To bylo spiknutí, které ho mělo dohnat k šílenství, pomyslel si Aeron temně.
Za prvé, jeho přátelé ho vykopli. A za druhé, jeho démon na něj křičel, aby zůstal. Zůstal. S Olivii. Bytostí, kterou by Vztek měl pohrdat. Bytostí, kterou by měl pohrdat i Aeron. Ale místo toho chápal démonovo dilema.
Byla okouzlující.
Dnes ráno, když ji probudil a uvědomil si, že je zcela zahojená, se ta touha, kterou sotva před pár dny popíral, znovu probrala k životu. A od té chvíle odmítala ustoupit. Když spadla na zem a její róba se jí shrnula k pasu, tak její kalhotky – sakra, její kalhotky. Příliš bělostné, tak čisté. Vyrobeny tak, aby je muž chtěl roztrhnout zuby a trochu pozlobit jejich nositelku. Chtěl z ní také strhnout tu róbu a prohlédnout si ji.
Ale nějak se mu povedlo se zastavit.
Možná proto, že si uvědomil – a znovu a znovu si to připomínal – že to byl Lysander, koho den předtím slyšel. To Lysander byl tím, kdo vyléčil Olivii, tím, kdo ji chtěl šťastnou a zdravou.
„Nezkaženou,“ zamumlal.
A Lysander by byl hrozivým nepřítelem.
Lordi mohli bojovat s lovci, to ano. Ale s lovci a armádou andělů? Těžko.
Takže Aeron konečně získal kontrolu sám nad sebou a opustil postel, aniž by na Olivii skočil v zoufalém spěchu se jí dotýkat a ochutnat ji. Konečně sám sebe přesvědčil, ať se jí zbaví. A konečně požehnaně zapomněl na pulzující erekci mezi jeho nohama, kterou cítil, když se mu vrtěla na klíně a milovala se se svým jídlem.
Ale to vše jen proto, aby teď Vztek trval na „víc“.
„Měl jsem tě radši, když jsi byl jen přítomností v mé hlavě. Nutkáním,“ řekl démonovi.
Jedinou odpovědí mu bylo odfrknutí. Alespoň démon ustal s prošením. Vztek se uklidnil teprve před pár minutami, když si uvědomil, co má Aeron v plánu.
Aeron si přejel rukama přes obličej tak silně, že mu mozoly poškrábaly tváře. Byl v Gillyině bytě ve městě. Byl prostorný, se třemi ložnicemi, na bohatší straně města. Gilly byla mladá kamarádka Daniky, která nyní žila v Budapešti. Torin, jejich první obranná linie pevnosti, jí zařídil bezpečnostní systém, jen kdyby lovci někdy náhodou objevili její spojení s Lordy. I když byla plnokrevný člověk a tak nevinná, jak jen osoba může být – což byl sám o sobě zázrak vzhledem k tomu, co Danika řekla Lordům o Gillyině nešťastném dětství – by ti bastardi nezaváhali a ublížili by jí.
V současné chvíli byla ve škole – na střední – a nepochybně byla ráda za tu vzdálenost mezi nimi. Pořád kolem něj nebyla v klidu. Pochopitelně. Ačkoliv Gilly bylo sotva sedmnáct, viděla na vlastní pěst po celá léta temnou stranu mužů. Nabídli jí pokoj v pevnosti, ale vyžadovala své vlastní místo. Což bylo také dobře. Tak se Aeron teď nemusel bezcílně toulat až do setmění; konečně mohl přivolat Legii.
Postavil se doprostřed obýváku, odtlačil stranou pohovku a křeslo, aby vytvořil prostor pro kruh ze soli a cukru. Chystal se ji přivolat způsobem, jaký nemohla ignorovat. Rozevřel ruce a řekl: „Legie, Quinientos Dieciséis of the Croisé Sombres of Neid and Notpe hocil,“ přesně tak, jak ho sama naučila. Bylo to její jméno, číslo a titul v mixu různých jazyků. Legie, číslo pět set šestnáct, z temných křižáků závisti a tísně. Pokud by to neřekl všechno, mohl by nechtěně přivolat někoho jiného. „Přikazuji ti, aby ses tu ukázala. Hned.“
Neobjevilo se žádné blikající světlo, které Kronos rád při zhmotnění používal, ani nezamrzl čas. V jednu chvíli byl Aeron sám, a v další byla Legie uvnitř kruhu. Jednoduché, snadné.
Zhroutila se na zem, lapala po dechu, na těle se jí leskl pot.
„Legie.“ Sehnul se a sebral ji, při čemž si dával pozor, aby se jí nedotklo jediné zrnko soli a cukru. Řekla mu, že by ji to popálilo.
