Temná příchuť extáze - Kapitola 33

March 16, 2016, 12:00 am

≫ Next: Pán propasti - Kapitola 19

≪ Previous: Velký zlý vlk - Kapitola 11

$

0

0

Hector prechádzal Marksovou rezidenciou už po druhýkrát v priebehu dvoch dní. Kedysi čistý dom bol dnes zničený. Na podlahe boli rozhadzované sošky, nábytok poprevracaný. V obývacej izbe bola kaluž niečoho mokrého a zlatého. Pravdepodobne rakanská krv. Po Margarete neboli stopy, ale on vedel, že tu stále bola.

Cestou sem požiadal Noelle, aby zavolala agentom, ktorí stáli pred jej domom a strážili. Povedala im, že Margarete vyhlásila, že sa k nej niekto vlámal, a jej sa podarilo premôcť tú osobu a zatvoriť sa v tajnej miestnosti, ktorú pre ňu Bobby postavil. Nevideli nikoho dostať sa dovnútra. Takže buď sa tam teleportoval Arkadiánec, napriek štítom na stenách, alebo bol ten chlap, ktorý sa dostal dovnútra, dobrý v schovávaní sa v tieňoch. V každom prípade to boli pre ich vyšetrovanie zlé správy.

„Skúsim sa pozrieť po nejakých odtlačkoch,“ povedala Noelle. V momente, ako jej vysvetlil, čo sa deje, zdrapla košeľu, džínsy a čižmy v rekordne krátkom čase – a obliekla sa v aute. Dostal tak nerušený výhľad na pokožku, ktorú nedávno olizoval, na prsia, ktoré sal, a na portál do raja, ktorý ho privítal mokrou, nenásytnou horúčavou.

Moja. A on bol jej. Tak to povedala.

„Vďaka,“ odpovedal. Potrebovali len jeden odtlačok, dokonca aj polovičný, a mali by identitu toho chlapa. Ak bol človekom. Niektoré rasy mimozemšťanov – ako napríklad Arkadiánci – nezanechávali odtlačky prstov.

Hector vytočil číslo, z ktorému mu Margarete zvykla volať. Chcel, aby zostala na telefóne po celý čas, ale zložila mu vo chvíli, ako vstúpil do domu, ako keby nechcela počuť žiadnu bitku, ktorá by mohla vypuknúť. Zodvihla to po treťom zvonení. „Ktokoľvek sa sem vlámal, je už dávno preč. Skontroloval som celý dom. Vyjdeš von kvôli mne? Teraz si v bezpečí, sľubujem.“

„S-si si istý?“

„Absolútne.“

„V p-poriadku.“ Klik.

Prešla minúta, potom ďalšia. Napokon sa vynorila spoza protiľahlého rohu. Zlatú pokožku mala bledú a na líci mala modrinu. Ružové šaty, ktoré mala na sebe, boli pri golieri a na stehne natrhnuté. Jej útla postava sa triasla a na hrudi zvierala čiernu rukavicu.

Nemal som ju tu nechávať, pomyslel si, naštvaný na seba. „Poďme sa pozrieť na tvoje zranenia.“

„V poriadku,“ povedala znova.

„Posaď sa sem.“ Noelle narovnala pohovku a zatlieskala rukami, ako pochvala za dobre odvedenú prácu. „Privediem sem jedného z ošetrovateľov.“ Čakali vonku, neschopní vstúpiť bez dovolenia. Odišla preč. A vedela, že komukoľvek, koho vybrala, sa má vyhrážať smrťou, ak spomenú niečo o Rakanke.

Margarete odpochodovala k pohovke a zložila sa do protiľahlého rohu. Po tom všetkom, čím si prešla, ju Hector nechcel nijako zastrašovať, tak obsadil na mäkký matrac na opačnej strane.

„Môžeš mi povedať, ako vyzeral tvoj útočník?“ opýtal sa.

Prehltla, lesklé slzy jej padali po lícach. „Bol to človek. Vysoký a s telom, ako to tvoje. Krivý nos. Tmavé vlasy, tmavé oči.“

No prosím. Práve opísala Bitkára, toho chlapa zo skice. Takže Arkadiánec neprišiel. Čo pravdepodobne znamenalo, že sa sem nedokázal teleportovať. Tak blízko. Niekam sa dostávali. Vyriešia to.

„Povedal ti niečo?“

Než stihla odpovedať, vkráčala Noelle a za ňou nasledoval medik, ktorý mal okolo dvadsať rokov. Bol nízky a zavalitý, no napriek tomu stále kráčal čulo a sebavedomo.

„Budeme v tomto pokračovať, keď budeš ošetrená,“ povedal. Medik si kľakol pred Margarete, prezrel si ju, a zo svojho veľkého kufríka vytiahol čo potreboval. „Toto bude trochu štípať.“

Keď jej priložil antiseptikum na ranu na ruke, mykla sebou. To bola jediná reakciu, ktorú zo seba vydala, inak zostala stoická a tichá, kým jej on obviazal rany a skontroloval jej vitálne funkcie. Celý proces trval len okolo dvadsať minút, ale pretože Hector nehodlal rozoberať detaily prípadu s niekým iným, ako s agentom, dokonca ani s medikom, to čakanie bolo utrpením.

Konečne však boli on, Margarete a Noelle sami. „Povedal tvoj útočník niečo?“ opýtal sa znova.

„Povedal... povedal, že patrím jeho šéfovi. Pokúsil sa mi vpichnúť niečo, ako si to urobil ty, ale ja som ho kopla, ako na to naučil Bobby, a utiekla som. Mal... mal rukavice. P-podarilo sa mi strhnúť mu jednu.“

„Kde je tá rukavica teraz?“ opýtal sa, hoci vedel, že to bola tá, ktorú si položila na kolená.

Ruky sa jej triasli, keď mu podávala materiál. Hector pokynul Noelle, ktorá sa držala blízko. Aj ona mala rukavice a skonfiškovala dôkaz. Zvnútra vyškriabe pokožkové bunky a behom piatich minút bude mať identitu, odtlačky už neboli potrebné. Rozochvela ho nástojčivosť. Tak prekliato blízko.

„Už tu bol aj predtým,“ priznala Margaret potichu. „Pred tebou. Vtedy som sa ale skryla skôr, než ma uvidel a on potom odišiel.“

„Povieš mi, ako ste sa ty a Bobby zoznámili?“ opýtal sa. „A tentoraz pravdu.“

Pery sa jej zvlnili, a ona prehltla. „On... si ma kúpil. Muž, ktorý sem dnes prišiel, bol ten, ktorý ma sem priniesol.“

Nepotrebné potvrdenie, ale sakra, bol to dobrý pocit. „Prečo si predtým klamala?“

Zahľadela sa na zem, zahanbená. „Pretože Bobby mi povedal, aby som o tom nikomu nepovedala. Hovoril, že by ho zabili a mňa by poslali preč a dali ma niekomu inému.“ Brada sa jej triasla. „Nechcem, aby ma dali niekomu inému.“

„Nedajú ťa.“ Sľub. „Už nikdy. Postarám sa o to.“

„Nerada ruším,“ ozvala sa Noelle, v jej tóne bublala radosť, „ale máme ho. Ruppert Gordman. Tridsať tri rokov, človek. Už niekoľkokrát ho zatkli za násilie. Žiadna známa adresa. Ak má nejaké stretnutie a bolo naprogramované do počítača, nájdem to.“

Ten pocit nástojčivosti zosilnel. „Hovorí ti to meno niečo?“ opýtal sa Margarete.

Chvíľka zamyslenia, potom pokrútila hlavou. Jemné chĺpky na krku sa mu zodvihli. Pokrčil čelo, ako očami prehľadával miestnosť, ktorú už prehľadal aj fyzicky. Mal pocit, akoby ho niekto sledoval. Ale všetko bolo na svojom mieste. Žiadne oči pozorujúce z obrazov, žiadne kamery. „Chcem, aby si zostala na veliteľstve A.I.R.,“ povedal Hector.

Keď znova pokrútila hlavou a otvorila ústa, aby vyslovila nesúhlas, zodvihol ruku, aby ju umlčal. „Sú tam ďalšie dve ženy a prešli si tým istým, ako ty. Boli vybrané tými mužmi, ktorí ťa uniesli a nadrogovali. Boli určené na predaj.“

„Ja... nie.“ Znova sa jej spustili lesklé slzy, padali jej po lícach. „Chcem zostať tu.“

„Nemôžeš,“ povedal, použijúc drsnejší hlas. „Bobby nezmenil svoju vôľu. Čo znamená, že v nej nie si zahrnutá. V priebehu tohto týždňa jeho matka prevezme všetko a teba vyhodí. Nebudeš mať kam ísť. Žiadnu ochranu. Takto si budeš môcť zobrať, čo chceš so sebou, a my ti môžeme pomôcť nájsť miesto, ktoré je uzamknuté pred tou osobou, ktorá ťa chce predať.“

„Nemusíš sa vôbec trápiť,“ dodala Noelle nežne. „Poznám dievča, ktoré pozná iné dievča, a tak ďalej, a ty urobíš jej službu, keď jej postrážiš dom, kým je ona za hranicami nášho sveta. Je to veľmi bezpečné miesto. Sama som tam bola.“

Vážne pochyboval, že poznal nejaké dievča, ktoré bolo mimo planétu. Ava bola jej najbližšia – a zrejme aj jediná – priateľka. Čo znamenalo, že Noelle sa chystá zaplatiť za všetko sama. Také milé od nej a pre väčšinu ľudí aj zrejme zarážajúce. Takmer každý v A.I.R. ju v istom okamihu nazval rozmaznanou. Dokonca aj keď bola v zácviku, nechala si jedlo doniesť až k stolu – a podelila sa iba s Avou, bez ohľadu na to, ako veľmi ľudia nadávali. Menila autá, ako niektorí muži menili kondómy. Pila šampanské a jedla drahé čokoládové sladkosti a niekedy odchádzala z kancelárie vo večernej róbe.

Uvažujúc spätne, niektoré veci o nej teraz vyplávali na povrch. Zdalo sa, že si nikto nevšimol, keď sa im pokazili počítače a na druhý deň boli zázračne opravené. Alebo keď nejakému agentovi ochorelo dieťa, odrazu sa ani ona necítili dobre, takže možno by ich mal prezrieť jej lekár, aby sa uistil, že od toho decka nič nechytila – a ani nemohla. Tá podvodníčka, zachrániac hrdosť všetkých tým, že urobí zo seba sprostú kravu.

Podčiarknuté, keď na niečo záležalo, postarala sa o to. Teraz si to uvedomil. Ona len nechcela, aby niekto vedel o tom, že pomohla.

Prečo? uvažoval. Pretože ľudia by od nej čakali viac? Pretože by si uvedomili, že nie je... ako sa to vlastne nazvala?Šašom. Nezodpovednou.

Hej, pomyslel si. Presne tak. Tak tvrdo sa snažila vštepiť ľuďom ten obraz o nej, a potom nenávidela, keď ľudia nevidel cez tú masku. Ale na druhej strane, veľa ľudí si ona držala od tela, tak jej nemohli ublížiť, ak sa im na nej niečo nepáčilo.

On robil to isté. Držal si ľudí od seba, aby ho nemali radi. Aby im on nemohol ublížiť.

Zapamätaj si to.

„Gordman má stretnutie v Cirque du Culotte, zajtra,“ ozvala sa Noelle, jej radosť späť v plnej sile. „O desiatej ráno.“

Cirkus Nohavičiek?Doriti. Hector sa hanbil za to, že to miesto poznal. Bolo umiestnené v centre Štvrti Štetiek, to najhoršie, čo mesto mohlo ponúknuť. „Je to masážny salón, ktorý sa špecializuje v, hm, šťastných koncoch,“ povedal, keď počul otázku v jej tóne.

Znechutene našpúlila pery. „Okej, to je nechutné.“

Ignoroval náhlu vlnu žlče, ktorá sa mu dvíhala v hrudi. Čo by povedala, keby zistila, že v tom obchode bol?

„Margarete?“ opýtal sa, obrátiac svoju pozornosť späť na Rakanku. „Čo bude?“

Jej zlatá hava sa sklonila. „Áno,“ zašepkala. „Pôjdem s A.I.R.“

„Dobre.“ Nebol dôvod jej spomenúť, že by ju tam odniesol s jej súhlasom, alebo bez neho. Postavil sa na nohy. „Pobaľ si nejaké veci a my ťa tam hneď vezmeme.“

On a Noelle mali na práci ešte tisíc vecí – a mali na to čas len do zajtrajšieho rána. 

---

Pán propasti - Kapitola 19

March 17, 2016, 12:00 am

≫ Next: Black and Blue - Kapitola 23 1/2

≪ Previous: Temná příchuť extáze - Kapitola 33

$

0

0

Necúvol. „Porušujete mier," jeho hlas znel tisíckrát silnejšie. „Vráťte sa skôr, ako spadnete do Priepasti."

Vysoký nariekavý zvuk bol ich jedinou odpoveďou, nepochopiteľný hluk v mysli, z ktorého sa dozvedel iba o ničení a bolesti. Pavúčí prisluhovači nielen, že zabíjali, jedli telá svojich obetí až pokiaľ nezostal ani ten najnepatrnejší úlomok kosti. Ale neboli zdochlinožrúti. Nie, Pavúky boli lovci, zožrali všetko živé, čo im stálo v ceste. Nevadilo im, či to ešte kričalo alebo nie.

Netušil, ako to vedel, ale nemal o tom žiadne pochybnosti.

Sklonili hlavy a pokračovali vo svojom nemilosrdnom pochode. Týmto tempom dosiahnu hranice dediny tak o hodinu. S prižmúrenými očami Micah letel smerom k Čiernemu hradu, prehovárajúc k mágii Strážcu, ktorá velila zemi prebudiť sa a chrániť.

Cítil vedomie tejto zeme, jeho blízku prítomnosť.

Narušitelia, vravelo, nemali by tu byť!

Pod ním sa zem začala hýbať a vlniť, otvárali sa obrovské priepasti plné jedovatých plynov a stuhami tekutej lávy. Za jeho chrbtom sa ozval prenikavý škrekot, vedel, že niektorý z Pavúkov spadol. Stále viac ich padalo, kým zem povstávala do pohorí a potom padala dolu na nájazdnícku armádu.

Ale boli to bytosti z krvavej mágie a mali svoju obranu. Keď sa zabodli do zeme jedom posilneným kúzlami, nakazili ju svojou silou. Tá v Micahovej mysli kričala a on odpovedal, odpočívať, preskupiť sa. Stačilo to, armáda bola rozdelená, formácia rozbitá, most tiel klesol príliš hlboko, aby preživším dovolil prejsť.

Pavúčia armáda zostala stáť, ale povstanie zeme prinieslo Micahovi a jeho ľuďom len viac času. Prinajmenšom ďalšiu hodinu, možno dve. To ale musí stačiť. Vrhnúc sa do mrakov, sa vydal späť k hradu, kde Bard vytvoril silnú bariéru obrany, stál chrbtom k múru.

Malá skupina mužov postávala rozostúpená na vrchu cimburia. Ak Micah padne, uzatvoria bránu, ako zapečatenie Čierneho hradu od dotieravcov. Obrancovia dostanú príkaz bežať dnu, ale niektorý nevyhnutne zostanú pozadu, ako korisť pre pavúky. To nebol výsledok, ktorý by Micah dopustil.

Pristál k Bardovi a Liliane. „Pošlite ich za brány."

„Oni chcú," zadunel Bard, „bojovať. Chrániť."

Ale Liliana prikývla. „Nemajú žiadnu mágiu a tak proti pavúkom ani žiadnu šancu." Ticho. „I keď ak by bol Micah ako môj otec, poslal by tých mužov dopredu – pavúky spomalia, keď jedia."

„Tvoj otec nevyzerá ako dobrý muž, Liliana." Micah si nevedel predstaviť, ako taký muž mohol splodiť niekoho takého, ako je jeho rozprávkarka – ktorá plakala, keď si roztrhla červené šaty a bozkávala ho tak sladko a nežne.

„Nie."Škrípavo sa zasmiala. „To nie je."

„Bard." Micah prikývol. „Odveď ich dnu. Povedz im, že musia zabrániť tomu, aby hrad padol, ak padne, všetko bude stratené." Pravda bola, že ak sa Pavúčí prisluhovači dostanú k hradu, bude to znamenať, že Micah bude mŕtvy, že na obranu Čierneho hradu zostanú sami. Jeho obrana samotná bola pôsobivá – jeho čiernym štítom nič nemohlo preniknúť – ale ten po smrti strážcu padne.

Ale každý človek má svoju hrdosť, potreboval vedieť, že dokáže ochrániť svoj domov a rodinu, a tak Micah potvrdil svoje slová, aj keď mu Bardove oči vraveli, nech to nerobí. „Musia," povedal veľkému mužovi.

Bard konečne zamrmlal na súhlas a začal sa otáčať, ale Micah ho zastavil: „Nevracaj sa, Bard."

Pokojný pohľad zostal bezvýrazný.

„Nemôžeš." Hľadel do mužových múdrych, vediacich očí. „Ak padnem, ďalší pán bude potrebovať tvoje rady."

Bardov výraz sa zaplnil vzdorom, ale Micah zakýval hlavou, a tak po nekonečne dlhej dobe prikývol. Jeho kroky udierali do zeme, neskôr nasledované zvučnou ozvenou jeho hlasu, ako rozdáva dedinčanom nové príkazy. Ozval sa krik, odpor, ale Bard bol neústupný. Dostal, čo chcel.

Čoskoro na okraji dediny zostali stáť len Micah a Liliana, Čierny hrad obkolesený Šepkajúcim lesom. „Ak si budem želať, aby si odišla," začal Micah, vedel, že je neistá, už nie tá jeho odvážna Liliana, ale potreboval ju chrániť. „Urobíš to?"

„Ovalím ťa palicou." Svoje slová zjemnila nežným bozkom. „Stojím za tebou, Micah."

Aká bola jemná. Ale to neznamená, že nebola silná. Už sa ju znova nepokúsil poslať do bezpečia. „Nespustili hlavnú bránu," povedal, keď vyletel do vzduchu, aby to skontroloval.

„Samozrejme že nie. Budú čakať do posledného možného okamihu, až pokiaľ si nebudú istí, že to nedokážeme."

„Myslíš si to?"

„Nie." Jej hlas bol divoký. „Máš v sebe srdce kráľa, Micah. Toto ťa neporazí."

Nerozumel jej slovám, i keď znovu poštuchli tú prudkú bolesť v jeho hlave. „Tvoja krv je silná," povedal, odstrkujúc ten neznesiteľný pocit.

„Ale nie taká silná ako jeho."

„Dám ti moju." Ovinul jej ruku okolo šije. „Keď príde čas, vezmeš si ju a použiješ ju na ochranu môjho ľudu, mojej ríše."

Jej premenlivé sivo-modré oči boli plné odhodlania. „Čokoľvek sa stane, ty sa musíš vrátiť. Rozumieš?"

Predpokladal, že hovorí o Čiernom hrade, a tak len prikývol.

Lilianin výraz sa zmenil, už ho nedokázal prečítať. „Micah, niečo ti musím povedať. Myslela som si, že to urobím dnes ráno, ale-"

„Potom, Lily," prerušil ju. „Cítim ich zovretie. Je čas."

„Počkaj!" Strhla mu ruku, keď ju zdvihol, aby vyzval temnú silu priepasti, vytiahla sa na špičky a pritlačila mu na pery svoje vlastné.

Bez námietok jej stisol zadoček. Zadychčane sa odtiahla. „Nečakal si snáď, že pred bojom nedostaneš poriadny bozk."

Znovu ju stisol a vtiahol do lahodne hlbokého a vlhkého bozku. „Viac neskôr." S tým ju pustil a rozhodil ruky vo vyvolávaní svoje moci.

„Prebuďte sa. Povstaňte. Bráňte."

Zem sa znova roztriasla, ale tentoraz to nebolo kvôli útoku na hrozbu, ale aby uvoľnila obyvateľov tejto ríše, ktorí žili hlboko pod vrstvami zeme. Kitchari. Boli to veľké, nemotorné stvorenia, bledé, ťažkopádne a pomalé, ich oči mliečnobiele ako u slepcov, nohy krátke a s pazúrmi, ich ústa široké a plné ostrých tesákov, ktoré sa konštantne posúvali. Vydávali tajomný škrekľavý zvuk, ťarbavo sa vyhrabávali zo zeme, ich telá sa leskli v červenom svetle, ktoré ožarovalo oblohu.

„Sú takí pomalí," povedala Liliana zdesene. „Pozabíjajú ich."

Usmieval sa, keď znovu zvolal: „Leťte. Leťte a chráňte."

Závan vzduchu jej rozvial vlasy, a potom sa obloha zaplnila ďalším druhom temnoty. Obrovské čierne vtáky so zubatými zobákmi a krídlami s hrotmi zaškriekali výzvou do boja.

V tej istej chvíli sa kitchari stretli s Pavúčími prisluhovačmi.

Liliana chcela odvrátiť oči od porážky, ktorou si bola istá, ale dlžila to tým nevinným bytostiam.

Prvý pavúk sa vztýčil, pripravený zraziť toho nemotorného tvora k zemi. Jeho jedovatým hrotom zakončené nohy sa mali zarezať do bledého tela... a zlomili sa s počuteľných prasknutím. Pavúk, pripravený o jednu nohu, spadol – a našiel sa pri tom, ako ho metodicky konzumuje veľký nemotorný tvor s mliečne bielymi očami.

Liliane sa rozšírili oči. „Pre zmilovanie."

Micah sa vedľa nej zasmial. „Kitchari dokážu jesť niekoľko dní bez prestania a nie sú vyberavý v tom, čo jedia."

Aj napriek tomu, ako slabo tie tvory vyzerali, boli odolné. Keď bol jeden pavúk skonzumovaný, ďalší pavúk sa vyšplhal ponad nešťastných súrodencov a vydal sa smerom k dedine. A vyzerá to tak, že kitchari majú jednu slabosť – oči. Rana ostrej nohy do tých otvorov ich donútila zvíjať sa od bolesti, načo ich jed zmenil len na pomliaždené a tuhé telá.

„Pavúky sa dokážu dorozumievať!" zajačala na Micaha, režúc sa do ruky aby spustila krvácanie.

Použijúc svoju mágiu, rozdrvila blížiaceho pavúka vo veternej víchrici, ktorú ale dokázala udržať len chvíľu. Ale stačilo to, aby mohol Micah varovať kitchari. Namiesto presúvania sa do svojich tunelov, jednoucho sklonili hlavy, ukryli svoju zraniteľnosť pred pavúkmi, ktorí neboli dosť flexibilní, aby im zasiahli oči. A pokračovali v jedení.

V rovnakej chvíli Micah upozornil aj vtákov anubi rútiacich sa k armáde, aby útočili na zraniteľný spoj medzi krkom a trupom. Útok mal úžasný úspech, zanechávajúc prvú vlnu pavúkov krvácajúcu a paralyzovanú. Čo vzali kitchari ako absolútnu a hlučnú výhodu, ich zuby chrúmali kosti a mäso a šľachy s rozvážnosťou a neutíchajúcou chuťou.

Ďalšia vlna otcovej hrozby zastala, čakala. Keď anubi zleteli na ďalší útok, zdvihli predné nohy a striekali jed rovno po vtákoch. Polovica z nich so škrekotom padla, zatiaľ čo ostatní šialene vzlietli k nebu, vyľakaní sa držali ďalej. Ale medzi anubi a kitchari mala Liliana čas vytvoriť komplexnejší kúsok krvavej mágie, zatiaľ čo vedľa nej v Micahovi priam sršala moc, takže brnenie pokrývajúce ho od hlavy po päty sa začalo prelínať zlatými úponkami.

Po krku jej prebehli zimomriavky, vedela, že im prišli pomôcť aj duchovia. Nemohla zapriahnuť ich chladnú energiu, ale zašepkala im ďakujem a cítila, ako letia k Micahovi, ktorý bol ako čierny diamant, ako živá zbraň. Vykročiac dopredu, Liliana dokončila krvavú líniu, ktorú potiahla od jedného konca dediny na druhý. Pred nimi sa objavil nejasný štít. Podľa všetkého línia nemohla byť rovnako účinná ako kruh, ale bola dostatočná, aby zmrzačila pavúkov, ktorí prežili kitchari a anubi. Keď sa dotkli štítu, rozpustili sa v krvavej kyseline a spadli v ústrety smrti. Ale otcove výtvory neboli hlúpe.

Na to bol Krvavý čarodejník génius – stvoril ich len takých inteligentných, aby chápali nebezpečenstvo a reagovali naň logickým spôsobom. Teraz ustúpili – radšej čakali, ako by mali stráviť zhubný čas krúžením okolo línie. Poznali jej krv, nebola taká silná ako pánova, nechutila po nevinných obetiach.

Ruky sa jej roztriasli. „Micah."

„Keď ti poviem, Liliana, musíš to nechať padnúť."

Prikývla, zahryzla si zvnútra do úst, aby na jazyku pocítila krv, aby našla silu udržať bariéru nad zemou. Keď sa jej roztriasli aj nohy, klesla na kolená, ale štít udržala.

„Teraz."

Ruky jej klesli, tak, ako aj hmlistý opar.

So škriekaním sa pavúky valili dopredu. Podoprela sa rukami a vykríkla na Micaha, aby ušiel. Ale on ju ignoroval, pevne stál na zemi, kým ho pavúky obkľúčili a zdvihli nad ním nohy, jedovaté hroty pripravené zraziť ho dolu. Vzlykajúc liezla dopredu, v mysli zúfalo vytvorila krvavý kruh, aby ho chránila. Jej ruka sa mu len ošuchla o lýtko, keď mu vedľa čižmy zo zeme vyrástol hrot vyšší ako muž, ktorý stál pred ňou. Hroty sa začali vynárať hustejšie a po väčšej ploche ako zaberal Šepkajúci les... ploche, kde sa zhromaždilo tak veľa Pavúčích prisluhovačov.

Ohromená úplnou hĺbkou jeho moci, pokojne sedela a sledovala, ako sú tí ohavní tvorovia napichovaní, ako ich skazená žltá krv vsakuje do zeme.

Micahova sila pulzovala s tlkotom Priepasti. Ale ten rev bol niečo – niečo, čo si pamätal. Videl Pavúčích prisluhovačov približovať sa k jeho domovu. Ich oči boli v pološere pred úsvitom červené ako žeravé uhlíky, ich ohavné telá pri pohybe vydávali škrípavý zvuk, keď sa o seba ostré ostne na ich nohách obtierali, keď sa zanárali do tiel tých, ktorí sa statočne pokúšali brániť zámok a jeho obyvateľov. Jeho otec bol vonku, vedel, že sa snaží udržať obranu. Matka ho dala do tejto izby, povedala mu, aby sa ani nepohol. Bola v časti zámku, kde liečili zranených. Vedel to, lebo mu to povedala Nanny.

„Nanny," ozval sa, prstami zovrel biely parapet. „Prečo k nám tie obludy prišli?"

Na pleciach mu pristáli vráskavé a teplé ruky Nanny. „Pretože Krvavý čarodejník chce ukradnúť Elden."

„To nemôže, či áno?"

„Nie," povedala pestúnka, ale Micah začul v jej hlase váhanie, a to ho vystrašilo.

Dolu pod nimi tie ohavné obludy drvili vojakov, bol ešte dieťa, ale miloval svoju rodinu a myslel na muža, ktorý bol základom jeho sveta. „Otec," zašepkal. „Ocko."

„Bude v poriadku," povedala pestúnka, jej ruky sa na Micahových ramenách napli. „Je kráľ a králi neprehrávajú." To absolútne presvedčenie v jej hlase presvedčilo aj jeho, ale nedokázal odvrátiť oči od toho krviprelievania pred ním, ovzdušia plného výkrikov a pachov, z ktorých sa mu zdvíhal žalúdok.

Keď sila Eldenu začala upadať, Micah uvidel v strede pavúkov muža. Vysokého a vychudnutého, s vlnitými čiernymi vlasmi, jeho prsty sa mu javili ako pazúry, ktoré Micah zrazu videl tak priezračne jasne.

Kúzlo, uvedomil si už ako dospelý, bolo to kúzlo, ktoré mu nedovoľovalo vidieť to jasne, trhajúce ho od prirodzeného spojenia s Eldenom. Ale tej noci všetci vedeli, že vidia najväčšieho netvora z netvorov a do srdca sa mu vkradol chlad, aj jeho mladá myseľ chápala, že tento je najhorší z najhorších.

Potom muž s tvárou z jeho nočných môr zdvihol hlavu a jeho pohľad sa uprel do okna, z ktorého ho Micah sledoval. To detské nutkanie schovať sa odohnal, ale pred tým špinavým chladom zatvoril oči a videl kruté mužské pery vyformovať slová: „Dostanem ťa, chlapče."

„Nie," zašepkal Micah. „To sa nikdy nestane."

Black and Blue - Kapitola 23 1/2

March 18, 2016, 12:00 am

≫ Next: Velký zlý vlk - Epilog

≪ Previous: Pán propasti - Kapitola 19

$

0

0

Evie se posadila a zalapala po dechu.

Blue se obával, že po jejím setkání se smrtí by mohla mít noční můry, a tak si nedovolil usnout. A byl za to rád.

„Je to v pořádku,“ řekl, nutil ji, aby se natáhla vedle něj. „Jsem tady.“

Věřila mu, a tak se vedle něj stočila do klubíčka. Políbil ji na čelo.

Slunce nevyjde nejméně další hodinu a tma naplňovala pokoj. V této tajné skrýši ji mohl držet v bezpečí i před jejími sny.

„Tak co budeme dělat?“ zeptala se. „Teď, když jsme se oba prozradili, že jsme agenti.“

Hladil ji konečky prstů podél páteře. „Dáme všechny tři Stary do zadržovací cely a budeme je bít, dokud nám neřeknou, kde je John.“

„To se mi líbí. Zaprvé, myslím, je musíme chytit. A Blue, nebyla jsem schopna dát Tysonovi injekci. Ta mise celá selhala. Omlouvám se.“

„O to se neboj. Vystopujeme ho nějak jinak. Kdo ví? Třeba je tak namyšlený, že je stále v hotelu a myslí si, že je v bezpečí.“

„Co když je zbijeme a oni pořád nebudou mluvit?“

To bylo možné. „Použiju nátlak. Taťka Star říkal, že si vzal nějakou pilulku, která má efekt proti nátlaku, ale to nebude fungovat navždy.“ A když i to selže, vymyslí něco jiného.

„No, je příliš pozdě – nebo brzo – než abychom teď něco dělali, a my oba potřebujeme dobít. Tak proč nezavoláme Michaelovi a Solovi, řekneme jim, co se všechno stalo, a já napustím vanu.“

„Domluveno.“

Vykutálela se z postele a on zvedl telefon. Solo odpověděl na první zazvonění a Blue mu vysvětlil situaci. Domluvili se na schůzce.

„Zníš otřeseně,“ řekl Otherworlďan.

„Yeah.“

„Znamená pro tebe tak moc?“

Tuhle otázku přešel. „Udělej mi laskavost a řekni Michaelovi, co jsem ti pověděl.“

„Jasně.“

Blue slyšel, jak v koupelně teče voda z kohoutku, a usmál se. „Musím jít.“

Nahý přešel ke vchodu do koupelny a založil si ruce na hrudi. Evie už byla ve vaně, medově voňavé bublinky všude kolem ní. Jeho tělo bylo podmíněno k reakci, a taky to ihned udělalo, ztvrdnul.

„Někdo mě nemá ještě dost, jak vidím,“ řekl s tichým tsk-tsk.

„Někdo to nepopírá.“

Ruměnec jí zalil tváře. „Jak by mohl?“ Její tón byl hravý. Jeho erekce ho hned prozradila.“

Vyštěkl smíchy. Ty věci, co vypouštěla z pusy... dost dobré je sníst. „Mimochodem, za pár hodin máme schůzku. Což znamená, moje sladké jablíčko, že je tady tak akorát dost času pro malé hrátky a snídani. Pro každého.“

„Líbí se mi, jak to zní.“ Její smích byl tak svůdný, když lezl do vany za ní. Ale když se snažil přitáhnout si ji k hrudi, vyklouzla mu a přitiskla se k druhé straně vany. „Uh, uh, uh. Hrátky vyžadují hry.“

„Jaký druh her?“  Horká voda objala jeho kůži, způsobovala, že pro ni hořel ještě více.

„Začneme s Muž Poslechne Ženu a pak budeme pokračovat.“

Odfrknul si. „Tak takhle to hodláme dělat, medvídku? Ty mi budeš rozkazovat a já budu hopsat na slovo?“

„Není to to, co jsme dělali doteď?“ Pára kolem ní vytvářela vlhkou auru. Mokré konečky vlasů obkružovaly její prsa a bradavky. „Myslela jsem, že jsme to dělali celou dobu.“

„Legrační.“

S úsměvem prohrábla rukou bublinky. „Budeme hrát O a O. Já mám otázku a ty odpovídáš.“

„Dobře.“

Prsty si poklepala po bradě a řekla: „Kde začít, kde začít? Oh, už vím. Byl jsi někdy totálně, šíleně, hluboce zamilovaný? Říkal jsi, že jsi ta slova nikdy nevyslovil nahlas, ale cítil jsi někdy ten cit?“

„S někým jiným než se mnou?“

Natáhla se a zakroutila mu bradavkou. „Myslela jsem to vážně.“

„Ow! Já taky.“ Vypáčil ty její zlobivé prstíky. „Ne.“ Pauza. Vzpomínal na tepláky a boxerky, které měl ten první den tady, a ztuhnul, myslela, jak se nakláněla nad nějakým chlápkem bez obličeje, který měl brzy umřít. „A ty?“

„Ne.“

Takže vražda byla na pořadu dne. „Tak proč máš pánské tepláky a boxerky?“

„Protože jsou pohodlné.“

„Nejsou předchozího milence?“

„Ne. Jako bych nosila obnošené věci někoho jiného.“

Malý elitářský miláček. Miloval to. „Co dalšího tam pro mě máš?“

Okusovala spodní ret a on si nebyl jistý, jestli se mu bude líbit to, co následuje. „Řekl jsi mi, že si nemusím dělat starosti kvůli dětem, proč?“

Okay. Tohle mohl zvládnout. „Pro všechny důvody a případy jsem upravený.“

Obočí se jí zmateně zkrabatilo. „Byl jsi na operaci? Ale co tvoje schopnost hojení?“

„Nebyl jsem přestřižený jako lidský muž. Dali mi do šourku malinkaté zařízení.“

„Je to vratné?“

„Ano. Proč? Chceš děti?“

Pokrčila rameny. „Možná jednoho dne.“

Pohled mu klesl na její ploché bříško a pomyslel na to, jak by rostlo a kulatilo se jeho dítětem. Okamžitě přešel z erekce do mega erekce.

Jo. Tenhle nápad se mu líbil. „Co je další otázka?“

Chvíli přemýšlela. „Jakou nejromantičtější věc jsi kdy udělal pro ženu?“

Ponořil ruku do vody a chytil ji za chodidlo, zvedl ho a masíroval jí klenbu. Když potěšeně zasténala, řekl: „Právě to dělám.“

„To je smutné.“

„Chceš, abych přestal?“

„Jestli přestaneš, otrávím tě šampónem, nacpu tvoje tělo do pytle na odpadky a vyhodím tě ven, až když bude svoz odpadu.“

Nebudu se smát. „To je celkem detailní plán vraždy.“

„No, přece nechci, aby mě chytili, no ne?“

Převrátil oči a vzal do rukou její druhou nohu. „Dobře, baby boo-boo. Teď vážně,“ řekl a ona polkla. „Přitahovalo tě to ke mně od chvíle, kdy jsi mě viděla, že ano? Celé ty roky jsi žhnula jen pro mě.“

„Ha! S naprostou vážností říkám, že to byla nenávist na první pohled. Až po dvojnásobné dávce chtíče.“

Usmál se. „No, mě jsi přitahovala.“

„Opravdu?“ vypískla.

Přikývl. „Pak jsi otevřela pusu. ´Nenávist´ je příliš jemné slovo pro to, co jsem tehdy cítil.“

Hodila na něj hrst bublinek. „O tomhle jsme už mluvili, já vím, ale nic se nezměnilo. Ani se neblížím tvému typu. Koukni na tyhle,“ řekla a vyklenula záda, prsa vystrčila dopředu. „Jsou tak malé.“

„Koukám se a myslím, že jsou perfektní.“

„Chystáš se říct první lež? Kvůli nim?“ vzala je do dlaní. „Možná si nechám dát implantáty.“

Ztuhnul. „Nelžu a žádné implantáty nebudou.“

„Možná.“

„Jestli to uděláš, doktorovi, který bude dělat tu operaci, dám implantát dle mých představ – moji pěst v jeho hrudi. Vyrvu mu srdce a vypiju všechnu jeho krev z jeho bot.“

„Myslíš to vážně,“ řekla a nevěřila vlastním uším.

