Gena Showalter

Bol hajzel, pomyslel si Hector nasledujúce ráno. Mal zavolať Noelle. Vyzdvihnúť ju. Mali ísť k domu Bobbyho Marksa spolu. Namiesto toho, práve v tejto chvíli, úplne sám liezol po schodoch k Bobbyho vchodovým dverám.

Hector jej dal kopačky.

Po včerajšej noci proste ešte nebol pripravený vidieť ju. Dokonca už len pomyslenie na ňu ho rozpálilo, rozptyľovalo ho. A teraz, keď poznal ten med, ktorý na neho čakal medzi jej nohami, ako mal, dopekla, pracovať na prípade spolu s ňou, po jeho boku, a nehodiť ju na zem a nerozdať si to s ňou každú druhú minútu?

Neskôr jej zavolá. Ospravedlní sa. Možno mu odpustí, možno nie. Ak sa Noelle rozhodne ukončiť túto vec medzi nimi, bude mu tak lepšie. Jej bude lepšie.

Ruky zovrel do pästí a v hrudi sa mu zapálil hnev. Nemôže ju stratiť.

Nakoniec sa to aj tak stane.

Hnev zbĺkol ešte viac.

Sústreď sa.

Natiahol si rukavice a zazvonil. Znova sa pokúsil dovolať sa Brende Marksovej, Bobbyho matke, ktorá žila len niekoľko domov odtiaľto. Bez úspechu. Keď skončí tu, mal v pláne ísť za ňou. Zatiaľ Noellino tehotenstvo zatienilo všetko ostatné, ako v to dúfali.

Noelle... tehotná...

Kurva, sústreď sa.

Hector stál, očakávajúc sluhu. Nikto neprišiel k dverám, takže znova zazvonil. Obloha bola zamračená, sivá, chystala sa búrka. Mal pocit, akoby ho niekto sledoval, ale nenašiel žiadne stopy po kamerách, ani nikto nevykukával cez škáry na žalúziách. Počkal niekoľko ďalších minút, potom sa poobzeral okolo. Po ceste prešiel Mercedes. Na chodníku na opačnej strane cesty bol človek – muž, vysoký, štíhly, s tmavými vlasmi, príťažlivý, zrejme zajačik nejakej bohatej paničky – na prechádzke s chlpatým, bielym psom, absolútne ignorujúc Hectora. Okolo tohto domu boli ešte ďalšie štyri domy, každý jeden väčší než ten predchádzajúci. Veľa bieleho mramoru, košaté stromy a záplava farebných kvetov. Ani teraz ho nikto cez okná nesledoval. Okolo každého domu bola tiež aj železná brána. Dokonca aj okolo tohto. Preniknúť cez bránu Marksovcov bolo zložité – tá jeho bola dokonalejšia než väčšina – ale nie nemožné. Čo dokazovala Hectorova prítomnosť pred dverami.

Toto bola štvrť, v akej si myslel, že bude Noelle žiť. Hoci si zrenovovala domov, nebol umiestený v tej najlepšej štvrti mesta. Ale na druhej strane, bol vzdialený len desať minút od Avinho bytu, takže... prosím. Toto sa mu na nej páčilo. Jej zmysel pre vernosť. Preto sa napokon rozhodol dôverovať jej, povedať jej pravdu o svojich rukách. Kedysi si myslel, že chlap u nej nikdy nevedel, na čom je. Až príliš rada si vymýšľala príbehy. Nehovoriac o maske hlúpeho dievčaťa. Ale Hector ju začínal chápať.

S ňou ste vždy vedeli, na čom ste. Povedala, že len teraz si všimla, že nosil pocity v očiach. Nuž, to isté sa dalo povedať o ňom a jej očiach. Ak ste sa pozreli hlboko do nich, videli ste túžbu a zraniteľnosť, ktoré vyžarovali z tých strieborných dúhoviek. A keď sa hriešne usmiala, mali ste problém. Ale keď sa usmiala sladko, niečo, čo ju videl urobiť iba kvôli Ave – a teraz kvôli nemu – jej vernosť nemala hranice.

Nemal by potrebovať ďalšiu pripomienku, aby sa sústredil. Naštvaný sám na seba, Hector priniesol náradie ku dverám garáže za rohom, a nabúral sa do bezpečnostného systému. Usmial sa, konečne mohol využiť skúsenosti získané životom na ulici. Dvere sa pomaly, ale isto, zodvihli, odhaliac čierne BMW, s oknami takými tmavými, že by nikto nikdy nebol nikdy schopný vidieť dovnútra, a striebornú Viperu. Tiež tu bol golfový vozík aj štvorkolka.

Čo si chcel utajiť, Marks?uvažoval Hector.

V dome našiel zosilnené oceľové steny, namaľované, aby vyzeralo ako štuka. Kuchyňa bola čistá, všetko bolo v poriadku. Obývacia izba tiež čistá. Pracovňa uprataná. Neboli tu žiadne počítače. Žiadne elektronické dokumenty. Bol tu pracovný stôl s kartotékou, ale nič v nich nebolo.

Upratal tu Marks – alebo niekto iný? Chcel niekto udržať niečo pod pokrievkou? Hector sa pokúsil nájsť odtlačky, ale našiel iba Marksove. Už mal namierené von z miestnosti, aby prehľadal zvyšok domu, keď zacítil, že jedna z dlaždíc pod jeho čižmou povolila a trochu sa zatriasla.

Povolené, pomyslel si. V žiadnom prípade by človek, taký bohatý ako Marks, nedovolil vo svojom dome takú nedokonalosť. Hector sa zohol a pokúsil sa vypáčiť dlaždicu. Bolo treba použiť jemnosť a zopár tvrdých potiahnutí, ale napokon sa mu podarilo zodvihnúť ten kúsok. Skrýša. S malým počítačom odpočívajúcim v strede. Ahoj, krásavec.

Prebehlo ním vzrušenie, keď si ten malý prístroj odkladal do kufríka na náradie. Na poschodí našiel kinosálu. S dvoma pokrčenými prikrývkami na pohovke to vyzeralo, že to bola obľúbená miestnosť. A tá, ktorú Marks nedávno využil pre zabavenie hostí. Televízor nebol vypnutý a na obrazovke sa premietala dopoludňajšia telenovela.

Marks bol nezadaný a neboli žiadne správy o tom, že by sa s niekým schádzal. Štyri hosťovské izby, prázdne a čisté. Potom objavil hlavnú spálňu. Kráľovská posteľ bola rozhádzaná, obe strany očividne používané, posudzujúc podľa priehlbín v matraci. Ale nezdolateľný dôkaz toho, že tu zabával ženu? Oblečenie, ktoré viselo v šatníku, vedľa jeho.

Šaty, formálne aj neformálne. Žiarivé tričká a džínsy s vírivými vzormi, šitými po stranách. Majiteľka tohto oblečenia bola viac než len hosťom, ktorý tu prespával. Ona tu zostávala. Často. Možno tu dokonca aj žila, hoci tu po nej Hector nenašiel žiadne ďalšie stopy. Existoval tak iba jeden spôsob, akým zistiť identitu záhadného dievčaťa. Hector položil kufrík s náradím na zem a narovnal sa. DNA test na jej použitom oblečení.

Za sebou začul to najtichšie zašuchotanie krokov. Hector za menej než sekundu uchopil do dlane pyre-gun, umiestnenú v puzdre pod pažou, obrátil sa a zamieril. Približovala sa k nemu žena s vázou, ktorú držala v rukách nad hlavou. Hodila ju na neho, no minula, keď odskočil z dráhy. Zalapajúc po dychu, ako jej nával energie skrútil, pokúsila sa zachytiť sa a vrhnúť sa na neho po druhýkrát.

„Ešte krok a vystrelím.“ Iba jeho reflexy ju zachránili, inak by bol vystrieľal prvý zásobník. Zamrzla na mieste. Mohol potiahnuť spúšť, ale neurobil to. Bol príliš zvedavý, chcel odpovede teraz, a nie neskôr.

Bola Rakanka, uvedomil si, keď si ju premeriaval. Zriedkavá rasa, ktorá sa sotva odvážila vstúpiť na túto planétu. Mala dlhé, zlaté vlasy, zlaté oči, zlatú pokožku, a ak nerátal Noelle, bola tou najkrajšou ženou, akú kedy videl.

Jeho záhadné dievča, ak by mal tipovať. „Polož tú vázu dole,“ prikázal jej pokojne. Mala v úmysle mu s ňou tresnúť po hlave, žiadne otázky.

Nervózne si navlhčila pery. Dokonca aj jej jazyk bol zlatý. Jej oči sa naplnili obrovskými slzami, zatiaľ čo začala koktať: „P-prosím, n-neubližujte mi. Toto je môj dom. M-musíte odísť.“ Silný prízvuk. Stavil sa, že tu nebola dlho.

„Polož tú vázu dole,“ zopakoval, tentoraz drsnejšie. „Nechcem ťa postreliť, ale urobím to. A ak ťa postrelím, budeš bezmocná. Rozumieš, čo to znamená?“ Mohol by jej urobiť, čo by len chcel.

Pomaly poslúchla, odložiac „zbraň“ na podlahu. Potom sa narovnala, chvenie triaslo celým jej telom a slzy jej pretiekli cez okraj, stekajúc jej po lícach.

„Kto si?“ dožadoval sa.

„M-margarete. Manželka.“

Zodvihol jedno obočie. „Manželka Bobbyho Marksa?“ V spise sa o žiadnej manželke nehovorilo. Ale na druhej strane, manželstvo s mimozemšťanom by nebolo celkom legálne. A Margaretino vyhlásenie vysvetľovalo, prečo sa Marks prestal stretávať s inými ženami. Tiež to vysvetľovalo, prečo Margarete nikdy neukázal na verejnosti. Nie každý bol naklonený myšlienke mimozemšťanov. A keďže Rakani boli prenasledovaní, často stiahnutí z kože, ktorá bola potom narezaná na kúsky kvôli zlatu, Marks by nechcel, aby bolo jej zdravie v neustálom ohrození.

„Á-áno. Bobby.“ Prikývla, jej vlasy tancovali okolo jemných ramien. Oblečená v ľadovo modrom padajúcom plášti, vyzerala nevinne a pravdivo ako anjel.

Nebude mu trvať dlho, než zistí, či je tento obrázok pravý alebo falošný. „Chcem, aby si išla k posteli a sadla si,“ povedal a z pier jej uniklo vzlyknutie. Doparoma s tým. Musí opatrnejšie voliť slová. Postele v týchto situáciách najčastejšie znamenali znásilnenie. „Neublížim ti, ak ma nebudeš provokovať. Som agent A.I.R., a položím ti niekoľko otázok. To je všetko. Keď si sadneš, skloním zbraň.“

Váhavo poslúchla, slzy jej teraz stekali bez prestania. Ako sľúbil, zložil zbraň. Zlaté oči sa jej naplnili prekvapením. Držiac pohľad pevne na nej, kľakol si ku kufríku s náradím a zapol nahrávanie zvuku. Potom sa narovnal, vystrel plecia. Sledovala ho, nervózne sa kolíšuc tam a späť.

Najprv to najdôležitejšie. Časť jeho práce, ktorú nenávidel najviac. „Je mi ľúto, že ti to musím povedať ja, Margarete, ale Bobby Marks bol minulú noc zavraždený.“

„Čože?“ prekvapenie sa postupne premenili na hrôzu. „Nie. Nie! Ja som ho videla ešte včera.“

Hector zostal ticho, dávajúc jej čas prijať novinky. Najprv zo seba vychrlila niekoľko ďalších popretí o tom, že nie je možné, aby bol mŕtvy, potom sa rozplakala, potom stuhla, keď nad ňou prevzal kontrolu šok a úplne ju ochromil. Reakcie, ktoré veľmi dobre poznal. Urobil to isté, keď sa dozvedel o svojom bratovi.

„Kedy si ho videla naposledy?“ opýtal sa.

„Ja...ja... včera. Minulú noc.“

„Kedy presne?“

„Ja neviem. Možno...“ pozrela sa na hodila, odpočívajúce na nočnom stolíku, ako keby jej mohli pomôcť. „Okolo deviatej, myslím.“

Pokračujúc v jemnom tóne, tichučko povedal: „Čo robil predtým?“

Slzy sa jej zachytili na mihalniciach, a ona musela žmurknúť, aby si vyčistila zrak. „Večeral so mnou a so svojou matkou. Konečne ma s ňou zoznámil.“

Dobre. Niekam sa dostávali. „Ako to dopadlo?“

Jej brada sa zachvela. „Nechcem o tom hovoriť.“

Slová, ktoré povedal Noelle len včera. „Ja viem, ale musíš. Potrebujem nájsť jeho vraha a ty mi môžeš pomôcť.“

Prešlo niekoľko minút, než sa pozbierala dosť na to, aby povedala: „Vždy ma prinútil ukryť sa, keď sem niekto prišiel, ale mňa to zraňovalo a on to vedel, tak sem pozval svoju matku. Keď jej to povedal, začala kričať. Nikdy som nepočula také škaredé slová, aké použila ona. Povedal mi, aby som šla do našej izby a počkala, kým po mňa príde. Urobila som to, ale on vôbec neprišiel.“

Takže sa matka dozvedela nejaké zlé novinky. Nuž, zlé novinky len podľa jej názoru. Bola naštvaná. Bol to motív na vraždu? Možno, ale to nevysvetľovalo to, čo počul a videl ten svedok.

Ale aj tak. Hector rozhodne potreboval vypočuť pani Brendu Marksovú. Teraz bola, prosto a jednoducho, podozrivá,. S jej peniazmi si na to pokojne mohla niekoho najať.

„A potom?“ naliehal.

Margarete pokrútila hlavou. „Ja neviem. To bolo naposledy, čo som ho videla.“

„Nezavolala si mu? Nehovorila s ním po telefóne?“

„Nie.“

„Nevolala si nikomu? Ani aby si nahlásila, že zmizol?“

„Nie,“ vykríkla, odrazu nahnevaná. „Neverím nikomu na tejto planéte, okrem Bobbyho. Povedal mi, že ľudia by ma zranili, keby ma tu našli.“

„Ako si sa s ním zoznámila?“

Obtočila si ruky okolo pásu, ako keby bojovala s prudkým závanom chladu. „Prečo to chcete vedieť? Ako vám môže toto pomôcť s... s jeho...?“

„Bola by si prekvapená, čo všetko môže pomôcť,“ bolo všetko, čo povedal. Odvrátila pohľad.

„Prišiel na moju planétu. Zamilovali sme sa do seba. Priniesol ma sem.“

Klamala, pomyslel si Hector. Slová zneli, akoby ich mala nacvičené, ako keby opakovala niečo, čo mala nakázané. Okrem toho, Bobby by musel získať povolenie opustiť planétu a on nezískal. Hector to už skontroloval, bol to štandardný postup. Mohol by ju vziať na veliteľstvo, zatvoriť ju do cely v A.I.R., čisto iba na základe vlastného podozrenia, ale nechcel ju nahlásiť do systému. Nie, že by mu nedôveroval – aj keď vlastne nedôveroval –, ale nezabudol na to, ako zmizli tie dievčatá z nemocnice minulý rok a na Arkadiánca, ktorý bol z toho podozrivý. A pretože Arkadián bol zaplatený do Marksovej vraždy... ani náhodou.

Okrem toho, vziať ju z domova, z prostredia, ktoré pozná, by bolo zbytočne kruté. Čokoľvek sa stalo, Margarete milovala Bobbyho Marksa. A nebolo by ani na škodu získať si jej dôveru. Ak by ju prinútil veriť mu, povedala by mu všetko, čo by chcel vedieť. „Myslíme si, že tvoj manžel sa pokúšal získať dôkazy o zločine, ktorý niekto spáchal. Povedal ti o tom niečo?“

Z tváre je zmizla farba, zanechajúc po sebe chorobne popolavú bledosť. „N-nie. Nič o tom neviem.“

Obrovský strach. Okej. Rozhodne išiel po správnej ceste. „Vôbec nič?“ Muži povedia žene v posteli čokoľvek. Aspoň si to myslel. Veď sa pozrite na to, čo všetko prezradil Noelle. Veľmi osobné veci, o ktorých sa nepodelil s nikým iným, za celý svoj život.

Tentoraz sa Margaretina brada triasla tak silno, že nedokázala odpovedať. Prudko pokrútila hlavou.

Veď mi to povieš.„Nechcem, aby si opúšťala Nové Chicago,“ povedal jej. „Možno ešte budem mať pár otázok a musíš byť dostupná. Ak odídeš, vystopujem ťa, a výsledky sa ti nebudú páčiť.“

Vyhrážať sa vystrašenej žene, ktorá práve stratila manžela, bolo oveľa krutejšie. Ale nemohol sa prinútiť zaujímať sa o to. Teraz záležalo na výsledkoch. Na ničom inom. A ona sa naučí dôverovať mu napriek jeho násilnej taktike. Bude musieť.

„Neodídem,“ zašepkala zlomene.

„Dobre. Ale pre prípad, že by si bola v pokušení...“ Z kufríka vytiahol striekačku a skrátil medzi nimi vzdialenosť. Margarete sa skrčila, ale zdrapol ju za pažu na dostatočne dlhú dobu, aby jej vpichol obsah striekačky. „Prepáč mi to bodnutie.“ Pustil ju, odstúpil od nej. „To je izotopická sledovacia tekutina. Zopár kliknutí tlačidiel a budem schopný ťa nájsť.“

Namiesto toho, aby na neho začala kričať, len prikývla na znak porozumenia. Nebude mať kvôli tomu výčitky. Zajtra sa sem vráti. A napozajtra znova. Dokým Margarete nezačne spievať. Bude jej klásť doplňujúce otázky, drobné veci, aby ju prinútil rozprávať. Margarete sa naučí, že mu môže dôverovať, že ju ochráni. Že bol odhodlaný pomôcť zbaviť viny jej manžela a poslať jeho vraha do väzenia.

A možno... možno sem k nej pošle Noelle. Možno Margarete iba potrebovala nejakú ďalšiu ženu. Aj keď Noelle bola drsňáčka a rada urážala. A vyhrážala sa. A kričala.

Ostrá bolesť v hrudi. Nával zmyselnosti skrz telo. Už znova to robíš. Myslíš na ňu. Reaguješ na ňu.

„Potrebujem urobiť nejakú prácičku v tejto miestnosti,“ povedal, „ale chcem, aby si zostala tam, kde si, okej?“

Ozvalo sa jemné „áno“.

Naniesol prach na bielizník kvôli odtlačkom, urobil niekoľko fotografií šatníka, dokonca odfotil aj Margarete, a ona urobila, ako sľúbila. Ani raz sa nepohla z postele. S A.I.R. to bolo tak, že nie vždy ste potrebovali povolenie k týmto veciam. Mimozemšťania nemali rovnaké pravá ako ľudia.

Keď skončil, položil holokartu na nočný stolík. Musela stlačiť iba jedno tlačidlo a nad kartou sa zjaví modrá obrazovka s jeho fotkou, menom a so svietiacim číslom. „Tu je moje číslo. Zavolaj mi, ak si spomenieš na čokoľvek z tej noci, o čom si mi nepovedala. Hocičo.“

Prikývnutie, ako keby sa uzamkla do seba. Otupenosť musela opadnúť a smútok prevzal jej miesto.

Hector sa zbalil a odišiel, tým istým spôsobom, akým sa tam dostal.

Jasmine sa pomaly preberala. Všetko ju bolelo. Končatiny jej stále tŕpli, srdce splašene bilo a bola neuveriteľne smädná. Oblečenie mala suché, takže bola v bezvedomí celkom dlho.

Ležala na niečom tvrdom a nepohodlnom. Nohy vystreté, ruky po bokoch. Chcela nimi pohnúť, ale zistila, že nemôže.

Ruky aj nohy mala pripútané popruhmi k podložke pod ňou. Cez pás jej viedli ďalšie dva, jeden na hrudi a jeden dokonca na krku. Sotva mohla pohnúť hlavou.

Čo to má znamenať? Neexistuje možnosť, aby to urobil Will. Možno je rýchly, ale teleportáciu ešte neovláda.

Otvorila oči. Nad sebou videla tmavý strop, nerovný. Kamenný. Bola v podzemí?

„Ahoj, Jasmine,“ pozdravil ju neznámy mužský hlas.

„Kde som to?“ povedala cez suché pery.

Do jej zorného poľa vošiel mladý muž. Mal orientálne črty, tmavšiu pokožku, hlboké hnedé oči a dlhé čierne vlasy. Avšak vznášal sa okolo neho hustý opar mágie. Zlej mágie.

Démon.

„V mojom skromnom domove,“ povedal bezchybnou angličtinou bez prízvuku. Musel mať veľa času trénovať ju.

„Kto si?“ Každé slovo ju bolelo. Chcela vodu. Chcela sa pohnúť. Chcela jesť.

Muž obchádzal stôl. „Asi si o mne ešte nepočula. Volám sa Julius.“

Nie, nepočula. „Čo odo mňa chceš?“ Bola tak unavená... slabá...

Usmial sa, ale nebolo v tom kúska humoru. „To, čo dostal Brian. Knihu, Jasmine.“

Odkašľala si a vnútornosti proti tomu protestovali. „Nemám žiadnu... knihu.“

„Och, toho som si vedomý.“ Zastal a oprel sa o stôl. „Ale ja viem, čo si urobila. Podarilo sa ti vziať ju najprv Conorovi, potom Brianovi.“

Preglgla. „To som nebola ja.“

„Aj to si uvedomujem. Ale plán bol tvoj.“ Prstom jej prešiel po líci. Chcela sa odtiahnuť, ale nemohla. „Máš neuveriteľnú moc. Presne ten druh, ktorý mi chýba.“

To znelo nanajvýš desivo. Čo je zač ten démon? „Nerozumiem.“ Z kútikov očí sa jej vykotúľali slzy zúfalstva. Bolesť, hlad, únava a zima si na nej vybrali svoju daň.

„Je to jednoduché. Spolupracuj. Chcem tie knihy. Brianove aj tú, čo sa momentálne nachádza v Británii.“

Takže Casey to dokázala. A odniesla ju Salvatorovi. A Will to nevie. Skvelé. Môže sa to ešte viac pokaziť?

„A prečo si uniesol mňa?“

Zasmial sa. „Pretože nie som taký hlúpy, aby som zaútočil na Salvatora Anglického a Brian mi za to nestojí.“ Bol to strach v jeho hlase? Bojí sa ich? „Máš dosť moci, aby si im ich vzala.“

„To neurobím,“ vyhlásila slabučko. Niežeby mala veľkú možnosť vyjednávať, ale ešte vedela, že tento démon by knihy zneužil rovnako ako Brian. Netušila, že je o ne taký záujem. Vie to Conor? Vie to Brian? Ešte aj myslenie ju bolelo.

„Och, ale áno. Bude to tak pre teba lepšie, Jasmine.“

Musela sa uškrnúť. „Inak čo? Zabiješ ma? Do toho, ešte ti aj poďakujem.“ Aj tak nemala pre čo žiť. Srdce sa jej rozpadlo na márne kúsky, telo jej čoskoro vypovie službu.

Julius sa hrdelne zasmial. „Ale Jasmine, taká naivná snáď nie si. Existujú účinnejšie donucovacie metódy.“

Vyvalila oči. Nie, už zase nie... „Prečo to robíš?“ smrkla.

Sklonil sa k nej. „Lebo môžem. Ja dosiahnem, čo chcem, Jasmine. A som dosť veľkorysý na to, aby si si vybrala za akých podmienok. Dobrovoľne, alebo po presviedčaní. A to sa ti nebude páčiť.“

Zachvela sa. „Nepoznám ťa. Prečo si si vybral mňa?“

„Pretože si chytrá. Dokázala si oklamať najmocnejších upírov sveta. Videl som to. Pridaj sa ku mne. Oni ťa odvrhli za to, že si im chcela pomôcť. Nič im nedlhuješ.“

Vymývanie mozgov, kapitola jeden. Možno bola otupená, ale nie hlúpa. „Ja som nebojovala za nich, ale proti neslobode. Daj sa vypchať so svojimi zámermi. Nech sú akékoľvek.“

Vystrel sa. „Ako myslíš. Urobíme to teda po mojom.“ Mávol rukou a miestnosť zaplnil nedefinovateľný piskľavý zvuk. „Máš tušenia, koľko krvi môže stratiť dospelý človek, než to preňho bude smrteľné?“

Neodpovedala.

„Jeden liter. To je najkritickejšia hranica. Málokto ju prežije. Ty si bosorka. Nesmrteľná. Hranice máš posunuté. Ale si aj slabá.“

Fňukla. Čo jej urobí? Podreže jej žily? Nie, rany sa jej hoja rýchlo.

Julius zastal nad jej hlavou, kde ho nemohla vidieť. „Vieš, aký je to pocit, byť na absolútnej hranici smrti a nemôcť umrieť?“ zašepkal jej do ucha.

Bojovala s popruhmi. Bezvýsledne.

„Lapať po každom jednom nádychu... necítiť nič len večnú slabosť, prázdnotu...“

Už vedela, že to bude horšie než čokoľvek, čím si doteraz prešla. Ale neprosila. Nevydala ani hláska.

„Uvidíme, koľko dní ťa zlomí, malá Jasmine.“ Ustúpil a škrekot sa priblížil. Spolu s... mávaním krídel?

Jasmine vyvalila oči, keď sa na ňu zniesol kŕdeľ červenookých netopierov. Desiatky. Pristáli na nej, hnaní mágiou.

Julius sa pobral preč. Toto nemusel vidieť.

Posledné, čo počul, bol zúfalý výkrik bosorky, keď sa do nej zaborili desiatky krvsajúcich netopierov.

Carys, anjel najvyšších oddelení z neba, ležala na obrovskej posteli, na sebe biela košieľka, a pochutnávala si na ovocnej mise. Červené vlasy si stiahla do neforemného drdolu.

S pôžitkom vyjedala šťavnaté hrozno. Atmosféra tohto miesta ju vždy pohltila. Miestnosť bola stvorená na posilnenie zmyslov. Vždy to v nej voňalo po škorici a jablku, jej obľúbenej kombinácii. Sýte farby lahodili oku. A posteľ museli stvoriť bytosti pekelné čisto na hriech.

Nenávidela sa za to, že to tu zbožňuje.

Dvere sa otvorili a dnu vošlo jej prekliatie. Julius sa usmial a pridal sa k nej. Sám ju začal kŕmiť hroznom.

„Hmm... nemalo by to byť naopak?“ podpichla ho.

Usmial sa a pobozkal ju. „Odkedy my dvaja dodržujeme pravidlá?“

Mrkla naňho. „Ja sa nesťažujem.“ Zahryzla do ponúkanej jahody.

Julius ju pohladil po odhalenom ramene a stiahol jej ramienko. Jazykom ochutnal jej pokožku a jemne do nej zahryzol. „Voniaš po ružiach,“ poznamenal.

Očervenela. Vždy ju zásobil luxusnými olejmi z ruží. Zistila, že sa mu to páči a tak ich požívala. Ďalšia vec, za ktorú sa nenávidela. „Som predsa tvoj sladký kvietok.“

„To teda si.“ Odložil misu a rozpustil jej vlasy. „Môj kvietok,“ zopakoval.

Carys v jeho pohľade zachytila temnotu. „Deje sa niečo?“

Pokrútil hlavou. „Nič, čím by si sa mala trápiť.“

Posadila sa pred neho. „Julius, sme v tom spolu. Čo je to tentokrát?“

Vzdychol. „Asi by som ti to mal ukázať. Obleč sa.“

Jeho vážny tón ju znepokojil. Čo to vyviedol? Hodila na seba červené šaty, obula si čižmy a vyrazila za ním chodbou do podzemia jeho hradu v inej realite.

„Mám tu jednu neprispôsobivú potvoru. Nedá sa zlomiť. A ona jediná môže byť kľúčom ku knihám.“

Carys zatla päste. Toto bude zlé, už to vedela.

Julius otvoril dvere do samostatnej cely a vpustil ju dnu. Sotva udusila výkrik.

Na stole ležalo zakrvavené ženské telo. Triaslo sa. Carys spoznala Jasminimu tvár, skrivenú hrôzou a slabosťou. Všade kam dovidela, jej vytŕčali kosti. Oblečenie na nej viselo. Bola bledá. Na pokraji smrti.

Vedela, čo Julius urobil. Pravidelne na ňu púšťal netopiere, ktoré jej vzali krv. Znova a znova. Ale tesne pred smrťou sa zastavili a nechali ju nažive. V bolestiach, aké si ani ona nedokázala predstaviť.

„Ako dlho tu je?“ opýtala sa bez emócie. Vnútro jej vrelo.

„Štyri dni.“

Mala čo robiť, aby sa nerozplakala. Štyri dni tých múk. „A nepodvolila sa?“

Krútil hlavou. „Odmieta.“

Snažila sa nezaškrtiť ho na mieste. Musí jej pomôcť. Dnes. „Vyčkaj ešte tri dni. Potom vymyslíme niečo... účinnejšie.“

„Myslíš?“

Prikývla. „Poďme do postele.“ Stisla mu dlaň.

Okamžite sa uvoľnil. „Máš pravdu. Toto nemusíme sledovať.“

Odviedol ju nahor a dlhé hodiny strávili v jeho komnatách.

Carys bola nezastaviteľná. Keď skončili, bol taký ustatý, že okamžite zaspal. Ona nie.

Vyšmykla sa z postele. Zavrela sa v kúpeľni a využila zrkadlo na spojenie sa s Evie a jej manželom Lukasom.

„Carys?“ ozval sa Lukas. Obaja sedeli pred televízorom, keď sa im zjavila, priesvitná a len do pol tela.

„Počúvajte,“ šepkala. „Julius má Jasmine. Je na tom zle. Musíte zasiahnuť.“

Vyvalili oči. „Preto ju necítime,“ uvedomila si Evie. „Čo máme robiť?“

Carys im povedala, čo vie, a zvyšok nechala na nich. Ona nezmôže nič. Nie bez toho, aby Julius nezistil pravdu.

Upravila sa a s nechuťou sa vrátila do postele.

Evie vážne pozrela na Lukasa. Nemali by zasahovať. Drake to tak nechcel. Anjel z najvyšších oddelení bol pred pár rokmi poslaný na zem, pretože sa blíži veľká vojna v nadprirodzenom svete a anjeli poznali cesty k nej.

„Nemôžeme tam Jasmine nechať,“ rozhodol Lukas. „Julius je maniak.“

„Ak sa uňho objavíme, mohol by odhaliť Carys. Musíme byť opatrní.“

„Budeme. Will rád tú špinavú prácu urobí.“

Evie sa uškrnula. Toho somára mala chuť nakopať už dlho. V očiach sa jej zalesklo a premiestnila sa do Rumunska, kde Will s Axelom práve debatovali v hoteli o ďalšom postupe.

„Hej, čo tu robíte?“ štekol na nich, zatiaľ čo Axel sa priateľsky uklonil.

„Naprávame tvoje chyby,“ odvrkla a ukázala naňho prstom. „Jasmine si nenašiel, čo?“

Zovrel pery. „Toto nie je vaša vec.“

„Och, ale je,“ prešla k nemu a zhrabla ho za golier. Mala silu slona. „Pôjdeš so mnou.“ A odmiestnila sa aj s ním do Británie.

Lukas mierumilovne vzal Axela za ruku a ospravedlňujúco mrkol. Nasledoval svoju pojašenú manželku.

Evie zhodila Willa priamo do Salvatorovej pracovne, až mu ruplo v kostiach. Zastonal a rýchlo vstal.

Lukas sa s Axelom zjavil v rohu miestnosti.

Salvator, zvyknutý na aktivity anjelov, len zvedavo nadvihol obočie.

„Salvator,“ oslovil ho Axel.

Upír vstal a šiel mu podať ruku. „Vitaj v Británii, Axel. Rád ťa vidím.“

„Aj ja teba. Ehm... prepáč, že som svoju návštevu neohlásil podľa protokolu, ale akosi som o nej nevedel.“

Salvator sa zasmial. „Cíť sa tu ako doma. Moji muži ťa radi uvidia.“

Upírov opustilo napätie a obaja zazreli na Willa. Salvator bol zúfalý, že ho nemohol nájsť. Jeho kráľovstvo sa hemžilo šibnutými bosorkami a na hlavu padnutými valkýrami, zatiaľ čo na diaľku jednal s retardovanými harpyami.

„Povedz mu to, Salvator,“ vyzvala ho Evie tvrdo. „Lebo ho na chodbách porazí.“

Potlačil úsmev. Bosorky si nanajvýš obľúbili jeho palác. A niekoľko valkýr sa už nasťahovalo. „Will, posaď sa,“ prikázal mu. „Musíme sa porozprávať.“

„Nemám čas.“

„Will, sklapni a sadni!“ skríkol rázne.

Jeho šéf ochranky sa prekvapil nad kráľovým tónom a klesol do kresla pred stolom. „Počúvam.“

Axel sa k nemu pridal a dvaja anjeli sa opreli o stenu za nimi.

Salvator nevedel, kde začať. Volil správne slová. „Jasmine nás nezradila. Po celý čas jednala v náš prospech.“

Will si odfrkol. „A je to jasné. Z Erininej krvi si zošalel.“

„Myslím to vážne, Will. Krátko po tvojom odchode sme tu mali... malú návštevu. Prišla za nami jej dcéra aj s delegáciou valkýr.“

„Obaja vieme, že to nie je jej dcéra.“

Salvator si vzdychol. „Jasmine ju zachránila pred lovcami a vychovala,“ ozrejmil mu. „Casey ju berie ako matku. Ale to je teraz jedno. Ide o to, že Jasmine poslala Casey za Brianom, aby ho oklamala. Áno, dala mu knihu, ale ukradla mu inú. A vymohla si od neho prísahu, že nikdy viac nezaútočí na Britániu. A odmietala to priznať, lebo vedela, že tu máme špeha a ten by mu prezradil jej plán skôr, než by ho Casey mohla uskutočniť.“

Willovi klesla sánka. „Čo je to za nezmysel?“

Jeho kráľ mu zreferoval, čo sa dozvedeli od bosoriek a dokonca mu ukázal ukradnutú knihu, ktorú mal v trezore za falošnou poličkou s knihami.

Willovi sa po druhý raz zrútil svet. Ohromene civel na knihu. Knihu, pre ktorú Jasmine obetovala všetko. Rodinu, bezpečie, lásku.

Srdce sa mu prebralo k životu. Panebože, čo jej to urobil? Spravil z nej zločinca. Videl, ako sa zmenila. Bol to len tieň Jasmine, ktorá mu bola schopná naliať do rozkroku horúcu kávu za to, že odkúpil farmaceutickú firmu.

Vytriezvenie bolo rýchle a bolestivé. Rozbolela ho hlava. Toto nikdy nenapraví. Spomenul si, ako ho prosila, aby ju vypočul. Osamote. Odmietol.

Okamžite uveril jej zrade, než aby sa zamyslel. Nikdy mu nedala možnosť o nej pochybovať. Odhalila existenciu vlastného druhu, aby ich zachránila a on z nej urobil utečenca.

Ani jej len nedal šancu obhájiť sa. A ten výraz zrady, ktorý mala než ušla... Bolo to ako žeravá dýka do jeho srdca.

Znenávidel sám seba, samotnú svoju existenciu. Šéfuje ochranke asi najvplyvnejšieho upírskeho kráľa súčasnosti a nespoznal, že Jasmine ich len chránila. Všetkých. Nie len jeho.

Akoby v tej chvíli prišiel o dušu. Jasmine je niekde tam vonku, uzimená, slabá a hladná a to len jeho vinou.

„Musím ísť po ňu,“ rozhodol a vstal.

„Na to je neskoro,“ vydesila ho Evie. „Je väznená v inej realite. Už niekoľko dní.“

Krv mu stuhla v žilách. „Kým?“

Anjel zaklonil hlavu. „Juliusom z Pergamonu. Mocným démonom. Nemysleli sme si, že by jeho moc siahala až sem, ale asi sme sa mýlili. Videl, čo urobila a chce jej moc.“

Will prebehol cez miestnosť a bolestivo jej stisol plece. „Čo jej urobil?“

Neklamala mu. „Mučí ju.“

Ďalší klinec do jeho rakvy. Mal tam pre ňu byť. Chrániť ju. A teraz je kdesi ďaleko a trpí tým, čo už nikdy nemala pocítiť. „Ako ju nájdeme?“

„Dokážeme vás jednorázovo preniesť do jeho hradu a späť,“ povedal Lukas. „Ale my tam nemôžeme. Nesmie o našom zásahu vedieť.“

Will sa otočil k Salvatorovi. „Musím ju ísť zachrániť. Aspoň to jej dlhujem.“

Axel ho poplácal po chrbte. „Sám nikam nepôjdeš.“

„Má pravdu,“ podporil ho druhý kráľ. „Daj mi hodinu a zoženiem posily. Dostaneme ju odtiaľ, prisahám.“

Aj hodina sa mu zdala veľa. Ale vedel, že ak má len jeden pokus, udrie naplno. „Dobre. Hodina.“

Will mal pocit, že čas ide dozadu. Zostával v Salvatorovej pracovni spolu s anjelmi, zatiaľ čo on zhromažďoval sily.

Netušil, čo urobí, keď Jasmine uvidí. Jedno ospravedlnenie nebude dosť. Zradil ju tým najhorším spôsobom a ona teraz kvôli nemu trpí. Odpustí mu niekedy?

Pretože on by sám sebe neodpustil. Bol tak posadnutý nájdením Brianovho špióna, že sa chytil prvej šance.

V hrudi ho tupo bolelo. Čo len urobí? Druhý raz ju nenechá odísť. Neprežil by to. Štyri roky bojoval o každú sekundu, ktorú s ňou mohol stráviť a posledné týždne žil ako stroj. Odmietal si pripustiť bolesť, ktorú mu spôsobilo pomyslenie, že jeho sladká sekretárka je zradca.

Teraz sa to všetko vrátilo. Bolesť mu ochromovala telo.

Jasmine.

Pred očami mal jej veselú tvár, keď uvidela obrovskú pizzu. Alebo čokoládový koláč, o ktorý sa odmietla podeliť.

Bude tá Jasmine niekedy späť? Alebo ju už naveky poznačil?

Po nekonečnom čase dnu konečne vpadla menšia armáda pozostávajúca zo Salvatora, Axela, Olivera, Javiera, Zoe, Jasona, Nikiasa, Conora, Damiana a Kamala. Všetci boli po zuby ozbrojení, v očiach vražedné svetielka.

Salvator hodil Willovi meč a dve dýky a kývol na anjelov. Sú pripravení.

Upíri rýchlo privítali Willa späť, potom sa psychicky pripravili na boj v neznámom prostredí.

Evie s Lukasom sa pred nich postavili. „Pošleme vás do Juliusovej reality. My sa s vami nepremiestnime,“ vysvetľovala im Evie. „Len čo bude po všetkom, musíte sa všetci navzájom dotýkať a jeden z vás toto zlomí.“ Podala im malý kruhový prívesok na koženom náhrdelníku. „Vráti vás to presne na toto miesto.“

Salvator si ho vzal. „Ďakujeme.“

„Buďte opatrní. Julius... nie je to obyčajný démon. Bežnými metódami ho neporazíte.“

Willovi sa nepáčilo, že by nemal zabiť muža, ktorý ublížil jeho Jasmine, ale než začal protestovať, svet sa s ním zatočil a jeho obklopili kamenné steny osvetlené fakľami.

Vo vzduchu sa vznášal pach zatuchliny. Odvšadiaľ sa ozývali hlasy a šuchot. Akustika tu hrala proti nim.

Upíri sa takticky rozostavili. Museli sa držať pohromade, lebo majú len jeden pokus na návrat.

Oliver im nacvičenými pohybmi naznačil, že pôjde s Javierom prvý a zozadu ich budú kryť Zoe s Nikom.

Len čo sa zoskupili, tasili zbrane a pustili sa do prehľadávania bludiska chodieb.

Jej ruka bola už na polceste k nemu, keď ju v obavách stiahla, že vycíti jej poškvrnenú krv. „Som špinavá, pán môj. Sám si to povedal."

Jeho ruka sa zovrela do päste, dokonca aj oči mu stmavli do čierna. Otočil sa, zatlačil na dvere a ona mala hrozný pocit, že ho zranila. Ale to sa nemohlo stať. Pretože ona je tá s veľkým nosom, kostnatá, tá nevzhľadná. Aký muž by sa urazil, že ho nevzala za ruku?

Ale on je prekliaty, zašepkala jej ďalšia časť mysle. Nepozná priateľstvo alebo lásku, či dotyk ženskej jemnosti.

Liliana bola tou poslednou osobou, ktorá by ho také veci mala učiť, dokonca aj keď mala ako dieťa za priateľa kuchára. Začínala sa obávať, že Pán Čierneho hradu nemal nikoho. Zahryzla si do pery, vošla do izby a videla, ako hľadí z okna, chrbtom k nej. „Tam,“ ukázal k miestu po jeho pravici.

Obzrela sa a uvidela kamenný bazén plný chladnej, čírej vody, kocku mydla položenú pri hrubom uteráku. Zhlboka sa nadýchla a ucítila čerstvosť byliniek, tá sladká vôňa jemného mydla bola pre ňu luxusom. Nedočkavá začať, ponorila prst do vody a trhla sebou... dostala nápad.

„Tá voda je veľmi studená," povedala, vykročiac k východu.

Nič nepovedal.

Nadýchla sa a dúfajúc, že sa nezosmiešni, prešla k nemu a veľmi opatrne položila ruku na jeho chrbát, práve pod lopatku, teplo ktoré z panciera cítila, ju šokovalo. Predtým bolo studené, tým si bola istá, ale teraz akoby pulzovalo životom, akoby sa menilo na živú kožu. „Prosím, pán môj. Nemohol by si použiť svoju mágiu, aby si ju pre mňa zohrial?"

Mohla použiť svoju vlastnú, ale to by mohol odhaliť jej identitu krvavej čarodejnice – a on bol princom Eldenu. Vo svojom vlastnom tele mal neuveriteľnú silu, okrem tej, ktorú prijal s brnením Strážcu Priepasti.

Mierne pootočil hlavu, akoby jej požiadavku zvažoval, jeho vlasy boli pri záplave svetla z okna žiarivo zlaté. V tvári sa mu mihla prefíkanosť. „Zatiaľ čo sa budeš kúpať, budeš pokračovať v rozprávaní."

Dych sa jej zasekol v hrdle. „Pán môj, to je nevhodné."

Otočil sa, zízal na ňu zvedavými očami ako mačiatko – a znovu boli zelené. „Prečo?"

„No-" Zmiatol ju, tento muž s jeho inteligenciou a temnou a divokou nevinnosťou. „Nemôžem pokračovať v príbehu nahá!" povedala napokon.

Pokrčil plecami pokrytými brnením, ktoré sa menilo na živú kožu. „Voda ťa zakryje." S tým sa vydal k vode.

Kým sa jej podarilo dostať sa z toho ohromného šoku a nasledovať ho, z obrovského kúpeľa začala stúpať para, Pán Čierneho hradu tam stál s malým, potešeným úsmevom v tvári.

Zistila, že sa jej pery samé skrútili.

„Nemôžem čakať, kým sa poriadne vykúpeš."

Celé telo sa jej rozochvelo očakávaním.

Keď sa ten obrovský smrtiaci muž nepohol, založila si ruky v bok. „Budem pokračovať v rozprávaní, ale nevyzlečiem sa pred tebou."