Vztek zapředl, znovu šťastný.
Legie se mu ihned schoulila v náručí. „Aerone. Můj Aerone.“
Ten čin mu připomněl Olivii. Sladkou, krásnou Olivii, která byla nyní s Kaiou, s dementní harpyjí se zlomyslným smyslem pro humor, a Cameo, nemilosrdnou vražedkyní s tragickým hlasem. Z toho výčtu vynechal Williama a Parise, dva neskrývané sexuální závisláky. Protože kdyby na ně pomyslel, zničil by v záchvatu vzteku Gillyin byt. Vzteku, ne žárlivosti, jen aby bylo jasno. Pokud by si s andělem pohrávali, přivolali by na sebe Lysanderův hněv – a přesně tenhle prospekt ho rozzuřil, ne pomyšlení na to, že by Olivii přitahoval jeden z jeho kamarádů. Samozřejmě.
Gillyna zeď by vypadala lépe s několika dírami, pomyslel si. Udělá té dívce laskavost, pomůže jí s dekorací.
Plus, s tím, jak byla Olivie kolem ostatních opatrná – ne však kolem něj, ne že by na to byl pyšný – možná se necítila dobře. Mohla se v tuhle chvíli skrývat, plakat a modlit za jeho návrat.
A Gillyin gauč by byl jistě mnohem pohodlnější, kdyby byl rozříznutý na dvě části.
Zatvrď své srdce, to je přece rada. Parisovi si bez mrknutí oka tvrdil, že to dokáže. Na Oliviině stavu mysli nezáleželo. Na jejích slzách taky ne. Nemohlo. Ve skutečnosti to tak bude lepší. Alespoň opustí pevnost mnohem rychleji.
Legie pro něj byla tím nejdůležitějším. Dítě, které tajně chtěl, ale nikdy ho nebyl schopen mít. Nejen proto, že nikdy neměl se ženou vážnější vztah, ale také proto, že věděl, jak mohou být děti slabé. Stát se otcem, což bylo něco, co on sám nikdy neměl, nestálo za to utrpení sledovat vlastní dítě vadnout a umírat.
S Legii takovou starost neměl. Ona bude žít navěky.
„Co se děje, děvčátko?“ Zeptal se a odnesl ji k pohovce, na kterou se s ní svalil.
Kolem ní lnula vůně síry, a Vztek si povzdechl, jasně ve stesku. Kdysi tenhle pach démon nenáviděl. Ale teď, když znal hrůzy Pandořiny skříňky, mu peklo připadalo jako ráj.
„Honili mě.“ Opřela si tvář o jeho prsa, třela se o něj a přela. „Málem mě tentokrát dosssssstali.“
Její rozeklaný jazyk se vždy zarazil u S a protahoval jej, což bylo něco, co mu připadalo roztomilé. Když se s ní poprvé setkal, dokonce mluvila jako dítě, používala špatné časy i zájmena. Na jeho žádost však zapracovala na své gramatice, a byla na svůj pokrok velmi hrdá.
„Jsi tady. Jsi v bezpečí.“ Pohladil její dva malé rohy na vrcholu hlavy s vědomím, jak jsou citlivé a jak moc to má ráda. „Nemusíš se vracet.“
„Je anděl mrtvý?“
„Ne tak docela,“ řekl a vyhnul se tak pro tuto chvíli otázce.
Seděli tak v tichosti po dobu několika minut, zatímco se snažila zklidnit svůj dech. Nakonec se uvolnila a její šupiny vychladly. Posadila se a ten rudý pohled se rozlétl kolem.
„Tohle není domov,“ řekla zmateně.
Aeron si prohlédl jejich okolí a snažil se ho vnímat jejíma očima. Nábytek v duhových barvách: červená, modrá, zelená, fialová a růžová. Dřevěna podlaha s kobercem s květinovým vzorem. Stěny s různě velkými obrazy nebes, dary od Daniky.
„Jsme u Gilly.“
„Pěkné,“ řekla, okouzlení v jejím hlase bylo nezaměnitelné.
Její ženské vnímání ho nepřestávalo překvapovat. Až se přestěhuje zpět do pevnosti, měl by jí zařídit vlastní pokoj. Místnost, jakou by si mohla vyzdobit dle libosti. Nebyl si jist, kolik růžové by u sebe ještě překousl.