„Naprosto.“

Usmívala se, pomalu a svůdně přelezla k němu a usadila se mu na klíně. „To je velice sladké.“

„Jsem jen upřímný. A jestli mi řekneš, že je v pořádku nechat si udělat implantát penisu, myslím, že tě konečně přehnu přes koleno a naplácám ti, tvrdě.“

Zuby ho štípla do ucha, její dech horký. „Zlatíčko, kdybys byl ještě větší, roztrhnul bys mě na dva kousky.“

Tu hravost miloval. Tenhle kompliment si vychutnal.

Žena, kterou zbožňoval.

Rukama pohladil perfektní křivky jejího zadečku. „Nemysli si, že jsem si nevšiml, že jsi neprotestovala proti naplácání.“

„Jistě.... můžeš mi naplácat... jestliže můžu naplácat já tobě.“

Jeho vlastní úsměv byl pomalý. „Dohodnuto.“

Vyklenula obočí. „Nepokusíš se o jedno z tvých slavných vyjednávání?“

„Proč bych to dělal? Mám, co jsem chtěl.“

Zasmála se.

Miloval, když se smála. „Okay, mám ještě jednu otázku předtím, než zapomenu, jak používat pusu k mluvení.“ Jeho prsty sklouzly dopředu a chytil ji za vnitřní stranu stehen a klouzavě se přibližoval k jejímu pohlaví. 

„Co si myslíš o tetování? Pro nebo proti?“

Třásla se a zachraptěla. „Některé jsou dobré, některé zas ne. Proč?“

„Pár jsem jich míval, ale oheň je zničil, a rád bych si pořídil nové – ale pouze pokud můj mazlíček souhlasí.“ Dva prsty se posunuly výše.

Olízla si rty. „Už si vzpomínám. Měl jsi takové divné symboly kolem pupíku.“

Mezi jinými. „A jak to víš, hmm? Koukala jsi na mě, princezno?“

Klouzala prsty dolů po jeho břiše a obmotala je kolem jeho hřídele, až zasténal. „Jedna věc se nikdy nezměnila, pane Blue. Rád chodíš bez trička. Ale abych odpověděla na tvou otázku, teď jsem na sto procent pro nová tetování. Pod jednou podmínkou.“ Její sten se spojil s jeho. „Sama jedno vyberu.“

V tu chvíli, kdy ho sevřela těsněji, by ji nechal udělat, cokoliv by chtěla. „Chceš, abych si nechal udělat jednorožce nebo duhu, že ano?“

„Nebuď směšný. Chci, aby přímo tady bylo ´Majetek E.B.´“ Přejela palcem od kořene až ke špičce.

„Majetnická, že ano?“

Víčka jí klesla živočišným hladem. „Velice.“

Vzal ji za zápěstí a spoutal jí ruce za zády. Jednou rukou ji držel, změnil pozici a nasměroval se přímo k jejímu středu. „Udělám tě šťastnou za to, že jsi to řekla, princezno.“

A to taky udělal.

Velký zlý vlk - Epilog

March 20, 2016, 12:00 am

≫ Next: Král Nymfů - Kapitola 7

≪ Previous: Black and Blue - Kapitola 23 1/2

$

0

0

O šest měsíců později

Umělecká galerie Temné Stíny II byla umístěna ve stylovém centru Denveru, zasazená mezi Starbucks a nóbl designérský obchod se šperky. Bylo to populární místo, známé svými unikátními výstavami a nově objevenými talentovanými umělci. Ale i když to byla populární galerie, tak dnes večer při otevírání bylo plno. Ne, ne plno – obleženo. Majitel galerie, Quentin Vlad (kterého každý v Denveru pokládal za excentrického a zvláštního, což byla částečně pravda… ta další část byla, že to byl upír – něco, co nikdo nepotřeboval vědět), byl ze všeho rozvášněný. Znaky dolaru se mu odrážely v očích, a ani mu nevadilo, že musel najmout ochranku navíc, aby kontrolovala dav. Vyprodáno! Každý dostupný kus na výstavě byl prodaný během první hodiny po otevření.

Jen těžko mohl věřit úžasnému objevu svého bratra! Kdo by si to představil? Básnířka bez magie a netrénovaný vlkodlačí umělec – dejte je dohromady a vytvoří dílo, které vyvolává pocity v lidech, když se na něj podívají i mimo hranice Mysterie!

To byla magie!

„Padesát tisíc! Zvednu svou nabídku na padesát tisíc dolarů!“

Quentin se podíval do zčervenalé tváře zpoceného muže, který hleděl uchváceně na úžasnou malbu a báseň, které visely bok po boku v prostředním pokoji galerie. „Pane, omlouvám se. Jak už jsem vám řekl asi dvanáctkrát předtím, když jste se ptal na jeho cenu. Tento úžasný kousek je součástí osobní kolekce malíře a básnířky. Není na prodej.“

„Vše je na prodej,“ vtipkoval muž. „Vše má svou cenu.“

„Ne tento kousek.“

Hluboký hlas přišel zpoza nich. Quentin a zoufalý muž se otočili, aby uviděli vysokého pohledného mladého muže oblečeného v černých jeansech, tričku a černé kožené bundě. Měl ruku položenou kolem ženy, která měla na sobě barevné bohémské oblečení. Její husté blonďaté vlasy byly rozpuštěné a zvýrazňovaly její strhující oči. Intimně se opírala o jeho bok.

„Ne,“ usmála se. „Ne tento kousek.“

Sklonil se, aby ji políbil, a pak ruku v ruce odešli do jedné z dalších přeplněných místností galerie.

Pohled zpoceného muže s nimi na chvíli zůstal, ale brzy se jeho oči stočily zpět k obrazu a básni – tak jako pozornost všech ostatních. Obraz byl báječný, míchající erotičnost a krásu, tak dech beroucí, že i samostatně by přitahoval pozornost v jakékoli galerii. Ale ve spojení s básní, která byla napsána spletitým písmem a zarámována vedle obrazu, se báječné změnilo do úžasného… magického. Jakmile páry četly báseň, byly k sobě okamžitě přitahovány. Osamělí čtenáři toužebně vzdychali. Někteří utíkali z galerie s telefony připravenými v ruce, aby zavolali svým milovaným. Někteří jen stáli a hleděli, tiše plakali nad tím, co chybělo v jejich vlastních životech. Někteří, jako zpocený muž, se rozhodli, že pouhé vlastnění toho díla pak nějak zázračně přivede lásku do jejich životů.

„Je to to, co chci; to, co musím mít,“ řekl zpocený muž nikomu konkrétnímu. „Musí to být můj příběh.“ Podíval se naposledy na Quentina. „Vážně ho nemůžu koupit?“

„Ne, skutečně nemůžete.“

Mužův pohled se stočil zpět k dílu. „Ale možná ji můžu přimět, aby mi odpustila – požádat ji o druhou šanci.“ Jeho oči se rozzářily a kousek zoufalého pohledu zmizel z jeho obličeje. Quentin se rozhodl, že muž musí být atraktivnější, když není, no, tak je zpocený a červený. „To je ono! Požádám ji o druhou šanci!“ Popadl Quentinovu hubenou ruku. „Děkuji, pane Vlade! A poděkujte za mě malíři a básnířce!“ Pak pospíchal ven z galerie.

Quentin se zašklebil a diskrétně si otřel svou dlaň o svůj ručně šitý italský oblek. Ale tak jako každého v místnosti, jeho pohled se vrátil neomylně zpět na zeď, kde bylo dílo vystaveno. Obraz měl skoro životní velikost. Střed byl texturou olejový, takže nahé postavy vybadaly bohatě, jejich kůže skoro živá. Jejich těla byla spojena v intimním objetí – erotickém, ale přesto milujícím – sexuálním a vášnivém. Jejich tváře byly nezřetelné, a Quentin si pak pomyslel, tak jako když prvně uviděl dílo, jak brilantní je to malíř. Vytvořil obraz, které umožňoval každému divákovi, aby si představil jeho nebo její obličej během scény. Ale ženiny vlasy byly výrazné – husté a dlouhé a blonďaté. Muž na obraze je svíral s vášní, jak jí spadaly kolem ramen. Quentin se otřásl. Dokonce ani on nebyl imunní vůči vášni na obraze. Jeho oči sklouzly k básni a znovu byl zajat v její síti, když ji četl:

Druhá šance

Vzpomínáš, když to dopadlo zle,

kdy se látka našeho vesmíru roztrhla… roztřepila… rozplynula?

Ale pak jsi vrátil čas

a my jsme uprchli z vězení zvadlého chtíče.

Rozevřela jsem náruč doširoka a uvítala jsem

vášeň znovuzrození.

Protože jsi vrátil čas,

tančím nahá, radostně vyzývající ohnivé slunce,

bezpečná ve vědomí, že ani Apollonovo

teplo se nemůže rovnat s

teplem našeho pohlazení.

Když jsi vrátil čas,

našla jsem cestu k probuzení,

jemným, sladkým slovům

na  mé smaragdové louce.

Jsem navinuta okolo tebe jako čistý, chladivý vzduch,

hladící a vyživující,

pomáhající ti na oplátku cítit se znovuzrozen.

A v tom znovuzrození

jsem našla svou vlastní magii

s tebou.

Vedle básně visela cedulka, na které byl napsán vzkaz malíře a básnířky. Bylo na ní napsáno:

Předmět naší práce není důležitý. Liší se dílo od díla. Nezaměřujeme se na jeden styl a jednu techniku. Jednoduše se zaměřujeme na to samé, na co bychom chtěli, abyste se zaměřovali vy – pravou magii lásky, která vždy předčí čas a nevíru. Žijete šťastně až do smrti…

-           Justin a Candice Woodsovi

Král Nymfů - Kapitola 7

March 21, 2016, 12:00 am

≫ Next: Temná příchuť extáze - Kapitola 34

≪ Previous: Velký zlý vlk - Epilog

$

0

0

„Valerian.“ ozvala sa Shaye roztraseným hlasom. Roztraseným ako jej telo. „Pomôž mi.“

„Postarám sa o to. Netráp sa.“ Zrazu sa Valerian cítil rozzúrene, že sa mu niekto opovažuje vziať Shaye, ale aj rozradostený, že sa Shaye cíti v bezpečí práve s ním a je vystrašená, že by ju mohol skutočne stratiť.

A už vôbec nie s jeho bratrancom.

Nemali jednoduché priateľstvo, hlavne kvôli Joachimovej túžbe po moci a tým aj jeho buričstvo. Divoké. Ako Valerian zmení vojakov názor – nevedel.

„V rade sú ešte dve ďalšie ženy,“ povedal Valerian. „Si si istý, že by si neuprednostnil jednu z nich?“

Joachim prikývol, smerom k ženám nevenoval ani jediný pohľad. Oči mu zalialo odhodlanie. Odhodlanie… a žiadostivosť.

Po Valerianovej hlave? Alebo Shayeninom tele? Tak či onak, Valerian sa nemieni, len tak vzdať.

A očividne ani Joachim. „Chcem ju,“ povedal muž pevne.

Shayeino telo sa pritislo k Valerianovmu tvrdému. Jej mrazivá vôňa ho obalila, posilňujúc jeho vlastnú odhodlanosť.

„Vyzývam ťa pre ňu.“ Valerian priklincoval bratranca tvrdým pohľadom. „Dám ti príležitosť poraziť tvojho kráľa.“ Joachim takýmto spôsobom nemohol zabrať trón, ale bolo veľkou cťou bojovať s kráľom. Aj keby – keď! – Joachim prehrá, bol by chválený za účasť v takej vzácnej udalosti.

Na chvíľu, len na celkom kratučký záblesk času, Jaochim jeho ponuku zvažoval. Dokonca sa už chystal prikývnuť, ale včas sa zastavil. Miesto toho zavrtel hlavou. „Neprijateľné.“ Zamračene zovrel rukoväť svojho meča.

„Včera večer si mal ženských tiel aj navyše, urobili ťa silným. Ja som bol zanedbávaný celé týždne. Nebola by tu rovnováha síl.“

Valerian zaťal zuby. Jeho bratranec dúfa v noc so Shaye a potom boj s kráľom? „Môžeš stráviť noc s troma ženami, ktoré potešili mňa. Oni ti zaistia, že budeš posilnený dosť. Môžeme o Shaye bojovať zajtra.“

Joachimove čierne obočie sa nadvihlo, a niečo – nejaké nečitateľná emócia – rozjasnila jeho modré oči. „Povedal si, že si nebudeš nárokovať ďalšiu ženu z povrchu, ale teraz tu stojíš a pokúšaš sa práve o to.“

„Počkať.“ Shaye zdvihla ruky. „Zadržte. Spal si s troma ženami súčasne, Valerian?“ Keby stála proti nemu, bol si istý, že by ho udrela. „Vari čakáš, že sa zapojím do toho milostného vlaku? Si odporný! Všetci ste.“

„Chceš ich alebo nie?“ spýtal sa Joachima, ignorujúc ju.

Pery sa mu skrútili v úsmeve, Joachim ukázal na Shaye. „Ja chcem túto jednu. Tak ako mám právo.“

„Nespôsobí ti nič viac ako problémy.“ Zuby zatínal tak pevne, že mal problém cez ne cediť slová.

„To je pravda.“ Shaye prikývla, chumáč bielych vlasov sa jej roztancoval na pleciach. „Prepichnem ťa hneď, ako zaspíš. Odrežem ti gule a použijem ich ako naušnice. Ja.. Ja –“

Joachimovi z líc vyprchala farba, prehltol. Jej hrozby k Joachimovi boli násilnejšie, ako by si Valerian kedy pomyslel.

Jemu chcela len vylúpnuť oči.

„Aj tak ju chcem,“ povedal Joachim, aj keď už neznel tak presvedčivo.

Jeho bratranec nepovolil. Frustrovaný, rozzúrený Valerian zo seba vydal zavrčanie. Nikdy neklamal svojich mužov, nikdy nevzal späť svoje slovo. Jeho otec zomrel, ešte keď bol Valerian chlapec, zanechávajúc tak Valeriana, prevziať armádu. Musel dokazovať svoju česť a schopnosti takmer donekonečna. A dokázal to.

„Cti ich,“ zneli slová jeho umierajúceho otca. „Veď ich. Chráň ich. Napokon, ty si zodpovedný za ich osud.“

Mohol si vziať Shaye a nikto by mu to nemohol odmietnuť. Reptať na nedostatok jeho cti, áno, dokonca aj preklínať ho na večnosť u Hádesa. Ale neodmietli by mu to.

Zatiaľ čo si vravel, že by sa kvôli Shaye mohol vzdať jeho cti, uvedomil si, že nemôže. Ako by mohol očakávať, že sa zamiluje – a milovať ho veru bude – do nečestného muža?

„Povedal som, že si nebudem nárokovať ženy, ktoré sem privediem a neurobím to, „ povedal.

Shaye stuhla. Zovrela svojimi rukami tie jeho, ktoré boli stále ovinuté okolo nej a nechty mu zaborila do kože.

„Nebudem,“ pokračoval, prechádzajúc do materinského jazyka, aby Shaye nerozumela zvyšku ich rozhovoru, „ ale mohli by sme sa priateľsky dohodnúť. Dovoľ mi, ju kúpiť od teba.“

Joachim znovu zavrtel hlavou. „Nie.“

Do pekla aj s chlapom! „Čo mám teda urobiť, bratranec? Tá žena –“ stíchol a pevne stisol pery, „tá žena je moja družka.“

Joachimove nosné dierky sa rozšírili a vyceril zuby. Urobil hrozivý krok vpred. „Nezdá sa, že by si to tiež myslela. Neprijala ťa.“

„Ona je človek. Ich reakcie musia byť iné ako naše.“

„Povedal by si čokoľvek, len aby si si ju udržal.“

„V tomto ale neklamem. Ak si ju vezmeš, nikdy ťa nebude milovať. Nikdy nebude schopná dať ti srdce. Svoju dušu, vždy bude patriť ku mne.“ Obaja poznali, ako to chodí medzi nymfami a ich druhmi. Láska bola láska. Že Shaye bola človek s tým nemalo nič spoločné. Musel prinútiť Joachima, pochopiť to. „Keď si ju vezmeš do postele, bude to vždy moja tvár, ktorú uvidí. Moje telo po ktorom túži. Znesie niečo také tvoja hrdosť?“

Temné, ťaživé mlčanie sa pozdravilo s jeho vyhlásením. Jeho bratranec zbledol, čeľusť mal zaťatú.

„Čo si mu povedal?“ Shaye pozrela z neho na Joachima, z Joachima na neho.

Joachim zúžil oči. „Musím o tom, čo si mi povedal, popremýšľať. Držme sa od nej dnes v noci obaja a o vlastníctve si pohovoríme ráno.“

Keďže znovu prehovoril jazykom z povrchu, Shaye pochopila. „Vlastníctvo?“ zalapala po dychu.

Držať sa od nej túto noc? Valerianovo telo sebou trhlo zdesením. Od prvého okamihu čo ju videl, myslel len na to, že ju musí mať. Sám pred sebou to popierať, bolo tou najťažšou vecou, akú kedy urobil.

„Ja som… dohodnuté.“ Aspoň jeho bratranec nebude mať dovolené, dotknúť sa jej.

„No, ja som sa nedohodla.“ Dupla Shaye nohou, rozhodnutá vyzerať odhodlane.

Spevnil svoje zovretie, dúfajúc, že ju umlčí. Samozrejme to nevyšlo.

„Dovoľte mi, oboch vás ušetriť od veľkých problémov,“ povedala. „Nechcem ani jedného z vás. Teraz ako rozumná –“

Valerian si odfrkol.

„Rozumná žena,“ dokončila, zazrúc na neho ponad plece. „A som ochotná zabudnúť na celú túto epizódu Samčej fľandry z Atlantídy, ak chcete. Ale. Vezmite. Ma. Domov.“

Ignorujúc ju, Joachim prekrížil ruky na hrudi. „Kde dnes v noci zostane?“

„Ubytujem ju v izbe blízko mojej. Obaja budeme strážiť jej dvere.“

Jeho bratranec na chvíľu stuhol, myšlienky sa mu preháňali hlavou. Prikývol. „V poriadku.“

Valerian zo Shaye spustil ruky, okamžite cítiac žiaľ nad stratou jej mäkkosti, jej tepla. Musí cítiť tú istú stratu, či už to prizná alebo nie, pretože ovinula ruky okolo seba a zachcela sa.

„Do pekla.“ Prstami zabubnovala po svojich bokoch. „Bude mi niekto venovať pozornosť a povie mi, kto ma vezme domov?“

„Ja,“ povedal Valerian skôr, ako sa mohol ozvať Joachim. „Ja ťa vezmem domov.“

S prekvapeným vzdychom sa zvrtla a zastala čelom proti nemu. „Naozaj? Vezmeš ma domov? Teraz?“

Znovu do neho vrazila jej krása. Ako ho mohla jediná žena zaujať tak intenzívne? Aby zabudol na všetky ostatné, akoby existovala len ona jediná?

Natiahol sa a vzal jej tvár do dlaní. „Pôjdeš so mnou dobrovoľne?“

Jej črty zrazu pokrylo podozrenie. Ale ani to nič neubralo z jej krásy. „Neklameš ma?“

„Nikdy.“

Na chvíľu sa ani nepohla. Potom, váhavo položila ruky do jeho. Ich prsty sa preplietli, dokonale do seba zapadli.

Vedel, že jeho úmysel nepochopila, toto bol jej nový domov. Ale nič nepovedal. Ešte nie.

Joachim zavrčal a natiahol k Shaye vlastnú ruku. Sekundy ubiehali a ona na neho len civela. Každý sval vo Valerianovom tele bol napätý. Ak vezme Joachima za ruku, len povzbudí jeho mužskú pozornosť. Dokázala by tak presný opak Valerianovho tvrdenia.

Jeden úder srdca prešiel. Potom ďalší.

Podráždene pozrela na Valeriana. „No? Na čo čakáš? Poďme. Ak si švihneme, chytím aj svoj let späť do Cincinnati.“

Let? Mohla letieť? Určite nie. Zatlačil ten zmätok späť a sústredil sa na svoje prekvapenie. Ignorovala Joachima a jeho ponúknutú ruku, akoby ani neexistoval. Ale jeho, jeho prosila o pomoc. Vnútri Valerian víťazne zareval.

„Crosse,“ povedal jednému zo zostávajúcich mužov. „Priprav izbu vedľa mojej.“ Dúfajme, že ten verný muž vedel, čo si skutočne želá – odstrániť všetky stopy po ľudských ženách, ktoré včera v noci potešil. Bohužiaľ, mali obmedzený vstup do hlavnej izby. Shaye vybuchla už pri najmenšom náznaku niečoho sexuálneho a on ju nechce rozrušiť.

Crosse prikývol, hodiac túžobný pohľad na dve zostávajúce ženy a hnal sa ho, poslúchnuť.

Joachim, ktorý sa ani nepohol, napokon spustil ruku k boku. „Mala by si byť opatrnejšia, ženská a jednať so mnou opatrne.“ Jeho hlas bol tichý, škrípavý. „Mohol by som zmeniť názor a vezmem si ťa už teraz.“

„Už nemáš šancu.“ Zatskal Valerian jazykom, i keď v skutočnosti chcel zaútočiť.

„Prečo vy obaja nejdete do pekla a neušetríte ma starostí ako vás tam poslať sama?“ ozvala sa Shaye, vyžarujúc absolútnu nevinnosť. Toľkou ľúbeznosťou. „Teraz, buď dobrý chlapec a vezmi ma domov, ako si sľúbil, Valerian.“

Pozrel na Joachimov ohromený výraz a bojoval s úškrnom. To len Shayein jazyk ako britva ich mohol zachrániť. Obrátil sa k ďalšiemu. „Terran, Aeson, vy si môžete vybrať medzi dvoma zvyšnými.“ Keď zrevali od radosti, otočil sa k Shaye a povedal, „Tadiaľto.“ Viedol ju chodbou.

Niekoľko z jeho vojakov sa ešte nedostalo do svojich izieb. Niektorí boli v procese milovania sa s novými ženami na podlahe v hale, zatiaľ čo iní len pritlačili svoje milenky k múru a hodovali medzi ich nohami.

Stonanie a výkriky rozkoše sa ozývali všade.

„Môj Bože,“ vydýchla Shaye.

V domácnosti nymfov bol taký pohľad bežný, ale Shaye sa o tom nezmieňoval.

S ňou tesne za pätami a Joachimom tesne za ňou, ju viedol okolo kuchyne, výcvikovej haly, míňajúc vojenské kasárne – odkiaľ sa ozývalo ešte viac mrmlania a stonania.

„Prestanú vôbec niekedy?“ zamrmlala Shaye nejasne.

Šok a – bola to túžba? – sa ozývali v jej hlase. Áno, uvedomil si. Áno, bola. Ten šok ho pobavil. Túžba v tej najzákladnejšej rovine. Keby bola jeho, prvé by porazil a druhé preskúmal hneď tu na mieste. Čoskoro, prisahal. Čoskoro.

Jeho miestnosti sa nachádzali na opačnej strane paláca. Každá izba bola priestranná, s veľkým bazénom, obrovskou posteľou a panoramatickými oknami, ktoré ponúkali dych berúci pohľad na Vonkajšie mesto pod ním.

„Ďakujem, že ma berieš späť,“ povedala Shaye. „Viem, že nechceš a som ti za to vďačná.“

Nikdy od nej nepočul tak jemný, láskavý tón. Dokonca si nasadila výraz nefalšovanej vďačnosti, tá neha jej zmäkčila črty a obdarovala ju jasným svetlom. Nemôže jej dovoliť, váľať sa v tých falošných domnienkach dlhšie. „Neberiem ťa späť do tvojho sveta, mesiačik. Beriem ťa domov. Do tvojho nového domova.“

Zasyčala na neho, nechty mu zaborila do mäsa. „Vedel si, čo si myslím, ty falošný bastard!“

„To sa vždy vyjadruje takto?“ spýtal sa Joachim, vyjadrujúc pochybnosť.

„Vždy,“ vyštekli Shaye a Valerian naraz.

„Nezostanem v tvojej izbe,“ zavrčala na Valeriana. „To som ti už povedala.“

Musel ju ťahať (samozrejme jemne) zvyšok cesty. Joachim jeho počínanie sledoval s nečitateľným výrazom.

Konečne dospeli k Valerianovým komnatám.

Crosse vyšiel z hlavného vchodu, pridŕžajúc na sebe oblečenie. Jeho rysy boli zaplavené potešením, jeho oči privreté kapituláciou, keď sa slepo tackal k východu.

Zachytiac jeho pach, tri nahé ľudské ženy sa hnali za ním a obkľúčili ho. Ich ruky boli okamžite na ňom, dotýkali sa a hladili ho po chrbte, kým dychtivo stonali. Netrpezlivosťou.

Ako na nich pozeral, jeden plán rozťahoval hrubé korene vo Valerianovej mysli – a to ho dráždilo, bol zredukovaný na plánovanie a machinácie ako dostať ženu, ktorá podľa každého práva mala vzdychať len pre neho. Bol kráľ. Vodca. Jeho slovo bolo zákon. „Vezmi si ktorúkoľvek ženu chceš, Crosse a vezmi ju do postele.“

Bojovníkove očné viečka prekvapením vystrelili hore. „Kráľ môj,“ povedal. Jedna zo žien ho schmatla za semenníky a on zastonal.

„Môžem mať všetky tri?“

Valerian pregúlil očami. „Nie. Dve sú potrebné… inde.“

Shayeine ústa sa len otvárali a zatvárali, vždy vydávajúc akýsi priškrtený zvuk. „Jednáš s tými ženami ako s vecami a čo myslíš tým inde?“Prstom ukázala na Crossa, ale jej pohľad zostával upretý na Valeriana. „Čo ak žena, ktorú si vyberie, nebude chcieť zostať s ním? Potom čo?“

„Máš pochybnosti o ich ochote?“ Valerian bradou pokynul k tomu štvorlístku. „Už teraz ho pojedajú za živa.“

Jej oči sa obrátili k nim, a ona… ehm! „No, ale stále vyzeráš ako pasák,“ zamrmlala. Potom hlasnejšie, „Postavte sa za seba, dievčatá. Povedzte týmto mužom, že nebudete súčasťou ich orgií.“

Namiesto odpovede, všetky tri ženy ďalej prechádzali jazykmi po Crossovej nahej hrudi a chrbte. Ten muž mručal nefalšovanou blaženosťou. Shaye si stisla koreň nosa a zavrtela hlavou.

„Vezmi si svoju ženu, Cross, a choď.“

„Ďakujem, kráľ môj.“ Cross popadol brunetku, ktorá sa dokonca aj pri tom pokúšala vkĺznuť mu rukou do nohavíc a bežal s ňou preč. Jej chichot sa niesol za nimi.

Ďalšie dve nariekali nad stratou ich milenca… až pokiaľ nezbadali Valeriana. Zatlieskali a zasmiali sa obnovenou radosťou. Ustúpil dozadu. Dokonca vrazil Shaye pred seba ako štít.

„Ja som spárený,“ povedal im. Spárení nymfovia zvyčajne nepriťahovali ženy rovnakou silou a vzrušením ako slobodný jednotlivec.

Tieto ženy ho mohli stále chcieť, ale nikdy sa už nemohlo stať, že by ich chcel aj on.

Možno ľudia nepoznali túto podstatu veci, lebo sa stále neohrozene zakrádali smerom k nemu.

„Odstúpte, dámy,“ vyštekla zrazu Shaye. Okamžite sa podriadili, ich črty sa trucovito skrútili.

Valerian prekvapene zažmurkal. Bola to v Shayeinom hlase žiarlivosť? Majetníckosť? Odváži sa dúfať? „Joachim potrebuje milenku,“ povedal a ukázal smerom k nemu.

Ich pohľady skĺzli na zmieneného bojovníka – ktorého oči sa rozšírili podozrením. A očakávaním. Obe ženy sa pomaly zaškerili a bez námietok k nemu pretancovali.

„Si tak veľký,“ zahrkútala blondínka.

„A silný,“ dodala ryšavka.

Joachim sa odtiahol, odhodlaný odolať. „Musím si vybrať?“ povedal, ale slová zneli skôr ako otázka než vyhlásenie. „Tá… bledá sa stane mojou ďalšou posteľovou partnerkou a ja dnes v noci musím strážiť jej dvere. Preto, ty… nesmieš… sa… ma… dotknúť. Ach. Dotýkaj sa ma.“

Netrvalo dlho a zaznel živelný ston bezmocného odovzdania sa.

Dostali sa k nemu a ich ruky už boli na ňom, hladiac ho. Ich teplý dych obmýval jeho kožu, ich dychtivá vôňa plnila jeho nos. Valerian sa takmer zaškeril. Možno som už stratil svoju česť, pomyslel si, dokonca ešte dodal, „Shaye nebude vadiť, ak dnes v noci nebude mať pri dverách hliadku. Muž má svoje potreby a ona to vie.“

„Potreby,“ zopakoval bojovník stratený v tom vášnivom opare, zmätene.

„Chcem tvoju nahú kožu kĺzajúcu proti mojej,“ povedala udychčane blondína.

„Ja ťa chcem horúceho v ústach.“

Joachim počuteľne prehltol. „Valerian,“ začal.

„Choď. Uvidíme sa ráno.“

„Tá bledá –“

„Zostane nedotknutá.“ Dnes v noci. „Dávam ti moje slovo.“

„Verím ti.“ Joachim potom odkráčal preč, sexuálne nabitá žena po každej jeho ruke. Valerian pochyboval, že sa vôbec dostanú do izby. Možno je už Joachim nahý a jednej z nich, opretej o stenu –

Zaznel extatický ženský výkrik rozkoše.

Valerian konečne dovolil svojmu úškľabku, aby vykukol von. Joachim bol zamestnaný a on mal Shaye sám pre seba. Ale nemôže ju ochutnať alebo hladiť jej telo, pripomenul si. Dal svoje slovo a jeho bratranec mu veril. Jeho úsmev sa vytratil.

„Neuveriteľné,“ zamručala Shaye.

Zovrel jej ramená a otočil ju k sebe, nechal ju, vidieť jeho zamračenie. „Čo sa ti zdá také neuveriteľné?“

„To množstvo spoločného sexu, samozrejme. To tvoj národ nikdy nepočul o prenosných chorobách?“

Vyzerala pekne, stojac tu tak urazene. Tak neskutočne, ako keď ju nazval mesačným svitom. Žiadostivosť v jeho krvi naťahovala svoje silné prsty. Dnes sa dotkol jej kože, ale ešte ju neochutnal. Držal ju, ale ešte sa s ňou nemiloval.

Zvuky milovania sa ozývali z každej chodby paláca, počuteľné dokonca aj v tejto vzdialenej skrýši. Shaye zružoveli líca. Ako rád by ochutnal túto farbu na jej lícach, aby videl, či sú tak čisté ako vyzerajú. Penis mu až prehnane stvrdol.

Teraz, keď osameli, jeho telo chcelo o nej vedieť všetko. Vyzliecť ju. Preniknúť do nej. Búšiť do nej v tvrdom, rýchlom, nekonečnom rytme. Pozrela na neho, akoby si len teraz uvedomila, že konečne osameli a jej nosné dierky sa rozšírili. Túžbou?

Musí ju mať, česť nech ide do pekla. Musí – zovrel päste po bokoch, aby sa udržal na mieste.

„Shaye, pozorne ma počúvaj.“ Tie slová neboli nič viac, ako vrčanie sotva zadržovanej potreby. „Chcem ťa, ale nemôžem ťa mať. Ak teraz nevojdeš do izby, chystám sa zabudnúť na to, prečo ťa nemôžem mať. Vezmem si ťa. Strhám z teba oblečenie a ochutnám ťa.“

Ako hovoril, cúvala od neho. Oči sa jej rozšírili do neskutočne veľkých zamatovo-hnedých kruhov s iskrením, lebo sa odvážil hovoriť – o potrebe?

„To plátno za tebou zakrýva jediný vchod. Ak ním prejdeš von, čo i len raz, budem to brať ako pozvánku, vziať si, po čom tak zúfalo túžim.“

Ten konečný rozsudok v jeho hlase ju musel vystrašiť. Zbledla, zvrtla sa a šprintovala do izby, svetlé vlasy za ňou viali ako trs padajúcich hviezd.

Ešte dlho sa látka zavesená nad vchodom vlnila, pozývajúc ho, nech vstúpi. Napokon znehybnela a Valerian sklonil tvár do roztrasených rúk. Mať družku, znamená pre jeho telo peklo, zdalo sa, že môže čakať dlhú, bolestivú noc.

So žiadnym skutočným koncom na dohľad.

Temná příchuť extáze - Kapitola 34

March 23, 2016, 12:00 am

≫ Next: Pán propasti - Kapitola 20

≪ Previous: Král Nymfů - Kapitola 7

$

0

0

Hector nestrávil noc s Noelle, ale nasledujúce ráno ju prišiel vyzdvihnúť, ako to sľúbil. Sladký pokrok, pomyslela si Noelle. Do konca týždňa mi bude zobať z ruky. Ešte nezažil Noellino zvádzanie v plnej sile. Vlastne žiaden muž. Bolo príliš silné. Samozrejme. Ale Hector bude prvým. Urobil z nej závislú na jeho tele a teraz ju bude zásobovať ďalšími dávkami. Bolo to také jednoduché.

Takmer mu praskol zips na nohaviciach, keď ju zbadal. Ďalší top s hlbokým, véčkovým výstrihom – prečo meniť niečo, čo už fungovalo? – spolu s úzkou, čiernou sukňou. Oba kusy oblečenia poskytovali ľahký prístup k jej hravým zónam. Nehovoriac o tom, že sukňa jej sotva zakryla nohavičky, keď sa posadila. A pred sebou mali tridsaťminútovú jazdu autom.

Ktorú si vychutnávali. Spočiatku. Hector stále očami prechádzal hore-dole po jej nohách, pery oddelené, ako keby sa nevedel poriadne nadýchnuť. Po pätnástich minútach sa jeho správanie zmenilo. Nervózne sa začal mrviť na svojom sedadle, vyhýbajúc sa jej o hľadom. Po dvadsiatich minútach jazdy jej to ticho začalo liezť na nervy a Hector vyzeral, akoby bol pripravený zvracať.

Čo sa to s ním, dopekla, dialo?Toto bolo niečo viac ako len snaha držať si ju od tela. Toto bola tá najhlbšia hrôza.

Nevediac, čo robiť, obzerala si okolie. Na chvíľu mala pocit ako keby ju sledoval aj niekto iný než len Hector, pokožka jej nepríjemne brnela, ale nenašla žiadne stopy, že by ich nejaké auto prenasledovalo. Obloha bola zamračená a sivá, vzduch bol nasiaknutý hmlou takou husto, až sa zdalo, že ich predné sklo na aute malo alergickú reakciu, priesvitné, malé kvapky boli rozpleštené všade. Budovy, tiahnuce sa po oboch stranách bočnej uličky, boli schátrané a postriekané graffitmi. Niektoré budovy mali obrovské okná, v ktorých tancovali nahí mimozemskí muži a ženy, priamo za prehľadným štítom. Tanečníci museli byť nadrogovaní. V tvári mali prázdny výraz, ich pohyby boli rozkývané. Noelle si nebola istá, ako niektorí vôbec dokázali stáť na nohách. Ani jeden sa neusmieval, ani nevolal ľudí dovnútra. A keď sa o seba eroticky obtierali, nezdalo sa, že by si to užívali. Proste to len... tolerovali. Na chodníku bol o budovy opretí tuláci, prostitútky pokrikovali na šoférov a všade bol porozhadzovaný odpad.

Minulú noc si Noelle prešla Gordmanove finančné záznamy. Bol platený veľmi dobre za prácu, ktorú zatiaľ nevpísal do kolónky pracovné skúsenosti v jeho životopise, ale platili mu na ruku, takže platba sa nedala vystopovať cez bankové záznamy. Tiež si prešla záznamy toho salónu a páni. Napriek otrasnej polohe sa to miesto topilo v peniazoch. Ľudia si sem fakt radi chodili masírovať, hm, chrbty. Väčšina ľudí platila v hotovosti, ale Gordmanove platby boli vždy v počítači.

To ju prinútilo uvažovať.

Bol majiteľom toho salónu Gordmanov šéf? Alebo skôr viedol spoločnosť, ktorej salón patril a preto sa Gordman mohol tak ľahko pohybovať? Neskôr sa na to Noelle bude musieť pozrieť lepšie.

