihla, pošúchal si ňou tvár, zanechávajúc červené stopy. „Teda, áno, to je A.I.R. verzia, ale skutočne je chyba vo mne. Chcem ťa, tak sakramentsky veľmi, že som celý čas rozboľavený, do frasa. Ale ja nemám vzťahy. Proste nemám. Doparoma s tým!“ Toľko nadávok.

Niečo v jeho umučenom výraze si prebilo cestu cez jej obranu a spustilo varovanie. On zo seba nechrlil kecy, len aby sa jej zbavil. On tomu z celého srdca veril. Chcel ju – túžil po nej, bol rozboľavený – ale nemohol si dovoliť mať ju.

„Prečo to so mnou nemôžeš skúsiť? Nezačala som vyberať čínske vzory ani nič také.“ Jemu by sa páčilo niečo odvážne. Možno šarlátové, s tmavými vločkami a asymetrickými okrajmi. „To si nechám na rande číslo dva.“ Pokúsila sa o šibalský tón. Neúspešne. Znela ufňukane.

„Zaslúžiš si niečo lepšie,“ znel mizerne, „ja nie som len nebezpečný, ja som príliš nebezpečný.“

Nebezpečný. Koľkokrát už na ňu to slovo hodil? Asi toľkokrát, koľkokrát vyslovil aj nejakú nadávku, tým si bola istá.

„Hm, stretol si už mňa, Agent Nepríjemný? Ja som tiež, tak povediac, nebezpečná.“ Bože. Prakticky ho prosila, aby s ňou chodil. Aká bola patetická. Mala by prestať a odísť teraz, kým stále mala aspoň trochu hrdosti. Možno ju chcel, ale ak to nie je ochotný skúsiť, ona ho nedonúti.

„Si nebezpečná, hej, to sa nedá poprieť. Videl som ťa pustiť sa do páchateľa, bodnúť ho do nohy, keď sa pokúsil utiecť. Ale ja hrám na úplne inom ihrisku, srdiečko.“

Toto bolo po druhýkrát, čo ju nazval srdiečkom a jej srdce vynechalo jeden zradný úder. Keď pri nej ostatní chlapi používali rozkošné prezývky, chcela ich uškrtiť ich vlastnými črevami. Keď tak urobil Hector, chcela omdlieť ako viktoriánska panna. Divné. „Predstierajme, že tomu verím.“ Mala. By. Prestať. Mala by sklapnúť. Ale potom si spomenula na odtlačky, ktoré zanechal na stene, na tú noc, kedy ju odrádzal, a na spôsob, akým si natiahol tie rukavice, znova a znova, a trochu z jej bolesti sa vyparilo, zanechajúc prázdnu zvedavosť. „Ako? Pomôž mi pochopiť to.“

Ťažká pauza. Myslela, že ju odmietne.

Potom: „Môžem... ublížim... ľudia umierajú, keď sa dotknem...“ Vrazil päsťou do palubnej dosky, pokožka sa pýšila jemným leskom – aj keď mal na sebe rukavice. Na látke bolo niekoľko dier. Vlákenká dymu sa dvíhali, vírivo stúpali hore. Keď si to všimol, zachvel sa najhlbším strachom, zložil si ich, a vytiahol nový pár zo svojho vrecka. Ako si ich naťahoval, povedal: „Pozri, na tom nezáleží. Nemal som sa k tebe priblížiť. Nemal som ti nič viac sľubovať. Nič sa nemôže stať.“ Odvrátil sa od nej, otočil sa k oknu, ale zaváhal. „Jasné? Okej?“

Môžem – zabiť? Ublížim – ženám, keď sa ich dotkne? Ľudia umierajú – pretože jeho niekedy vyžarujúce ruky, ktoré dokážu zapáliť azbest, alebo hocijaký iný druh látky, ktorý nosil, a dokázal sa prepáliť cez kov? Zrejme. Bol taký naštvaný, napätie vrstvené spolu s vibrujúcim znechutením zo seba samého.

Takže... povedzme, že mala pravdu. Povedzme, že jeho ruky boli vážne nebezpečné, ako zbrane. Zbrane, ktoré nedokázal ovládať. Povedzme, že normálne sa vyhýbal ženám, aby zabránil možnosti, že by ich popálil, ako to urobil s kovovou stenou. A napriek tomu pobozkal Noelle – trikrát. Napriek tomu jej takmer dal viac. Pretože si nedokázal pomôcť. To znamenalo, že po nej túžil, presne ako to povedal. Rovnako zúfalo, ako ona túžila po ňom. Túžba ho ovládla zakaždým, keď bol v jej blízkosti. Aj keď iba na krátko.

Z jej strany mohlo ísť len zbožné prianie. Alebo mohla mať aj sakramentskú pravdu. Potrebovala uvažovať, zistiť, čo bola ochotná riskovať – ako napríklad, jej hrdosť – aby mala tohto muža v jej života. Alebo či bola ochotná riskovať vôbec. V tejto chvíli, všetko, čo cítila, mohlo vyplývať z pretrvávajúceho tepla z bozku, strachu zo straty Avy, a vzrušenia z prvého vyšetrovania vraždy.