„Jsem rád, že se ti tu líbí. Možná tu budeme muset chvíli být.“
„Cože?“ Její okouzlení bylo nahrazeno vztekem, když se k němu otočila čelem. „Žiješšššš teď s Gilly? Ona tě… ona tě miluje,“
„Ne.“
Postupně se uvolnila. „Dobře, ale v tom případě chci jít domů. Chybí mi.“
Mě taky.„Nemůžeme. Je tam anděl.“
Legie ztuhla, vztek se vrátil. „Proč je tam ona a ne my?“
Výborná otázka. „Pomůže ostatním s lovci.“
„Ne. Ne. Já pomůžu s lovci.“
„Já vím, já vím.“ Mohla být maličká, ale byla divoká. A zabíjení pro ni bylo hrou. Ale ve svém životě přežila tolik soubojů, že pro ni Aeron chtěl teď už jen klid. Nechtěl ji táhnout do dalšího boje. To by neudělal.
Znamenala pro něj příliš.
„Můžeme tady být samotní,“ řekl.
„Dobře.“ Znovu se uvolnila. „Zůstaneme, ale já pomůžu víc než ona.“
Nebo Olivie přijde o hlavu. Pochopil varování. Čas na rozptýlení svého drobného miláčka. „Chceš si hrát?“
S úsměvem vyskočila a obtočila se mu kolem krku jako had. „Anooooo, anooooo, anoooo.“
Jeho Legie, vždy připravena na hraní. I přes zlepšení mluvy neztratila dětské touhy.
„Něco si vyber. Co chceš.“ Natáhl ruku, aby ji pohladil, a pohled mu padl na jeho paži. Kolem zápěstí měl jediný kousek holé kůže. Měl by si tam pořídit tetování hada, které by mu připomínalo Legii. Tetování, které by mu připomínalo to, co bylo v jeho životě dobré spíše než špatné.
Ano, ten nápad se mu líbil.
„Chci sssssi hrát… na oblíkanou.“
Také známo jako: „roztrhání všeho, co má Aeron na sobě.“ „Možná by sis měla vybrat něco jiného. Co třeba Kosmetika, na tu jsme si hráli před týdnem? Můžeš mi nalakovat nehty.“
„Jo!“ Legie zatleskala, její vzrušení hmatatelné. „Sssseženu Gillyin lak.“ Rozběhla se a zmizela za rohem.
„Gillyin pokoj je ten poslední vpravo.“ Vykřikl. Hodinu nebo dvě ji bude bavit, a pak půjde do města hledat lovce a stínovou dívku. Po tom, co Legie v pekle prodělala, jí dlužil uvolnění, k čertu s jeho povinnostmi.
Dlužil. To jediné slovo mu projelo hlavou, než zaklel. Také dlužil Parisovi.
I když prohlásil, že se do pevnosti nevrátí, dokud nebude Olivia pryč, musel se postarat o Parise. Nebyla to povinnost, jaké by se z jakéhokoliv důvodu vzdal, a to i přesto, že Lucien slíbil, že na Parise poslední tři dny dohlédne. Povzdechl si, zklamaný sám sebou. Jen proto, že Lucien bral válečníka do města, to neznamenalo, že si Paris někoho vybral.
A i když se možná vypsal v noci s Kaiou, síla kterou od ní získal, nevydrží dlouho. I přes úsměvy vypadal při snídani unaveně. A jak Aeron zjistil, únava byla první známkou potíží.
Aeron byl ochoten se vsadit, že válečník s níkým po Kaie nebyl. A to nebylo správné.
Legie vhopkala zpátky do obýváku, v ruce fialovou lahvičku a na tváři široký úsměv. „Tvoje nehty budou vypadat jako duha, až budu hotová.“
Duha. Předpokládal, že to bylo lepší, než růžová, jakou zvolila posledně. „Promiň, děťátko, ale naše hra bude muset počkat. Musím se vrátit do pevnosti a postarat se o něco, což znamená, že potřebuji, abys zůstala tady.“
Lahvička spadla na podlahu. „Ne!“
„Nebudu pryč dlouho.“
„Ne! Přivolalsssss mě. Řeklsssss, že ssssssi budeme hrát.“
„Ale jestli se Gilly vrátí dřív než já,“ pokračoval, jako by nepromluvila, „prosím, prosím, prosím, nezkoušej si hrát s ní. Jasné?“ Člověk by to nepřežil. „Jen musím něco zařídit.“ Nebo spíš se o někoho postarat. „Buď hodná holčička a počkej tu na mě.“
Legie vyrazila k němu. Položila mu ruce na hruď, drápy zaryla do kůže, až se objevily kapky krve. „Půjdu taky.“
„To nemůžeš, zlato. Pamatuješ?“ Zvedl ruku a poškrábal ji za ušima. „Je tam anděl. Ztratila křídla a je teď vidět, ale to neznamená, že je pro tebe menším nebezpečím. Ona-“
Démonka vyskočila a posadila se mu na klín, zírala na něj. Už tak velké oči se vykulily. „Ona už nemá křídla?“
„Ne. Nemá.“
„Je padlá?“
„Ano.“
Legie opět šťastně tleskla. „Ssssslyššššela jsem, že padl anděl, ale netuššššila jsem, že to byla ona. Mohla jsssssem jim pomoci jí ublížit! Ale to mohu napravit. Mohu ji teď vyrvat ze sssssvého domu. Mohu ji zabít.“
„Ne,“ řekl ostřeji, než měl v úmyslu.