Auto konečne samo zaparkovalo na rohu Opustenej Jazdy. Teda, Noelle túto ulicu tak volala. Masážny salón bol o ulicu ďalej, na pravej strane. Tehly boli zašpinené blatom a spálené od kyslého dažďa.

„Gordmanove stretnutie sa uskutoční až o tridsaťosem minút,“ ozvala sa, po tom, čo si skontrolovala hodinky. „Budeme tu len sedieť a čakať a dúfať, že do nás nikto nenabúra?“

„Áno.“ Obyčajné zavrčanie.

O-kej. Hector bol oveľa naštvanejší než predtým. „Nuž, ja sa ničoho tam vonku nedotknem. Je to ako Petriho miska plná pohlavne prenosných chorôb, viem to.“

„Čo keby si sa trochu vzmužila, dievčatko?“ vyštekol. „Ja som tu vyrastal.“

Aha. V hlave jej odrazu zablikala žiarovka.Hanbil sa, nechcel, aby videla jeho korene, aj keď jej o nich povedal. Nuž, novinka. Aj Ava tu vyrastala. Za toto ho Noelle mala rada ešte viac. Dokázal sa z tohto miesta dostať. Urobiť zo seba niečo.

Nie, že by mu to povedala v tomto momente. V jeho súčasnej nálade by všetko, čo by povedala, roztrhal na márne kúsky. Noelle sa otočila na svojom sedadle, obrátiac sa k nemu. Mal na sebe bielu košeľu s dlhými rukávmi, zapnutú ku krku, kabát mal odhodený na zadnom sedadle. Rukávy mal rozopnuté a vyhrnuté až ku lakťom, odhaľujúc tak tú nádherne opálenú potetovanú pokožku. Dnes bola farba tmavšia s jemným modrým leskom. Bol poriadne vystresovaný.

„Potrebuješ rukavice.“ Z palubnej dosky vytiahla pár a hodila mu ich do lona. Na tvári sa mu objavil zúrivý výraz, keď si ich naťahoval. „A tiež potrebuješ orgazmus,“ povedala.

„Ponúkaš sa, že mi ho vyfajčíš?“ zaškľabil sa na ňu škaredo, v jeho očiach nenávisť, ale vôbec nepochybovala o tom, že tá nenávisť bola namierené proti nemu.

Bez slova sa nahla dopredu a postláčala niekoľko tlačidiel, potrebných na stmavenie skiel. Každé okno sa potiahlo čiernym filmom, až dokým nikto nemohol vidieť dovnútra. Oni stále mali výhľad von. Nie až taký čistý, ale Hector bude o chvíľu veľmi vďačný za súkromie.

Zvádzanie v plnej sile bude musieť počkať. Potreboval niečo iné hneď teraz. Drsné láskanie. To isté, čo dal on jej v deň Avinej svadby. Teraz, keď ho poznala lepšie, bola si istá, že presne to urobil.

„Viem, že si tu vyrástol, ale potkan zostane len potkanom,“ uškrnula sa ironicky. „Ako keby sa dokonalá, úžasná, a toto sa poprieť nedá, božská Noelle Tremainová, ponúkla, že ťa vyfajčí, po tom, čo videla, kde si kedysi žil.“

„Ja nie som nejaký skurvený potkan.“ Vrhol na ňu tie slová ako baseballovú loptičku.

To je ono, zlatko. „Si si istý? Akoby si nazval toto miesto a ľudí, čo tu žijú?“

Zlaté oči vzplanuli. „Radšej si dávaj pozor na ústa.“

„Inak čo urobíš?“ Predstierajúc, že uvažuje na odpovedi, dvoma prstami poklepala po brade. „Počkať. Budem hádať. Nič, to urobíš. Pretože nemáš dosť veľké gule na to, aby si si vzal, čo chceš. Ak by si mal, bol by si zdrapol vo chvíli, čo so nastúpila do auta a vyšukal by si mi mozog. Chcel si to, videla som to na tebe, ale neurobil si to. Iba si tu sedel, robiac si starosti o tom, kde si kedysi žil, odsudzujúc ma za to, že odsudzujem teba. Si padavka, Hector Dean, a ja nefajčím-“

Jeho rev naplnil vnútrajšok, zatiaľ čo zaboril svoje dlane do jej bokov a pritiahol si ju do lona. Na chvíľu nemala nič, o čo by sa zachytila. Potom boli jeho ústa na tých jej, jeho jazyk vrazil hlboko, a jej krv sa vzrušila zmyselnosťou. Udrela do nej chuť mäty, a ona zastonala. Jeho penis bol medzi jej nohami tvrdý ako oceľová rúra a pri predstave, že si ho berie hlboko do seba, okamžite zvlhla. Oceľové zovretie na jej bokoch zosilnelo ešte viac, keď si ju pritiahol dopredu, na seba, potom ju odstrčil, potom si ju znova pritiahol späť. Milovala každú sekundu, ale ak by jej nechtiac ublížil, nikdy by si to neodpustil.

„Daj si ruky za sedadlo.“

Stuhol. „Doriti!“ Ako dychčal, oprel si hlavu dozadu o operadlo, jeho oči tleli hrôzou. „Moje ruky sú horúce a ja som sa ťa dotkol. Si-“

„Och, nie, prestaň s tým. Polož si ruky za sedadlo. Hneď. Potrebujem to tak veľmi ako ty.“

Hoci sa jeho výraz na tvári nezmenil, poslúchol. Noelle roztiahla véčkový výstrih, dovoliac tak látke zachytiť sa po stranách jej nahých prsníkov. „Švihaj jazykom po mojich bradavkách,“ prikázala.

***

„Áno.“

Hector priložil pery na jej bobuľovitú, ružovú bradavku a zahryzol do nej, poťahujúc ten púčik, prinútiac ho stuhnúť pod náporom rozbúrenej krvi. Zlížuc tú drobnú bolesť preč bola jeho nová obľúbená činnosť. Mal by s tým prestať. Vedel, že by mal prestať. Dotkol sa jej rukami, ktoré ju mohli popáliť. Jediný dôvod, prečo nebola zranená bolo, že mal na sebe rukavice a ona mala na sebe tú hriešnu sukňu. Keby bola nahá...

Och, Bože. Stratil kontrolu, túžiac po nej tak zúfalo, že sa celý chvel, zahanbený tým, kým a čím bol, teraz a kedysi – kým a čím bude vždy. Ako na neho kričala za to, že bol zbabelcom, ničila ho znechutením, ktoré očakával – ale ona bola znechutená jeho správaním, jeho odolávaním jej. Nie z jeho minulosti. Provokovala ho a on jej to dovolil. Teraz bol kvôli nej v ohni.

Musí to dokončiť. Nemôže prestať.

Keď sa načiahla medzi ich telá a stiahla mu zips, očakával, že Noelle na neho okamžite dosadne, vezme si ho celého do seba. Namiesto toho ho pustila, olízala si dlaň, navlhčila pokožku a, och, sakra, nikdy predtým nevidel nič erotickejšie. Strieborné oči žiarivo svietili, keď prechádzala päsťou po jeho penise. Cez zaťaté zuby syčal. Hore a dole, hladila ho, jeho boky sa prehýbali proti jej dotyku.

„Chcem to,“ zašepkala trhane. „Môžem to mať?“

„Prosím.“ Zmučený výkrik.

Pustila ho a on zastonal nad tou stratou dotyku. Nemusel dlho smútiť. Odtiahla nabok svoje nohavičky, poskytnúc mu letmý výhľad na ružové a vlhké miesto, a potom sa posunula nad jeho špičku. Prstami zaplatenými do jeho vlasov, naklonila jeho hlavu pre opojný bozk. Dole... dole... skĺzla po ňom, berúc si ho do seba úplne, presne tak, ako po tom túžil. Prehltla každý jeho ston plný vášne.

„Milujem to,“ dychčala.

„Milujem.“ Jeho myšlienky boli zoskratované. Existovalo iba toto miesto, teraz, v túto chvíľu. Táto žena. Jej omamujúca príchuť v jeho ústach, jej sladkosť, ktorú vlastnila iba Noelle. Jej bradavky sa obtierali o jeho košeľu, ale on ich chcel na svojej pokožke.

„Zakloň sa dozadu,“ prikázal jej.

Spočiatku sa zdalo, že ho nepočuje, tak tie slová zavrčal jej smerom. Jej viečka sa so žmurkaním otvorili, a ona sa odtiahla, oprúc sa o palubnú dosku na strane vodiča. Nový uhol vyniesol jeho rozkoš vo nových výšok a on zaťal zuby, aby sa okamžite neurobil. Roztrasenými prstami si strhol gombíky na košeli a roztiahol látku, čím odhalil svoju hruď.

„Späť,“ prikázal jej hneď.

Tentoraz tu nebolo zaváhanie a ona sa natlačila na neho. Horúca pokožka na pokožke, a dočerta, to najlahodnejšie mučenie. Jazdila na ňom, narážala do neho, rýchlejšie a rýchlejšie, dokým sa okolo neho pevne nestiahla, kričiac jeho meno, ťahajúc ho za vlasy.

V tej chvíli sa v jeho semenníkoch ozval pocit chvenia, ten vystrelil po celej jeho dĺžke a potom v nej vybuchol. Musel pevne chytiť okraj sedadla, aby sa po nej nenačiahol. Už teraz cítil dym.

Keď zastala, zviezla sa na jeho hruď, jeho svaly sa napli a on sa pokúsil ju zo seba zhodiť. „Noelle, prosím.“

„Chceš druhé kolo?“ opýtala sa hriešnym úsmevom.

„Musíš-“

„Och, v poriadku, poznám cestu späť.“ Mračiac sa, vrátila sa na svoje sedadlo, prerušiac tak spojenie. Pozrel sa na svoje ruky. V látke boli diery, ale už z nich nestúpal dym a ani jeho ruky už nežiaril na modro. „Si zranená?“

„Nie.“

Ako keby mu povedala pravdu, že.„Ukáž mi svoje boky.“

„Nie.“ Okraje sukne pevne chytila do pästí, ale on si stihol všimnúť spálený lem na páse.

Popálil ju. Zrejme má aj pľuzgiere.

Musela si všimnúť hrôzu na jeho tvári. „Hector, necítim ich. Je to v poriadku. Ja som v poriadku.“

Nie, to teda, kurva, nebolo v poriadku. „Už to spolu nikdy nebudem robiť,“ povedal. A tentoraz to myslel vážne.

Nevinný úsmev. „Čokoľvek povieš, miláčik.“

Pán propasti - Kapitola 20

March 24, 2016, 12:00 am

≫ Next: Nejtemnější vášeň - Kapitola 15

≪ Previous: Temná příchuť extáze - Kapitola 34

$

0

0

Spomienky sa mu vrátili, všetko to tam teraz bolo, len čakali, kedy ich objaví. Zatiaľ čo pavúky, ktoré neboli nabodnuté, jačali a utekali, vzdávajúc sa boja, jemu sa otvorila mentálna brána. Mená a miesta, pachy a zvuky, a bolesť, prenikla ním taká bolesť. Bol vtiahnutý do času a priestoru, jeho telo uzamknuté kúzlom, ktoré ho malo chrániť a zbaviť zúfalstva, keď Elden padol.

Kúzlo jeho matky si našlo svoj cieľ v chladnej, tichej izbe pod Čiernym hradom, kde, ako mu bolo povedané, sa objavil nový Strážca vždy vtedy, keď mal nadísť jeho čas. Ale keď sem prišiel, bol ešte príliš mladý, roky strávil spánkom, prebudiac sa až vtedy, keď mal prijať brnenie. O starom pánovi vedel len to, čo mu povedali duchovia – že bol vyvolený, aby sa vrátil na miesto, odkiaľ prišiel, aby strávil zvyšok života ďaleko od Priepasti.

Ale na tom nezáležalo. Záležalo len na tom, že konečne uvidel pravdu.

Odstrčiac sa od tŕňov vytvorených prírodnými živlami, si bol istý, že hneď, ako znovu naberú odvahu, vrátia sa, vyčerpané telo udržiaval vzpriamené len silou vôle, keď sa otočil tvárou k žene, ktorá sa práve vyťahovala na nohy, nedokázala v tvári potlačiť obavy. Ale zastavil ju zodvihnutím dlane, keď sa ho chcela dotknúť. Tie oči... tie oči na neho hľadeli s pochopením, ktoré sa mu teraz zdalo také vzdialené. „Už to vieš."

„Klamala si mi, Liliana." V tých premenlivých očiach vždy videl len búrlivé nebo a predsa boli plné lží.

Cúvla, ale zostala ticho.

„Nepovedala si mi, že tvojím otcom je čarodejník, ktorý ukradol život mojim rodičom." Nedokázal sa prinútiť spýtať sa na Nicolaia, Dayna a Breenu.

Prehltla, zovrela ruky do pästí. „Potrebovala som, aby si mi veril."

„Prečo?" Niečo sa mu vynáralo, ako spoly zabudnutý sen.

"Blíži sa dvadsiate výročie pádu Eldenu," povedala Liliana, objímajúc sa rukami. „Musíš sa dostať na zámok pred polnocou toho dňa."

Micah jej zovrel paže. „Prečo? Hovor!"

„Po polnoci Elden zomrie... a tak aj tvoji súrodenci." Miesto toho, aby sa pokúsila zlomiť jeho hrubé uchopenie, prstami sa váhavo dotkla jeho hrude. „Po dnešku už nemáme viac času, cesta do Eldenu je dlhá a plná mnohých nebezpečenstiev. Môžem ťa vziať tak na pol cesty kúzlom, ktorým som sa dostala sem, ale to ma oslabí – a ja musím bojovať po tvojom boku, môj otec je zlý človek s veľkou mocou."

Pustil ju a uhol jej dotyku. Oči jej naplnila bolesť a to ho prinútilo zúriť ešte viac, tak sa vydal bez slova preč.

„Ja viem," zašepkala zlomeným hlasom. „Viem, že som ti ublížila. Nečakám, že ku mne budeš cítiť to, čo predtým, teraz, keď vieš, čia krv mi prúdi v žilách, ale prosím, Micah, musíš mi veriť. Musíš, inak bude tvoja rodina naveky stratená."

„Nie je to tvoja krv," povedal, stúpajúc do vzduchu, posilnený mocnou mágiou Priepasti. „Ale skutočnosť, že si mi klamala."

***

Liliana sledovala, ako Micah mizne v oblakoch na tých zvláštnych kožovitých krídlach, uisťujúc sa, že sa ani jeden z Pavúčích prisluhovačov nevracia. Ale tiež uteká preč od nej – ženy, ktorá ho oklamala. Ale bez ohľadu na to, čo povedal, vedela, že to nemohol byť jediný dôvod jeho zúrivosti.

Ako by sa jej mohol dotknúť, keď jej tvár bola len škaredá ženská obdoba tej otcovej? Keď jej oči boli očami Krvavého čarodejníka? Keď jej zahnutý nos bol reprodukciou muža, ktorý mu zavraždil rodičov? Nemá nič po matke, okrem farby pokožky, o ktorú ju okradol, keď Irinu zamkol v žalári, kým ju nosila.

Obloha nad ňou sa opäť začala plniť modrou, čistotou, ako na posmech jej patetickému pokusu uniknúť pred pravdou jej smrtonosného pôvodu.

„Je mi to ľúto," zašepkala. „Tak veľmi ľúto."

Ale Micah tu nebol, aby ju počul a keď slnko zažiarilo tmavou oranžovou, zatiaľ čo klesalo smerom k horám, kitchari vyčistili pôdu od mŕtvol Pavúčích prisluhovačov a vrátili sa pod zem. On tu nebol, aby ju držal... už nikdy nebude. Nútiac sa nepremýšľať, aby úplne neochrnula bolesťou, strávila posledné hodiny pred západom slnka prácou s Jissou, baliac dostatočné zásoby na cestu do Eldenu, i keď ešte nevedela, ako prekročia hranicu medzi ríšami, alebo ako sa vyhnú otcovým zlomyseľným pascám, aby sa dostali k zámku. „Nájdeme cestu," povedala. „Nájdeme."

„Čo?" spýtala sa Jissa. Škriatok bol zmätený Lilianinou náhlou túžbou baliť zásoby, ale spravila všetko, čo mohla, aby pomohla.

„Čas," odpovedala Liliana. „Potrebujeme len dostatok času, i keď on po opustení tejto ríše stratí moc Priepasti, je zemský čarodejník, a má nielen svoju vlastnú mágiu, ale vo chvíli, keď sa dostaneme do kráľovstva, bude mať aj silu Eldenu." Aj keď je jeho zem rozdrvená a zlomená a jej duša v troskách.

„Liliana." Jissine drobné, teplé prsty zacítila na ruke. „Prečo plačeš?"

„Ach," povedala, pokúšajúc sa zotrieť slzy, ale zlyhala, lebo padali ďalšie. „Musím vyzerať strašne. Horšie ako zvyčajne." Schmatla vreckovku, ktorú jej podával škriatok, zviezla sa medzi vrecia jabĺk a múky, zostala obkolesená masou Trpkáčov, ktorí si stále niečo švitorili. Jej najstarší priateľ v hrade sa k nej medzi nimi preplazil a štuchol ju ňufákom, jeho malá mágia iskrila strachom.

Ich neha ju len viac rozplakala, lebo nič z toho si nezaslúžila.

„Liliana," ozval sa Jissin znepokojený hlas. „Poď. Poď."

Akosi sa ocitla hlavou v Jissinom lone, nariekajúc z hĺbky srdca. Škriatok ju starostlivo znovu a znovu hladil po vlasoch, šepkal jej slová, ktoré Liliana tak veľmi potrebovala počuť. Tá rozzevená diera, ktorú v nej Micah zanechal, keď sa od nej odvrátil, sa nikdy nezahojí, ale tieto drobné láskavosti jej dovolia prežiť aspoň pár nasledujúcich dní. Nebude ich veľa – smrtiace kúzlo sa o to postará, a ona svet očistí od Krvavého čarodejníka raz a navždy.

***

Po západe slnka sedela v kúpeli, pokúšajúc sa zo seba zmyť pach vlastnej zrady, keď vstúpil Micah. Srdce jej skrútila obrovská bolesť, pozrela hore a našla ho pokrytého brnením až po krk. „Si pripravený odísť?" spýtala sa, sotva sa zdržiac žobrania o niečo, na čo nemala právo.

„Nie." Jediné príkre slovo. „Dnes v noci tu musím zostať a uistiť sa, že sa Pavúčí prisluhovači nevrátia."

„Áno, samozrejme." Tvory jej otca boli dosť prefíkané, ale neboli schopné čakať. „Pôjdeš dnes v noci znovu von?"

„To nie je potrebné. Zem vie, čo hrozí – bude ma varovať, ak zistí ich návrat," povedal rovnako príkrym tónom, takým rozdielnym, než aký u Micaha poznala.

A milovala. Tak veľmi.

„Teraz," nariadil, „mi všetko povieš."

Tak to urobila, okrem svojej vízie, všetko, čo vedela. „Tie hodiny v tvojej izbe – myslím, že kráľovná sa postarala, aby si vedel, kedy príde tvoj čas."

Zovrel ruky do pästí, zadíval sa na ňu. „Nepovedala si mi to na začiatku."

„Pokúšala som sa. Nebol si pripravený to počuť, spomínaš si?"

Zamračil sa. „Veľmi si sa nesnažila."

Myslela si, že áno, ale možno nie. Možno nemala robiť všetko preto, aby predĺžila túto krehkú fantáziu spolužitia s mužom, ktorý si úplne získal jej srdce. „Je mi to ľúto." Odložila mydlo na kraj, priala si, aby ho zdvihol a držal od nej ďalej, čo starý Micah nedávno už urobil, ten, ktorý sa na ňu nedíval s temným odsúdením v pohľade.

Ani sa nepohol.

Zahryzla si do pery, odhodila si mokré vlasy dozadu a povedala: „Zámok Eldenu je veľmi dobre opevnený." Ak sa zameria na praktickú stránku ich úlohy, potom možno nebude cítiť, ako ju nože trhajú zvnútra na kusy. „Stojí uprostred jazera."

„To viem."

„To jazero," dodala, „je teraz plné rýb, ktoré sa kŕmia ľudským mäsom."

Krvavý čarodejník sa často bavil hádzaním „odpadkov" von z okna a sledoval, ako ryby vyskakujú a chňapajú – po kusoch magických a ľudských bytostí. Kedysi Liliane vnútil riedky, pletený kôš a spustil ju tak nízko k vode, že cítila ich zuby len niekoľko palcov od seba. V tom čase mala osem rokov.

Zaháňajúc spomienky na hrôzy, akými nadobúdala životné skúsenosti, pokračovala: „Je tam spojovací brod k brehu, ale stále je strážený veľkými jedovatými tvormi, ktorí boli kedysi modrými piesočnými škorpiónmi a teraz sú niečím, čo by nikdy nemalo jestvovať." Jediné uštipnutie znamená smrť. „Sú tam štyria. Dvaja stoja pri bráne, zatiaľ čo dvaja sa plazia tam a späť po brode."

„Prečo sa tak bojíš jazera?"

Trhla hlavou nahor a pozrela na Micaha. „Čo?"

„Máš strach z jazera." Jeho oči ju priklincovali na miesto. „Povedz mi prečo."

„Môj otec je zlý muž," povedala, pretože na odpoveď nebola pripravená. „Ako dcéra som pre neho bola veľkým sklamaním."

Keď Micah nič nevravel a jednoducho ju sledoval tými zelenými očami, začala sa cítiť, akoby sa topila, i keď jej voda siahala len po ramená. „Rada by som vyšla von," povedala. „Musím pripraviť obed."

Na sekundu si myslela, že odmietne odísť a jedna jej časť chcela, aby presne to urobil – pretože tak by sa zachoval jej starý Micah, ten, ktorý bol prefíkaný a arogantný a ktorému sa páčilo doberať si ju tým hriešnym, takým hriešnym, spôsobom. Ale tento Micah – ktorý má plné právo ju nenávidieť – sa otočil a odkráčal, zabuchnúc za sebou dvere. Aj keď sa pokúšala zostať silná, čo jediné jej pomohlo prežiť jej otca, zistila, že ju zalievajú horúce slzy.

Hlúpa, hlúpa Liliana.

Trpké nadávanie neutíšilo zovretie jej hrdla, ale špliechanie studenej vody na tvár, kým odišla z kúpeľne, jej prinajmenšom vyčistilo zrak. Vyšúchajúc sa do sucha, si na seba natiahla tie škaredé, hnedé šaty, v ktorých sem prišla, i keď boli zaprášené bojom s Pavúčími prisluhovačmi. Zdalo sa jej to príznačné. Nebola už ženou, pre ktorú Micah priniesol čokoládové, červené, zelené a strieborné šaty.

Češúc si vlasy, hľadela na tvár v zrkadle.

Buď rada, že si moja dcéra, inak by na teba pľuli na uliciach ako na nejakého zbastardeného psa. Takto aspoň chlapi budú prosiť, aby sa dostali do tvojej postele, aj keď budú všetko robiť so zavretými očami.

Žalúdok sa jej pri tej spomienke zdvihol, tak ako aj vtedy, a jediný dôvod, prečo sa udržala, bolo, že toho zjedla len málo a nemienila dopriať otcovi také uspokojenie. Vtedy bola mladá, krčiac sa na podlahe ako zviera, aby zdôraznil svoje slová, kopal do nej oceľou pokrytými topánkami. Teraz bude ženou, ktorá ho zatiahne do Priepasti, aby sa na ňom kŕmili baziliškovia.

S tou myšlienkou otvorila dvere a vykročila za Micahom.

Nebol tam.

Ruka sa jej na kľučke roztriasla, ale ona len pokývala hlavou a povedala si: „Už žiadne slzy." Tu už nebol priestor pre sebaľútosť. Priestor na smútok nad niečím, čo sa ani nemalo začať, bola ako zlodej, ktorý si ukradol chvíle, ktoré žene ako ona nikdy neboli súdené. Tie ukradnuté zásoby jej musia stačiť.

Okrem toho sa mohla Micaha dotknúť, on sa dotýkal jej, pozeral sa na ňu, akoby bola krásna, aj keď vedela, že to tak nie je. A teraz to tak veľmi bolelo, oveľa viac ako predtým, keď od neho nečakala vôbec nič.

***

Micach chodil po veľkej sieni, až pokiaľ nestratil trpezlivosť. „Kde mám jedlo?!" zaburácal tak nahlas, až sa steny otriasli.

Bard na neho obrátil mračiaci sa pohľad. „Vydesíš Jissu."

„Nájdi ju!"Ak sa pokúsila ujsť, uvrhne ju do žalára a pripúta k železným okovám v horiacom chlade Priepasti.

Dvere sa otvorili hneď po jeho rozkaze, predmet jeho hnevu vošiel dnu s podnosom v rukách. „Prepáč mi toto oneskorenie, pán môj." Jej slová boli zdvorilé, chladné.

Zamračil sa a išiel si sadnúť. Jedlo, ktoré pred neho postavila, bolo nejaký druh duseného s ryžou, vedľa ovocie. Už sa otáčala, aby ho nechala samého, keď ju schmatol za ruku. „Zostaneš tu." A kývol Bardovi, aby odišiel.

Liliana zostala stáť po jeho boku, kým jedol.

„Prečo sa tak bojíš jazera?" spýtal sa znovu.

Stuhla. „Ja-"

Čakal, aby zistil, či bude znova klamať.

„Len preto," povedala konečne, „že som jeho dcéra, neznamená, že som pred ním bola v bezpečí." Stiskom na jej zápästí ju stiahol nižšie a nakŕmil ju kúskom ovocia. „Sadni si. Jedz. Potrebujem, aby si bola zdravá, ak máme poraziť tvojho otca."

Dolná pera sa jej roztriasla. Videl to. Ale zahryzla si do nej, svojim zovretím ju prinútil sadnúť si za stôl. Nútil ju vkladať si jedlo do úst. Sledoval ju, aby sa uistil, že je, ako má.

„Čo ti urobil?"

Odtlačila tanier a pritisla si ruky na brucho. „Bola som jeho majetok, mohol mi ubližovať každým spôsobom, aký uznal za vhodné. Koniec-koncov, splodil ma."

Micah tresol zovretou päsťou o stôl, až taniere nadskočili. „Prestaň o sebe takto hovoriť!"

Tie oči neurčitej farby odrážali všetko, čo cítila, keď povedala: „Urazila som ťa. Prepáč."

Mal by byť šťastný, že sa za to, ako mu klamala, cíti tak zle. Mal by ju nútiť ospravedlňovať sa znova a znova. Až na to, že sa mu nepáčilo, ako vyzerala, mala zhrbené ramená, ako by čakala, kedy jej ublíži. To ho rozzúrilo. „Myslíš si, že by som ťa udrel!"

Liliana zachytila tanier skôr, ako zletel cez okraj stola a zrútil sa na podlahu. „Nie, pán môj. Potrebuješ ma kvôli porážke môjho otca." Jej ramená sa narovnali a odhalili krivku hrdla. „Urobím pre to všetko, čo budem môcť."

Chcel ju do toho hrdla uhryznúť.

Tvrdo.

A zrazu mal odpoveď. „Urob niečo, aby som sa nehneval."

Jej pohľad sa zrazil z jeho. „Čo?"

„Presvedč ma, by som sa nehneval."

„Ako?" Zakývala hlavou, akoby si nevedela utriediť myšlienky. „Môžem prosiť o odpustenie, ale-"

„Nie. Slová nestačia. Slovami si ma klamala."

„Tak ako?"

„Poď." Vzal ju za ruku, rozkázal jej, aby nechala riad tak a ťahal ju po schodoch k svojej spálni. „Tu," povedal, otáčajúc ju k sebe pred zatvorenými dverami. „To je miesto, kde ma môžeš presvedčiť, aby som sa nehneval."

Nejtemnější vášeň - Kapitola 15

March 24, 2016, 3:10 am

≫ Next: Král Nymfů - Kapitola 8

≪ Previous: Pán propasti - Kapitola 20

$

0

0

Aeron stoupal vzduchem, Olivii svíral pevně v náručí. Paže měla rozevřené, vítr ji bičoval vlasy v každém směru a vháněl jí je do tváře. Každých pár vteřin si povzdechla a on si ji s úsměvem představoval s křídly. Létání jí muselo chybět.

„Bavíš se?“ Nemohl si pomoci, ale zeptal se jí. Neodpověděla. Byla potichu od té doby, co opustili Gillyin byt. Bylo mu jasné, že je stejně podrážděná, jako on. Neuspokojil ji, koneckonců, vzal ji na okraj rozkoše a pak se zastavil dřív, než mohla spadnout. Byl blázen. Proč by jinak přislíbil, že jí ukáže drsnou realitu života? Spíše dříve než později? Něco, co nemohl dělatpokaždé, když se na něj usmála. A sladce prosila. A dotkla se ho. Zatracený hlupák.

Její hněv ho rozrušil, lhal by sám sobě, kdyby si to nepřiznal, ale bylo to tak lepší. Pro oba dva. Kdyby se jí vzdal, mohla by se Legie vrátit. Lysander by zajistil Aeronovi a Legiiprominutí trestu, nebo se o to alespoň snažil. Aeron nechtěl žádné komplikace ve svém životě. Bylo by hezké mít Olivii ... , ale nemohlo mu na ní záležet. Nemohl mít Olivii a nemohl s ní strávit zbytek života. Ta samotná myšlenka byla paradoxní. Kdyby s ní zůstal, neměl by žádný život. Jen hrstku dnů. Najednou slyšel ...jeho obočí se ve zmatku pozvedlo ...byl to Vztek a... kňučel? Naslouchal víc napjatě. Drazí bohové, byl to démon. Protože nemohl mít Olivii? Oba v tom případě byli blázni. 

Když byli na dosah pevnosti, přistál na schodech a postavil ji na nohy, vedl ji dovnitř. V žádném případě ji už znovu neuloží v jeho ložnici. Je zřejmé, že nemohl být v blízkosti Olivie a postele, aniž by ztratil veškerý zdravý rozum.

„Pojď.“ Popadl ji za ruku a odtáhl ji do haly. Opět měla na sobě dlouhé bílé roucho. Roucho jí nepříjemně zakrývalo a skrývalo její hříšné křivky. Musel jí ho přinést, když se pro ni vracel, bylo totiž nezbytné pro jeho přežití. Ta žena byla pro jeho smysly až moc nebezpečná. Když vystoupila ze sprchy, vlhká a nahá a jasně toužící po něm,  málem zemřel na místě potěšením. A jediná věc, které by litoval, kdyby zemřel, byla, že už by jí znovu takhle neviděl. Její ňadra byla malá, ale pevná a její bradavky byly svůdně růžové. Její kůže byla jako načechraný mrak smíchaný se smetanou a posypaný ambrózií. A její čokoládové vlasy kroutící se do pasu… Je pro mě až moc dobrá,pomyslel si a zaťal pěst. Málem jí udělal, ale v čas se zastavil. Sténala a svíjela se kvůli němu, prosila ho o víc. Sakra, Vztek sténal, svíjel se a prosil o víc. Byl tak moc blízko, aby jí dal to, co chtěla, oběma. Pak se Olivia odtrhla, a on byl zklamaný a rozzlobený, nebyla to zrovna správná kombinace, ale musel to ustát. Přestoby ho to nemělo takzklamat, nebo přinutit cítit takový vztek. Měl by být šťastný, ale přistihl sám sebe se ptát, jestli její touha po něm ubývala. Chtěla, aby někdo jiný zaujal jeho místo? Někdo jako Paris nebo William, jejichž jména zmínila, když se sprchovala a rukama hladila své vlastní tělo. Znovu se přistihl, že toužil po tom, aby byla zcela mimo kontrolu, kvůli němu. Pevně se ho držela, nehty mu zatínala hluboko do zad a škrábala ho zuby na krku.

Co se to s ním děje?

„Slyšel jsi to?“  Zeptal se Olivia, vyhnala ho z jeho temných a smyslných úvah. Vytrhla mu ruku ze sevření, Vztek zavrčel, už nekňoural, ale opět protestoval. Zastavil se. 

Snažil se přesvědčit, že démonovi protesty nic neznamenají, ale nemohl tak učinit. Blázen. „Co jsem měl slyšet?“  Také se zastavil a poslouchal. Kromě pokračujícího protestu svého démona, neslyšel nic neobvyklého. Zamračený Aeron se na ní otočil. Když se na ní podíval, zrychlil se mu tlukot srdce. „Nic neslyším.“ 

„Ale ten hlas ...“ Otočila se v kruhu, pohledem sledovala předsíň. „Říkal mi, abych jednou rukou mnula tvé koule a druhou hladila tvůj penis.“ 

Bylo by možné, že slyšela jeho démona a – počkat. Co? „Ten hlas tě nabádal k tomu, abys mi tohle udělala?“ Nemohl to být Vztek. Démon by se nezmínil o ničem tak detailním. Bohužel.

„Ano.“

„Je to pokus, jak mě svést?“ Byla tak sladká a lahodná, když na sobě měla sporé oblečení, ptala se ho na nezbedné otázky, když vyšla z koupelny nahá. „Chceš-“ 

„Ne! Nelíbí se mi to!“ Přerušila ho. „Slyším slova, jejich myšlení, ale nepatří ke mně. Vím, že to nedává žádný smysl, ale nevím, jak jinak to popsat.“

Ozvaly se za ním kroky. Otočil se. Torin byl v polovině schodů, mířil dolů, naproti nim. Dnes měl na sobě černý rolák, černé rukavice a kalhoty, které sahaly až na zem, takže i když se posadil a nohavice se mu vytáhly kousek nahoru, díky vysokým ponožkám neodhalil ani kousek své kůže.

„Vynikající,“ Aeron slyšel Olivii šepot. „Mohla bych tě sníst.“

„Musíš přestat říkat takové věci, Olivie.“ Brousila si zuby na Torina a Aeron ji za to proklínal. Nedívala se na něj, sledovala Torina, jako by byl kus masa a ona byla vyhladovělá.

Moje, varoval ho Vztek. 

Aeron vystrčil na Torina bradu v náhlém podráždění. Ne že by mu záleželo na tom, kdo se Olivii jeví jako žádoucí. Bylo to, protože se vzdala nesmrtelnosti pro něj, chtěla mu poskytnout zábavu, chtěla ho přivítat uvnitř svého těla, neměla by být tak vrtkavá a toužit po někom jiném. 

„Cože?“ Zmatený Torin se zastavil v dolní části schodiště.

Aeron studoval svého přítele a snažil se ho vidět tak jako Olivia. Viděl bílé vlasy a černé obočí, hladké přirozené opálení kůže a dobře, dobře, možná ty pronikavé zelené oči byly atraktivní. A co víc, byl o palec menší než Aeron a nebyl tak svalnatý. 

„Nevšímej si mě,“ prosila Olivia s třesoucím se hlasem. „Prosím. Nevím, co se mnou je.“

Torin se snažil nesmát. „Jsem rád, že už ze mě nemáš strach.“ 

Aeron si přál, aby mohl říci totéž. „Pojďme, schůze začíná,“ vůbec u toho nevrčel, jasné?

„Příliš pozdě, obávám se.“ Torin se opřel jedním ramenem proti zábradlí, obraz klidného muže. Kromě toho ničemného lesku v očích. „Všichni odešli.“

„Co!“

„Nejsi jediný, kdo má velké zprávy. Lucien se přenesl do Říma, pro Sabina a ostatní. Dozvěděli se, že Galen uspěl ve svém nažení. Podařilo se mu připoutat Nedůvěru k jednomu ze svých vojáků. Přesněji k ženě.“

Aeron si zmučeně přejel rukou vlasy. Nedůvěra, jeho přítel Baden, byl nyní uvnitř Lovce?  Věděl, že se Galen o něco takového pokouší, ale to vědomí, že se mu to podařilo, ho naprosto ohromilo. To bylo nepřijatelné!

Potrestat, souhlasil Vztek.

Násilné obrázky se prohnaly přes jeho mysl, ale nebyl tím překvapen. Démon měl důvod k násilí, v posledních dnech byl hlasitější než obvykle. „Něco s tím musíme udělat, ale budeme muset postupovat opatrně. Dnes jsem se dozvěděl, že Rhea, manželka Kronuse, pomáhá Lovcům.“

Torin po jeho slovech zbledl. „Děláš si srandu, že jo?“

„Kéž by.“

Olivia sevřela Aeronovu ruku, propletla s ním prsty. Vztekho zcela opustil, takže byl Aeron jako plyšové kotě. Upřednostnil by raději Vztek. „Jestli je tu něco, co můžu udělat, abychpomohla, prosím, dejte mi vědět,“ řekla. „Dokonce za to nebudu chtít zaplatit.“

Její pokus, aby ho potěšila, byl ... uklidňující. Sakra! Nyní byl jako Vztek. Mazlivý a poddajný. A to se mu nelíbilo. Ale on ji měl rád. Více než by měl mít. Byl zvyklý na odbourávání svých emocí, jejich ignorování, aby se mohl soustředit na to, co je třeba udělat, ale ona to odmítla akceptovat. Nebrala nic jiného než jeho úplnou kapitulaci. Možná to byl důvod, proč ho realita udeřila tak tvrdě. Hovno. Bylo to ono. To je důvod, proč vždycky upřednostňovaljemné ženy. To nebylo dobré. Obával se silnější ženy. Jemné ženy nijak neohrožovaly místo, které obsahovalo všechny ty nepříjemné emoce. Silnější ženy by se mohly pokusit to místo zničit na kusy a nutit ho, aby zase pociťoval emoce.