„V poriadku,“ povedala napokon. „Neskočím na teba.“ Aspoň nie dnes. „A teraz poďme vyriešiť túto záhadu, aby som mohla ísť domov a zavolať Ave.“

Hector sa obrátil tak rýchlo, určite ho seklo v krku, jeho oči prižmúrené a zamerané na ňu, jeho pery skrivené mračením, jeho zuby ako záblesk bielej v okolitej temnote. „Čo to má znamenať, Noelle?“

Noelle sa pozrela doľava, doprava, snažiac sa zistiť, čo ho tak strašne naštvalo. Nič sa nezmenilo, nikto sa nepriblížil k autu. „Čo ako?“

„Prečo jej chceš zavolať?“

„To preto si pustil do gatí? Ježiš. Toto je prvá noc jej medových týždňov a ja chcem vedieť, aký bol McKell v posteli.“

Hectorovi sa v sánke šklbol sval. „To je všetko? To je jediný dôvod?“

„Áno. Prečo-“ Konečne jej to došlo a ona sa zamračila. „Čo, myslel si si, že jej poviem o tebe a tvojom monológu?“ Prinútila sa zasmiať sa. „Zlatko, ak by som jej hovorila o každom chlapovi, ktorého som takmer pretiahla, nikdy by sme neboli schopné hovoriť o ničom inom.“ Klamstvo, ale on sa to nikdy nedozvie.

Jeho oči sa ešte viac prižmúrili, ale nakoniec, bez ďalšieho slova, vystúpil z auta.

„Takže nám pomůžete?“ Zeptal se Reyes. Ten nauvní hlupák. „Pomůžete nám porazit lovce?“

Smích. „Jak jste sami řekli, již jsme vám pomohli. A to aniž bychom chtěli něco na oplátku.“ Její pohled, který byl jako černá díra do které padáte, se posunul, přistál na něm a připnul ho na místě. „Nebo ne?“

A najednou mu to došlo. Kdykoliv jste chtěli někoho udělat závislým na drogách, dali jste jim ochutnávku zdarma. Jejich pomoc byla drogou, a Lordi byli nyní závislí.

Budou muset za jakoukoliv další pomoc zaplatit, uvědomil si Strider. A to draze.

Ding, ding, ding. Konecně pravda.

„Možná bychom si mohli vypomoct vzájemně,“ navrhl Kane, pod jehož nohama praskla země. Uskočil stranou, aby zabránil pádu do propasti.

Zvedla bradu v povýšeném opovržení. „Nic od vás nepotřebujeme.“

„Uvidíme,“ řekl Sabin lhostejně. Ale Strider viděl, jak to v přítelově mysli šrotuje. „Víte, kde je plášť neviditelnosti? A žezlo rovnováhy?“

„Ano.“ Znovu se na ně usmála, tentokrát však připomínala zbraň připravenou vystřelit. „Víme.“

Jo, jsem závislý.

Vyhraj! Dožadovala se porážka.

Strider si v očekávání olízl rty, kosti mu již vibrovaly při pomyšlení na to, že by zvítězil proti lovcům. Konečně, cena Super Bowlu, přímo k mání. Jakmile by získali artefakty, mohli by najít a zničit Pandořinu skříňku. Nezničili by tím lovce, samozřejmě, ale rozhodně by zhatli jejich plány k zneužití skříňky k tomu, aby do sebe nasála jejich démony, čímž by válečníky zabili.

Už bez démonů nemohli žít. Byli jako dvě poloviny celku, navždy spojeni. Porážka byl jeho součástí stejně jako Monstrum Stridy.

Démoni však byli stejně svázani, ačkoliv by nezemřeli, kdyby oddělili svého ducha od mužů. Nicméně, byli by pobláznění, navždy hladoví nakrmit své zvrácené představy, ale nikdy by se nebyli schopni nasytit.

Poté, co lovci zabili Badena, se démon Nedůvěry dostal z jeho těla a mučil, ničil a nutil ke křiku všechny, na které narazil. Strider to mohl jen bezmocně sledovat.

Horší bylo, že démon byl pořád venku, stále působil zkázu.

To byl důvod, proč lovci už nadále nechtěli zabít ani jeho ani přátele. Nechtěli démony uvolnit a nebýt schopni je chytit. Ale se skříňkou by zvládli obojí.

Přesto díky Danice teď věděli, že mají nový plán. Nějak objevili démona Nedůvěry. Podařilo se jim ho zachytit a snažili se jej vnutit do dalšího těla. Pokud by se jím to podařilo… Strider se otřásl. Nemuseli by čekat na skříňku. Mohli by Lordy zabít, umístit jejich démony do těl vlastního výběru, a pak by si mohli dělat, co chtějí.

Tvrdili, že chtějí svět bez zla, ale tvrdili by totéž, když by všechno to zlo měli pod kontrolou? K čertu, ne. Moci se nevzdávalo snadno. To dobře věděl. A neexistovala možnost, že by se oni vzdali té své. Musel vyhrát, a to nejen kvůli svému démonovi.