Nastalo krátke, napäté ticho, keď sa jeho výraz zmenil a úsmev nahradilo niečo horúcejšie, ale ani trošku nevinné. Znenazdajky už nebol hrôzostrašným pánom, ale jednoducho chlap, ktorý sa na ňu díval spôsobom, akým to ešte nikdy žiadny muž neurobil.

Zovrelo jej hrdlo, v žalúdku sa jej prebudili motýle, krv jej zovrela, potom chlad ... jej otec sa o to postaral, Liliana nebola hlúpa. Vedela, že nebola ženou po akej by muži túžili. Aj keď sa ju čarodejníci pokúšajúci sa zaštítiť otcovým patronátom pokúšali presvedčiť, že ju vidia inak.

Ale ona videla zimomriavky odporu, ktoré nedokázali skryť, ich úškľabky, keď si mysleli že ich nevidí. Ale tí muži jej nemohli ublížiť. Jej srdce už vtedy bolo také pomliaždené, že nedokázalo cítiť ostne ich urážok. Ničím sa nemohli porovnávať s krutosťou jej otca.

„Možno si moje prekliatie," vravel, keď ju nútil stáť pred ním, mladú, krehkú, so srdcom dvanásťročného dievčatka. „Spal som s najkrajšou ženou kráľovstva a splodil toho najohavnejšieho tvora, aký sa kedy narodil. Áno, možno si trest za moje hriechy."

Ďalší deň, ďalší rok.

„Poď, dcéra, snáď sa nebojíš pomôcť svojmu otcovi?"

„Otec, nie, ja -"

„Bojíš sa, že by moja mágia zničila tvoju tvár?"

„Tá kyselina-" vykríkla, pretože sa napriahol a jedným úderom jej rozbil nos. „Tak," povedal s nechutným úsmevom, zatiaľ čo sa ona pokúšala zastaviť krvácanie za pomoci svojej zástery. „To sa zahojí, aj keď ty zostaneš škaredá ako vždy, ale teraz sa už nemusíš znepokojovať kvôli bolesti."

„Liliana."

Hlboký mužský hlas, nie jej otca, nie zraňujúci a zlomyseľný a -

„Liliana."Tentoraz bol hlas podfarbený netrpezlivosťou a prerazil opar jej spomienok.

Nadvihla hlavu, zahľadela sa do tých chladne zelených očí, ktoré vraveli, že ju veľmi chce vidieť nahú. Žilami sa jej prehnala horúčava, ale ona ju stlmila svojou praktickosťou. Tento muž nebol ako ostatní, nemal v úmysle ponížiť ju – ale pri jeho živote v Čiernom zámku nebolo pravdepodobné, že prišiel do kontaktu s mnohými ženami. Bolo celkom možné, že dokonca aj to najškaredšie dievča všetkých kráľovstiev mohlo zaujať jeho pozornosť.

„Povedala som, že sa pred tebou nevyzlečiem." Ruky nechávala založené na hrudi, zakrývajúc pevné hroty bradaviek, zahanbená vlastnou reakciou.

Na tvári sa mu ukázalo zamračenie, keď ju napodobnil. „Som Pán Čierneho hradu. Ty si moja slúžka." Nadvihol obočie. „A taktiež môj väzeň."

„Aj Bard sa pred tebou kúpe nahý?"

„Neprajem si, aby sa predo mnou kúpal nahý Bard."

Zazerala na neho, vedela, že ak sa teraz vzdá, bude po všetkom. Aby ho vrátila Eldenu, musí ho vyzvať, prebudiť.

„Žiadne rozprávanie."

„Budeš pokračovať v rozprávaní alebo budeš hladovať v kobke."

„Fajn."

Zavrčal. Skutočne zavrčanie, ktoré akoby poškriabalo každý kúsok jej kože. Potom sa zvrtol a otočil sa chrbtom. „Máš dve minúty."

„Nemyslíš si, že sa skutočne-"

„Už len minútu a trištvrte."

„To bola len sekunda!" Uvedomujúc si, že ho neoklame, strhla zo seba šaty – vrátane spodnej bielizne, ktorú si prala včera – s takou zúrivosťou, že počula, ako sa trhá a skryla sa v kúpeli. Voda ju zakryla práve v okamihu, keď sa otočil.

Jeho sklamanie bolo očividné. „Para ťa skrýva veľmi dobre."

„Áno," povedala, hruď sa jej vzdúvala, kým sa pokúšala lapiť dych. „To áno."

„Nabudúce tak veľmi vodu nezohrejem." Prešiel cez miestnosť a zdvihol jej oblečenie. Potom pokračoval v jeho prezeraní, špecifickú pozornosť venujúc jej spodnej bielizni.

„Čo," podarilo sa jej dostať zo seba cez to poníženie, „to robíš?"

„Pozerám sa." Zamračil sa. „Nepáči sa mi to." Na jej zdesenie sa dal do trhania jej tuniky, nohavíc a spodnej bielizne na malé kúsky. „Topánky si môžeš nechať."

„Prestaň!" Nahla sa cez okraj kúpeľa, ale on len pokračoval v metodickej deštrukcii , dokonca aj keď sa jej prsty obšuchli o jeho brnenie. Čoskoro bolo jej oblečenie zredukované na hromadu handier, ktorú vlastnou topánkou odkopol do kúta.

S plačom na krajíčku na to miesto civela. „Čo teraz budem nosiť?" Mala len svoje šaty, ktoré boli po jej snahe odstrániť krvavé škvrny ešte stále vlhké.

„Povedz mi ten príbeh a ja pre teba jedny šaty ukradnem."

Nevedela či to myslí vážne – alebo ju o tom chce len presvedčiť –, ale vedela, že ju má presne tam, kde chcel. To ju naučí prieť sa so Strážcom Priepasti. Odfrkla si, stiahla sa hlbšie do kúpeľa a ponorila hlavu pod vodu, aby si prečistila myseľ a namočila vlasy. Keď sa vynorila, vyšiel z nej prekvapený, nedôstojný zvuk.

Stál nahnutý nad hranou bazéna, tak blízko, že sa mohla pohnúť a perami mu prejsť po tvári. Och, skvelé. Prehltnúc šialené nutkanie, ktoré ju nabádalo reagovať ako žena na muža, ktorý sa na ňu díval, akoby bola obzvlášť chutné jedlo, odtiahla sa, až pokiaľ za chrbtom nezacítila múr.

Ale stále bol dosť blízko, bez ohľadu na to, že bazén bol obrovský. „Kde je mydlo?"

Zdvihol ruku a pritisol si štvorcovú kocku pod nos. „Pekne vonia."

Mala chuť sa rozosmiať. „Daj mi ho."

„Nie."

Frustrovane ho postriekala vodou, neskoro si uvedomiac, že bol silný muž, taký silný, že dokázal zraniť. Šokovane sa stiahol, ale keď ho voda zasiahla, nevyzeral nahnevane. Miesto toho si zotrel s tváre kvapky vody a... usmial sa.

Rozum sa jej jednoducho zastavil.

Jej sen ako zachráni dieťa a spojí ho so stratenými dedičmi Eldenu, zostal v úzadí.

Znovu sa nadýchol vône mydla, akoby to bola tá najlepšia vec, akú kedy ucítil. Urobí to isté aj s ňou, keď sa tým mydlom poumýva? Zahryzla si do spodnej pery, snažiac sa nad sebou znovu získať kontrolu. Pretekajúc túžbou alebo nie, nechcela, aby si k nej Strážca Priepasti pričuchol. Len by ju viac nenávidel, keby zistil, koho krv jej koluje v žilách.

Tá myšlienka ju schladila, ale potom podržal mydlo smerom k nej... a uchmatol ho v momente, keď sa priblížila a siahla po ňom. Stuhla. Znovu jej ho ponúkol... trošku ďalej. I keď poznala jeho hru, nezdržala sa – až pokiaľ nebola tam, kde začala, na samom okraji –tvárou v tvár jemu. „Daj mi moje mydlo," zašepkala, „a ja ti poviem príbeh o troch princoch a princeznej."Úmyselne vynechala meno kráľovstva Elden. To by ho mohlo zasiahnuť a mohol by odmietnuť počúvať to, čo mu musela povedať.

Zaváhal. „Poď bližšie."

„Som dosť blízko." Tak blízko, že videla každú zlatú mihalnicu, ktorá tienila tie krásne zelené oči, v ktorých jase by sa dokázala stratiť.

Nie.

To slovo vytrysklo z krvavej mágie v nej, bolo ako rana bičom, pripomienka, že nemôže podľahnúť prepychu stratiť sa v jeho očiach, zabudnúť, že tu bola, aby ho vyslobodila z jeho väzenia a vzala ho do Eldenu.

Neskôr...

Jej srdce sa zachvelo, pretože bolo nepravdepodobné, že by premohol jej otca. Aj keby to dokázala, bola dcéra Krvavého čarodejníka. Ak sa kráľovstvo Eldenu nezachráni, a možno sa to ani nestane ak im nevráti strateného princa, bude vyhostená za hranice ríše, do temných miest, kde sa potulujú len požierači skál.

„Liliana."

Pri mužovej žiadosti zažmurkala a načiahla sa za mydlom. Posunul ho mimo jej dosah tak rýchlo, že takmer vstala, takmer zabudla, že je veľmi, veľmi nahá. „Chceš, aby som bola čistá, alebo nie?" spýtala sa, klesla späť.

Jeho výraz sa zmenil na zamyslený.

Koža na ramenách jej tŕpla pod intenzitou jeho pohľadu, pod vodou si založila ruky. „Fajn. Takže žiadne rozprávanie."

Opieral sa o kraj, s uspokojením v krivke jeho pier, ktoré chcela ochutnať tak veľmi, až sa jej skrúcali prsty na nohách.

„Nemáš oblečenie," Pripomenul jej ohľaduplne.

Šokovane otvorila ústa, práve jej povedal, že je tu efektívne uväznená, až kým sa nerozhodne, že ju nechá ísť. „Ty... ja..." Zaklapla ústa, otočila sa mu chrbtom a začala si drhnúť kožu čistou vodou.

„Liliana."

Pokúšala sa nepremýšľať o skutočnosti, že bola odkázaná na tohto chlapa, ktorý dokázal vystrašiť dokonca aj tiene, sústredila sa na špinavú škvrnu, ktorá akoby sa jej vtlačila do kože. Cítila sa strašne, keď si uvedomila, aká je špinavá – och. To nebola špina. Bola to jazva po popálenine, staršia, taká stará, že na ňu takmer zabudla.

Poď sem, Liliana. Tá jašterica ti chce len povedať ahoj.

V ten deň kričala, kým nestratila hlas a to ho prinútilo smiať sa tak veľmi, až mu po tvári stekali slzy.

„Liliana."

Spôsob akým Pán Čierneho hradu vyslovil jej meno bol taký odlišný od toho, akým to robieval jej otec – miesto toho, aby jej pri ňom tuhla krv v žilách, tá tichá požiadavka jej zaliala prúdom tepla tú najdôvernejšiu časť tela.

„Liliana."

Teraz v ňom bola nebezpečná netrpezlivosť. Časť v nej, tá časť, ktorá sa bojí mužského hnevu, jej vravela aby sa v sekunde otočila a dala mu, čo chce. Ale druhá časť – tá nahnevaná, frustrovaná ženská časť – ju nútila udržať hlavu otočenú k stene v tvrdohlavom odmietnutí. Možno to bolo hlúpe... a možno to urobila, aby jej ublížil, aby zničil to klíčiace semienko zraniteľnosti, z ktorého mala strach.

„Tu, vezmi si to mydlo."

Ostražito sa obzrela ponad plece a uvidela mydlo na kraji kúpeľa a jeho vo dverách. Vydala sa k nemu, presvedčená, že skôr ako naň dosiahne, odstrčí ho svojou mágiou. Ale jeho postoj zostal rovnaký, zdvihla kocku a privoňala k nej.

„Nádhera." Taká bohatá a znamenitá, že si takmer nevšimla ako odchádza. „Kam ideš?"Žiadne ubližovanie, žiadna bolesť, aj napriek jej činom, ktoré by otec nazval drzými, a to len prehlbovalo jej ovplyvniteľnosť, robila ju slabšou, čo si nemohla dovoliť, ak chce otca zabiť.

„Opustím ťa, aby si sa mohla vykúpať." Tie slová zneli meravo, rozčarovanie v jeho výraze bolo podfarbené hnevom.

To ju prekvapilo, ten divoký záblesk jeho emócií. Tento muž, svitol v nej náznak nádeje, nevedela, ako ukrýval svoju skutočnú tvár pred svetom... ako nikdy nevedela, kedy na ňu zaútočí, dokonca aj keď sa na ňu díval s úsmevom. „Ešte som ti nepovedala ten príbeh."

Zaváhal. „Povieš mi ho?"

„Samozrejme. Vždy dodržím dohodu." Aj keď jej ženské inštinkty boli hrdzavé a nepoužívané – a hoci mala žalúdok dolu pod vodou stiahnutý, snažiac sa potlačiť tie motýle v ňom –, začala si rozotierať mydlo po koži paže, na žinku ani nepozrela. „Keďže si mal také potešenie z toho, ako si ma trápil, ja ťa potrápim tiež."

Teraz sa mu v očiach mihla jasná iskra a potom bol znova vedľa bazéna, jeho ruky – pevné, svalnaté, silné pod tekutým pohladením brnenia – opreté o kraj. „Bojuješ so mnou, Liliana."

Bolo zbytočné niečo hovoriť, keď ste zvážili, že sa mu nikto neodvážil odporovať, tomuto temnému pánovi. „Trošku," povedala, „ale nie veľmi. Bolo to takmer zábavné."

Zamyslel sa nad tým, jeho výraz bol zase sústredený. „Deti v dedine sa hrávajú."

Položila mydlo na kraj vedľa jeho ruky, nadvihla si vlasy. „Čo si robil, keď si bol dieťa?"

„Nepamätám si, či som bol dieťa."

Prsty sa jej zachytili do toho potkanieho hniezda na vrchu hlavy, zaťahala a niekoľko ich vytrhla, zatiaľ čo sa pokúšala spracovať, ako asi sútok kúziel jeho matky a jej otca musel dokázať, že úplne zabudol na svoje detstvo. Buď sa mu spomienky stratili pri zranení – alebo možno nemal detstvo. Bolo by možné, že bol držaný v akejsi forme väzenia, až pokiaľ nebol dosť starý na to, aby sa dokázal postarať sám o seba?

„Všetky si vytrháš."

„Čo?"

„Tvoje vlasy."

„Ach." Unavene spustila ruky. „Ostrihám si ich hneď ako sa dostanem z kúpeľa. To je jediný spôsob, ako ich rozmotať."

Z hrdla mu vyšiel zvláštny zvuk, z ktorého sa jej rozochveli stehná. „Rozmotám ti ich."

Vždy nos ošacení, které je líbivé pro tvého pána. Jestliže pohrdá šatem, musíš zůstat nahým.

Sobotní ráno se probudilo do chladu, ale krásy. Časný jarní vítr tančil vzduchem a ptáci vesele cvrlikali na stromech. Natěšená kvítka se udatně pokoušela pučet.

Uvnitř Juliina domu svítily svíčky s vanilkovou vůní. Čistě vyleštěné pracovní desky jasně zářily v kuchyni. Teplý, přívětivý vzduch halil každou místnost jako stará konejšivá přikrývka.

Julii se chtělo zvracet.

Káva nepomáhala. Nic nepomáhalo.

Včera konečně sebrala odvahu, aby pozvala Petera na časnou večeři. Napoprvé, řekl ne.

Nabídla se, že to zaplatí. Stále odmítal. Pouze hrozba zlosti od jejího „bratra“ ho přesvědčila k souhlasu. Stopa neochoty v jeho hlase, když konečně řekl ano – podivné vypísknutí, které jasně značilo, že si nepřeje s ní povečeřet – bušilo proti její hrdosti.

Byla taknežádoucí, že musela vyhrožovat muži, aby s ní povečeřel?

„Co si vezmeš na sebe?“ zeptala se její sestra vesele. Faith dorazila jen před pár minutami, aby jí pomohla se připravit na ten „velký den.“

„Nevím,“ odpověděla, „ale nemůžu si nic obléknout, dokud nenajdu své černé boty.“ Rty měla stažené mračením, jak se horečně prohrabávala mořem líčidel na stolku, pak hromadou oblečení na zemi. V tuto chvíli na sobě měla jen kalhotky a odpovídající podprsenku z opalizujícího materiálu, který přebíral různé odstíny světla. Ta barva jí připomínala Tristanovy oči. „Viděla jsi je? Dívala jsem se všude. Musí tu být.“

„Uklidni se, uklidni se.“ Hlas Faith byl konejšivý, zklidňující, ale nedokázal proniknout skořápkou Juliiny paniky.

„Najdu je.“

„Měl by tu být za hodinu a dvě minuty a já nemůžu najít své boty! Nejsem oblečená a moje vlasy vypadají mizerně. Uklidnit se? To si nemyslím.“

Faith ji popadla za ramena, nutící ji ustat v jejím šíleném pátrání.

„Tohle je rande, Jules, ne poprava. Zhluboka se nadechni. Tak je to správně. Teď vypusť každou molekulu vzduchu. Hodná holka.“

„Co to dělám?“ Julia si masírovala spánky pokoušející se odvrátit přicházející bolest.

„Randění je pitomost. Chlapi jsou pitomci. Neměla bych tohle dělat. Proč tohle dělám?“

„Protože hledáš muže, abys s ním mohla sdílet život.“

„Och, Bože.“ Ta obludnost situace ji zcela zasáhla. S vykulenýma očima běžela do koupelny a oběma rukama si zakrývala ústa. Nahnula se nad mísou a vyprázdnila do ní obsah svého žaludku. Faith v okamžiku stála za ní a přidržoval jí vlasy stranou. Proč se tomuhle vystavovala?

Julia nenáviděla tu skutečnost, že její sestra a Tristan budou přívažkem. Šťastný páreček bude svědkem všech faux-pas (Francouzky „špatný krok,“ „prohřešek proti etiketě“), která spáchá. Lehce si představila, jak si rozlévá polévku po šatech, má uvízlý špenát mezi zuby a toaletní papír přilepený k botě – ne k jejím černým botám, protože nevěděla, kde ksakru jsou.

Se zavřenýma očima si masírovala spánky. I když jí Tristan pomáhal naučit se flirtovat, nebyla si jistá, jestli opravdu věděla co dělat nebo muži říct. Celé ráno její staré nejistoty narušovaly její rozhodnutí a nyní bojovaly za kompletní převzetí moci. Udělá ze sebe blázna. Prostě to věděla. Překvapivě, myšlenka na její pošetilost ji nevadila tak, jako myšlenka na Faith a Tristana, jak se romanticky zaplétají. Oba byli tak krásní, spolu tak ideální, a na tomhle blbým, blbým, blbým rande si můžou tuhle skutečnost uvědomit.

Julia nenáviděla žárlivost, kterou teď cítila ke své starší, nádherně zformované sestře. Ženě, která ji prakticky vychovala, ale neměla žádnou kontrolu nad emocemi, které se týkaly Tristana.

Zbavená sebevědomí a síly se zhroutila na chladnou dlažbu pod svýma nohama. Stáhla svá kolena k břichu a zamžourala nahoru na Faith.

„Nemůžu to udělat. Nemůžu. Nejsem si ani jistá, jestli se mi Neduživý Peter líbí,“ přiznala.

„Neduživý Peter?“

„Tak mu říká Tristan.“

Ironické pobavení zazářilo ve Faithiným očích. „Říkám si proč.“

„Tristan jen – on – já nevím,“ zakončila chabě.

„Žárlivý?“

„Ne.“

„Ochranářský?“

„Zcela.“ Ponořila se hlouběji do podlahy. „A proto, on a Peter, spolu nevycházejí dobře.“

„Ok. Pak zavolej Peterovi a řekni mu, že to nestíháš. Tak můžeš ty a Tristan spolu strávit večer tady a zkoumat jeho ochranářskou část.“

S kňučením zabořila svou hlavu do rukou. Opravdu se chtěla vzdát a přiznat si porážku před samotným začátkem rande? Prostě to nevěděla. Kdyby jí alespoň vzdáleně Peter přitahoval, tak by se zdálo jednodušší to přestát. Ale neeee, musela toužit po muži, který by mohl být důvodem, aby supermodelky slintalyi nad jeho krásou.

„Ne,“ řekla nakonec sestře. „Jsem v pohodě. Chci to udělat. Potřebuji to udělat.“

„V pořádku.“ Faith ji podala chladný mokrý ručník. „Dej se dohromady a uděláme ti totální proměnu.“

Julia použila ručník na otření pusy a pak se postavila na nohy. Kolena se jí zezačátku chvěla, takže se opřela o umyvadlo pro rovnováhu. Když se stabilizovala, vyčistila si zuby a opláchla si obličej studenou vodou.

„Pohni,“ řekla Faith, když skončila. „Musíš se obléknout.“

„Ne, dokud nenajdu boty.“ Nalezení těch zpropadených bot se pro ni náhle stalo tím největším cílem v životě.

„Jsou někde tady. Nepanikař. Najdeme je.“ Společně pátraly po zmizelých předmětech a po deseti minutách je Faith našla nacpané v koši na špinavé prádlo. Vypustila úlevný výdech.

„Jak se dostaly dovnitř?“ zeptala se Faith a držela je v prstech.

„Musela jsem být rozrušená,“ přiznala Julia, „protože si to nepamatuju.“ Teď, když její boty byly nalezené, se soustředila na oblečení. Naneštěstí, nikdy nepředvedla své nové modely Tristanovi, takže neměla ponětí, co by mohlo ve skutečnosti vypadat dobře. Stejně to zkusí.

„Uvažovala jsem, že si obléknu tohle.“ Mávla rukou nad chlupatým růžovým svetrem a dlouhou sukní s květovaným potiskem.

S úšklebkem Faith zavrtěla hlavou. „Tohle je rande, Jules. Neodstraš chlapa tím, že budeš předstírat, že jsi cukrová vata na tyčce. Kde jsi to vůbec vzala?“

„Tristan mi to vybral.“

Její sestra protočila oči. „Přísahám, že když to vypadá poživatelně, tak to muži koupí.“

„Bože, potřebuju sklenku vína,“ lamentovala Julia. „Stres dnešního dne mě zabíjí.“

„Vypij celou láhev. Najdu ohoz, nad kterým Tristan – a Peter, samozřejmě – budou slintat.“

„Co bych bez tebe Faithie dělala?“

„Chodila bys kolem jako zvracející cukrová vata na tyčce, to bys byla.“

Oblečen jen do bílých bavlněných slipů, Peter Gallow napnul své malé bicepsy před velkým zrcadlem pověšeným na zdi ložnice. Perfektní orámování pro jeho art-deco a černě drátěné lampy.

„Jsem muž. Tygr,“ řekl svému odrazu.

Jeho schůzka s Julií brzo začne. Jelikož ona první zavolala a pozvala ho na večeři – a on souhlasil – jeho nervový systém vyskočil do vysoké rychlosti. Naneštěstí, měl nyní vyrážku na břiše. Nikdy to příliš se ženami neuměl a neměl moc zkušeností. Nervozita mu bránila chovat se tak, jak by si přál.

Avšak Julii měl rád. Způsobovala, že se cítil příjemně. Jejího bratra se však bál jako čert kříže.

Když se nastěhoval do domu vedle Julie, sotva jí zaregistroval. Ale viděl ji každé ráno, jak odchází do práce, když připravoval své rostliny na letní ostré paprsky, a každý večer, když se vracela, a on hnojil a odpleveloval zahradu, a pokaždé, když ji viděl, se pro něj stávala přitažlivější. Nevěděl, jak to bylo možné, ale byla hezčí a hezčí až mu její obraz natrvalo zaplnil mysl.

Líbili se mu na ní drobnosti. Veselé jiskřičky v jejích očích. Způsob, jakým se jí kroutily konce vlasů. Křehkost jejích zápěstí. Chtěl jít na návštěvu a promluvit si s ní tolikrát a skutečně, jednou či dvakrát, téměř dokázal sebrat odvahu. Avšak vždy ztratil kuráž, když došel k jejímu domu a pak utíkal domů.

Pak ji uviděl schovávat se za keři, tak nervózní jako on, a rozhodl se jít do toho. A v průběhu byl téměř zamordován jejím bratrem. Peter se nepovažoval za silného muže – nebo alespoň nepovažoval se za silného muže zatím. Čtením samospasných knih se stával více asertivním mužem.

Když ho Julie pozvala ven, byl šokován. A zhrozen. Velmi, velmi zhrozen. Ne jenom proto, že byl na tak málo schůzkách ve svém životě, ale proto, že naštvání Tristana by mohlo zaznamenat Peterovu smrt. Nikdy neviděl tak hrozivý výraz a muže tak zastrašujícího. Tristan očividně miloval svou sestru a jako jakýkoliv oddaný bratr ji bude chránit a rozmáčkne každého, kdo jí ublíží.

Ale dnes, ji bude mít Peter jen pro sebe. A ujistí se, že neudělá nic, o čem by mohla Tristanovi říct, co by toho obrovského hromotluka rozzuřilo. Pak si pomyslel, co když nebudu jednat džentlmensky? Co Tristan udělá?

„Jestli Tristan bude prudit, rozmáčknu ho jako brouka.“ Opět napnul svaly.

„Jsem muž,“ zopakoval. „Tygr. Žádná žena mi neodolá.“

Počkat. Petr se odmlčel. To nebylo správně. Mračící se si to zamířil k nočnímu stolku a zvedl knihu,Uvolněte svého vnitřního tygra. Prolistoval několika značně ošoupanými stránkami, našel kapitolu čtyři a četl: Nechť je vaší mantrou, Jsem muž. Tygr. Nepřekonatelná síla přírody, které žádná žena nemůže odolat.“

S pokývnutím hodil knihu na černé hedvábné povlečení. „Jsem nepřekonatelná síla přírody, které žádná žena nemůže odolat.“ Už se postříkal kolínskou s obsahem feromonů. Vyrobil si nápomocné kartičky se sonety, lichotkami a tématy, aby konverzace proudila.

Jak by ho Julia nemohla mít ráda?

Podíval se ještě jednou na svůj odraz, pak zamručel hlubokým hlasem: „Jsem muž. Tygr.“

Julia stála ve své ložnici a usrkávala víno. Alkohol bohužel nezmenšil její obavy z nastávající schůzky.

„Vyzkoušej si ty mátově zelené šaty,“ řekla Faith.

Naplnil jí pocit nejistoty a obočí jí vyskočilo vzhůru.

„Myslíš, že jsou dost sexy?“

„No jasně.“ Faith přitakala a ujišťující úsměv jí pozvedl koutky. „Budou stírat jeho sliny.“

Poprvé za ten den se Julia usmála, přetáhla si šaty přes hlavu a uhladila si je přes podprsenku a kalhotky.

„Perfektně sedí.“ Přitakala Faith na souhlas a přehodila si pramen vlasů pře rameno. „A teď se běž ukázat Tristanovi. Bude to milovat.“

Juliin úsměv se stal dychtivým, když obcházela do obýváku. Copak si Tristan pomyslí o jejích šatech? Rozzáří se a řekne jí, že vypadá nádherně? Samozřejmě, že ano, vždyť jí chtěl vidět v šatech od jejich první společné noci. Ve skutečnosti si i dokázala představit záblesk uznání v jeho očích.

A Peterovi se samozřejmě budou líbit také.

Tristan se rozvaloval na smaragdových a rudých polštářích gauče a jedl mražené hroznové víno. Vypadal jako Ares, řecký bůh války, před bitvou, připraven srazit ty, kteří mu vzdorovali, přesto zatím trpělivě vyčkávající na perfektní okamžik k akci. Co té scéně chybělo, byla otrokyně mávající vějířem. Zachvěla se a musela se zastavit, aby nezakřičela do nebes „Beru tu práci.“

„Co si o tom myslíš?“ zeptala se.

Na zvuk Juliina hlasu Tristan zvedl hlavu a pečlivě si ji prohlédl odshora dolů. Jedním prstem udělal otáčivý pohyb, aby se otočila. Udělala, jak nařídil.

„Znovu,“ řekl Tristan, aby znovu uviděl Juliino pozadí. Jeho slabiny se napjaly potřebou. U Ellia, byla nádherná, nesrovnatelně. Ale myšlenka na to, že měla na sobě takový sličný šat kvůli jinému muži – šat, který ji vybral – mu vyslala bodavou bolest majetnických pocitů skrze něj. Nebude nosit takový šat pro Neduživého Petera.

„Táááák… co myslíš?“ V očekávání a netrpělivá se otočila potřetí.

„Jsou příliš dlouhé,“ řekl klamně lenivým podtónem.

Zmatek probleskl jejím výrazem a prozkoumala délku jejích šatů. Zarazila se. „Příliš dlouhé?“

„Aye.“

„Možná sis nevšiml skutečnosti, že mám na sobě šaty.“

„Všiml.“

„To je vše? To je vše, co řekneš?“

„Měla by ses převléknout.“ Potom lenivým pohybem, který odporoval nebezpečnému ohni v jeho žilách, nasál další kuličku vína do úst.

Julia se donutila ignorovat bodnutí touhy, kterou jeho jednání vyvolalo, a odpochodovala do svého pokoje oznamující, že to on nenávidí.

„Hmm.“ Zamračení vytvarovalo Faithina ústa. „Jsi si jistá?“

„Jsem si jistá.“

„Dobrá, zkus tyhle.“

Och, ano, pomyslela si, když hleděla na červené šaty se zavazováním za krkem. Perfektní. Tristan se jím v obchodě zdál specificky fascinovaný. Vkroutila své tělo do přiléhavé látky, až jí objímala každou křivku. S vědomím, že tentokrát obdrží kompliment, si to zamířila zpět do obýváku. „Ok, a co tyhle?“

Opět jí zkouknul odshora dolů. Sval v čelisti se mu zachvěl a každou vteřinou to bylo více viditelné. „Příliš červené.“

„Příliš červené?“

„Tvůj sluch je perfektní.“

„Já tomu nemůžu uvěřit.“ Vyhodila ruce do vzduchu. „Ty si myslíš, že moje šaty jsou příliš červené? To je jejich jediná chyba?“

„Co si myslím o těchto šatech nemůže být vloženo do obyčejných slov.“

Zachmuřená, důrazně odkráčela zpět do ložnice.

„Co je špatně s těmito?“ dožadovala se Faith.

„Říká, že jsou příliš červené,“ odpověděla Julia napodobující Tristanův já-jsem-pán-světa tón.

Příště, když vstoupila do obývacího pokoje, měla na sobě černý šatový kostým doplněný šerpou kolem krku. Nebyl červený, ani dlouhý. Byl ztělesněním vyšší třídy.

Zrovna když se ho chtěla zeptat na názor, pozvedl obočí a řekl: „Příliš spoutané.“

O čtyřicet pět minut později chtěla Julia zadusit Tristana hromadou oblečení, které zamítl. Bez ohledu na to, co mu předvedla, slyšela škálu zamítnutí.

„Příliš zelené.“

„Příliš otevřené.“

„Příliš volné.“ Až nakonec uslyšela, „Příliš… Tohle si nevezmeš Julie. Zakazuju to.“

Teď už zle rozmrzelá dupala cestou zpět k sestře. Trhnutí si oblékla sukni do půli stehen a vřítila se zpět do obýváku. „A co tohle?“

„Příliš krátké. Smím ti navrhnout, aby sis příště vybírala lépe?“

„Ty jsi vybral vše, co jsem ti ukázala. Vzpomínáš na náš malý výlet do obchoďáku?“

Pokrčil rameny, jako kdyby říkal, měla sis sakra vybrat své vlastní oblečení.

Zmatené, ona a Faith, prohrabaly celý obsah její šatny, mrmlající o nákaze známé jako „muž.“ Julia krátce koketovala s myšlenkou obléct si zeleno-oranžové panenkovské šaty, které Tristan objevil tu noc, kdy se objevil, ale nechtěla strašit malé děti. Nakonec se rozhodla pro levandulovou, květy potištěnou sukni a sladěnou propínací blůzou. Oboje ladilo s její podprsenkou a kalhotkami. Oblečení kopírovalo její křivky a vlnilo se, když šla. Nebyla to sice její první volba, ale pro Boha, bude to její poslední.

Ponechala si vlasy dole kolem ramen a poprvé po dlouhém čase si nanesla tolik make-upu, že by cena akcií kosmetické firmy vylétla. S tenkými páskovými sandálky na nohách připlula naposledy do obýváku.

„Neříkej ani slovo o mém oblečení,“ nakazovala Tristanovi, zastrkávajíc si vlasy za ucho.

Znovu pokrčil rameny, ale žhavý pohled, který jí věnoval, toho řekl spoustu. Ten ohoz se mu líbil! Potěšení zahnalo její špatnou náladu a sebevědomí jí klíčilo v hrudi.

Faith po něm vrhla, proč-se-chováš-jako-blbec pohled a pak se otočila k Julii. „Vypadáš úžasně, Jules. Jednoduše dech beroucí. Nenech, aby názor jednoho dementního idiota, ti vsugeroval opak.“

„Myslím, že je půvabná,“ řekl Tristan, „bez ohledu na to, co má na sobě.“

Julia zářila uznáním.

Faith vypadala oslnivě v rafinovaném černém kalhotovém kostýmu. Vlasy měla vyčesané do jednoduchého uzlu, z jehož vršku padaly prameny. Tristan, sexy jako vždy, měl na sobě džíny, které líbaly jeho svalnatá stehna, a černou košili, která se otvírala u límečku a odhalovala báječnou kůži, která pravděpodobně chutnala tak dobře, jako vypadala. Ústa jí zvlhla a ona se zachvěla.

Zvuk domovního zvonku se rozezvučel domem.

„To je on.“ V žaludku se jí rozrušením okamžitě zatřepotaly motýlí křídla. Dokonce její touha po Tristanovi byla zastíněna probuzením strachu. Uklidni se, nařizovala si. Ale ten příkaz jí nepomohl. Stále rozechvělá si uhladila vlasy na místě, zhluboka se nadechla a doplula ke schodu. Trhnutím otevřela vstupní dveře. Studený vzduch se provalil kolem.

„Promiň, jdu pozdě,“ řekl Peter a nabídl jí nesmělý úsměv.

„Ztratil jsem pojem o čase.“

Opětovala mu úsměvem jeho úsměv. „Je ti odpuštěno.“

V šedých společenských kalhotách a formální košili vypadal sladce a nesměle kouzelně. Přesto ji pohled na něj nijak neovlivňoval.

Jsem idiot. Je pro mě perfektní. Dám mu šanci.

„Moc ti to sluší, Petere.“

„Tobě také. Jsi jako –“ Podíval se dolů do své dlaně a Julia měla pocit, že ho slyšela zamumlat „jsem tygr.“ Pak se k ní naklonil a řekl: „Jsi jako ten nejvzácnější kaktus, který kvete sytě růžově jednou ročně.

„Já – děkuji.“

„Jsi připravena?“ zeptal se. Jeho oči zářily pýchou, jako kdyby právě vylezl na horu bez výstroje a přežil. Přiblížil se k ní a silný odér kolínské zavál do jejích nosních dírek.

„Čekal jsem na tento okamžik od té doby, co jsi zavolala.“

Tuto chvíli si vybral Tristan, aby se za ní objevil. Téměř nepřítomně k němu naklonila.

„Jsmepřipraveni,“ zamručel.

Barva z Peterova obličeje okamžitě vymizela a zanechala ho sinalého a mrtvolně bledého. Roztřeseného.

„Uh…my?“ vypískl.

„Petere,“ řekla Julia, doufající, že ho uchlácholí, „už jsi potkal Tristana, který slíbil, že tě nepokouše.“

Jako kdyby to šlo, Peterův výraz se stal více bezbarvým.

„Potkali jsme se.“ Centimetr po centimetru ustupoval.

„A tohle je má sestra Faith,“ řekla Julia s mávnutím ruky směrem k sestře.

„Ráda vás poznávám, Petere.“ Faith udělala pohyb vpřed a usmála se sexy padni-k-mým-nohám úsměvem.

Peter se zastavil. Ztracen v naprosté ženskosti, kterou Faith vyzařovala, ji v tichém okamžiku vpíjel s napůl přivřeným zbožňujícím pohledem. Pak, když si uvědomil, že Tristan je i Faithin bratr, se znovu znepokojil a popotáhl si za modře pruhovanou kravatu. Hlasitě polkl a podíval se zpět na Julii.

„Říkal tvůj bratr, že my jsme připraveni?“

„Bratr?“ zeptala se Faith.

„Myslela jsem si, že by bylo pěkné, kdyby se k nám přidala má rodina,“ prohodila Julie s varovným pohledem k Faith. Co jiného mohla říct?

Och, mimochodem, Faith, lhala jsem a řekla mu, že jsme všichni jedna rodina. Nebo, Petere, zlato, přinutili mě, abych je vzala s sebou.

„Doufám, že ti to nevadí,“ ukončila řeč.

„Možná, bychom mohli tohle provést někdy jindy,“ řekl. „Myslím tím -“

„Ne!“ Julia si nebyla jistá, že by dokázala přetrpět další dopoledne předcházející paniky. „Dnešek je v pohodě. Užijeme si zábavu.“

Doufám.

Faith se mezi ně vsunula a svůdně zamrkala na Petera.

„Prosím, říkej mi Faithie. Tak jako všichni.“

„Nejsem si jistý, jestli je tohle dobrý nápad,“ začal znova Peter. „Mám zítra brzo ráno schůzku a potřebuji -“

Tristan ho přerušil, dříve než mohl pokračovat. „Konec konverzace.“ Jemný varování v pohledu doprovázelo jeho slova.

„Teď půjdeme. A ty nás doprovodíš. Jasné?“

Směs zděšení a strachu. Peter jednoduše přitakal.

„Petere,“ řekla Faith narušující tak svazující napětí. „Ráda bych, kdybys mě doprovodil k tvému autu.“

„Skvělý nápad,“ řekla Julia, toužící po oddechu. Po jakémkoliv oddechu.

„Vy tři běžte napřed. Já zhasnu světla.“ Otočila se dříve, než mohli zaprotestovat. Když zaslechla, jak se dveře od auta zabouchávají, nasála vzduch.

Dokážu to udělat. Dokážu.

Namiesto toho, aby sa vrátil na veliteľstvo A.I.R. a spísal svoje myšlienky, kúpil Hector dve kávy, čierne, stiahol si kópiu všetkých novín, ktoré boli vydané v to ráno, a naprogramoval svoje auto, aby zamierilo do obchodnej štvrte.

Bolo tu niečo, čo musel urobiť – niečo, čo by nemal urobiť. Chladný, drsný zločin, ale tiež aj služba pre verejnosť, taká, ktorú by si vychutnal. Trvalo mu polhodinu, aby dokončil svoju úlohu, a keď sa znova usadil do auta, hánky mal obité a krvácali vo vnútri jeho rukavíc, ale aj tak sa usmieval. Nastal čas vrátiť sa k práci.

Naprogramoval Dallasovu adresu do palubného počítača a čoskoro svišťal po ceste, scenéria oveľa bezútešnejšia než predtým. Husté, sivé mraky ukrylo slnko. Hmla sa zodvihla zo zeme a kyslá rosa zavoňala vo vzduchu, prenikajúca do vozidla cez vetracie otvory. Senzory auta sa postarali o spomalenie, zastavenie, zatáčanie, dovoliac mu oprieť sa v sedadle a zatvoriť oči. Konečne sa mohol ponoriť do myšlienok o Noelle, aj keby ju tým len konečne mal vypudiť zo svojej mysle.

Potom, čo od nej odišiel, išiel domov, ale ani trochu nespal, prevracal sa a krútil, telo mu horelo túžbou mať z nej viac. Mať z nej všetko. Samozrejme, aj teraz po nej lačnel.

Pokušenie, chlape. Vedel, že to bolo nebezpečnejšie než jeho ruky. Keď raz ochutnáš zakázané ovocie, vždy budeš chcieť viac. Napriek tomu išiel do jej domu. Zastal v jej spálni, premýšľajúc , či tam niekedy ležala a spôsobovala si rozkoš sama, zatiaľ čo myslela na neho. Spôsob, akým sa na neho pozerala, zatiaľ čo sa nad ňou skláňal, ako keby bol kusom šťavnatého pečeného mäsa a umierala od hladu, roztopil akýkoľvek pretrvávajúci odpor.

No aj napriek tomu – aj keď Noellin med vypáli značku do každej jeho bunky, aj keď ešte stále cítil bradavky obtierajúce sa o jeho hruď, zatiaľ čo sa on obtieral erekciou o ňu, stále videl jej tvár zmäknúť, zatiaľ čo ju jazykom priviedol na vrchol, aj keď nikdy nezabudne na spôsob, akým ho tak dokonale vyfajčila – sa mohla schádzať s hocikým chcela.

Nepožiadal o exkluzivitu a ani ona to neurobila. Iba o večeru. Nikdy predtým na žiadnom rande nebol. Vlastne ani s Kirou. S nikým. Bude vedieť, o čom sa má nezáväzne zhovárať? Dopekla, bude ho Noelle vôbec chcieť vidieť dnes večer?

Požiada Noelle o stretnutie niekoho iného?

Skvelé. Teraz chcel Hector brutálne zavraždiť každého muža, ktorý by na ňu čo i len pomyslel.

Bláznil z toho. Toto bol jeden z mnohých dôvodov, prečo sa vyhýbal vzťahom. Už teraz bol žiarlivý a majetnícky. Ako vzrušenie, ani tieto pocity neboli pre neho dobré. On len proste... nikdy netúžil po žene tak veľmi, ako túžil po Noelle. Potreboval ju rovnako, ako potreboval vzduch na dýchanie a to, že ju teraz nemal, tak to, doparoma, bolelo.

Noelle by sa hanbila za jeho minulosť, takže aj keby sa im podarilo vytvoriť niečo fungujúce, neskôr by ho opustila. Nevidel žiadny iný spôsob, akým by sa to skončilo. A keĎ už teraz bol ako blázon, ako veľmi by mu z toho preskočilo po tom, čo by sa skutočne milovali? Ak by sa skutočne pokúsil zdieľať s ňou svoj život?

Ak by ju neodvolateľne zranil?

Nemôžem uveriť, že vôbec uvažuješ nad tým, že sa tam vrátiš pre prídavok. Ty si hrozba.

Dopekla, takýmto tempom, by ju naozaj zničil. Pred Avinou svadbou si obnovil tetovania, ale po tom, čo sa stalo minulú noc, sa mu podarilo spáliť trochu farby. A hej, okej, toto ráno si znova obnovil tetovania, obnoví ich každé ráno, ak bude treba, ale stále bol nespoľahlivý. To sa nezmení, nech by urobil akékoľvek opatrenia. Doparoma s tým, bude to s ňou musieť ukončiť. Úplne. Nemohol riskovať, že s ňou bude znova.

Keď ho Noelle stiahla na seba, zacítil prvé pálenie a puknutie. Jedine myšlienky na zjazvenie jej bezchybnej pokožky mu dali dosť síl na to, aby držal paže pri bokoch. Ale v snoch včera v noci ich tam nedržal. V snoch, v ktorých ju mal úplne celú. V snoch, kde ju mal na tisíc rôznych spôsobov.

Hej, mal jej dnes ráno zavolať. Bola dobrou agentkou a okrem toho, to partneri robili. Pracovali spolu. V toto zrejme dúfala. Rovným dielom, seberovní vo všetkom. Zdieľali detaily a hovorili o problémoch. On to nerobil. Stále to nedokázal robiť. Ak by ju uvidel, hovoril s ňou, jeho dobré úmysly by sa vyparili ako dym.