„Co je?“ Zeptal se Torin, když nic dalšího neříkal.

„Nic,“ zalhal. V žádném případě by se mu nepřiznal k takové slabosti. „Tak se na to podíváme. Zpátky k Lovcům. Rhea je skrývá před námi, zatímco oni jsou ve městě.“

Torin zavrčel. „Nejdříve se dozvíme, že Galen vede Lovce. A teď, že jim pomáhá jeden z Titánů. Pokud existuje ještě víc překvapení, nechci to vědět.“

„Ve skutečnosti, Kronus-“

„Navštívil mě,“ vložil se do toho Torin, „Ale nezmínil nic z toho. Jen mi přikázal, aby naše zadky urychleně našly Scarlet. Tak prý najdeme i ostatní. Vyhrožoval nám obvyklou smrtí a zkázou, pokud se nám nepodaří ji najít. Dnes.“ Takže Král bohů nejdřív navštívil Aerona a pak Torina. Ale proč pro něj bylo tak důležité najít Scarlet? Aby ji Rhea nenašla jako první?

Olivia mu stiskla prsty, když se zaměřila na Torina. „Vypadá to, že vám mohu pomoci ve všem. Aeron chce, abych vám ukázala, kde Scarlet přebývá, a já souhlasila.“

Torin si ji prohlížel pozorněji. „Jo, Cameo se zmínila, že to budeš vědět.“

Když říkal jméno Cameo, jeho výraz změkl. Zajímavé. Takže to byla pravda, byli spolu zapleteni? Nemohli se dotýkat jeden druhého, takže kdyby byli milenci, museli by najít jiné způsoby, jak se potěšit. Aeron si nedokázal představit, že by se nemohl dotknout a ochutnat Olivii. Nemohl by -soustřeď se, jasné?

„Řekni mu to,“ řekl Olivii, přinutil se znovu soustředit na jejich problém.

Napřímila ramena a vychrlila ze sebe Scarletinu polohu. Až moc rychle.

„Dám všem vědět,“ řekl Torin, úleva mu odkapávala ze slov. Neptal se, jak toOlivia věděla, ani ji neobviňoval, že se je snaží obelstít. Nemohla lhát a tak jejím slovům důvěřoval.

„Ne. Neříkej jim, kde je,“ řekl Aeron. Zadíval se do nejbližšího okna. Závěsy byly zatažené, ale v rohu mezi dvěma panely pronikal do prostoru malý střípek slunečního světla. Tma by neměla nastat ještě několik hodin, což znamenalo, že Scarlet spala. „Řekni jim, aby se vrátili domů. Olivia a já se postaráme o Noční Můru. S Lovci v Buda, kteří mají artefakt, tady chci tolik válečníků,kolik je jen možné.“

„Hotovo. Je nějaký způsob, jak vás přesvědčit, abyste si sebou vzali jednoho nebo dva válečníky? Záloha je skvělá věc.“

„V tomto případě nikoho nepotřebujeme. Bude spát až do soumraku a bude to bez problémů. Správně, Olivie?“

Anděl neochotně přikývl. Zjevně se jí nelíbilo sdílet informace s někým jiným než s ním, ale udělala to.  Pro Aerona. Možná by ji mohl odpustit za její dřívější nestálost. Vztek ztichl, neměl žádné námitky proti myšlence odpuštění. To bylo něco, co démon nikdy před tím neudělal.

„Jo. Vím, že si nechtěl slyšet žádné další překvapení, ale mám ještě jedno o tvém kámoši Kronusovi,“ řekl Aeron. „Ukázalo se, že máme společného víc, než jen naší vzájemnou nechuť ke Galenovi.“

Torin se zamračil. „Tomu nerozumím.“

Jediným milosrdným způsobem, jak to udělat, bylo to říct rychle. „Je posedlý démonem chamtivosti.“

Za prvé, Torinovi spadla čelist. Pak se jeho oči rozšířily. Pak klopýtl zpátky, narazil do zdi a málem upadl. „Král Bohů, že je posedlý? Jak můžeš-"

„Lysander mě navštívil.“  Stejně jako on, Torin teď věděl, že andělé nemohli lhát. „Kronus byl zavřený v Tartaru v době, kdy jsme otevřeli krabici, tak to dává smysl.“

„Páni. Prostě wow.“

„Do hajzlu, byla moje první reakce.“

„Kdy tě Lysander navštívil?" Zeptala se Olivia. „Co ještě říkal? Zmínil se o mně? Vím, že se o mně zmínil,“ než Aeron stačil odpovědět, dodala: „A chceš mít sex, než odejdeme?“ Zavrtěla hlavou, jako by si nebyla jistá, že slyšela správně. „Zeptala jsem se tě právě, jestli se mnou chceš mít sex?“

Zeptala a jeho tělo na ni odpovídajícím způsobem reagovalo. Přikývl, protože si nevěřil promluvit nahlas. Hrůza, kterou slyšel v jejím hlase, nyní zaplavila i její rysy. „Ale já to neřekla. Myslím, že jsem to chtěla říct a chci to udělat, ale nebyla jsem to já. Ten hlas…“

Torin se chlípně usmál. „Takže jsi mluvila s Aeronem, nebo se mnou?“

„Se mnou,“ vyštěkl Aeron a ona řekla: „S Torinem, samozřejmě.“

„Cože?“ Zařval Aeron a Vztek se k němu přidal.

Moje!

Torin se zasmál, ten parchant. „Přál bych si to, anděli, ale zabil bych tě během potěšení.“

Po jeho prohlášení zrudla.

Aeron zaskřípal zuby. „Raději bys tomu hlasu měla říct, aby zavřel hubu.“ Mluvil někdo skrze ni? Lysander jistě měl potřebnou sílu, aby tak učinil, ale Aeron nevěřil, že by něco takového udělal.  Sabin to také dokázal, ale nebyl zde. Kdo by to jinak mohl udělat? Kronus? Rhea? Ale jaký důvod by k tomu měli?

Olivia se narovnala v ramenou, vystrčila bradu takovým způsobem, že věděl, co to znamená. Její tvrdohlavá stránka se znovu objevila a pohlédla na něj. „Možná to nebyl žádný jiný hlas. Možná, že jsem to byla já. Nejsi tak zábavný, jak jsem si myslela, že budeš. Ty ani nevíš, jak mi dát správný orgasmus.“

Torin znovu vyštěkl smíchy, a teď byla řada na Aeronovi, aby se ujal slova. „Mohl bych ti ho dát, kdybych chtěl.“

„Jo,“ řekla rozzlobeně. „Dokaž to.“

Ano!

Zavrčení vyskočilo z hlubin jeho krku, přistoupil k ní blíže a sklonil se. Dát jí orgasmus? Nebylo nic, co by chtěl víc. „Pokud nebudeš dost opatrná, udělám-“

„Aerone, Aerone,“ zavol známý hlas.

Aeron se prudce napřímil, jako by byl přistižen, že dělá něco, co by neměl. Ve skutečnosti byl přistižen. Legie se na něj dívala. Jak na ni mohl zapomenout? Na její bezpečí? Měl být tam venku a hledat ji, namísto toho reagoval na Oliviiny posměšky.

„Jdu do svého pokoje přivolat Kronuse, než zahájíte zápas v bahně,“ řekl Torin. „Možná, že se ukáže, možná, že ne. Pokud ano, budu se ho muset zeptat, proč jeho jméno není uvedeno na svitku. Dám vám vědět, jak pochodím. Uvidíme se později. Oh, a Olivie. Hodně štěstí s tím hlasem.“ Mrknul na ní, otočil se na podpatku a vykročil zpátky nahoru po schodech.

Chceš se dotýkat toho, co je moje? Zaplatíš za to-

Přestaň už s tím! Vyštěkl Aeron na svého démona. Nemůže tě slyšet. Nebo v to, alespoň doufal.

O vteřinu později Legie vpadla do jeho zorného pole, vystoupila z temného kouta, oči jí divoce rudě zářily. Zastavila se, když spatřila Aerona. Zasyčela, když uviděla Olivii, postupovala kupředu, dokud nestála před nimi. Byla udýchaná a zpocená.

Instinktivně si stoupl před Olivii. „Co se děje?“  Zeptal se, pocit viny ho nepříjemně tížil. Kdyby Olivii ublížila kvůli němu ...

„Všechno bude ... být ... lepší brrrzy...,“ v okamžiku, kdy poslední slova opustila její ústa, její kolena se podlomila a dopadla na podlahu.Aeron se natáhl a zachytil ji dřív, než tvrdě dopadla a jemně ji položil na zem. Byla tak drobná, její váhu sotva zaregistroval.

„Aerone,“ řekla s povzdechem úlevy, těsně předtím, než se zkroutila s bolestným zavrčením.

„Legie,“ řekl, jeho hlas byl protkán panikou. „Řekni mi co-"

Znovu zavrčela. Začala se kroutit v bolesti. Její tělo se zdálo být ... roste? Nemožné. Nebo by nemělo být. Zatímco se díval, ruce, nohy a trup se prodlužovaly. Její váha se dokonce zmírnila, krásná nazlátlá kůže jí zbarvila tělo. Brzy se z jejího bolestivého hekání stal nekonečný křik. S otevřenými ústy doširoka tak, ževiděl, jakse její zuby zmenšují, její rozeklaný jazyk se spojil dohromady. Blond vlasy jí vyrašily z hlavy a prsa se neuvěřitelně zvětšila.

„Co se to sakra děje?“

„Ona se stává ... člověkem,“ zašeptala Olivia. Její slova byla mnohem měkčí než jeho, přesto dokázal rozpoznat její šok a hrůzu. Nevěděl, co jiného dělat, proto Aeron vyskočil na nohy a spěchal za roh. Když dosáhl jedné z obytných místností, popadl deku přehozenou přes pohovku. Jeho mysl bojovala s tolika otázkami, nedokázal zpracovat co se děje. Legie. Člověk. Proč? Jak?

Přehodil přes její odhalenou postavu deku. Přestala růst a kroutit se, už nekřičela. Slzy jí v pruhách stékaly po tváři a její spodní ret se třásl.Dívala se na něj tmavýma očima, bez náznaku démoní červené. „Aerone,“ řekla s povzdechem. „Já ... tě ... tak ... ráda ... vidím.“

Už nezněla jako dítě, všechny náznaky jejího šišlání byly pryč. Ačkoli její slova byla váhavá, jako kdyby nevěděla, jak správně používat jazyk a zuby, zněla jako dospělá, její nový hlas byl bohatý a zastřený.Ohromený, přikrčil se vedle ní a uhladil jí vlasy z čela. „Řekni mi, jak se to stalo,“ řekl tak jemně, jak dokázal. Nechtěl ji vyděsit.

Natáhla se s roztřesenými prsty a pohladila konečky prstů jeho rty. „Tak krásný, je můj Aeron.“

Poprvé od chvíle, kdy se setkal s Legií,se chtěl odtáhnout z jejího objetí. Miloval ji, doopravdy, ale sklánět se nad její novou tváří, mu nyní připadalo ... špatné. V jejích očích už nebyla červená záře, ale smyslná touha. Drazí bohové.Byla to pastva pro oči, byla dokonce ještě hezčí než Olivia. Pleť jako med, oči jako skořice a rty rudé jako bobule. Její nos byl malý a obočí dokonale klenuté. Neměla jedinou chybu. Ale…Jeho krev se nebouřila touhou zvednout deku a nahlédnout pod ní, jen ta myšlenka mu připadala odporná. Raději by si vypíchnul oči. A zatímco si prohlížel tuto dívku, Vztek byl v klidu, nevznášel na ni žádný nárok.

„Existuje jen jeden způsob, jak se to mohlo stát,“ řekla Olivia a Aeronovi se sevřel žaludek. „Uzavřela smlouvu s Luciferem.“

Dohoda s Ďáblem? Proč? Měla k dispozici vše, po čem její srdce zatoužilo. „Je to pravda?“ A pokud ano, co to znamená pro ni? Pro něj? Co by mohlLucifer požadovat na oplátku?

Vztek vyskočil do pohybu, slídil tam a zpět uvnitř jeho hlavy. Neviděl žádné obrazy zaplavovat mu mysl, ale démon byl náhle neklidný, jako by se mu nelíbilo, co se děje.

Legie se podívala na Olivii. „Samozřejmě, že to není pravda .... To bych nikdy neudělala ... takovou opovrženíhodnou věc.“

„Lžeš,“ odpověděla Olivia. „Slyším lež v tvém hlase.“

Slyšel pravdu v Oliviině odpovědi. Jen nevěděl, komu věřit. Legii, kterou miloval. Nebo Olivii, po které toužil, ale nemohl ji mít. Legie se pomalu posadila a přikrývka jí spadla k pasu. Aeron se spěšně odvrátil, ale ne dřív, než zahlédl její perleťově zbarvené bradavky.Chtěl si vydrhnout své rohovky brusným papírem. To tenhle den nikdy neskončí?

Olivia sledovala, jak Legie natáhla jednu ruku, prohlédla si ji, pak natáhladruhou a zkoumala i ji, jak vypadá. Vzala svá ňadra do dlaní, sevřela bradavky a zalapala po dechu v úžasu.

„Jsem nádherná,“ řekla vzrušeně. Její slova vznikala plynulejipokaždé, když promluvila. Musí si zvyknout na nový jazyk. Její pohled se samolibě zvedl, setkala se s Oliviinýma očima. „Jsem tisíckrát hezčí než ty.“  Možná byla. Ne že by Olivia žárlila. Tedy ne moc. Co si o tom Aeron myslel?  Dával si pozor, aby se nedotkl Legie.

Polib mu krk ... olízej ho... a ať Legie vidí, že to děláš.

Olivia přestala dýchat. Bylo to tu znovu. Hlas. Pokušení. Od té doby, co ji Aeron odtáhl zpátky do pevnosti, ji mučil, nutil ji, aby dělala všelijaké věci-navržené tak, aby nalákaly Aerona do postele. Hladit jeho penis, žhavě pro něj tančit, i flirtovat s jeho kamarádem, aby byl šílený žárlivostí. To vše ji obtěžovalo. Ta touha pramenící z ní nebyla její. Ano, chtěla pohladit jeho penis, a ano, chtěla, se pro něj svlékat. O čemž svědčí fakt, že posledně k němu přistoupila nahá. A ano, dokonce měla ráda myšlenku na jeho žárlivost. Ale když ten hlas produkoval touhy, a nutil je dát najevo, skvrny temnoty byly ponechány na její duši. A ona je cítila. Jak to, že se to děje? Co se to děje?

Aeron si odkašlal, vytrhl ji takz myšlenek. „Najdeme ti nějaké šaty, Legie.“

„Líbí se mi, že jsem nahá,“ řekla s našpulenými rty.

„Fajn,“ stále se na ni nedíval, vztáhl ruku. „Podej mi ruku a vytáhnu tě nahoru.“ 

„Ne.“ Sledovala Olivii, napřímila se a objala Aerona okolo krku, přitiskla se do tvrdé linie jeho těla. „Chci, abys mě odnesl.“

Ušklíbl se, ale zvedl ji. „Dobře. Olivie, pojď s námi. Prosím.“ Nečekal na její odpověď a začal stoupat po schodech nahoru. V žádném případě by ho nenechala o samotě s démonem, který se stal člověkem, ale potěšilo ji, že jí požádal o společnost. V polovině cesty do jeho pokoje, uslyšela znovu hlas… Sáhni si. Natáhla ruku k jeho dokonalému pozadí, a když si uvědomila, co udělala, stáhla ji zpět. Zamračila se a nechala ruku klesnout, přitiskla si ji k boku, ale už bylo pozdě. Zasáhl ji další temný šepot.Co by se stalo, kdyby s ní zůstal sám?

Přestaň, vykřikla uvnitř svojí hlavy. Kdokoli jsi, prosím, přestaň.

Legie položila hlavu na Aeronovo rameno, zadívala se na Olivii a pohladila ho po mohutných zádech. „Tak silný,“ zavrněla. Olivia přimhouřila oči a cítila vztek v každé části svého těla.

Bude tvoje zkáza. Je tvůj. Dělej něco. To ty si zasloužíš Aerona, nikoliv Legie. Tak mu to dokaž. Dostaň se před něj, klesni na kolena, rozepni mu kalhoty a saj jeho penis.

Zakopla o vlastní nohy, vztek ji rychle opustil a zůstalo jen zoufalství. Co by se stalo, kdyby ji ten hlas ovládl? Uvažovala. S tímto nejnovějšímnaléháním, jí odpověď vklouzla na své místo. Měla by již být schopna rozlišit své vlastní touhy a emoce od toho hlasu. Co ten hlas říkal, že chce dělat. Zoufale.

Musela mu odolat. Nemohla dopustit, aby ji ovládl.

„Chci s tebou mluvit  v... soukromí,“ pokračovala Legie. Krátká pauza na konci se protáhla do smyslného zavrnění. „Pošli toho ošklivého anděla pryč.“

„Nech toho," vyštěkl. Pak klidněji dodal: „Musíš přestat.“

Nakonec se samolibost vytratila z jejích očí a podívala se na Aerona uslzeným pohledem. „Ty mě nemiluješ?“

„Samozřejmě, že ano, ale to neznamená, že ... Nemůžeme ... Sakra!“ Otočil se a odkráčel chodbou a prakticky vykopl dveře z pantů. Postavil Legii na nohy a vycouval z místnosti. „Vezmi si něco mého na sebe,“ nečekal na její odpověď a zavřel dveře, otočil se na Olivii. „Pověz mi o své dohodě s Luciferem.“

Klesni na kolena ...

„Ne!“ Jeden krok, dva, odtáhla se od něj.

„Olivie,"řekl Aeron zamračeně. „Stůj.“

Polib ho,  ... někde, kdekoliv ...

Její pozornost klesla k jeho rtům a olízla si své vlastní. Jeden nevinný polibek. Bylo nutné, aby ho získala. Musí odolat ...

„Nech toho,“ vyštěkl znovu.

Polkla. „Čeho mám nechat?“ Za dveřmi slyšela Legiinovzteklé dupání, házela věci na podlahu a mumlala o „hloupých andělech.“

„Jedna z nich popírá mé velení, a obě se mě snaží svést.“

„Proč bych se tě měla snažitsvést? V posteli jsi k ničemu.“ Ve chvíli, kdy vypustila ta slova z úst, překvapeně vydechla a odmítavě si přikryla ruku přes ústa. Co se to děje? Ptala se v duchu.Slyšela smích ve své mysli a věděla, že za to může ten hlas.

Aeron se uraženě naježil. „K ničemu? Dal jsem ti tvůj první orgasmus poprvé, co jsme ... jen to poprvé, sakra!“

Její oči se rozšířily, když do ní udeřila realita. Hlas byl pro ně nebezpečím: už teď dostával to, co chtěl. Aeron měl sotva na vodítku svůj hněv a jen ta myšlenka, že by se rozhodl ukázat, jak moc ji dokáže potěšit, ji naprosto nadchla.

Mám mu odolat? Možná, že to není tak dobrý nápad.Opravdu? No, jestli je to ten případ, Aeron padne kvůli tomu hlasu, ty ne. Je to to, co chceš?Konečně. Racionální myšlení. Konečně se její mysl zbavila závoje temnoty a světlo se dralo dovnitř.

„Co budeme dělat s tvou malou démoní kamarádkou?“ Zeptala se ho a tím je vrátila k jedinému tématu, na kterém zrovna záleželo v tuto chvíli.

Aeron si strhaně protřel, unavený obličej dlaní. V poslední době to dělal často. „Nevím, co s ní.“

„Aby uzavřela dohodu takového rozsahu, musela by slíbit něco obrovského.“

„Jako co?“

Olivia pokrčila rameny. „Jen ona zná odpověď. No, a Lucifer, ale ručím za to, že on nám to neřekne.“

„Jak víš, že uzavřela smlouvu s Luciferem a ne s Hádesem? Ten taky uzavírá dohody, ne?“

„Ano, uzavírá dohody, ale Hádes je v současné době pod zámkem a je neschopný vytvářet jakékoliv dohody, takže se s ním nemusíme zabývat.“ Když Titáni unikliz nesmrtelného vězení a svrhli Řeky, před všemi těmi měsíci,Hádes byl zahrnut do jejich počtu. Lucifer ovšem ne. Někdo musel mít na starosti podsvětí, jak předpokládala. Dokonce i někdo tak hnusný jako Ďábel sám, tvůrce zla. Byl lepší volbou než ten šílený Hádes.

Otírej své nahé tělo o jeho…

„Dost!“ Jestli ji ten hlas bude ještě víc obtěžovat, chystá se mlátit hlavou o zeď tak dlouho, dokud neupadne do bezvědomí. Žádná další temnota se jí nevplížila do vědomí, bez ohledu na to, jak moc se jí líbí výsledky. „Nebudu to dělat, i když chci, takže buď ticho.“

Aeron vyhodil ruce do vzduchu, jako muž, který už se rozloučil s posledními zbytky trpělivosti. „Dělat co?“

„Na tom nesejde. Dokud nezjistíš, o čem Legie smlouvala, nevěřila bych jí. Mohla mu vyzradit vaše tajemství, nebo slíbila, že zabije jednoho z Lordů.“

Zavrtěl hlavou, náhle podrážděný. „To by neudělala. Ona mě miluje.“

Jeho víra v démona byla nesnesitelně dráždivá. Proč nemůže cítit, že být s Olivií je správné, s bývalým andělem, který nedokáže lhát? Proč se neustále snaží ji odstrčit?

Dveře ložnice se otevřely a Aeron zavrávoral. Legie ho zachytila s chraptivým smíchem. Rychle se napřímil a otočil. Měla na sobě jedno z jeho triček a pár starých tepláků, obě věci na ní vysely.

„Lepší?“ Zeptala se a otočila se na špičkách. „To je ... vše, co jsem dokázala najít. Ale víš ... co je legrační věc? I přesto ... vypadám dobře.“ V jejím hlase byla znovu smyslnost a hravost.

Olivia od ní o krok ustoupila, zatnula ruce v pěst, srdce jíneovladatelně bušilo.

„Olivia a já musímejít do města. Zůstaň tady. A tentokrát to myslím vážně. Nikam nechoď. Musím s tebou mluvit, až se vrátím.“

Její úsměv sirény rychle zmizel. „Co! Ne. K čertu, ne. Jdu ... s tebou.“

„Zůstaneš tady a už se o tom nebudeme dohadovat.“

Byla viditelně naštvaná, když dupla nohou. „Proč jsi ... odcházíš s tím ošklivým andělem?“

Nejsem ošklivá!

„Musím jít,“ bylo vše co Aeron řekl.

Legie zasyčela a obrátila svůj pohled na Olivii, která stále pozorovala Aerona a jeho rekce na démonku. Legie se na ni dívala s nenávistí, jakou nikdy dřív neviděla. „Dotkni se ho a budu tě ... zabít. Rozumíš…mi?“ Čím víc intenzivní bylaemoce, která ji zmítala, tím větší potíže jí dělalo mluvit, jak se zdálo.

„Neublížíš jí,“ bez jediného varování Aeron ovinul pevně své paže okolo Oliviina pasu a pevně ji k sobě přitiskl. „Už žádné další hrozby. Rozumíš? Nebudu to tolerovat.“

Legie stiskala rty a na okamžik zavládlo ticho. Pak se usmála. Nuceně, a až příliš sladce. „Chápu… co říkáš Aerone. Miluji tě a ... chci jen, abys byl šťastný.“

Lež. Olivia ji slyšela za démonovým sladkým hlasem.Nešlo o vyznání lásky, to bylo pravdivé, ale o slib, který Aeronovi  dala ohledně Olivie.  Bude se muset mít na pozoru, neboť viděla démony při práci a z první ruky věděla, jak zákeřní byli, kolik toho dokázali zničit a jak se jim to líbilo.

„Zkus to,“ řekla, a jestli výzva přišla od ní nebo od záhadného hlasu, nevěděla. V tuto chvíli se o to nestarala. „Protože mám v plánu udělat mnohem více, než se ho jen dotknout.“ A to byla pravda.

Aeron se otočil, přitiskl ji na místě svým pohledem. Jeho panenky se rozšířily, stejně jako dřív, když ji tak vášnivě líbal u Gilly doma, jeho hruď se zrychleně pohybovala nahoru a dolů jak se snažil popadnout dech. „Už. Toho. Nech. Ani. Jedno. Další. Slovo,“ vztekle procedil.

Polib ho ...

Pro jednou se tomu nebránila. Temnota jí napadla mysl, a ona uzavřela vzdálenost mezi nimi, stoupla si na špičky a přitiskla své rty na jeho. Legie potřebovala vědět, že Olivia byla stejně odhodlaná jako ona, aby získala tohoto muže.Chtěla ho za každou cenu.

Její jazyk se vtlačil dovnitř jeho úst, ale jen na chvíli. Jenom aby ho ochutnala. Aeron otevřel ústa, jasně dychtící po dalším polibku, což ji překvapilo a zvýšilo její touhu po něm. Ale donutila se  narovnat a poodstoupit od něj pryč.

„No tak, Aerone,“ řekla. „Máme něco na práci. Společně.“ Neohlédla se na ně, dělala, že je jí jedno, jestli bude Aeron nadávat Legii a odvrátila se od nich, vykročila pryč,jako by neměla strach, co přinese dalších pár hodin. 

---

Král Nymfů - Kapitola 8

March 27, 2016, 11:00 pm

≫ Next: Info

≪ Previous: Nejtemnější vášeň - Kapitola 15

$

0

0

Shaye búšilo srdce v hrudi, búšilo tak tvrdo, až sa obávala, že jej poláme rebrá. V ušiach jej silno zvonilo, zakryla si ich rukami, aby ten strašný zvuk zablokovala. Klesla na kraj dekadentnej vyrobenú-len-pre-sex posteľ, pokrytú červeným hodvábom a zamatom.

Neodvažovala sa ani dýchať, len civela na ten tenký, biely záves namiesto dverí.

V tej pozícii zostala viac ako hodinu, bojazlivá – a, do čerta, v očakávaní – či ju Valerian bude nasledovať do izby. Ten pohľad v jeho očiach, keď ho opúšťala… ešte nikdy sa nestretla s niečím tak spaľujúcim. Tak horúcim. Ak by sa k nemu natiahla, teplo jeho pohľadu by jej popálilo kožu.

Prehltla. Vidieť ho takto, cítila sa, akoby sa príliš priblížila k slnku, pripravená, kedykoľvek vzplanúť do plameňov. A časť v nej chcelahorieť.

Na Zemi, ale skôr na povrchu, sa takýmito vecami nemusela znepokojovať. Túžba, vďakabohu, nebola súčasťou jej života.

Jej zamestnancami boli ženy, zámerne kanceláriu udržiavala bez testosterónu – radšej sa vyhýbajúc pokušeniu.

„Vzťahy,“ zamrmlala. Fuj. Nebolo to o tom, že sledovala matku hltať mužov ako cukríky alebo že videla, ako otec valcuje ženy ako buldozer. Nebolo to o nevlastných otcoch, ktorí sa jej pokúšali prikradnúť do izby, nútiac ju, skrývať sa po tienistých kútoch, len aby si dopriala aspoň kúsok spánku. Nebolo to dokonca ani kvôli tým očarujúcim, prefíkaným mužom, ktorých spoznala v tom krátkom, zvedavom období svojho života.

Bol to strach, že sa ukáže byť rovnaká ako sú oni, otrok svojich vlastných túžob. Blázon kvôli láske. Prijímajúc čokoľvek, čo jej predmet jej okúzlenia, ponúkne. Shaye si povzdychla.

Iste, v posledných hodinách zažila viac dobrodružstva ako za celý svoj život. Nechcela zažívať tie okamihy osamelosti, nemohla predstierať, že je všetko v poriadku. Ale tam hore, muži ktorých odstrčila, sa držali bokom. Ak ju niekto pozval von a povedala nie, odišli a nechali ju samu. Väčšinou s ňou nechceli mať nič spoločné, považovali ju za príliš… pichľavú. Príliš chladnú.

Valerian ale nie. Nebolo možné, sa ho zbaviť, ako sa zdalo.

Oprela si hlavu o stĺpik postele, ktorý bol zložito zdobený lietajúcimi drakmi a nahými ženami. Zatiaľ Valerian dokázal, že je mužom svojho slova a nevstúpil dnu. Dokonca cez ten záves ani nenakukol. Aj keď vedela, že za tým závesom, drží stráž. Počula jeho prestupovanie z jednej nohy na druhú.

Musím utiecť, ešte kým nastane ráno.

„Ja nie som trofej,“ zamrmlala. „Nie som cena pre Valeriana a jeho Sexy bandu bojovníkov.“

„Áno, si,“ povedal ten chlap po chvíli.

Vyskočila na nohy, pohľadom preskenovala miesto vchodu. Všetko čo videla, bol veľký džbán plný teplej vody. Prúžky pary sa krútili ku kryštálovému stropu, ktorý odhaľoval teraz nepokojný oceán nad ním. Vlny sa mútili a vírili, zanechávajúc za sebou chumáče peny. Žiadne nadržané morské panny na dohľad, vďaka bohu. Viacfarebné šaty – tógy? – viseli v skrini.

Izba vyzerala, akoby bola vystrihnutá zo súboru filmov. Dobové kúsky s troškou modernizácie. Očarujúce, drahé, neskutočné. Zatiaľ čo toaletný stolík bol zhotovený zo slonoviny, stolička pred ním bola vykladaná diamantmi, nadýchaný vankúšik na nej v živej fialovej farbe.

Ako povedal Valerian, nebol tu žiadny iný východ. Žiadny – počkať! Zahryzla si do pery vzrušením, hnala sa k levanduľovému závesu visiacemu z ďalšej steny a odhrnula ho.

Pohľad, ktorý ju pozdravil, nebol tým, čo čakala, ale predsa ju prinútil, zalapať po dychu. Oči sa jej rozšírili.. „Drahý bože.“

„Veľkolepé, však?“ Povedal Valerian z poza závesu, akoby mohol vidieť jej očami. Zo slov mu odkvapkávala hrdosť.

„Voláme to Vonkajším mestom.“

Stála pred stenou s oknami. Pozdravil ju svieži, zelený výhľad. Hrubé, rosou pobozkané stromy, niektoré jasné ako smaragdy, iné biele ako sej, obkolesovali krajinu. Číre vodopády dopadali do nedotknutých riek. Dúhovo sfarbené vtáky prudko stúpali nad hlavou.

V srdci toho všetkého bolo preplnené, životom pulzujúce mesto. Budovy z kameňa a dreva vytvárali bludisko točitých uličiek.

Z kupoly nad ním vychádzali pruhy mesta, tmavé a kalné, keď súmrak dával prednosť noci. Svetlo z kryštálu namiesto slnka, zamyslela sa Shaye.

Páčilo by sa jej to navštíviť, stáť uprostred takej veľkolepej krásy a jednoducho si to vychutnávať. „Som tak blízko, akoby som len k nebu mohla byť,“ vydýchla. Pozrela dolu k zrázu, prekvapená tvormi, ktorých si zrazu všimla. Okej, možno nie k nebu.

Bol tam muž s hlavou býka, ženy s konskými telami, levy s krídlami a – „No do riti!“ Rukou si pleskla po ústach, šokovaná tým, čo videla.

Jej uši pozdravil hlboký, chrapľavý chichot. „Musíme zapracovať na tvojich výrazoch, Shaye.“

Ten zvuk sa okolo nej zmyselne ovíjal. Zvuk jej mena na jeho perách, sa ale ukazoval, byť viac stimulujúci.

Buď drzá. Prinúť ho, nech sa mu nepáčiš. Údery srdca plynuli a ona nič nepovedala. Nechcem byť drzá, zakňučalo niečo v nej. Zaškrípala zubami. Urob to! „No… vieš čo mi môžeš, Valerian.“

„Vďaka. Budem.“

Bezmocne zavrtela hlavou. Ten chlap jednoducho nevedel zobrať urážku tak, ako bola myslená. Húf harpií – práve tá vec, ktorá ju pred chvíľou tak šokovala – vzlietla, ich obrovské prsia sa hojdali, kým oni stúpali do vzduchu. Dlhé, ostré pazúre im vytŕčali z rúk a nôh. Ich tváre boli odporné, zobákovitý nos a kruté, čierne oči.

„Možno si nemusel ísť na pláž, Valerian,“ povedala, skúšajúc to znova. „Tvoja ideálna družka bola po celý čas práve tu, v tvojom vlastnom meste“

„Ale tou si len ty, láska.“

Žalúdok sa jej pri tých slovách stiahol. Prinútiac sa, odtrhnúť pozornosť od tej fantastickej metropoly, študovala okná.

Boli zhotovené z rovnakého kryštálu ako kupola, len hladšieho, bez prasklín a spojov. Preložene: žiadny spôsob otvoriť ich. Dupla nohou. Takže ani nebude môcť vyliezť von. A čo na tom, že bola vysoko a jej pád by mal za následok smrť. Dievča potrebuje nejaké možnosti.

„Možno by si mala tento čas využiť, na zmierenie sa s osudom, namiesto aby si hľadala spôsob, ako utiecť,“ navrhol Valerian zo svojho miesta.

„Možno by si mal držať hubu.“

Zahrmel z neho ďalší chrapľavý chichot a ona sa zamračila nad tou jeho temnou, omamujúcou zmyselnosťou. Tentoraz to bolo mocnejšie. Očarujúcejšie. Mlčky ju prosiac, aby sa pripojila k jeho veseliu.

„Prečo berieš moje urážky tak vtipne?“ Väčšina ľudí by už rýchlo bežala, len aby sa od nej dostali čo najďalej.

„V skutočnosti to nemyslíš tak, ako to povieš,“ vysvetľoval trpezlivo. „Mám podozrenie, že mi chceš robiť len naproti, čo je fakt.“

Prešla ňou triaška. Šok – áno. Väčší ako kedykoľvek predtým. Úzkosť – určite. Nikto, dokonca ani jej rodina si tú skutočnosť nikdy neuvedomila. Netešila sa z ubližovania ľuďom, len nebola dosť odvážna na to, aby riskovala budovanie priateľstva. Ako to teda vedel on?

Odkašľala si, usilujúc sa o tvrdý tón. „Nepoznáš ma natoľko, aby si vedel posúdiť, čo tým chcem povedať a čo nie.“

„Ale chcel by som.“

Ako hovoril, jeho tvár jej plávala mysľou. Dokonalá mužnosť, drsná a neskrotná. Ak by sa ho odvážila dotknúť, jeho vlasy by boli hodvábne mäkké a tie zlaté pramene by jej šteklili dlane. Vedela to.

„Necháš ma spoznať ťa, Shaye?“ spýtal sa potichu.

Rozoznala obrys jeho tela hneď za závesom. Sledovala ako silnými prstami obkresľuje vzor na závese, ktorý ich delil. Predstavoval si, že to plátno je jej telo? Predstavuje si ako špičkami prstov obkresľuje jej bradavky, prechádza dolu na bruško, míňa jej nohavičky a – prebehol ňou mráz, zamračila sa.

Tento druh reakcie bol neprijateľný.

„Nie,“ povedala. „Nebude tu žiadne vzájomné spoznávanie.“ Len ho chcela. Čo by sa stalo, keby sa mu skutočne podvolila?

Cenila si svoju nezávislosť, osamelosť a postaviť sa pred tohto nymfu by bolo, ako odlupovať tú vrstvu za vrstvou.

Toľkokrát tu už videla ženy stáť, nevšímavé ku všetkému okolo nich, zabúdajúc na všetko okolo nich. Shaye sa odmietala podvoliť takému istému osudu.