„Tak co od nás chcete?“ Zeptal se Sabin opatrně. „Výměnou za artefakty?“

Strider se téměř zazubil. Sabin neměl rád nedorozumnění. Chtěl mít karty odhalené, aby každý věděl, co získá.

Nevyřčená se zasmála, a byl to mnohem krutější zvuk než kdykoliv předtím. Možná proto, že je do této chvíle smíchem jen zesměšňovala. „Myslíš, že je to tak snadné? Že nám něco dáte a my vám na oplátku dáme to, po čem nejvíc toužíte? Jak se mýlíš, démone. Nejste jediní, kdo hledají to, co nabízíme. Pohleďte.“

Nad oltářem zhoustl vzduch, srazil se a barvy se probraly k životu, než se slily dohromady a utvořily něco, co se zdálo být filmem. Strider se snažil rozeznat obraz – a pak se napjal, když se objevil Galen. S blond vlasy, hezkými rysy i bílými opeřenými křídly. A jako obvykle na sobě měl bílé roucho, jako kdyby byl andělem a ne posedlým válečníkem jako oni.

Vedle něj stála vysoká, štíhlá žena. Byla hezká tím robustním způsobem, s ostrými rysy, tmavými vlasy a světlou pletí. Napadlo jej, že ji již viděl, ale když v duchu prolistoval vzpomínkami na starověké Řecko, Řím, antiku i vše ostatními, co prožil za svůj velmi dlouhý život, na nic nepřišel. Zavzpomínal na nedávné doby, ale znovu – oh, do prdele. Aha. Danika, uvědomil si. Danika ji namalovala. Jako nepřítele.

Do prdele, pomyslel si znovu. Danika tuto ženu namalovala ve scéně, která se odehrála před dvaceti lety, ale nic na ní se nezměnilo. Žádné věkové rozdíly.

Nebyla tedy člověkem.

Dnes byla oblečena do čené kůže a připoutána ke stolu, ale nebojovala se svými pouty. V jejím pohledu bylo odhodlání, pohledem sledovala – to jistě ne. To nemohl být…. To jistě nebylo možné… Ale jak se Strider díval, viděl přízračnou bytost, která poskakovala z jednoho rohu místnosti do druhého. Oči měla rudé, tvář jako kostra, zuby dlouhé a ostré.

Nebylo pochyb; byl to démon. Vysoký lord, stejně jako ten, který byl ve Striderovi.

Strider zatajil dech, jak se mu každý sval v těle napjal.

„Baden,“ zasípal Amun tím nepoužívaným hlasem. V jeho tónu bylo tolik touhy, že mu působilo bolest ho poslouchat. Baden v sobě měl něco, k čemu všichni tíhli. Něco, co všichni potřebovali. Milovali Badena víc než sami sebe. Víc, než jeden druhého.

Stále ho milovali, navzdory smrti.

„K čertu s tím, to ne.“ Kane téměr násilně zavrtěl hlavou.

Strider s ním musel souhlasit. K čertu, to ne. Démon v sobě přece neměl podstatu jejich přítele. Nemohl. Ale na té duchovní bytosti bylo něco strašidelně povědmého… něco, z čeho se mu sevřely vnitřnosti.

„Vstup do ní,“ přikázal Galen. „Osedlej ji a tvé trápení skončí. Budeš mít konečně hostitele. Konečně budeš schopen cítit, ochutnávat, užívat si. Nepamatuješ si, jak je to úžasné? Konečně budeš moct zničit a podkopat lidskou důvěru tak, jak po tom toužíš.“

Podkopat lidskou důvěru. Přesně cíl Nedůvěry. Ne, pomyslel si znovu.

Duch zasténal, jeho rychlost se navýšila. Bylo zjevné, že byl rozrušený. Věděl, co se děje? Chtěl nového hostitele? Nebo byl příliš šílený na to, aby chápal?

„Prosím,“ škemrala žena. „Potřebuju tě. Tak moc tě potřebuju.“

Takže byla ochotná. To neznamenalo, že věděla, co se s ní stane, až se jí přání splní. Minimálně během prvního století v ní nebudou žádné zbytky lidskosti. Bude zcela démonická, a mnoho, mnoho lidí kvůli tomu bude trpět.

„Udělej to,“ pokračoval Galen. „To přece chceš. To potřebuješ. Musíš se jí jen dotknout a úleva bude tvá. Co je jednodušší?“

Chápal ho démon? Znovu uvažoval. Jako strážce Naděje mohl Galen přimět kohokoliv či cokoliv k touze po budoucnosti, jakou by bez jeho vlivu nechtěl.

Dokonce i démoni. Přesně tak založil lovce – přesvědčil je, že svět bude bez Lordů lepším místem. Utopií míru a prosperity.

A jak Galen přesvědčivě broukal, dokonce i Strider byl ovlivněn. Chtěl se té ženy dotknout. Byla v tom úleva… jistota budoucnosti… lepší život…

Démon vyrazil k ženě, ale pak se rozmyslel a vydal opačným směrem. Ó ano. Chápal.