Raz ju budeš musieť vidieť.

Ešte nie. Nie teraz.

Auto spomalilo, zastalo, a Hector otvoril oči, aby sa našiel v podzemnej garáži v Dallasovom bytovom komplexe. Vzal do rúk kávy a svoju čítačku, potom vykročil k výťahu. Po krátkej jazde kráčal po dlhej, úzkej chodbe, ktorá viedla k Dallasovmu brlohu hriechu. Bola to pekná budova, jedna z drahších jednotiek v Novom Chicagu, s čistými stenami, čistými podlahami a s ochrannými štítmi na oknách.

Hector tu bol niekoľko tisíckrát, ale tentoraz sa na toto tu pozeral tak, ako by to tu videla Noelle, porovnávajúc to so svojím domovom. Jeho byt nemal žiadnu osobitosť, Dallasov byt ju mal. Jemný, karmínový koberec pod nohami. Živé, kamenné steny po bokoch. Pestrofarebné maľby kvetov visiace všade naokolo. Dallas a Noelle. Viac sa k sebe hodili.

Zamračiac sa, Hector zaklopal na dvere silnejšie, než mal v úmysle. O pár sekúnd neskôr sa dvere samy otvorili. Nikto nestál vo dverách, ale Hector vedel, že agent tu mal niekde ukrytú kameru, monitorujúcu každého, kto sa priblížil. Vošiel dovnútra a dvere sa za ním automaticky znova zatvorili.

„Sme tu vzadu,“ zvolal Dallas.

My? Hector nasledoval zvuk Dallasovho hlasu. Našiel Dallasa a Devyna v obývacej izbe, na pohovke, sledujúc nahú ľudskú ženu, ktorá utierala prach na konferenčnom stolíku. Bola nízka, s krivkami na tých správnych miestach, a každý chlap s plne funkčným penisom by na ňu reagoval.

Hector na ňu nereagoval. Iba Noelle pokúšala jeho výdrž. Nikto sa s ňou nemohol porovnávať.

Chcel s Dallasom hovoriť medzi štyrmi očami. Mal však tušiť, že Devyn bude prítomný. Chlapci boli nerozluční a nemohli ste sa priateliť s jedným bez prítomnosti toho druhého. Podobné to bolo s Avou a Noelle. Teraz jeho telo reagovalo, jeho penis sebou začal šklbať, jeho paže sa začali zohrievať, svrbieť. Doriti.

„Tvojej žene nevadí, že sleduješ iné ženy pri... práci?“ opýtal sa Hector Devyna, zatiaľ čo kládol kávy na stolík, dávajúc si veľký pozor na to, aby neprišiel do kontaktu so slúžkou.

Kráľ Targonov vôbec neodvrátil jantárový pohľad od dievčaťa. „Hlupáčik. Bride túto službu objednala a to dievča pre mňa vybrala.“

„Chceš povedať, že pre mňa,“ opravil ho Dallas. „Bride ju vybrala pre mňa.“

Hector si ho obzeral. Stále z neho vyžarovalo napätie. Pod očami mal kruhy, ako keby nespal, a na spodnej pere mal stopy po neustálom hryzení sa. „No, zbav sa jej. Som tu kvôli práci.“

„Izba ešte nie je čistá. Okrem toho, som tu, aby som rozveselil svojho najlepšieho kamoša. Ako sa to vlastne volá – najlepší priateľ navždy? Začul som Noelle Tremainovú, ako to použila s malou Avou.“

Ďalšie šklbanie.

„Už sme tento rozhovor viedli. To je slovník puberťáčok,“ zamrmlala Dallas.

Devyn sa usmial svojím najšarmantnejším úsmevom. „Keďže naše bratstvo bude trvať celú večnosť, mne to znie celkom dokonalo.“

Hector sa poobzeral okolo. Zvyčajne toto miesto vyzeralo ako po prírodnej katastrofe, s porozhadzovaným oblečením, s prázdnymi fľašami od piva a obalmi od jedla napchatými medzi čalúnením v nábytku. Teraz tu boli v košíku tri úhľadne uložené kopy oblečenia. Nikdy nebolo vidno ani jednu fľašu a mäkký pás látky bol prehodený cez operadlo pohovky.

„Madam,“ ozval sa Hector. „Je niečo, čo by ste pre mňa mohli urobiť.“

Blond vlasy mala stiahnuté do vrkoča, poskytujúc mu priamy pohľad na krásnu tvár – a na strach, ktorý naplnil jej hnedé oči, keď sa na neho pozrela. Bežná udalosť v jeho prítomnosti. Noelle bola jedna z pár žien, ktoré sa ho nebáli od prvého dňa.

Šklb, šklb.

„Á-ano?“ zakoktala.

„Oblečte sa a odíďte.“

Úľava nahradila strach. „Určite.“ V sprievode Devynových protestov si cez hlavu pretiahla čierno-biele šaty. Materiál padol na miesto,a prispôsobil sa jej krivkám. Navliekla si na nohy topánky s príliš vysokými opätkami a klopkala nimi, keď sa náhlila von s bytu.

„A teraz...“ Hector postláčal niekoľko tlačidiel na čítačke a poslal obsah na Devynovu a Dallasovu čítačku a padol do kresla oproti nim. Povedal im, čo zistil o manželke Bobbyho Marksa, o výbušnej večeri v matkou a oni sa rozhodli vyhľadať Brendu Marksovú po tom, čo sa za hodinu ohlásia v kancelárií A.I.R.

Každá odpoveď od Dallasa bola tvrdšia a drsnejšia než bolo potrebné.

„Tak... chceš mi povedať, čo sa to s tebou deje?“ opýtal sa ho.

„Nie,“ odpovedal Dallas pevne.

„Mal víziu,“ odpovedal Dallas.

„Hej!“ Dallas na neho zamračil. „Keď ti poviem, že je niečo tajomstvo a ty mi povieš, že to tajomstvo je zamknuté v trezore, nemáš ho vykecať.“

Devyn mu poslal vzdušný bozk. „Ako som mal vedieť, že Hector bude mať kľúč k môjmu trezoru?“

„Hej?“ zahundral Dallas. „A čo je to za kľúč?“

„Tvoje šťastie. Boh vie, že nič, čo som urobil, nezlepšilo tvoju protivnú náladu. Takže možno, len možno, ti ju to zlepší to, keď si o tom pokecáš s ďalším mužom, ktorý je do toho zaplatený.“

Trhavými pohybmi Dallas zdrapol jednu z káv a poriadne si odpil. „Dobre, ako chceš, ale ty mu o tom povieš. Ja o tom nemôžem hovoriť bez toho, aby som nezvracal krv.“

Do Hectorových žíl prenikla hrôza. Čo sa to, dopekla, deje?

„Dallas mal nezmeniteľnú víziu,“ povedal Devyn, stretnúc sa s Hectorovým pohľadom s pevným odhodlaním. „Videl sa v posteli s Noelle.“

„Čože!“ Hector vybuchol, vyskočil na nohy, uchopil do dlane pyre-gun a zamieril ňou ešte predtým, než si uvedomil, že sa pohol. Vedel všetko o Dallasových víziách. Vedel, že sa nikdy nemýlili. Vedel, že predpovedanie budúcnosti bola iba jedna z mnohých schopností tohto polovičného mimozemšťana. Doparoma s touto schopnosťou!

Devyn s prižmúrenými očami povedal chladným a smrteľným hlasom: „Sadni si. Ihneď.“ Smrteľným, ale v tejto chvíli bol Hector predátorom bez akéhokoľvek morálneho kompasu. Nikto nebol nebezpečnejší. „Nenúť ma požiadať ťa o to znova.“

Ako keby ho prvýkrát žiadal. Targon by vraždil, aby chránil svojho „najkamoša“. A keďže dokázal ovládať molekuly energií svojou mysľou, manipulujúc s ľudskými telami, ako keby neboli ničím iným než bábkami, pokúsil sa skloniť Hectorovu pažu. Hector cítil, ako sa psychické prsty ovinuli pevne okolo jeho zápästia, tlačiac a odolával, dokým si obaja muži neuvedomili hĺbku jeho sily. Dokonca dovolil, aby sa jeho pokožka atomizovala len natoľko, aby žiarila nad okrajmi jeho rukavíc. „Správne. Nemôžeš ma prinútiť urobiť nič, čo sám nechcem.“

Devyn zasyčal, ako keby cítil horúčavu z Hectorovej pokožky aj cez duševné spojenie. Keď sa Hector posadil a odložil si do puzdra zbraň, urobil to sám od seba. Mal len problém prinútiť svoje ruky vychladnúť.

Dallas. Noelle. V posteli. Spolu.

Vedel, že to bola možnosť, dokonca pred pár minútami uvažoval nad tým, že sa k sebe dokonale hodili, ale toto... kurva, nie!

Červený opar sa mu zjavil pred zrakom a on znova ovinul prsty okolo zbrane.

„Počúvaš ma vôbec?“ opýtal sa Devyn, podráždene.

„Kurva!“ zavrčal, vykríknuc tú nadávku ako zbraň. „Kurva. Kurva. Kurva.“

„Hovoril som ti, že takto bude reagovať,“ ozval sa Dallas, spadnúc späť do pohovky a zahľadel sa na strop.

„Nuž, mal ma ďalej počúvať, a my sme sa mohli vyhnúť tomuto lamentovaniu,“ odpovedal Devyn a zamľaskal jazykom. „Dallas mal tiež víziu, ako s ňou spíš ty, Hector. A musím ti povedať, že ma to totálne šokovalo. Myslel som si, že si gay.“

„Kur-počkať. Čože?“ Červený opar zmizol jediným žmurknutím.

„Och, teraz už mám tvoju pozornosť.“

Hector. Noelle. V posteli. Spolu. Znova?

„Mal som s ňou sex?“ opýtal sa Dallasa rýchlo. „Ublížil som jej?“

Dallas prehltol. „Prebudil si sa vedľa nej a obaja ste boli nahí. Nie, nebola zranená.“

Šok ním lomcoval, uvedomenie mu bolo v pätách. Vo vízii spal Hector vedľa nej, s ňou, a nahý a neublížil jej. Zázrak. Jeho srdce bilo proti hrudi s bodavou presnosťou.

Mohol by ju mať celú. Bude ju mať. Dallas sa nikdy nemýlil. Vďakabohu za túto schopnosť!

„Problém je v tom,“ pokračoval Devyn, „že iba jedna z vízií sa stane.“

„To nie je problém. Chcem ju. Je moja.“ Slová, ktoré si myslel, že nikdy nevysloví, ale teraz, keď tak urobil, myslel ich vážne. Ona. Bola. Jeho. Ak ju môže mať bez toho, aby jej ublížil, bude ju mať. Nastálo. Nikto ho nedokáže zastaviť. Ani Noelle.

Doriti. Asi si to s ňou teraz pokašľal. Zrejme ju aj ponížil. Bude žiadať ospravedlnenie za jeho nedostatok kontaktu. Dá jej ho – a čokoľvek iné, čo bude chcieť.

„Zase som ťa stratil,“ povzdychol si Devyn. „Dovoľ mi dokončiť to skôr, než si začneš v duchu rozopínať nohavice, jasné? Ak sa jedna z vízií uskutoční, Dallas bude zachránený. Ak sa stane tá druhá, Dallas bude zničený. Nechcem, aby bol môj Dallas zničený,“ dokončil Targon s jedovatou silou.

Hectorov vzrušený výbuch majetníckosti vyprchal, zanechajúc po sebe prázdnu schránku. „Nerozumiem. Zachráni ho pred čím? Zničí ho ako? Ktorá vízia spôsobí záchranu a ktorá skazu?“

Skľúčený Dallas sa hral s viečkom na pohári od kávy. „Neviem. Mal som tie vízie pred nejakou dobou, ale nevedel som, čo ten dvojitý význam znamenal, dokým mi to včera Kyrin nevysvetlil. Kiežby sme sa jej obaja mohli vyhnúť, alebo ju obaja mať, ale očividne, nech sa stane čokoľvek, jedna alebo druhá vízia sa uskutoční.“

„Nie celkom nevyhnutne. Mohol by som ju zabiť,“ navrhol Devyn.

Hector vyskočil znova na nohy, pyre-gun namierená, jeho prst odpočíval na spúšti. „Ani sa k nej nepriblížiš.“

Targonove pery sa natiahli do malátneho úsmevu. „Aké rozkošné. Ty naozaj znieš, ako keby si si myslel, že ma dokážeš poraziť.“

„Och, ja ťa dokážem zastaviť. Dokážem zničiť všetko, čo ti je milé.“ Hector chladnokrvne zabil aj predtým. Naposledy, keď bol dieťaťom, a prebojovával si cestu z ulice. Ale kvôli Noelle, aby ju udržal v bezpečí, bude zabíjať znova. A znova.

Jeden kúsok Devynovej hornej pery sa zodvihol nad jeho zuby, keď ich Devyn vyceril, grimasa, ktorá by vystrašila aj dravého grizlyho. „Skús to.“

„Nikto ju nezabije.“ Dallas zamával rukou vo vzduchu, a aura zabíjania sa vyparila. „Okej? V poriadku?“

„Len som hovoril, že nehody sa stávajú.“ Devyn nevinne roztiahol ruky. „A za to mi niekto takmer odtrhol hlavu.“

Chumáče dymu sa zodvihli zo švov na Hectorových rukaviciach a on sa rozkašľal. Zaškrípal zubami a založil si zbraň do puzdra skôr, než ju stihne roztopiť.

Dallas sa načiahol za seba, vytiahol niečo čierne a mäkké a hodil to Hectorovým smerom. „Nový pár rukavíc bez prstov. Vedel som, že ich budeš potrebovať.“

Hector ich zachytil a zamenil ich za tie staré. „Vďaka.“

„Tak preto si ma požiadal, aby som ich doniesol,“ povedal Devyn a pokýval hlavou. „A ja som si myslel, že so mnou chceš mať nejaké zvrátené hrátky.“

„Chcel by si.“

„Nie. Bride by chcela. Vlastne sa ma opýtala, prečo si ma nepobozkal na našej svadbe, ako Noelle pobozkala Avu na jej svadbe.“

Teraz nebol správny čas spomínať na to dráždivé stretnutie ženských úst a jazykov a-

Hector si rukami silne stisol stehná a dokonca mal pocit, že cítil tú páľavu až do morku kostí, vedel, že jeho nohy nevydržia nič viac než ružový pás. Keby sa to isté dalo povedať o Noelle. „Tak čo urobíme s Noelle?“

Nechcel, aby sa jeho priateľ zranil. Nikdy. Z nijakého dôvodu. A rozhodne nechcel byť on tým dôvodom. Jeho fantázia, že je s Noelle, úplne a totálne, sa začala zvíjať a umierala tak rýchlo, ako bola vytvorená.

„Neviem,“ odpovedal Dallas, znova skľúčene. „Viem, že ju chceš. Ja ju chcem tiež, ale ja sa dokážem podeliť. Bez problémov. Ale ty nie. Avšak, stále uvažujem, čo ak to, že sa s ňou vyspím, ma zachráni?“

Pred očami... sa mu znova zjavil červený opar. „A čo ak to, že sa s ňou vyspíš, ťa zničí?“

Predĺžená pauza, ťažký povzdych, „Hej, to mi napadne hneď ako druhé.“

„Čo keby ste sa jej nateraz obaja vyhýbali?“ navrhol Devyn. „Zatiaľ bude mať Dallas možno ďalšiu víziu a tá vízia možno poskytne odpovede, ktoré potrebujete.“

„Môžeme sa pokúsiť vyhýbať sa jej,“ povedal Dallas s náznakom hnevu tentoraz, „ale to nebude nič platné. Jeden z nás s ňou bude, keď príde správny čas.“ Pozrel sa na Devyna, zamračiac sa. „To, že o tom hovoríme, tomu nijako nepomôže. Musíme zmeniť tému.“

Dobre. Ani Hectorovi nepomáhalo, že o tom hovorili. Cítil sa zničene, utýrane, neisto. Schopný spáchať akýkoľvek temný skutok. Túžil po Noelle, ale zároveň miloval Dallasa.

Hej, pomyslel si, naozaj miloval toho chlapíka. Bavil sa s niektorými ostatnými agentmi, ale Dallas bol jediný, kto ho poznal a prijal ho takého, akým bol. Nemôže ho zraniť.

„Porozprávam sa s Miou,“ zachrapčal Hector. „Požiadam ju, aby stiahla Noelle z nášho prípadu.“ Noelle sa bude cítiť odmietnuto a plným právom. Bude ponížená. Bude ho nenávidieť. Nikdy mu neodpustí za také verejné udavačstvo. Nevoľnosť sa rozliala priamo do jeho žalúdka.

„Vďaka, chlape,“ povedal Dallas rovnako drsným hlasom.

„Keď už hovoríme o prípade, je to dôvod prečo si mi poslal dnešné novinky?“ opýtal sa ho Devyn, študujúc obrazovku na zariadení, ktoré práve vytiahol zo svojho vrecka. „Ach. Už chápem.“ Sýty smiech. „Materstvo slečne Tremainovej rozhodne pristane, však?“

Jeho vlastný prístroj padol na dlážku, uvedomiac si, že sa postavil. Hector sa neodvážil načiahnuť sa k nemu, príliš sa bál, že by mohol plast roztopiť, takže sa naklonil nad neho a vpil sa do obrázku, ktorý nechal na obrazovke. Noelle odetá do zmesi čiernej a bielej, zrnitá fotka, ale napriek tomu rozkošná. Stála vedľa Corbana Bluea a ten bastard mal ovinutú ruku okolo jej pása.

Obaja boli oblečení formálne, Noelle v krátkych, tesných šatách, ktoré sa leskli, dokonca aj na tejto drobnej obrazovke, a Corban mal na sebe smoking. Bol vysoký, štíhly, no svalnatý, jeho biele vlasy učesané dozadu, preč z tváre. Bol takmer pekný.

Bol to ten typ mužov, akých Noelle zvyčajne lovila?Ak áno, Dallas bol pre ňu vhodnejší než on, Dallas bol jej typ. A Hector nemohol zabudnúť, že kedysi ho chcela pre seba. Aj keď minulú noc vyhlásila, že ho nikdy naozaj nechcela.

Červený opar sa vrátil... nevoľnosť sa rozšírila... Hector sa pomaly nadýchol, zdržal na chvíľu dych a vydýchol ešte pomalšie.

Nemôžeš ju mať.

Musel si na to začať zvykať. Bol na to zvyknutý predtým, zvykne si znova.

Napriek tomu sa stále tvorili otázky. Kedy bola tá fotografia urobená? Ako dlho poznala Noelle tohto chlapa? Stále sa spolu bavili?

Nutkanie zavraždiť futbalovú hviezdu ho náhle začalo bombardovať. Hector nikdy nemal vyhlásiť Noelle za svoju. Jeho myseľ a telo ho nenechajú zabudnúť tak rýchlo ako predtým, uháňali obe dopredu, ako keby zvedenie Noelle ešte stále bolo jednou z možností.

Príbeh špekuloval o tých istých veciach, ako Hector. Boli tí dvaja spolu alebo nie? Ako dlho bola tehotná? Bude mať dievča alebo chlapca? Ako Corban reagoval na novinky? Bolo tu niekoľko menších obrázkov Corbana – na každej s inou ženou. Ako prijali tieto ženy správu o jeho blížiacom sa otcovstve?

Tvrdé búchanie sa ozvalo miestnosťou. Dallas sa pozrel na monitor, položený na stolíku vedľa pohovky a prudko sa posadil. Bronz na jeho pokožke vyprchal, každá negatívna emócia, ktorá z neho vyžarovala, sa mu vracala späť do tváre v horúčkovitom návale.

„Čo je?“ dožadoval sa Hector, načahujúc sa po svoju zbraň. Vycítil nebezpečenstvo a podľa toho aj reagoval.

„Noelle,“ povedal agent, jeho hlas mŕtvolný ako hrob, „je tu.“

Postupovali pomaly a vyhýbali sa obyvateľom hradu. Všetkých nanajvýš znepokojilo, koľko démonov sa tu nachádza. Julius si vybudoval slušnú armádu.

Po mnohých hodinách našli nenápadné točité schodisko, ktoré viedlo hlboko do podzemia. Tam našli rady ciel a na ich konci niekoľko zamknutých samostatných miestností.

Členovia ochranky pritisli uši na hrubé dvere.

„Počujem... ston. Dýchanie,“ oznámila Zoe po chvíli.

„To musí byť ono,“ šepkal Jason. „Ostatné miestnosti sú prázdne.“

Will sa chystal rozmlátiť dvere, ale Salvator ho v poslednej sekunde zastavil. „Nemusíme na seba upozorňovať,“ zahriakol ho.

Conor priložil ruku na zámku a odriekol krátke zaklínadlo. V zámke to šťuklo a on bez problémov pootvoril dvere.

Privítalo ich svetlo fakieľ a takmer prázdna cela. Uprostred stálo čosi ako vyvýšený oltár a na ňom kovová platňa. A na tej platni spočívalo niečo... neurčité.

Will podišiel bližšie a takmer sa mu podlomili kolená. Srdce mu od hrôzy prestalo biť. „Jasmine,“ zamrmlal priškrtene.

To, čo videl, sotva pripomínalo živú bytosť. Bolo to telo, chudučké a krehké. Koža tesne obopínala kosti, pretože organizmu chýbalo značné množstvo krvi. Všade mala známky drobných uhryznutí a väčšina z nich sa premenila na modriny. Oči mala priveľké, doslova trčali z lebky. Pery splývali s pleťou.

Salvator zaťal päste nad tým zjavom. „Čo jej to urobil?“

„Netopiere. Krvsajúce,“ odpovedal Kamal po rýchlej prehliadke stien a stropu, kde sa schovávali.

Zoe zastala uprostred pohybu a zreničky sa jej rozšírili. Prudko dýchala. Presne vedela, aký pocit Jasmine zažíva. Opakovane. Nemôže sa brániť a tie pijavice si len brali a brali.

„Vníma nás vôbec?“ zaujímal sa Nikias a postavil sa za ňu. Vyzerala ako mŕtvola. Doslovne. Keby bola človek, neprežije.

„Sotva dýcha,“ povedal skľúčene Damian. „Pochybujem, že je pri zmysloch.“

„Musíme ju odtiaľto dostať.“ Willa ovládala číra zúrivosť a neutíchajúca vina. Toto si nikdy neodpustí. Nikdy.

„Dobre, musíme ju odtiaľto dostať,“ rozhodol za všetkých Salvator. „Will, zvládneš ju niesť?“

Chcel odmietnuť. Ruky sa mu triasli potrebou niekoho chladnokrvne zavraždiť, ale pri predstave, že niekto iný bude držať jej krehučké, drobné telo, mu prišlo zle. Ona je prioritou. „Áno.“

Javier vytiahol nôž a pustil sa do prerezávania popruhov. „Ani len nie sú upravené mágiou. Musela byť slabá, už keď sa tu ocitla. Inak by sa oslobodila,“ teoretizoval a len zhoršoval Willov stav.

„Zoe, ty ich budeš kryť keď...“ Salvator sa zamračil. „Zoe?“

Upírka nepohnute stála, oči upreté na Jasmine, a nereagovala. Nemohla. Všetky staré spomienky sa vracali.

Salvator ňou zatriasol. „Zoe, čo ti je?“

Damian ho odstrčil, aby si ju prezrel. „Je v šoku. Má nejaký druh panického záchvatu. Zoe, počuješ nás?“

Ešte viac sa vydesila a uskočila pred nimi, akoby sa práve chystali urobiť si hostinu z jej vnútorností. „Nedotýkajte sa ma! Choďte preč!“

Upíri na chvíľu zabudli na Jasmine a vymenili si nechápavé pohľady.

„Zoe, my ti nechceme ublížiť,“ hovoril Salvator jemne. Posledné, čo potrebujú, je nestála upírka. Čo ju tak...? Obzrel sa. Z tváre mu zmizla všetka farba.

Will vzal Jasmine opatrne do náručia a otočil sa k nim. „Myslím, že Zoe niečo podobné zažila. Akoby ju niekto hromadne...“ nedokázal dopovedať.

Zoe sa v rohu schúlila do klbka. Neplakala, nevydala jediný zvuk. Len sa snažila splynúť so stenou.

Upíri pochopili. Vedeli, že Zoe si prešla niečím hrozným, ale nikto nevedel čím. Je možné, že aj ju niekto takto utýral?

Kamal nenápadne vytiahol uspávaciu injekciu, ktorú im dala Aislin. Pôvodne mala byť pre Jasmine, keby mala veľké bolesti.

Salvator prikývol.

Kamal ju nechcel desiť, preto k nej rýchlo priskočil a vpichol jej celú dávku, než to vôbec zaznamenala. Viečka jej zaklipkali a stratila vedomie.

„Ja ju vezmem,“ ponúkol sa Conor a opatrne ju zdvihol.

„Hm, nespomínam si, že by som chystal párty,“ ozval sa za nimi hlboký hlas.

Upíri sa otočili a tasili zbrane. Javier zatlačil Conora a Willa dozadu, aby chránili ženy.

Julius stál opretý o stenu vedľa dverí a nenútene sa pohrával s mečom v pravej ruke.

Salvator vystúpil vpred. „Čo si to za zbabelca, keď mučíš ženu?“ štekol.

Julius nevyzeral, že by mu to trhalo srdce. „A čo si ty za zbabelca, keď nie si schopný jednu ani zviesť?“

Kráľ si zachoval kamennú tvár. „Porovnávaš hrušky s jablkami.“

„Možno áno, možno nie. Pre mňa je prežitie dôležitejšie. Ale keďže mám dnes dobrú náladu, dovolím vám vrátiť bosorku na miesto a odísť bez jediného škrabanca.“

Will videl pred očami červené bodky. „Nenechám ti ju tu ani keby mal skončiť svet!“

Juliusovi v očiach zaiskrilo. „A to už prečo? Pokiaľ viem, zradila vás. Vlastne som vám urobil láskavosť.“

„Ty sadistický, bezcitný...“

„Pozor na slová, Willahelm. Mohol by som ich brať osobne.“

„Mysli na Jasmine, Will,“ krotil ho Salvator. Narovnal sa. „Bosorku ti nedáme. Vezmeme si ju a odídeme odtiaľto.“

Démon zacmukal. „Obávam sa, že to nemôžem dovoliť. Bosorka má celkom slušnú cenu.“

„Ona nie je vec, debil!“ Will bol na pokraji zrútenia.

„Pre mňa áno. Takže ju láskavo polož a choď, upír. Nechceš so mnou bojovať.“

„Nie,“ zaznelo od všetkých upírov jednohlasne.

Julius o krok ustúpil. „Dobre. Vy ste si zvolili.“ Mávol rukou a zo stropu sa k nim spustili stovky krvsajúcich netopierov s neprirodzenými červenými očami. Pišťali a plieskali krídlami v hrôzostrašnej symfónii.

Než sa dostali k vydesenej skupinke upírov, za Juliusom zasvietil červený lúč a on v bezvedomí padol na zem tvárou dolu. Ten istý červený lúč zahnal krvilačné bytosti.

Upíri, zmierení so smrťou, nechápavo mrkali.

Spoza Juliusa vyšla Carys a ľahkovážne prekročila jeho telo. Na sebe mala jeho nadmernú košeľu a vlasy si nedbalo stiahla do copu. „Až naprší a uschne, magor,“ povedala jeho bezduchému telu.

„Ty si ho zabila?“ neveril vlastným očiam Salvator.

„Kiež by. Ani ja nemám tú moc. Len spí.“

„Prečo? Prečo si to urobila?“ nechápal Conor.

Carys na nich pozrela červenými očami. „Nemôžem ho zastaviť, ale aspoň obmedziť. Choďte. Ja sa oňho postarám.“

„Bude vedieť, že si to bola ty?“

Pokrútila hlavou. „O mňa sa nebojte. Poradím si s ním.“

„Určite?“

Smutne sa na nich usmiala. „Mám v tom prax. Zachráňte Jasmine. Nezaslúži si, čo sa jej stalo.“

„A čo Julius? Pôjde po nás?“

Carys vzdychla. „Julius chce vojnu a áno, ocitnete sa v nej. Čoskoro. Ale dovtedy sa staraj o vlastných, Salvator. Si kráľ. Jeden z najmocnejších. Čaká vás ešte veľa nepríjemností.“

To neznelo vôbec pozitívne. Tých správ o blížiacej sa vojne nejako pribúdalo.

„No tak, nemárnite čas,“ súrila ich. „Julius má príliš tvrdú hlavu, aby ostal v bezvedomí dlho.“

„Ďakujeme,“ povedal úprimne Salvator. „Neviem, kto si a čo plánuješ, ale v mojom kráľovstve budeš vždy vítaná.“

Jeho slová ju dojali. „Cením si to. Dovidenia.“

Upíri sa navzájom pochytali, uväznili medzi sebou Conora s Willom a spoločne sa vrátili do Británie.

Len čo Aislin uvidela, v akom stave je Jasmine, dostala mierny šok. Okamžite ju napojila na prístroje a zlikvidovala upírom zásoby krvi, aby mala dosť na infúziu. Bála sa jej zobrať aj tých pár mililitrov, ktoré potrebovala na krížovú skúšku.

Will sa od nej ani nepohol. Sledoval, ako jej slabučko bije srdce, ako sa dvíha kostnatá hruď. Pomohol ju zbaviť špinavého oblečenia a hrdlo sa mu stiahlo. Jasmine sotva vyzerala ako žena. Videl každé jedno rebro, každý kĺb.

„Čo za monštrum urobí niečo také?“ opýtala sa Aislin so slzami v očiach. Mala veľký problém pôsobiť profesionálne.

Nedokázal odpovedať. On bol to monštrum. On ju neochránil, prinútil ju utekať. Všetka vina padá len naňho.

Erin k nim prikvitla krátko na to a šla sa postarať o Zoe. „Čo sa stalo jej?“

Ďalšia vec, ktorá Willa dokázala rozzúriť do nepríčetnosti. „Dostala panický záchvat, keď ju uvidela.“

„Len tak?“ Erin jej do úst strčila hadičku s krvou, ale ani ju nenapojila na prístroje. Zoe je silná a nemala zranenia.

Odkašľal si. „Myslím, že si prešla niečím podobným... hromadným.“

Erin ustrnula uprostred pohybu. „Myslíš?“

Mykol plecami. „Nikto nevie, čo s ňou bolo, než prišla sem, ale vtedy bola na pokraji šialenstva. Viacerí sme mali podozrenie, že ju niekto...“

„Znásilnil,“ vyslovila Erin chladne. „Tušila som to.“ Všímala si jej reakcie, ale odmietala tomu uveriť. Študovala psychológiu a popri úmrtiach blízkych bol toto najhorší prípad, aký musela konzultovať.

„Nebude o tom hovoriť,“ varoval ju. „Vlastne by sme to nemali robiť ani my. Očividne sa s tým ešte nezmierila.“

Erin bolo upírky úprimne ľúto. Pohladila ju po blonďavých vlasoch. Vyzerala ako dieťa. Prikryla ju. „S tými drogami v tele aspoň nebude mať sny.“

Po strastiplnej hodine sa Aislin konečne podarilo Jasmine stabilizovať a spolu s Erin ju umyli a vydezinfikovali jej rany. Hojili sa pomaly.

Will ju nežne držal za kostnatú ruku. Chcel aby otvorila oči. Aby vycerila zuby a nadávala naňho. Pokojne ho môže aj zmlátiť, len nech sa preberie.

„Čo bude teraz?“ opýtal sa lekárky.

Smutne vzdychla. „Musíme počkať. Udržím jej telo nažive, ale...“

„Ale?“

„Vidíš, ako vyzerá. To nenapravím. Musí jesť, normálne jedlo, aby sa jej vrátila tuková vrstva.“

„Nemôžu ju bosorky nejako... vyliečiť?“

Pokrútila hlavou. „Pochybujem, že existuje také komplexné kúzlo, Will. Tento boj je na Jasmine.“

Skrúšene klesol do kresla pri lôžku. Zase len na nej. Vždy bojovala za iných a sama. Len sama. A ani teraz jej nedokáže pomôcť.

Erin zatiahla záves pri Zoe a po dôkladnej dezinfekcii sa vytratila. Podala si kľučku so Salvatorom. „Will... niekto by ťa chcel vidieť.“

Zdvihol hlavu. Môže to byť ešte horšie?

Spoza jeho kráľa vyšla pružná čiernovlasá postava.

Casey.

Jasné, že to môže byť ešte horšie.

Len čo uvidela Jasmine, pribehla k nej a z očí jej tiekli slzy. „Mami... mami, čo ti to urobili?“

Salvator nenápadne naznačil Aislin, aby im dopriala súkromie.

„Ehm... pôjdem urobiť nejaké testy.“ Zhrabla vzorky a zmizla v labáku.

Salvator sa tiež vyparil.

Will s Casey osamel a jej plač nad telom ženy, ktorá pre ňu urobila všetko, ho viac a viac ničil. Úprimne by bol rád, keby ho prekliala. Možno by sa mu uľavilo.

Casey si zotrela slzy a napriamila sa. Ak Jasmine niekto zachráni, je to Aislin. V ľudskú doktorku mala vysokú dôveru.

Pritiahla si stoličku pred Willa a posadila sa na ňu. Oči mala červené od plaču. „Zabil si ho?“ opýtala sa.

„Skôr som rád, že on nezabil nás. Je sakra silný,“ odpovedal mŕtvolne.

Prikývla. „Nevadí. Mama je v bezpečí. Na tom záleží.“

Už sa s ňou nehádal o ich príbuzenstve. Len bezmocne hľadel na Jasmininu plochú hruď. Dvíhala sa príliš pomaly. Plytko.

Casey by mohla Willa nenávidieť. Chcela. Ale vedela, že na svoje činy mal plné právo. Jasmine ho naozaj zradila a ju nepoznal. Je smutné, kam to vyústilo, ale musia nájsť spoločnú reč. Koniec-koncov, šiel ju zachrániť. A na tom záleží.

„Vedela, čo robí. Vedela to vo chvíli, keď sa rozhodla,“ povedala potichu. „Nerobila si nádeje. Bola to zrada. O tom sa hádať nebudem.“

Krútil hlavou. „Zveril som jej celú firmu a nedôveroval som jej s upírmi.“

Casey mu pozrela do očí. Videla tú bolesť. Vinu. „Will, poslala ma za Brianom. Nikto so zdravým rozumom by jej neveril.“

„Ale ja som mal. Ja jediný som mal.“ Bola preňho všetkým. Len pri ňom sa nebála samej seba. Preňho sa vzdala svojho krytia. Preňho riskovala dcérin život. On pre ňu neurobil nič.

Na jeho prekvapenie ho bosorka chytila za ruku. „Dal si jej niečo, čoho sa bála dlhé storočia. Ešte nikdy žiadnemu mužovi nedôverovala. Ani sebe. Áno, urobili ste si navzájom pár nepekných vecí, ale šiel si po ňu. Nenechal si ju u toho sadistu.“

„Ona to tak nebude vidieť.“ Sakra, ani on to nebral tak ľahko!

Casey nadvihla jeden kútik úst. „Nie, to nie. Vzala to vážne osobne. Ale pár dní plazenia a prosenia by to malo napraviť.“

Neveriacky nadvihol obočie a pozrel na Jasmine. „Toto nenapraví ani večnosť plazenia a prosenia.“

„A úprimne, vzdal by si sa jej? Keď vieš, čím si prešla? Nechceš ju po zvyšok života rozmaznávať a ochraňovať?“

Po ničom inom netúžil. Chcel ju priviazať o posteľ, aby už nikdy nemusela čeliť tomu zlému svetu, a dať jej všetko, na čo si len pomyslí. Aj keby sa jej už nikdy nemal dotknúť.

Bosorka si odpoveď prečítala v jeho očiach. „Tak vidíš. Nič nie je stratené. Nechaj sa párkrát zmlátiť a hlavne sa nevzdávaj. Mama nie je zlá, len... len sa bojí. Okrem mňa a tiet nikdy nikoho nemala.“

Zotrel si slzu, o ktorej ani nevedel, že sa mu vykotúľala z oka. „Prečo mi to hovoríš? Tebe som ublížil rovnako.“

Mierne sa usmiala. „Nikto ma nenútil urobiť, čo som urobila. Niet divu, že ste zúrili. Ale teraz mám domov. Bezpečie. A to mi ešte nikto nedal. Myslím, že to za to stálo.“ Oči jej na sekundu potemneli, ale potlačila ten výraz. Sú veci, ktoré ani upíri nemusia vedieť. A hlavne jej mama. A Brian. Ten ani nevie, koho mal rovno pod nosom.

Sklopil pohľad. Horšie než nenávisť je odpustenie. Súcit. Nezaslúžil si ani jedno.

Casey smrkla. „No, nalož s mojimi slovami ako chceš. Budem na maminej strane, ale nepôjdem proti tebe. Prídu sa na ňu pozrieť tety, tak sa ich nezľakni. A aj babička Juniper.“

Toto nešlo bez smiechu. „Vážne ju voláš babička Juniper? Babička?“

Casey si s úsmevom zahryzla do pery. „Len keď ma naštve. Berie to dosť traumaticky, hoci ani so mnou, ani s mamou nie je spríbuznená.“

Napätie medzi nimi sa trochu uvoľnilo. Will videl, že Jasmine bola výbornou matkou. Stane sa ňou niekedy aj v skutočnosti?

Bohovia, ako by si to prial. Radšej by videl jej telo krásne zaoblené, než v tomto anorektickom stave na hranici vysušenej múmie.

Casey vstala. „Priprav sa. Stavím libru, že jej prvé slovo bude debil alebo vypadni.“

„Ja sa skôr obávam, že to bude latinčina, niečo s významom pomalá a bolestivá smrť.“

Zasmiala sa. „Drž sa, Will. Ale ocko ti vážne hovoriť nebudem. Znie to úchylne, keď si taký mladý.“

Na chvíľu nevedel, či sa má smiať alebo plakať.

„Celou tu dobu, co běhám podél řeky, jsem neměla tušení, že je tu taková turistická stezka.“

„To je jedna z dobrých věcí na tom být vlkodlak. Rozhodně jsem dobře poznal tyhle lesy.“

Mluvil nonšalantně, ale mohla cítit jeho pohled a čekající ticho, které přímo křičelo: „Čekám na to, až začneš vyvádět, protože jsem vlk!“ Tak nezareagovala hned. Místo toho opatrně překročila kládu, která ležela přes cestu.

„Máš pravdu. Znát tajné cesty v lese je jedna z dobrých věcí na tom být vlkodlakem. Jaká je další?“ zeptala se a mluvila stejně jako on, nonšalantně.

Váhal jen chvilku. „Fyzická síla.“

„Myslíš, jako když jsi ve formě vlka?“

Justin zpomalil a studoval její tvář. „Chceš to vážně vědět, nebo jen udržuješ zdvořilou konverzaci?“

„Jsem zvědavá,“ přiznala popravdě.

„Je to fyzická síla v obou formách, a v obou můžu docela snadno využít magii tady v horách. V téhle formě jsem silnější než většina mužů. A nejen fyzicky. Moje smysly jsou ostřejší. Moje paměť je lepší.“ Trochu rozpačitě se usmál. „Hádám, že jsem měl dostat na tvých hodinách lepší známku, než trojku.“

„Ne,“ řekla. „Nebyl jsi tehdy muž. Pravděpodobně jsi ještě nezískal své-“ odmlčela se a nejasně mávla rukou, „- pavoučí schopnosti.“

Jeho nakažlivý smích jimi proplouval. „Pavoučí smysly? Na vlkodlakovi? Myslíš, že bych mohl být chlupatý Peter Parker?“

„Oh Bože, ne,“ řekla v předstíraném úděsu. „Kdybych někdy fantazírovala o tom, že se budu procházet po lese se superhrdinou, tak by to určitě nebylo s divným dítětem. Zkusme Bruce Wayna, ano?“

„A co takhle zlatá střední cesta? Co takhle se procházet s dospělým superhrdinou, který je skromně zaměstnaný – ale nemá takové zdroje jako Batman.“ Cesta začala stoupat šikmo vzhůru a Justin zastavil, aby si ji přitáhl k boku, když před ním začala stoupat vzhůru. „Chceš vyzkoušet moje nadlidské síly?“

Podívala se na něj. „Zahrnuje to jedno z tohohle – zaprvé, budu nesena neatraktivním stvořením, která má víc jak dvě ruce, nebo zadruhé, budeš schopen vidět skrz jakoukoli část mého oblečení?“

Promasíroval si bradu, jak uvažoval. „Ne a ne.“

„Pak fajn. Souhlasím s testem.“

„Okay. Musíš zůstat úplně klidná.“

Prošel blízko ní a ona mohla rozeznat rozdíl toho, jak se pohyboval. Jeho řeč těla se blížila tomu muži, který včera vystoupil ze stínů – válečníkovi, který neměl ponětí, kdo byla. Postavil se přímo za ni, tak blízko, že mohla cítit, jak se zhluboka nadechuje.

Pak se sklonil a chraplavě jí zašeptal do ucha: „Nepoužíváš skutečný parfém.“ Začala se k němu otáčet, ale slova, která cítila horce na svém krku, ji zastavila. „Musíš zůstat úplně klidná.“

Přestala se hýbat a odvětila: „Co myslíš tím skutečným parfémem?“

„Nekupuješ si balíčky a lahvičky vůní, které mají ostatní ženy rády a používají je na svá těla. Ty ne. Místo toho naneseš pár kapek pravé levandule za uši, na zápěstí,“ pak se znovu nadechl a teplo jeho slov se jí otřelo o krk, „a mezi prsa. Mám pravdu?“

„Ano, máš pravdu.“

Pomalu jí jeho ruka lehce uchopila vlasy a vznesla je k jeho tváři. Zhluboka se nadechl. Soustředila se na to, aby se netřásla, a myslela na to, jak je ráda, že si předvídavě nestáhla své vlasy do culíku.

„Nikdy si vlasy nevysoušíš fénem. Necháš je uschnout na vzduchu. A máš raději noční vzduch, než ten teplý denní.“ Tentokrát byla vážně ohromena. Jak to mohl vědět? „Mám pravdu?“ zeptal se znovu.

„Ano,“ zašeptala. „Jak jsi to věděl?“

„Tvé vlasy voní jako měsíční světlo a stíny, a s těmi pachy jsem velice dobře obeznámen.“ Jeho ruce byly stále v jejích vlasech. „Proč máš raději noční vzduch?“

„Začalo to, když jsem byla malá holka. V létě jsem si myla vlasy večer a pak jsem seděla na verandě s baterkou a četla si. Můj otec se vždy smál a říkal, že měsíční svit zkroutil mé vlasy do vln. Hádám, že to je zvyk.“

„Jsem rád. Mám rád vlnité vlasy od měsíce,“ řekl.

„Vážně?“

Justin se jemně otřel o ucho, do kterého zašeptal: „Ano.“

Jeho dech jí poslal chvění tělem až k vrcholu jejích stehen a nutil její nohy třást se. Ulevilo se jí, když odtrhl své rty od jejího ucha a přesunul se zpět před ni. Usmívající se vypadal znovu jako mladý pohledný muž.