Dokonce i Vztek zareagoval zuřivým zavrčením v jeho hlavě, poprvé na Legii vyštěkl.
Protože to jeho démon chtěl být tím, kdo anděla zničí? Ne. Aeron zavrtěl hlavou. To nedávalo smysl vzhledem ke dřívějším démonovo požadavkům o „víc.“ Možná, že démon nechtěl, aby byla kýmkoli zničena. Což bylo podezření, které mu stále nedávalo smysl, ale nejlépe pasovalo.
Proč ji měl démon rád?
Později. Aeron chytil Legii za bradu a přinutil ji, aby mu věnovala pozornost, aby věděl, že už nesní o zabíjení. „Soustřeď se na mě, zlato. Dobře. Teď. Nemůžeš anděly ublížit.“
Legie na něj zamrkala. „Můžu! Jssssem dossssst sssssilná, ssssslibuju.“
„Vím, že to dokážeš, ale nechci, abys to udělala. Mohla mi ublížit, ale neudělala to.“ Místo toho se pro něj vzdala všeho.
Proč? Přemítal snad po tisící. Co za osobu tohle udělá? Ušklíbl se na ni předtím, když mu připomněla svou oběť, ale ve skutečnosti byl fascinovaný a zmatený. A pokořený.
Neznala ho. Nebo možná ano, protože ho sledovala několik týdnů, ale díky tomu bylo její rozhodnutí ještě bizardnější. Ale hlavně, on nestál za záchranu. Ne andělovi, který představoval vše správné, dobré a dokonalé. A už vůbec ne ženě, kterou si nikdy nemohl dovolit mít.
„Takže?“ Trvala Legie na svém.
„Takže na ni na oplátku budeme milí.“
„Cože? Ne! Ne, ne, ne.“ Kdyby stála, tak by dupala nohama. „Můžu jí ublížit, kdy budu chtít.“
„Legie,“ řekl a použil svůj nejautoritavnější tón. „Tohle není vyjednávání. Necháš ji na pokoji. Slib mi to.“
Zamračila se, vyskočila mu z klína a začala přecházet po koberci před ním. „Chceššššš jen, abych byla milá na tvé přátele. Takže mussssssssí být tvoje přítelkyně. Ale ty nemůžešššššššš mít za kamarádku nechutného anděla.“
Ta slova se nezdála být vyřčena jemu, takže neodpověděl. Nechal ji i nadále žvatlat, v naději, že to ze sebe dostane.
„Je hezká? Vssssssssssadím sssssse, že je hezká.“
Aeron znovu mlčel. Věděl, že je vůči němu Legie ochranitelská a že je ráda středem jeho světa. A jak bylo obvyklé u dětí svobodných otců, neměla ráda, když soustředil svou pozornost jinam.
„Mášššš ji rád,“ obvinila ho.
Nakonec promluvil. „Ne. Nemám.“ Ale ani on nedokázal popřít nejistotu ve svém hlase. Rád držel Olivii ve své náruči posledních pár nocí. Až příliš se mu to líbilo. Líbilo se mu, jak mu u snídaně seděla na klíně. Oblíbil si i její vůni oblohy. Líbila se mu jemnost její kůže, čistota v jejích očích. Měl rád její jemnost a odhodlání.
Líbilo se mu, jak se na něj dívá, jako kdyby byl z části její zachránce a z části pokušení.
„Máššššš ji rád,“ opakovala Legie, a tentokrát v jejích slovech bylo tolik zuřivosti, že mu téměř popálily kůži.
„Legie,“ řekl. „I kdyby se mi líbila jiná žena, tak to neznamená, že bych tě miloval o něco méně. Jsi moje dítě, a to se nikdy nezmění.“
Jed začal odkapávat z jejích příliš ostrých zubů – zubů, které v zavrčení vycenila. „Nejsem dítě! A nemůže ssssssssse ti líbit. Prosssssssstě nemůže. Zabiju ji. Zabiju ji teď hned.“ A s tím Legie zmizela.
***