Nedělej to, chtěl mu říct. Chtěl svého přítele zpět, to ano. Více než cokoliv jiného na světě. A v určitých ohledech byl démon Nedůvěry jeho přítelem. Esencí Badena, možná. A nechtěl, aby byl jeho přítel umístěn do těla nepřítele.

„Udělej to!“ Zavrčel Galen. „Teď! Hned!“

Duch dál a dál kroužil kolem stropu místnosti.

Galen netrpělivě rozhodil rukama. „Fajn. Zapomeň na to. Strav si zbytek věčnosti tak, jak si žil posledních několik tisíc let. V mizérii. Hladový. Nenaplněný. Odcházíme.“ Natáhl se, aby uvolnil ženina pouta.

Ozvalo se další zasténání, potom zavrčení, a pak se duch opět začal vrhat z jednoho rohu do druhého, nabíral na rychlosti, rozostřoval se. Padal, padal… až nakonec narazil do ženina břicha.

Kdyby nebyla svázaná, ublížila by sama sobě z toho, jak se začala intenzivně třást.

Ten třes se s každou vteřinou zvyšoval. Vrčela, sténala, svaly se jí svíjely, rysy zkroutily. A pak začal ten křik.

Ne. K čertu s tím, ne. Strider málem padl na kolena.

Galen se spokojeně a zlomyslně usmál. „Hotovo. Konečně. Nyní musíme počkat a uvidíme, jestli přežije.“

Dveře do místnosti se otevřely a dovnitř vpochodovala skupina jeho následovníků. Takové perfektní načasování. Museli to sledovat přes monitory.

„Vrátíme se do chrámu, Ctihodný?“ Zeptal se ten vepředu.

Galenova odpověď byla ztracena, jak vize zakolísala a pak zcela zmizela.

Zdálo se, jako by se čas najednou zastavil, jak byli zachyceni v hrůze a šoku.

Sabin byl první, kdo to ze sebe setřásl. „Co se to sakra stalo?“

Co se stalo? Brány pekla byly právě otevřeny, a dopady, které již zvažoval, se staly náhle skutečnými. Pokud ta žena přežije, půjdou teď Lovci po jejich krvi, přesně jak se Strider obával. Už se nespokojí jen s tím, že je zraní. Budou toužit po smrti. A jestli osvobodí jejích démony, budou je schopni ulovit a spárovat s někým novým. Galen pak bude schopen postavit armádu plnou démonických nesmrtelných, celou pod jeho velením.

„Vraťte tu vizi,“ přikázal Maddox. „Ukažte nám, co následuje.“

„Takovým tónem nezískáš nic víc než nespokojenost, Násilí, protože váš nepřítel chce to, co vy. Žezlo rovnováhy.“ Nevyřčená roztáhla paže, nehty měla tak dlouhé, že se jí stáčely zpět k prstům. „A my se rozhodneme, komu udělíme to požehnání.“

Maddox vystrčil bradu, než sklonil hlavu. „Omlouvám se.“

„Co od nás chcete? Jmenujte to, a bude to vaše.“ Stridera nezajímalo, co chtějí. Dá jím to.

Usmála se, jako by to čekala. „Chceteli Žezlo rovnováhy, přineste nám hlavu vašeho krále.“

Na okamžik nastalo další zděšené ticho.

„Počkat. Chcete… Kronusovu hlavu?“ Gwen přejela pohledem přes Lordy. „Krále bohů?“

„Ano.“ Žádné zaváhání.

Byl by toho Strider schopen? Král bohů mu pomohl vyhrát pár bojů. Král bohů byl na jeho straně, ochoten udělat cokoliv, aby zničil Galena i lovce. Takže… zabít ho? Zabít toho nejsilnějšího nesmrtelného, jaký kdy žil? A pokud by selhal, udělat si z něj nepřítele?

„Jak to máme udělat?“ Zeptal se Kane.

„Říkala jsem, že to nebude snadné. Ale i když je to bůh, a jeho zničení bude tím nejtěžším úkolem vaší existence, je vám velmi podobný,“ odpověděla Nevyřčená. „Víc, než si uvědomujete. Použijte tu informaci k vlastnímu prospěchu.“

Kane zavrtěl hlavou a vlasy ho plácly přes oko. „Ale je na naší straně.“

„Je?“ Další krutá smích. „Nemyslíte, že vás zabije v okamžiku, kdy mu nebudete užiteční? Navíc, pokud nám nepřinesete jeho hlavu, tak to udělají vaši nepřátelé. A získají cenu.“

Stridet vytřeštil oči, když mu došla další věc. To byl důvod, proč se Galen pokusí Kronusovi setnout hlavu. To proto Danika předpověděla to, co předpověděla.

Nemohli dovolit, aby Galen těmto bytostem splnil přání. Následky by byly příliš velké, daleko větší než naštvání Kronuse. Sakra. Do prdele. Kurva! Žádné klení se nezdálo dost silné.

„Proč ho chcete zabít?“ Zeptal se Strider. Jak Sabin vždy říkal, ve vědomostech je síla. Možná, že v odpovědi by mohli najít vykoupení.