„Ohromena mými nadlidskými schopnostmi?“

„Velice.“

„Dobře. Zamiluješ si moji další ukázku ZVV.“

„ZVV?“

„Zvýšené vlkodlačí vnímání,“ řekl se slabou jiskrou v očích. „Tak. Jsi hladová?“

„Když řeknu, že ano, změníš se na chlupáče a budeš lovit nějakého nebohého bezbranného králíčka?“

„Možná někdy příště. Teď kdybys řekla, že jsi hladová, tak bych dvakrát zatleskal a pomohl ti vyjít na ten kopec na cestě a mohl ti ukázat, že jsem ti splnil tvé přání.“

„Fajn, skousnu to. Jsem hladová.“

Nadzvedl obočí a významně se na ni podíval. „Buďte opatrná, paní Coxová – já jsem tu ten, kdo kouše.“

Dřív, než mu mohla odpovědět tak, jak si naplánovala, vzal ji za ruku a táhl ji nahoru. Candice se podívala okolo, překvapená, že hustý les najednou vedl na krásnou louku jemné trávy, která byla posetá modrými divokými rostlinami. Světlušky létaly v mlhavém nočním světle a vypadaly jako miniaturní víly. (Candice stiskla víčka k sobě a připomněla si, že to nejsou skutečné víly. Bože, jak ona nesnášela víly.) A pak se její překvapení zdvojnásobilo. Ne tak daleko od cesty někdo rozprostřel na zem deku, na které byl položený proutěný košík a kyblík s ledem a lahví bílého vína.

„Vidíš, co se stane, když randíš se superhrdinou?“ řekl.

„Tohle není rande. Je to schůzka,“ řekla automaticky.

„No, já myslím, že to záleží.“

„Záleží na čem?“

„Na polibku na dobrou noc.“

Usmíval se a vedl ji k pikniku, který tak pečlivě vybral, zabalil a přinesl do lesa jen pro ni.

Jeho rozprávačka sa zasmiala.

Strážca Priepasti počul ženský smiech už aj predtým. Niekedy sa smiala Jissa. A počul aj smiech niektorých žien z dediny, keď nevedeli, že je nablízku. Ale Lilianin smiech bol iný, plný niečoho, čo nútilo jeho vlastné ústa zvlniť sa, hrudné svaly sa mu rozťahovali. Nepoddal sa tomu. Ale chcel.

„V poriadku," povedala mu čarodejnica; vedel, že ňou je. „Ale akými čarami by si to chcel dokázať?"

Oči mu skĺzli k jej ramenám, leskli sa od vody. „Otoč sa a čakaj," rozkázal, zvedavý, ako by tá voda chutila, keby ju olizol z jej kože.

Nadvihla obočie, potom sa podriadila. „Začni premýšľať o tom príbehu." Nechal ju tam, rýchlo zišiel do kuchyne, použijúc tajnú chodbu Čierneho hradu, ktorá sa pred svojim pánom sama otvorila, a našiel skrinku, kde Jissa zhromažďovala svoje „vecičky na krásu", ako ich volal Bard, keď jej ich na jej žiadosť priniesol.

Strážca sa nezaujímal o vzhľad, ale bol zvedavý na to svetlo v Bardových očiach, keď o tých veciach rozprával, tak ich preskúmal. Všetko v skrinke veľmi pekne voňalo a neskôr tú vôňu zachytil v Jissiných vlasoch. Tam. Zovrel prsty okolo fľaštičky, sám si sľúbil, že Jisse prinesie kocku toho špeciálneho mydla, ktoré má tak rada, keď najbližšie zaletí do dediny.

Všetci kupci si zvykli nechávať mu v noci odloženú čiernu skrinku s tovarom. Nikto si nedovolil ukradnúť to, čo patrilo Pánovi a kupci si boli istí, že za to veľmi dobre zaplatí. Kým kráčal späť ku kúpeľni, uvažoval, či by Liliana chcela vidieť jeho izbu plnú pokladov a šperkov.

„Liliana," ozval sa od vchodu.

Jemný úsmev ponad plece prinútil jeho telo napnúť sa bolestivým spôsobom, a predsa to bola bolesť, po ktorej túžil. „Počula som tvoje kroky," povedala. „Čo to máš?"

„Nič, čo by si mala vidieť.“ Ak by to videla, mohla by sa rozhodnúť, že to urobí sama. „Obráť hlavu k stene."

Kým urobila, ako jej prikázal, trošku zaváhala.

Kľakol si za ňu, v očakávaní na šancu dotknúť sa tejto ženy, ktorá s ním hovorila spôsobom, akým si to nedovolil nikto iný a ktorá, ako sa zdá, v ňom videla niečo, čo nevidel dokonca ani on sám.

„Kde bolo, tam bolo," začala, keď si nalieval Jissinu voňavú vodičku do dlane, „boli traja malí princovia a jedna princezná. Volali sa Nicolai -"

Srdce mu podskočilo, myseľ mu vírila, zatiaľ čo rukami vpracovával tekutinu do Lilianiných vlasov, ostré hroty jeho brnenia sa samé od seba stiahli.

„- Dayn, Breena a -"

„- Micah," našiel sa ako hovorí, jeho ruky sa v jej vlasoch zovreli do pästí. „Tretí princ sa musí volať Micah. Pokračuj."

Liliana sa ani nepohla. „Áno," zašepkala. „Jeho meno bolo Micah a bol najmladší zo všetkých."

Jedna jeho ruka sa ošuchla Liliane o šiju, keď násilím uvoľnil päste a ona sa zachvela. Neodtiahol ruku, hoci pre ňu očividne bola veľmi studená. Páčilo sa mu dotýkať sa jej kože.

Bola iná ako jeho vlastná, jemnejšia a hladšia. „Kde žili?" spýtal sa, aby mohol pokračovať vo svojom bádaní.

„V kráľovstve," povedala zastretým hlasom. „S otcom a matkou, v krajine s milovaným kráľom a kráľovnou. Ale toto nie je ich príbeh. Toto je príbeh o tom, ako boli kedysi štyria súrodenci nazývaní princmi jednorožca, hrdí a dôstojní."

Preliala sa ním žiara, vo vleku s pocitom poznania. „V izbe, kde by som mal spať, sú hodiny," povedal, deliac sa s ňou o tajomstvo, pretože bola jeho väzeň a nikomu to nepovie. „teda, ak by som potreboval spať.“

„Hodiny?"

Zhotovené z opálov, smaragdov a vzácnych kovov, bol to jeho najstarší poklad. „V priečelí majú jednorožca." Vznešená bytosť, taká kráľovská ako vládca sám.

Liliana zadržala dych. „Môžem ich vidieť?"

„Ak budem s tebou spokojný," povedal, pretože teraz bola ešte jemnejšia, jej svaly neboli také stuhnuté. To ho prinútilo zamyslieť sa, či by ju nevedel presvedčiť, aby si pred neho ľahla nahá, kým ju bude hladiť rukami, aby bola uvoľnená a jej stehná sa otvárali pohladeniam jeho prstov. Telo mu stvrdlo, prehltol.

„Hodiny sú nádherné, ale pokazené," povedal, zatiaľ čo snoval plán, ako by ju mohol mať nahú, uspokojenú, mäkučkú a niečo ešte viac. „Ich ručičky sa hýbu tak pomaly, že ten pohyb nedokážem zachytiť, akoby sa stále pokúšali dosiahnuť polnoc." Výnimočné hodiny, ktoré ukazovali úsvit, poludnie, večer a polnoc, každá štvrťhodina označená zeleným drahokamom.

„Nie sú veľa minúť pozadu, však?" spýtala sa Liliana, otočila sa a ponad plece na neho pozrela, tie oči bez konkrétnej farby, boli zrazu prenikavé. „Pred polnocou?"

„Nie." Prstom jej kreslil vzory po pokožke šije, druhou rukou jej masírujúc vlasy. „Povedz mi ten príbeh."

Znova sa zachvela. „Pán môj-"

„Bolo tam mydlo," zamrmlal. „Len som ho zmýval." Nebolo to klamstvo. Samozrejme, bolo tam to mydlo.

„Jedného dňa," začala a bol si istý, že sa k jeho dotyku o kúsok viac vyklenula, „keď bol Micah veľmi mladý a jeho súrodenci urastení, bratia ho podpichovali tak, ako to zvyčajne starší súrodenci robia, že vedia privolať jednorožca a že je škoda, že ja taký malý a pravdepodobne vystrašený takou veľkolepou bytosťou, ale že oni mu to ukážu.

„Jeho sestra, ktorá bola jeho ochrankyňou, mu povedala, aby bratov ignoroval, ale Micah požadoval, aby svoje chvastanie dokázali, a tak sa všetci štyria vydali ku Kamennému kruhu, ktorý bol stredobodom moci tejto ríše."

„Stavím sa, že nečakali, že Micah ich príbehom uverí." To meno mu z jazyka skĺzlo ľahko a jednoducho.

„Nie," povzdychla si Liliana. „Mám ponoriť hlavu pod vodu?"

Pozrel na bublinky v jej vlasoch. „Áno, potom budem pokračovať v ich rozmotávaní."

Keď zaklonila hlavu dozadu a vynorila sa, boli hladké a sladko voňali, vlasy mala rozmotané, ale on si nalial ešte trochu vodičky do dlane, pohladil ju cez pevné, husté pramene, zatiaľ čo si predstavoval, ako to isté robí s jej telom ukrytým pod pariacou sa vodou. Nabudúce by sa mohol postarať, aby bola voda chladnejšia a mohol tak vidieť všetko. „Povedz mi zvyšok."

„Ku kamennému kruhu viedla dlhá cesta a Micah bol ešte dieťa-"

Zamračil sa. „Micah nebol dieťa len preto, že bol najmladší."

„To je presne to, čo Micah povedal bratom," povedala Liliana, „ale nakoniec Nicolai – o ktorom sa vravelo, že bol veľmi hriešny muž, ale miloval svojich súrodencov s urputnosťou divokých levov, ktoré sa túlali po pláňach – presvedčil Micaha, že pôjdu rýchlejšie, ak ho Nicolai odnesie na chrbte, a tak teda aj urobili."

V mysli sa mu mihol obraz bojovníka s hnedou pokožkou a striebornými očami pretkávanými zlatou farbou. „Kde si ten príbeh počula?"

„Rozprával mi ho kuchár," povedala, rozotierajúc si mydlo po rukách. „Kedysi pracoval pre kráľa a kráľovnú."

Sledoval, ako sa jej mydlo kĺže po koži, cítil temné vzrušenie, ktoré ale nemalo príchuť zla, ale horúceho pokušenia. „Povedz mi o Micahovi viac."

„Dobre, hovorilo sa, že síce bol Micah najmenší, ale mal najväčšie srdce."

Nebol si istý, či sa mu to páčilo. „Príbehy o chlapcoch nezahŕňajú srdcia."

„Ach?" Vydala prekvapený zvuk. „Myslím, že nie. Ale vidíš, Micah bol milovaný. Bol najmladším princom a bol strašne rozmaznaný."

„Nemohol byť rozmaznaný." Bola to inštinktívna reakcia. „Napokon, bol princ. Mal záväzky."

„Ach, ale vtedy bol dieťa," zamrmlala. „Mal dvoch starších bratov a starostlivú sestru. Bol rozmaznaný."

Zaťahal ju za vlasy.

„Prestaň," povedala, dotknúc sa mu ruky. „Musíš počúvať príbeh tak, ako ho hovorím ja."

Dovolil jej dotknúť sa ho, pri tom kontakte s jej kožou vydal zvláštny zvuk. „Obráť sa späť, Liliana." Vyvýšeniny jej pŕs boli jemné, ale mohli byť dokonalou delikatesou. Ruka jej klesla. „Nie. Nie si v nebezpečenstve."

Odkedy túžil obhryzkávať krivku jej krku, stískať a hladiť ju rukami pod vodou, nemohol namietať. „Pokračuj." Vyznelo to ako zavrčanie.

„Micah," povedala, po koži jej prebehlo vzrušenie, „bol rozmaznaný a hýčkaný, ale nebol krutý, ako by sa dalo od takého chlapca čakať. Zachránil toľko zranených zvierat, že kráľovná mu dala vlastný kúsok zeme, kde sa mohli túlať."

Niečo v jeho hrudi tvrdo narastalo a zistil, že jej rukami zovrel plecia, palce obtieral pozdĺž kože jej chrbta. „Jeho matka bola láskavá."

Pod palcami ucítil brázdy, ale Liliana sa odtiahla skôr, ako ich mohol preskúmať. „Myslím, že vlasy mám hotové."

Vábil ju späť sľubom, že jej zmyje mydlo. „Kráľovná?"

„Kráľ ju nazýval svojou druhou polovicou," povedala po napätej pauze.“"Nie je to čudné?"

Zamyslel sa nad tým. On bol vždy sám, zavretý medzi kameňmi. Nikto s ním nemohol byť. Aj keby pod ním Liliana ležala nahá, s telom sčervenaným a vlhkým, jej stehná roztiahnuté, jeho brnenie bude ležať medzi nimi. „Áno, je." Nabral do dlaní vodu a sledoval ako jej kĺže po koži.

„Takže," pokračovala, „štyria dediči išli ku Kamennému kruhu, dali hlavy dohromady a uvažovali, aké kúzlo použijú. Už počas cesty sa to stalo spoločným problémom."

Ďalej masíroval tekutinu do kože jej hlavy; zbadal, ako jej na tele nabehli zimomriavky. „Je ti zima. Dokončíme kúpeľ."

„Áno," zamrmlala Liliana. „Myslím, že je to dobrý nápad." Znova ponorila hlavu a vystískala si z nich vodu. „Musíš ísť."

Bol Pán Čierneho hradu, mohla byť rada, že pred ním môže byť nahá a vlhká, ale on ju chcel mať sladkú a mäkkú, kým ju bude skúmať. „Užil," povedal, obtierajúc sa o jej ušný lalôčik perami, keď prehovoril, „som si tvoj kúpeľ, Liliana."

***

Lilianu zaplavilo rozochvenie, zatiaľ čo Strážca Priepasti odchádzal z izby. Jej reakcia nemala nič spoločné s chladom, všetko to bolo kvôli rukám tohto muža na jej koži. Pohľad smerom dolu jej umožnil vidieť bradavky nehanebne nabehnuté, jej malé prsia plnšie vzrušením; musela si zahryznúť do pery, aby nezastonala nahlas.

Ešte pár minút a možno by sa zaklonila dozadu a dovolila mu rukami skúmať nižšie, aby preskúmal jej prsia rovnakým spôsobom, ako skúmal jej šiju, hlavu, plecia. Po prvý raz chcela ruky muža na svojom tele, stískajúce a hladiace a nežné. Jeho prsty boli také silné, také sebaisté. Ale nie ubližujúce. V skutočnosti necítila nič ostré, žiadne hroty na jeho rukaviciach. Potešenie, to bolo to čo cítila.

Zakázané vzrušenie.

Nebol nič pre ňu, veľmi dobre by ju mohol zabiť v okamihu, keď by zistil pravdu o jej pôvode. Dúfať v nemožné je niečo, čo sa Liliana odnaučila v deň, keď v nej otec zabil aj tú poslednú kvapku nevinného dieťaťa, vystúpila z kúpeľa, použila uterák ktorým si vysušila vlasy a poutierala telo. Potom sa rozhliadla okolo.

Uvedomila si, že si nemá čo obliecť.

„Nemôžem tomu uveriť," zamrmlala, ovinula okolo seba uterák a pevne utiahla, načo sa vydala ku dverám. „Čo si myslíš-"

Izba bola prázdna.

Ale to nebolo to, čo ju zarazilo.

Boli to šaty na posteli. Červené, červené šaty.

Neistými krokmi podišla dopredu, prstami sa dotkla tej delikátnej, hodvábnej tkaniny, pretekala ňou potreba dotýkať sa jej.

Ešte nikdy nemala šaty takej sýtej farby, také veľmi krásne. Tlmené hnedé a sivé farby, tie boli vhodné k jej „príšernej tvári". To boli slová jej otca, ale v tomto mal pravdu.

„Dám ti ešte tri minúty." Tie slová prišli od bočných dverí.

Potlačila prekvapený výkrik, len civela na drevený povrch. „Ja nie som typom ženy, ktorá nosí červené šaty." Ach, ale chcela.

„Ako to, že nie?"

„Sú to najkrajšie šaty, aké som kedy videla," povedala, pretože klamať by bolo znesvätenie toho daru.

„Potom ich budeš nosiť. Alebo zostaneš nahá." Ticho. „Hmm..."

Každý kúsok kože jej zaplavilo vzrušenie, spustila uterák a schytila jeden z dvoch rovnakých kúskov jemnej spodnej bielizne položenej vedľa šiat. Taký luxus, pomyslela si, keď sa jej látka dotkla stehien.

„Ach." Vydala zo seba roztrasený výdych, keď si uvedomila, že materiál je tak priehľadný, že viac odkrýva ako skrýva.

„Už som na ceste."

„Počkaj!" Schytila šaty, zvyšnú spodnú bielizeň skryla v zásuvke a pretiahla si ich cez hlavu. Len aby zistila, že majú na chrbte šnurovanie. Krútila sa, len aby šaty nejako utiahla, zahľadela sa na seba do zrkadla. Vlasy jej viseli vlhké a hladké okolo tváre, ale stále to ešte bola beztvará rohož a ani tvár sa jej nezmenila. Tá zostala ako u zlej bosorky z jedného desivého príbehu.

Ale šaty... ach, tie šaty.

Nadvihli jej prsia, stiahli driek a oblosť bokov jej vyformovala postavu, na malý okamih sa cítila takmer, ak nie pekná, potom tiež nie škaredá. Dolná pera sa jej roztriasla a takmer sa poddala slzám, keď sa za ňou otvorili dvere.

Otočila sa smerom k nemu. „Potrebujem Jissu."

Hľadel na ňu, tie zelené, krásne zelené oči sa zastavili na jej prsiach. „Prečo?"

Zrazu sa cítila, akoby jej vnady boli dvakrát také veľké. „Potrebujem ich vzadu zaviazať."

„Ja to urobím." Zatvoril dvere, nedovolil jej odvrávať mu.

Nedokázala myslieť na jeho ruky na svojom tele, ktoré sa správalo spôsobom, ktorý jednoducho nebol prijateľný, ak chce dokončiť svoju misiu a vziať ho domov. „To je nevhodné."

„Sme na Čiernom hrade. Jediné pravidlá, ktoré sa tu dodržujú, som vydal ja."

„Len preto, že ťa teší správať sa ako tyran," povedala, ukazujúc na neho voľnou rukou. „To ale neznamená, že ti to mienim dovoliť."

Jeho oči opäť klesli k jej hrudi, výraz mal zaujatý a ona si uvedomila, že ako na neho rukou gestikulovala, živôtik jej šiat – jej úžasných, drahocenných červených šiat – sa zosunul a odhalil značnú krivku jej prsníka. Tvár sa jej rozpálila, vytiahla si ho hore a zazrela na neho. „Je neslušné zízať."

Zdvihol k nej oči tak pomaly, že teplo z jej tváre sa rozšírilo po celom jej tele, silné, malátne teplo, ktoré bolo také desivé ako neznáme. Keď sa začal prikrádať smerom k nej, tie zelené oči sa naplnili temnotou a niečím neznámym, cúvla. Stále pokračoval. Ona sa stále potkýnala dozadu.

Až pokiaľ chrbtom nenarazila do steny.

Zastavil pri nej tak tesne, že sa bála dýchať zo strachu, že sa jej prsia pritlačia na čierne brnenie, ktoré sa už nezdalo byť tak veľmi pevné. „Otoč sa." Rozkázal potichu, jeho dlane sa opreli o stenu po oboch stranách jej bokov.

Jasmine si spomínala na hlasy... veľa hlasov. A bolesť.

Slabosť.

Škrekot tých príšer.

Slová.

Prosby.

Opatrné dotyky.

Sladké bezvedomie.

Preberala sa na pár sekúnd a zase odpadávala. Zaznamenala, že je na ošetrovni u upírov. Že ju zachránili.

Aislin do nej pumpovala krv a živiny.

Tety sa nad ňou dohadovali ako staré babky na trhu.

Mama Juniper frflala nad nadšením valkýr, že opustili Valhallu.

Casey ju každý deň prosila, aby sa prebrala.

Dokonca mala pocit, že niekoľkokrát začula Salvatora, Conora a dokonca aj Zoe.

Čo sa to deje? Prečo už nie je u toho... Juliusa?

Dni a noci sa striedali prirýchlo. Začala vnímať. Najprv prístroje. Potom hadičky okolo tváre. Nežné vpichnutia. Menej príjemné hadičky v miestach, kde ich rozhodne mať nechcela.

Hlad. Pre všetko na svete, zjedla by aj slona a ešte by si dala dezert!

Po nekonečnom čase sa jej konečne podarilo rozlepiť ťažké viečka. Všetko videla zahmlene, ale ešte zvládla pochopiť, že je noc.

Cez okno prúdilo svetlo umelého vonkajšieho osvetlenia a dva monitory ožarovali miestnosť.

Zaostrila. Bola prikrytá ľahkou dekou a pod ňou nahá. Toľko k dôstojnosti. S námahou zdvihla jednu ruku a zhrozila sa.

Bola len kosť a koža. Modriny už bledli. Ale vyzerala ako dokonalý model kostry pre študentov medicíny.

Nadýchla sa. Bolesť prestala. Zostal len hlad a slabosť.

Celkom si nespomínala, ako sa sem dostala, ale marilo sa jej, že ju niekto prišiel zachrániť. Hoci záchrana pred jedným zlosynom, aby sa dostala späť k tým, ktorí z nej urobili utečenca, tiež nie je veľká výhra.

„Casey,“ podarilo sa jej zamrmlať cez popraskané pery.

Ktosi sa vedľa nej pohol. Nedokázala pootočiť hlavou.

Do jej výhľadu vošiel Will. Okamžite sa zamračila. „Debil.“

Prikývol. „To som si zaslúžil.“

Keby mohla, urve mu niečo. A postará sa, aby to nedorástlo.

„Ako ti je?“

Ako jej je?! Ako asi? „Sprostejšia otázka ťa nenapadla?“ Aj keď hovorenie bolelo, potrebovala sa aspoň slovne vyzúriť.

Zovrel pery. „Tak ma to mrzí, Jasmine. Kiež by som to mohol zmeniť. Casey nám všetko povedala. Je tu. Spolu s tvojimi tetami. Všetky ste v bezpečí.“

Odvrátila od neho pohľad. „Chcem Casey.“

Zvesil plecia. Nemohol jej to odoprieť. Prešiel k intercomu. „Casey. Casey, vstávaj.“

Chvíľu bolo ticho. „Do pekla, pijavica, si na drogách, že budíš bosorku?“ štekla rozospato.

„Jasmine sa prebrala. A dlhuješ mi libru. Debil bolo až druhé.“

Cmukla. „Škoda. Letím.“

Neprešla ani minúta a na ošetrovňu vletela Casey v ružovom župančeku a papučkách so zajačikmi. „Mami!“ Skočila k nej na posteľ a pevne ju objala. „Tak si mi chýbala,“ smrkla.

Jasmine si konečne vydýchla. Casey je pri nej. Všetko bude dobré. Slabučko ju objala tiež. Oči sa jej zaplnili slzami. „Čo sa stalo?“

Mladšia bosorka jej povedala, o čo počas úteku prišla, a doplnila chvíle, čo bola v bezvedomí. „Aislin tvrdí, že ťa zachránila naša nesmrteľnosť. Vraj len čo začneš jesť, tvoje telo sa vráti do normálu,“ dodala. „Nebudeš mať žiadnu fyzickú pripomienku.“ Ľahla si k matke.

Fyzickú nie. Ale spomienky jej zostanú naveky. Otriasla sa. „Tak veľmi to bolelo.“

Casey sa o ňu obtrela ako mačiatko. „Ja viem. Ale je po všetkom, mami. Si pod ochranou.“

„Koho?“ Je v sídle upírov a jej dcéra tiež. Považovala sa skôr za väzňa.

„Salvatora, prirodzene. Navrhol bosorkám aj valkýram útočisko. Už nemusíme utekať, mami,“ usmiala sa. „Babka Juniper sa sem tiež sťahuje. Upíri sú nadšení, že tu konečne budú nejaké ženy.“

Jasmine ustrnula. „Čo?!“

„Nie je to skvelé?“

„Hovoríme o tých istých upíroch, ktorí ťa posadili na garrottu?“ Od takej dlhej vety sa rozkašľala a Casey jej podala pohár so slamkou, aby sa jej uľavilo.

„Nikdy by to neurobili. Keby si nezasiahla, Salvator by prestal. Ten upír neublíži ani muche,“ uisťovala ju.

„Ja im už neverím,“ zachripela.

Casey smutne pozrela na Willa. Toto je jeho boj. „Prosím. Len odpočívaj. Aislin sa o všetko postará.“

„Chcem odísť, Casey,“ povedala Jasmine s plačom. Po líci jej stiekla slza.

Willovi sa lámali posledné zvyšky srdca. Nedokázal zo seba vydať ani hláska.

„Ešte nie. Si slabá,“ prehovárala ju Casey. „Prosím, mami. Vydrž. Aislin má z tvojho stavu nočné mory. Nechaj ju vyliečiť ťa.“

Jasmine apaticky odvrátila pohľad. Nedokázala nič cítiť. Len prázdnotu. Ničivú, pohlcujúcu. Klipkali jej viečka. „Som unavená.“

Casey vstala a prikryla ju. „Ráno sa na teba Aislin pozrie. Bude nadšená.“ Pobozkala ju na čelo. „Spi, mami.“

Jasmine pozorovala dcéru, ako odchádza, a privrela oči. Casey si už kvôli nej vytrpela dosť. Teraz mala v tvári farbu a očividne jej nikto neubližoval.

Pred očami mala znovu Willa. Vyzeral zničene. Nie dosť zničene na jej vkus. „Odíď.“

Pokrútil hlavou. „Nikdy. Nedokážem slovami vyjadriť, ako ma mrzí, čo som urobil. Ale už to bude v poriadku. Mám ťa. Si moja.“

Odfrkla si, pery jej popraskali. „Bola som tvoja, keď si ma naháňal cez mesto, až som skočila z mosta? Asi nie.“ Nemotorne sa otočila, ale on prebehol popri lôžku.

„Jasmine, prosím.“ Vzal jej tvár do dlaní a desilo ho, že cíti jej lebečné kosti. Mal to byť on. „Odpusť mi. Som idiot, že som ti neveril. Ale ničí ma vidieť ťa takto. Chcem ťa zobrať k sebe do izieb a uložiť ťa do mojej – našej postele. Kde ťa budem môcť chrániť. Vo dne v noci.“

Jeho slová ju úplne minuli. Cítila len chlad. „Nechránil si ma, keď ma vyciciavali tie príšery. Vtedy som ťa potrebovala. Keď som bola hladná a prespávala pod holým nebom. Keď som musela prosiť iných, aby som mala aspoň na nejaké jedlo. Keď som sa triasla zimou. Strč si svoju posteľ tam kam slnko nesvieti a vypadni mi zo života!“ Po jej monológu prišiel ďalší záchvat kašľa a odmietla podávanú vodu. To sa radšej zadrhne!

Willovi sa triasli ruky. Jej slová ho zasiahli ako meče a najhoršie bolo, že mala pravdu. Odvrhol ju. Vtedy, keď sa spoliehala na jeho dôveru. „Jasmine...“

Ťažkopádne sa pretočila na druhú stranu. „Odíď, Will. Som unavená. Chcem spať.“

„Nie. Spi, ale ja sa nepohnem. Získam si ťa znovu, Jasmine,“ povedal rozhodne. Vrátil sa na svoje miesto a odhodlane sa posadil. „Druhý raz sa ťa nevzdám.“

Neodpovedala, bol jej ukradnutý. Už nemala slzy, ktoré by preňho preliala.

Pohltil ju spánok a bola rada za to oslobodenie.

Ráno jej Aislin vzala krv, odpojila nepotrebné hadičky a pripravila jej nechutné raňajky pozostávajúce z ovsenej kaše a slabého čaju. Osobne by do nej najradšej napchala pizzu, big mac a naliala do nej liter koly. Ale to nemohla, aspoň nie hneď.

Will sa ani nepohol. Jemu hodila dva balíky krvi a pomohla Jasmine na toaletu. Potom jej upravila vankúše a postavila pred ňu misku s raňajkami.

„Je to odporné,“ skonštatovala Jasmine.

„Ja viem. Mrzí ma to.“

Napriek tomu všetko zjedla. Hlad ju prinútil. Pomaly vypila teplý čaj a cítila, ako sa jej vracia sila.

Hneď na to ju navštívili tety aj s Juniper, následne sa dostavil Salvator.

Aislin vyhnala všetkých okrem Willa z miestnosti, aby kráľa nik nerušil.

Salvator preglgol, keď uvidel jej kostnaté telo. „Ach, Jasmine. Toto sa nemalo stať.“ Posadil sa k jej nohám na lôžko. „Je mi to nesmierne ľúto.“

„Mne tiež,“ odvrkla.

„Prosím, pochop ma. Priznávam, že som ťa znenávidel. Ale čo by si robila na mojom mieste ty? Moje kráľovstvo je Brianov cieľ. Veľkráli už pripravujú moje zosadenie kvôli Erin. Mám tu špeha a nie som schopný ubrániť ani Londýn. Miesto, odkiaľ vládnem, kam sa uchyľujú rodiny s deťmi. Aby som ich ochránil. A predsa tu Aislin musela kriesiť malého upírika.“

Pohľad mala upretý na bielu prikrývku. Odmietala mu priznať aspoň jedno percento neviny. Ale jej mozog vedel svoje. Salvator je v ťažkej pozícii.

„Viem, že minulosť nenapravím. A asi už neveríš bezpečnosti môjho územia.“ Posunul sa bližšie. „Ale môj palác bude vždy otvorený pre tvoju rodinu aj valkýry. Moji muži a vlkolaci sa postavia na obranu ktorejkoľvek z vás. Som nesmierne hrdý na teba aj na tvoju výnimočnú dcéru za to, čo ste podstúpili.“

Zahryzla si do pery. „Vedel si o Juliusovi?“ opýtala sa tichučko.

„Poznám to meno, priznávam. Ale nikdy by ma nenapadlo, že je vôbec aktívny a niečo plánuje. Už ho nepodcením.“

Takže nemal ani v päte, že by po nej Julius šiel. Tú časť by možno dokázala odpustiť. „A Brian?“

„Odmlčal sa. Asi si líže rany. Casey ho musela slušne potupiť.“

Casey. Čo vôbec urobila, aby sa ku knihe dostala? Radšej na to nechcela myslieť. „Naozaj by si ju nemučil?“

Upír sa vľúdne usmial. „Každý jeden člen môjho kráľovstva ti potvrdí, že na tých veciach som vážne neublížil inej bytosti už niekoľko storočí.“

„Tak prečo máš mučiareň?!“

Salvator si rozpačito prehrabol vlasy. „No... pár tých srandičiek si nechávam z nostalgie, ale zvyšok...“

Jasmine čakala na odpoveď. „Zvyšok?“

„Povedzme že obe strany sa na tých strojoch zúčastňujú dobrovoľne. Pre vzájomné potešenie.“

Klesla jej sánka. „Žartuješ, však?“

Pokrútil hlavou. „V Londýne je veľa upírov. Nesúdim ich.“

Keby mala dosť síl, plesne sa po čele. „Zabudni, že som sa pýtala.“

Salvator vzal dve jej drobné dlane do jednej svojej. „Je mi ľúto, čo sa stalo, Jasmine. Naozaj. Chcem, aby si vedela, že si u mňa v bezpečí. Dostaneme ťa do formy. Ty len odpočívaj a nechaj sa rozmaznávať. Zaslúžiš si to.“

Po ničom inom ani netúžila. „Chcem odísť,“ povedala napriek svojim túžbam.

Upír vstal. „Nemám právo ti v tom brániť. Ale prosím ťa, aby si sa najskôr dala do poriadku.“

Prikývla. „Vďaka.“

Kráľ pozrel na svojho zničeného poddaného a odišiel.

Will bol na pokraji šialenstva. Ako ju získa späť?

Dni plynuli. Aislin do Jasmine pumpovala infúzie a prechádzala na stravu. Nútila ju jesť minimálne päťkrát denne a bosorka sa pomaly dostávala do formy. Už jej nebolo vidieť kosti a telo sa jej zdravo zaobľovalo.

Julius ani Brian o sebe nedali vedieť, aj keď Salvator varoval celý upírsky svet.

Will sa od Jasmine ani nepohol. A ona nemrhala silami, aby mu nadávala a hádala sa s ním. Jednoducho ho ignorovala. Apatiu nahrádzal hnev.

Dva týždne po jej prebudení Salvator sedel v obývačke a hral s niekoľkými upírmi poker, keď zaznel zvonček. Nevenoval mu pozornosť a prihodil niekoľko libier na kôpku.

Sluha nenápadne prešiel popri nich a otvoril. Zbledol. „Ehm, môj pane... toto by ste mali vidieť.“

„Nemám záujem pripojiť sa k svedkom Jehovovým a nekúpim si žiadny vysavač ani super kozmetiku, po ktorej budem vyzerať o desať rokov mladší!“ zakričal mu.

Dvaja nezvaní hostia bez vyzvania vošli a zacmukali, keď uvideli hazard a alkohol.

„Už chápem, prečo ťa poddaní tak zbožňujú,“ povedal Justin.

Salvator ustrnul a vyskočil na nohy, karty zabudnuté. Pred ním stál jeho vládca, najvyšší kráľ Justin, aj so svojou novou manželkou Minou, obaja s pobavenými úsmevmi na tvárach.

„Môj pane,“ uklonil sa a ostatní upíri tiež.

„To nie je nutné,“ mávol rukou Justin.

„Nikto mi neoznámil váš príchod,“ zarazil sa Salvator.

„Neplánovali sme to. Ale znepokojuje nás tvoje tajnostkárstvo za posledné týždne, Salvator.“ Justin sa oprel o stenu. „Mal si tu poplach, útok a chcel si, aby sme ochránili niekoho, kto k nám ani nedorazil. A potom tá vec s knihou a Brianom. Zase. Nechceš nám to vysvetliť?“

Salvator preglgol. Ešte veľkráľom neoznámil jeho nové spojenectvo. Asi to už mal urobiť.

Mina sa obzrela. „Salvator, neber jeho slová vážne. Justin len má nutkavú potrebu všetko vedieť,“ uvoľnila situáciu jeho manželka. „Jeden by povedal, že to má niečo spoločné s jeho minulosťou,“ dodala.

Upíri sa zasmiali. Justinovi bratia mu celé stáročia tajili proroctvo a raz ho kvôli tomu vysadili na opustený ostrov. Vďaka Mine sa konečne dozvedel jeho znenie. Podľa pradávnych slov mier nastane, až keď na najvyššie tróny zasadnú kráľovné rôznych rodov.

To spôsobilo paniku na najvyššom dvore. Už mali upírku a človeka. A možností zostávalo veľa. Len bratom sa do vzťahov nechcelo. Odvtedy Alec spáva len s ľuďmi a upírkami, Dario sa stretáva len s mužmi a piaty kráľ Drew sa snaží udržať zdanie, že veľkráli sú stále duševne zdraví.

„Rád ťa znovu vidím, Mina,“ privítal ju Salvator úprimne a krátko ju objal. „Koruna ti pristane.“

Uškrnula sa. „A vieš komu by ešte pristála? Tej ryšavej potvore, ktorá ti znepríjemňuje život.“

Zaškrípal zubami. Vedel, že mu dochádza čas. Veľkráli odmietali nechať Erin na jeho dvore bez akéhokoľvek statusu. Buď sa stane jeho kráľovnou, alebo on o korunu príde. „Iba ak by som ju ňou mohol uškrtiť.“

Mina nesúhlasne krútila hlavou.

Vstupné dvere sa v tej chvíli rozleteli a dnu vbehli dve rozosmiate ženy. Casey mala v ruke nákupné tašky a Juniper niesla krabice s pizzami.

„Prečo som len nenavštívila Londýn skôr?“ rozjímala valkýra. „Toto mesto je dokonalé.“

„Jasné, že je. Keď si tu bola naposledy, bola to dedinka,“ doberala si ju Casey.

„Ešte jedna narážka na môj vek a máš domáce väzenie!“

Obe zmĺkli, keď zazreli neznáme osoby. Zvedavo zastali a odložili svoj lup.

Salvator si prehrabol vlasy. A situácia sa len zhoršila. Z opačnej strany k nim doľahli slová hádky Jasmine a Willa.

„Prisahám, pijavica, ak mi nedáš pokoj aspoň na hodinu denne, premením ti penis na dikobraza! Chcem jesť! A nie tie Aislinine gebuziny, jasné? Je mi z nich zle.“ Bledá Jasmine len v bielej košieľke vošla do obývačky a tiež sa zarazila. Na rozdiel od Casey, jej vlasy nechránila čelenka a farebné pramene boli jasne vidieť.

Justin sa vystrel. Will sa mu uklonil.

Salvator ľutoval, že tie ženské nezavrel pod zámok, keď mohol. „Justin, Mina, zoznámte sa s Jasmine, Willovou sekretárkou,“ ukázal na nabručanú bosorku. „Jej dcérou Casey.“ Kývol k oslovenej. „A Jasmininou matkou Juniper. Dámy, predstavujem vám nášho veľkráľa Justina a jeho manželku Minu. Dal by si niekto alkohol?“

Justin mal obočie až niekde na úrovni vlasov. „Prepáč, zopakuješ mi ich rodinnú príslušnosť?“

„Iste. Takže tuto vládkyňa valkýr Juniper vychovala Jasmine po tom, čo ju takmer zabila inkvizícia. Jasmine následne zachránila život Casey a tiež ju vychovala ako vlastnú. To vieš, bosorky držia pri sebe. Už by si si niečo tvrdé dal?“

„Absinth, prosím.“

Kráľ odbehol a Justin podišiel k Jasmine. Tá sebou trhla, ale neuhla. Odvážne k nemu zdvihla hlavu. Z toho muža šla autorita a hrôza, ale aj čosi, čo jej dodávalo istotu. Bol ako pevný múr chrániaci upírov. A jeho manželka vyzerala nesmierne milo.

„Bosorka?“ opýtal sa neveriacky. „Mysleli sme, že ste vymreli.“

„O to nám šlo. Zostalo nás šesť.“

Zotrel si slzu dojatia. „Je mi nesmiernou cťou.“

Zahrialo ju to pri srdci. „Rada vás spoznávam, pane.“

„Prosím, len Justin.“ Podal jej ruku a nepriateľsky zazrel na jej stále krehkú dlaň. „Preboha, prečo si taká slabá? Kto ti ublížil?“

Salvator mu podal fľašu alkoholu. „To bude na dlhšie. Posadíš sa?“

Kým Salvator vysvetľoval svojmu kráľovi, čo sa tu odohralo a prečo všetkých varoval pred Juliusom, Jasmine zjedla polovicu pizze a vypila liter Coly. Nikdy by si nemyslela, že priberať bude taká sranda. Napriek dnešným trendom bola odhodlaná vrátiť sa k výzoru, pri ktorom jej nebude vidieť rebrá.

Veľkráľovná sa natlačila k trom ženám a podala im ruku. „Ešte raz, ja som Mina. Veľmi rada vás spoznávam. Justin mi o vašich rasách veľa rozprával.“

Casey sa na ňu usmiala. „Aj my vás, Veličenstvo.“

„Ale prosím, tykajte mi. Mám plné zuby toho, keď ma tituluje hoci len naše služobníctvo. Aké ťažké môže byť vysloviť Mina namiesto Vaše Veličenstvo?“

Zasmiali sa. „Si veľmi mladá, Mina,“ povedala Juniper. „Ako to zvládaš s tými múmiami?“

Mina na ňu mrkla. „S Kathrine, Nerovou manželkou, ich pomaly zoznamujeme s moderným svetom. Aj keď priznávam, že začínať s Bieberom a Kardashianovými nebol najlepší nápad.“

Ženy vyprskli do smiechu a muži ich spražili pohľadmi. Ignorovali ich.

Justin nespokojne počúval, čo mal Salvator na srdci. On o Juliusovi vedel svoje a úprimne dúfal, že ten démon zalezie do svojej reality a dá pokoj. Asi sa mýlil. Brian možno nebude ich najväčším problémom.

„Len hlupák by unášal bosorku. Jeho jedinou výhodou bolo, že bola sama a slabá.“

„To sa viac nestane,“ sľúbil mu Will ľadovo.

„Nepochybne. Salvator, tvoje kráľovstvo sa mení na veľmi mocný blok. A teraz ho už nemôže napadnúť ani Brian.“

Kráľ sebou trhol. „Ten blok nebudujem do vojny ale ako útočisko.“

Justin sa usmial. „Ja viem. Nikdy si nebol na vojny. Teší ma, že tu máš toľko rozmanitých jednotlivcov. Bohovia vedia, že si prvý a jediný, kto dokázal udržať mier s toľkými rasami.“

To bola pravda. Ostatní upíri možno akceptovali vlkolakov, občas démonov a možno anjelov, ale na svojom území ich nechceli.

„Bosorky nás niekoľkokrát zachránili. Urobím všetko, aby som ich ochránil.“

„To všetci. Svet bude nadšený, že sú nažive.“

„Plánuješ to zverejniť?“

Justin pozrel na zničenú Jasmine. „Zatiaľ nie. Chcem, aby bola najprv v poriadku. Potom by som vás rád pozval na najvyšší dvor do Verony. Aby boli oficiálne predstavené.“

Salvator sa zaksichtil. Pobyt vo Verone preňho znamenal ďalšiu radu ultimát o Erin. Kedysi opakoval, že je primladá aby ju zaťažil bremenom kraľovania. Teraz jej ťahá na tridsiatku a slučka okolo jeho krku sa uťahovala. „Radi prídeme.“

Ešte aj Justin cítil tú nechuť v jeho hlase. „Nuž, s Minou máme za sebou dlhú cestu. Radi by sme u teba prespali a potom pôjdeme.“

„Conor, postaráš sa o to?“ poprosil ho kráľ.

„Iste.“ Jeho prvý muž vstal a viedol ho hore schodmi, zatiaľ čo Mina veselo trkotala so ženami.

Justin počkal, kým boli mimo dosluchu, potom z vrecka vytiahol niekoľko bankoviek. „Tristo libier na to, že sa spolu vyspia do roka.“

Conor vyvalil oči. „Čo?“

Veľkráľ sa uškrnul. „Ale no tak. Všetci vedia, že vedieš stávky. Celá Európa ich uzatvára.“

Že s tým začínal. Nenápadne si peniaze vzal. „Poznáš pravidlá. Žiadny nátlak mimo svojich možností.“

„Iste.“

Večeře byla chutná. Candice byla ohromená, jakou péči všemu věnoval. Od vynikajícího suchého bílého vína z Benátek a křišťálových skleniček, ve kterých ho podával, po vynikající sendviče s žebírky a čerstvé ovoce – všechno bylo víc jak perfektní. A to zahrnovalo i konverzaci. Nemohla uvěřit, jak snadné s ním bylo mluvit. Byl ve skutečnosti chytrý! Byl nadšenec do historie, vyprávěl jí několik příběhů osadníků, kteří založili některá města v Coloradu – o něčem, o čem věděla velice málo, protože se vždy soustředila spíše na evropskou literaturu, než na tu americkou.

A všímal si všeho. Nejen detailů v jídle, ale také, když se její hlas změnil, když její pozornost zabloudila k nádherným modrým květům (které pro ni vybral), anebo když mluvila o své nové vášni – dokončení magisterského titulu a přestěhování se do Denveru. Diskutoval s ní o tom velice živě. Na rozdíl od Godivy se ji nesnažil přesvědčit, aby zůstala, a odrazovat ji od jejích snů. Justin skutečně vypadal, jako by rozuměl její potřebě se přestěhovat.