„Potrebujem od teba aspoň niečo, malá Shaye, som ochotný s tebou rokovať. Dohodnúť sa,“ povedal Valerian, prerušujúc jej myšlienky. „Vyjednávať.“

Prižmúrila oči na tú jeho veľkú siluetu. „O čom presne?“

„Po zvyšok noci budem mlčať, ak mi dáš svoju náklonnosť.“

Odfrkla si. „Nebude žiadna náklonnosť.“

„Tak pozornosť. Chcela by si mi dať nejaký kompliment?“

„Nie. Absolútne nie.“

Ľútostivo si povzdychol. „Nechceš mi dať aspoň niečo?“

„Dávam ti smútok, či nie?“

Stíchol a zachechtal sa. „Tak to áno.“

Prestaň s ním hovoriť a nájdi spôsob ako sa dostať von, kričala jej myseľ. Kroky sa skrátili, priblížila sa k vzdialenejšej, klenotmi pokrytej stene. V hale a veľkej sieni boli steny holé, akoby niekto tie drahé kamene ukradol. Tu sa to bohatstvom ale hemžilo. Možno… ožila. Možno bol jeden z drahokamov v skutočnosti západka otvárajúca dvere do nejakej chodby.

„Chcem sa stať tvojim otrokom, Shaye. Chcem vyhovieť každej tvojej túžbe, postarať sa o každé tvoje potešenie.“ Valerianov hlas bol hladký, fascinujúci. „Nechcela by si odo mňa také veci?“

Tvrdo sama so sebou proti nemu bojovala, okolo emócií si udržiavala ľadovú stenu. Ak sa niekedy rozhodne – Bože chráň – vstúpiť do vzťahu, nebude s žiadnym nymfom (alias mužskou prostitútkou). Bez ohľadu na to, aký je neodolateľný. Shaye sa poznala dosť na to, aby pohŕdala, delením sa. Delila sa o rodičov s ich vždy dočasnými milencami. Delila sa o detstvo s niekedy krutými, len zriedka dobrosrdečnými sestrami a bratmi, s osamelosťou a sklamaním.

Ak sa vôbec niekedy niekomu odovzdá, bude to muž, ktorý chce ju a len ju. Mužovi, ktorý sa vzdá aj života, aby ju urobil šťastnou. Ona, následne urobí to isté.

Žiadala a ponúkala priveľa? Rozhodne. Ale chcela len to a neuspokojí sa s ničím menej – aj keď vedela, že je to len neuskutočniteľný sen. Možno aj preto to chcela. A ak to nemôže mať, nemusí sa trápiť zlomeným srdcom.

Valerian vedel pekne hovoriť a Boh vie, že by jej vedel dopriať potešenie, myseľ zdrvujúcu prechádzku jej telom, ale to isté vedel dopriať každej žene, ktorá sa mu dostala do cesty. Teraz chcel ju, krátkodobý flirt a žiadne záväzky neskôr.

Nie, vďaka.

To mohla mať aj na povrchu.

Na izbe mlčky pracovala dve hodiny, obchytala každý kúsok stien a podlahy, na ktorý mohla dosiahnuť. Cítila obrovské sklamanie, pocit márnosti a zúrivosť, že nenašla žiadnu skrytú západku. Uviazla tu. Keby bola doma, teraz by bola mierumilovne strčená v posteli. Sama. A osamelá, upozornila ju jej myseľ.

„Čuš, ty hlúpy mozog,“ zamrmlala. Samota je dobrá. Okrem toho, mala naplnený život. Ráno vstala, dala si kávu s asistentkou a preberali plány na deň. Predstavila by nové nápady na karty, možno niečo na gratuláciu k novým nápadom. Niečo ako: Predtým ako pôjdeš, mohol by si mi z chrbta vytiahnuť nôž? Možno ho budeš potrebovať znovu. Jej asistentka by sa smiala, zvyšok personálu by sa smial a ona by sa cítila ako pohotová, uznávaná osoba. Nie ako zmätená, nadržaná pubertiačka.

„Spi, mesiačik,“ povedal Valerian, vtrhávajúc jej do myšlienok. „Cítim, že si rozčúlená. A keďže ťa nemôžem potešiť, ako by som chcel…“

„No, ty to máš na svedomí.“ Rukou si vošla do vlasov, skoro si vytrhla niekoľko prameňov. „Prosím, Valerian. Vezmi ma späť na pláž.“

Ticho. Ťaživé. Husté. „Čo je tam také dôležité, že sa tam musíš vrátiť?“

„Môj domov.“ Už vyplatený v plnej výške. „Moja práca.“ Jej jediný, skutočný výsledok.

„Aká bola tvoja práca?“

Použil minulý čas. Uistila sa, že ona použije súčasný. „Robím anti – pohľadnice,“ povedala hrdo.

„Povedz mi o nich,“ poprosil.

To bola vec, ktorú uvítala. „Existuje mnoho spoločností, ktoré produkujú šťavnaté Milujem ťa, Chýbaš mi, druh pozdravov. Nie moje. Hovoria presný protiklad.“

„To ma neprekvapuje,“ povedal pobavene. „Nemôžeš také karty robiť tu?“

Mohla by, ale nechcela, tak jeho otázku ignorovala. Bože, ako sa len odtiaľto dostane?

„Všimol som si, že si nezmienila priateľov a rodinu,“ povedal po chvíli.

Presne vedela, kam tento rozhovor smeruje, takže by ho mala zastaviť. Mala by mu povedať, aby sa stratil a nechal ju samú. Ale z nejakého dôvodu to neurobila. Nemohla. „To je pravda,“ našla sa odpovedať.

„Prečo?“

Čelom sa oprela o studenú stenu a zatvorila oči. Klam. Prinúť ho, cítiť sa vinným. „Nemám mnoho priateľov,“ pripustila miesto toho, hmatateľná entita, ktorá odmietala byť popretá, „a nevychádzam s rodinou.“

„Prečo?“ zopakoval.

Skutočne, prečo. „Možno si si všimol, že nepoužívam práve najsladšie osobné urážky.“

Vyštekol do smiechu. „Áno, možno som si všimol.“

„To má sklony odháňať ľudí.“ Tak to aj chcela. Jej ruky kĺzali hore po trblietavom kameni a zakotvila ich vedľa svojej hlavy. Hovoriť mu o svojom živote, bolo nebezpečné, dávala mu muníciu proti sebe, ale zdalo sa, akoby nemohla skončiť. Volal na niečo hlboko v jej vnútri. Nie… prvotné.

„Mňa si neodohnala,“ povedal potichu.

„Nie, teba nie.“ Povzdychla si. Prečo jeho nie? Prečo od nej neuteká? Nebeží tak rýchlo, ako ho nohy dokážu niesť?

„Čo je také dôležité v tvojom dome a práci, že tu nemôžeš zostať so mnou? Ja môžem byť tvoja rodina. Ja môžem byť tvoj priateľ. Môžeš predávať svoje karty mne.“

„Na môj dom som dlho pracovala. Je môj. Usilovne som pracovala a teraz mám úspech. Tu nemám nič.“

„Ale mohla by si.“ Stále hovoril tým mäkkým, nežným hlasom. Dovoľ mi, dať ti všetko, skrývalo sa v jeho slovách.

Hruď jej zovrela žeravá bolesť. Musí sa proti tomuto mužovi obrniť, pripomenula si. „Prečo mi to robíš? Mohol by si mať ktorúkoľvek z ďalších žien. Horlivo prídu za tebou a urobia čokoľvek, o čo ich požiadaš.“

„Ale nie si to ty.“

Jednoduchá veta, áno, ale zasiahla ju do hĺbky duše. Zamračene sa narovnala. „Čo je na mne tak výnimočné, hmm? Vyzývam ťa, povedz aspoň jednu jedinú vec.“

Na dlhú chvíľu neodpovedal a cítila sa ako povznesene, tak aj porazene. Hlupaňa, karhala sa, túžiš, aby ťa chválil. Cieľom bolo, presvedčiť ho, že ju nechce. Správne?

„No?“ Stále nič. Ani jediný komentár alebo námietka. „To som si mohla myslieť,“ zahučala nakoniec. Odvrátila sa od vchodu a predupala smerom k posteli, bojujúc so zúfalstvom. Potrebovala premýšľať, zvážiť všetky možnosti. Rozhovorom so svojim únoscom len mrhala drahocenným časom.

Zostane hore aj celú noc, ak bude musieť, ale nevzdá sa. Nájde cestu domov. Nechcela spať, aj keď si potrebovala oddýchnuť. V spánku by sa kvôli Valrianovi stala ešte zraniteľnejšou. Mohol by sa prikradnúť do izby a vziať si všetko, čo chcel – nechcela na to myslieť.

Ale v hĺbke duše vedela, že to bola lož. Obrana proti nemu. A keď tento muž dopraje žene rozkoš, určite o tom bude vedieť. Dokonca aj v spánku by to vedela. Jej telo by spievalo a plakalo radosťou.

Ten muž bol hrozbou.

Hrozbou, ktorá nevedela vymenovať jedinú vec, ktorá sa mu na nej páči. Bastard.

„Nevstupuj do tejto izby,“ vyštekla. „Počul si ma? A viac na mňa nehovor. Potrebujem ticho.“

„Shaye.“

To hrdelné zavrčanie jej mena ju primrazilo na mieste. Znel, akoby mal bolesti, akoby práve padal do hlbokej, temnej, nekonečnej priepasti. „Čo?“ Dúfala v podráždený tón, ale otázka z nej vykĺzla len ako zalapanie po dychu. Je zranený?

„Si žena môjho srdca. Tá, na ktorú som čakal celý môj život, aj keď som to nevedel, kým som ťa prvý krát neuvidel. Nie je len jedna vec, ktorá by ťa robila jedinečnou, ale všetky. Teraz spi. Zajtra nás čaká dlhý deň.“

V tej chvíli sa jej podlomili kolená. Bola by spadla rovno na tvár, keby nedopadla na kraj postele a nezachytila sa stĺpika. Drahý Bože. Tie slová. Nikto – ani jej matka, ani jej otec, ani bratia či sestry, či nekonečný rad pestúnok – jej nikdy nič takéto nepovedali. Nič, po čom by sa cítila tak dôležitá, tak potrebná.

Valeriana sotva poznala. V tom krátkom čase, kedy boli spolu, mu nadávala, túžila po ňom, preklínala ho a udrela. Teraz, po tých niekoľkých slovách, mala chuť, sa po ňom vrhnúť. Zboriť každý múr, ktorý si kedy vystavala, roztaviť každý kus ľadu, ktorým sa kedy obklopila a len sa na neho vrhnúť.

„Drahý Bože,“ zašepkala zdesene. Všetko o čom kedy snívala, práve vyšlo z Valerianových pier.

Ako mu teraz bude môcť vzdorovať?

Info

March 28, 2016, 2:50 am

≫ Next: Chodící trable - Prolog

≪ Previous: Král Nymfů - Kapitola 8

$

0

0

Ahoj,

dneska jsem si po dlouhe dobe sednula k pc na delsi chvilku nez par minut, takze...

1) veskere zadosti o knihy vyrizeny - komu neco neprislo, prosim, pozadejte si znovu a promazte predtim schranku

2) k zadostem - vazne vas slusne prosim, at se zamyslite, nez zadosti odeslete. Spoustu zadosti vypadalo stylem "poslete vsechno, dik" a uprimne, me to vazne zkazilo chut neco vyrizovat a musela jsem si dat pauzu. Kdyz nekomu cizimu pisete mail, je slusnosti alespon pozdravit a napsat souvislou vetu. Ne radek o dvou/trech slovech. Cimz ted v komentarich nechci spustit hate na ty, kdo tohle psali... chapu, ze nekdo nad timhle trebas nepremysli :) Zaroven bych rada podekovala vsem tem, co psali kouzelne maily a hromadne jim taky poprala pekne svatky.

3) Mysteria rozeslana - prosim, nezadejte si o kompletni knihy, kdyz jeste nejsou... mazala jsem spoustu tak mailu. Staci si pojistit, ze jste v novinkarich, a prijde vam hned jako prvnim :) 

4) Spousta z vas tu v komentarich pise, kdy uz bude u neceho dalsi kapitola, a ze je preklad dlouho zaseknuty... no. U nekterych z knih, kde to pisete, to neni pravda - jde spis o moji lenost. K anotacim pridavam odkazy ke kapitolam hromadne jednou/dvakrat za mesic. Proto si prosim kontrolujte spis stitky jednotlivych serii (najdete ho vzdy pod kapitolou, co doctete, a otevre vam vsechny kapitoly ve sloupecku pod sebou). Tak budete mit jistotu, ze vam nic neuniklo :) 

5) Vsechny nove ctenarky, co si zadaly o poslani komplet knih, jsem rovnou pridala do novinkarum. Pokud by to nekomu bylo vylozene proti srsti, tak se ozvete, a ja vas z nich smazu :)

Jinak vam vsem preju Vesele Velikonoce :)

Kerris

Chodící trable - Prolog

March 28, 2016, 11:51 pm

≫ Next: Temná příchuť extáze - Kapitola 35

≪ Previous: Info

$

0

0

Když se Desdainova trojčata narodila jedné chladné únorové noci (Withering se narodila první, pak Derisive, pak Scornful, všechny bledé a hledící svýma modrýma očima na strop), doktor a asistující zdravotní bratr křičeli a křičeli. To vystrašilo paní Desdainovou, která sama začala trošku křičet i přes epidurál. Přiběhli další dvě sestry a pracovníci, a dokonce i strážný, který držel v ruce mop jako oštěp.

Doktor křičel, protože zdravotní bratr upustil tác plný sterilizovaného nářadí přímo na jeho nohu a skalpel se mu zabodl do prstu na noze. Zdravotní bratr křičel, protože věděl, že jeho nemotornost ho bude stát místo. Derisive, Scornful a Withering prostě jen hleděly na hysterii, která zdravila jejich první moment venku z dělohy, a pak ochotně začaly vřískat, když chladný vzduch zasáhl jejich jemnou kůži a ony byly strkány a dloubány a pak (konečně) zabaleny do teplých dek. (Vrátný odešel pryč, pravděpodobně něco vytřít; taktéž nadbytečný lékařský personál).

Samozřejmě i ve městě jako Mysteria byla přírodní trojčata (to znamená trojčata narozená bez pomoci umělé pomoci, tzv. umělého oplodnění, nebo bez velice dobrého rozdělujícího kouzla) velice vzácná, a trojčata vyvolávající křik u kvalifikovaného lékařského personálu byla ještě vzácnější.

Takže to netrvalo dlouho, než se historky o Desdainových trojčatech začaly roznášet. Příčina těch historek se postupem času rozplývala, ale jednoduchá pravda za těmi historkami – že trojčata byla zvláštní – nikdy nezastínila jedno nebo druhé.

Při jejich druhých narozeninách děvčata přišla na to, že umí kouzlit.

Při jejich třetích narozeninách děvčata přišla na to, že když spolupracují, tak kouzlí ještě víc.

Při jejich pátých narozeninách se rozhodly, že být dobráky je jen pro padavky.

A při jejich šestých narozeninách se rozhodly, že se mohou spoléhat jen samy na sebe, ale to bylo naprosto v pořádku. Máma byla napomínající a milující a skvostná v nevšímání si věcí; otec umřel měsíc před tím, než se narodily.

A tak šel čas, o který se pravděpodobně starali a zajímali jen ti, co nežili v Mysterii. A trojčata rostla, ale ne dost rychle tak, aby to vyhovovalo jim a jejich matce.

Temná příchuť extáze - Kapitola 35

March 29, 2016, 11:00 pm

≫ Next: Pán propasti - Kapitola 21

≪ Previous: Chodící trable - Prolog

$

0

0

Bok po boku vstúpili Hector s Noelle do špinavej budovy. Upravil si kabát, aby zakryl zničenú košeľu, ale medzi klopňami mu vykúkal pás pokožky. Božské, pomyslela si Noelle, znova po ňom lačná.

Oči hore. „Si si istý, že tam nechceš ísť sám?“ opýtala sa a zachvela sa. Topánkami zakopávala o vydratý koberec. Na každej stene bolo pustené iné porno, vzdychy a stony sa ozývali z reproduktorov po celej hale.

„Som si istý.“

Už zase tieto krátke odpovede. Skvelé. „Na stopercent istý, alebo je šanca, že ťa presvedčím, aby si si to rozmyslel? Pretože som si celkom istá, že som prišla do kontaktu s mäsožravou baktériou, keď som otvorila tie dvere.“

„Na stopercent istý.“

Ktokoľvek iný by predstieral , že si nevšimol pochmúrnosť tohto miesta, s úmyslom šetriť Hectorove city. Ale on by prekukol tú pretvárku a to by veci ešte horšilo. Nepotreboval rozmaznávať. Potreboval niekoho, kto mu dokáže, že je lepší, než miesto jeho narodenia. „Malá rada pre teba. Teraz, keď si pokojný,“ povedala, „mal by si byť ku mne milší. Inak si budem myslieť, že si to myslel vážne, keď si povedal, že už sa so mnou už nikdy nebudeš hrať.“

Zamračil sa na ňu. Usmiala sa.

Niekoľko mužov sedelo na zodratej pohovke, všetci sa na ňu dívali ako na pečené rebierka, keď prechádzala okolo. Cítila sa tak výnimočne.

„Pretože ma skutočne nútiš robiť si svoju prácu,“ povedala Hectorovi, odmlčiac sa na chvíľku, aby mohol vybuchnúť a povedať jej, že hej, môže sa vrátiť do auta. Ale on nevybuchol. „Túto prvú časť urobím ja.“

„Dobre, ako chceš.“

Nesmej sa. Na recepcii sa Noelle oprela lakťami o stôl, rovno pred dievčaťom, ktoré jej pripomínalo jednu A.I.R. agentku, Kitten... nejakú. Teranku, ale táto bola farby mocha, okrem rúk. Tie boli biele, ako keby mala rukavice. Jej outfit pozostával z čiernej podprsenky nesprávnej veľkosti, pokrčených čiernobielych nohavičiek, sieťovaných pančúch s očkom na stehne.

„Ako vám môžem pomôcť?“ Pradúci tón, pravdepodobne zvodný pre väčšinu ľudí, ale Noelle za ním počula unudenosť.

„To určite môžeš. Môžeš počúvať. V každom prípade sa ja a môj chlap dostaneme tam dozadu. Dovolím ti, aby si vybrala, ako veci vyriešime. Dobrovoľne alebo nasilu?“

V tej mačacej tvári sa mihol záblesk podráždenia. „Choď doriti, ty krava. Tu platí len jedno pravidlo a to súkromie zákazníka. Ale ak si chceš zarezervovať termín, poslúž si.“

„Takže dobrovoľne.“ Za menej ako sekundu držala Noelle v dlani pyre-gun, zamierila a stlačila spúšť. Modrá žiara a mimozemšťanka bola omráčená, neschopná hýbať sa alebo hovoriť. Za ňou sa ozvali nadávky a rýchle kroky, keď chlapi z pohovky utekali preč.

„Toto je dobrovoľné?“ opýtal sa Hector, neveriacky.

„Samozrejme. Veď sa nebráni.“

„Nuž, potrebujeme ju kvôli odtlačkom, aby nám otvorila dvere od zadných izieb. Ako to, podľa teba, dočerta, máme urobiť?“

„Ale prosím. Odrež jej ruku.“ Problém vyriešený. Doslova poskakujúc, Noelle obišla stôl, odtlačila odtiaľ to dievča a trochu zaťukala po klávesnici. „Náš chlapík je v izbe číslo šesť. S Oľgou. Naša Oľga je veľmi populárna. Uvažujem, či by bola ochotná podeliť sa o tajnosti.“

„Mám iný nápad. Odnesiem ju, ako náš kľúč. Aj keď takto je to rozhodne nasilu.“ A potom to urobil, zodvihol telo tej Teranky a prehodil si ju cez plece. Odniesol ju k bočným dverám, potom zakýval na Noelle. „Polož jej ruku na identifikačnú skrinku a podrž ju tam.“

„Neviem, či si si to uvedomil, ale nebyť mojich služieb, ktoré si v aute využil, nebol by si schopný ju niesť. Uvažuj o tom a potom sa vráť za mnou spolu s ospravedlnením za svoje správanie, potom s vlastnoručne napísanou básňou o mojej úžasnej ochote.“ Ako hovorila, urobila, čo jej prikázal, a po dlani dievčaťa prešlo žlté svetlo.

Píp.

Dvere sa otvorili a oni vošli dovnútra. Niekoľko mimozemšťanov kráčalo hore-dole po chodbe, pobehujúc z miestností. V momente, keď zbadali Noelle a Hectora, masérky sa rozbehli rovnakým smerom. Preč odtiaľ.

„Budem z nich mať komplex,“ odfrkla.

„Prežiješ to.“

Čo ty o tom vieš. Jeho hlas znel prívetivejšie. Pri izbe číslo šesť zopakovali proces s Terankou a aj tieto dvere sa otvorili. Hector zložil svoj náklad na podlahu a vzal do dlane zbraň. Gordman ležal na dlhom stole, tvárou k stropu, oblečenie mal na sebe, ale bolo rozopnuté, a nahá Deleseanka mu práve poskytovala orál, zatiaľ čo jej šesť rúk ho hladilo po celom tele. Jeho ruky boli ponorené do jej vlasov, nútiac ju, aby si ho brala hlbšie a tvrdšie, než to ona chcela.

„Áno, presne tak,“ zavzdychal. „Ty-“

„By si možno chcel prestať,“ ozvala sa Noelle, jej vlastná zbraň pripravená a tentoraz nastavená na zabíjanie.

Mimozemšťanka sa s híknutím narovnala. Gordmanove oči sa prudko otvorili a jeho temné oči vrhali dýky. „Vypadnite, než vám vyrežem vnútornosti.“

„Originálne,“ zamrmlala.

Ignorujúc ju, Hector ukázal svoj odznak. „Vyhrážanie sa agentovi. To nie je veľmi múdre.“

Noelle očakávala zblednutie, koktanie, dokonca aj vyprázdňovanie čriev. Pekný opis toho, že Gordman sa mal posrať od strachu. Mám proste štýl! Ale ten veľký surovec potlačil mimozemšťanku ku dverám a sám sa posadil, aby si upravil oblečenie. V momente, ako v miestnosti zostali len traja, Hector sa načiahol dozadu a zatvoril dvere.

„Takže, agent. Nechcete mi povedať, čo má toto celé znamenať?“ opýtal sa Gordman, jemne a hladko. „Som človek. Vaša jurisdikcia sa na mňa nevzťahuje.“

„Samozrejme, že vzťahuje. Ale najprv vás odzbrojíme, než sa dostaneme k hlavnej veci, dobre?“ Hector skrátil medzi vzdialenosť a prevrátil Gordmana na brucho, prehmatal ho, odhodiac pyre-gun a tri nože. Od Gordmana nezaznel žiaden protest, žiaden agresívny útok. Po tom, čo špičkou topánky odkopla Noelle nože tak ďaleko, ako sa len dali – aby ich neskôr mohla zbaliť – použila lem svojej košele, aby zodvihla zbraň a založila si ju za pás sukne. Nemohli spojiť kryštál k jazvám od spálenia nájdené na Bobbyho hrudi, jedna z nevýhod používania pyre-gun, ale mohli otestovať, koľkokrát bolo v poslednom čase zo zbrane vystrelené.

Keď Hector skončil, vrátil sa k jej boku a okamžite začal vrhať otázky na ich podozrivého. „Pre koho pracuješ?“

Jedno plece sa zodvihlo v ležernom myknutí. „Pre seba.“

„Čo robíš?“

„Všeličo.“

„Čo si robil v dome Bobbyho Marksa včera v noci?“

Záblesk prekvapenia sa mihol na Gordmanových drsných črtách tváre, potom hnev, oboje rýchlo zamaskované ľahostajnosťou. „Boli sme priatelia. Bol som tam na návšteve. Vyjadriť svoju sústrasť jeho rodine.“

„Tak prečo si nezaklopal na dvere?“

Gordman sa tentoraz samoľúbo uškrnul. „Možno mi dal kľúč. Možno mi povedal, aby som prišiel, kedykoľvek sami bude chcieť.“

Noelle tak strašne chcela potiahnuť za spúšť na svojej zbrani. Ten namyslený hajzel. „Ukáž nám ten kľúč.“

„Bohužiaľ. Stratil som ho.“

„Samozrejme, že áno.“

„To je všetko?“ opýtal sa ten hnusák, oprašujúc si neviditeľnú smietku z košele. „Pretože ste premárnili dosť z môjho času.“

Pridajte na zoznam slovo arogantný. „Videli vás na mieste vraždy, takže nie, to nie je všetko. Ste zatknutý.“

„Vy žartujete.“

„Ja nikdy nežartujem,“ odpovedal Hector. „Otočte sa a dajte ruky za hlavu.“

Konečne sa objavila panika. Gordman sa dal do pohybu, ako rozmazaná šmuha, ktorú Noelle nedokázala zachytiť. Čo bolo zrejme dobré. Potrebovali ho ešte ďalej vypočúvať a pretože ľudia sa nedali omráčiť, jediná vec, ktorú by jej pyre-gun spôsobila, by bola smrť.

Vrhol sa na Hectora a dvojica nabúrala do steny, klbko tlčúcich sa pästí a kopajúcich nôh. Obaja žili na ulici a tu sa to ukázalo. Obaja išli po krku, po slabinách, a nič v sebe nepotláčali.

„Mňa tam nedostanete!“ vrieskol Gordnam. Pretože jeho šéf by mu už nikdy nedôveroval? Pretože by ho šéf zabil, aby eliminoval možného svedka jeho predchádzajúcich zločinov?

„To si píš, že dostaneme,“ zvrieskol Hector naspäť.

Noelle by sa bola posadila na stôl a sledovala situáciu odtiaľ, ale... fuj. Tak sa postavila na bok a dovolila, aby ju Hector okúzlil svojimi brutálnymi zručnosťami. A sakra, že ju okúzlil. Zakaždým, keď sa Gordman zohol po jednom z pohodených nožov, Hector bol tam, kopnúc ho do hlavy a pošlúc ho vzduchom, krv striekala. Hajzel sa ale zakaždým postavil, sotva ho to nejako ovplyvnilo, ako keby mal v hlave oceľový plech. Dočerta, možno aj mal.

Potom Hector uchopil jeden z jeho vlastných nožov a dal sa do práce. Ako len bol sexy, trochu otlčený, so zlatými očami žiariacimi a s vytýčeným cieľom.

„Poriadne mu nakop zadok, zlatko!“ skandovala Noelle.

Hector švihol rukou, ale Gordman ju zablokoval zodvihnutým kolenom. Rýchly otočka, Hector sa sklonil, a udrel svojho protivníka do stehna. Ďalšie zavytie od Gordmana, zatiaľ čo Hector sa narovnal a vrazil mu päsťou do líca. Náraz poslal Gordmana nabok a nôž vystrelil z jeho nohy. Hector ho nasledoval, stále sklonený, a bodol Gordmana do členku, než sa stihol uhnúť. Gordman padol na kolená, neschopný niesť svoju váhu. Neľútostný Hector však ešte neskončil. Nabúral do Gordmana a ten sa prevrátil na chrbát. S krátkou pauzou, aby sa nejako pozviechal, Hector obrátil čepeľ, rukoväť noža trčala z jeho pästi, a tvrdým, oblým koncom udrel Gordmana do spánku. Gordmanovo telo sa zviezlo na špinavú dlážku.

Hector, ako typický Hector, sa narovnal a kopol ho do brucha. Žiadne bolestivé vzdychnutie, žiadne myknutie. Gordman bol skutočne, úplne mimo.

Udychčaný, spotený Hector ho zodvihol ako hasič. Obrátený k nej chrbtom, sa ozval: „No?“

„Nuž, na tvojom načasovaní treba ešte popracovať, ale tvoja úroveň zlosti sa nedá odmerať a je vysoko-“

Z hrdla mu vyrazilo hlboké vrčanie. „Nepýtal som sa na kritiku. Pýtal som sa, či teraz, keď som urobil všetku prácu, mi otvoríš dvere.“

„Och. Nie. Povedala som ti, nedotknem sa ničoho, a to zahŕňa aj identifikačnú skrinku. A tvoje ruky najprv prejdú poriadnym enzýmovým kúpeľom, než im dovolím dostať sa do mojej blízkosti.“

Zasmial sa, zvuk bol zachrípnutý, a napriek tomu z neho napätie vyprchalo. To je moja práca, divila sa, úplne užasnutá. Ja som ho rozveselila. Zmietala ňou hrdosť.

„Rozmaznaná,“ zamrmlal. S láskou?

„Uprednostňujem slovo inteligentná.“ Dostávala sa cez jeho obranu. Napriek jeho obavám, ničila jeho odpor. Dostanem ťa, Hector Dean.

***

Vonku cez oblaky konečne prenikla búrka. Dážď všetkých prinútil ukryť sa pod prístrešok a teraz búšil do betónu. Keď sa Hector vydal k ich autu, Noelle ho zastavila výkrikom: „Poďme nájsť Gordmanove auto. Mám nápad.“

Bez ďalších otázok pritlačil Bitkárovu ochabnutú dlaň na každý identifikačný panel na každom aute, zaparkovanom na ulici. Trvalo im to desať minút a boli premočení až na nitku, ale ich námaha bola konečne odmenená. Zámky na čiernom BMW sa automaticky odomkli.

„Ďakujem,“ povedala Noelle a vkĺzla dovnútra. Okolo nej sa nahromadila špinavá voda, zrejme tak pošpiní aj sedadlo, rozhodne za sebou zanechá stopy. Hector nemohol povedať, že by ho to trápilo. Ten sprostý bastard mu nalomil rebro. Zaslúžil si to – a možno aj viac. „Teraz ho už môžeš zatvoriť do nášho auta.“

Urobil tak, a ani trochu s ním nezaobchádzal jemne, a potom sa vrátil k Noelle. „Čo robíš?“

Noelle už mala vytrhnutú palubnú dosku, pripojený svoj mobil ku správnemu káblu, a práve prechádzala cez... niečo. „Kontrolujem jeho navigačný systém. Nemá tu žiadnu známu adresu a ja sa stavím, že to znamená, že žije so svojím šéfom. Ani jeden z nich by nechcel, aby o tom boli nejaké záznamy. Každopádne, to je adresa, ktorú by navštevoval najčastejšie.“

Chvíľka ticha, zatiaľ čo Hector absorboval jej slová. „Šikovná.“ A sakramentsky úžasná.

„Ja viem.“

Uškrnul sa. Adrenalín ešte stále prúdil v jeho žilách, ale jeho ruky boli studené, a to bolo dobré. To, že ho Noelle vyšťavila ešte pred bojom, pravdepodobne zachránilo túto budovu a všetkých v nej. Nie, že by dovolil, aby sa niečo také stalo znova. Jeho úškrn ochabol.

„Dokážeš zaznamenať všetky adresy, na ktorých bol za posledný rok?“ Jeho hlas bol drsnejší, než to mal v úmysle. „Možno nájdeme miesto, kde sú držané ostatné ženy.“

„A kto je teraz šikovný? Pošlem každú adresu Mii.“

Prešlo niekoľko ďalších minút, dážď bubnoval na jeho dobitom tele. Doparoma, ten Gordman mal na hánkach železo. Ale stálo to za to. Ak by ten chlap išiel po Noelle, Hector si nebol istý, čo by urobil, alebo ako by reagoval. Myslel len na jedno: ochrániť ju. A bol ochotný zabíjať – a umrieť – kvôli tomu.

„Najviac navštevované miesto je v skutočnosti rezidencia,“ povedala. „Bohatá časť mesta, o dve ulice ďalej od domu mojej matky.“

O krok bližšie k pravde, k úspešnému uzatvoreniu tohto prípadu. K záchrane životov.

„Zisti, kto ten dom vlastní-“

„Hotovo!“ Strieborné oči zaiskrili radosťou, ako zapískala. „Máme meno. Xavier Phillips. Nikdy som ho nestretla, ale už som ho videla, a poznám jeho povesť. Je vážený, skutočný žralok v obchode s importom a exportom. Blondiak... ako tá skica o superhrdinovi.“

A ďalší krok, vďaka Noelle. Nemohol uveriť, že si kedysi myslel, že zničí každý prípad, na ktorom bude pracovať. Bez nej by sa nebol dostal tak ďaleko. Dlžil jej v mnohých smeroch. 

Pán propasti - Kapitola 21

March 30, 2016, 11:00 pm

≫ Next: Nejtemnější vášeň - Kapitola 16

≪ Previous: Temná příchuť extáze - Kapitola 35

$

0

0

Lilianina myseľ jednoducho na niekoľko sekúnd prestala pracovať. Pretože predtým, ako Micah zatvoril dvere a priklincoval ju na ne, s rukami po oboch stranách jej hlavy, jej oči padli na obrovskú posteľ s čiernymi prikrývkami, v ktorých odpočívala noc pred útokom Pavúčích prisluhovačov. Posteľ, v ktorej zaspala, čakajúc na Strážcu Priepasti.

„Liliana."

Pozbierala svoju hrdosť a zaťala zuby. „Čo ak poviem, že to nechcem urobiť?" Byť s ním znova bolo veľkým pokušením, ale neponíži sa, dokonca ani aby upokojila muža, o ktorom si pochabo myslela, že mu na nej aspoň trošku záleží.

„Rád by som sa ťa dotkol medzi nohami a dokázal ti, že klameš."

Musí ju skutočne nenávidieť, keď ju chce tak veľmi pokoriť. „Som tvoj väzeň?" spýtala sa, hanbiac sa za tú studenú, chladnú skalu v jej srdci; každá spomienka na ich dôvernosti, bola teraz podfarbená ohavnosťou, ktorá jej trhala dušu na kusy, pretože tie spomienky boli jej najväčším pokladom.

Zamračene sa odtisol od dverí. „Choď. Tak choď." Odvracajúc sa, spustil ruky.

Nechal ju ísť.

Dokonca aj po klamstvách, ktoré mu navravela a i keď bol taký rozzúrený, až sa mu oči leskli ako tvrdé diamanty, nechal ju ísť – keď bol v práve, aby jej ublížil. Nie, pomyslela si, nie. To boli temné myšlienky ženy, ktorá bola vychovaná v dome niekoho, kto s ňou zaobchádzal ako s kusom majetku, len ju zlomiť, biť a nechať ju krvácať.

Pre Micaha, muža so cťou zakorenenou tak hlboko, že prežila aj v Priepasti, bolo ubližovať žene priam odporné. Ale priviedol ju do spálne, dožadoval sa, aby zmiernila jeho hnev. A blízkosť postele viedla len k jednému záveru, ale vedela, že je nesprávny.

S bolesťou, zmätkom, slabou nádejou na vlastné fantázie, otočila stranu vlastnej knihy života a spýtala sa: „Prečo si ma sem priviedol?"

Ticho.

Nahnevaná a frustrovaná, ale potrebovala ho viac ako kohokoľvek a čokoľvek doteraz – viac ako svoju slobodu – vykročila smerom k nemu. Keď odmietol skloniť hlavu a stretnúť sa s jej pohľadom, udrela mu päsťou do brnenia. "Potrebujem to vedieť, ty veľká rozzúrená beštia!" Proste jej to vykĺzlo.

A to ho prinútilo pozrieť dolu, jeho oči krásne zelené, následne zlostne zavrčal: „Chcela si odísť. Tam sú dvere."

Len na neho civela, ťažko odolávala nutkaniu nakopnúť ho. „Myslela som..." ... že ma chceš len ponížiť. Zadržala tie slová skôr, ako jej mohli uniknúť, pretože tie slová boli zraňujúce spôsobom, akým by tomuto mužovi nikdy nemalo byť ublížené.

Nie. Slová nestačia. Ty si slovami klamala.

„Liliana, ešte si tu?"

Toto je miesto, kde ťa mám presvedčiť, aby si sa nehneval.

„Prečo si ešte neodišla?" zavrčal.

„Jeden druhého sme vo veľkej sieni potešili," zašepkala, hovoriť o tom jej spôsobovalo rozpaky, ale musela to urobiť. „Na stoličke."

Oči mu zažiarili a ona vedela, vedela, že si predstavil jej nahé telo na jeho vlastnom, zatiaľ čo sa vlnila na jeho horúcom, tvrdom vzrušení. „Nemyslím si, že ty si si to veľmi užila."

„Užila." Prehltávajúc cez zovreté hrdlo, sa vytiahla na špičky a nechala ten trblietavý dážď pretekať cez svoje zmysly. „Prosím, skloň sa."

„Prečo?"

„Pokúšam sa ťa presvedčiť, aby si sa nehneval."

V tej jeho žiadosti nebolo nič brutálne alebo kruté, ani na tom, ako ju viedol do izby. Micah nevyrastal v širokom svete, nerozmýšľal spôsobom sofistikovaného dvorana či životom unaveného zvodcu, nikdy nemal dôvod ukrývať lož za šarm. Pre neho to bolo len potešenie, iba rozkoš... a tak to využil ako spôsob, ako požiadať o odpustenie, spôsob, ktorý jej neublíži.

Ach, pre zmilovanie, ako ho len milovala.

„Micah, prosím."