Tvor zaskřípal zuby. „Učinil z nás otroky, a my takový osud nebudeme tolerovat. To jistě chápete.“

Chápou, to ano. Příliš dlouhou dobu byli otroky svých démonů. Ale v její odpovědi nebylo žádné vykoupení. Tyto bytosti byly odhodlány. Nenechají se zviklat.

Co se však stane, až budou osvobozeni? Až budou nespoutaně běhat po světě? Nic dobrého, to dokázal odhadnout.

„Potřebujete čas na rozmyšlenou,“ pokračovala. „A ten čas vám dáme. A abychom dokázali naše velkorysé záměry, dáme vám další dárek. Užijete si jej. Vím, že ano.“

Její děsivá, usmívající se tvář byla tou poslední věcí, jakou Strider spatřil, než byli s ostatními přemístěni do džungle, kde je obklopili lovci.

Candice nikdy ten úkol nedokončí.

„Myslela bych sis, že po dvaceti letech učení nebudu mít problém napsat domácí úkol,“ zabručela sama na sebe a projela si frustrovaně rukou své husté blonďaté vlasy. „Téma na poezii… téma na poezii… téma na poezii…“ Smrt, čas, láska, zlomené srdce, duše, štěstí, sex… „Sex,“ zamumlala a kousala vršek své dobře ostrouhané tužky číslo 2. „To je jediné, o čem psát nemůžu. Jako bych měla sex během…“

Stiskla rty k sobě, odmítala říci nahlas, jak směšně dlouho to bylo od té doby, co ho měla naposledy. Jako by se to naposled počítalo. Exmanžel číslo pět měl v politicky korektním termínu, postižený penis. Jasně řečeno, měl pateticky malý penis a neuvěřitelně velkou peněženku. Bohužel, jedna věc nenahradila to druhou. Candice se zašklebila. Docela upřímně, ženy, které říkaly, že na velikosti nezáleží, nikdy určitě nebyly s mužem s malým penisem. A jako by jejich, no, nedostatek prostředků nebyl už tak špatný, MSMP (muži-s-malými-penisy) měli ten samý problém, jako malí muži. Byli naštvaní na svět. Jako by to nahradilo nešťastně malou velikost tím, že budete blbec? Někdy prostě muži nedávali smysl.

„Téma!“ řekla a přinutila své myšlenky zaměřit se zpět na prázdnou stránku. Chtěla napsat báseň, která by oslnila jejího profesora, která by obsahovala komplikovaný symbolismus, vtipné fráze a možná také pár chytrých rýmů. To, s čím přišla, bylo přesně – podívala se na prázdnou stránku – nic.

Byla ve skutečnosti v háji (obrazně řečeno).

„Fajn, tak napiš něco… cokoli… piš, co víš…“

Co, zatraceně, ví? Věděla, že už má dost učení Bojujících Víl a věděla, že už se nikdy nevdá. No, docela určitě nechtěla psát o střední škole, takže zbývalo…

„Ale co. Přinejmenším mě to přiměje psát.“

… Nechte si své Erroly Flynny, Pauly Newmany, Mely Gibsony

… všechny loutky – prázdné maškarády.

Zamrkala a přečetla si první dvě řádky. Nebyl to Shakespeare, ale mělo to určitý šmrnc. Candice se usmála a pokračovala.

… Toma, Dicka, a Harryho také

… chlapce od vedle

… nechci už více.

Jaká to byla pravda. Její tužka se pohybovala svou vlastní vůlí.

... Ptáš se, co teď?

... No,“

A samohybné pero se tvrdohlavě zastavilo. Co teď? Co teď? Co teď? Povyskočila na židli, když hodiny v její pracovně odbily sedmkrát. To už je sedm? Jak dlouho mluvila s Godivou? Teď si musela pospíšit, aby stihla svůj pětimílový běh a zaskočila na hřbitov ještě před tím, než zapadne slunce. Sakra! Absolutně nechtěla být sama venku po setmění. Nedávno se ve městě děly zvláštní věci – a to chtělo hodně, aby se něco v Mysterii klasifikovalo jako „zvláštní“. Candice položila tužku a začala si nazouvat svoje běžecké boty.

Zvuk jejích bot dopadající na asfaltovou silnici byl jako svůdné kouzlo. Ten zvuk ho vábil. Slyšel ho, zatímco byl hluboko v lesích. Odvolal ho od té mladé věci, kterou stále lízal. Zavrčela na něj, nespokojená a rozladěná jeho předčasným odchodem. Zavolal na ni rychlou omluvu a že se s ní a jejím dvojčetem sejde později. Právě teď musel následovat zvuk jejích běžeckých bot, i když to nebyl on, aby si nechal ujít takový zákusek. Pyšnil se svou schopností uspokojit. Byl jako moderní Don Juan, jeho milenky se na něj mohly spolehnout, co se týče jak romantiky, tak orgasmu, ale stálý dopadavý zvuk se nějakým způsobem dostal až do jeho nitra. Odtáhl ho od jeho milenky s neuvěřitelnou silou.

Ty (buch) ji (buch) potřebuješ (buch). Nemůžeš (buch) se (buch) držet (buch) dál (buch).