Ale co Candice nejvíce překvapilo, bylo to, jak lehce zapomněla, jak mladý je. Nebyla si jistá, kdy se to stalo – někdy mezi diskuzí o hloupém financování státního školství a jejich vzájemné (a z její strany spíše rouhavé) shodě, že filmy Pán prstenů jsou ve skutečnosti lepší než knihy – ale Candice na něj úplně přestala myslet jako na ´omůjbožeonjetakmladý´ Justina, ale začala ho vidět a vnímat jako muže, se kterým byla na rande.

„Tak jak to jde s úkolem na poezii?“ zeptal se.

„Lépe, myslím. Přinejmenším jsem včera večer trošku psala.“ Upila vína. Možná to bylo třetí skleničkou vína, nebo intimním tichem, které je obklopilo, ale bylo snadnější říct její napůl vysněný sen. „Víš, co je zvláštní? Dodělávám si vzdělání, abych si našla práci, kde budu moct číst práci jiných lidí, ale myslím, že přicházím na to, že mám raději tu část, kdy píšu já.“

„Chceš napsat knihu?“

„Nevím. Možná. Právě teď jen vím, že by jednou ráda napsala něco, co….“ přestala mluvit, najednou se cítila trapně.

„Něco, co?“ zeptal se.

Setkala se s jeho jantarovým pohledem. Byl tak srdečný. Jen zřídka potkala muže, který by skutečně poslouchal, tak jako on. Byl to způsob, jakým na ni hleděl a mluvil s ní – jako by si myslel, že je zajímavá a chytrá a že se skutečně zajímá o to, co chce říct.

Bylo to víc nakažlivé, než víno z Benátek.

„Ráda bych napsala něco, co by přinutilo lidi něco cítit. Mohla by to být kniha, krátká povídka nebo možná poezie. Co to je, to není důležité. To, co je důležité, je, že to, co jsem napsala, vzbuzuje v lidech, co to čtou, nějaké pocity.“

Jeho pohled byl žhavý a intenzivní, jak na ni hleděl, naklonil se dopředu a položil jí ruku na koleno. „Vím přesně, co myslíš. Přesně tak jsem se cítil ohledně mého umění. Nezáleželo, jestli jsem kreslil nebo sochařil nebo načrtal jen pouhým uhlím. Chtěl jsem, aby lidé cítili to, co jsem cítil já.“

„Proč jsi přestal, Justine?“ zeptala se jemně.

„Já ve skutečnosti nevím…“ Jeho oči se od ní odvrátily. „Jeden den jsem byl prvákem na vysoký a druhý jsem už nebyl. Jsem si docela jistý, že to mělo co dočinění s tím, že jsem svůj obor změnil z umění na ženy a pivo.“ Jeho rty se zkroutily do poloposměšku. „Vlastně dojitého oboru. Udělal jsem několik hloupých rozhodnutí – hodně špatných rozhodnutí – a pak jsem byl zpět v Mysterii a pracoval v restauraci.“

Chtěla mu říct, že není příliš starý na to, aby šel znovu studovat, že mohl dát dohromady portfolio a jít zpátky na vysokou, ale váhala. Potřeboval vážně, aby se změnila v učitelku a dávala mu přednášku? Nemyslela si to, a ani to nechtěla. Líbilo se jí být jeho rande a ne jeho mentor. Candice položila své ruce na ty jeho.

„Občas je lehké se ztratit. Ty jsi nechal zmizet umění, když jsi odešel z vysoké. Já jsem nechala zmizet svůj dobrý úsudek, když jsem se zavázala v několika manželství. Předpokládám, že oba dva se můžeme poučit z našich chyb.“

„Jsem rád, že jsi rozvedená,“ usmál se a dodal: „Znova.“

„No, na tom se spolu shodneme.“

„Bude ti vadit, když se tě zeptám, proč ani jedno z tvých manželství nefungovalo?“

„Nevadí mi, že ses zeptal, ale nejsem si jistá, že mám pro tebe odpověď i přesto, že konec každého z nich jsem pociťovala stejně – takže by sis myslel, že bych měla definovat ten problém, nebo ho dokonce vyřešit.“ Vzdychla. „Přestala jsem je milovat. Každého z nich. Vlastně, přesněji řečeno, jsem je přestala mít ráda, pak jsem je nemohla milovat. Bylo to pět různých mužů, a i když na ně nadávám, tak to nebyli špatní muži. Nevzala bych si špatného muže. Přesto to nefungovalo ani s jedním z nich, takže jediným možným přirozeným výsledkem je, že problémem jsem – já.“ Vzhlédla k němu. Pozoroval ji intenzivně a ne tím pohledem „Nechám ženu mluvit, abych se jí dostal do kalhotek“. Jeho jantarové oči byly zaujaté – jeho pohled jasně říkal, že byl zapojen do toho, co říkala. Candice se zhluboka nadechla. „Řeknu ti něco, co jsem nikomu neřekla. Myslím, že jsem ztroskotala v tolika vztazích, protože nemám žádnou magii.“

Svraštil obočí. „Ale většina míst není jako Mysterie. Venku ve světě lidé nemají žádnou magii a zvládnout mít šťastné manželství.“

„Ne. Nemyslím si, že musíš žít v úplně bizarní Mysterii, abys měl magii. Pochop, myslím, že schopnost mít šťastné, spokojené manželství je speciální druh magie, a ten speciální druh magie existuje po celém světě. Ten problém se mnou je, že jsem zatracena, protože nemám magii, tak jako nemám manželství a vztah.“

„Možná,“ natáhl se a vzal do dlaní její tvář, „se musíš přestat tak moc snažit.“

Pak, překvapivě, se Justin naklonil a políbil ji. Byl to lehký polibek, nebyl doprovázen žádnou nechtěnou naléhavostí jazyka a zubů. Obávala se toho, když si dovolila přemýšlet o tom, že by ho políbila. Byl by dvacet a něco starý muž houževnatý? Držel by slepě svá ústa na jejích a tisknul by k ní jakékoli své tělesné partie? Už to bylo tak zatraceně dlouho, co políbila tak mladého muže – nemohla si vzpomenout, jak to dělali. Ale nemusela si dělat starosti. Chlapec/muž/vlk líbal jak ve snu… delikátním, erotickém snu. Jeho ústa byla teplá proti jejím – ne přikazující, ale svůdně tázající.

„Chutnáš jako levandule a víno,“ zamumlal, jeho ústa se vznášela nad jejími.

„Ty chutnáš jako sex,“ zašeptala dřív, než mohla zastavit samu sebe. „Eroticky a dekadentně a velmi, velmi, velmi mužně.“

Zasmál se a přesunul se na její krk. „To je proto, že na tebe pořád používám své superschopnosti.“ Jeho jazyk jí podráždil místečko na krku, kde se setkávají krk a rameno. „Ale možná mi nevěříš. Možná potřebuješ nejdřív nějaký důkaz.“

„Když řeknu, že ano, znamená to, že nepřestaneš?“ řekla bez dechu.

„Nepřestanu, pokud mi to neřekneš.“

„Pak bychom tu mohli být celou noc,“ vzdychla.

Zatlačil ji dolů na deku a vsunul jí ruce pod tričko. „Nemám nic proti celé noci.“

Nechala své ruce cestovat po jeho pažích k hrudníku. Bože, jeho tělo bylo tak tvrdé! A víc, než jen mezi jeho nohama (ačkoli už bylo možné říci, že netrpěl neštěstím jako její poslední manžel). Naprosto fascinovaná ho tahala za tričko, dokud nevyndal ruce zpod jejího trička na tak dlouho, aby mu ho mohla sundat.

Drahý svatý bože – zemřela, a i přes jejích několik hříchů a vulgarismů se dostala do nebe. Vypadal lépe neoblečen – a to byl vážně kompliment, protože s tričkem vypadal chutně. Byl to vážně krásný chlap.

Pak ji jeho ruce začaly tahat za tričko. Začala mu pomáhat… a pak si vzpomněla, že 1) má na sobě tu nejméně vytahanou sportovní podprsenku, a „nejméně“ neznamenalo, že je atraktivní, a 2) je jí čtyřicet. Najednou to byl zase omůjbožeonjetakmladý Justin.

„Um, počkej. Já- já s tím nejsem zas až tak smířená,“ řekla rychle a stahovala si dolů tričko, zatímco se vyhýbala jeho pohledu.

Najednou přestal. Ale neodtáhl se od ní. A ani se neposunul, protože měl erekci a potřeboval mít teď sex. Jen přesunul svou váhu tak, aby mu ležela pohodlně v náručí. Pak jí jemně zvedl svými prsty bradu, aby se jejich pohledy setkaly.

„Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se.

„Ne. To není tebou.“

Zvedl obočí a křivě se na ni usmál. „Je tu ještě někdo, o kom nevím?“

„Samozřejmě, že ne.“

„Pak je to tím, že mě nechceš?“

„Samozřejmě, že ne!“

„Candice, budu k tobě upřímný. V minulých několik letech jsem neměl vztah – k žádné další osobě nebo práci nebo dokonce k místu. Hrál jsem si na život a nechal čas běžet. Ale s tebou cítím nějaké spojení, a to je něco, na co nejsem zvyklý. Chci vidět, kam nás to zavede. Jestli to znamená, že na to půjdeme pomalu, fyzicky, tak ano. Ale musím ti říct, že pravda je taková, že tě chci víc, než jsem chtěl někdy nějakou ženu.“

Jeho jantarové oči ztmavly na barvu letité skotské. Mohla cítit to sexuální napětí v jeho těle. Milovala tu intenzitu, se kterou na ni hleděl, a způsob, jakým jeho ruce spočívaly na jejích. A věděla, že pokud se nepomiluje s tímto mladým mužem, tak toho bude litovat navždy.

Schválně se posadila, stále nechala jejich oči spojené a přetáhla si tričko přes hlavu. Pak sáhla za svá záda, rozepnula sportovní podprsenku a zavrtěla rameny, aby spadla. Pozdní večerní vzduch byl proti její pokožce chladný a přiměl její bradavky se vztyčit. Justinův pohled sjel z jejích očí k nahým ňadrům. Natáhl se a vzal její těžká prsa do dlaní, zvedl je a hladil.

„Bože, jsi krásná!“ řekl chraplavě. „Podívej se na sebe! Nejsi žádná plastická dívka, která nežila dost dlouho na to, aby přišla na to, že jsou víc sexy věci, než jsou falešné prsa a krajkované podprsenky, který se shodují s tangy a lakem na nehtech.“ Sklonil se, políbil ji na vrchol prsa a nechal jazyk poškádlit už tak vzrušenou bradavku, zatímco vzdychla a prohnula se. „Jsi bohyně země, bohatá a zralá a žádoucí.“

Zatlačil ji zpět na deku, jeho rty a jazyk jí škádlily prsa. Jeho ústa se pomalu přemisťovala na její břicho, líbala jí vrchol kraťasů. Dřív, než mohla začít být nervózní, že její břicho není tak ploché, jako bývalo, zamumlal: „Tvá kůže je jako hedvábí a chutnáš jako levandulový med.“

Pravděpodobně by ho nechala, aby jí sundal kraťasy, ale on si kleknul u jejích nohou. Usmál se na ni, když jí začal stahovat boty a ponožky. Když jí políbil nárt, měla jen moment na to, aby si pomyslela, jak nesmírně je ráda, že byla před dvěma dny na pedikúře. Pak se přesunul od jejího chodidla k lýtku a masíroval ho stejně jako včera. Jen s tím rozdílem, že to doprovázel polibky a nohu jí zvedal.

„Justine…“ Jeho jméno byl jen vzdech a všechny myšlenky na znásilnění a morální zkaženost se vypařily.

„Šššš…“ vydechl jí proti citlivému bodu za kolenem. „Nech mě uctívat tě jako bohyní, kterou jsi, a dovol mi naučit tě věci, které jsem se naučil za tu dobu, co jsem opustil tvou třídu.“

„Tak trochu obrácení rolí?“ zeptala se bez dechu a vůbec se nepohnula, aby ho zastavila, když rty přejížděl přes vnitřní stranu stehna.

„Absolutně, slečno Coxová. Je na čase přestat si dělat starosti kvůli manželství a vztahu a nemagičnu, a prostě jen relaxovat a užívat si muže, který si cení toho, jaká výjimečná žena jste, a může vás přinutit se cítit tak dobře, jak si jen zasloužíte.“ Vykasal nohavici jejích kraťasů tak, že když promluvil, jeho ústa se pohybovala, horká a neústupná, na vrcholu jejího stehna. „Co jsem se naučil, je, jak použít svůj jazyk a ústa k tomu, abych přivedl ženu k orgasmu dřív, než ji naplním svým tělem, a přivést ji k dalšímu a dalšímu orgasmu.“

„Děláš to často?“ Myšlenka na možnost, že může být pouze další v řadě ženských trofejí, začala přebíjet požitek.

„Ne,“ zasténal, jeho ústa na její kůži. „Takhle nemysli. Jsi to ty, koho chci ochutnat, ty, koho chci potěšit. Fantazíroval jsem o tobě tolik let. Nemáš ponětí, jak moc tě chci a jak speciální pro mě jsi. Nech mě mé fantazie proměnit ve skutečnost. Nech mě tě ochutnat.“

Když se natáhl k pasu jejích kraťasů, ochotně se nadzvedla, aby mu to ulehčila. Když se znovu položila na záda, podívala se přes jeho ramena na tmavnoucí oblohu a pocítila menší trhnutí, když si uvědomila, jak blízko je západ slunce… což povede k východu měsíce… a je skoro úplněk.

Justin, vnímavý jako vždy, vycítil v jejím těle změnu. Viděl její pohled upřený na nebe a skutečnou obavu v jejím obličeji.

„Slibuji, že se ode mě nemáš čeho bát.“

Neochotně její pohled opustil oblohu a setkal se s jeho. „Ale když vyjde měsíc, tak jsi vlk, ne?“

„Vlastně, ve mně je vždy kousek vlka, měsíc nebo ne,“ řekl, štípal jemně její břicho a pak sklonil hlavu, aby ji ochutnal dlouhým olíznutím.

Překvapením zalapala po dechu a musela se kousnout do jazyka, aby nezavzdychala.

Políbil jí stehno a pak se na ni usmál. „Pamatuj si, tvojí magií je žádná magie. Což znamená, že jsem neschopný se v blízkosti tebe přeměnit. Jsem teď v lidské formě, a tak dlouho, dokud budu blízko tebe, tak v té formě zůstanu.“ Otřel se o její stehno a znovu ho políbil. „Nech mě se s tebou milovat, má sladká Candy.“ Jeho hlas hladil její jméno. „Nech mě být tvým milencem.“

„Vím přesně, co potřebuješ… vlkodlačího milence“Godivin hlas jí zněl v hlavě. Možná měla její přítelkyně pravdu. A proč ne? Justin si jí vážil. Poslouchal ji a přiměl ji cítit se krásná a neodolatelná. Co bylo špatné na tom, že bude mít mladého milence, který ji uctívá jako bohyni?...

S triumfálním úsměvem se rozhodla.

„Jestli se blízko mě nemůžeš přeměnit, tak hádám, že správná odpověď pro mě je, že si tě budu držet velice blízko.“ Přitáhla si toho mladého vlkodlaka a nechala jeho vítězoslavné vrčení vibrovat proti své nahé kůži.

Justin měl pravdu. Naučil se toho hodně od té doby, co opustil její třídu. A jeho jazyk… nejenže ho použil s takovým entusiasmem, že proti němu její vibrátor vypadal jako slabá náhražka, ale jeho schopnost naslouchat (překvapivě hodně) nezmizela, když jeho penis ztvrdl. Poslouchal a reagoval, když mu ukázala místo dole na jejím břiše, které bylo velice citlivé. Věnoval pozornost tomu místu dole na jejím krku. A jeho polibky… jeho polibky byly erotické dobrodružství.

Když ji přivedl potřetí k vyvrcholení, konečně zasténal, že už nemůže déle čekat, a ona si libovala v té tvrdé délce a navedla ho do svých vlhkých a připravených záhybů. Snažil se držet zpět – snažil se nebýt moc drsný. Kousla ho do ramene a řekla mu, že není nerozbitná mladá holka – že ho chce – celého. Jeho zavrčení bylo jako vzrušující hudba. Obtočila mu nohy kolem boků a setkala se s ním v jeho přirážení se stejnou silou, pohánějící ho, dokud nevykřikl její jméno a nenaplnil ji samou samým.

Noelle vpochodovala do Dallasovho bytu ako keby jej to tam patrilo. Istým spôsobom jej aj patrilo. Budova patrila jej rodine. Dopekla, polovica budov v meste patrila jej rodine. Dôvod na radosť, jasné, ale vôbec sa neusmiala.

Na to bola až v príliš bojovej nálade.

Keď jej Hector nezavolal, ani na nestavil u nej, aby ju vyzdvihol, hoci si spomínala, že jej to sľúbil, predtým, než od nej minulú noc odišiel, predpokladala, že sa mali stretnúť na veliteľstve A.I.R. Takže po tom, čo sa odela do pútavého oblečenia, aby sa postarala, že ho priláka, opustila svoj byt, na veliteľstvo prišla, skoro, celá rozžiarená a dychtivá znova vidieť muža, ktorý jej dal taký nebeský orgazmus. Ale bola nútená čakať. A čakať.

Bol dobrým agentom a ešte silnejším, nebezpečnejším mužom, takže keď sa na veliteľstve neukázal, nebála sa o jeho zdravie. Len predpokladala, že ho jeho vlastný úžasný orgazmus vyčerpal natoľko, že zlenivel a zaspal do práce. Dúfajúc, že ho zobudí, mu zavolala – bez odpovede. Nič sa však nedeje. Zrejme si vypol zvonenia. Odšoférovala si to k jeho domovu, dom strednej triedy uprostred predmestského raja. Tešila sa, keď ho uvidí, obklopeného jeho vecami, a prehliadne si jeho dom. Možno sa pobozkajú na pozdrav. Ale on neotvoril.

Teraz už začínala byť naštvaná. Kde bol? Čo robil?

Vlámala sa dovnútra.

Jeho nábytok bol obyčajný, ale pekne udržiavaný, jeho spálňa útulná a čistá. Nikde neboli osobné predmety a to ju prekvapilo. Vážne sa rád držal od všetkých. Minulú noc urobil výnimku kvôli nej, ale musel si to rozmyslieť, pretože očividne ju odkopol ako včerajšie noviny. Jeho odznak bol preč, jeho pyre-gun tiež. Čo znamenalo, že boli s ním. Čo znamenalo, že bol v práci. Bez Noelle.

Mia Snowová bola múdra žena, poznala Bobbyho identitu ešte predtým, než sa Noelle a Hector dostali na miesto činu. Koniec koncov, jeden z policajtov ho identifikoval skôr, než zavolal A.I.R. Problémy s bohatými sa riešili ťažko, Noelle by mu mohla pomôcť spôsobmi, ktoré si Hector neuvedomoval. Ale namiesto toho išiel radšej sám, než aby sa musel zaoberať ňou.

Nuž, čoskoro zistí, že toto nie je jedna z možností.

Namierila si to späť na veliteľstvo, aby sa nabúrala do GPS databázy a zistila jeho polohu, majúc v pláne objaviť sa tam a vymlátiť z neho dušu. Cestou jej prišlo niekoľko fotografií od súkromného detektíva, ktorého si najala, aby zdokumentoval každý krok Panenského Barry po zvyšok jeho neprirodzeného života. Hector sa zastavil v Barryho kancelárii. Hector z neho vymlátil každý kúsok radosti zo života.

Hector sa tak trochu vykúpil zo svojich hriechov. Avšak, rytier v zlatej zbroji alebo nie, tá bitka mu nezabezpečila voľnú vstupenku. Mal čo vysvetľovať. Teraz však použije slová namiesto čižiem s oceľovou špičkou. Dallas, Hector, a ahoj, božský Devyn Targon, stáli, sledujúc ju s rozdielnou dávkou údivu, zatiaľ čo vplávala do obývacej izby.

Dallas mal na sebe pokrčené tričko a džínsy, tmavé vlasy úplne strapaté okolo tváre, dokonalej ako tvár nejakého modela. Pohľad na Devyna, kráľa bojovníkov Targonov, ju prinútil zasnene vzdychnúť. Ako vždy, bol ako chodiaca fantázia. Jeho vlasy boli tmavé a lesklé, kým jeho pokožka vlastnila žiarivý lesk drvených diamantov. A jeho oči, och, jeho oči mali farbu tej najsýtejšej, najdekadentnejšej brandy. Bol si vedomý svojho výzoru. On by bol prvý, kto by vám presne povedal, aký úžasný bol. Vlastne, nie, to nie je pravda. Hociktorá žena by vám to povedala, ale on by bol hneď druhý.

Mal na sebe prúžkovaný oblek, navrhnutý a ušitý priamo pre jeho fenomenálne telo, nebol na ňom ani jeden záhyb, alebo chybička. Jeho hodvábne, hnedé vlasy boli uhladené, vyčesané z tváre, aby jeho jantárové oči boli dokonalo obklopené, a jeho pokožka z drvených diamantov bola vystavená na obdiv. Kedysi by ju prinútil slintať nad ním. Aj nad Dallasom.

Počas minulého roka si vypestovala posadnutosť surovou intenzitou.

Konečne jej pohľad pristál na Hectorovi. Jeho vlasy vyzerali byť dne ešte dlhšie, žiarivé plochy a príležitostnými prameňmi ľanu. Mal na sebe čierne tričko s krátkym rukávom, čierne nohavice a oba kusy oblečenia vyzdvihovali jeho svalnaté telo zlého chlapca. Hnedé obočie bolo stiahnuté k sebe, zlaté oči prižmúrené. Husté riasy boli zaplatené do seba a vrhali špicaté tiene na jeho líca, červené rastúcim... hnevom? Zrejme.

Trhni si, Hector. Zase sa vrátil k svojmu zbabelému, odmeranému ja, ľutujúc, čo spolu robili. To je jedno. Ustlal si posteľ a teraz si do nej môže ľahnúť. Sám.

„Dobré ránko, chlapci. Aj ja vás vidím veľmi rada. Och, skvelé. Káva.“ Zdrapla pohár, položený na stole a odpila si. Zaškľabila sa. „Odporné! Čo to je hnus? Pretože toto rozhodne nie je káva.“

„Jeden po druhom sme do toho pohára našťali,“ vyštekol Hector.

Nezaslúžené nepriateľstvo bolo vždy súčasťou balíčka. „Nuž, vášmu moču chýba smotana a cukor.“ Želajúc si, aby mala pri sebe niečo, čím by si vypláchla ústa, položila pohár späť na stôl.

„Príliš fajnová na to, aby si pila to, čo my ostatní?“ zamrmlal Dallas. Ani jemu sa nálada počas noci nezlepšila. Úžasné.

„Hej, vlastne som.“ Jej chuťové poháriky neboli snobské, iba poznali rozdiel medzi dobrým a čertovsky nechutným.

Hector si vopchal ruky v rukaviciach do vreciek. „Čo tu robíš?“

„Ale no ták. Takto sa rozpráva so svojím partnerom?“

Zbledol.

V tej chvíli vedela, bez akýchkoľvek pochýb, že to chcel urobiť sám, bez nej, napriek vášni, ktorú spolu zdieľali. Bolesť začala rásť. Namiesto toho, aby sa jej poddala, zodvihla bradu. „Dallas mi ponúkol, že ma vezme do sexuálneho neba a keďže mám teraz celkom čas, rozhodla som sa dovoliť mu to.“

„Sexuálne... nebo...“ Hectorovi takmer praskla žila na čele.

Pohľadom prešiel po jej tele. Hlboký véčkový výstrih na jej bielom tope, so striebornou retiazkou, ktorá jej zvodne visela medzi prsiami, čierne nohavice, ktoré ju dokonale obopínali. Dallas prehltol na prázdno a zbledol. Devyn si ju prestal všímať už dávno a hral nejakú hru na svojom mobile.

„Chlapci, povedal vám, to isté a teraz čakáte všakovaké druhy potešenia? Mali by sme si vziať časenky?“ opýtala sa, potom pristúpila k pohovke, s úmyslom sadnúť si medzi veľmi tvrdé Déčka. Tak bude mať priamy výhľad na Hectorovu tvár. A jeho emócie. „Alebo som narušila nejaký chlapský večierok?“

„Nesadaj si tam!“ vykríkol Hector.

Stuhla, dokonca aj tep jej ustal. Neznel nahnevane ani dokonca žiarlivo, znel vystrašene. „Uf, okej.“ Neistá, narovnala sa. „Prečo?“

Ignoroval jej otázku a ukázal na stoličku vedľa tej jeho. Zdala sa byť na míle vzdialená od Déčiek. „Sadni si tam.“

Po tom, ako sa k nej správal, by mu mala ukázať prostredník a ľahnúť si na Dallasove a Devynove kolená. Jedine Hectorova hrôza ju zastavila. Tá hrôza do nej nabúrala a rýchlo sa šírila. S núteným pokojom sa presunula ku kreslu, ktoré pre ňu „obsadil“ a zložila sa naň.

Zahľadela sa na neho. Sledoval ju tak intenzívne, ako keď mal tvár medzi jej nohami, snažiac sa odhadnúť jej reakciu. Horúčava preťala je pokožku a žalúdok sa jej zachvel.

Nemysli na ten jeho čarovný jazyk.

Iba od neho bude chcieť viac. Chcieť všetko. Ako napríklad sex v sprche, aby vymazala všetky jeho obavy, že ju popáli. Nie, že by uvažovala o spôsoboch, ako by to mohli robiť celú skurvenú noc. Dal svoje zámery najavo. Romanticky spolu skončili. Vybral si možnosť, že jeho obavy budú diktovať jeho činy a to je v poriadku. Je to jedno, opakovala si. Odmietla žobrať o každý kúsok jeho pozornosti a lásky.

„Budeš sa musieť naučiť, ako ma zapojiť,“ povedala mu. „Toto je aj moja práca a nemôžeš urobiť nič pre to, aby si sa ma zbavil.“ Pokús sa o to znova a rozrežem ťa.

Hra emócií v tých krásnych, zlatých očiach. Nárast hrôzy, zmes úľavy, radosti, dokonca hanby. „Bolo by lepšie, keby sme pracovali oddelene.“

Žiadne zľutovanie. „To sa nestane,“ povedala, tak jemne, ako to len dokázala. „Tak mi dovoľ pomôcť ti vyriešiť náš prípad. Prečo mi nepovieš, čo si našiel v Bobbyho dome?“

Jedna z jeho rúk sa objavila a potiahla za golier na tričku. „Ako vieš, že som tam bol?“

„Viem veľa vecí.“

Niekoľko úderov ticha. „Vedela si, že bol ženatý?“

Zamračila sa. „Nie. Bol ženatý?“ Prudké prikývnutie. „Si si istý?“ Bobby nikdy ani len nenaznačil, že by bol súčasťou nejakého stáleho vzťahu. Aj keď nedostatok jeho záujmu o stretávanie sa so ženami dosť naznačovalo. Ďalšie prikývnutie od Hectora. Pozrel sa na Dallasa, než ju prišpendlil odhodlaným pohľadom. „Manželka bola tam, skrývala sa. Našiel som v jeho kancelárii kufrík, hovoril s ňou. Vyzerala byť úprimne rozrušená jeho smrťou, úprimne prekvapená.“

„Úprimnosť sa dá predstierať, to ti garantujem.“ Jej asociácia: tak ako som ja predstierala minulú noc.

Vystrčil bradu, pokrčil ramenami, ako keby ho nezaujímalo, čo urobila. „Volá sa Margarete. Je to Rakanka, a neviem, ako sa spoznali. Ja-“

„Počkať, počkať, počkať,“ ozval sa Devyn, odrazu zaujatý rozhovorom. „Povedal si nám, že manželka bola mimozemšťanka, nie, že je to Rakanka.“

Hector rozhodil rukami. „A čo?“

„A to, že si idiot. Rakani sú vzácni.“

„To viem.“

„Vedel si, že otrokári všade hľadajú zlato a že to je jediný spôsob, akým sa mohol Marks k nej dostať? Ver mi, kedysi som zháňal jednu Rakanku pre seba. Celé roky. Ich planéta bola v ruinách, a tí, čo prežili, sa roztrúsili – ale nie na tejto planéte. Marks ju kúpil, to ti ručím.“

„Otrokári?“ opýtala sa Noelle. Nákup a predaj osôb. Vedela, že sa to stávalo, ale kurník, nie to, že sa to dialo tak blízko jej domova.

Devyn našpúlil pery. „Och, áno. Existuje skutočný čierny trh so sexom, aukčné domy, ako to nazvete, je to skutočné. Často som zvykol chodiť na také udalosti a miesta, takže viem, o čom hovorím.“

„Vážne si myslíš, že ju Bobby kúpil?“ opýtal sa Hector, hľadiac cez obývačku, na miesto, kam Noelle nevidela.

„Vlastne, som si tým istý,“ odpovedal Devyn a znel sebaisto. „Nebol by som prekvapený, keby, ktokoľvek už bol predávajúci, by ju chcel späť v momente, ako sa dozvedel o Marksovej vražde, ak tú vraždu nespáchal on sám. Ja by som to tak urobil, ak by som bol prehnitý do morku duše, samozrejme, ale moje zlo preniklo len pod kožu. Predal by som ju, potom ho zabil, aby som ju získal späť. Dalo by sa na nej poriadne nabaliť, znova a znova. Bolo by od teba múdre dať jej neustálu ochranku.“

Noelle v mysli prudko prebehla myšlienka. Trh so sexom. Vzácna Rakanka. Prezradenie...

Rýchlo sa vystrela. Všetky ženy, ktorá videla na tých fotografiách, boli pekné. Unesené zo svojich domovov. Držané v zajatí. Žiadne požiadavky na výkupné. Neboli bité. Vyhladované, áno, ale to mohlo byť preto, lebo tie štíhle boli cennejšie. Ktovie?

Možno sa im zatiaľ nestalo nič, pretože ešte neboli predané. Možno mali byť poslané k jednému kupcovi, namiesto stovkám za jediný deň. Otrokárstvo muselo byť veľký biznis. Nechutný, odporný a pre tých, ktorí robili predaj, hodný aj za vraždu, ako povedal Devyn. Mohli byť úplne mimo, ale... možno neboli. V tejto chvíli nemali žiadne iné stopy.

„Dám strážiť dom Marksovcov a Margarete som vpichol náš izotopický vyhľadávač,“ povedal Hector a prebehol prstami po klávesnici na mobile, posielajúc správu Mii, tým si bola istá. Možno aj zisťoval aktuálnu polohu Margarete. „Kým som tam bol, všimol som si, že steny boli vyrobené z vystuženej ocele. Tie štíty zabránia akémukoľvek mimozemšťanovi, aby sa teleportoval dovnútra.“

„Stále máš kontakty v otrokárskom podsvetí, Devyn?“ opýtala sa Noelle. Hector sa oprel lakťami o kolená, nakloniac sa ako prikovaný k Devynovi. Zaujímal sa o obete. Vážne sa o ne zaujímal a chcel spravodlivosť. To sa jej na ňom páčilo.

Už zase mäkneš, dievča? Pozri sa, kam ťa to dostalo posledné tri razy.

Som tvrdá ako kameň!

„Kdeže,“ odpovedal Devyn. „Tak pred rokom, sľubný nováčik, Gerard Hendrick, zmizol ako para nad hrncom. Kvôli obchodu by urobil čokoľvek, prakticky chodil od domu k domu, ale potom to odrazu prestalo. Mňa netrápil dosť na to, aby som ho sa o neho zaujímal. Potom, ešte než som začal vypomáhať A.I.R., som zabil svoj jediný kľúč od tých dvier, aby som zachránil našu drahú Eden Blackovú.“

Škoda. To by dosť uľahčilo situáciu.

Hector si odkašľal. „Toto veci dosť komplikuje. Musíme udržať akýkoľvek kontakt medzi Marksom, Margarete a trhom s otrokmi v tajnosti. Nielen preto, že by sme sa mohli mýliť, ale tiež aj preto, lebo nechceme, aby sa niekto pokúšal uniesť našu Rakanku. Samozrejme, je to sporné, ak je vrah zároveň aj ten otrokár. V tom prípade už o nej dávno vie.“

„A ochranka ho chytí, ak sa ju pokúsi uniesť.“ Takže, istým spôsobom, bola návnadou.

Nasledujúcu polhodinu strávili uvažovaním nad ďalšími nápadmi, ale nič im nenapadlo, ani sa to nezdalo byť pravdepodobné. Dokonca ani informácia, ktorú si Noelle nechala pre seba – nateraz. Ak sa Hector znova pokúsi striasť sa jej, bude musieť ísť naslepo. Čoskoro sa rozhovor začal vliecť. Potom, samozrejme, prevzalo vládu nepríjemné ticho, nikto sa nechcel pozrieť jej smerom. Bola vedľajšou, nechcenou batožinou.

No a čo? Nezaujíma ma to.

Noelle nemala v úmysle pustiť Hectora z očí. Samozrejme, len kvôli prípadu.

„Radšej to zodvihni, ty génius, inak ti nakopem zadok!“ ozval sa Avin hlas odrazu.

„Ava je tu?“ Devyn sa zamračil, prehľadávajúc izbu, hľadajúc stopy po nej.

„Vysvetli mu to ty,“ povedala Noelle Hectorovi. „Musím to vziať.“ Bez toho, aby odišla z miestnosti, s vedomím, že je čertovsky drzá, si priložila mobil k uchu. „Hovorí Tremainová, neobyčajná bohyňa.“

„Si tehotná.“ Vecné skonštatovanie, nie otázka, a praskajúce toľkým hnevom, že Noelle bola prekvapená, že jej matka ešte nevybuchla. „Čakáš dieťa, k tomu s mimozemšťanom. S mimozemšťanom, ktorý je zároveň hráč futbalu.“ Hráč futbalu bolo vyslovené s takým odporom, aký by ste čakali pri počutí zhubná rakovina. Jej matka nebola tou najväčšou ľudskou snobkou na tejto planéte, ale aj v celom vesmíre.

„Matka, koľkokrát ti to ešte mám povedať? Nesmieš veriť všetkému, čo si prečítaš.“

Nádejná pauza. „Nie si tehotná?“ Čo už jej matka nepovedala, ale viselo to vzduchu: Vďakabohu.

Unikol jej smiech. „Ale áno, zajačik je v rúre.“ A bol poliaty medom a cukrom, a na vrchu bolo roztopené maslo. „Len si nie som istá, kto je otec. A keď mám byť úprimná, práve teraz som na stretnutí s troma ďalšími kandidátmi, takže čo keby sme pokračovali v tomto rozhovore až po testoch otcovstva?“

Ďalšia pauza, táto bola ťažká, znova iskriaca. „Ty nevieš, kto je otcom? To je nechutné a sprosté, Noelle, aj na teba. Ako sa opovažuješ takto zahanbiť rodinu! Tvoji bratia letia domov. Musela som zrušiť svoj večierok. V koľkom si mesiaci? Už je príliš neskoro na-“

„Ďakujem, mami,“ ozvala sa veselo. „Vedela som, že ty to pochopíš.“ Klik.

Okej, toto bolo príjemné.

Všetci traja muži ju sledovali, ich nálady sa náhle nejako zlepšili. „To bol zaujímavý monológ,“ povedal Hector, do tých chutných očí vstúpil lesk a odohnal trochu z tieňov, ktoré sa zdali neustále víriť vo vnútri.

„Máš smolu, že ti k tomu neposkytnem žiadny komentár.“ Nezaslúžiš si to.

„Radšej to zodvihni, ty génius, inak ti nakopem zadok!“

Ďalší hovor?Zastonajúc, zodvihla prostredný prst, žiadajúc ním o sekundu ticha. Potom si položila mobil k uchu a umlčala tak všetkých. „Tu Tremainová.“

„Ty si tehotná?“ dožadoval sa Jaxon bez úvodu.

„Samozrejme, že nie,“ povedala a prevrátila očami.

„Kto je – och. Čože?“

„Len sme potrebovali udržať hlad novinárov po senzácii od nášho prípadu.“ Trápilo ju, že Jaxon nespoznal skutočnú pravdu. Tak ako jej matka a bratia, ju stále videl ako to pobláznené malé dievčatko, napriek tomu, že posledný rok jej stál neustále za chrbtom.

Nuž, ty stále podporuješ ten obrázok. Môžeš ho z toho obviňovať?

Áno! Hector cezeň videl. Prečo to nedokázali aj iní?

A stále voči nemu nezmäknem.

„Len to nepovedz mojej matke. Zburcuje hromadne celú tlač.“

„V poriadku.“ Jaxonov smiech preťal linku. „Chceš, aby som pridal benzín do ohňa? Čo keby som zatkol Corbana?“

„Vlastne, povedz mojim bratom, že Corban si ma odmietol vziať za ženu, a že by mu to mali naozaj poriadne spočítať, brániť moju česť, niečo také. Vďaka tomu budú supy na chvíľu šťastní. Och, a že by Corbanovi mali naložiť osobne a nie cez telefón, aby navždy pochopil, ako veľmi poškodil meno Tremainovcov.“ V slúchadle jej zapípal ďalší hovor.

Doparoma s tým. Zmení si číslo.

„Počuj, musím už končiť.“

„Neboj sa, postarám sa o tvojich bratov.“ Klik. Krátke nadviazanie očného kontaktu. Dallas otvoril ústa, aby niečo povedal.

Sekundu. Prerušenie kontaktu. „Tremainová,“ povedala do slúchadla. Možno nakoniec Jaxon nebol až taký zlý bratranec.

„Čo má znamenať tá blbosť, že Corban Blue je otcom tvojho vymysleného dieťaťa?“ dožadovala sa Ava.

Vidíte? Ave nemusela nič povedať. Ava to proste vedela.

„Myslela som, že túžiš po Hectorovi Deanovi,“ pokračovala jej priateľka. „A ani sa nepokúšaj to popierať, pretože som si všimla ako si ho znásilňovala očami na svadbe. Prečo si si nevybrala jeho?“

„Och, môj Bože, ako mi len toto chýbalo, ty a tie tvoje drzé ústa!“ Noelle sa stiahla hruď. Videli sa včera, neustále si písali, ale aj tak. „A aby som odpovedala na tvoju otázku, to ťažko. On si ma nezaslúži.“

Pri tomto sa Hector zamračil. Hups. Prerušenie očného kontaktu v tomto kole zlyhalo. Len aby ho naštvala, zakývala na neho malíčkom na druhej ruke. Spod okrajov rukavíc sa začal dvíhať dym. Dym, ktorý neobsahoval ani stopy po nikotíne. Jeho ruky... sa zohrievali.

Nebezpečné, pomyslela si. Smerom k Ave povedala: „Počkaj chvíľku.“ A na oplátku dostala prskanie. „Mal by si si dať prestávku, Hector.“ Jasný náznak. „Napríklad ísť von, schladiť sa.“

Prudko zakýval hlavou. „Budem v poriadku.“

On to vie najlepšie, ale... nepáčilo sa jej to. Nemôže ho vypočuť tu a teraz. „Takže, už sa to stalo?“ opýtala sa Avy, očami stále sledujúc Hectora.

Ticho.

„Hej, ty, bábätko,“ dodala tak, aby to počula len Ava. Nechcela, aby niekto nazýval jej priateľku touto prezývkou. Potom dodala hlasnejšie: „Hovorím s tebou.“

„So mnou?“ opýtala sa Ava. „Prišiel na mňa rad a ty mi venuješ svoju váženú pozornosť?“

„Áno.“ Hector spomínal, že páľavu spôsobí silná emócia, ale čo ho tak rozhodilo a prečo? „Máš také šťastie.“

„To je fakt. Takže tu je druhý dôvod, prečo ti volám. S radosťou ti oznamujem, že pred štyridsiatimi troma minútami som vypila McKellovu krv.“

„Ale?“ Hoci panika okamžite začala driapať Noellinu lebku – strácam Avu, teraz oficiálne strácam Avu– prinútila sa zostať navonok pokojná.

„Ale necítim žiadnu zmenu.“ Zachytila náznak obáv v hlase svojej priateľky, niečo, čo nepočula veľmi často. Postavila sa na nohy. Jeden posledný, predĺžený pohľad na Hectora – sledoval ju skrz prižmúrené očné viečka – a potom sa obrátila chrbtom k chlapom.

„Cukrík, ono to príde,“ povedala, vpochodujúc kvôli súkromiu do kuchyne. Ak Hector odíde bez nej, fajn, prežije to. Pretože vedela, kde bude Brenda Marksová o hodinu, a pôjde tam sama, ak bude treba. „Sľubujem. A ty vieš, že ja vždy dodržím svoje sľuby.“ Ako hovorila, prezerala si Dallasove skrinky. Polievkové konzervy boli vedľa porozhadzovaných škatúľ s cereáliami. Poriadne lenivý, neporiadny chlap. Polievka by mala byť vedľa pečiva a cereálie vedľa vreciek hranolčekov. Každý to vedel.

„Hej, ale čo ak sa to nestane?“ povedala Ava. „Mám tým na mysli, že toto je jedna z vecí, ktorú nikto z nás nedokáže ovládať ani prinútiť. A čo ak McKell zostane mladý a ja začnem starnúť a potom sa zo mňa stane kostnatá, vráskavá bosorka?“

Keď mala obavy Ava, mala ich aj Noelle. Namotala si prameň vlasov na prst, dýky v hrudi, odhodlanie v žilách. „Chceš bohovsky úprimnú pravdu alebo sladkú milosrdnú lož?“

Žiadne váhanie. „Povedz mi pravdu. Tvrdú.“

„Okej, tu je. Si idiot.“ Ava znova začala prskať. „Spomínaš si, keď premenil Hellinu?“ Noellinho psa. „Povedal nám, že prešli celé hodiny, než pocítila čo i len jemnú zmenu. Okrem toho, hovoríme o protivnom, majetníckom McKellovi. Ak by mohol, nechal by si pre seba všetky zásoby kyslíka na svete. Ako keby fakt nechal, aby ťa zjedol zub času. Čas, s ktorým on dokáže manipulovať, ak môžem podotknúť.“

Prskanie sa spomalilo, potom úplne prestalo. „Máš pravdu.“

„Samozrejme, že mám. Vždy ju mám.“

Začula v pozadí búchanie. „McKell sa snaží prebúrať sa do kúpeľne,“ povedala Ava s niečím, čo znelo ako záchvev vzrušenia. „Možno som mu tak trochu vynadala, že jeho podradná krv nefunguje a odišla som.“

Och, keby tak mala video. „Choď upokojiť tú rozzúrenú beštiu a zavolaj mi, keď budeš mať tesáky. Chcem si robiť srandu z tvojho šušlania.“

„Rozkaz. A Noelle? Vďaka.“

„Kedykoľvek, tiger.“ Noelle sa vrátila do obývačky a našla chalanov presne tam, kde ich nechala. Mračiac sa na ňu. Zložila sa späť do kresla. „Takže-“

„Kto to bol, dočerta?“ dožadoval sa Hector.

On a jeho dnešné požiadavky. Aspoň, že jeho ruky prestali dymiť. „To bol jeden chlapík, ktorého som raz pretiahla a teraz sa ma pýtal, či som si istá, že Corban je otec môjho dieťaťa. Och, a takmer som zabudla.“ Mobil mala stále v ruke, takže rýchlo poslala všetkým trom mužom e-mail s rovnakým obsahom. „Skontrolujte si schránky. Dostali ste kópie Bobbyho finančných záznamov, ako aj jeho denný plánovač za posledný mesiac, a tiež aj mesačný rozvrh jeho matky.“

Pretože Hector ju tu nenechal samotnú, zaslúžil si odmenu. Informáciu. Udivené ticho privítalo jej prehlásenie.