O palec sklonil hlavu. Ale dosť na to, aby jej dovolil rukami mu ovinúť ramená a pritisnúť pery na líniu hrdla. „Stále sa hneváš?" zašepkala.

„Veľmi." Sklonil sa trochu viac.

Stále na špičkách mu po krku prechádzala bozk za bozkom, jeho prekrížené svalnaté ruky ju tlačili do trupu. Keď sa znovu normálne postavila, jeho obočie sa zamračene stiahlo. Z jeho chuti jej búšilo srdce – horúca koža a soľ a Micah. „Ak by si si sadol na posteľ, bolo by to ľahšie," povedala.

S viditeľným podozrením v tvári vykročil sadnúť si na kraj postele, roztiahnuc stehná. Tie stehná boli samý tvrdý sval potiahnutý čiernym brnením, ktoré k nemu verne priliehalo. Nedávajúc mu šancu zmeniť názor, skopla topánky a rozkročila sa nad ním ako vo veľkej sieni, zakliniac mu nohy za chrbtom.

Chytil ju rukami okolo drieku, ale nič viac. Sklonil hlavu a ona dodržala svoj sľub, prisala sa mu na druhú stranu krku v dlhých, pomalých bozkoch. Predtým, ako sa vydala ďalej, mu olizla pulzujúcu tepnu. Jeho ruky stále zostávali na svojom mieste, ale tlkot jeho srdca sa zrýchlil... a z rúk mu zmizlo brnenie.

Pri tom pohľade takmer zastonala, otočila tvár a začala tú obnaženú kožu hladiť, súčasne mu na bradu pritisnúc ústa. Strnisko bolo proti jej perám drsné, dekadentne vzrušujúce, jeho pery pevne zovreté. Vracajúc sa rukami späť okolo jeho krku, ho pobozkala jemný prisatím a olizovaním.  

Trvalo to asi dve sekundy.

Ucítila jeho ruky vo vlasoch, naklonil jej hlavu tak, ako to mal rád, a potom jej ústa pohltil takým živočíšnym spôsobom, že okolo jeho tela pevnejšie zovrela nohy a členky zakliesnila do seba.

„Si medzi stehnami vlhká?" spýtal sa. keď jej dovolil nadýchnuť sa. Nedal jej šancu odpovedať, začal jej vyťahovať šaty, až pokiaľ neskončili zhrnuté medzi ich telami. „Mám sa ťa dotknúť a zistiť to?" Prstami jej prebehol po stehne.

„Poviem ti to," zašepkala, lapajúc po dychu.

„Mohla by si klamať." Jeho prsty boli teraz na vnútornej strane stehna, tak blízko jej spodnej bielizne.

„Nebudem." Tisla sa k nemu s náklonnosťou, ktorú považovala za celkom prirodzenú, aj keď ešte nikdy nemala možnosť byť k niekomu nežná, nikdy sa už neodvážila nič milovať, nie po tom, čo jej otec zabil Bittyho, jeho zámerom bolo o všetku lásku ju pripraviť. Ale s Micahom si nemohla pomôcť. „Prisahám."

Drsnými končekmi prstov ju pohladil po okraji jemnej bielizne. Tlkot srdca sa jej zrýchlil, dych z nej v mäkkých obláčikoch vychádzal do vzduchu. Časť z nej ho chcela, aby svoju hrozbu splnil, tak veľmi bola po jeho dotyku vyhladovaná. Ale zvyšok... potrebovala, aby jej veril. Odpustil jej.

„Stále sa hnevám," prehovoril jej do úst, „ale nechám ťa, aby si ma presvedčila."

Keď vlastníckym pohybom presunul ruku späť na jej stehno, rozochvela sa, prehltla a povedala: „Áno."

„Áno?" Stisol jej stehno. „Chcem viac slov."

Zovrelo jej hrdlo. Dokonca aj po tom všetkom, čo s Micahom robili, všetkých tých hriešnych veciach, keď očividne nebola slušné dievča, nedokázala také veci vysloviť. Jednalo sa o krok veľmi ďaleko za hranicou.

Bozkával ju po líci, po brde a späť hore k ušku. „Hovor, Lily," povedal chrapľavo. „Hovor a ja ti budem sať tie malé bradavky."

V ušiach jej hučalo, myseľ jej zaplavili obrazy Micahových úst na jej prsiach, vťahujúc ich do úst, hlboko a mocne. Obtrela si líce o drsné strnisko na jeho brade, keď zachytil citlivé mäso ušného lalôčika medzi zuby, povedala: „Ja... ja..." Hrdlo sa jej zovrelo, nechty zaborila do jeho šije.

Pustil jej ušný lalôčik. „Budem ich sať tak tvrdo," ten chrapľavý šepot bol čisto mužský, tak ako aj tvrdý penis tlačiaci sa proti nej, „až pokým nestvrdnú a nenašpúlia sa, a potom na ne použijem zuby."

Rukami jej skĺzol k zadku, natlačil si ju na seba tak, aby sa ženskosťou dotýkala jeho erekcie. Tak tvrdej a hrubej, až si uvedomila, že brnenie je preč. Ale zostal oblečený v čiernom, tkanina medzi nimi vytvárala tenkú bariéru.

„Pre mňa. Lily."

A slová z nej vykĺzli: „Som medzi nohami vlhká. Žiadostivá a rozpálená a-"

Rukou jej zovrel bradu, držiac ju na mieste, Micah si jej ústa vzal znova spôsobom vyžadujúcim si vstup a potom si vyžiadal jej plnú účasť. Bezohľadne mu rukami zovrela vlasy a dala mu všetko. Ochutnávala ho, požadovačne, vyhladovane a divoko, bol v každom jej nádychu, v jej krvi.

Vyšiel z neho hlboký mužský ston, rukou jej stisol zadoček, uvedomila si, že sa sama obtiera o hranu jeho erekcie v takte výpadov jeho jazyka v jej ústach. Tá potreba bola šokujúca, ale pokračovala v tom nehanebnom počínaní, nezastavilo ju dokonca ani keď prerušil bozk, aby ju začal ochutnávať cestičkou dolu po hrdle, prisal sa jej na pulzujúce miestečko, na ktorom zanechal značku.

Povzbudzoval jej necudné počínanie, využívajúc svoj stisk, aby ju pobádal k ešte vyššej rýchlosti, aby na ňom jazdila tvrdšie. Ale táto pozícia na to nebola úplne pravá, nemohla sa trieť o miesto, ktoré tak potrebovala. Frustrovane sa pokúšala dostať bližšie, ale jej snaha bola marená nazberanými vrstvami látky jej šiat. „Prosím, dotkni sa ma."

„Toho malého uzlíka?"Ďalej ju bozkávajúc a bez toho, aby čakal na odpoveď, jej vošiel rukou pod spodnú bielizeň a dotkol sa jej nie tam, kde povedal... ale pulzujúceho vstupu do jej tela, snažiac sa do nej vniknúť špičkami prstov.

Celé telo sa jej naplo, šípy vzrušenia prebodávali každú jej bunku. Vedela, že mu znemožňuje hýbať rukou, vedela, že sa na ňom zvíja, ale nedokázala prestať. O chvíľu neskôr sa jej vnútorné svaly tvrdo zovreli.

Zalapala po dychu a tvár pochovala v ohybe jeho krku. Na protest zafňukala, keď odtiahol ruku zdvihla hlavu a cez vášnivý opar v očiach sledovala, ako zdvihol prst k ústam-

„Micah."

„Chutíš výborne, Lily."

Vyžmýkaná práve prežitým pôžitkom, by mala byť nasýtená. Ale miesto toho sa miestečko medzi stehnami chvelo očakávaním, prsia ju pod tesným materiálom šiat boleli.

„Teraz chcem sať tvoje bradavky." S tým uchopil prednú časť šiat oboma rukami a trhol.

Ani nezaprotestovala a dotyk hrubej látky bol čoskoro preč a nahradil ho horúci vzduch. Jej nahé prsia sa dvíhali v ostrom rytme, akoby volali po jeho dotyku, ale aj keď ani na chvíľku nepresunul pohľad z tých malých oblín, nedotkol sa jej, kým neroztrhal vrchný diel šiat a neodhodil ho preč.  

Len potom rukami objal jej prsia. Ten pocit bol nádherný, ale ničím v porovnaní s jeho pohľadom sledujúcim ju s absolútnou pozornosťou. „Sú malé," vyhŕkla, pretože to už nemohla vydržať.

Micahovou odpoveďou bolo len natočenie hlavy a vsatie jednej prosiacej bradavky do úst. Pri to horúcom potešení sa zachvela, vnorila mu ruku do vlasov a držala. Sal a prevaľoval si jej bradavku na jazyku, ako by bola obľúbeným cukríkom, zatiaľ čo z druhou sa hral a poťahoval za ňu predtým, ako jej celý prsník prekryl dlaňou a stisol.

„Páčia sa mi," povedal, dvíhajúc hlavu, aby pohltil jej ústa, potom sa ale znovu pozrel na jej prsia.

Nevedela, čo je na nich také pôsobivé, ale jednako nasledovala jeho pohľad. Zachvela sa. Jej bradavky stáli trucovito našpúlené a vlhké od jeho úst. Kým to sledovala, pokračoval v láskaní jej druhého prsníka veľkou, smelou rukou.

„Neodvracaj sa." Vrátiac svoju pozornosť pri tej chrapľavej námietke späť, pokračoval v hladení jej prsníka, ústa sa uzavreli okolo jej bradavky a začal sať. Pri prvom dekadentnom potiahnutí sa z nej vydral výkrik, oči sa jej privreli práve vtedy, keď sa tie jeho zelené otvorili.

Bolo to šokujúco intímne.

Vari i preto povedala: „Tvrdšie."

Z hrdla mu vyšlo zavrčanie, voľnú ruku jej presunul na chrbát a pritlačil ju k sebe tesnejšie a podriadil sa jej želaniu a vsal do úst väčšiu časť jej prsníka.

„Je to taký úžasný pocit," povedala, pohoršená sama sebou, ale pokračujúc v rozprávaní, pretože Micah to tak mal rád. „Urob to aj s druhým. Prosím."

S mľaskavým zvukom jej uvoľnil bradavku a vyžiadal si bozk skôr, ako jej dal čo chcel, prevaľoval a ochutnával jej bradavku v ústach, ako by bola lízankou, ktorú má veľmi rád.

Takže ju udivilo, keď uzlíku medzi jej stehnami začal venovať rovnako intenzívnu pozornosť. „Si skazený."

„To je dobre." Pokračoval v saní a s otvoreným potešením jej láskal prsia.

Keď v sebe našla dosť síl, zašepkala mu do ucha: „Ešte sa hneváš?" Pustil jej zo zubov bradavku a povedal: „Áno."

Pobozkala ho pod ucho a potom pokračovala cestičkou dolu až k pulzujúcej tepne. „Si si istý?"

„Možno keď ťa oliznem medzi nohami, zmením názor."

Každý nerv v jej tele sa v odpovedi rozochvel. Veľmi dobre vedela, že sa na ňu viac nehnevá, ale Pán Čierneho hradu mal svoje spôsoby, ako dostať to, čo chcel. Takže keď ju zo seba zdvihol a položil na posteľ, nenamietala. Neurobila to ani keď z nej strhol zvyšky šiat, zanechávajúc ju odetú len v spodnej bielizni nasiaknutej vlastnou vlhkosťou hromadiacou sa v záhyboch medzi jej stehnami.

Červenajúc sa, kým jej rozťahoval stehná, aby si medzi ne kľakol, povedala: „Tiež ti chcem dať potešenie." Očami klesla na jeho erekciu, takú tvrdú pod čiernym materiálom nohavíc. „Mohla by som... mohla by som ťa tam tiež sať."

Tvrdo, majetnícky ju pobozkal. „Budeš," povedal, vyťahujúc sa späť do sedu. „Neskôr."

Ústa jej zvlhli. Nikdy nečakala, že bude mať milenca, ale bola žena. Mala sny. Ale ani v tých najtajnejších snoch sa neodvážila dúfať v milenca, ktorý by bol taký neústupný v tom, čo chcel a čo mal rád, až ju tým tiež zmení na odvážnu a hriešnu.

Posunúc sa tak, aby mohla zovrieť nohy k sebe, povedal: „Obráť sa."

Bola prekvapená, ale urobila to bez otázok. Nemučil ju čakaním, znovu jej roztiahol stehná a usadil sa. Potom jej stiahol spodnú bielizeň pod oblinu zadku, akoby chcel ten výhľad orámovať. Zvierajúc prstami prikrývku sa prinútila nevrtieť sa, nenamietať, i keď bola zahanbená obrázkom, ktorý mu musela poskytovať.

Micahove ruky boli na jej tele. „Si tu taká mäkučká, Lily."

Zastonala, pretože cítiť na sebe jeho ruky, tie mocné, smelé ruky, bolo úžasné.

„Páči sa mi ten zvuk," povedal, naklonil sa a vtisol jej bozk na krk, to teplo a jeho váha na sebe, cítila sa tak lahodne uväznená.

Zaprotestovala, keď sa znovu zdvihol, ale jediným, smelým prstom začal skúmať štrbinu jej zadku a jej myseľ sa zahalila hmlou. Potom začal hovoriť: „Keď budem dva – trikrát v tebe," povedal, stláčajúc a hladiac jej zadok, „potom sa na teba takto uložím, obaja budeme nahí a penisom sa budem obtierať o toto miestečko." Jeho smelý prst sa vrátil. „Chcela by si to, Lily?" 

Nejtemnější vášeň - Kapitola 16

March 31, 2016, 11:00 pm

≫ Next: Král Nymfů - Kapitola 9

≪ Previous: Pán propasti - Kapitola 21

$

0

0

„Nic nevidím,“ zašeptal Aeron o hodinu později. „Je tu příliš velká tma.“ Až moc nepřirozená tma. Nepronikal sem jediný proužek světla a baterka, kterou si přinesl s sebou, nic neodhalila, jen přispívala k jeho nedůvěře.

„V noci se mi zdálo, že mi Lysander řekl, že mi mé schopnosti zůstanou, dokud můj čas tady nevyprší,“ řekla Olivia.

„Myslím, že můžu-“začal.

„Psst. Poslouchám svůj vnitřní hlas,“ umlčela ho. Nechtěl, aby se pro někoho stala terčem. Ve skutečnosti ho ta myšlenka rozzuřila, ale mohl vinit pouze sám sebe. Neměl ji nutit, aby mu ukázala, kde se skrývá Noční Můra, mohla pro ni být hrozbou. Jenom nechtěl, aby zůstala v blízkosti Legie. Nebo v blízkosti Torina. Přeci slíbil, že ukáže Olivii drsnou realitu svého života.

Jsem takový hlupák. Hlupák, co se topí v bouři své vlastní výroby. Jeho touha po Olivii se nesnižovala. Naopak neustále rostla. Dokázal ji uchránit od své žárlivé, krvežíznivé „dcery“. Slíbil, že ji ukáže nespravedlivost světa a tím ji donutí vrátit se domů, i když se nenáviděl, že dal vůbec takový slib. Poslat ji pryč, už nikdy ji nevidět, nevědět, jak se jí daří? Jen myšlenka na to bylo čisté, mučení!

„Spí,“ řekla Olivia, mluvila nahlas a bez obav z možného objevení. 

„Může se probudit,“ procedil skrz zuby. Tma mu nikdy nevadila, ale když se sunul dolů po schodech, cítil se zvláštně, jak postupoval podél stěn do Scarletina doupěte. Šlo o podzemní kryptu na místním hřbitově a neměl tušení, na co narazí. Na normální nábytek, nebo rakev? Kdyby dopředu věděl, jak tahle výprava skončí. Neměl tušení, jestli nevede Olivii do pasti, úponky strachu mu obestíraly mysl a splývaly se Vztekem. Jak by ji tu mohl ochránit?

„Neprobudí se, slibuji. Tak jako tak, můj čas na Zemi ještě neuplynul, možná můžu ...“Když se Oliviina slova vytratila, zastavil se a otočil. Zastavila se také a narazila do něj. I když její tělo cítil jen na krátko, vychutnal si ten okamžik, kdy se na něj tiskla. Tak měkká, teplá a voňavá. Dokonalá. Byl připraven s ní být sám. Znovu. 

Moje, řekl Vztek. Vím to. Už jsi mi to říkal. Znovu a znovu kvůli ní šílíš. A Aeron se o to už nestaral, démon si mohl říkat, co chtěl. Protože…co to bylo?Okamžik uplynul mlčky, jediným zvukem byl jejich dech. Vzduch byl zatuchlý věkem, prachem a smrtí, ale on by byl spokojený, kdyby tu mohli takhle zůstat napořád. V bezpečí, skryti před světem a jeho hrozbami. Spolu. 

„Můžeš, co?“ pobídl ji. 

„Tohle.“ Okolo nich se vyrojily malé světelné tečky. 

Zamrkal a protřel si oči. Malé světelné tečky, se oddělovaly od její kůže, jiskřily a poletovaly ve vzduchu, uvědomil si. Nabíraly na objemu a intenzivitě světla. Rostly natolik, že brzy stíny ustoupily a jeho oči byly opět schopny rozeznat své okolí. 

„Jak-“

Pomalu se usmála, její krásný obličej osvětlen, zářící jako nejčistší hvězdy, tmavé řasy orámovaly její nebesky modré oči. Mám chuť ji políbit. Neopovážil se to však udělat.  Ale teď, když znal její chuť, teď když cítil její tělo proti svému, jak jí měl odolat?

Legie. Lysander. Svoboda. Jo. Byl prokletý.

„Někdy se lidé ocitli v pasti, ve tmě a někdo jim musel ukázat cestu,“ Olivia se pohnula a kývla bradou před něj. „Scarlet je hned za rohem. Cítím ji.“ 

„Děkuji ti." Aeron se přinutil odvrátit. Jeho oči okamžitě truchlily, nad ztrátou její krásy. Vztek také zavyl na protest. Uklidni se, stále jsme s ní. Aeron vedl svého svěřence dolů, doprava po prašné cestě a brzy se ocitli v provizorní ložnici. Hroty vyrážely z několika míst v podlaze, ostře zářící a pevně zakotveny v betonu. Mezi nimi bylyzkroucené dráty, a na druhém konci střežené místnosti, celé Zábavní Zóny, byla rakev.

Proč rakev? Protože se mohla uzavřít a tím byla ve větším bezpečí? Chytrá holka. Do dlaně mu vklouzl nůž, překonal vzdálenost, která ho dělila od rakve, a vyhýbal se hrotům. Olivia se v těsné blízkosti pohybovala za ním, vážila každý krok. 

„Opatrně,“ zamumlal. „Zůstaň za mnou.“ Otevřel víko a napůl očekával boj. Ale žádný nepřišel. Tak jak Olivia slíbila, Scarlet klidně spala. Neměla nejmenší ponětí, že není již sama. Naklonil se k ní a lépe si jí prohlédl. Hedvábné černé vlasy, jí rámovaly zdánlivě křehkou tvář. Předtím, když ho vlákala do té uličky,nevypadala tak křehce. Její řasy byly delší, než si uvědomil. Měla malý nos a červenější rty než před tím. Měla na sobě tričko a džíny, obě v černé barvě a po celém těle připoutané zbraně.Neodzbrojila se, ani když šla spát. To bylo zajímavé. I on si sundával čepel, když lezl do postele. Měl je samozřejmě nablízku, ale sundával je. Jeho pohled se přesunul. Stěny byly špinavé, stejně jako podlaha, na několika místech byly železné ostny. Každý, kdo by na ně šlápl, či narazil na zeď, by skončil mrtvý. Noční Můra přeci mohla umístit pasti na dveře, nebo dokonce i na schody vedoucí sem dolů, jenže to neudělala. Proč? Možná, že nekončící temnota by odstrašila většinu lidí a tak by nevinní zvědavci mohli bez zranění utéct. Ale ti, kteří by šli dál, by jistě měli v úmyslu něco zlého. Možná, že to byli jediný lidé, jimž chtěla ublížit.Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to, že zabíjela jen nepřátele. To by znamenalo, že jim nijak nepřekážela v boji. Anebo se jí prostě líbilo zabíjet ty, kteří se k ní dostali blízko. Takže první věc, kterou vidí, když se probudí, byla krev a smrt.

Ať tak či onak, ta žena se o sebe dokázala postarat. Doufal, že by se probudila a zaútočila na něj. Potřeboval nějakou akci. Byl s nervy na hraně a krveprolití by ho uklidnilo. Dělo se příliš mnoho věcí, moc věcí se měnilo. Příliš mnoho věcí šlo špatně.

Badenův démon našel nového hostitele, a to díky Galenovi. Kronus a Rhea byli posedlí. A Olivia? Zlobila ho svým sporým oblečením, spalujícími polibky, svými neodolatelnými návrhy (právě v tu chvíli málem ztratil ovládání) a její pokus o svádění jiného muže, byl jako rudý hadr na podpal jeho vzrušení. A žárlivosti. A hněvu.Ano, potřeboval dnes někoho zabít.

A jestli to všechno nestačilo, aby se s tím vypořádal, tak tu byla ještě Legie. Legie se na něj dívala tak, jak si přál, aby to dělala Olivia. Uzavřela smlouvu s tvůrcem zla, a bezostyšně mu o tom lhala. Už nechtěl žádné další lži. Co s ní má dělat? Jak si mohl myslet, že ji zvládne? Že ji stále miluje jako vlastní dceru, má stále v plánu držet ji ve svém životě. V žádném případě by ji neopustil. Prostě ... muselo existovat řešení. 

Nemysli na to teď. Máš nějakou práci. Správně. Tak. Zpátky ke Scarlet a jejímu problému. Věděl o ní Galen?

„Musela už někdy zkoušet žít v kostele,“ řekla Olivia provinile, než jí mohl říct, že musejí odejít. „Ale asi to pro ni nedopadlo dobře.“

Proč v jejím hlase slyšel vinu? Kvůli tomu, že ho sem dovedla? Pravděpodobně. Nemohl dopustit, aby se cítila vinna díky němu. „Myslím, že jsem tě požádal, abys byla zticha.“

„Říkala jsem ti, že se neprobudí.“ 

„Jak to víš?" Hloupá otázka. Jak se zdálo, Olivia věděla všechno. Což by znamenalo, že ji Sabin bude naprosto zbožňovat. Informace byli podle nějnejlepší přítel člověka. Děkoval Bohům za to, že Olivia bude brzy poslána zpět, než se Sabin vrátí. Aeron by nerad bodnul svého přítele, až bude vyslýchat jeho ženu.

Při té myšlence se Vztek radostně rozchechtal. 

No, možná, že nemusel Sabina pobodat. Po všem, co se stalo, mu hodně dlužil. A ona není tvá žena!„Nevadí. Nezáleží na tom. Musíme si pospíšit, než narazíme na ostatní návštěvníky.“

„Koho tím myslíš?“

„Lovce.“

„Ach.“

Aeron mohl toužit si trochu zabojovat se Scarlet, ale ne s Galenovouarmádou. Nechtěl, aby se Olivia zapletla do něčeho takového. Chtěl jí ukázat hrůzy života jinou cestou. Z bezpečné vzdálenosti. Scarletina krypta byla na hony vzdálena od bezpečí, jaké pro ni požadoval. 

„Je tu tma,“ řekl náhle neznámý hlas, slova se nesla ozvěnou ze shora a rozléhala se níže.

„Moje baterka tu nefunguje.“

„Nic nevidím.“

„Buďte ve střehu, sakra.“

No, sakra. Tento den mohl být skutečně ještě horší, než se zdálo. Dorazili Lovci, jak se obával. Sledovali ho? Použili plášť neviditelnosti? Byl tu někdo, kdo je sledoval, ohrožoval někdo jeho ženu, dokonce i teď? Aeron zaťal ruce v pěst. Přelétl znovu kryptu pohledem, ale z tohoto místa nic neviděl. Pohlédl na Olivii, která stále zářila, ale mračila se. Pohlédl na Scarlet, která ještě spala. Neviděl žádné jiné východy. Jediný způsob, jak se odtud dalo dostat, bylo projít tmou. Tím dosáhne leda toho, že narazí na Lovce, kteří budou ozbrojení. Lovci nemohli vidět ve tmě, ale Aeron nezvládne odvést Olivii bez světla. S jejím světlem je všichni uvidí. Existovala jen jedna věc. Pouze jedna možnost, jak udržet Oliviiv bezpečí.

Aeron vytáhl nůž a podal jí ho. „Přitiskni jí čepel ke krku,“ zašeptal. „Když se pohne, neváhej ji pořezat.“ Nedal jí šanci na odpověď, uchopil Olivii okolo pasu, zvedl ji a položil do rakve vedle Scarlet. Scarlet se ani nepohnula, ale Olivia zalapala po dechu. Okamžitě jí položil ruku na ústa a zavrtěl hlavou. Polkla ve strachu, ale přikývla, že pochopila, co se od ní čeká. Musela zůstat potichu.

„Uhas to světlo.“

Znovu přikývla a záře její pleti se vytrácela ... vytrácela ... a pak zmizela úplně. Stíny čekaly na tuto příležitost, protože se ihned hnaly dopředu a obklopily každou píď dusivého prostoru. 

„Kreténe, dávej pozor, kam jdeš.“ 

„Promiň,“ hlasy Lovců se neustále blížily. Aeron věděl, že je příliš velký na to, aby se vešel do rakve s Olivií i Scarlet. Aniž by je obě umačkal. Natáhl ruku, aby se dotkl jejího ramene, ale ve tmě pořádně neviděl. Úlekem strhl ruku zpět, protože vzal do dlaně její krásná prsa. A její bradavka se okamžitě svraštila. 

Moje. Chránit.

Po druhé si dal větší pozor a pečlivě umístil svou ruku výš. Rameno. To bylo dobré. Chvěla se. To už moc dobré nebylo. To by mohlo znamenat, že jeho dotyk v ní rozproudil touhu a to rozhodně nechtěl. Nebo se mohla chvět strachy. Tomuto pomyšlení dával přednost, strach mohla snadno překonat. Je zřejmé, že byla rozrušená. Přinutil ji lehnout si a zůstat v klidu. Naštěstí se nebránila. Pevněji přitiskl její ruku s nožem na Scarletino hrdlo. Jen pro jistotu, že by něco Noční Můru vzbudilo. Stále byla v klidu, nehýbala se, normálně dýchala a její kůže byla dokonce teplá. Neviděl žádné pasti kolem samotné rakve, pohledem sledoval cestou k přednímu konci, daleko od vchodu v chodbě. Nechtěl se pouštět ani po jedné z nich. Chtěl Olivii hlídat. Navždy. Zavřel by víko rakve, ale potřeboval mít Scarlet pod dohledem, kdyby se skutečně probudila.

 „Počkejte,“ řekl jeden z mužů. „Stůjte.“

„Co?“

„Vzduch. Cítíte ten vítr?“

„Musíme být blízko k otvoru.“ Ještě blíž, než si mysleli. Slyšel přesouvání několika nohou. Cvaknutí pojistek od pistolí. Oliviin třes se prudce zvýšil a on ji pro jistotu stiskl ruku.

„Musí tu být místnost.“ Pauza. Praskání. „Ano. Ano! Je tu příliš mnoho prostoru pro to, aby tu byla další chodba.“

„Nemůže tady být. Přeci by nedovolila, abychom ji našli.“

„Kurva, ona je posedlá démonem Nočních Můr. Samozřejmě, že si našla nějakou tmavou díru. Jen…cítím, že je tu. Určitě bude spát. Pokud uvidíte něco se pohybovat, střílejte.“

Jak to, že toho tolik věděli? Řekl to Kronus své ženě? Nebo někdo využil plášť a poslouchal soukromé rozhovory?

„Sakra ne. Žádná střelba. Budeme jen střílet sebe sami navzájem.“

„To je lepší volba, než dovolit démonovi, aby mi vzal život.“ Šokované ticho se rozlehlo prostorem, jak ostatní vstřebávali slova svého člověka.

„Buď se s tím smiř, nebo jdi odsud,“ někdo konečně naštvaně promluvil.

„Nechtěl jsem se zaregistrovat na sebevražednou misi.“

„Rozsekáme jí, sakra. Ale ujistěme se, že jsme ji zabezpečili pořádně, abychom ji mohli bez obav odnést, aniž by na nás mohla zaútočit. Každý špatný sen, který jsme kdy měli, je její chyba. Každá špatná věc, co jsme kdy snášely,je její práce. "

Kroky se přibližovaly. Aeron se napjal a čekal. Pokud by se některým z nich podařilo dostat do rakve, musel by to-

Jeden z mužů zakřičel. 

„Co to do pekla byl-“

Další výkřik. Sténání a naříkaní. A následně další a další.

Podle zvuků, to vypadalo, že se nikdo k rakvi ani nepřiblíží. 

Noční můra se velice dobře postarala o pasti. Několik Lovců, navzdory strachu ze zbloudilé kulky, vystřelilo. V temnotě se zableskl výbuch světla a vzduchem se šířila smrt.Jedna z kulek se odrazila a trefila Aerona do ramene. Síla nárazu ho strhla k zemi. Zachytil se okraje rakve a další lidský křik naplnil vzduch. Nechtěl Olivii nechat v pasti, uvězněnou se Scarlet, ale nechtěl ani, aby jí zasáhli. A tak zabouchl víko rakve.

„Co se to děje?“

„Zásah,“ řekl někdo mezi smrtelným kašlem. Další z nich vykřikl, jeho řev byl smíchán s rostoucím přílivem bolesti, sténání, cítil zápach krve.

„Ústup,“ někdo zasípal. „Zpětná… Argh!“ Zaslechl další kroky, ale jejich počet se snížil. A pak další výkřiky a sténání. Vzápětí vše utichlo. Tak. Hotovo. Dostal bitvu, po které tak toužil, ale nehnul ani prstem, aby jí vyhrál. 

Několik chvil počkal, zda ticho přetrvá a pak odhodil víko rakve a řekl: „Světlo.“Olivia ho ihned poslechla.Vytrysklo z ní téměř spalující světlo, záře se zvyšovala a potlačila tmu. Viděl, že byla bledá, ale nezraněná. Scarlet se stále ani nepohnula. 

„Aerone, byla jsem tak-“ Olivia se posadila a otočila se k němu. Její výraz okamžitě ještě více pobledl. „Jsi zraněný.“ Zadíval se na svou ránu. V rameni měl díru, rudá krev z ní volně vytékala, shromažďovala se mu u pasu kalhot. Nyní, když jeho zájem o Oliviino bezpečí poklesl a adrenalin zmizel, si uvědomil, že to bolelo. Bolest se šířila jako požár.

 Ale nezáleželo na tom. „Budu v pořádku,“ řekl. „Byl jsem zraněn i hůře, takže se není čeho bát.“  

„Nemůžu si pomoct.“ Skousla si spodní ret, natáhla ruku a sledovala konečky prstů stopu po jeho bradě. „Mám strach.“ Její dotek ho potěšil, tak jako vždy. Ale každá něžnůstka ho neskonale mučila. Potřeboval víc. Vztek potřeboval větší potěšení, nesnesitelně kňučel v jeho hlavě. Teď na to ale nebyla vhodná doba. Krvácející těla se nahromadila v chodbě, hroty vyčnívaly z jejich pozůstatků. Někteří spadli obličejem dopředu, jiní přistáli na zádech. Každý z nich zemřel. Bude muset Scarlet poděkovat za její vychytralost. To ona zachránila Olivii život. Nevěděl, jestli se některým Lovcůmpodařilo uniknout z této místnosti teroru, ale nehodlal čekat, aby to zjistili. Mohli se vrátit s posilou. Poté, co pomohl Olivii na nohy – zatraceně, jeho zranění protestovalo – vzal do náručí Noční Můru, tak jak to chtěl udělat před tím, než sem vtrhli Lovci.

„Zůstaň blízko,"řekl. „Jdi tam, kam já.“

„Dobře.“ Zamířil k otevřeným dveřím, zašklebil se na mrtvá těla, jak se jeho zranění bolestivě přihlásilo o slovo.

Ublížil mi, plakal Vztek.

Zamračil se. Tobě taky?

Bolí. 

Pojedeme domů. Odpočineme si. Nenašel žádné stopy krve na schodech, ani smítko. Což znamenalo, že netušil, co to způsobilo. Vynikající. Až na to ... v době, kdy se dostal na vrchol schodiště, třásl se. Byl oslaben. Oči se mu sami zavíraly. Viděl mlhu, kam se jen podíval.

Vztek zasténal bolestí. Oheň nakonec ustal, jen aby byl nahrazen ledovým žárem. 

„Aerone?"

Zpomalil, jeho pohyby byly pomalé, nohy se mu podlamovaly. „Sáhni do zadní kapsy. Popadni telefon.“ Při tomto tempu nebude mít sílu obě dostat do Pevnosti. 

„Co je s tebou?“ Zeptala se Olivia, vytáhla z jeho kapsy telefon. „Je to tvé zranění? Řekl jsi mi, abych se nebála!“

Nevšímal si jejích otázek a obav. Nechtěl jí lhát-zase-a říct jí, že všechno bude v pořádku, ale neměl na to odpověď. Ani on, ani Vztek ještě tahle nikdy nereagovali kvůli obyčejnému postřelení.

„Víš, jak někomu napsat?“ Zahnuli za roh.

„Ne. Viděla jsem lidi, jak to dělají, ale sama jsem to nikdy nezkusila.“

„A co volání?“Konečně viděl slunce tlačící se do krypty. Zaléval ho pot. Už nemohl dál. Jeho pohyby byly stále pomalejší a bolestivější.

„Ne,“ řekla znovu. „Omlouvám se.“

Sakra. Pokud Scarlet upustí, už by jí nemusel znovu zvednout. To věděl. Sakra, sakra, sakra. Byly jen dvě možnosti, které by vysvětlily jeho reakci, uvědomil si. Buďto Lovci použili nějaký speciální druh kulek, nebose skutečně nezotavil ze svého posledního útoku, jak předpokládal.                   

Hledal Lovce, ale žádné neviděl. Nebyl si tím však jistý, slábl a tak je mohl přehlédnout. Alespoň je nikdo zatím nenapadl. I když mohl letět, nehodlal to pokoušet.Ještě jednou prohledal své okolí, tentokrát hledal úkryt. Tam, několik yardů vepředu, byl velký kámen, květiny všech barev, roztroušené všude okolo něj, tvořily perfektní skrytý výklenek.

„Tudy.“Vyrazil. Byl slabší s každým dalším krokem.

Olivia mu ovinula paži kolem pasu, aby ho podepřela. „Tady. Opři se o mě.“ 

Nechtěl to udělat, byl v rozpacích, že něco takového potřeboval. Byl v ještě větších rozpacích, protože se mu líbilo, když se o něj někdo staral, ale s její podporou se mu podařilo smířit. „Děkuji.“

Pokusil se položit Scarlet dolů, ale jeho kolena se konečně podlomila a přepadl dopředu. Scarlet dopadla na zem a on vedle ní. Nevydala jedinou hlásku. Ani Vztek. Démon byl ticho. A to ho neskutečně děsilo. 

Aeron se překulil na bok. Viděl, že Olivia byla zaneprázdněná, aby je schovala pod nánosy květin, aby je uchránila před zvědavýma očima. „Chytré ... děvče,“ řekl jí.

Usmála se na něj, byla tak statečná a odhodlaná. To vědomí způsobilo, že se jeho srdce pýchou roztřáslo. Nejspíš měl i halucinace. Doopravdy kolem ní poletovali motýli? Veverky seděly u jejích nohou a ptáci nedaleko vedle ní v trávě? Všechna zvířata ji pozorovala a dychtivě čekala na její pozornost?

Určitě měl halucinace. Což znamenalo, že na tom byl ještě hůř, než si myslel. Protože věděl, že nebude moci přečíst čísla na svém telefonu, řekl Olivii, co má vytočit.

„Zvoní to,“ řekla a přitiskla mu telefon k uchu.

„Torine,“ řekl, když jeho přítel odpověděl. „Následuj signál. Pojď pro…nás.“

Neslyšel odpověď válečníka. Zahalila ho tma, velmi podobná té z krypty, ale tentokrát ho nepustila. Stáhla ho s sebou do temnot a on jí přivítal. 

Král Nymfů - Kapitola 9

April 3, 2016, 11:00 pm

≫ Next: Chodící trable - Kapitola 1

≪ Previous: Nejtemnější vášeň - Kapitola 16

$

0

0

Valerian strávil celú noc pred dverami Shaye. Konečne sa mu podriadila a išla spať. Tvrdohlavé dievča, bojovala s ním až do konca. Bol si vedomý každého jej pohybu. Každého zvuku, ktorý vydala. Niekoľko hodín hľadala spôsob, ako sa dostať z izby, potom len chodila hore dolu a hundrala niečo o „hlúpych mužoch“, „hlúpych emóciách“ a „mystických mestách, ktoré ožívajú.“

Ale jej kroky nakoniec spomalili, kliatby napokon ustali. Počul, ako upadla do spánku s tichým povzdychom. Rýchly pohľad dnu mu potvrdil, že skutočne zaspala, natiahnutá na studenej, tvrdej podlahe, vlasy sa okolo nej vinuli ako snehová clona.