Rytmické pokušení bušilo spolu s jeho pulsem… jeho srdečním tepem… procházelo jeho třísly, nutilo ho cítit se horce a těžce. Nasál teplý noční vzduch. Žena… žhavá, zpocená a zralá. A nedaleko od něj. Chtěl ji s prostomyslnou intenzitou, kterou necítil pro nikoho a nic už několik let. Hluboce zavrčel a pospíchal, aby ji chytil.

Ježíši, fuj. Candice pořád hleděla ze strany na stranu, když běžela po hřbitově, úplně rozladěná, že slíbila Godivě, že se podívá po jejím koštěti. Nezpomalovala, zaskřípala zuby a dívala se do strašidelných stínů, které poletovaly v jejím prostorovém vidění. Nic. Žádné koště. A taky žádné chodící mrtvoly, trolové, skřeti nebo víly (které nesnášela s takovou intenzitou, o které věděla, že nedává smysl – ony se neprosily, aby byly maskoty školy, a ona by jim to neměla mít za zlé, ale měla). Nic nepříjemného. Jen spousta strašidelných hrobů a ticho. Díky Bohu. Občas bylo zatraceně znepokojivé být normální ve městě, které je plné abnormalit. Zatřásla se a zvýšila své tempo, chtěla už opustit hřbitov a doufala, že nic, co by nebylo stoprocentně lidské, nebylo za ní. Candice prodloužila krok a pomyslela na pálení ve svalech, které ve skutečnosti bylo příjemné. Godiva měla pravdu v jedné věci – měla zabijácké tělo. Jistě, ráda by shodila pár kil. Ale kdo ne? Ale díky její dlouhotrvající lásce k běhání měla nohy dlouhé a pevné. A stále měla excelentní prsa. Ne, nevypadaly jako před několika lety, ale pořád byly plné a ženské, bez jako kámen tvrdých, anatomicky nemožných vylepšeních. A – což nejlepší ze všeho – měla hodně husté blond vlasy, které byly dost světlé na to, aby zakryly občasnou šedinu, aniž by vyžadovaly úpravy.

S výbuchem rychlosti vyběhla ze hřbitova a mířila prázdnou asfaltovou cestou, která se nakonec stáčela a vedle k jejímu domu, který byl postaven jako srub na konci města. Možná by mohla udržet tohle tempo zbytek cesty až domů. Sakra, mohla by dokonce uběhnout extra míli nebo víc!

Což byla krásná myšlenka, dokud nedostala křeč do pravého lýtka.

„Do prčic!“ škubla sebou. Pokulhávala jako Quasimodo a rozhlédla se, jestli neuvidí, co by mohlo posloužit jako útočiště. Vydechla úlevou a uvědomila si, že to, co bylo malé stoupání na cestě, byl ve skutečnosti most přes řeku Wolf. Mohla si sednout na břeh a promasírovat si lýtko zpět do pracovního režimu. Tolik k běhu až domů.

Právě si sundala běžeckou botu a tlustou atletickou ponožku, když uslyšela zavrčení. Nízké a hluboké zavrčení k ní zavanulo vzduchem, lechtalo ji na páteři. Bylo to příliš hlasité na to, aby to byl pes. Byl to pravděpodobně vlkodlak. Občas byly tyhle zatracené věci časté jako králíci v horách kolem Mysterie. Candice víc masírovala lýtko. Nebála se.

Vlkodlaci byli jen otravní. Přicházeli a odcházeli ve smečkách – neomylně přitahováni do města jeho nadpřirozenou povahou, ale kromě pár samovýdělečných rodin (překvapivě, vlkodlaci byly excelentní restauratéři – musí to mít co do činění s mentalitou celé smečky a jejich láskou k masu, nebo něco takového) nezůstávali moc dlouho a nestýkali se s obyvateli Mysterie, obzvlášť když byli ve své vlčí podobě. Určitě nepředstavovali nebezpečí, pokud někoho z nich neznervóznil velký pes. Candice nevadili velcí psi (jako důkaz byl její výběr exmanželů číslo jedna a dva).

„Ublížila jste si?“

Jeho hlas byl hluboký, s drsným, chraplavým přízvukem, který zněl více jako muž, než jako vlkodlak. Otočila se právě včas, aby ho viděla, jak vystupuje zpoza borovic. A její ústa se neatraktivně otevřela. Byl určitě tak 193 cm vysoký a měl asi tak 105 kilo. Přinejmenším. Široká ramena se rozšiřovala snad donekonečna a jeho široká, chutná hruď se zužovala do dobře tvarovaného pasu. A ty nohy… i přes volné jeany mohla vidět, že jsou štíhlé a svalnaté. Jeho obličej byl ve stínu, takže celá její pozornost byla zaměřena na jeho tělo a způsob, jakým k ní mířil, se silným, divokým pohledem, který ji nutil lapat po dechu, a ústa jí vyschla.