Hector vzal do dlane mobil a zahral sa s tlačidlami. Potom sa na ňu omráčene pozrel. „Odkiaľ to máš tak rýchlo?“

Robil si srandu? „Ak nepodvádzaš, o nič sa nepokúšaš. Pár ťuknutí do klávesnice a stalo sa kúzlo.“

„Takže si sa nabúrala do jeho systému?“ prskal, pripomínajúc jej tak Avu.

„A do systému jeho právnika a jeho matky. Nemáš za čo. Teraz nemusíš čakať na odpovede.“

„A.I.R. dokáže obísť veľa vecí, Noelle, ale nie papierovačky, ktoré sú potrebné na získanie takýchto informácii od bohatých ľudí.“ Slová karhania, ale bola tam aj... odvážila si myslieť... hrdosť v jeho hlase.

„Tak ma zatkni.“ Keď nič neodpovedal, dodala: „Každopádne. Hádajte, kto všetko zdedil?“ Nedala im šancu odpovedať. „Matka. Hej, to znamená, že mala motív zaplatiť za Bobbyho večnú rozlúčku, ale neverím tomu. Ale stále si s ňou musíme pohovoriť, pretože ona bola posledná, kto videl Bobbyho živého. Minulú noc spolu večerali.“

„Manželka potvrdila tú večeru,“ povedal Hector, masírujúc si zátylok. „Predstavil ich navzájom a Margarete povedala, že bola naštvaná. Ale tak ako ty, ani ja tomu neverím. Skôr by bola zabila mimozemšťanku, dokonca aj s vedomím dopadu na vlastného syna.“ Postavil sa na nohy a obrátil sa tvárou k stále pochmúrne sa tváriacemu Dallasovi. „Nemôžem teraz zavolať Mii. Chápeš to, však?“

Dallas zo seba vydal pridusené „hej.“

„Zavolaj mi, ak... uvidíš ešte niečo iné.“

Prikývnutie také stuhnuté a váhavé, aké bolo aj to Hectorove. Čo sa to medzi nimi dialo? A čo mal Hector na mysli, keď povedal „uvidíš“?

Privanul k nej. „Vstávaj.“

Jediné miesto, kde by mu dovolila hovoriť jej, čo má robiť, by bolo v posteli. Teraz? Nech odpáli!„Pekne popros.“

Pokrčil ramenami, ako keby ho nezaujímalo, čo bude Noelle robiť. „Tak tu zostaň.“

Bastard, takto ignorovať jej lož. Okamžite bola na nohách a on ju plecom vystrkoval z obývačky. Pokožku mal teplú, takmer príliš teplú, horúčava prenikala skrz jeho oblečenie, do jej pokožky, ale och, bolo to lahodné.

„Tvoja technika ako odviesť dámu z miestnosti ešte potrebuje vylepšiť,“ povedala mu.

„Pohni tým svojím zadkom.“

„Hector,“ zvolal Devyn tesne predtým, ako došli ku dverám.

Hector zastal, stuhol ešte viac ako predtým, rozhodne bol naštvanejší. „Čo?“

„Nezabudni na to, čo sme ti povedali a neurob nič hlúpe. Nerád by som sa uchýlil k plánu B.“

Uvedomujúc si, že túto bitku už skutočne prehrala, sa otočila. Vo svojej výške mohla zazrieť len jeho tvár nad ňou v zrkadle, ako jeho upretý pohľad klesol k jej chrbtu. Stiahol sa jej žalúdok. Zatvorila oči, snažiac sa potlačiť dopad jeho blízkosti, držala ich zatvorené a čakala, kedy pevne zatiahne šnúrky.

Nič sa nedialo.

V hrudi ju pálilo, vydýchla a nasala ďalší trhavý nádych. „Pán môj?"

„Ešte nikdy som to nerobil," zamrmlal a ona si bola takmer istá, že hovorí o niečom inom ako o zaväzovaní šiat, dokonca aj keď zatiahol za šnúrky. „Hmm."

Pri zmene tónu jeho hlasu sa odvážila otvoriť oči. Keď sa na neho v zrkadle znovu pozrela, bolo vidieť, ako sa v jeho tvári usadili sústredené línie, keď začal šaty pomaly sťahovať.

„Nemôžem dýchať," povedala, keď ich zatiahol príliš tesne.

Uvoľniac šnúrky, povedal: „Aké farby už nebudeš nosiť?"

Prižmúrila oči. „Hnedé, sivé a čierne."

Zasmial sa a ten zvuk ju zvádzal tak veľmi, že potom, čo skončil, sa bez protestovania otočila k nemu, ešte s jeho rukami na bokoch. Naklonil sa k nej, tvár zvrásnenú čírim mužským pobavením a povedal: „Klamárka."

Keď sa závan jeho dychu dotkol jej tváre, otočila hlavu. „Musím..." Nevedela, čo musí urobiť, začínala sa ňou prelievať panika, keď jej pohľad padol na hrebeň ležiaci na toaletnom stolíku. „Musím si učesať vlasy, lebo z nich opäť zostane to potkanie hniezdo."

Načiahol sa a zdvihol hrebeň skôr, ako sa k nemu mohla dostať. Pomyslela si, že mohla vedieť, čo príde, ale namiesto toho, aby sa znova otočila, len cúvla, videla, ako zamyslene hľadí na hrebeň.

„Ako veľmi ho chceš?"

„Čo?" On ju vydiera. „Poviem ti zvyšok príbehu."

Mávol rukou. „Ten mi povieš tak či tak, keď sa budeš chcieť nabudúce okúpať."

Položil jej ruky na boky a ona bojovala s obrovskou chuťou stiahnuť ho dolu a zahryznúť sa mu do tých posmievačných pier. „Čo by si chcel?"

„Malinový koláč so skutočnou smotanou."

„Malinový koláč?" Bol to známy koláč z Eldenu.

„Áno." Založil si ruky, hrebeň stále držal ako rukojemníka.

Aj bez pýtania vedela, že ten koláč nejedol od detstva, na ktoré si nespomína – ale spomína si na koláč. V srdci sa jej rozliala nádej. Ale nemienila sa jeho naliehaniu hneď vzdať. Nadobudol by podozrenie. „Kde mám vziať ovocie?" Dokonca aj v Eldene stromy zomierali, rovnako ako všetko ostatné.

„Zoženiem ho." Zamračil sa. „Upečieš mi koláč."

„Najskôr mi daj hrebeň."

„Až po koláči."

„To mi už nebude nič platný, keď budem mať vlasy suché a zamotané."

Pohľad mu potemnel. „Nemysli si, že ma oklameš, Liliana."

Pri zvuku jej mena na jeho perách jej zovrelo podbruško. „Ja nie som tá, ktorá odmieta nasledovať pravidlá slušného správania." Natiahla ruku. „Ten hrebeň."

Vydal sa k nej, až kým znovu nebol až príliš blízko, naklonil sa a pričuchol si k jej krku. „Pekné." Potom jej dal hrebeň a odišiel.

Podlomili sa jej kolená, potkýnajúc sa vydala k posteli, aby si sadla. Ach, no to je pekné. Strážca Priepasti by nemal byť tak veľmi... „Áno. Veľmi." Uvedomiac si, že len bľaboce, zdvihla ruku a začala si hrebeňom prečesávať vlasy. Keď skončila, v elegantných líniách sa jej usadili na ramenách a vedela, že budú jemné dokonca aj keď budú suché.

Jej ženské srdce si potešene povzdychlo. Jej vlasy nikdy neboli jemné či lesklé tak, ako to bolo u mnoho ďalších žien – jej matka, dvorania, milenky, ktoré si vydržiaval jej otec. Až pokiaľ nemala sedem a nenaučila sa používať na zohriatie vody vlastné čary, otec ju nútil umývať sa v ľadovej vode a používať to najtuhšie mydlo.

Slabá, taká slabá. To by ti mohlo trochu viac utužiť ducha.

Preto sa takmer vzdala kúpania. Jediné, čo ju zadržalo, aby sa ho vzdala úplne, bolo vedomie, že trest za vzdorovanie Krvavému čarodejníkovi bol horší ako chlad prenikajúci do kostí pri každom kúpaní.

Položila hrebeň a skôr, ako ju spomienky okradnú o telesné teplo, vstala a rukami si prešla po prednej časti tých krásnych červených šiat. Po kontrole, či nikto nestojí v otvorených dverách, sa pred zrkadlom zatočila, sukne sa jej rozvírili. „Ďakujem ti," zašepkala do desivého ticha Pánovi Čierneho hradu.

***

Malinový koláč, zo zrelých, veľkých purpurových plodov, ktoré boli také svieže a šťavnaté, že ich veľakrát odšťavovali. Vkladali ich pod studený prúd vody až pokiaľ neboli dobre vychladené, boli obľúbené u cestujúcich, dužinaté plody sa rozdrvili, čím vznikol hustý, smäd hasiaci nápoj.

„Kedysi," povedala Liliana Jisse, zatiaľ čo drvila dužinu na koláč, len dvanásť hodín potom, čo jej muž, ktorý jej dal červené šaty, povedal, že plody nájde, „mi jeden kuchár vravel, že sa k tomu pridáva aj mlieko a cukor."

Jissa vyvalila oči. „Skvelé, znie to chutne."

Liliana si spomenula, že o škriatkoch sa vravelo, že milujú sladkosti každého druhu. „Vyskúšame to?" spýtala sa šibalsky. „Jeho Lordstvo na to nikdy nepríde, priniesol toho viac ako dosť." Pravdepodobne obral celý strom, nenásytná to bytosť.

„Liliana," povedala Jissa karhavo. „Nesmieš hovoriť Jeho Lorstvo takýmto tónom. Ak to začuje, ach jaj, ach, jaj."

„Neznepokojuj sa, Jissa. Bude sa mi vyhrážať, že ma hodí do žalára, a ja ho podplatím jedlom." Pri pohľade na tvár škriatka sa zasmiala, trochu dužiny odložila do džbánu. „Prečo nepridáš mlieko a cukor podľa tvojej chuti?"

Jissa si zahryzla do pery. „Nemali by sme."

Liliana stíšila hlas. „Ja to nikomu nepoviem."

Pokušenie vyhralo nad Jissinou bojazlivou povahou a žena čoskoro stála vedľa Liliany a miešala zmes do bohatého fialového odvaru, zatiaľ čo Liliana vyliala zvyšok dužiny na už upečené hrubé cesto. Bol to jej špeciálny recept, taký maslový a bohatý, až sa rozpúšťal v ústach. Dokonca aj kuchár chválil jej chrumkavé cesto – hlavne preto, že ho spravila pre neho, nie pre jej otca. Pre otca nikdy. Ale urobí ho pre Pána Čierneho hradu.

„Na!" Jissin hlas vzrušene vzrástol. „Skús to, skús to!"

Cítiac sa ako dieťa, Liliana si zdvihla pohárik k perám a dala si glg. Oči sa jej rozšírili, stretla sa s Jissinym pohľadom. Obe nachýlili hlavy dozadu a pili. Vypili polovicu džbánu, keď si Jissa zotrela mliečne fúzy a povedala: „Myslím, že Bard by si dal tiež. Áno, určite."

„Tak ako aj Jeho Lordstvo."

„Liliana."

Liliana si so smiechom dala ešte dva poháre. „Na, vezmi mu to. Ak sa spýta, kde som, povedz mu, že otročín na jeho koláči." Vonku už bola tma, čas na spánok, ale on chcel svoj koláč.

„Taká bezočivosť. Problém, si jeden veľký problém." Jissa, krútiac hlavou, zatlačila do dverí.

Ozval sa jemný piskľavý zvuk. Liliana sa s prstom na perách otočila. „Pšt. Nemal by si byť v kuchyni."

Jej malý priateľ sa postavil na zadné labky s výrazom v tvári, ktorý akoby vravel – som veľmi čistý tvor, veľmi pekne ďakujem. „No, samozrejme, že si," povedala ospravedlňujúco. „Videla som tvoje vyberané spôsoby." Liliana necítila nič zvláštne, aj keď by mala – tá myš v sebe mala mágiu. Síce len trošku mágie, ale predsa.

„Malinový koláč nie je niečo, čo by si si mal dať," povedala a keď mu tvár povädla, dvihla malý, ale dokonalý kúsok cesta, ktorý piekla tak isto, ako ten veľký pre pána. „Tu, priateľ môj. A teraz heš, skôr, ako ťa chytí Jissa."

Ňufáčik sa zamykal vzrušením, tá myš – jej kosti už neboli pod kožou také viditeľné – si odvliekla svoju korisť. Umyla si ruky a vrátila sa k miešaniu bohatej sladkej dužiny, kým ju vyleje na cesto. Keď to urobila, všetko, čo ešte treba urobiť, bolo dať ho na štvrť hodiny do pece. Dala sa do šľahania smotany, keďže jej Jeho Lordstvo nariadilo, že chce ochutnať koláč vo chvíli, keď opustí pec.

Keď sa otvorili dvere, pohladenie vône z koláča viselo vo vzduchu. „Jissa, myslím, že koláč už bude-" Vtedy ucítia vôňu toho, kto vstúpil otvorenými dverami.

Temnú a teplú a rýdzo mužskú.

Oči držiac prilepené na smotane, povedala: „Teraz si na mojom území."

Namiesto dohadovania, ako očakávala, vykročil k peci, pripravený ju otvoriť. „Stoj!" nariadila. „Ak ju teraz otvoríš, unikne všetko teplo."

Z hrdla mu uniklo vrčanie, prešiel k nej k pultu, nakláňajúc sa nad smotanu. Vedela, čo chce urobiť, dokonca ešte predtým, ako sa pokúsil do nej ponoriť prst. Odtiahla misu a strelila po ňom zamračeným pohľadom. „Ak sa nevieš správať, nasypem ti do koláča soľ."

Pristúpil bližšie, ona znova smotanu odtiahla.

Vyzývavo znovu cúvla.

Pokročil dopredu.

Pozrela hore, mienila mu povedať, aby zastal, keď si všimla, ako mu v očiach svieti pobavenie. Znovu si ju doberal. Z toho vedomia jej zrejme preskočilo, dosť na to, aby zdvihla metličku a dotkla sa mu ňou špičky nosa. „Tu."

Zažmurkal, zdvihol k nosu prst a zotrel si ním smotanu. Žiadne čierne hroty, pomyslela si šokovane – jeho ruky boli zbavené akéhokoľvek náznaku brnenia, až po zápästia. Potom si z prsta zlizol smotanu a zrazu hra už nebola hrou, jej myšlienky sa rozplynuli ako guľôčky po podlahe.

Prinútila sa vrátiť späť k mise a začala miešať zo všetkých síl. Možno preto si nevšimla ako sa pohol, prečo si neuvedomila, že ju zachytil ako v pasci s rukami po oboch stranách, jedna na okraji misy držiac ju na mieste a druhá sa zovrela okolo metličky.

Chcela protestovať, chcela ho odtlačiť, ale pokračovala v šľahaní dokonca, aj keď sa jeho telo tlačilo na to jej. To vzrušenie bolo neopísateľné. Žiadny muž sa jej tak nikdy nedotkol, žiadny sa jej tak nechcel dotknúť.

Srdce jej oťaželo pripomienkou, že Pán Čierneho hradu tu bol uväznený po celý svoj život. Nevedel, že vonku sú ženy také veľkolepo krásne a graciózne, že ho budú prosiť, aby sa mu mohli dostať do postele v okamihu, ako sa dostane na svoje miesto princa z Eldenu. Vedľa nich by ona vyzerala ako obrovský trol, ako ju volal otec. Jej hrdosť sa pod tým úderom otriasla, ale neodtiahla sa.

Pretože tento muž, pohľad, akým sa na ňu díval, akoby chcel urobiť oveľa viac ako sa jej len dotýkať, ju uchvátil. A ona nebola príliš hrdá, aby nemohla pozbierať omrvinky jeho náklonnosti. Hanba príde neskôr, to vedela. Ale v tejto chvíli bol za ňou taký horúci a tvrdý a silný, v tejto chvíli bol jej. Chcela si ho v srdci držať ako klenot, poklad, ktorý nikto škaredému dievčaťu s tvárou zlej čarodejnice neukradne.

„Si tu dolu taká mäkká."

Hlboký hlas tak blízko pri jej uchu ju zaskočil, kým spracovala význam jeho slov, chvíľku jej to trvalo. Rukou stisla kovovú metličku. „Myslíš, že som tučná?"

„To som nepovedal." Vtlačil sa do nej trochu hlbšie, jeho vlastné telo vytvorené z tvrdých hrán a napnutých svalov. „Všade si samá kosť – okrem tohto miesta."

Koža sa jej rozpálila. Bez ohľadu na to, koľko mäsa mala na iných častiach tela, jedna časť bola celkom šťastná, že zostáva oblá a bacuľatá. „Nie je slušné to spomínať."

„Nie je?" Dráždil ju znova pri uchu, jeho dych horúci a hriešny. „Nariaďujem ti jesť viac. Tú mäkkosť mám rád." Perami sa jej obtrel o ušný lalôčik.

Ak bude takto pokračovať ďalej, mohla by skončiť nahá na pulte. „Koláč!" vykríkla, chytiac sa toho slova ako záchranného lana. „Musím ho vytiahnuť z pece, inak sa pripáli."

Naraz sa stiahol – ale bola si takmer istá, že skôr, ako ju pustil, sa jej obtrel perami o krk. Už ľutovala stratu jeho dotyku, zdvihla hrubé plátno, otvorila pec a vytiahla koláč. Položila ho na pult, starostlivo na vrch plochého kameňa, ktorý tam predtým za tým účelom umiestnila.

Pán Čierneho hradu bol v ďalšom okamihu vedľa nej. „Daj mi ho."

Chcela sa otočiť, nadýchnuť sa jeho vône v ohybe jeho krku. „Bude chutiť oveľa lepšie, ak trochu vychladne," podarilo sa jej vysloviť.

„Nepripojíš sa ku mne, Liliana?" Ten jemný, nebezpečný tón, ktorý používal zámerne, aby dostal, čo chcel, jeho ruka – horúca, drsná – prechádzajúca po krivke jej šije.

Predtým, ako mohla odpovedať, trhol hlavou hore. „Musím ísť. Obyvatelia Priepasti potrebujú pripomenúť, kto im tu vládne."

Liliana sa po jeho odchode takmer zrútila. Ten muž bol mocný. A ona hrala veľmi nebezpečnú hru, keď mu dovoľuje zájsť tak ďaleko. Keby zašli ďalej a potom zistil jej identitu...

„Nebude ma nenávidieť o nič menej." To bola bolestivá realita, ale oslobodzujúca. „Pre teba neexistuje žiadny šťastný koniec, Liliana." Tak ako by mohlo byť na škodu, ak si ukradne niekoľko šťastných chvíľ na ceste k Eldenu? Ak sa mu podvolí, ak ju považuje za žiaducu ženu, i keď vedela, že nič takého nie je? To z nej robilo podvodníčku a klamárku, ale možno ako náhle bude mŕtva, alebo vo vyhnanstve, jej otec porazený, Strážca Priepasti jej to klamstvo odpustí.

V očiach ju pálili slzy a možno by sa im aj poddala, keby nepocítila na chrbtici nepríjemné zimomriavky. Ten druh zimomriavok, ktoré predpovedajú blízkosť temnoty Krvavého čarodejníka. Žalúdok jej zovrelo zdesením a hnevom, z kuchyne sa rozbehla k masívnemu vchodu do Čierneho hradu.

Bard sa zjavil ako duch a zastal jej cestu.

„Krvavý čarodejník," povedala, prosiac ho aby porozumel. „Je tu krvavá mágia."

Príšerná a zlomyseľná a zapáchajúca zlom.

Muž zažmurkal. „Zostaň tu."

„Nie! Ty to nechápeš! Tento druh krvavej mágie-" skazenej, hnijúcej, „- znamená, že bol niekto obetovaný!"

Stále ľahostajný výraz. „Zostaň tu."

Liliana si zahryzla do jazyka. Dosť tvrdo, aby preliala krv. A potom zašepkala zaklínadlo, ktoré obra prinútilo zosunúť sa na podlahu. „Je mi to ľúto," povedala, zatiaľ čo sa prinútila vziať mu zakrivený nôž spoza pása. „Za chvíľku sa prebudíš." So zatiahnutím otvorila jedny ťažké dvere a bežala rovno do temnoty, akoby do čierneho objatia noci.

Takže, nejprve bych ráda pár slovy přivítala novou překladatelku, která mi doslova vytrhla trn z paty. Je šikovná a rychlá, tak doufám, že se vám překlad bude líbit :)

Takže od této kapitoly pro vás překlad připravuje Caroline! :)

„Ty ne,“ řekl a tentokrát byl jeho hlas něžný. Mozolnatými prsty jí jemně sčesal vlasy z čela. Navzdory bolesti v ruce, pokryté puchýři, mu nabídla slabý úsměv. Aeron nemusel chtít, aby zůstala v pevnosti, možná od ní dokonce utíkal, ale na nějaké úrovni se staral o její blaho. Už prohlédl Kaiu a Cameo a šel rovnou k Olivii.

Její znovu nalezená sebedůvěra se neztratila.

Zašoupaly kroky. Potom: „Aeron, můj Aeron. Onnnaaaa je nic. Nech ji a-“

„Jediný, kdo odejde, jsi ty. Řekl jsem ti, aby ses držela daleko od ní, Legie. Řekl jsem ti, že jí nemáš ubližovat.“ Aeronovi ruce pustily Olivii a ona zasténala, osamělá. „Neposlechla jsi mě.“

„Ale… ale…“

„Jdi do mého pokoje. Hned. Promluvíme si o tom později.“

Ticho. Pak vzlyk. „Aerone, prosssssím.“

„Nehádej se se mnou. Jdi.“ Oblečení zašustilo. Musel se od ní odvrátit. „Co ti udělala Olivie?“

„R-ruce,“ podařilo se jí říct přes cvakající zuby. Stále měla pocit, jako by byla v jednom ohni a přesto, teď byla studená jako led. „Kousnutí.“

Silné, mozolnaté prsty se k ní vrátily, ale teď jí kroužily na zápěstí a zvedly její ruku. Pravděpodobně kontroloval její zranění, ale na tom nezáleželo. Ten dotek jí zvýšil rychlost krevního toku, zvýšil intenzitu bolesti a ona zafňukala.

„Zlepším to,“ slíbil.

„Jiní byli pokousání jako první. Pomoz jim a pak mně.“

Neodpověděl. Místo toho se jeho teplé rty sevřely kolem její rány a začaly sát. V tomto počínání už nebyl jemný. Její záda se vyklenula a vyšel z ní další výkřik. Snažila se osvobodit z jeho sevření, ale držel pevně, sál, sál, a pak vyplivl jed. Sání, sání, plivání.

Postupně, bolest ochabovala. Oheň se ochladil a led roztál a ona se zhroutila na podlahu jako panenka. Teprve potom Aeron přestal.

„Teď se postarám o ostatní,“ řekl chraplavě.

Černá barva zmizela z jejího zorného pole a zmateně se dívala, jak přešel ke Cameo. Vysál jed z rány na krku a vyplivl ho ven. Když se válečnice konečně uklidnila, povzdechl úlevou a obrátil svou pozornost k Harpyji.

Když bylo vyplivnuto poslední sousto, dveře ložnice se rozletěly a dovnitř spěchali dva válečníci. Paris a William. Dva pohledy prohledali místnost, zbraně připravené. Paris měl nějaký typ pistole. William dva nože.

„Co se děje?“ zeptal se Paris. „Torin nám napsal, že jsi proletěl přes Kaina okna.“

„Skvělé načasování,“ odvětil suše Aeron.

„Cože?“ řekl William, sama nevinnost. „Udělali jsme ti laskavost, poskytli jsme ti čas. Mysleli jsme, že jste hráli výstřední sexuální hry.“

„Já se… zabiju to…zkurvená děvka!“ Kaia se s mračením nemotorně postavila na nohy. „Ona mě kousla. Kurva ona mě kousla!“

„Vyřídím si to s ní.“ Aeron vstal. Jeho výraz byl bezútěšný, ale o nic méně odhodlaný. „Ne ty.“

Kaia mu zamířila prstem na hruď a zvedla se na špičky, ale stále mu nedosáhla ani k nosu. „Ne, budeš s ní jednat jako s dítětem, jako vždycky.“ „Já se s ní vypořádám,“ opakoval pevně.

„Sklapni. Stýskalo se mi po boji. A pak zjistím, že je tady někdo okusován.“ Williamova pozornost se přesunula na Olivii, která stále ležela na podlaze. „Prosím, řekněte mi, že je náš sladký andílek pokousaný. Budu ji chtít mnohem víc.“

Aeron zavrčel nízko v hrdle, překonal vzdálenost a přikrčil se vedle Olivie. „Vypadni odsud, Willy. Nejsi tady potřeba.“

„Dovoluji si nesouhlasit,“ rozzlobil se William.

„Spíše, než aby tě Aeron zabil, vysvětlím ti, co se stalo po cestě ven.“ Cameo si strnule přejížděla rukou po obličeji, než natáhla ruku s očekáváním.

William zvedl obočí. Zamračený Paris vykročil vpřed, sevřel jí ruku a vytáhl ji do vzpřímené polohy.

„Díky,“ zamumlala s podrážděným pohledem k Williamovi.

Pokrčil rameny. „Ty nejsi můj typ, takže nemám pocit, že je třeba, abych ti pomohl.“

Obrátila oči v sloup. „Každá žena je tvůj typ.“

Každý v místnosti by se měl zasmát, ale tragický Camein hlas všechny vyděsil.

Aeron sebral Olivii ze země. Dobrá věc. Veškerá energie jí opustila. Svaly se jí stále třásly, připomínaly otřesy zemětřesení. Bez jediného slova k ostatním, kteří neodešli, jak bylo v plánu, ji odnášel do haly.

„Pokaždé, když tě vidím, jsi zraněná,“ řekl Aeron.

To je pravda, ale nechystala se požádat, aby od sebe zůstali daleko. „Myslím, že bych ti měla poděkovat za to, že jsi mě zachránil.“

„Myslíš, že, anděli?“ odfrkl si.

Dobře. Dejme tomu, že není žádný způsob jak to přiznat. Řekl jí anděl. Znovu. Což znamenalo, že ji stále viděl takovou, jaká byla dřív, ne jakou byla teď. Potřeboval si uvědomit, že nechala svou sladkost zamotanou v jejím rouchu.

„S tímto postojem,“ řekla, „ti nepoděkuju za nic.“

Žádná odpověď.

Bojovala s vlnou zklamání. „No a?“ vyzvala ho.

„Tak co?“

Nemožný člověk. „Myslíš si, že jsme slabá a snadno rozbitelná?“

Znovu jí nedal žádnou odpověď. Což znamenalo, že ano, že ano. Zamračila se. Stejně jako nenáviděl slabost, ona by si nikdy nebyla schopná propracovat cestu do jeho postele, když si tak udržoval rovnováhu klidu.

Bude muset najít způsob, jak dokázat, jak silná ve skutečnosti je.

Slova víra a láska ještě jednou proplula její myslí. Pochybovala, že byl pro někoho připraven. A kromě toho, ho nemilovala. Nebo ano? Nevěděla. To, co cítila, pro ní bylo odlišné od toho, co doposud pociťovala k jiným, ale nikdy nikoho nemilovala v romantickém slova smyslu.

Všechno co opravdu věděla o tomto druhu lásky, bylo, že to znamená být ochoten zemřít pro jinou osobu. Což Ashlyn udělala pro Maddoxe. A Anya málem pro Luciena. Byla připravena zemřít pro Aerona? Ne. Ona si to nemyslela. Už nabídla takový kompromis Radě, když dostala šanci, aby to zvážili. Oběť vždy získala odměnu.

„Kam mě to neseš?“ zeptala se, aby změnila téma. Byla ještě příliš omámená pro smysluplnější konverzaci. Více než to, Legie byla ve své ložnici a Olivia nebyla připravená na další střet. Kdyby tomu tak bylo, démonka by měla na vrch, pak-

„Do mé ložnice,“ řekl a jí se sevřel žaludek.

„Ale-“

„Legie tam není. Jako vždy mě neuposlechla. Cítil jsem, jak opustila rovinu této existence.“

Olivia vytřeštila oči překvapením. Věděla, že jsou spolu, ale tohle bylo…wow. „Vy jste se spolu spojili?“

Přikývl.

Možná měla Legie pravdu. Možná, že měla být s Aeronem. Ta myšlenka byla jako další injekce kyseliny v Oliviiných žilách. Ona sama chtěla být pro Aerona více než jeho známost, více než jeho přítel. Chtěla být jeho milenkou. Nikdy to nebylo jasnější než nyní, v tomto okamžiku, jak ji jeho silné paže držely kolem ramen a tiskly ji k sobě. Jak mu bušilo srdce do jejího ucha a jeho horký dech putoval přes kůži. Ale ona by ho musela sdílet s Legií, bez ohledu na to, jak moc po něm touží.

Nebude muset. Buďte si jisti, že agresivní žena jde po tom, co chce.

Pravda.

„Je mi líto, že ti ublížila,“ řekl stroze Aeron a tak ji překvapil. „Je to jen dítě, a já-“

„Počkej. Tady tě budu muset zastavit.“ I když to nerad slyšel. „Legie není dítě. Ona není o moc mladší než ty.“

Na okamžik na ni jen zamrkal. „Ale ona je tak nevinná.“

Nevinná? Nyní byla Olivia zmatená. „Jaký život jsi vedl, že se domníváš, že je malý démon nevinný?“

Jeho rty se zachvěly, když vystoupali po schodech. Nezdálo se, že by ho její hmotnost tížila. „Je to jen… její šišlání, myslím. A její radost z oblékání a hraní si na princezny.“

„Strávila svůj život v pekle, obklopená zlem, duše jsou mučeny v každém rohu. Samozřejmě, oblékání je pro ni zábava, ale to neznamená, že její mysl je dětská. Ona tě miluje, Aerone,“ řekla. Zemřela by Legion pro něho? „Ona tě chce tak, jako chce žena muže.“ Nebylo o tom pochyb.

Zastavil se uprostřed další chodby, jednu nohu zvednutou do vzduchu. Naklonil hlavu, až se jejich pohledy společně setkaly, jeho fialové oči byly divoké. „Mýlíš se. Miluje mě jako otce. "

„Ne. Má v plánu si tě vzít. "

„Ne."

„Ano. Slyšíš mě a víš, že mluvím pravdu. "

Sval v čelisti mu zaškubal. „Jestliže to, co říkáš, je pravda-“

„To je. Opět platí, že slyšíš pravdu v mém hlase. "

Aeron polkl, zavrtěl hlavou, jako by si neuvědomoval její nárok. Aspoň se to nesnažil tentokrát popírat. „Promluvím si s ní, řeknu jí, že romantický vztah není možný. Ona to pochopí. "

Jen člověk se mohl nechat oklamat takovým způsobem.

Znovu se začal hýbat, tichý. Dveře svého pokoje si otevřel ramenem. Olivia se napjala, ale uklidnila se, když Legie nebyla nikde vidět. Vydechla úlevou, když ji položil na vrcholek svojí měkké matrace.

„Aerone,“ řekla, nebyla připravena, aby odešel a měla podezření, že přesně to měl v úmyslu.

„Ano.“ Zůstal na místě, vznášející se nad ní a uhladil si rukou vlasy.

Málem zapředla, když se naklonil blíže. „Nechtěla jsem to předtím. Když jsem řekla, že bych ti nepoděkovala. Jsem opravdu vděčná za tvou pomoc.“

Co to děláš? On tě nikdy nebude vidět jako potenciální milenku, když mu neustále připomínáš své andělské způsoby.

„Jo, dobře.“ Je jasné, že mu to bylo nepříjemné, zakašlal, jak se narovnal. „Jsi zraněná někde jinde?“ Nečekal na její odpověď, jeho pohled sklouzl po celé délce jejího těla. Možná to byl jeho první pohled na její nové oblečení, protože jeho čelist náhle poklesla. „Ty… ty jsi ...“

Možná, že její potenciální status milenky nebyl v ohrožení, po tom všem. Dobře. „Není to hezké? Kaia mi pomohla.“ Agresivní. Uhladila rukama cestu dolů přes prsa, břicho a boky, přála si, aby se místo sebe dotýkal její kůže on. Husí kůže jí vyrazila na těle. Oh, teď to bylo překvapení. Byl to dobrý pocit. Opravdu, opravdu dobré. Měla by mít na paměti, aby se sama sebe takhle dotýkala znovu.

„Pěkné,“ řekl zastřeně, rozčileně. „Ano.“

Casey sedela za stolom v jedálni upírov, podpierala si bradu a už druhú hodinu počúvala svoju drahú, milujúcu matku hádať sa s Willom vedľa v obývačke.

„Nemáš právo ma tu držať, som zdravá a pohľad na tvoj ksicht mi nerobí dobre!“

„Stále vyzeráš ako mŕtvola, nikam nejdeš! Môžeš byť rada, že som ti dovolil odísť z ošetrovne!“

„Lepšie vyzerať ako mŕtvolou byť,“ šplechla mu do tváre. Áno, štyridsaťpäťkilová bosorka si dovoľovala na minimálne stokilového upíra. Jasmine mala v pláne nabrať ešte minimálne desať kíl. Aislin jej odporúčala pätnásť vzhľadom na jej výšku.

„Stále vyzerám lepšie než ty!“

Jasmine zalapala po dychu. Takto to šlo už týždeň. Will sa stále cítil vinný, ale pomaly sa vina menila na hnev, že naňho Jasmine všetko hádzala.

„Okamžite prikáž svojim poskokom, aby ma pustili von z domu! Tu už nemám čo robiť!“

Will využíval všetky svoje právomoci na to, aby ju mal pod dohľadom. Keď nebol nablízku, nasadzoval na ňu ochranku a zabránil jej opustiť sídlo.

Jasmine najviac štvalo, že bosorky aj valkýry prijali Salvatorovu ponuku a usídlili sa v jeho paláci. Mala pocit, že ju zradili.

Casey vzdychla. Tí si už povedali toľko škaredých vecí, že ju nič neprekvapilo.

Spoza jej chrbta sa vynoril Javier a podal jej fľašu Tequilly. Vďačne si logla. Trikrát. Posunula sa, aby sa k nej upír mohol pridať. „Už padlo niekoľko návrhov, aby sme im vyrezali jazyky. Priznávam, že mám pripravené naostrené nože,“ povedal pokojne.

„A ja by som zohnala kazajky,“ ponúkla sa.

„Ty sa na Willa nehneváš?“

„Na začiatku áno. Ale videla som, ako ho jej stav zničil. Ak som si niečím istá, tak je to jeho láska k mame.“

„Nikam sa nepohneš, kým sa nezačneš správať ako mentálne zdravá osoba! Ak ešte vieš ako sa to robí!“ kričal Will.

Javier nadvihol kútiky pier.

Casey zastonala. „Romantika. To nepochopíš.“

„Och, od teba si príklad rozhodne brať nemôžem, ty maniak! Nečudujem sa, že kráľovstvo je neustále pod útokom, keď ochranke šéfuješ ty!“

To chcelo ďalšiu Tequillu. Casey sa oprela a vyložila si nohy na stôl. „Mama si tiež neprizná chybu.“

Špeh sa k nej natočil. „Chybu?“

Prikývla. „Nebudem ju obhajovať. Bože, len keby sklapli aspoň na jeden deň!“ Prehrabla si vlasy.

Javier chrúmal oriešky. „Ty nie si hlúpa, Casey. Jasmine ťa vychovala dobre.“

„Vďaka.“ Ukradla mu oriešok. „Niečo by si mal vedieť.“

Nadvihol obočie.

„Brian vie čo tu robíš. Pre koho pracuješ.“

Upír takmer nadskočil. Vyvalil oči. „Odkiaľ?!“

Mykla plecami. „Predpokladám, že od svojho špeha. A nie, nepodarilo sa mi zistiť, kto to je.“ Ani jediný raz naňho nepozrela, sledovala hádajúcu sa dvojicu. Chcela však, aby Javier vedel, že má byť na pozore. Kiež by toho zistila viac.

Javier sa niekoľkokrát pomaly nadýchol. „Povieš to Salvatorovi?“

„Neviem o ničom, čo by som mu mala hovoriť,“ uistila ho jednoducho a dopriala si ďalší dúšok alkoholu.

Pochopil. Uľavilo sa mu. „Ako si ho vôbec dokázala tak oklamať? Aby ti veril? Nepoistil sa?“

Stále naňho nepozrela. „Zo začiatku ma k sebe pripútal, ale to prestalo keď dostal knihu,“ prezradila. „Hrala som naivnú slečinku, ktorú zaujímajú jeho ciele.“

„A on tomu uveril?“

Oči sa jej zahmlili. Vrátila sa o pár týždňov späť, spomínala na svoju nebezpečnú hru. Možno urobila pár hlúpostí. „Uveril. Lebo chcel.“

„Pôjde po tebe, uvedomuješ si to? Z pomsty.“

Casey naňho divoko pozrela a v jej očiach sa zračila nehorázna krvilačnosť. „V to úprimne dúfam.“

Salvator si trel spánky. „Ešte jeden deň tých hádok a pôjdem na dovolenku na blízky východ. Je tam pokojnejšie.“

V jeho pracovni sa zišlo množstvo upírov na bojovú poradu, spolu s bosorkami a Juniper. Kdesi v dome sa zatiaľ Will s Jasmine zase hádali.

„Čo sa stalo s plánom vyrezať im jazyky?“ opýtala sa Juniper.

„Je to zakázané deklaráciou,“ frflal Salvator. „Veľkráli by zavreli všetkých zúčastnených.“

„Takže plán B?“ zaujímala sa Casey. „Povedzte mi, že nejaký máte.“

Nastalo ticho.

„Ty, Salvator,“ napadlo Annie. „Nemáš nejaký väčší uzamykateľný priestor, ktorý by ti na dobu neurčitú nechýbal?“

„Prečo sa pý... nie, to nemôžeme,“ uškrnul sa.

Mladá upírka si zahryzla do pery. „Prečo by nie? Oni si vyriešia čo potrebujú a ty budeš mať konečne ticho v paláci.“

Už aj ostatní upíri pochopili. Vo svetle zapadajúceho slnka sa zaleskli tesáky, ako sa usmiali.

Bolo rozhodnuté.

Will mal pocit, že má mozog o päť čísel väčší než lebku. Zvláštne, nespomínal si, že by sa opil. Vlastne si ani nespomínal, že by šiel spať.

Prudko sa posadil. Niečo nie je v poriadku. Čo to robil naposledy? Spomínal si, ako šiel na obhliadku okolo hraníc pozemku, potom šiel vydať rozkazy Oliverovi, Javierovi, Jasonovi a Zoe.

Zoe. Niečo mala v ruke.

Injekciu.

Keď sa otočil, pichla ho do zadku.

Potvora!

Potom omdlel.

Vedľa neho sa ozval ston. Otočil sa. Jasmine! Ležala vedľa neho na posteli. A tá posteľ bola jediným nábytkom v miestnosti bez okien s hrubými stenami a bez dverí. Čo to má znamenať?

„Jasmine,“ zatriasol ňou. „Jasmine, preber sa.“

„Daj mi pokoj,“ zamrmlala.

„Jasmine, sme v pasci!“

Otvorila oči. „Čo?“

Ukázal okolo nich. Posadila sa a vykríkla. „Kde to sme? Kto nám to...“ Chytila sa za hlavu. „Aislin. Niečo mi pichla.“

Vstal a zistil, že má na sebe len trenírky. A Jasmine niekto obliekol do ladiaceho spodného prádla. Krajkového. „Mňa omámila Zoe.“

„Ale prečo?“ nechápala Jasmine.

Odrazu sa na stene odsunul panel a odhalil plochú obrazovku. Na nej sa zjavil Salvator usadený vo svojom kresle a okolo neho stáli Conor, Isobel, Oliver, Kamal, Damian, Annie, Zoe, Javier, Jason, Nikias, Casey a Jasminine tety a ešte aj Juniper. Sotva sa toľkí do záberu vošli.

„Chcel by som si zahrať hru,“ začal Salvator s úškrnom. „S vami v hlavnej úlohe.“

Will privrel oči. „Nemal som ti ten horor púšťať.“

„Och, ale krásne ma inšpiroval. Nás všetkých.“

„Nie si vtipný, Salvator. Pusti nás. Kde to vôbec sme?“

Kráľ si vyložil nohy na stôl. „V atómovom kryte pod tvojou firmou. Trochu sme ho upravili.“

„Upravili na čo? O čo ti ide?“

„O môj zdravý rozum. Teda to, čo z neho zostalo. Ahoj, Jasmine,“ zamával.

„Mami, čo sa deje?“ dožadovala sa bosorka odpovede. „Prečo sme tu?“

Valkýra si zložila ruky na prsiach. „Lebo sme z vás chytali žalúdočné vredy!“

„Hádali ste sa ako dva psy, miláčik,“ povedala teta Agnes. „A to sa nerobí. Musíte si to vyriešiť. Ste predsa pre seba stvorení.“

Jasmine zatla päste. „To nie je vaša vec!“

„Ale je,“ hádal sa Conor. „Buďte radi, že ste dopadli takto. Pôvodne sme vám chceli ublížiť, len aby ste sklapli. Toto je... veselšie.“

„Nesnažte sa uniknúť,“ varoval ich Kamal. „Jasmine nemá paličku a na iné kúzla je slabá. A otvor v strope je zaťažený sejfom plným zlatých tehličiek. Ste tam uväznení.“

Obaja na seba šokovane pozreli. „Čo je to za blbosť?!“ okríkol ich Will.

„Je to celkom jednoduché,“ upresnila Zoe. „Poznáte ten horor. My vám dáme podmienky a vy nemáte celkom na výber.“

„Ste v uzavretej miestnosti,“ prevzal slovo Javier. „Podmienkou pre oslobodenie je, že sa udobríte. Tá posteľ je malý bonus.“

„Vy ste blázni!“ zvolala Jasmine.

„Áno, o tom sa hádať nebudeme,“ pritakal Javier. „Späť k veci. Ste tam len vy a v spodnom prádle. Tiež malý bonus,“ mrkol na nich.

„Salvator, snáď to nedovolíš,“ prehováral ho Will.

„Nedovolím? Ja som ten kryt osobne pripravil! Takže počúvajte – láskavo hoďte reč a vyriešte si to. Času máte dosť, ste nesmrteľní a naša drahá Agnes na vás zoslala kúzlo, po ktorom nepocítite hlad, smäd ani potrebu ísť na toaletu.“

Will neveril vlastným ušiam. „Salvator,“ začal rozumne. „Prekračuješ hranice. Pusti nás.“

Kráľ len mávol rukou. „Aj tak mi už veľa času nezostáva. Nepresvedčíš ma, tak sa o to ani nepokúšaj.“

Will bol kúsok od výbuchu. Toto sa nedeje. Nemôže. Ibaže výraz v tvárach jeho domnelých priateľov bol smrteľne vážny.

„Och, a ešte jedna vec,“ dodal jeho kráľ. „Momentálne je v miestnosti dvadsaťdva stupňov Celzia. Každýchdvanásť hodín teplotu znížim. Takže nakoniec predsa skončíte v posteli a vedľa seba. Prajem príjemne strávené chvíle.“

Obrazovka sa vypla a šokovaná dvojica na ňu ešte minútu neveriacky civela.

„To neurobil. Ani Salvator nie je tak vyšinutý,“ nádejala sa Jasmine.