Mal podozrenie, že sa vyhla posteli zámerne a nad tou skutočnosťou sa ešte viac mračil. Myslela si, že si ju nevezme, ak nebude na posteli? Pochabá ženská. Vzal by si ju kdekoľvek.

Bohovia, tak veľmi sa jej chcel dotknúť.

Iba jeden dotyk… Taká opojná myšlienka. Iste nebude zlé, ak ju preloží na posteľ. Bol jej muž, napokon a bolo jeho povinnosťou postarať sa o jej pohodlie.

Nemal by – vedel, že by nemal – ale dovolil si, vstúpiť do izby. Odhrnul záves, ktorý zakrýval vchod. Aj keď bažil po sexuálnom kontakte, takým spôsobom sa jej nedotkne. To bol jeho sľub Joachimovi… a Shaye. A on ten sľub dodrží. Bohovia pomáhajte, aby ho dodržal.

Tichými krokmi sa presúval k nej. Stále ležala na zemi, na chrbte, s jednou rukou pod hlavou, druhou vedľa líca. Nasal vzduch.

Vyzerala ako zimná bohyňa, snežná nymfa, roztomilejšia ako Afrodita sama. Bledé vlasy sa vlnili okolo jej delikátnej postavy, pramene tak hodvábne a lesklé, akoby boli pokropené hviezdnym prachom. Aj mihalnice boli svetlé, len o odtieň tmavšie ako jej vlasy. Jej pery, tie mäkké, svieže, všetky-sny-napĺňajúce pery boli pootvorené a žobrali, aby ich pobozkal.

Odolaj, prikazoval sám sebe. Odolaj jej kúzlu.

Neskoro.

Vyšiel z nej tichý, spánkom presýtený povzdych. Jeho nevyčerpateľná túžba sa okamžite dožadovala života, načahujúc sa po nej. Šalel z nej. Chcel ten vzdych pri svojom uchu, na svojej hrudi – ešte nižšie – jej dych teplý a nežný. Keby len nevyzerala tak jemne a zraniteľne, tak zrelá na zber…

Bola jeho najvyšším uspokojením, jeho najväčším potešením.

Po pekla aj s Joachimom, že chcel niečo – niekoho – kto patril Valerianovi! Kým sa kliatba ozývala v jeho mysli, zistil, že sa mu pery skrivili pobavením. Mohol obviňovať muža za túžbu po tak čarovnom kúsku, ako je Shaye?

U Háda, áno!, rozhodol sa v nasledujúcej chvíli. Zamračil sa. Nebola určená pre nikoho iného ako pre neho samého a ten kto si myslel opak, si zaslúži bolestivú smrť. Valerian nikdy nechcel nič tak veľmi, ako chcel Shaye a nemôcť ju, mať okamžite, je… ťažké. Tvrdé – doslova.

Zohol sa a nabral ju do náručia. Bola taká ľahká, ako si pamätal. A mäkučká. Horúca. Krásna. „Budem ťa mať,“ povedal jej. „Nehovor nič, ak so mnou súhlasíš.“

Samozrejme od nej nezaznela žiadna odpoveď.

Zaškľabil sa, jeho humor sa znovu objavil, keď ju niesol k posteli. Jemne ju položil na matrac, jeho ruky už protestujúc nad jej stratou. Vyzul jej sandále a prstom prešiel po koralovo nalakovaných nechtoch. Keď sa narovnal, odhrnul jej vlasy z tváre a oddával sa pocitu jej nádhernej kože. Aj keď na prvý pohľad vyzerala chladne, prekvapivo bola až podivuhodne horúca.

„Snívaj o mne, mesiačik,“ zašepkal.

Vynorila sa ružová špička jej jazyka a prebehla sa po perách. Prehnala sa ním vlna túžby, keď si predstavil stretnutie jej jazyka s jeho vlastným. Prepletajúc sa. Bojujúc. Ochutnávajúc. Sajúc.

„Ja budem zase snívať o tebe, o tom nepochybujem.“ Zostávajúc ešte chvíľu, špičkou prsta obkreslil spoj jej pier. Tichučko si znovu povzdychla. Žalúdok sa mu zovrel, každý sval na tele mu stvrdol. Nemohol od nej odtrhnúť oči, ale vedel, že čoskoro musí odísť, lebo neskôr to nebude schopný urobiť už vôbec. Čím dlhšie zostane, tým viac jeho sebakontrola klesne. Ešte sa držal zmyslu pre česť, ale nebol si istý, či to zvládne aj nabudúce.

Zmysel pre česť, ktorou po prvý krát za svoj život pohŕdal.

Jeden pohľad na Shaye a bola všetkým, na čo myslel, všetko po čom túžil, chcel. Potreboval.

Odíď! Teraz. Pomaly, tak pomaly, napokon vycúval z izby. Svoj pohľad držal na jej anjelskej tvári pokiaľ to len bolo možné.

Keď záves konečne zablokoval jeho výhľad, zovrel ruky do pästí. Čelom sa oprel o chladný múr.

Musím ju získať. Nemôžem dovoliť, aby ju mal niekto iný.

Narovnal sa, prešiel predsieňou, obchádzal postele a výzbroj. Hrubé podrážky jeho topánok udierali do ónyxovej podlahy. Po prvý krát za celé týždne nestretol v tejto nočnej hodine ani jediného zo svojich mužov. Boli zatvorení v izbách – alebo bočných chodbách – plávajúc na obláčikoch extázy, ktorú našli v náručiach žien.

Dokonca ani Joachim sa ešte neukázal.

Valerian sa modlil, aby sa jeho bratranec zamiloval do svojich súčasných mileniek, aby zabudol na všetko okolo Shaye. Ak nie… no, Valerian bude musieť vymyslieť niečo, čomu Joachim neodolá. Niečo, čo bude dôležitejšie ako stála milenka.

Ale čo?

Joachim bol dobrý chlap (občas), silný bojovník, s (kúskom) oddanosti v srdci. Aké sú slabé stránky tohto muža?

Ženy? Bez pochýb. Ženy boli slabosťou všetkých nymfov. Moc? Určite. Zbrane? Iste. Joachim ich zbieral. Každému bojovníkovi, ktorého zabil alebo zajal, vzal zbraň a zavesil si ju v spálni na stenu.

Valerianov pohľad zablúdil k jeho vlastnej čepeli, pokojne odpočívajúcej na jeho hrudi. Lebka. Veľká a ostrá. Smrtiaca. Jeden z najlepších mečov, ktorý bol kedy urobený. Nie, najlepší aký bol kedy vyrobený. Zhotovený Hefaistom, kováčom bohov. Tá zbraň usmrtila mnoho jeho nepriateľov, trhajúc ich devastujúcimi zásahmi. Bol jediný svojho druhu. Jeho zahnutú kostru a špičku v tvare pretiahnutej lebky mu závidel každý vojak, čo ju zahliadol.

Nenávidel, že sa je vzdá, ale jeho družka stála za oveľa viac. Dokonca aj družka, ktorá s ním nechcela mať nič spoločné.

Bude to Joachim akceptovať?

Povzdychol si, odpoveď mu zatiaľ zostane tajomstvom. Rovnako ako je tajomstvom, ako získať srdce Shaye, to dobre strážené srdce. Šperky? Pekné šaty? Ak by si myslel čo i len na chvíľku, že si cení takých vecí, v sekunde by ju zobudil a vzal ju do Vonkajšieho mesta. Kúpil by jej všetko, po čom by túžila. Ale zatiaľ vyzerala nezaujatá jeho bohatstvom, len sa chcela vrátiť domov.

Mala nepriateľov, ktorých bolo treba zabiť? Ak áno, ochotne jej ich bezduché telá položí k nohám.

Rukou si vošiel do vlasov. Neistota ohľadne ženy mu bola cudzia a hrozná a vyzývajúca a vzrušujúca.

Jej dobytie – porážka Joachima a prekonanie odporu samotnej Shaye – povzbudzovalo jeho najhlbšie bojovnícke inštinkty. Ochotne zoznámi Hádesa so svojou dušou a navždy bude žiť ako zatratenec, ale aby bol s niekým ako je Shaye.

„Bude moja,“ prisahal k nebesiam. „Bude moja.“

***

S kryštálovej kupoly žiarili lúče svetla, postupne presvetľujúc izbu. Rôzne sfarbené úlomky vystreľovali všetkými smermi, v krásnej dúhovej spŕške. Modré, ružové, purpurové, zelené. Shaye od nich odtrhla pohľad a pozrela priamo nad seba – a zalapala po dychu. Strom nad ňou bol vytvorený so skla, nie kryštálu a bola vydaná plnému výhľadu na svoj odraz.

Roztiahnutá na posteli na červených, hodvábnych prestieradlách, jej svetlé vlasy a koža vytvárali prekvapujúci kontrast. Viečka nad očami ešte napoly privreté, ťažké spánkom, s tmavými kruhmi pod nimi. Jedna z rúk jej odpočívala pri boku, druhá zdvihnutá a zohnutá pri hlave. Stále na sebe mala podprsenku z lastúr a sukničku z trávy, takto by mohla byť zvečnená rovno na stránkach časopisu Beach Bunny.

Vyzerala pripravená a dychtivá pre muža.

Nie ktoréhokoľvek muža, i keď…

Prehltla a prevalila sa na bok. Nemala by byť v tejto posteli, pomyslela si, keď jej kolená oznámili, že spadla na dlážku, príliš vyčerpaná, aby vstala.

Jej pohľad sa zastavil na dverách. Vstúpil sem Valerian bez jej vedomia? Odniesol ju sem? Videl ju takto?

Predstavoval si ju takto? To… To… Upokoj sa. Teraz s tým už nič neurobíš.

Prinajmenšom ju nezobudil a nepokúsil sa ju zviesť. Niežeby mala silu, poslať ho svojou cestou.

Nie včera v noci. Nie po veciach, ktoré jej povedal.

Nechcela zaspať, do čerta. Mala hľadať východ, nie snívať o jej sexy únoscovi, jeho rukách na nej, sledovať výklenky a roviny jeho pier, predstavovať si jeho hruď na svojej.

„Pekelný chlap,“ zamrmlala. Napodiv nebola stuhnutá, ani boľavá, keď sa dvíhala hore. Zazívala a pretrela si rozospaté oči, potom prehľadala izbu, dúfajúc, že v dennom svetle skôr objaví východ. Stále tam bol len bazénik s pariacou sa teplou vodou, asi z prírodného prameňa. Plátno splývajúce cez okná. Stĺpy nehybne stúpajúce k stropu s rímskou majestátnosťou.

Až na závesom prekrytý vchod, tu nebol žiadny iný východ.

Musím sa odtiaľto dostať, pomyslela si naliehavo, skôr ako sa po mňa vráti.

On. Valerian. Nepozvane jej v mysli vyrástol jeho obraz. Silný, hrdý. Sexy. Pôžitkár až do krajnosti, s kožou tak tmavou, že ju chcela oliznúť, s vlasmi žiarivými ako pramene zlata a oči… Bože, jeho oči. Tie vábili. Dráždili. Sľubovali.

Jeho tyrkysové dúhovky boli tak fascinujúce, ako rozbúrený oceán a práve tak hlboké. Tie dlhé, tmavé mihalnice ako dokonalý rám vytvárali dokonalý kontrast.

To tu vážne o ňom snívam? Hlupaňa! Je čas odísť. Bojujúc s návalom túžby, sa začala posúvať – a zakopla o sandále. Tak. Vyzul jej obuv. Mala by byť rada, že to je všetko, čo jej odstránil.

Shaye použila napodiv modernú kúpeľňu a umyla si tvár, dúfajúc, že voda odplaví aj tie nechcené pocity. Potom obkrúžila izbu, vidiac všetko, čo videla aj minulú noc – väzenie.

Nemusí tu byť tajný východ, pomyslela si, ale bola tu možnosť, dostať sa von. Prednými dverami. Čo ak je Valerian stále na stráži?

Tak ticho ako to len bolo možné, sa po špičkách vydala k závesu. Ako sa viac blížila, Valerianov mužný pach silnel, prudká zmes vzrušeného muža a odhodlaného bojovníka. Koža ju zasvrbela vzrušením. Pokúšala sa nedýchať, bojujúc s tou lákavou vôňou a návalom slabosti, ktorý to na ňu malo.

Akonáhle bola pri vchode, o niekoľko centimetrov odtisla látku. Po celú dobu jej srdce bubnovalo do rytmu staccata.

Bum-bác bum-bác bum-bác. Bude tam, hore a čakajúc? Alebo bude šťastne a uvoľnene spať?

„Dobré ránko, Shaye.“

Zalapala po dychu. Valerian stál rovno pred ňou, ruky skrížené na masívnej hrudi a nohy rozkročené. Ich pohľady sa spojili, zrazili. Jej zradné srdce stratilo rytmus a poskočilo. Vyzeral stále až neuveriteľne lákavo. Bez košele.

Jeho telo vytesané k absolútnej dokonalosti, akú kedy videla. Zlaté vlasy mu padali do čela a na ramená.

Olizla si pery. „Čo tu robíš?“

Jeho modrý pohľad po nej prebehol, zlupujúc z nej mušle a trávovú sukničku. „Čakám na teba, samozrejme.“

Po chrbte jej prebehli zimomriavky. Ach, ten jeho hlas. Ako mohla zabudnúť na jeho hlas? To číre pokušenie. Úplná dekadencia. Vystavala okolo seba mentálne ľadové steny. Je to chlípny únosca. Nebezpečný v každom ohľade.

Áno, včera večer sa na neho chcela vrhnúť. Teraz, v dennom svetle si nahovorila, že to bola len chyba v úsudku. Chvíľa vyčerpania a šialenstva.

„Snívalo sa ti o mne?“ spýtal sa.

„Áno,“ pripustila, aj keď nerada. Musela. Snívalo sa jej o jeho nežných rukách, jeho pohlcujúcich ústach.

Jeho svieže pery sa skrútili do prekvapeného, ale potešeného úsmevu.

„Bol si nahý,“ priznala.

Jeho úškľabok sa rozšíril, oči mu zažiarili uspokojením.

„A zviazan…“

Vyklenul jedno obočie v samoľúbom očakávaní. „Nevedel som, že sa ti páči predstava poddajnosti.“

„Ach, milujem predstavu ako ťa zväzujem.“ Urobila dramatickú pauzu. „Úplne ako v mojom sne, budeš priviazaný k mravenisku a tie maličké veci ťa budú jesť za živa.“

Jeho úškrn povädol, ale iskrenie v očiach nie. „Krutá žena.“ Ramenom sa oprel o múr, v póze živočíšneho uvoľnenia. Padni do môjho náručia, vravel ten postoj. Chytím ťa. „Ja som o tebe sníval tiež. Nahej.“

Zrazu ako omámená, urobila krok späť.

Neukazujúc žiadne zľutovanie, k nej pristúpil. „Bola si roztiahnutá k môjmu potešeniu.“ Jeho viečka teraz boli privreté, hriešne. Zámerne. „A urobil som ti to. Dva krát.“

Pustila záves, odkrojac tým muža zo svojho dohľadu. Dýchať, musela dýchať. Kyslík, ktorý sa jej podarilo vtiahnuť, jej pálil hrdlo, pľúca. Iba hovoril, ale jeho slová jej v mysli začali vyfarbovať obraz. Strašne krásny obraz.

Jeho bohatý smiech sa preplavil tou krátkou vzdialenosťou, obalil sa okolo nej v dekadentnom mrazení. „Tam v skrini sú šaty, ak by si sa chcela prezliecť,“ povedal. „Tie mušličky vyzerajú… nepohodlne.“

To nebolo slovo, ktoré chcel povedať, to vedela. V jeho hlase bola určitá skazenosť akoby chcel povedať, „ľahko stiahnuteľné“, alebo „skvostné“. Takže, zmena? Do pekla, áno. „Vezmeš ma dnes domov?“ Hlas sa jej triasol.

„Ty si doma.“

Naštvala ho, užívala si ten malý kúsok uspokojenia, aj keď on to nemohol vidieť. Potom, keďže nemohla robiť nič iné, sa vliekla k skrini. Včera večer tie šaty v nej len zbežne prebehla. Prezliecť sa ,by bolo pekné.

Ženské šaty z nej len kypeli, more farieb a hodvábu. Boli dlhé a voľné, akoby šály len náhodou držiace pokope. Jedny konkrétne pritiahli a zadržali jej pozornosť. Boli slonovinovej farby, pretkávané zlatom. Lemy a rozparok na sukni bol obšitý jantárovo – smaragdovými kvetmi. Drahokamy iskrili okolo hlbokého výstrihu do tvaru V.

„Keď sa vykúpeš a oblečieš, Shaye, dáme si raňajky.“

Odfrkla si. „Neokúpem sa, až kým na dverách nebude zámka.“

„Zámka mi nezabráni vstúpiť dnu, ak to budem chcieť.“

Mal pravdu, uvedomila si frustrovane.

„Po kúpeli sa budeš cítiť lepšie.“

„Budem sa cítiť lepšie, keď budem doma,“ zamrmlala nezreteľne.

„Musíš to komplikovať?“ Povzdychol si. „Znovu?“

Zaťala zuby, až ju rozbolela sánka. „A čo ten bojovník? Joachim?“

„Budeme s ním vyjednávať, keď sa zobudí.“ Tie slová vyšli z Valerianovho hrdla ako zavrčanie.

Prstami zovrela slonovinovú látku, pod špičkami prstov bola chladivá a mäkká. Nemysli na Joachima. Tak len stratíš rozvahu. Šaty, musí myslieť na šaty. Pohľadom znovu skĺzla k tým, čo držala. Ešte nikdy na sebe nemala nič také ženské. Nikdy nevlastnila nič tak ženské, keď na to príde. Tieto vyzerali, akoby ich nosila grécka alebo rímska kráľovná. Zvodné a nádherné. Žiadny steh navyše či chyba, ktorú by bolo vidieť.

„Koho je táto izba?“ spýtala sa. Valerian povedal, že patrila jemu – bolo to tak? – ale iste nevlastní všetky tieto šaty.

„Izba je moja,“ bola jeho odpoveď.

Otočila sa k vchodu. Jeho silueta prechádzala sem a tam, ako veľký rozmazaný tieň. Fantóm. „Často nosíš ženské šaty, Valerian?“

„Bohovia, nie!“

Pri urazenosti v jeho hlase sa uškrnula. „Prečo máš potom všetky tieto šaty?“ Vtedy do nej vrazila odpoveď a úškľabok sa vytratil. Boli pre jeho ženy. Jeho príliš-početné-víťazstvá.

„Shaye,“ povedal opatrne.

Nosiť tie šaty, by znamenalo, že je jednou z jeho žien. „Nepatrím ti a neoblečiem sa, akoby to tak bolo.“ Odvrátila sa od skrine, od krásneho slonovinového hodvábu, ktorý si tak túžila, pretiahnuť cez hlavu. Radšej bude trpieť v tých mušliach a trávovej sukničke, veľmi pekne ďakujem, radšej ako sa verejne vyhlásiť za Valerianovu milenku. Dokonca aj takýmto drobným spôsobom.

Nepatrné veci ako táto by mohli otvoriť dvere ďalším, závažnejším ústupkom. Ako vzdať sa jeho zručným dotykom.

„Mali by sme vyjednávať,“ povedal zaliečavo.

Čo to bolo s tým chlapom a jeho vyjednávaním? „Oblečiem si jedny z tých šiat a ty budeš… čo?“

„Pobozkám ťa?“

Prehltla a musela prestrihnúť svoje myšlienky skôr, ako si tie nadšené obrazce prehryzú cestu dnu. „Ty skutočne potrebuješ zdokonaliť svoje vyjednávacie schopnosti. Vysávajú.“ Znel jej hlas roztrasene?

„To by som chcel,“ zamrmlal. „Sať ťa, to áno.“

Líca sa jej rozpálili teplom a vkradlo sa do nej vzrušenie. „Nechcem tvoje bozky.“ Tam. Nakoniec vedela, že znela presvedčivo.

„To je tá najfalošnejšia námietka, akú som kedy počul.“

„Ponúkni niečo iné!“ dožadovala sa, skôr ako vybehne z izby a vyfacká ho.

„Ako napríklad? A nehovor, nech ťa vezmem na povrch, vieš, že sa v tom bode nedohodneme.“

„Ani neviem, prečo s tebou vôbec hovorím.“ Durdila sa. „Tvrdohlavec, presne to ty si.“

„To nič nemení. Do ničoho ťa nenútim, mesiačik. Páči sa mi pohľad na tvoju kožu. Vidím ju a predstavujem si, ako ju olizujem.“

OKEJ. Tak. Nakoniec, nemôže zostať oblečená len do mušieľ a trávy.

Chvejúc sa, s tekutou lávou v žilách, sa rozhliadla po izbe. Valerianovej izbe, ako povedal. Spomenula si, že keď včera večer toto miesto prehľadávala, videla aj mužské šaty. Kde… kde… márnosť! Zaškerila sa, keď sa hnala k hrubej, zložito zdobenej mramorovej kráske. Zásuvka vykĺzla von ľahko. Vnútri, na jednej kope bola hromada košieľ. Boli obrovské a plávali na nej, ale aspoň zakryli jej (očividne oliznutia-hodnú) kožu.

S rýchlym pohľadom ku dverám zo seba strhla nenávidené mušle a s úľavou ich odhodila na zem. Natiahla si košeľu a čierny, lichotivo mäkký materiál ju prinútil vzdychať potešením. V druhej zásuvke boli nohavice, všetky kožené, všetky čierne. Skutočnosť, že boli naukladané tak úhľadne na ňu pôsobilo tak… zvláštne. Domácky.

Tieto nymfy boli všetko možné, len nie domácke.

Nepochybovala, že za to boli zodpovedné ženy, ktoré včera videla vychádzať z miestnosti. Tak láskyplné pokiaľ išlo o Valerianove potreby, dokonca aj jeho bielizeň.

Rozhorela sa v nej iskra žiarlivosti. „Nie, to nie je pravda. Ja nie som žiarlivá,“ zamrmlala v zbytočnom pokuse presvedčiť sama seba. Dala sa znovu do pohybu, strhla si z bokov trávu, odkopla ju na zem, načo si natiahla nohavice. Mala dlhé nohy, ale aj tak materiál odčnieval. Musela si ich zrolovať na niekoľkokrát a pás si stiahnuť šatkou z jedných šiat v skrini. Obula si sandále.

Neboli tu žiadne zrkadlá (teda ak nerátala to nad posteľou), takže musela len odhadovať, ako vyzerá. Smiešne, tým si bola istá. Neforemne. A tak to, aspoň podľa nej, bolo dokonalé. Chcela, aby ju ten divoký Joachim považoval za úplne nepríťažlivú.

A Valerian tiež, pripomenula si.

Ako tam tak stála, rozhodujúc sa čo ďalej, vzniesla sa k nej Valerianova vôňa, naplniac jej nozdry. Silná, korenistá. Tak vzrušujúca, až jej stvrdli bradavky a obtreli sa o košeľu, čo mala na sebe. Prečo ho tak intenzívne cítila? Nebola pri vchode, ani blízko neho.

Prikrčila sa a zvrtla sa, iba potom si uvedomila, že tá prudká vôňa stúpa z jeho oblečenia. Oči sa jej rozšírili. Katastrofálne oblečenie! Úžasné oblečenie. Mal ho na sebe? Dotýkalo sa jeho tela? Medzi stehnami jej zapulzovala bolesť.

Nikdy nebola sexuálna bytosť a tieto nové, pokračujúce vzruchy ju rozochveli. Ako dlho ich dokáže popierať? Ako dlho im dokáže vzdorovať? Uvažovala nad tým už predtým, ale odpoveď sa jej teraz zdala hrozivá. Takmer zo seba strhla košeľu i nohavice. Zastonala, ten zvuk bol surový a plný potreby.

„Čo tam robíš?“ Spýtal sa Valerian, jeho hlas znel pevne, ťahavo.

Vedel, že bola vzrušená? Nemohol to vedieť. Prosím, nech to nevie. „Ja, no – som hladná.“

Niekoľko sekúnd neprehovoril. Využila ten čas, aby sa upokojila, v mysli si recitujúc matematické rovnice. Ak by vedel, aká zraniteľná voči nemu je, nemilosrdne by sa po nej vrhol.

„Poďme, mesiačik,“ povedal vyrovnane. „Dáme ti najesť.“

Prehltla tú náhlu hrču v hrdle. Bude raňajkovať s ním, pretože sa potrebovala dostať z tejto izby a potrebovala sa udržať pri sile. Potom by mu mohla uniknúť a nájsť východ z paláca. Cestu domov. Nemôže tu zostať. Nemôže zostať s týmto mocným mužom ani o okamih dlhšie, ako bude nutné.

„Ide sa, nech to máme za sebou,“ zamrmlala.

---

Chodící trable - Kapitola 1

April 4, 2016, 9:00 pm

≫ Next: Ostrok rozkoší - Kapitola 18 1/2

≪ Previous: Král Nymfů - Kapitola 9

$

0

0

„Hele, hele,“ zavýskala Derisive. „Támhle jde.“

Trojčata se opalovala u studny přání, půvabné kamenné studny stíněné stromy v centru města. Vyhnaly noční můru už šestou noc v řadě s kombinací šarmu a pronášení kouzel a oslavovaly to mučením pošťáka, který byl opilec, nakopával kočky a ještě k tomu byl nepříjemný.

Děvčata, která byla krásná a věděla to (špatné), ale nepřikládala tomu důležitost (ne tak špatné), byla identicky oblečená v džínových kraťasech, červených tílkách a bílých žabkách. Ačkoli většina dvojčat nebo trojčat vyroste z fáze budeme-se-oblékat-stejně během šestnácti měsíců, tak Desdainovým trojčatům se to líbilo. Tak vás lépe ošálila, mí drazí.

„Máma nablízku?“ zeptala se Withering, pokukující kolem. Jejich matka, díky všem démonům, nebyla nikde v dohledu.

Scornful mávla svou rukou směrem k Begorra Irish Emporiu. „Stále se dívá po těch odfláknutých malých leprikonech (pozn. překladatele – jsou to malí irští skřítci, kteří plní přání).“

„Ne tak odfláknutí,“ připomněla Withering své sestře. „Splní ti jedno přání.“

„Nuda,“ odpověděla Scornful. „Malá hloupá přání, jako nespálit krocana. Nic významného.“

„Dobráci nablízku?“

Derisive také mávla rukou. „Dobráci“ zahrnovali tři čtvrtě města; poslední dobou bylo kolem jen málo vážně ďábelských lidí. To by se mělo změnit, až vyrostou. I ve svých čtrnácti letech byly strašlivé. Pokud obyvatel Mysterie nebyl dobrák, tak byl neutrální a nemíchal se do věcí. To trojčatům vyhovovalo. „Žádný problém. Všichni jsou na obědě.“

„Už přichází,“ řekla Withering, její nehty se zanořily do kůže na ruce Scornful jako drápy. Ignorovala výkřik bolesti své sestry. Její svědomí bylo čisté, ale to bylo vždy. Kromě toho, pan Raggle, pošťák, by nebyl středem jejich hněvu, pokud by nenazval jejich matku Tím Jménem. A to před celou pizzerií. „Debil,“ dodala.

„Teď,“ Derisive řekla a všechny tři dívky prsty vytvořily znak V, plivly skrz véčka, pak duply na místo, kam plivly. Představily si pana Raggleho, jak mu je ubližováno, a před tím, než se jen myšlenka v jejich hlavách zformovala-

„Hej! Pomoc! Aaaaaaggggghhhh!“

„Bojí se výšek,“ řekla zamyšleně Scornful, hledící na pošťáka, který byl zvednut neviditelnými silami do vzduchu a pověšen na nejvyšší větev nejbližšího javoru.

„Pravděpodobně jsi to neměl zmiňovat tam, kde to mohl kdokoli slyšet,“ řekla Withering, usmívající se souhlasně. Jen málokdy se usmívala a obě její sestry to braly jako dar, a nebylo divu.

„Nauč ho, že se nevyplatí nazývat naší matku nadávkami,“ dodala Derisive a znovu pro jistotu plivla.

„Děvčata!“

„Uh-oh.“

Derisive se natáhla, aby se podívala. „Musela vyběhnout z obchodu, aby se podívala.“

„Holky!“ Jejich matka běžela plnou rychlostí směrem k nim, černé kudrliny jí vlály. Trojčata věděla, že vypadají po otci; jejich matka byla drobná, zatímco ony ji přerostly už o pět centimetrů; ona měla tmavé oči, zatímco jejich oči měly barvu oblohy; a ony měly rovné blonďaté vlasy, které se sotva pohnuly během hurikánu. „Děvčata! Přísahám, že se od vás nemůžu vzdálit ani na pět sekund!“

„To je pravda,“ řekla Withering. „To nemůžeš.“

„Dejte ho dolů! Hned… teď!“

Trojčata studovala svou matku, kterou milovala, ale neměla ráda její vážnost, kterou se teď snažila změřit. Zaracha, to teď zrovna nepotřebovala. Ne, když je za tři týdny Halloween.

„Holky!“ Ztěžka dýchající, odhrnující si vlasy z očí, i trochu sípající, Giselle Desdainová doběhla ke svým dcerám a hleděla na ně tak tvrdě, že se její oči dokonce vyboulily. To trojčatům stačilo, udělaly najednou znak V, řekly „ŽIJ“ a plivly.

Pan Raggle spadl ze stromu přesně ve chvíli, kdy jejich matka řekla: „Proč prostě nedospějete?!?“ Spadl na Withering, a oba dva spadli po zádech do studny přání.

Ostrok rozkoší - Kapitola 18 1/2

April 6, 2016, 11:00 am

≫ Next: Pán propasti - Kapitola 22

≪ Previous: Chodící trable - Kapitola 1

$

0

0

Nikdy se nedívej zpříma na svého pána bez jeho svolení.

Julia pomalu prošla po koberci ke vchodu zakrytém červeným baldachýnem.

Jsem na rande, pomyslela si, stále šokovaná a vystrašená tou skutečností. Jasně zelené listoví přetékalo z kamenných květináčů. Studený nárazový vítr se točil a narážel proti budově.

V okamžiku, kdy vstoupila do vestibulu, ji obklopil teplý vzduch. Peter se pokoušel protlačit vedle ní, ale Tristan ho zablokoval. Všichni následovali Faith, která proplouvala ztemnělým oparem kouřového vzduchu. V pozadí hrála měkká lyrická hudba.

  Objevil se vrchní v obleku a za okamžik byli nasměrováni do odděleného rohu se stolem pro čtyři. Vysoká úzká okna měla výhled na dokonalou kvetoucí zahradu s mihotavými bílými světýlky zavěšenými přes zeleň.

  Tristan uvedl Julii na sametem pokryté sedadlo, pak navedl Faith na místo vedle. Když obě ženy byly usazeny, zabral si místo nalevo od Julie a Peterovi zanechal místo přesně proti ní, vzdálené v dotykové oblasti.

  „Díky,“ zamumlala k číšníkovi, když si od něj vzala jídelní lístek.

  Zatímco Julia zkoumala nabídku, Peter tiše vykládal o její kráse, důvtipu a šarmu. Dokonce složil sonet na její počest. Toto bylo vše, co kdy chtěla. Obyčejného, stydlivého muže, který je hluboce a neodvolatelně k ní přitahován. Ale nedokázala si přivolat ani střípek blaženosti.

  Peter se pokusil k ní naklonit přes stůl, aby se k ní dostal blíže – co to bylo za divnou vůni, co mělo její rande na sobě? – a Tristanovo mračení se stávalo temnější a více patrné s každým tiknutím jejích stříbrných náramkových hodinek.

  Naštěstí dorazil jejich číšník. Postupně si objednali. Peter si objednal přesně to co ona, humra s plněnými houbami v omáčce z červeného vína. Tristan a Faith se rozhodli pro pečený roštěnec (prime rib) s citronovými těstovinami – pak Tristan okamžitě zavolal číšníka zpět a řekl, že si dá oboje, jak pečeni, tak humra. Poté, co ten muž odešel podruhé, Peter se pustil do další oslavné „písně“.

  Julia si pomyslela, že zahlédla bílé kartičky balancující na Peterově stehně, ale nebyla si jistá. Když se zmínil o nádherných sluncem políbených loknách, které rámovaly její obličej tak hezky jako kamej, odvážila se podívat na Tristana. Jeho rysy byly tvrdé jako žula a stažené do zlostného pohledu. Musím změnit téma, pomyslela si.

  Váhavě se na Petera usmála a přerušila ho v půli. „Vždycky jsi měl rád zahradničení? Myslím tím, že tě vidím často pracovat s rostlinami.“

  Přitakal a na okamžik jeho oči ztratily ten zoufalý, nesmím-přestat-mluvit-o-tobě, pohled.

„Nacházím mezi rostlinami a květinami klid s vědomím, že jsem to já, kdo zúrodňuje přírodní krásu.“ Podíval se na své nohy a pak si odkašlal. „Víš, jsi jako měsíc a hvězdy.“

  „Ehm, děkuju.“

  „A co ty?“ zeptal se. „Také ráda zahradničíš?“

  „Och, já to miluju,“ Faith je vyrušila s jiskrným zasmáním, i když otázka nebyla určena pro ni.

„Julia, ani náhodou. Má smrtelný dotek. Rostliny v její péči prostě nedokážou přežít.“

  Hrůza probleskla Peterovým výrazem. Pak zavrtěl hlavou, jako kdyby si pročišťoval myšlenky a napůl se usmál. „Jsem si jist, že máš spousty jiných báječných schopností, Julia.“

  Než mohla odpovědět, Faith se pustila do vyprávění o starobylé civilizaci, o které snila, že najde.  Peter se jí pokusil několikrát přerušit a přesunout pozornost k Julii, ale její sestra to nepřipustila.

  Julia si opřela lokty o stůl a vložila si bradu do dlaní. Měla tu vše, o čem snila, a přesto byla zklamaná. Doufala, opravdu doufala, že začne toužit po Peterovi, alespoň z poloviny jako toužila po Tristanovi. Konečně si přiznala, že se to nestane.

  Vůbec nikdy.

  Ta myšlenka by jí měla způsobit depresi, ale místo toho cítila úlevu. Peter nebyl tím mužem pro ni a ona neměla energii to dále předstírat.

  Spontánně se po očku podívala na svého hříšně svůdného otroka rozkoší. Světlo svíček se míhalo po plátnem pokrytém stole. Kdykoliv se pohnul, stíny a světlo tančily po jeho rysech a propůjčovaly jeho lícním kostem ostrý až nelítostný vzhled. Nemohla od něj odtrhnout oči.

  Miluji ho, pomyslela si.

  Její dech ji uvízl v plicích a pocit nevolnosti jako před pár hodinami se vrátil. Ne, ne, rozhodla se se zavrtěním hlavy. Bylo tu příliš mnoho komplikací, příliš mnoho překážek. Přesto…co kdyby udělala to nemyslitelné a zamilovala se do otroka rozkoší?

  Co bude dělat?

  Co on bude dělat?

  Od toho okamžiku co Julia vyšla ze své komnaty, aby mu předvedla své nové šaty, byl Tristan připravený a nabuzený se utkat s mužskými obyvateli toho světa. Každý kus oděvu, který mu předvedla, stavěl na odiv její nádhernou postavu objímající její lahodné křivky a odhalující její dokonalost všem na odiv.

  Vědomí, že nyní na sobě měla šaty, které jí on vybral a ona si je oblékla kvůli jinému muži, mu stále dávalo tolik energie, aby ho to dovádělo k zuřivosti.

  Nyní, v kouřovém prostředí restaurace, ji pozorně sledoval a hodnotil její reakce na jejího partnera pro tento večer. Julia ale už nesledovala Petra, čtenáře básní, jak zjistil. Ona sledovala jehozpod špičatého závoje svých řas. Proč? Chtěl tak moc znát její myšlenky.

  Záleželo mu na Julii a zdálo se, že s tím nedokáže přestat. Nay, nemiloval ji – odmítl ji milovat, jelikož jen tak by ji ztratil – ale ona nějak dokázala dostat se mu pod kůži.

  Potřebuji ji ve svém náručí.

  V zahradě se procházely ruku v ruce páry, jemná hudba pohrávala okolo nich. Chtěl tohle s Julií, chtěl ji celou pro sebe, i když jen na krátký čas. Natáhl svou paži.

„Pojďme se podívat do zahrady, dráčku.“

  Na okamžik bylo ticho, Julia si okusovala spodní ret.