Pak, jako by narazil do neviditelného stromu, zastavil. Zaváhal a vypadal zmateně. Mohla vidět, jak si rukou projel vlasy. Nosil je dlouhé a rozpuštěné a rámovaly jeho obličej ve stínu, jako by to byl starověký válečný bůh, který se jen částečně zhmotnil v moderním světě.

„Paní Coxová?“

„Ano!“ řekla se s výdechem, naprosto překvapená, že ten válečný bůh věděl její jméno.

„To jsem já, Justin.“

Znovu se k ní vydal a ona na něj zamrkala, jak se jeho obličej vynořil ze stínů. A jaký to byl obličej! Silné, dobře tvarované lícní kosti a nerovná, svalnatá brada. Jeho pískově zbarvené vlasy byly husté, se sexy rozcuchem. Jeho oči… jeho oči měly neobvyklý odstín jantaru a byly skoro tak lákavé, jako jeho nádherná ústa.

„Justin Woods. Víte…“ zaváhal a pak po ní vrhly roztomilý vřelý úsměv, který byl mixem rozpustilosti a nervozity, „… učila jste mě angličtinu ve druhém ročníku vysoké školy.“

Podvědomě ucukla. Co to, sakra, právě řekl? Bývalý student! Takže ten válečný bůh byl zasraná Bojová Víla! Nebyla to ironie? Candice se zamračila, snažila se přesměrovat své myšlenky z ložnice do třídy.

„Oh, to je pravda. Teda. Čas vážně letí,“ řekla s nucenou lehkomyslností, cítila se najednou stará a mimo jako starý kazeťák. Podívala se na něj a zakryla si oči proti zapadajícímu slunci. Jo. Nejasně v tomto muži rozpoznávala ozvěnu nemotorného teenagera. „Jak je to dlouho, pět let?“

„Spíš tak deset.“ Dřepnul si vedle ní a kývnul směrem k její noze. „Ublížila jste si?“ zopakoval.

„Oh, ne. To nic není. Jen křeč.“ Byl tak blízko, že mohla cítit teplo jeho těla a jeho vůni – mladou a mužnou. Svatá dobroto, byl z něj svůdně sexy mladej chlap!

„Můžu to napravit,“ řekl. „Rád běhám a jsem náchylný ke křečím v nohách, obzvlášť když je tak teplo, jako dnes. Vím přesně, co udělat, aby to zmizelo.“

Aniž by čekal na odpověď, vzal do dlaní její chodidlo a položil si ho do klína. Pak jí začal masírovat lýtko. Jeho ruce byly silné a dotek teplý a zkušený.

„Opřete se. Odpočívejte.“ Jeho hlas byl hluboký, přesně jako když vyšel prvně z lesa. „Nechte mě se o vás postarat.“

Zírala na něj. Měla by mu říct, aby zvedl její nohu ze svého klína a přestal ji masírovat. Ale jeho dotek s ní dělal ty nejúžasnější věci. Jeho prsy posílaly malé šokové vlny z jejího lýtka nahoru mezi stehna přímo do jejího středu, naplňoval ji nečekanou potřebou, horkem a mokrem.

„Nebraň se tomu. Není k tomu důvod. Jsem to jen já,“ řekl. Začal dýchat zhluboka a jeho oči cestovaly mezi jejími ústy a prsy. Podívala se dolů a uviděla své vztyčené bradavky, které byly jasně vidět skrz její zpocené tričko a bílou sportovní podprsenku. Ublížilo by to něčemu? Byly to roky od té doby, kdy krásný mladý muž něco masíroval na jejím těle. Roky…

Myšlenka na to, jak dlouho to vlastně bylo od té doby, co se jí mladý muž dotknul, přinutila Candice posadit se zpříma a stáhnout svou nohu z jeho teplého dotyku. Protáhla si nohu a odmítala se setkat s jeho pohledem, když si nandávala ponožku.

„Děkuji!“ řekla se větší drzostí, než jakou cítila. „Je to v pořádku. Dobrá, jako nová.“

„No, přinejmenším vím, jak zůstáváte v tak dobré kondici.“

„Jo, to jsem já. Slečna Dobrá Kondice.“ Přikrčila se. Slečna Dobrá Kondice? Co to, zatraceně, říkala?

„Na střední škole jsem vás zbožňoval,“ zamumlal.

Její oči se rozšířily překvapením a konečně je zvedla, aby se setkala s jeho pohledem. Opřel se o loket a díval se na ni s intenzivním pohledem, který byl cokoli, jen ne chlapecký.

„Myslel jsem si, že jste ta nejvíc sexy žena, kterou jsem viděl,“ řekl.

Candice byla polapena jeho upřímným, chlapským oceněním a faktem, že se mu líbilo to, co viděl. Ústa vyschla a nemohla najít hlas.

„Stále jste ta nejvíc sexy žena, kterou jsem kdy viděl.“

Cítila, jak se nadšení přesunuje dolů do jejího břicha. Bože, byl skvělý! Pohled jí sklouzl od jeho krásných očí ke klínu. Usmál se, sebejistě a krásně, a taky trošku škádlivě.

Candice zamrkala. Realita, holka! Dostaň se, sakra, odsud!