Will to tak nevidel. Jeho kráľ je na hlavu. Klesol na posteľ. „Videla si tých okolo neho? Ak nie on, tak hentí vyšinutí sú. Dosť na to, aby nás sem dostali.“

„Čo urobíme?“

„Uvažujem, že ho zaškrtíme alebo možno natiahneme na ten jeho slávny škripec!“

„Áno? Predtým, alebo po tom, čo sa dostaneme z krytu zaťaženého zlatými tehličkami?!“ zavrčala.

„Nepomáhaš mi.“

Rozhodila rukami. „Tak prepáč, že nie som nadšená keď ma tvoji kamaráti zavreli ako psa do nejakej kobky!“

„Tvoje tety sa zúčastnili tiež, pokiaľ som videl.“

Spražila ho pohľadom. „Určite ich zmanipulovali,“ teoretizovala.

Will zagúľal očami. „Iste, vy ste vždy tie nevinné, chúďatká moje!“

Jasmine to nevydržala a strčila doňho. Spadol na posteľ. Chvíľu mu trvalo pochopiť, že to urobila jeho krehká Jasmine.

„Nič o nás nevieš. Neopováž sa nás súdiť!“

Vstal a čelil jej. „Budem vás súdiť! Čo si myslíš, že ste jediné, kto počas inkvizície trpel? Len čo som sa vyhrabal z toho bahna, do ktorého som sa narodil, šli po mne obyčajní ľudia, bál som sa jesť, aby ma neodhalili. Nás všetkých!“

„Mal si okolo seba celé kráľovstvo upírov! To ti nestačí? Ja som vychovávala dieťa, ktoré deň čo deň plakalo od hladu! A chceš niečo vedieť?! Aj ja som plakala hladom, keď som jej dala všetko jedlo, ktoré sa mi podarilo zohnať! Za mňa sa nikto nepostavil! Nás nikto nechránil!“

Ďaleko od hašteriacej sa dvojice sa Casey prudko vystrela pri tých bolestivých slovách. Počuli všetko, čo sa v kryte odohrávalo.

Oči sa jej zaliali slzami. Nikdy si nespomínala, že by mama plakala. Ale často z ničoho nič... zmizla. Na pár hodín. Vrátila sa s červenými očami, ale Casey to vtedy nechápala.

Teta Agnes ju chlácholivo objala. Pre všetky to boli nepríjemné časy.

Salvator na ne ľútostivo pozrel. Jasmine mala pravdu. Upíri mali kráľovstvá už veľmi dlho, navzájom si pomáhali. Bosoriek sa sotva niekto zastal.

Juniper odviedla uslzenú vnučku preč z miestnosti. Niektoré veci by nemala počuť. Ona dobre vedela, čo všetko bosorky obetovali pri jej výchove.

Will chladne pozeral na Jasmine. Stále mu nesmierne vadilo, že jej vidí rebrá. Len pre to sa ešte držal na uzde.

„A čia je to vina, hm? Nikomu ste neverili! Ani teraz, storočia po inkvizícii, nie ste schopné spoľahnúť sa na niekoho iného než na seba! Namiesto obyčajnej prosby o pomoc, ste predstierali vlastné vyhynutie, pre boha!“

Jasmine zovrela pery. Udrel na citlivú strunu. Nemala protiargument.

Upír bol rozhodnutý všetko jej vytknúť. Ak je on vinný za jej utrpenie za posledné týždne, ona si za to predošlé môže sama. „Chránil som ťa, lebo som si myslel, že si človek,“ pokračoval o niečo tichšie, ale o to hrozivejšie. „Ani len vtedy si sa mi nepriznala, čo si. Pre všetko živé na svete, zatajila si mi, že si matka!“ rozhodil rukami. „Aj keď nie vo všetkých smeroch.“

Pokrútila hlavou. „Nemohla som vedieť, ako na to všetko zareagujete.“

Odfrkol si. „Bojovali sme o vás proti armáde. Videla si, ako sa správame k iným rasám. Nedali sme ti jediný dôvod neveriť nám. Ja som ti nedal jediný dôvod mi neveriť.“

Jasmine jeho slová boleli. O krok ustúpila. Krútila hlavou. Nie je to jej chyba! Nemôže byť... „Chránila som svoju rodinu.“

„Nie, Jasmine.“ Prehrabol si vlasy. „Tvoja paranoja spôsobila, že si sa radšej rozhodla trpieť než niekomu veriť.“

„Máte medzi sebou špióna!“ bránila sa vyčerpane. „Nemohla som vám povedať o svojom pláne!“

„Mnesi o ňom povedať mohla! Boli sme sami niekoľkokrát,“ pripomenul jej. „Alebo si mi neverila ani vtedy, keď sme spolu boli v posteli? Jeden vedľa druhého? Bez zábran?“

To obvinenie jej stiahlo hrdlo. V tej chvíli si uvedomila, že Will má pravdu. Poslala vlastnú dcéru k nepriateľovi namiesto toho, aby sa s ním poradila. A najhoršie bolo to sklamanie vo Willovej unavenej tvári.

On pri nej stál vždy. Až kým si nevybrala zradu. Dobrovoľne. Strážil ju, keď sa zotavovala. Bože, veď po ňu šiel do Juliusovej pevnosti!

Naprázdno otvárala a zatvárala ústa.

Will ju nechcel trápiť odpoveďou a ľahostajne mávol rukou. „Nenamáhaj sa. Stačilo mi hádok.“ Ľahol si na posteľ a prikryl si oči predlaktím. Po rokoch zatúžil po spánku len pre to, aby na chvíľu unikol realite, v ktorej už nechcel žiť.

Jasmine roztrasene sledovala jeho mohutné telo. Búrili sa v nej všetky možné emócie, ale boli tak surové, že sa jej nezježili vlasy ani sa nezačala meniť na bosorku.

Pretože aj bosorka bola v tej chvíli porazená.

Godiva věděla, o čem mluví. Mít za milence vlkodlaka bylo neobyčejné. Obzvláště tak mladého milence. Bože, málem zapomněla na neuvěřitelnou sexy sílu mladého mužského těla. A to zotavení! Ježíši. Ten chlapec byl lepší než znovunabíjecí vibrátor. O hodně lepší. Byla tak ráda, že byl víkend a zítra nemusela do školy. Milovali se hodiny a on jí stále oždiboval krk, když ji doprovázel domů. Schody do domu brala po dvou. Přinutil ji, aby se cítila, jako by jí bylo znovu dvacet. Ne! Vzala to zpátky. Necítila se, jako by jí bylo znovu dvacet – v žádném případě se nechtěla cítit znovu tak hloupě a nesebevědomě. Justin ji přinutil, aby se cítila úžasně na čtyřicet, což jí přesně bylo.

Candice si dala dlouhou koupel, potěšena nezvyklou bolestí svého těla. A pak, uspokojená, spala až do poledne. Poledne! A probudila se jen kvůli tomu, že jí zvonil telefon, aby jí sdělil, že jí přišla zpráva. Otevřela ho a cítila nával potěšení ještě před tím, než si přečetla zprávu.

Máš dneska večer něco? Mám pro tebe překvapení.

Co měl tentokrát za lubem? Usmála se a odpověděla:

Více pavoučího umění?

Jeho odpověď bylo jedno jediné slovo.

Lepší.

Zasmála se nahlas. Tohle byla zábava! A ne. A nehodlala přemýšlet nad tím, jak už je to dlouho, co zažila takový druh zábavy… a že by mohla zažívat tolikzábavy tak moc brzy. Ne. Jen si užívala sama sebe.

Myslím, že tě budu moct zařadit do mého rozvrhu.

Čekala netrpělivě na jeho odpověď, a když přišla, znělo to jako nádherná hudba – i když si byla vědoma toho, jak neuvěřitelně směšně romanticky to zní.

Buď na své terase za soumraku. A buď připravená…

Být na své terase za soumraku? A být připravená na co? Ale přinutila samu sebe, aby mu nenapsala zpět a zeptala se na detaily. Chtěla prolomit své staré zvyky. Vždy přeanylizovávala věci („věci“ byly vlastně „muži“). Věděla, že to dělala, a také věděla, že se to zhoršovalo, jak stárla.

„Ne tentokrát,“ zamumlala si pro sebe, když si dělala šálek svého oblíbeného zeleného čaje a vložila dva kousky toastu do toastovače. „Tentokrát to bude jiné. Tentokrát nehledám manžela; hledám zábavu.“

Candice vzala svůj čaj, toast, tužku a blok, do kterého začala den před tím psát svou báseň, na krásnou dřevěnou terasu, která se rozprostírala kolem zadní části domu, a podívala se do lesů, které obestíraly Mysterii. Schoulila se se zkříženýma nohama ve svém proutěném houpacím křesle, které stálo vedle malého proutěného stolku.

Byl tak nádherný den! Lesy vypadaly (jak obrazně, tak doslovně), jako by se romantický sen stal skutečností. Vše, co ještě zbývalo, byl rytíř a bílý kůň a…

Dobrý Bože! Co se jí to dělo? Dělalo se jí samo ze sebe špatně.

„Dostaň se z toho a dokonči svou báseň, ať můžeš dnes večer dělat lepší věci.“ Pak, broukající si „Tonight, Tonight“ z West Side Story, se podívala na částečně rozpracovanou báseň.

Nechte si své Erroly Flynny, Pauly Newmany, Mely Gibsony

… všechny loutky – prázdné maškarády

… Toma, Dicka, a Harryho také

… chlapce odvedle

… nechci už více.

… Ptáš se, co teď?

… No, láska přichází s nocí,

… na nejvíce nevysvětlitelnějších místech

… zanechávající ty nejvíce nevysvětlitelnější stopy.

… Vidíš… vlčí muž je ten pravý pro mě.

Usmála se a začala odtud psát.

… Pravda, vlasů v odpadu je hodně…

O dvě hodiny později byla frustrovaná a otrávená. Stále zírala na tu jedinou větu, co napsala předtím, a pak už ji nic nenapadlo. No, ve skutečnosti to nebylo nic. Napsala větu za větou za větou, ale nic z toho nevypadlo, že by se hodilo. Nic neumělo zachytit ten nový křišťálově čistý pocit štěstí a očekávání, který se v ní rodil, a to byl pocit, který chtěla, aby její báseň vyjadřovala.

„Ah, zatraceně! Nevadí. Budu psát zítra.“ Měla rande, na které se musela připravit, hodně žhavé rande, které volalo po vytrhaném obočí, oholených nohách, manikúře a pedikúře a pečlivém učesání. Nehledě na to, že se ještě musela prohrabat starými krabicemi ve sklepě, aby našla nějaké sexy spodní prádlo.

„Dnes večer nebudu mít na sobě sportovní podprsenku a babičkovské kalhotky,“ slíbila vzduchu kolem sebe. Kdyby se tak moc nesnažila (neúspěšně) nechitotat jako puberťačka, všimla by si houfu růžově okřídlených víl, které ji zaslechly a vzlétly v mračnu stříbrného prášku a smály se nad stromy, když mířily k domu své oblíbené čarodějky.

Justin pro ni chtěl udělat něco hezkého. Byl skoro celou noc vzhůru a přemýšlel, co by pro ni mohl udělat – a o ní. O její kůži a jejím těle… nikdy necítil nic tak bujného a zvoucí ho. Takže takové to bylo být se ženou, oproti být s dívkou! Dívky kolem dvacítky bledly v porovnání s Candice. A mohl s ní mluvit! Vlastně s ní ve skutečnosti mluvil o snech, o kterých si myslel, že jsou už za ním. Nemohl si ani vzpomenout, kdy naposledy myslel na malování, přesto tady byl, mířící k jejímu domu s obrovskou knihou, kterou si půjčil z knihovny, jednu s lesklými, plně barevnými známými uměleckými díly, pod jeho jednou paží. V druhé ruce držel tašku naplněnou několika kousky kvalitních steaků z jejich restaurace, každý z nich krásně opečený a okořeněný k dokonalosti, a taky jeden z ubrusů, které používali v jejich jídelně. Usmál se, když se dostal blíž k domu a opustil cestu, aby mohl obejít dům na její zahradu. Když mohl vidět skrz stromy a skoro dosáhnout na její terasu, tak položil knihu a steaky na zem, rozložil ubrus na vlhkou zem a otevřel přepravky, aby se vůně vznesla do vzduchu.

Nemusel čekat dlouho. Slyšel jejich chichotání a šustění jejich křídel ještě před tím, než je viděl. Pak poof! Stál uprostřed houfu víl, které, když uviděly steaky, tak začaly výskat a vyvádět.

„Počkejte!“ výhrůžně zavrčel a stál ochranně nad delikátním jídlem. „Jestli ty steaky chcete, tak nejdříve musíte udělat něco pro mě.“

Čtyři ze zářivých víl přilétly k němu. Byly velké asi jako natažená ruka, ale jejich krása nebyla poškozena jejich velikostí. Koketně se na něj usmály.

„My tě známe, vlčí muži,“ zazpívaly společně, magicky synchronně. „Často jsme tě viděli obšťastňovat ženy v lese.“ Přejely si svůdně dlaněmi po nahých tělech. „Rády pro tebe něco uděláme.“

Rychle vztáhl ruce nahoru, jako by se bránil útoku. „Ne, ne, ne. Nerozumíte. Laskavost, kterou po vás chci, není tak osobní.“

„Škoda,“ řekly jednohlasně.

„Chcete ty steaky, nebo ne?“ Už věděl jejich odpověď. Víly toužily po červeném mase a nikdy ho neměly dost. Vážně uměly být trnem v patě, byly skoro tak otravné jako termiti nebo mouchy. Jeho otec kvůli nim musel restauraci každý měsíc nechat vysprejovat.

„Chceme to maso!“ celá skupina odpověděla najednou.

„Dobře. Tohle je vše, co potřebuji, abyste udělaly.“ Zvedl tlustou knihu a pak chvíli váhal před tím, než ji otevřel na jedné ze tří stran, které si dříve označil. „Znáte učitelku, která žije v tomhle domě?“ ukázal na Candicin dům. Jako skupina víly přikývly. „Víte, jak vypadá?“ Znovu přikývly, což způsobilo, že jejich dlouhé lesklé vlasy jiskřily a leskly se a létaly kolem nich jako lehce pošpiněné, pak třpytící se svatozáře. „Výborně. Tohle od vás potřebuji…“ Justin otevřel knihu. Víly se kolem něj nahrnuly a vydávaly zvláštní zvuky, když jim dával jejich rozkazy.

Candice bude úplně překvapená!

Candice seděla ve svém houpacím proutěném křesle a upíjela krásně vychlazené chardonnay, když vystoupil z lesa na její zahradu. Bylo dostatečně dost světla od soumraku, aby viděla, jak jeho úsměv odráží záři jeho jantarových očí.

„Ahoj, slečno Coxová,“ řekl zlomyslně.

„Ahoj, Justine,“ řekla svým nejlepším učitelským hlasem. „Zastavil ses, abys byl po škole?“

„Nevím.“ Jeho úsměv se rozšířil. „Myslím, že jsem v poslední době byl hodný chlapec.“

„Ano, to jsi byl,“ řekla a cítila, jak jí je najednou teplo.

„Ne že bych nebyl rád, kdybych s vámi byl zamčený v jedné místnosti.“

„Takže moje překvapení má co dělat se zámky?“

„Ne, slečno netrpělivá. Nic takového.“ Vystoupal po schodech na terasu a sklonil se, aby ji lehce políbil. „Dnes večer vypadáš nádherně. Miluju tu krátkou sukni.“

Candice si nikdy nemyslela, že bude vděčná, že má tak dobré nohy.

„Děkuji. Víno?“ nabídla mu.

„Rád, děkuji.“

Nalila mu sklenku světle zlatavého vína. Ještě předtím, než si sedl do prázdného křesla naproti ní, tak se podíval na les, zvedl ruku a zakřičel: „Akce!“

Najednou se nebe nad domem začalo třpytit jako na 4. července a vánek k nim přinesl lehký ženský smích.

Candice se zamračila. „Víly. Co mají za lubem?“

„Sleduj,“ řekl Justin a popíjel víno.

„Nemám ráda víly,“ zamumlala. Stále se mračící se podívala na zářící oblohu a zalapala po dechu. Z vílího prachu se začal tvarovat obraz.

„Oh můj bože! To je Mona Lisa.“

„Sleduj,“ zopakoval Justin.

Obličej Mony Lisy se změnil. Candicina ústa se otevřela. „To jsem já!“

Justin se zasmál a zvedl její ruku ze stolku, kde ji měla, a políbil ji na dlaň. „Jo, to jsi.“

Candice stále zírala na obraz, když se zatřepotal a změnil se. Teď se dívala na překrásnou ženu s dlouhými rudými vlasy, jak sedí v loďce.

„Waterhousova Lady of Shalott! (pozn. překladatele - https://www.google.cz/search?q=Lady+of+Shalott&biw=1366&bih=677&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&ved=0ahUKEwjJqrHTuZPKAhXGwHIKHatBBAoQsAQIGg#tbm=isch&q=waterhouse+lady+of+shalott). Pak se to opět změnilo a ona sledovala, jak ona sama sedí zamrzlá v čase, jako lady, která byla prokleta zpívat svou poslední píseň, když plula na Kamelot.

Jako v transu sledovala, jak se obraz rozptýlil a znovu se začal vytvářet obraz další slavné ženy. Tentokrát to nebyla kresba, kterou víly vytvářely. Tentokrát to byla socha Niké Samothrácké (pozn. překladatele -https://www.google.cz/search?q=socha+nike&biw=1366&bih=677&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ved=0ahUKEwiNtJ2ru5PKAhUB_HIKHXxhCekQ_AUIBigB). A pak, jako by to samotní řečtí bohové nařídili, Candicin obličej a krk, dokonce i její blonďaté vlasy, doplnily sochu. Candice se zasmála a zatleskala.

Justin se zřídkakdy podíval na dílo víl. Nemohl se přestat dívat na Candice. Neznámá radost se jí usadila ve tváři a změnila ji z krásné na nádhernou. Všechno uvnitř něj křičelo Ona! Ona je ta, se kterou mám být!

Candice znovu zalapala po dechu, když se obraz znovu změnil. „Tohle je jedna z mých nejoblíbenějších. Od Burtona Meeting on Turret Stairs (pozn. překladatele - https://www.google.cz/search?q=Meeting+on+Turret+Stairs&biw=1366&bih=677&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&ved=0ahUKEwjQiZmDvJPKAhWE33IKHZFwAMEQsAQIGg). Lehce výskla.

„Justine, to jsme my.“

Pak od ní odtrhl oči a podíval se na oblohu. Obraz rytíře, který se míjí se svojí milovanou na schodišti, byl změněn tak, aby to byli oni dva. Rytíř líbal její ruku a ona se dramaticky opírala o kamennou zeď hradu; oba dva z nich byli přemoženi touhou tak reálnou, že to vypadalo, jako by vyšla z obrazu a stala se dotknutelnou. Neřekl vílám, aby vytvořily tuto scénu – jako jim neřekl, aby daly jeho obličej na nějaký obraz – ale byl rád, že to přidaly k jeho instrukcím. Musel si zapamatovat, že jim má přinést o několik víc steakových večeří. Brzy.

Vílí prach pomalu vyprchával a zanechával za sebou pouze tmavnoucí oblohu. Konečně se k němu Candice otočila.

„Jak jsi to udělal?“

Její oči byly živé a její tvář lehce narůžovělá. Chtěl odstrčit ten stůl, který byl mezi nimi, aby ji mohl vzít do náručí a líbat ji, dokud ji jeho dotek nepřinutí zářit a červenat se.

„Magie,“ řekl.

„Ale magie na mě nefunguje.“

„Dnes večer na tebe fungovala.“ Vzal ji za ruku a znovu ji políbil na dlaň. „Možná jsi potřebovala jen toho pravého partnera, abys našla svou magii.“

„Nebo možná je tvoje magie tak silná, že ani já ji nemůžu zastavit.“

„To se mi líbí. Líbí se mi, že cokoli, co se mě týká, by bylo tak silné, aby tě to přitahovalo.“

„Všechno, co se tě týká, mě přitahuje,“ řekla, její hlas hluboký a sexy.

„Ukaž. Ukaž, jak moc,“ řekl.

Bez mluvení se postavila a vedla ho skrz útulnou kuchyň, přes hezky dekorovanou pracovnu a do ložnice.

„Chci tě svléknout,“ řekla. „Je to v pořádku?“

Sklonil se a lehce ji políbil na rty. „Cokoli chceš, je v pořádku, tak dlouho, dokud mě chceš.“

„Nedokážu si představit, že bych tě nechtěla,“ řekla, zatímco ho vedla k posteli, a ona se na ni posadila. Měl na sobě černý svetr a ona ho zvedla nahoru po jeho těle a přes jeho hlavu, pak nechala své prsty pátrat přes jeho nahý hrudník a břicho, zbožňující, jak se jeho tělo chvělo při jejím dotyku.

Pak rozepnula jeho jeansy, dávající si na čase s rozepínáním zipu, zatímco její rty škádlily jeho hruď a její prsty hladily tvrdou bouli, která se tlačila proti jeho kalhotám. Když konečně skončila s jeho kalhotami, postavila se a pak zahákla palce za poutka u jeho kalhot a začala je stahovat dolů, tisknoucí se svým tělem proti jeho.

Na kolenou před ním ho vzala do rukou. Byl tvrdý a horký a jeho tělo se pod jejím dotekem zacukalo. A když ho vzala do úst, tak zamumlal její jméno a opřel se o postel, aby zůstal stát.

„Tvá ústa,“ zasípal, „jsou sen. Velmi sexy sen.“

„Mokrý sen?“ zeptala se, když na chvíli přestala.

„Oh Bože, ano,“ zavzdychal.

Zasmála se, ale předtím, než ho mohla vzít znovu do úst, tak ji vytáhl na nohy a v jednom rychlém pohybu ji zvednul na postel. Když ležel vedle ní, tak jí rozepnul její blůzu.

„Teď je to sexy,“ řekl, přebíhajíc prsty přes krajkovanou bílou podprsenku. „Mnoho žen si myslí, že červená a černá nebo jiné další hnusné barvy jsou to, co muži chtějí. Nevím, jak jiní muži,“ zamumlal, „ale myslím, že bílá je ta nejvíc sexy. Můžeš vidět skrz ni.“ Objel prstem kolem její bradavky, nutíc ji tak ztvrdnout. „Ale je tu také něco nevinného. Jako že to, co bylo zakryto, čekalo jen na tebe.“ Naklonil se nad ni a vzal její bradavku do úst.

Candice zalapala po dechu. „Moje kalhotky jsou stejné,“ to byla jediná slova, která byla schopná zformulovat.

Justin se přesunul dolů, aby rozepnul její hedvábnou krátkou sukni. Stáhl ji dolů a pak si klekl mezi její nohy, hledíc dolů na její tělo. Upřeně ho sledovala a najednou viděla svůj odraz v touze, která byla vepsaná v jeho tváři, a věděla, že už nikdy si o sobě nebude myslet, že je stará a tlustá.

„Podívej, co mi děláš,“ řekl.

Vzal ji za ruku a přitiskl si ji na hruď, tak aby mohla cítit tlukot jeho srdce. Nechala své prsty chvíli odpočívat a pak vzala ruku, která ji před chvílí držela, a položila si ji na prsa.

„Podívej, co mi děláš,“ zopakovala.

„Je dobře, že jsme v tom společně,“ řekl. „Nemyslím, že bych vydržel, kdybych všechno tohle cítil jen já sám.“

„Nejsi sám,“ řekla Candice.

„Dej mi šanci,“ řekl Justin. „Řekni, že mě budeš brát vážně, i když si myslíš, že jsem zatraceně mladý.“

„Justine, neočekávám-“ začala.

„Očekávat!“ vyštěkl. „Nemůžeš prostě očekávat magii? I když jsi ji nikdy nezažila, nemůžeš mě nechat ti ukázat, že na světě existuje víc, než jeden druh magie, a ten my můžeme uskutečnit?“ Sklonil se dolů a vzal její tvář do dlaní. „Chci tě, Candice Coxová. Nejen dnes večer. Chci tě ve svém životě. Nech mě přimět tě milovat mě.“

Jeho slova ji strašila. Měla mu říct ne. Nebo mu měla lhát a říct jo, cokoli, tak aby měli více dobrého sexu, a pak ho poslala svou vlastní cestou. Ale to ona nechtěla. Mohlo to být hloupé. Pravděpodobně to nebude fungovat. Ale Candice chtěla víc než cokoliv jiného risknout lásku k Justinovi. Neočekávané slzy jí vytryskly do očí, když mu odpovídala.

„Čekala jsem dlouhou dobu na to, jak se teď cítím, Justine. Teď tě nemůžu nechat odejít,“ řekla.

Usmál se a utřel vlhkost z jejích tváří. „No, musela jsi počkat, až vyrostu.“

„Ššš a polib mě.“ Stáhla ho dolů k sobě.

Ani jeden z nich v blízké době nemohl mluvit. Vše, co mohli dělat, bylo cítit.

Noelle vypočúvala Hectora o „pláne B“ takmer celú prvú polovicu jazdy k reštaurácii. Zo všetkých síl sa snažil ju ignorovať a darilo sa mu, jeho myšlienky boli rozrušené. V žiadnom prípade jej nemohol povedať, že Targonov plán zahŕňal jej zmizn utie.

A Devyn by to urobil. Zabil by ju, bez váhania. Čokoľvek, aby ochránil Dallasa. Čo bolo horšie, kráľ Targonov vedel, ako skryť telá. Takže ak Devyn chcel, aby Noellina smrť bola záhadou, bude záhadou. Nikto by nebol schopný ju nájsť ani dokázať, že do toho bol zaplatený Devyn.

Hectorovi sa chcelo zvracať už len pri tej predstave.

Mal by sa pokúsiť držať si odstup od Noelle, ale doriti s tým. Mala by nosiť podprsenku. Namiesto toho, tenký zdrap látky, ktorý ona nazývala blúzkou, ani trochu nezakrýval tvrdé obrysy jej bradaviek. Bradavky, ktoré mierili na neho, doslova prosili o jeho pozornosť po celý čas, čo boli u Dallasa. Pozornosť, ktorú by jej Hector mohol dať bez (malého) strachu. Ak sú Dallasove vízie pravdivé, a tie boli vždy, Hector by ju mohol mať bez toho, aby jej ublížil alebo ju zabil. Ako, tým si nebol istý.

A okej, teraz, po nejakom čase, si uvedomil, že Dallas mu neposkytol časovú os, kedy sa ten sex mal stať. O rok? O dva?Ani miesto nebolo spomenuté. Bolo to u neho doma? U nej? Alebo nejaký podradný motel, zatiaľ čo boli na misii? Bol Hector zdrogovaný, aby zostal zmäknutý? Alebo on a Noelle iba zaspali spolu na posteli a v skutočnosti sa nikdy nemilovali?Dallas povedal, že ich videl zobudiť sa, nahých a spolu, ale nikdy nevysvetlil samotný sex.

To je jedno. Na detailoch nezáležalo. Nemohol ju mať a hotovo. Lenže, čo ak sex s Noelle by priniesol Dallasovu skazu? Hector by sa za to nenávidel. Ale na druhej strane, čo ak sex s Noelle Dallasa zachráni? Dočerta. Nečudo, že bol z toho Dallas hotový. Chlap sa mohol zblázniť, zatiaľ čo sa pokúšal vyriešiť takúto situáciu, pochybujúc o sebe, po celý čas túžiac po spomínanej žene.

Hej, Hector ju chcel mať tak sakramentsky veľmi, až ho to bolelo. Bola až príliš božská pre jej vlastné dobro. Tie kožené nohavice jej obopínali nohy baletky. Nohy, ktoré mal ovinuté okolo ramien. A ten prívesok, ktorý jej visel medzi ňadrami, sa neustále hojdal, priťahujúc jeho pohľad. Sediac v Dallasovej obývačke, tak ležérne, ako keby si zostavovali vymyslený futbalový tím, zatiaľ čo Noelle bola na dosah Devynových rúk, Dallasových bozkov a pohladení od Hectora, bolo to drsné. Teraz, keď sa viezli po preplnenej ceste, ho obklopil jej sladký sexy parfum, a ústa mu vlhli. Ruky ho svrbeli, horeli.

Nie, aj bez tej veci s Dallasom, by ju Hector nemohol mať. Proste nemohol.

„Chceš sa porozprávať o minulej noci?“ opýtal sa jej, len aby prelomil to ticho. „Ignorovanie ju“ mu nepomohlo.

„Nie.“ Vykukla cez okno na strane spolujazdca, sledujúc budovu za budovou, postavené tak, aby vyzerali, že boli zložené z chrómu a skla. Niektoré sa týčili vysoko, niektoré boli široké, ale všetky boli v tomto bezútešnom dni rozsvietené ako vianočné stromčeky.

„A čo dnešné ráno,“ naliehal, „a prečo som ťa nezapojil do vyšetrovania?“

„Som múdre dievča. Už som na to prišla. Si príliš nebezpečný, bla, bla, bla, aj keď si mi neublížil.“

Tak pohŕdavá k niečomu, čo denne mučilo. „Mohol som.“

„Ale neublížil.“

„Stačí jeden zlý krok. Nebudem to s tebou riskovať,“ precedil.

„To už si povedal, opakovane. Ale dovoľ mi povedať ti niečo.“ Obrátiac sa k nemu, zazrela na neho. Tie oči boli búrlivé, tekuté striebro so zábleskami svetla. „Celý život som bola pre vlastnú rodinu nepríjemnosťou. Nabudúce, keď budeš chcieť urobiť niečo pre moje dobro, buď chlap a povedz mi to. Oni ma aspoň nenechali tápať v tme.“

To si zaslúžil. A nenávidel, absolútne nenávidel, že s ňou zaobchádzal rovnakým spôsobom, ako s ňou zaobchádzal Jaxon – alebo horšie. Ako keby bola otravným hmyzom, ktorý sa poľahky dal odohnať. A odrazu jej komentár o tom, že jej otec miloval „jej predstavu“, dávala zmysel. Jaxon si prial, aby bola iná. Jej otec si to prial zrejme tiež.

Mohli sa hanbiť, pretože bola dokonalá presne taká, aká bola. „Máš moje slovo.“

„Dobre.“ Uvoľnila sa, ale iba trochu. „Takže čo je plán B?“

„Nemôžem o tom hovoriť.“

„Ách! Nuž, tak mi povedz viac o tvojich rukách. Bol si s nimi u doktora, bol si vyšetrený?“ hodila na neho slová, každé jedno ako zbraň.

Napriek tomu odpovedal, šťastný, že nejako môže utíšiť jej zvedavosť. „Nie. Komu by som mohol veriť? Zabili by ma a ty to vieš.“ Ako veľmi to bolo divné? Prešiel od rozhodnutia, že nikdy sa nebude zhovárať o tom, čo dokážu jeho ruky, k rozhodnutiu hovoriť s pomstychtivou ženou o čomkoľvek, čo chcela vedieť.

„Skúšal si-“

„Všetko, áno. A aj keby som bol normálny, nechcela by si chodiť s chlapom ako som ja, to ti sľubujem.“

„Ďakujem ti veľmi pekne za to, že robíš rozhodnutia za mňa. Cením si to, vážne.“

Odkašľal si, nevšímajúc si jej sarkazmus. „Poviem ti o sebe nejaké veci, okej, a chcem, aby si počúvala. Na nič sa nepýtaj a nedívaj sa na mňa.“ Nečakal na jej odpoveď. Nečakal, kým sa odvráti od neho. Musel to urobiť, musel jej to povedať, a konečne udusiť medzi nimi ten plameň.

„Narodil som sa v Štvrti Štetiek a moji rodičia boli, no, očividne chudobní. Takže, aby zarobili peniaze, aby si mohli naďalej kupovať drogy, prihlásili mňa a môjho staršieho brata do boxerských zápasov. Pred každým zápasom boli deti asi týždeň držané v klietkach. Zaobchádzali s nami ako so zvieratami. Rozhodovali, čo budeme jesť, kedy budeme jesť, a nebolo toho veľa a nikdy ťa to dostatočne nenasýtilo. Museli sme vykonávať v klietkach aj potrebu. Takto sme boli poriadne zúriví, keď sme sa dostali von.“

Sklonil pohľad k sedadlu. Jej prsty boli zaborené do kože.

„Nikdy sme nebojovali medzi sebou,“ pokračoval. „Myslím tým mňa a môjho brata. To bola jediná vec, ktorú sme odmietli urobiť. Ale jedného dňa, počas zápasu, bol môj brat zabitý. Zabilo ho decko ako my, predané, využívané. Dievča. Deanovo mŕtve telo pritiahli pred moju klietku. Povedali mi, že nasledujúci deň budem bojovať s dievčaťom, ktoré ho zabilo. Ja... zbláznil som sa. Zabil som ju počas zápasu, a potom som zabil svojich rodičov. Podpálil som celý ring a všetkých v ňom. Keď som skončil, nezostalo tam nič okrem popola a ozveny nárekov.“

Jeho hlas pri konci zapraskal. A stále nekončil: „Utiekol som. Ukrýval sa. Našli ma autority. Dal som im falošné meno Hector Dean, pretože Dean bolo meno môjho brata. Tiež som si vymyslel vlastnú minulosť a oni ma umiestnili do systému náhradnej starostlivosti. Niekoľko rokov som bol vo vnútri taký otupený, že moje ruky boli v pokoji. Ale potom, jedného dňa, niekto na mňa veľmi zatlačil, a ja som ho nechtiac zabil. Upálil som telo na popol, tak ako som to urobil so všetkými v ringu, aby to nikto nikdy nezistil.“

Roztrasene sa nadýchol, zbierajúc viac odvahy. „Potom som sa pokúšal byť opatrný, pokúšal sa držať svoje emócie na uzde. A darilo sa mi, dokým som nestretol dievča. Kiru. Bol som len pubertiak a chcel som ju, a ona chcela mňa, takže sme sa začali schádzať. Veci boli spočiatku skvelé, bol som opatrný, a jednu noc som sa príliš vzrušil, keď sme sa rozhodli konečne sa spolu milovať, a zabil som ju tiež. Ale to už som ti povedal.“

Konečne ticho, tak ťaživé ticho. „Tak tu to máš. Celý môj život. Teraz už aspoň trochu rozumieš, prečo som ťa od seba odstrkoval? Nielen kvôli svojim rukám, ale kvôli sebe.“

„Á-áno.“ Hlas mala plný emócií, ale nebol si istý akými. „Aj tak by som ťa bola chcela,“ zašepkala.

Bola, povedala a to bolelo. Znamenalo to, že už nechcela. Nepodľahni. Teraz bolo v stávke viac než len jej život. „Teraz mi odpovedz na jednu otázku. S kým si to predtým hovorila cez telefón, ktorý ti chýbal a nazvala si ho cukríkom?“

„S Avou.“

Nemal by cítiť úľavu – ale cítil. Bolo to od neho hlúpe. Ale na druhej strane pochyboval, že na túto ženu niekedy zabudne.

A dopekla, práve sa postaral o to, aby sa ani ona už nikdy nedostala pod neho.

Byl slabý, prakticky člověk. Horší než člověk. Aeron ukázal sám sobě, jak se jejich jazyky proplétají, ale nedokázal se přinutit jednat. Později. Později by mohl, litoval, ale teď, všechno, co chtěl, bylo… ona. Olivia. Žena, kterou jeho malá Legie opovrhovala, žena, která právě dostala její zadek, podala si jí, ačkoliv aby byl upřímný byl jí rozptylován a chtěl jí vykopnut z pevnosti a to velmi brzy.

Ze způsobu, jakým ho uklidnila a okouzlila Vztek byl nesvůj, zkazila jeho hru. Dokonce i teď démon předl a těšil se, co se bude dít. Dychtivý, co bude následovat. Hloupé. Olivia byla rozptýlení, které si nemohl dovolit. Nechtěl o tom lhát. Nemohl ztrácet čas starostmi o ni, ošetřovat jí kdyby se dostala do potíží, a to udělá. Ona by se nebyla schopná ovládnout. Žena byla navržena proto, aby si "užívala," pro lásku bohů.

Každý jiný člověk by byl ochoten ji s tím pomoci - pomyslel si, ruce spadající vedle boků. Podívejte se na Williama. Sexy šťastný William. Bastard.

Moje. Anděl je můj.

Vztek? Vznáší nárok? Směšné.

Není tvá, a rozhodně není moje. Jenže touha, jako by si přála něco jiného.

Ve svém novém oblečení byla vystavena svůdnost její pokožky a nebezpečné křivky. Oba byly hříchy, které jim byli vlastní, čisté pokušení. Nikdo nemohl doufat, že odolá. Ani on. Chtěla polibek a něco v něm se domáhalo jí to dát. Pro jednou neměl sílu se odtáhnout. Kdyby byla schopna stisknout své rty, otevřít ústa pro jeho jazyk, a jen líbat. Vezme si její sladkosti, vezme si její nevinnosti. Vezme všechno, co bylo obsaženo v polibku.

A svaté peklo, ochutnal ji… chutnala jako hrozny, sladké, její jazyk váhavě hledal jeho. Její bradavky byly tvrdé a každých několik vteřin prohnula vzhůru boky, třela své jádro proti jeho erekci. V rozdílu k tomu, rukama sklouzla přes jeho ostříhané vlasy a její polibek zůstal něžný.

Byla by prvotřídní k řízení milence, udávání rozkazů.

Nikdy nepochopil, proč někteří z dalších bojovníků tíhli k ženám, které škrábaly a kousaly, dokonce rozdávaly rány během tohoto nejintimnějšího aktu. Nikdy nechtěl, aby před tím tak učinily. Proč přinést násilí bojiště do ložnice? Nebyl pro to žádný dost dobrý důvod. Není k němu.

V minulosti Aeronovi milenky chtěly, očekávaly větší intenzitu, než jim byl ochoten dát. Pravděpodobně proto, že vypadal jako motorkář, bojovník a zabiják a neustoupil z toho. Ale neměl jim dovolit, aby ho tlačily do děje rychleji, nebo tvrději.

Jeden z nich byl příliš silný a ony příliš slabé. Mohl by je příliš snadno zlomit. Tvrději a rychleji mohlo probudit jeho démona a Aeron odmítl podílet se na aktu s tvorem, který se nedokázal ovládat. Opět platí, že by mohl zlomit své partnerky.

Až na to… kdyby byl naprosto upřímný sám k sobě, byla tam malá touha, aby se pokusil o Olivii přes všechny hranice. Zřítil se přes okraj svého vlastního pocitu kontroly a to natolik, že by zaútočil a prosil a udělal cokoliv potřebné k dosažení svého vrcholu.

Vztek v jeho hlavě zavrněl.

Co se to s ním děje? Co bylo s jeho démonem špatně? S touto myšlenkou se Aeron obával o Olivii. Nechtěl jí ublížit. Neudělal by to. Prohloubil polibek, přičemž jí dával více než by byla pravděpodobně ochotná dát mu sama.

Ano. Víc.

Vztekův hlas byl jen šepot, ale znovu ho to vrátilo zpátky do reality; zvedl hlavu od Olivie. Netlač na mě! Ty bys měl být zticha.

Více!

I přesto, že démon byl vždy tichý v přítomnosti Legie, jeho dítěte, které ho uklidňovalo stejně jako Olivie, Vztek nikdy nechtěl, aby ji políbil.

Proč tímto způsobem reagoval na Olivii? Na anděla?

„Musíme zpomalit,“ odpověděl, nevěděl, co jiného říct.

Stejně nevrlý jako dítě, kterému byla odepřena sladká pochoutka, démon zakňučel. Více nebe. Prosím.

Více… nebe? Aeron vytřeštil oči. Samozřejmě. Pro Vztek Olivia musí představovat místo, kde démoni nikdy nebyli vítáni, takže měl nedosažitelné zdánlivě na dosah. I když, aby byl upřímný, Aeron nikdy předtím neměl podezření, že démon chtěl navštívit domov andělů. Andělé a démoni byli nepřátelé, po tom všem.

A možná to bylo špatné, ale nic jiného nevysvětlovalo démonovu… náklonnost k ní.

„Aerone?“ Její oční víčka se zachvěla a otevřela, řasy husté a černé, dokonalý rámec pro ty nádherné dětské modré oči. Její rty byly mokré a červené a pomalu si je olízla. „Tvé oči… tvé zorničky… ale nejsi naštvaný."

A co o jeho zorničkami? „Ne, nejsem naštvaný.“ Proč by měl, že ano?

„Jsi… vzrušený, ano?“ Ty rty zakřivené do chlípného úsměvu ho zachraňovaly od nutnosti odpovědět. „Tak proč jsi přestal? Dělám to špatně? Dej mi další šanci, prosím. Slibuji, že se naučím, jak na to. "

Odtáhl se o něco více a zamrkal na ni. „Tohle je tvůj první polibek?" Věděl, že ano. Nevím, co mámdělat, řekla dříve. Ale pravda ho zasáhla až teď. Andělé zůstávají naprosto nevinní, i v tomto? Není divu, že si Bianka zvolila pohybovat se na obloze s Lysanderem. To bylo… opojné.

Olivia přikývla. Poté, překvapivě, mu nabídla další úsměv. „Dalo by se to říct? Myslel sis, že jsem to už zažila?“

Ne tak docela, ale nechtěl pokazit její vzrušení. Navíc, se mu trochu moc líbila její nezkušenost. Líbilo se mu, že je její první, její jediný. Líbila se mu posedlost, která v něm zaplála s nároky.

Sobectví, které bylo špatné na mnoha úrovních. „Možná bychom měli-“

„Udělat to ještě jednou,“ řekla, když spěchal pryč. „Souhlasím.“

Nevinnost a dychtivost, zabalené v takovém hezkém balení. Ach, ano. Opojné. „Ne, to není to, co jsem chtěl říct. Možná bychom se měli zastavit.“ Než si bude představovat mnohem víc než polibek.

Než si představí sám sebe a Vztek v nebi. Je nebe, ze kterého by možná nikdy nechtěl odejít.

„Jenže tentokrát,“ dodala, jako by vůbec nepromluvil, „budu velet já. Vždycky jsem to chtěla zkusit. No, až když jsem tě potkala. "

Byla silnější, než vypadala a podařilo se jí ho strčit na záda, hladká bavlna se otírala o jeho holou kůži. Bez svolení si mu sedla obkročmo kolem pasu. Její sukně byla tak krátká, že vyjela nahoru po jejích stehnech a nechala ho nahlédnout na její kalhotky. Byly modré, stejně jako její košile a malé. Tak moc malé.

Ústa mu vyschla, dal jí ruce na kolena, tlačil je dál od sebe. Dříve než se mohl zastavit, se o ní začal otírat svou erekcí. Dobré nebe. Sakra, sakra, sakra. Nebe. Neměl by to dělat.

Více.

Se zasténáním naklonila hlavu a hedvábná délka vlasů mu polechtala podbřišek. Její ňadra se vyklenula vpřed, bradavky stále tvrdé a viditelné skrz košili. Bylo zřejmé, že na sobě neměla podprsenku.

To ho potěšilo.

Jejich pohledy se setkal, pálil jeho duši. „Nedělala jsem si legraci, když jsem ti řekla, že potřebuji rozptýlení. Útok Legie mi připomněl, co mi dělali ostatní démoni. A já chci zapomenout, Aerone. Musím na to zapomenout.“

„Co ti to udělali?“ přistihl se, jak se ptá, i když si říkal, že není důležité, co se stalo.