„Neměl bys říkat takové věci,“ řekla tím nejlepším učitelským hlasem a nutila svůj pohled stočit se z jeho klína na svou botu.

„Proč ne?“

„Protože jsi můj bývalý student!“ vyhrkla.

Znovu po ní vrhnul úsměv a přisunul se blíž. Jemně jí odstrčil ruce a začal jí pomalu zavazovat botu.

„Jsem plnoletý. V nejlepším věku. Je mi dvacet šest.“

„Dvacet šest!“ zazněl pronikavě její hlas. „Myslela jsem, že ti je dvacet sedm.“ Jako by jeden rok znamenal nějaký rozdíl. Byl malé dítě. Skoro teenager.

„Bude mi dvacet sedm, pokud chcete, aby mi bylo,“ dodal chraplavě.

„Uh, ne. Rok na tom nic nezmění.“ Díkybohu skončil se zavazováním její tkaničky. Candice začala vstávat, jen aby cítila jeho silné ruce pod jejími lokty, jak jí pomáhal na nohy.

„Souhlasím s tebou. Pár let na tom nic nemění.“

Nechal své dlaně na jejích rukách, držel ji blízko sebe. Voněl tak zatraceně dobře. Mohla cítit, jak jí jeho palce krouží pomalu po kůží nad lokty. To slabě pohlazení vysílalo elektrické jiskry dolů do jejího středu. Měl na sobě prosté šedé triko, už tak slabé a jemné mnoha vypráními. Obrys jeho hrudi byl pod ním jasně viditelný. Byl silný a vypracovaný a delikátně veliký. Chtěla se k němu naklonit a olíznout ho přes tričko. A pak ho kousnout. Jo, ráda by ho okusovala cestou dolů po jeho těle.

Na co to myslím? Vystoupila ze svůdného objetí jeho paží.

„Náš věkový rozdíl je víc než pár let, Justine,“ pokusila se o svůj učitelský tón. Bohužel zněla jako Marilyn Monroe bez dechu.

Potřásl širokými rameny a usmál se na ni. „Jste ohledně toho vážně roztomilá.“

„Ohledně čeho?“ Její mysl asi nechtěla pracovat správně. Pošetile dodala: „A nejsem roztomilá.“

„Ohledně našeho věkového rozdílu. A jste roztomilá v téhle jedné věci. V ostatních věcech jste sexy a krásná.“ Pohrával si s jedním pramínkem jejích blonďatých vlasů, poté co jí vyklouznul z culíku. „Můžu vás doprovodit domů?“

Candice odstrčila jeho ruku. „Ne, nemůžeš.“

„Proč ne? A neříkejte proto, že jsem moc mladý. Můj věk by měl hrát v můj prospěch, když přijde na chůzi.“ Usmál se a dodal: „Nebo na běh. Neumím si představit, že by mnoho starších mužů s vámi udrželo krok.“

„Vlastně neudrží,“ řekla. I když tak byla proti sobě, vlastně si ten jejich malý flirt užívala.

„Jak jsem si to myslel! Tak tu pak není důvod, proč bych vás neměl doprovodit domů.“

„Ano, to je. Zřekla jsem se mužů,“ řekla pevně.

Zaklonil hlavu a rozesmál se, zvuk tak svádivě mužný, jako mladistvě bujný.

„To je perfektní, protože já nejsem muž.“

„Přesně to je ten problém,“ odporovala a nachytala sama sebe, že se usmívá. „Jsi chlapec, a já nechodím ven s chlapci.“

Jeho jantarové oči ztmavly. Rychlým pohybem, který byl sám o sobě divoký, uzavřel prostor mezi nimi. Vzal její dlaň a bez toho, že by jeho pohled opustil její, otočil jí ruku dlaní nahoru a políbil ji na zápěstí, přesně tam, kde je puls. Jeho rty byly tak blízko, že když promluvil, tak hladily její ruku a nutil ji třást se z tepla jeho dechu. „Nejsem chlapec.“ Pak ji se zářícíma očima něžně kousnul. „Ale jsem vlkodlak. Takže můžete jít se mnou ven – nebo dělat něco jiného, co byste chtěla – a stále se můžete odříkávat mužů.“

Otrok rozkoší - Kapitola 15

Vždy si pamatuj, že nejsi nic víc než majetkem tvého pána.

Black and Blue - Kapitola 19

Temná příchuť extáze - Kapitola 15

Nejtemněiší vášeň - Kapitola 6 2/2

Utajená temnota - Kapitola 10

Temná příchuť extáze - Kapitola 16

Utajená temnota - Kapitola 11

Temná příchuť extáze - Kapitola 17

Burning Dawn - Vášnivé svítání (Book trailer)

Pán propasti - Prolog

Utajená temnota - Kapitola 12

Skrz sklo nemrtvých - Kapitola 1

Informativne

Pán propasti - Kapitola 1

Nejtemnější vášeň - Kapitola 7 1/2

Otrok rozkoší - Kapitola 16

Black and Blue - Kapitola 20

Temná příchuť extáze - Kapitola 18

Nejtemnější vášeň - Kapitola 7 2/2

Velký zlý vlk - Kapitola 2