Okouzlení vášní jí částečně opustilo, ztmavly jí duhovky a zavrtěla hlavou. „Nechci o tom mluvit. Chci se líbat.“

Sklonila se, ale odvrátil hlavu. „Řekni mi to.“ Zjistit to, bylo najednou důležitější než najít své vlastní potěšení.

„Ne.“ Její rty se sevřely.

„Mluv.“ Chtěl se dozvědět pravdu a pomstít ji. Jak jednoduché to je.

Vztek zavrčel na souhlas.

Její zavrčení je oba překvapilo. „Kdo by si pomyslel, že si budeš chtít povídat než dělat… jiné věci."

Zaskřípal zuby. Tvrdohlavá žena. „I kdybychom se znovu políbili, nebudu s tebou spát,“ řekl. Lysandrovo varování se mu vynořilo v hlavě. Neposkvrň ji.Nebo tě pohřbím a spolu s tebou všechny, které miluješ.

Ztuhl. Jak mohl zapomenout na takovou hrozbu?

„Nepožádala jsem tě, abys se mnou spal, nebo ano?" Jak ostýchavě a správně zněla. „Jak jsem řekla, chtěla jsem jen další polibek."

Možná, že to byla pravda. Možná, že ne. Její hlas nelhal, ale on odmítl uvěřit. Nechtěl tomu věřit. Ne že by někdy přiznal něco takového nahlas. Kdyby se s ní miloval, po čemž jasně toužil, očekávala by víc. Ženy vždy očekávaly mnohem víc, ať už se mu to líbilo nebo ne. Nic jí nemohl dát. Nejen proto, že byl jejím výkonným učitelem. Byla komplikací, připomněl si. Nepotřeboval je.

Víc!

„Kdybych tě políbil znovu,“ řekl a myslel tím drž hubu, už drž hubu, „Nebudu tě později objímat.“ Polibek nebyl ničím "víc,"řekl si. Polibek není špinavý. Polibek byl jen polibek a ona byla na něm, pro dobro bohů. „Nic to mezi námi nezmění.“ Je nejlepší, aby vše pochopila teď. „A očekávám, že mi řekneš, co se ti stalo.“

Vyjednávání? Opravdu? Nemohl odolat.

„Jsem sebejistá agresivní žena, takže je v pořádku, že to mezi námi nic nemění.“ řekla s ležérním pokrčením ramen. „Mazlení není prioritou, tak jako tak. Ale mluvit o tom, co se stalo? To ti nemůžu slíbit. "

Líbilo se mu "sebejistá", a "agresivní"žena. Která se nebojí na něj vyšplhat a pevně spojit jejich rty. Opravdu po něm žádala jen polibek a nic víc? To ho potěšila. Skutečně. Nezklamala ho. Ani trochu.

„Právě teď, chci jen používat ústa a své tělo,“ dodala s červenáním, už ne tolik sebejistě. „Ale neboj se. Budu se o tebe otírat jenom trochu. Takže pokud jsme skončily s tímto rozhovorem, můžeme jít na to?“

I přes jeho zklamání a radost, že byla ochotna ho políbit, aniž by očekávala něco jiného, se v jeho krvi zažehl oheň. Brzy jeho žíly byly jako řeky lávy, každý sval zaťatý a připravený, spalován. Chtěla použít své tělo? Prosím, prosím, prosím.

Řekl jsem víc!

Svářel se v ní zvláštní mix nevinnosti a sladké touhy.

Zmítalo jím znechucení i nadšení.

Měl by to hned zatavit, než se věci vymknou mimo kontrolu.

Kontrola. Sakra. Potřeboval ji k racionálnímu jednání, aby se z toho dokázal vymluvit. Vlastně, potřeboval si promluvit se svým malým démonem a pak odejít.

„Jak jsi mi připomněla, mohla jsi dnes zemřít,"řekl temně. Dobrý. Nic ho nerozrušilo více než myšlenky na smrt. „Jsi snadno zranitelná.“ Kromě toho, že. „Tak?“

„No a?“ Mohl jen zavrtět hlavou. Stejně jako lidé, které vždycky pozoroval, nezdálo se, že se starala. Nebyla na kolenou a neprosila o více času. Samozřejmě neměla v úmyslu tak učinit. Zaťal zuby, až ho rozbolely. Měla by žebrat.

„Skončili jsme teď s mluvením?“ Zeptala se, ruměnec se prohloubil „Pokud ne, myslím, že bych se měla sama sebe znovu dotknout. Předtím, se mi to líbilo. Možná, že se mi to bude líbit ještě jednou.“ Aniž by čekala na jeho odpověď, vzala svá ňadra do rukou a zasténala. „Ach, ano. Líbí se mi to."

Možná se po tom všem nečervenala. Možná byla opilá slastí.

Polkl. „Ne, neskončili jsme. Proč nemáš strach ze smrti?“

„Všechno a každý má svůj konec,“ řekla a červenání se vytrácelo. „Myslím, že tě brzy zabijí, a i když jsem nenáviděla tu myšlenku, neuvidíš mě plakat. Vím, co se stane a přijímám to, co nemůže být změněno. Snažím se žít, dokud můžu. Zatímco můžeme. Povídat si o tom v posteli, je špatné. "

Cítil, jak mu zaškubal sval pod okem. „Nezabijí mě.“

Uklidnila se a její vzrušení se vytratilo. Snažil se netruchlit nad tou ztrátou. „Kolikrát ti to mám říkat?“ Řekla. „Nemůžeš porazit anděla, kterého pošlou, aby tě zničil.“

„Řekni mi něco jiného. Ztratila jsi svoji nesmrtelnost pro zábavu a okamžitě běžela ke mně. To znamená, že čekáš, že ti poskytnu tuto zábavu. Proč jsi to udělala? Proč ses vzdala všeho a spolehla se na mě tak silně, když mám být zničen? "

Nabídla mu smutný úsměv. „Raději být s někým na krátkou dobu, nežli vůbec.“

Její tvrzení mu připomnělo, co onehdy v noci řekl Paris. V tomto měl pravdu. To oni se mýlili. „Mluvíš jako můj přítel. Velmi hloupý člověk.“

„Jsem hloupá, měla jsem si vybrat jeho místo tebe. Lepší hlupák, který hraje hru, než ten, kdo zůstává v ústraní.“

Vycenil zuby v úšklebku. Ať tě ani nenapadne být s někým jiným, chtěl řvát.

Vztek taky vybuchl. Nezlobil se na Olivii, ale na Parise. Démon mu ukázal hlavu válečníka na podnose, bez těla.

Aeron okamžitě vystřízlivěl. Oh, ne, to ne. Bude muset s Parisem odejít. Sám.

Ona je moje.

Ne, moje, odsekl, ale pak si uvědomil, co udělal. Myslím, že nepatří ani k jednomu z nás.

Říkal jsem ti to. Teď už můžeš prosím držet hubu?

„Skončili jsme už s mluvením?“ Jeden z Oliviiných prstů prozkoumával plochost jejího bříška a kroužil kolem pupíku. „Nebo uděláme tento rozhovor zajímavější?“ Okusovala si spodní ret, uvažovala. „Jo, já vím, o čem můžeme diskutovat. Mohou lidé opravdu zemřít kvůli potěšení?“

Oh, no sakra. Už ne.

Neposkvrň ji.„To se nikdy nedovíme.“ Posadil se. Měl v plánu jí zde zanechat. O samotě. Vzrušenou, ale o samotě. Touha zavraždit svého přítele neudělala nic pro zmírnění jeho potřeby. Ani Lysanderova výhružka nepomohla. Vzdálit se byla jeho jediná další možnost.

„No, možná ne, ale slibuji ti, že to zjistím.“

Teď ztuhl. Jak daleko by andělé zašli pro odhalení pravdy? Když ta otázka proletěla přes jeho mysl, penis mu zapulzoval. Představa jejího těla, její vlastní ruce mezi nohama, prsty hluboko potopené. Hořel. Drazí ... bohové ...

„Ne. Budeš se chovat slušně.“ Ta slova sotva zachraptěl. „Teď musím odejít.“

Zůstaň! Přikázal Vztek.

Bohové mu pomozte, udělal to. Zůstal. Tak snadno, jako kdyby byl připoután k posteli, jeho boj byl pryč, než měl čas ovlivnit to.

„Dobře. Ale opravdu si přeji- Ne!“ Zopakovala ještě důrazněji. „Můžeš odejít, až skončíme. Jedině potom.“ Oliviina paže ho ovinula pevně okolo krku, její ruce sevřely jeho vlasy, nehty škrábaly pokožku. „Vím, co musím udělat.“ Spojila jejich rty v polibku, jazykem vyrazila vpřed.

Ach, ano. Rychlá studie.

Její rty překryly jeho, jejich zuby se srazily. Teplo… mokro. To spojení ho připravilo o myšlení. Byla vše, co potřeboval. Vším po čem toužil. Jediná věta zaplavovala jeho myšlení: Dokonči to.

Ano. Ano! Víc.

Zasténala, opojný zvuk. Když se o něj otřela, cítil její vlhkost i přes své kalhoty. Jeho ovládání zmizelo. Jeho odpor zmizel. Setkal se s ní uprostřed pohybu. Nestačilo to. Stiskl její zadek a nutil jí pohybovat se rychleji. Silněji. Hlouběji.

„Chci se tě dotýkat všude,“ zachraptěla, když se jejich ústa odtrhla. „Chci tě ochutnat, všude.“

„První jsem na řadě já. Já.“ Ne, ne, ne. Chraň se jí opustit, nechat jí tu.

Prolíbala si cestu k jeho bradě, poté se přesunula níž pro snadnější přístup k jeho hrdlu.

Ano prosím. Zůstaň celý den, celou noc.

Víc, znovu požadoval Vztek.

Víc. Ano. Více-Ne! Sakra. Nedomáhej se jí Vzteku. To mě přinutí prchnout z místnosti, jasné?

Víc.

Je to jediné slovo, které znáš?

Víc, zatraceně.

Aeron zavrčel. Dnes nikdo nechtěl spolupracovat.

„Proč já?“ Obrátil Olivii naznak, opět jí přitiskl dolů, chtěl tak zastavit tohle šílenství, ale olízl prohlubeň mezi jejím krkem a ramenem. Bušení pulsu vypadalo příliš chutně, aby ho ignoroval. Hlupák. Hloupý démon. Krásná žena.

Jeho ruce hnětly její ňadra z vlastní vůle. Zatracená chyba. Byly perfektní, bradavky těžší, než si myslel. Udržuj konverzaci. Odtáhni své ruce pryč.„Musím být vším, čím andělé pohrdají.“ Koneckonců, jeho zlé skutky byly vystaveny po celém těle tak, aby je celý svět viděl.

„Oba jste dobří, to vím. A já nutně potřebuji potěšit.“ Omotala okolo něj své nohy, uzavřela mezi nimi veškerou vzdálenost. „To se ti líbí, že?“

Sakra, sakra, sakra. Další perfektní tah. „Nejsem dobrý.“ Ne ve srovnání s ní. Ve srovnání s nikým, doopravdy. Kdyby věděla jen o polovině věcí, které udělal, nebo udělá, utekla by od něj. „Jak můžu být s někým, jako jsi ty? Jsi anděl.“ Anděl, který ho pokouší tak jako nikdo jiný.

Nebe.

„Jsem padlá. Pamatuješ? Jsem unavená z toho, jak musím poslouchat to, co říkáš. Jak vyslovuješ můj druh a někdo jako jsem já. Dráždí mě to. A víš jak těžké je vydráždit anděla? Dokonce i jednoho z padlých?“ Její ruce mu sklouzly přes záda, přes štěrbinu, které ukrývala jeho křídla. Zkoumala dál a našla jemné membrány.

„Je mi líto, jestli mé kárání zraňuje tvé city, ale- Není mi to líto!“ Pohladila ho.

Řev blaženosti, mu pootevřel ústa. Musel se natáhnout přes její hlavu a chytit se čela postele, aby něco nerozbil, opilý návalem blaženosti se udělal. Zatracený. Byl zatracený. Už mu nezbyl žádný odpor.

Pot mu v kapkách stékal přes jeho kůži, krev se mu ohřála o další stupeň. Nikdo nikdy… To bylo poprvé, kdy to někdo… Jak věděla, co má udělat?

„Znovu,“ přikázal.

Víc, Vztek souhlasil.

Oliviiny prsty opět přejely přes skrytá křídla. Znovu blaženě zařval, nemohl popadnout dech. S prvním dotekem se jeho myšlenky roztříštily. S druhým, uspokojil ozvěnu svých potřeb. Dokonči to.

Víc než polibek? Sakra ano. Dal by jí to.

Víc, víc, víc.

Olivia zvedla hlavu a olízla jednu z jeho bradavek. „Mmm, Vždycky jsem to chtěla udělat.“ Znovu jí olízla. A znovu. Ale brzy jí to nestačilo a tak okusovala ten pevný pupen svými zuby.

Aeron ji nechal okusovat ho. Něco, co by nikdy nedovolil jiné ženě udělat. Byl příliš ztracen, aby ji zastavil a část z něho nechtěla, aby ji zastavil. Jedna jeho část, stejně jako jeho démon, jen chtěla víc. Sakra, co s ním udělala. Jeho kontrola se rozpadla.

Její pozornost se obrátila na jeho druhou bradavku. Tentokrát nelízala, kousala. Byl překvapen, když zjistil, že se nakláněl pro další kousnutí, nedočkavý. K jeho překvapení, její počínání v něm nevzbudilo hněv, jak vždy čekal. Ani si nevzpomněl na jeho Poprvé se ženou, jak také předpokládal. Byl za to rád. Přiznání jeho pocitů vůči jeho partnerce bylo intenzivní, nekontrolovatelné vzrušení.

A přesto chtěl víc. Rychleji.

Víc!

Pustil se čela postele a vrátil se k Olivii, uvádějící ho k vrcholu. Prokousala si cestu po jeho břiše dolů, nehty škrábala kůži, její chraplavé sténání se mu ozývalo v uších. Sevřel lem košile a prudce jí vytáhl materiál přes hlavu a uvolnil ta nádherná prsa. Měl by se jí dotýkat jenom přes nenáviděnou bariéru košile, ale nyní viděl, že její bradavky jsou jako malé švestky. Byl hladový, tak hladový. Zvedl svůj pohled a pohlédl na ni. Její žaludek byl krásně heboučký.

Ach, ano, hebký, pomyslel si, když pohladil její horku kůži. Jeho potetované ruce byly skoro obscénní na tak křehké ženě, ale nedokázal se přinutit odtáhnout. Kde je jeho síla, co?

Pryč, stejně jako jeho smysl pro kontrolu.

Její prsty se omotaly kolem jeho. Pozoroval rozdíl mezi nimi. Nevinnost a bezbožnost.

„Krásné,“ vydechla.

Myslela si to?

„Myslím, že si ho nechám propíchnout,“ řekla a sledovala prsty kolem jeho ruky.

Jeho pohled střelil na její tvář zrudlou vášní, „Co chceš propíchnout?“

„Můj pupík.“

„Ne,“ absolutně ne. Nádherným klenotem byla její kůže, jiskřila tak jako její oči. Ústa se mu naplnila slinami. Chtělo se mu tam zabořit jazyk. Pak by se přesunul níž. Ochutnával.„Neuděláš to. Jsi anděl.“

„Padlý.“ Její úsměv byl pomalý a zlý. „Myslela jsem si, že jsme skončili s povídáním. Zejména proto, že jsme dělali něco, za co jsem velmi, velmi ráda a chci to udělat znovu. Chci tě ochutnat.“ Přisunula se zpět, olizovala jeho pupík, jazykem kroužila přes jeho tetování.

Aeron zasténal, uvolnil se na posteli. Ten nezbedný jazyk byl horký, zuby stále ostřejší. Stal se závislým na jejich doteku. Více. Prosil.

Až… její prsty pracovaly na knoflíku u jeho kalhot. Zasáhla ho realita. Chtěla to dokončit. Nemohl to dovolit, připomněl si. Příliš mnoho bylo v sázce.

Nenáviděl realitu.

Rozumný. Buď rozumný. Popadl ji za zápěstí, aby ji zastavil. „Co to děláš?“ Věděl, že ten chraplavý hlas patří jemu?

„Chci vidět tvůj,“ olízla si rty, tváře se jí znovu zabarvily, „Tvůj penis."

Málem se zadusil vlastním jazykem. Mysli.

„Pak bych ho chtěla sát,“ dodala, hlas se jí mírně třásl.

Drazí...bohové ... pomyslel si znovu. Někdo potřeboval říci Lysandrovi, že již byla na cestě ke zkažení. Nebyla by to Aeronova chyba, kdyby to nedovedl do konce. „Neuděláš mi to.“

Blázne!

Podívejme se. Jeho démon se naučil další slovo.

Přejela jedním z těch hříšných prstíků přes jeho žaludek a kolem jeho bradavky, ruka se jí chvěla stejně jako její hlas. „Ale já chci. Hříšně.“

„Jsi anděl,“ připomněl jí asi po tisící, důrazně zavrtěl hlavou. Mohl být vrahem, ale nebyl sprostý.

To bys mohl být. Démon?

Bohové, chtěl být.

„Ne,“ řekl znovu v jejich prospěch. Jeho, Olivie a Vzteku. Ztrať se, křikl na démona. Nejsitady vítán. I když se Vztek choval dobře.

„Argh! Kolikrát ti to mám říkat? Já jsem to začala.“

„Ano, ale já nebudu zodpovědný za tvou zkázu.“

Zúžila oči a praštila ho pěstí do hrudi. „Dobře. Jako sebejistá, agresivní žena vím, že si můžu najít někoho jiného. Chtěla jsem, abys to byl ty, ale jak jsem se naučila v posledních několika dnech, ne vždy dostaneme to, co chceme. William se mnou flirtoval, myslím, a je jasné, že se mu líbím, že… víš. Sexuálně."

Oddálila se od něj jako by skutečně chtěla splnit své výhružky a odejít. Pravděpodobně by to udělala, tygřice, a to navzdory skutečnosti, že zaváhala se slovem sex, což dokazuje, že nebyla tak sebejistá a agresivní. Chtěla mu věřit a díky vrčení Vzteku vybuchl a chytil ji za ruku. Hodil ji zpátky na matraci.

William se jí nedotkne. Nikdy.

Když zastavil její vrtění, zakryl ji celou svou hmotností. „Jen proto, že ti to neudělám já, neznamená, že to udělá někdo jiný. Jsem zoufalý.“ Jak mluvil, posouval svou ruku po jejím stehně. Měkké ... teplé ...

Moje.

Další požadavek od Vzteku, ale nedokázal protestovat. Její kolena poklesla. Teplá? Ne horká. Prorazil si cestu do jejího horkého jádra. Byla dokonalá a mokrá. Tekla. Jeho palec se třel o sladký bod.

„Ano,“ vydechla. „Ano. To je tak dobré… je to, co jsem si představovala…“ Zavřela oči a zaryla mu nehty do zad.

Mimo dosah jeho křídel, ale i tak to pro něj bylo vzrušující. Měl v úmyslu uvolnit jeden prst v ní, ale zavzdychala…chválou ... její pohlazení ... Jeho touha opět šplhala do výšin a on do ní strčil prst. Opatrně. Nezdálo se, že by byla proti. Ne, zdála se potěšená.

„Ano.“ Zasténala tentokrát. Její koleno se o něj otřelo. „Více.“

Bezmocný poslechl, bylo by to tak vždy, kdyby byl s ní? Přesunul se k druhému prsu. Svíjela se a mlátila okolo sebe, až si myslel, že poteče krev. Jeho penis byl uvězněný, díky bohům, nebo by v té chvíli do ní začal bušit.

Smůla, že. Jeho penis byl uvězněný, proklínal bohy.

Do ní. Chtěl v ní být.

Poté co mu vybuchne v náručí, křičící a žebrající, pochvalující jeho jméno se jí musí zbavit. Způsobila příliš mnoho problémů, zamlžila jeho zdravý rozum.

Buď rozumný, připomněl si. Vezmi jí do města.

Drž ji, Vztek zakňučel.

Říkal jsem ti, abys byl zticha, vyštěkl. Nechtěl se pouštět do války se svým démonem, stejně jako s jeho vlastními potřebami.

Proč byl Vztek tak hlasitý? znovu uvažoval. Ženy nejsou ničím, než trestem. Přišel na to, co démon viděl na Olivii. Na tom, co zastupovala. Nebe. To naléhání ...

Byl mu démon více podobný, než si myslel? Oběma se líbilo, co udělali, ale zároveň nenáviděli zabíjení. Vždycky předpokládal, že si to démon svým bláznivým způsobem užíval. Ale co když Vztek byl vždy stejně bezmocný jako Aeron? Snažil se očistit?

„Aerone?“

„Ano,“ zaskřípal zuby, Oliviin hlas ho vytrhl ze zamyšlení.

„Přestal jsi,“ řekla přes svoje funění. „Potřebuji víc. Nepřestávej, prosím.“

Vrátila se ke svému smyslu pro slušnost. Okouzlující. Nechtěl jí slyšet prosit; to pouze oslabilo jeho rozhodnutí. Nechtěl poslouchat Vztek.

Umlčel jí jediným způsobem, který mu zbýval. Přitiskl ústa na Oliviina a políbil ji.

Chtěl postupovat jemně, tak jak byl zvyklý, ale ona nechtěla nic z toho a vyrazila mu naproti, její jazyk tančil přes jeho, zuby se srážely.

Brzy se proti němu znovu svíjela, sténala. Dokonce proklouzla mezi jejich těly a sevřela mu penis. Zasyčel rozkoší, bolestí. Nebyla něžná, a ačkoliv o tom nic nevěděla, její pohyby příliš trhané, její dotek byl tak vítaný. Přistihl se, jak jí vychází vstříc. Tvrdě, rychle, nekontrolovatelně.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

Nepřestal. Nemohl. Kroužila prsty po hlavičce jeho penisu, roztírala jeho vlhkost. Po několika sekundách došel do bodu, odkud nebylo návratu. Realita nebyla důležitá.

„Nepřestávej,“ řekl jí.

„Je to tak… jen trochu… více…,“ Držel jí pevně. „Aerone.“

Opět sebou trhl rozkoší. Když se ozvalo další zaklepání, utišil se.

„Neopovažuj se přestat,“ Olivia zasténala, její jazyk znovu vklouzl do jeho úst. Nehty zarýval do její pokožky, držel jí roztaženou.

Dovnitř a ven, pumpoval prsty. Stiskla ho víc, poškrábala ho na kůži, ach bohové, to pálení bylo tak skvělé. Tak zatraceně skvělé. Přejel jí palcem přes klitoris, až znovu vykřikla. Hlasitě, dlouze a s takovou radostí, že ho zaplavila vlna hrdosti. A s hrdostí přišlo jeho vlastní uvolnění.

Uvolnění tak skvělé až mu bylo jedno, že jeho semeno tryská po celém břiše. Nestaral se o své sprosté výkřiky, udeřil svou volnou ruku do čela postele, až zapraskalo dřevo. Nestaral se o, že to co udělal, ho zatratí v Lysanderových očí.

Ozvalo se třetí zaklepání, Aeron se zhroutil na Oliviinu hruď, naprosto vyčerpán. Lapal po dechu, potil se. Převalil se na bok, aby jí svou váhou nerozdrtil.

„Dobře,“ řekla po chvíli uvolněně. „Teď si můžu odškrtnout jednu položku na mém seznamu úkolů. Dobrá práce, a děkuji ti. Vím, že se jiní muži rádi mazlí, ale zmínil si, že se to nestane…tak…,“

Odchází, pomyslel si, oči rozšířené šokem. Jenom tak.

Peklo. Ne. Naklonil se k ní, aby jí řekl jaký je blbec. Chtěl jí vzít do náruče a donutit jí k mazlení, ale ozvalo se další zaklepání na dveře. Frustrovaně se zamračil, omotal okolo ní prostěradlo, vyskočil na nohy a zamířil ke dveřím. Někdo si dnes přál zemřít.

Jej nohy, obuté v tenkých črievičkách, ktoré sa pred niekoľkými hodinami objavili v kuchyni, dopadali na ostré hrany kameňov a konárov, keď rozrušene bežala Šepkajúcim lesom, takmer sa pokĺzla na moste, ktorý preklenoval nepokojnú rieku, ale ona stále bežala, držiac si sukňu vysoko nad členkami.

Svetlá z dediny boli na dohľad. Teplo žiarili aj cez opar sírnatej mágie. Bojovala s nutkaním zvracať, ale hlava-nehlava jej bežala v ústrety, dávala pozor len dosť na to, aby si nezlomila krk. Ak by sa jej to stalo, zomreli by nevinní. Jej otec so svojim učňom vždy použili neviniatka. Vraveli, že ich krv je viac vitálna. Bohatšia. Čistejšia. Ale nie dnes v noci, sľúbila si, dnes nie!

Potkýnajúc sa k okraji dediny musela zastať, aby dokázala presne určiť polohu toho zla. Zarezala si malú linku do dlane, ale nedovolila krvi dotknúť sa zeme, zašepkala svojej mágii, aby povstala a pomohla jej vypátrať jej temných príbuzných. Jej sila na odpor zaváhala. Nevinní, pobádala ju, nevinná krv. Hľadaj nevinnú krv.

Teraz už žiadne zaváhanie. Jej sila sa vinula dedinou v zábleskoch najhlbšej červenej, vydala sa v ich stopách. Okolo domov s okenicami zatvorenými na noc a opustených dvorov, cez pustú hlavnú ulicu a jasné okolie dediny pokryté zeleňou.

Jej sila pri nájdení zla zasyčala, sama sa začala ovíjať okolo mužského krku v náznaku škrtenia, ale Liliana ju pritiahla späť k sebe. Počkaj. Počkaj. Budeme mať len jednu šancu. Čarodejníci krvavej mágie mali moc ukradnutú od tých, ktorí sa nemohli sami brániť, bol silnejší ako Liliana, ktorá využívala len svoje vlastné rezervy.

Tento bol chudý, pekný muž, jeho tvár bola pravdepodobne dôvodom, prečo bol schopný presvedčiť mladú dievčinu z dediny, ktorá mu teraz ležala pri nohách, aby sa s ním stretla za takejto temnej noci. Teraz ležala v bezvedomí na tráve, čarodejník nad ňou s nožom v ruke odriekaval zaklínadlo. Tá čepeľ, Liliana vedela, že bola zanorená v bruchu dievčaťa. Pomalá, mučivá smrť, jej krv vytekala kvapka za kvapkou, zatiaľ čo vrah si pokojne užíval jej agóniu, rástol opitý jej životnou silou, jej smrťou.

Sila zažiarila vo vzduchu, keď čarodejník nad dievčaťom urobil okultné znamenie a Liliana si uvedomila, že bol jedným zo starších, aj napriek jeho zdanlivo mladej tvári. Starý a silný. To je bláznovstvo, vravela jej jedna jej časť, vzdať sa života pre jedno dievča, keď sem prišla zachrániť jedno kráľovstvo. Ak Liliana zomrie, Pán Čierneho hradu si nikdy nespomenie, nikdy sa nevráti.

A Elden padne do otcových pazúrov navždy.

„Nie," zašepkala, bojovala s tým hlasom, tou časťou Krvavého čarodejníka, ktorá sa v nej točila nakazená jeho vlastným zlom.

Jeden život mal cenu všetkého. Ako mohla Liliana dúfať, že zachráni kráľovstvo, ak bude ochotná podriadiť sa zlu, keď stálo priamo pred ňou?

Vystúpila z tieňov, tichými krokmi vykročila smerom k čarodejníkovi. Ale vycítil ju, otočil sa. „Liliana!" Prekvapenie. „Tvoj otec ťa hľadá." V očiach mu zaiskrila chamtivosť. „Takže to budem ja, kto ťa k nemu vezme."

„Akú odmenu ti ponúkol?"

„Pozemky, bohatstvo, moc." Zakýval hlavou v ohavnej paródii radosti. „Dohoda s Ivesom bola ukončená," povedal, odvolávajúc sa na muža, s ktorým ju chcel otec zosobášiť – s alebo bez jej súhlasu. „Ten, kto ťa nájde, ťa dostane za manželku a do postele." Svoj odpor sa ani nepokúšal skryť. „Si jeho dcéra."

To spojenie ho poháňa, pomyslela si, to z nej robilo cenu, aj keď išlo o spojenie s takou škaredou bytosťou. S Bardovým nožom, ukrytým v záhyboch šiat, pristúpila bližšie. „To je dôvod, prečo si v tejto dedine?"

„Ostatní sú roztrúsení po všetkých kútoch kráľovstva, ale ja som vedel, že urobíš niečo nečakané. Nespúšťal som z teba oči – si múdrejšia ako si ostatní myslia."

Pri pomyslení, že ju sledoval, je nabehli zimomriavky. „Vieš, čo sa hovorí o tom, že sa stane takým ako ty, ktorí prekročia hranice Priepasti." Dokonca aj jeho otec sa toho obával, nikdy by sa neodvážil ani nohou vstúpiť do tejto oblasti.

Obzrel sa. „Opustíme toto miesto hneď, ako si doplním sily."

„Áno." S tým vyrazila, idúc mu po krku.

Zlyhala.

Špička jej noža sa stihla dotknúť len jeho lícnej kosti, keď bola s brutálnou silou odhodená dozadu. Odplata jej vlastnej mágie ho prinútila zatackať sa, ale nezložila ho. Aj keď koža na jeho líci groteskne odstávala, obrátil sa k dievčaťu za sebou. „Najskôr si pochutnám na nej. Potom sa postarám o teba." Pobozkal to dievča, nechty zlomyseľne zanoril do jej prsníka. „Škoda, že nebudem mať čas užiť si ju."

Kvôli bolesti v rebrách nebola schopná dýchať, ale jednako sa pokúšala plaziť smerom k nemu. Ten bastard si myslel, že ju porazil, ale nie. Ale aj tak už bolo príliš neskoro. Zaklínadlo čarodejníka bolo hotové, klesol na kolená a ku krku dievčaťa priložil nôž.

„Nie!"

Začal sa smiať... a potom sa jeho hlava otočila smerom k nej, oči vypúlené, pretože jeho väzy boli v okamihu zlomené jediným tvrdým chňapnutím silných rúk vytvorených z nočných tieňov.

***

Teplo na jej tvári, teplá vlhká handrička. Bolesť v hrudi, utešujúca vôňa aromatického čaju. Zdvíhajúc ťažké viečka, hľadala odpovede v tvári škriatka, ktorý sa stal jej najbližšou priateľkou. „Jissa." Jej hlas bol zachrípnutý, hrdlo vysušené.

„Ach, si hore, konečne si sa prebudila." Slzy, veľké a krásne modré, sa valili po Jissinej tvári dokonca aj keď jej pomáhala sadnúť si a pridržiavala jej pohár pri perách. „Myslela som si, že si mŕtva. Úplne mŕtva."

Po niekoľkých glgoch vodu odstrčila, Liliana sa dotkla priateľkinej ruky. „To dievča?"

„Je v bezpečí, bezpečí." Jissa si zotrela slzy, ale ďalšie stále pribúdali. „Nič si nepamätá, vôbec nič."

„Dobre." Zalial ju pocit viny, spýtala sa: „Bard?"

Jissa ju potľapkala po ruke. „Bojí sa o teba, vôbec sa nevzdialil od dverí. Toľko trápenia."

Liliana si nebola celkom istá, prečo Bard stojí na stráži, ale nemienila svojimi pochybnosťami narušiť Jissinu dôveru. „Ako dlho som spala?" spýtala sa, uvedomujúc si, že má znovu na sebe tie hrubé, hnedé šaty.

„Odkedy ťa pán včera v noci priniesol domov. Teraz je ráno, slnko vysoko." Jissin hlas stíchol. „Hneval sa. Veľmi sa hneval."

„Je mi to ľúto."

Jissa zakývala hlavou, otierala si tie krásne slzy. „K Jisse hovoril veľmi potichu. Ale ty – bude vrčať, vrčať a hnevať sa." Po tých zašepkaných slovách sa dvere s treskotom otvorili.

Ozvalo sa prekvapené zapišťanie, Jissa pozrela z Liliany na zúrivého muža vo dverách. Liliana videla, ako jej priateľka zaváhala, vedela, že škriatok bojoval s nutkaním zostať a čeliť Strážcovi Priepasti s ňou, ale ona zakývala hlavou. „Choď, Jissa."

Vytreštené, vlhké oči sa stretli s jej vlastnými. „Liliana..."

„Ššš. Rada by som si neskôr dala z tej malinovej šťavy."

„Áno, áno. Pripravím ti ju. Sladkú a bohatú a chutnú."

Pán Čierneho hradu veľmi opatrne za Jissou zatvoril dvere, potom sa otočil k posteli, ruky v rukaviciach si prekrížil na hrudi. „Ušla si."

To nebolo to, čo očakávala, že jej povie. „Iba som tomu dievčaťu chcela zachrániť život."

„Nemala si dovolené opustiť Čierny hrad."

Nemohla sa ne neho ďalej dívať, bolel ju krk. Pozrela dolu, ruky si položila na prikrývku nazbieraný na bruchu. „Budeš ma musieť poslať do žalára."

„Roztrhala si si šaty."

„Nie!" Jej nádherné červené šaty, tie najkrajšie šaty, aké kedy vlastnila. Veľká kvapka jej dopadla na ruku.

„Neplač," vyštekol rozkazovačne.

Zasmrkala, snažila sa zadržať slzy. Nikdy predtým to nebolo také ťažké. Už od začiatku vedela, že jej otec sa jej strachom kŕmil, a tak mu ho nedopriala. Ale dnes jej slzy nezadržateľne tiekli po tvári.

„Zaobstarám ti ďalšie červené šaty."

Rozhnevane si opakom ruky utrela líca. „Urobíš to?"

Zamračil sa na ňu. „Áno. Ale nesmieš plakať. Ak budeš plakať, žiadne šaty nebudú."

„Zvyčajne neplačem."

„Už nikdy to neurobíš."

„No, obávam sa, že občas sa to stane," povedala ospravedlňujúco. „Ženy niekedy potrebujú plakať."

Medzi obočím sa mu vytvorili vrásky. „Koľkokrát do roka?"

„Možno päť či šesťkrát," povedala zamyslene. „Ale naozaj, ja zvyčajne neplačem, pred nikým." Vždy slzy ukrývala, stočená v nejakom tmavom kúte zámku.

Jeho zamračenie sa ešte prehĺbilo. „Dovolím ti plakať štyrikrát do roka. A urobíš to, keď budem pri tom."

„Prečo?"

Na jej zašepkanú otázku neodpovedal. Miesto toho si sadol na posteľ a prstami jej nadvihol bradu, ten jemný dotyk ju primrazil na mieste. „Ochutnala si krvavú mágiu." Jeho oči boli veľmi inteligentné, bolo v nich temné poznanie.

Zovrelo jej hrdlo i žalúdok. „Áno."

„Si krvavá čarodejnica."

Panika, ktorá jej prenikla do hrude, ju rozochvela. „Ja nezabíjam," povedala, chcela, aby jej veril. „Prelievam svoju vlastnú krv, to je moje právo." Na krvavom čarodejníctve nie je nič neodmysliteľne zlé, iba na tom, ako sa praktizovalo.

Otočila ruku a ukázala mu ranu na dlani. Potom, keď zostával stále ticho, ruku odtiahla. „Pozri." Tenké jazvy križovali jej hnedú pokožku – malé, vodorovné rezy. „Moja krv. Nikoho iného."

Spustil ruku z brady na jej ruku, ovinul okolo nej prsty a palcom pošúchal jazvy. „Bolí to?"

„Áno, ale sú to len drobné ranky."

„Moja mágia nezraňuje."

Dych sa jej zasekol v hrdle. Bolo to po prvý raz, čo spomenul nejakú svoju mágiu, okrem tej, ktorá pochádza z postavenia Strážcu. „To preto, že tvoja sila pochádza z iného miesta." Bola to mágia kráľovskej línie Eldenu, silná a čistá a napĺňajúca každú bunku jeho tela.

A ak jej výskum v Kráľovských archívoch bol správny, potom bol najmladší dedič Eldenu mágom zeme. Vo chvíli, keď sa jeho nohy dotknú zeme Eldenu, bude schopný dostať sa do akejkoľvek inej ríše... ak z nej ešte vôbec niečo po otcovom znesvätení zostane.

„Toto miesto je na okraji sveta," povedal, miesto aby pokračoval v téme, ktorá bola tak blízko k potvrdeniu jeho skutočného dedičstva. „Nie len zlo sa sem bojí vstúpiť, krvavá mágia tu má krátky život – tak prečo sem ten čarodejník prišiel?"

Liliana musela najskôr dvakrát prehltnúť, aby uvoľnila ten uzol, čo ju škrtil. „Môj otec," povedala, vydávajúc sa neistým krokom po lane pravdy, „je veľmi mocný muž a praje si, aby som sa vrátila domov."

Jeho výraz potemnel. „A ty si to nepraješ?"

Zatriasla hlavou a zo všetkých síl dúfala, že jej nepoloží ďalšiu otázku. Ale samozrejme to urobil.

„Prečo?"

Pretože je Krvavý čarodejník. Pretože ti ukradol kráľovstvo, zavraždil tvojich rodičov, prinútil tvoju matku rozptýliť tvojich bratov a sestru v čase a priestore. Pretože on je zlo.

Nemohla povedať nič z toho, ale mohla mu povedať ďalšiu pravdu. „Prial si, aby som sa vydala za jedného z jeho mužov." Ivesova krv bola rovnako skazená ako jej otca. Sledoval ju očami jašterice, oblizoval si pery, kým ju jej otec surovo bičoval a keď sa mu ju podarilo zahnať do kúta, šepkal jej tie najobscénnejšie sľuby.

I keby ten čarodejník, ktorého stretla včera v noci, vravel pravdu, teraz bola cenou, ktorú môže vyhrať ktorýkoľvek z otcových mužov. Na tom nezáleží. „Nie je to dobrý muž." Nikto z nich nebol.

„Ty sa nevydáš." Bol to rozkaz, chladný a tvrdý. „Patríš Pánovi Čierneho hradu."

Zažmurkala, s úžasom na neho pozrela. „Nemôžeš vlastniť ľudí," povedala, jej strach sa pod jeho arogantným vyhlásením vytrácal.

Pokrčil ramenami, rukou jej pevnejšie zovrel zápästie. „Kto sa mi odváži odporovať?"

***

Liliana ešte stále zúrila, keď o dva dni neskôr kráčala do dediny, oblečená v čokoládovo hnedých šatách, bola si istá, že pán jej ich dal za trest za útek. Okrem toho tá hnedá bola svieža, krásna, celkom úžasná – aj keď muž, ktorý jej ich dal, bol šialené zviera.

Jediná dobrá vec, ktorá z toho útoku a jej následného priznania vzišla, bola, že Jeho Lordstvo už nepovažovalo jej útek za hrozbu, tak mohla chodiť s Jissou nakupovať. „Kto si myslí, že je? Len mi rozkazuje. Akoby som nedokázala sama myslieť!"

Jissa, ktorá sa obzerala ponad plece od chvíle, čo Liliana začala nadávať, si presunula prázdny košík na druhú ruku a tú uvoľnenú použila na stisnutie tej Lilianinej. „Vieš, kto to je, Lilia-"

„On tiež vie, kto som ja!" Otočila sa, zazrela na obrys hradu, potom sa vrátila pohľadom k ceste, ktorá viedla do Šepkajúceho lesa. „A my nie sme jeho otroci!"

Jissa nič nevravela.

Liliana spomalila krok, hnev sa zmenil na nepríjemné štípanie v žalúdku. „Sme?" Bol najmladší Eldenský dedič nakazený zlom, ktoré žilo v Priepasti?

Jissa zakývala hlavou. „Ach, nie. Ach, nie." Na pekných rysoch bola jej úzkosť zjavná. „Bol veľmi smutný, keď ma preniesol sem do hradu po tom... po tom."

Po tom, čo si znovu zomrela, pomyslela si Liliana, zachvela sa. „Budeš v dedine v bezpečí?"

„Ach, áno. Jednoducho nemôžem zostať celý deň a noc." Zhlboka sa nadýchla a rezkým tempom vkročila do Šepkajúceho lesa, dojímavo sa rukou dotýkajúc stromov akoby ich zdravila.

Vetvy stromov sa roztriasli, listy šepkali: Jissa. Jissa. Priateľ. Jissa.

„Pán," povedala Jissa, potľapkajúc kmeň stromu, „mi povedal, že by si prial, aby ma mohol poslať späť k mojim ľuďom, ale že môj ľud je preč. Všetci sú preč."

Liliana cítila, ako sa jej zovrelo srdce. Jej otec zdecimoval škriatkov, ukradol ich silu príliš rýchlo na to, aby sa ich malé telá mohli uzdraviť. „Veríš mu?"

„Verím." Taký smutný, smutný zvuk. „On neklame. Nikdy."

"Nie, to nie." A nebol ani naivný. Jednoducho nebol skazený – nafúkaný a rozmaznaný, áno, ale nie skazený. „Prečo si zostala ticho pri mojej zmienke o otrokoch?"

„Pán povedal, že si so mňa nechce urobiť otroka. Mohla by som len zostať, povedal, a nič nerobiť." Jissa sa zamračila. „Povedala som mu, že budem variť. To je férové."

„Neviem si predstaviť, načo si sa obťažovala," zamrmlala, pokúšajúc sa nájsť svoj starý, nevhodný humor. „Je to ufrfľaný tvor."

„Mlč, Liliana." Káravo na ňu zazrela. „Je osamelý, taký osamelý."

Áno, ale taktiež bol majetnícke zviera. „Je pán veľmi bohatý?" spýtala sa, snažiac sa z Jissinej mysle odohnať smútok. „Budeme schopné nakúpiť všetko, čo potrebujeme?"

Jissa prikývla. „Má poklady. Raz som ich videla, keď som sa prebudila. Blyštiace sa šperky. Dal mi ich." Oči sa jej rozžiarili. „Pre mňa, aby si ma udržal, Liliana!"

Liliane zovrelo hrdlo. Strážca Priepasti sa pokúšal, svojim vlastným spôsobom, vrátiť Jisse kúsok šťastia, aby zabudla, že ak by opustila ochrannú mágiu Čierneho hradu, zomrela by. „Chcela by si mi tie šperky ukázať?"

„Ach, áno, sú také pekné, také pekné." Jissa štebotala o svojich pokladoch, až kým nedorazili do dediny. „Pôjdeme na trhovisko, tam to žije, žije." Ešte kým posledné slovo opustilo škriatkove pery, ocitli sa na uponáhľanom trhovisku plnom stánkov zo zelenými fazuľkami, mrkvou, oranžovými tekvicami a s inými vecami.

Veselé Vánoce

Temná příchuť extáze - Kapitola 23

Utajená temnota - Kapitola 18

Pán propasti - Kapitola 7

Otrok rozkoší - Kapitola 17

Vždy nos ošacení, které je líbivé pro tvého pána. Jestliže pohrdá šatem, musíš zůstat nahým.

Temná příchuť extáze - Kapitola 24

Utajená temnota - Kapitola 19

Velký zlý vlk - Kapitola 5

Pán propasti - Kapitola 8

Utajená temnota - Kapitola 20

Velký zlý vlk - Kapitola 6

Temná příchuť extáze - Kapitola 25

Pán propasti - Kapitola 9

Nejtemnější vášeň - Kapitola 8 2/2

Utajená temnota - Kapitola 21

Velký zlý vlk - Kapitola 7

Temná příchuť extáze - Kapitola 26

Nejtemnější vášeň - Kapitola 9

Pán propasti - Kapitola 10

Hledáme překladatelky!