  „Já tě tam vezmu,“ řekl Peter odvážně a již stál.

  Tristan uzamkl svůj pohled s jejím, ignoroval Petera, a použil svou sílu vůle, aby tiše prosadil svou dominanci.

„Vezmu tě tam, Julia.“

  S rezignací se Peter zanořil zpět do sedadla.

  „Petere, řekla Faith, otíraje se špičkami prstů o mužovu paži. „Umírám vědět něco víc o tvé zahradě. Nech Tristana a Julii jít a ty tu zůstaň a dělej mi společnost. Co ty na to?“

  Peter pomalu tál pod roztomilostí Faithina našpuleného ty-jsi-velký-silný-muž-a- já-slabá-žena výrazu.

  Tristan zamával prsty.

„Pojď,“ řekl, zanechávaje pochybnosti, jak to slovo vlastně myslel.

  Julia mu vložila ruku do dlaně. Jemně jí pomohl na nohy a vedl ji skrze dvojité francouzské dveře. Vstoupili do sklem uzavřeného atria. Nahoře zářil měsíc a hvězdy jako diamanty na černém sametu. Starožitné olejové lampy a rozkvétající kaktusy protkávaly provázané cestičky narušené jen občasnými alabastrovými sochami. Vzduch byl chladný a sladce ovoněný.

  Ovinul svou dlaň kolem Juliiny a pomalu proudili po červeném koberci. Její tělo k němu perfektně pasovalo. Vyzařovala z ní zranitelnost.

  „Děje se něco?“ zeptal se a jemně zmáčkl její ruku.

  S povzdechem zabořila svou tvář do jeho ramene. „Peter není muž pro mě.“

  Prvotní vítězství tančilo skrze něj, ale dokázal zkrotit svůj tón.

„A tohle sis právě teď uvědomila?“

  „Myslím, že jsem to věděla dávno. Jen jsem si to nechtěla přiznat.“

  Tristan zastavil a podíval se na ni. Uhladil jí pramen vlasů z tváře a zaháknul jí ty hedvábné prameny za ucho.

„Potřebuješ muže, který uvidí vášeň, kterou se tak moc snažíš schovat, Julia. Muže, který rozpozná tvou ušlechtilost a tvou schopnost k dobru. Muže, který zachytí hloubku tvé krásy.“

  Podívala se stranou a zeptala se sklíčeně: „Kde najdu takového superhrdinu s rentgenovým viděním?“

  „Už jsi ho našla.“ Vzal do dlaní její bradu, aby jí donutil se na něj opět podívat. „Už jsi ho našla.“

  Zamrkala na něj a on věděl, že nepochopila, co jí říkal.

  „Chci tě, Julia. Vidím, kdo opravdu jsi. Vidím tvou krásu. A chci tě tak moc a až to bolí.“

  „Ale ty lekce –“

 „Nemají nic společného s tím, co cítím k tobě. Myslíš, že bych tě nechal studovat tak intenzivně, kdybych po tobě netoužil? Nikdy nezpochybňuj svou přitažlivost. Chci tě a moje touha není civilizovaná či vynucená nebo zinscenovaná. Nay, pro mě jsi drahocennější a krásnější než jakákoliv jiná žena, se kterou jsem se kdy setkal.“

  „Jak můžeš ty, muž, který zná tisíce žen, tohle o mně říct – a myslet to vážně?“

  „Možná, až se vrátíme domů, promluvíme si, abys pochopila, hmmm?“ odpověděl s temným zachmuřením.

„Včetně ukázky a grafů. Věř mi, Julia, když říkám, že na tobě je něco speciálního, něco, s čím jsem se nikdy předtím nesetkal.“

  V tichosti uběhla dlouhá chvíle, jak ho Julia zkoumala.

„Věřím ti,“ zašeptala s očima zjemněnými úzkostí. „Ano.“

  „Dobře. Pak ti dám další lekci. Jak se zbavit nechtěné společnosti.“ Popotáhnul jí k okennímu výklenku, který nabízel perfektní výhled návštěvníkům restaurace. Naklonil se dolů a lehce si otřel své rty o její. Pak si prsty zapletl do jejích vlasů a naklonil jí bradu, aby ji mohl políbit hlouběji.

Průzkumem jejích úst jazykem se jeho rty dožadovaly veškeré její vášně. Nebyl si jistý, které z nich chutnalo po víně a které po mátě. Nestaral se ani o jedno. Pouze prahnul po víc. S Julií tam vždy byla tato potřeba. Vždy toto kouzlo.

  Opřel si boky o její tělo a beze slova se dožadoval, aby vzala na vědomí, že on je ten jediný muž pro ni. Zavzdychala. Zachytil ten zvuk a bojoval s nutkáním zahnat ji do soukromého útočiště, kde by ji mohl úplněji prozkoumat.

Jeho palec si pohrával v koutku jejích úst, tichá výzva, aby si ho vzala hlouběji. Stále hlouběji. Ovlivnila ho jako nikdo jiný předtím. Kdyby mohl, dal by jí své srdce, své jméno. Dal by jí své děti.

  Předtím, než se jeho krev rozehřála k bodu, ze kterého není návratu, se donutil odtáhnout. Jeho náruč se zdála najednou prázdná, pustá. V Juliiných očích hořelo vzrušení a zjemňovalo její výraz mlhavou touhou.

  „Pojď,“ řekl. „Zjistíme, jestli tahle lekce by úspěšná.“ S majetnickou rukou na jejím pase ji vedl zpět ke stolu.

  Peter je sledoval širokýma zhrozenýma očima. Vyskočil na nohy tak rychle, až se jeho židle sklouzla po podlaze.

 „Nevím, kde jsi vzala dojem, že jsem na perverznosti, ale ujišťuji tě, že nejsem. Tygr si nemusí nechat líbit tohle… tuhle sexuální divnost. Musím jít.“

  „Tak brzy?“ zeptal se Tristan tónem jasně naznačujícím, že to nebylo dost brzy.

  S tímto Peter hodil svůj ubrousek na podlahu a odkráčel pryč.

  Julia cítila pouze úlevu… a jen trošičku výčitek.

  Faith zalapala po dechu.

„O čem všem tohle vlastně bylo? A řekl tygr?“

  „Aye. Řekl,“ odpověděl Tristan naklánějící bradu do stran a sledující Peterova vzdalující se záda.

  „A on si myslí, že jsme divní?“

„No…, já jsem mu jaksi řekla, že Tristan je náš bratr.“

  Její sestra ukryla zakřenění za svou ruku, a když to nefungovalo, povolila uzdu svému smíchu.

„Není divu, že – “ Uniklo jí další zasmání. „Vy dva jste tak špatní. Tak velmi, velmi špatní.

Pán propasti - Kapitola 22

April 6, 2016, 9:00 pm

≫ Next: Black and Blue - Kapitola 23 2/2

≪ Previous: Ostrok rozkoší - Kapitola 18 1/2

$

0

0

Hriešne, na tú otázku bolo také hriešne odpovedať. Ale urobila to, rozhodne, lebo by Micahovi už viac neklamala. „Áno."

„Dobre." Vkĺzol pod ňu rukou a podráždil napätý, citlivý kopček, pošúchajúc jej bradavku medzi palcom a ukazovákom. „Mám rád tvoje bradavky." Tie plodné pohladenia po jej nechránených oblinách, jeho ruka horúca, koža drsná...

Už s tým nemohla bojovať. Podarilo sa jej obrátiť na chrbát, vzopäla sa proti nemu, vlasy sa jej lepili na spotenú pokožku, nohy zamotané v spodnej bielizni. Micah ju roztrhol, dovoliac jej tak roztiahnuť nohy a ovinúť ich okolo jeho veľkého tela. Zaťahala za čiernu látku, ktorá mu zakrývala hruď. „Daj to dolu." Už ho videla, ale vo veľkej sieni ho nemala šancu hladiť. „Chcem ťa tam pobozkať."

Usmial sa.

A ona si uvedomila, že je rovnako skazená ako on.

Ale asi to na neho zabralo, pretože sa vytiahol na kolená, pretiahol si tkaninu cez hlavu a odhodil ju na podlahu. Vrátil sa dolu k nej a ona konečne mohla roztiahnuť prsty na jeho horúcej, hodvábnej hrudi. Jemne pokrytá zlatými chĺpkami, ktoré sa ako šíp zužovali do tenkej línie k pásu nohavíc, chcela ju oliznúť a hrýzť a robiť veci, o ktorých nikdy neuvažovala, že by mohla mužovi robiť.

Rukami mu skĺzla k bokom, stiahla ho k sebe, aby naňho mohla dosiahnuť ústami. Ach, cítiť ho na perách, na jazyku, bolo také dobré. Saténová pokožka, drsnosť jeho zarastenej hrude, jeho vôňa. Zahákla mu nohu okolo drieku, ale posunul sa, berúc ju so sebou tak, aby skončila na vrchu. Veľmi potešená novou možnosťou preskúmať ho, dovolila rukám túlať sa a zastaviť na obľúbených častiach jeho tela, bozkom začala na plochej bradavke. Keď nad ňou otvorila ústa a prisala sa k nej, ako to urobil on pri nej, jednou rukou jej zovrel vlasy. „Lily, znova."

Dojatá tým zavrčaním, ktoré pod dlaňami priam cítila, poslúchla. Keď zdvihla hlavu, povedal, „Prečo si prestala?" Ruku jej vo vlasoch zovrel v päsť a ťahal ju dolu.

Vzdorovala. „Máš aj druhú."

Nezastavil ju, ochutnávala ho, skúmala tak, ako to chcela spraviť po dlhú dobu. Lícom sa mu obtierala o hruď, rukami mu hladila telo, také tvrdé a svalnaté a silné a krásne – bol to Micah, ktorý v nej videl krásu, ktorú nikto pred ním nezahliadol.

Bozkami mu prechádzala po hrudi, po pevných svaloch brucha, zarývajúc nos do línie chĺpkov, ktorá mizla v čiernych nohaviciach. Keď znovu zdvihla hlavu, našla ho opretého o lakte, zelené oči prilepené na nej, keď tú linku olizla. Z hrude mu vyšiel divoký, netrpezlivý zvuk. „Chcem tam tvoje ústa."

Ach, áno. Zlezúc z postele mu rozviazala topánky a zatiahla. Skoro sa pri tom zvalila na podlahu, ale nakoniec stiahla najprv pravú, potom ľavú. Ale predtým, ako sa mohla priplaziť späť hore a urobiť to isté s jeho nohavicami, už vstal z postele a postaral sa o tú úlohu sám.

O štyri sekundy neskôr bola jeho koža nahá. Jeho telo samý sval. Len jej zovretie na stĺpiku postele ju udržalo v stoji. Hlavne keď siahol dolu a uchopil do dlane tú dlhú, hrubú, pulzujúcu erekciu. Bez toho, aby premýšľala, sa vyšplhala späť na posteľ a nervózne si kľakla, čakala. Micah ovinul prsty pevne okolo koreňa penisu a vykročil k nej.

„Nebolí to?" spýtala sa, pokojne položiac dlane na jeho silné stehná, jemné chĺpky na nich spôsobovali lahodné trenie.

„Trochu." Dýchal trhane, jeho koža bola horúca. „Ale ak sa neudržím, vylejem sa ti do úst."

Zaťala stehná, aby uľavila tej neznámej bolesti. „To mi prekážať nebude." Pretože toto je Micah, muž, ktorého milovala, muž, s ktorým chce skúsiť všetko, čo sa dá. „Tebe som chutila," zašepkala, dychom ovanula naliatu hlavičku jeho penisu. „Teraz som na rade ja."

Jeho ston bol hlboký, keď ruku zasunula pod jeho a vzala ho do úst. Nevedela, čo mala očakávať, ale milovať ho takýmto spôsobom bolo oveľa lepšie, ako si dokázala predstaviť. I keď bol tvrdý ako skala, tvrdý a požadovačný, koža na jej jazyku bola delikátna, chuť jeho temného pižma z nej robila svojho otroka.

„Je to také dobré." To hrdelné vyhlásenie bolo nasledované odtiahnutím jeho ruky.

O chvíľu začal proti jej jazyku narážať plytkými výpadmi. Zastonal, sala tvrdšie, chcejúc mu dať rovnaké potešenie aké dal on jej. Keď sa jej jeho ruka zamotala do vlasov, očakávala, že si ju k sebe pritiahne, ale to prišlo o chvíľu neskôr.

Len ho trošku škrabla zubami.

Zavrčal. „Lily!"

Hladiac ho pomaly ústami, sa na neho podpichovačne pozrela. „Len sa snažím potešiť ťa."

Strážca Priepasti na ňu len vyhladovane hľadel. „A udržať ma v dobrej nálade."

Usmiala sa, pofúkala na jeho žeravú dĺžku, teraz lesknúcu sa vlhkosťou jej úst. „Hlavne už nie si nahnevaný."

Zavrčal rozkošou, pevnejšie jej zovrel vlasy. „Saj."

Medzi stehnami bola taká mokrá, že keby nebola taká vzrušená, bola by z toho v rozpakoch. Keď jej znovu vkĺzol medzi pery, obaja zastonali. Ale Micahova trpezlivosť mala krátke trvanie – zrýchlil svoje plytké, tvrdé výpady. Jeho ruky sa presunuli po bokoch jej tváre, svaly na stehnách mu pod jej dlaňami stuhli. Berúc ho tak hlboko ako mohla, počula, ako zastonal. A potom sa jej vylial do úst.

***

Micah ležal roztiahnutý na chrbte, hruď sa mu stále dvíhala práve prežitou rozkošou, ktorú mu Liliana dopriala. Keď sa mu stočila po boku, ovinul okolo nej ruku a pritiahol si ju k sebe. Ležali takto dlho – až pokiaľ sa mu krv neupokojila a jeho telo nezačalo znovu ožívať.

Vzal ju za ruku a položil si ju na penis. „Hlaď ma, až kým znovu nestvrdnem," zamrmlal, ukazujúc jej, čo sa mu najviac páči. „Chcem byť v tebe."

Jej koža proti jeho hriala, ale v hladení ani nezaváhala. „Bol si niekedy aj nesmelý?"

Odtiahol ruku, pretože tá jej mäkká a malá bola oveľa príjemnejšia. „Nie," povedal.

Nevidel v tom zmysel. Ale Liliana bola plachá, ale neprekážalo mu to, lebo podľa jej výkrikov a spôsobu, akým sa vrtela, vedel dobre prísť na to, čo sa jej páčilo; mal rád jej zmyselnú vôňu.

Z hrudi mu vyšlo hlboké zastonanie, prisal sa jej ku krku, kým ona na ňom pracovala rukou. „Keď sa vezmeme, budeme to robiť často."

Dlhé, tvrdé ťahy na jeho penise prestali. „Nemôžeme sa vziať, Micah."

Siahol dolu a pobádal ju, aby pokračovala. Bolo to také príjemné. „Som Pán Čierneho hradu. Môžem si robiť, čo chcem."

Liliana sebou trhla a vytiahla sa na kolená, jeho erekcia zostala opustene vyčnievať do vzduchu. „Si tiež princom Eldenu a môj otec je Krvavý čarodejník."

„A?" Rozhodol sa, že sa mu v tejto pozícii páči, nohy zastrčené pod sebou, päty pod zadkom. Možno by do nej mohol vojsť odzadu. Tak by proti sebe mohol cítiť jej bujný zadok, bol by schopný hrať sa s jej prsiami a citlivým uzlíkom medzi stehnami súčasne. Penis mu pri tej predstave podskočil, natiahol sa, aby mohol pohladiť naliate pysky ukryté pod chĺpkami medzi stehnami.

Mykla sa a zovrela mu zápästie. „Tvoji ľudia," vydýchla, „Eldenčania ma nikdy neprijmú."

„Som najmladší princ," upozornil, pokračujúc v dráždení prstami. „Nebudem sedieť na tróne – a aj keby som bol najstarší, stále by som si sám vyberal nevestu. Nedohaduj sa."

Chcela sa odtiahnuť, ale Micah nechcel hovoriť o niečom, čo on nevidel ako problém. Pohol sa, zatlačil ju na chrbát a jediným pohybom jej roztiahol stehná. O sekundu neskôr ju zakryl ústami.

„Micah."

Páčil sa mu spôsob, akým vyslovovala jeho meno, ako sa chvela potrebou. Vyhľadal uzlíček nervov, ktorý jej dával najväčšie potešenie, a prisal sa naň. Tentoraz jej výkrik znel, akoby bola na pokraji zúfalstva. Zdvihol hlavu, uvidel, ako jej oči stmavli, zreničky sa rozšírili, hruď sa jej vzdúvala.

Vedel, čo potrebovala, čo chcela. Vztýčil sa nad ňou, napasoval sa k vstupu do jej tela, poháňaný nie skúsenosťami, ale pradávnym inštinktom. Potom zajal jej ústa vlastnými a začal sa tlačiť dnu. Penis akoby mu zovrela horúca rukavica. Zastonaním prerušil bozk, zalapal po dychu – a zistil, že mu nohy ovinula okolo bokov, vyzývajúc ho k rýchlejším pohybom netrpezlivým napínaním jej malého tela.

„Lily." Rozochvel sa, vrazil hlbšie. A ešte hlbšie.

Až pokiaľ nevykríkla a nezaborila mu nechty do chrbta. „To bolí."

Stuhol, chcel sa z nej vytiahnuť, ale nohy mala stále uzamknuté okolo neho. „Lily?"

„To preto, že som to nikdy predtým nerobila," zalapala po dychu. „Ja len... potrebujem minútku."

Cítil sa v nej tak dobre, že si Micah nebol istý, či bude mať silu tú minútku jej dať, ale potom si spomenul na jej výkrik. Nikdy by Lily neublížil. Dokonca, aj keď bol nahnevaný, neublížil by jej. Možno na ňu trošku vrčal, ale zdalo sa, že jej na tom veľmi nezáležalo.

Tá myšlienka bola dobrá, ale nepomáhala držať jeho myseľ od skutočnosti, že v nej bol zanorený, jeho telo pripravené na prahu najlahodnejšieho vzrušenia, aké kedy cítil.

Na chrbte mu vyrazil pot.

Zašepkala mu do pier: „Teraz, Micah."

Nespýtal sa, či si je istá, zatlačil hlbšie. Vydala ďalší zvuk, ale tento v sebe už neniesol bolesť. Pobozkal ju, rukami jej zovrel zadok a ponoril sa do nej až po koreň. „Lily,"zastonal.

Lilianina odpoveď bola jemnejšia, ale o nič menej nadšená, zovrela ho stehnami.

„Neprestávaj."

Pomaly sa vyťahoval a pomaly vnáral dnu. Bolo to ešte lepšie. Tak to urobil znovu. Bola okolo neho taká horúca a tesná a vlhká, jej telo mäkké tam, kde jeho bolo tvrdé. Zistil, že sa pohybuje rýchlejšie, tvrdo do nej vrážajúc, ale bola s ním, mrmlala, nech sa ponáhľa, bozkávala ho na bradu, tvár, nechty zanárala do potom pokrytých ramien. Posledný tvrdý výpad a vylial sa do nej s hlasným, hlbokým zvukom potešenia, schopný cítiť len to, ako sa jej vnútorné svaly okolo neho kŕčovito zvierajú a obaľuje ho zvnútra vlastnou vlahou.

Neskôr, potom, čo obaja našli dosť síl na to, aby sa okúpali, sa k nemu pritúlila a nazvala ho „miláčik". Micah sa rozhodol, že sa mu to páči. Dovolí jej volať ho miláčik, ale len keď budú sami. Napokon, Strážca Priepasti nemôže byť verejne nazývaný „miláčik“.

To bola posledná myšlienka predtým, ako nad ním prevzal vládu spánok.

***

Čierny hrad opustili za úsvitu.

Liliana dokončila chystanie jedla a iných zásob, zatiaľ čo Micah sa ozbrojil nožmi a dlhým, smrtiacim mečom, ktoré niesol v puzdre na chrbte – pretože ako náhle opustí túto ríšu, už nebude schopný povolať silu Priepasti. On a Liliana sa budú musieť spoliehať len na mágiu, ktorá sa nachádza v ich telách, až pokiaľ nedôjdu do Eldenu – ale použiť jej priveľa by ich zanechalo slabých a zraniteľných.

„Budeš dozerať na hrad," povedal Bardovi. „Kitchari nech udržujú oči na zemi a anubi na oblohe. Ale Pavúčí prisluhovači by sa nemali vrátiť." Zaznamenal, že opustili jeho ríšu už vo chvíli, keď sa zobudil s teplou a mäkkou Lilianou po boku.

Bardove oduševnené oči potemneli. „Bude v bezpečí."

S prikývnutím Micah pozrel na Lilianu – oblečenú do ďalšej z uniforiem pre lokajov, ktoré Jissa opatrovala –, lúčila sa so škriatkom, ktorý vlastnil Bardovo srdce. Jissa bola smutná, ale neplakala. Ženy sa objali, pevne a prudko, a potom už Liliana stála po jeho boku. „Je čas," povedala, pozrela na hodinky na retiazke, ktoré jej zavesil okolo krku, tie z jednorožcom.

Ich ručičky ukazovali takmer polnoc.

Bez ďalšieho lúčenia – i keď Liliana ešte zamávala malému myšiemu ňufáčiku, ktorý sa zjavil vo dverách – Micah vykročil rovno do kamennej záhrady a vzal ju do náručia.

***

Keď sa s Micahom na jeho krídlach vzniesli do vzduchu, Liliana sa snažila premýšľať nad tým, ako sa dostanú do eldenského zámku. Na jazere neboli prechody – ryby vytvorené jej otcom nemali chuť len na ľudské mäso, poradili si aj s akýmkoľvek člnom či plťou –, okrem tých, ktoré slúžili na osobnú ochranu Krvavého čarodejníka.

Pokiaľ ide o brod, stráže s klepetami a chvostom obrovského škorpióna a tesákmi, tie kvíliacej beštie mohli byť kedysi malé, relatívne nevinné tvory, ale už nimi neboli. Ich veľkosť znamenala len to, že ona a Micah sa mohli pohybovať tak rýchlo, že by sa mohli vyhnúť žihadlám ich chvostov – ale riziko bolo obrovské, nielen kvôli smrtiacemu jedu tých kreatúr, ale aj preto, že by boli na voľnom priestranstve, na dohľad pre hradné stráže na cimburí.

Obliala ju vlna horúčavy, niečo medzi znesiteľnosťou a bolesťou.

Pozrela dolu a uvidela bublajúce stuhy lávy. Tmavočervené a zlostné, jasne naznačovali, čo by stalo s človekom, keby do nich padol. Niečo sa pod tou hustou masou pohlo a keď sa to pazúrmi zaprelo o neďalekú skalu, ukázalo sa, že to bol obrovský jašter, jeho sírnaté oči sledovali ich pohyb s takým hladom, až si pomyslela, že keby sa k nemu dostali bližšie, dosiahne na nich svojim ohnivým jazykom a stiahne ich do svojho brlohu pre pomalé a mučivé požieranie.

Micahov stisk spevnel. „Neboj sa, Lily. Nič sa nás teraz nemôže dotknúť."

Nespúšťajúc pohľad z jaštera, povedala: „Otec ma kedysi jedným jašterom týral. Odvtedy sa ich bojím." Nikdy predtým sa o svoj strach nemala s kým podeliť, nikdy nikomu neverila, že ten strach nepoužije proti nej.

Micahove krídla vydávali silné svišťanie, keď ponad lávu leteli rýchlejšie. „Zabijem tvojho otca a potom sa už nikdy nebudeš musieť báť."

Pri tých slovách sa jej chcelo smiať, ale strach sa jej stále preháňal žilami. Potom za sebou zanechali bublajúce stuhy a dostali sa nad neúrodný úsek púšte. Piesok, ktorý v nej bol, sa trblietal úlomkami diamantov. „Micah," povedala po nejakom čase zamračene, „tvoje krídla."

„Ja viem." V rozpálenom vzduchu začali klesať, pristáli na púštnom piesku posiatom červenou, modrou a akvamarínovou.

Odložila malý vak so zásobami a požiadalo ho, aby roztiahol krídla, skontrolovala miesta, kde sa kožovitá hmota stala takmer priesvitnou. Svaly a šľachy držali spolu, ale teraz boli krehké, ľahko sa dali poškodiť. „Musí to byť preto, že nesieš aj mňa," povedala utrápene. „Tá záťaž -"

„Nie." Pustil meč do piesku a naklonil hlavu v ústrety páliacemu vetru. „Vzduch je tu trochu jedovatý. Sú oslabené kvôli vstupu do tejto ríše, ale jed neublíži našim telám, iba mojim krídlam, vyzerá to tak, že tie sú tu zraniteľné."

„To ja," zašepkala, spoznajúc jedovaté kúzlo viazané k jej krvi. „Ten jed na nás útočí kvôli mne."

Black and Blue - Kapitola 23 2/2

April 9, 2016, 4:56 am

≫ Next: Nejtemnější vášeň - Kapitola 17

≪ Previous: Pán propasti - Kapitola 22

$

0

0

Čtyřicet minut před příjezdem ostatních Evie přemýšlela. Měla čtyřicet minut s Bluem. Podívala se na jídlo, které položila na kuchyňskou linku, a myslela na to, že by připravila snídani, pak se podívala na Bluea. Seděl u stolu, sledoval ji, v očích mu plápolal oheň.

Jídlo – nebo Blue? Nebyl čas na oboje. A rozhodně nebyl čas na to, aby si snědli snídani jeden z druhého, jak plánovali.

Blue, pomyslela si o vteřinu později. Rozhodně. Pořád ho neměla dost, nebyla si jistá, jestli to je tím, že adrenalin ještě nevyprchal, nebo jestli je na něm závislá a potřebuje odvykačku – nebo, sakra, jestli jeho dřívější vyznání trvale nerozhodilo všechny její systémy.

Možná že ho potřebovala jen proto, že se bála, že o něj brzy přijde. Řekl, že s ní chce být. Nejen teď, ale i potom. Řekl, že ji miluje a nezajímá ho, co si myslí ostatní, a ona si byla jistá, že to myslel vážně. V té chvíli. Bylo jednoduché nestarat se, když nejsou žádné důsledky.

Kdyby ho Michael vyhodil, ztratil by práci v agentuře, ale taky místo ve fotbalovém týmu. Mohla by přesvědčit Michaela, aby ho vzal zpátky, bez problému, ale škoda už by se stala. Zášť by už zatnula drápy do obou.

Nebo byl její strach nepodložený. Michael by byl proti jen zpočátku, ale když by zjistil, že Blue je jí oddaný, mohl by jim dát dost dobře požehnání.

Stejně. Možná by měli zapomenout na jejich dohodu a počkat, až budou bez pochyb vědět, že milují jeden druhého. Takhle budou vědět, jestli budoucí následky stojí za ten risk.

Mohl by muž, který je v procesu zamilování se, po dosažení této emoce zase přestat milovat?

Pravděpodobně. Zamilovaní muži, kteří přestanou milovat, se objevují neustále. Že ano?

A co ona? Ona se takhle nikdy necítila, neměla tyhle pocity vůči jinému muži. Myšlenka na to, že by přišla o Bluea, ji málem zničila.

„O čem přemýšlíš, baby?“

Mrkla a zjistila, že už není na židli. Otočila se a setkala se s jeho pohledem. Přitlačil ji ke kuchyňské lince, jeho tělo ji obklopovalo, jeho moc se o ni otírala, až měla husí kůži.

„Koukala jsi na mě, jako bys říkala ´pojď-si-pro-mě´,“ řekl a vzal její tvář do dlaní, „A pak ses začala mračit.“

Říct, nebo neříct? „Jen jsem přemýšlela… o pocitech,“ řekla a zašklebila se. „Hrůza. Taková dívčí věc.“

„No, ale ty jsi dívka.“ Zvedl ji na linku. „Dej nohy kolem mě.“

Poslechla.

„Ruce taky.“

Znovu ho poslechla. „Tak trošku rozkazovačný, že, Pane Kladivo?“

„Jen malinko, myslíku. A možná jsem taky holka, protože jsem na sto procent pro tuhle debatu o pocitech. Takže, o jakém pocitu to mluvíme? Zmatenost? Vztek?“ Pauza. „Láska?“

„Ano, Evangeline. O jakých pocitech?“

Michaelův chladný hlas se ozýval kuchyní a ona zalapala po dechu. Její otec musel vejít dovnitř zadními dveřmi. Byl očividně naprogramovaný do bezpečnostního systému, žádné varování se neozvalo.

Blue ztuhnul.

Vyděšená Evie seskočila zpátky na nohy a trochu ho odsunula stranou, doufala, že ho donutí odejít do jiného pokoje a zachránit ho od konfrontace. Alespoň do doby, než se věci uklidní. Protože jedna věc byla jasná v momentě, kdy se setkala s otcovým pohledem. Blue měl pravdu. Michael jim v brzké době žádné požehnání nedá. Jeho oči byly přímé a barva temná. Ruce měl sbalené v pěst.

Blue zůstal na místě, ramena dozadu, nohy rozkročené.

Bojový postoj.

„Nech mě to vysvětlit,“ vyhrkla.

„Myslíš si, že je třeba to vysvětlovat?“ Michael, oblečený jako dělník v továrně, aby skryl svou identitu, se podíval na Bluea. „Dal jsem ti všechno, naučil tě všechno, co víš, a na oplátku jsem chtěl jen jednu věc.“

„To si uvědomuju,“ odpověděl Blue.

Jeho tón...

Zněl mizerně.

Žaludek se jí sevřel nevolností.

„Je to moje vina,“ řekla. „Já přišla za ním. Byl bezbranný proti mému svádění.“

Blue se na ni zamračil. „Nelži. Jsi lepší než tohle. Ale ano, byl jsem bezbranný.“

„Nemluv tak s ní,“ zavrčel Michael a výhružně udělal krok dopředu.

I když je to zkušený bojovník, stále se zotavuje z toho výbuchu. A Blue, s jeho arcadianskými schopnostmi, bude vždycky silnější. Evie se přesunula mezi ně a držela ruce ve vzduchu.

„Pojďme si o tomhle na chvíli popovídat,“ řekla. „Já jsem dospělá. Blue je dospělý. Co děláme, neovlivňuje nikoho jiného, než nás. Nikdy jsi mu neměl říct, aby se ode mě držel dál.“

„Mě se to dotýká. Ovlivňuje to tvůj život a moji schopnost-“

Sevřel rty k sobě.

Ale mohla hádat, co se chystal říct. „Jsi víc naštvaný, že ztrácíš svého poskoka, než že by mi mohl zlomit srdce. Uvědomuješ si, jak nechutné to je?“

„Ztráta některých konkrétních schopností mě trápí, ano, ale ne více, než starost o tvé srdce.“

Aby ji podpořil a uklidnil, vzal ji Blue kolem ramen. Byla mu vděčná, a muselo to být vidět. Michael potichu zanadával.

Stiskla si kořen nosu. „Tati, proč jsi tady tak brzy?“

Stejně jako Blue, odlehčila jednu nohu. „Chtěl jsem tě vidět, strávit s tebou nějaký čas, než dojde na práci.“ Ukázal papírový sáček. „Přinesl jsem ti snídani.“

„Oh,“ řekla provinile. „Já... promiň.“

„Jak dlouho už to trvá?“ zeptal se.

„Od doby, kdy jsem se rozešel s Pagan,“ řekl Blue.

„Další zavržená žena.“ Michael se zamračil na Evie. „Je tohle to, co pro sebe chceš? Být v řadě?  Sluníčko, doufal jsem, že budeš mít mnohem více.“

Nejdříve ji to urazilo.

Pak se rozhořčila.

„Tak počkat. To ty jsi dal Blueovi ty úkoly, tati. Byl jsi jako jeho dohazovač. Nezajímalo tě, jestli měl přítelkyni. Dal jsi mu rozkaz a očekával, že tě poslechne. A on chtěl tvoje uznání. Samozřejmě, že poslechl.“

„Měl jsem na výběr, Evie,“ řekl Blue odhodlaně. „Vždycky.“

V hlase se mu ozýval stud a jí se to nelíbilo. „Není to o tom, co jsi udělal včera, ale o tom, co děláš dnes.“ Ukázala prstem na Michaela. „Řekl jsi všem agentům, aby se ode mě drželi dál, nebo jen Blueovi?“

Pauza. Zacukaly mu svaly na čelisti. „Jen Blue.“

Vedle ní Blue znovu ztuhnul.

Právě mu zasadil pořádnou ránu. Uvědomila si, že Michael ho soudil stejně tvrdě, jako kdysi Evie.

Oh, Blue...

Jednou jí řekl, že chce bát věrný. Uvědomovala si, že to chtěl víc, než cokoliv jiného. Vyrůstal bez lásky a bez rodiny. Měl Johna a Sola, ale jen během tréninku a misí. Ve skutečnosti nikdy nikam nepatřil.

Ona měla alespoň Claire a Eden.

„Dobře,“ řekla. „Tohle je nejspíš ta nejstupidnější věc, jakou jsi kdy udělal, tati, a jak zjišťuju, udělal jsi celkem dost stupidních věcí!“

Otevřel pusu k odpovědi.

„Ticho. Prostě buď zticha.“ Položila ruku na Blueovu hruď. „Mohla bych tohle zahrát, jak bys chtěl. Mohla bych poslat Bluea do háje a říct mu, že nechci stát v cestě přátelství mezi ním a tebou, obzvlášť když si nejsi ani jistý, co se mezi námi děje. Ale víš co? Ty si ho nezasloužíš. Ani já ne, ale já ho chci každým kouskem svého bytí. Tudíž si ho nechávám.“

„Evie-“

„Ne. Ty a zbytek světa to můžete vidět jako hloupost, ale já Blueovi věřím. Už nebude brát tenhle druh misí. Že ne?“ zeptala se Bluea a zírala na něj.

I když měl pořád trochu bolesti v očích, byl tam taky záblesk pobavení. Zatřepal hlavou.

„Ne, madam.“

„Ty jediný máš povolení říkat mi, jak chceš, ale ne madam. To slovo mě nutí myslet na máminy džíny, a to bych raději zemřela.“ Otočila se zpět k otci. „A ty mu už nebudeš tyhle mise nabízet. Nebudeš na něj naštvaný, že neuposlechl tvoje stupidní rozkazy, že se má ode mě držet dál.“

„Ale-“

„Ne!“ A dupla nohou. „Jsi mu jako otec. Chovej se tak.“

Michaelovi poklesla ramena.

„Takže, teď. Blue, dej jídlo zpátky do lednice. Michaeli, sedni si a dej mi moji snídani. Ani jeden z vás neřekne slovo, dokud se nerozhodnu, jak vás potrestám.“

„Potrestáš?“ zeptali se zároveň.

Zvedla bradu. „Přesně tak. Oba jste mě dostali do nepříjemné pozice. Jeden udělal hroznou chybu, že mi řekl, ať si vyberu. Že jo, tati? Pak bych vás musela oba chladnokrevně zavraždit. Teď buďte potichu a dělejte, co jsem vám řekla.“

„To pořád nevysvětluje, co jsem udělal já,“ řekl Blue – nebyl potichu.

Bez zaváhání ho políbila. „Děláš to, že se do tebe víc a víc zamilovávám, a kvůli tomu zuřím, broučku, opravdu ano.“

Nejtemnější vášeň - Kapitola 17

April 9, 2016, 9:00 pm

≫ Next: Král Nymfů - Kapitola 10

≪ Previous: Black and Blue - Kapitola 23 2/2

$

0

0

Olivia si odtrhla pruh látky z dolní části šatů a omotala ho kolem Aeronova ramene. Vytáhla jeden z nožů z pochvy ukotvené k jeho kotníku. Budu ho chránit. Bez ohledu na to, co budu muset udělat. Stejně jako by to on udělal pro ni. Přikrčila se před ním a čekala, až dorazí jeho přátelé. Nebo Lovci. Pokud se k němu někdo přiblíží, nebude váhat a zaútočí. Nikdy se necítila jako bojovník, ale bála se o Aerona. Už dřív byl postřelen. Byl pobodán, bit, měl řezné rány a dokonce ho zasáhl i šíp. Ale nikdy takhle nereagoval. Nebyl bledý, netřásl se a nesténal bolestí. Nekrvácel, uzdravoval se. Uběhlo několik dalších minut a nedošlo k žádné změně. Kde proboha byli Lordi? Museli si pospíšit a nejen kvůli Aeronovi. Pokud budou čekat příliš dlouho, dorazí soumrak a Scarlet se probudí. A bude velmi, velmi rozzlobená. Nikdo by to nepřežil. 

Otravný hlas, který jí lákal dělat věci, po kterých toužila, ustal v okamžiku, kdy opustili Pevnost. Takže jí už nenutil dělat ty odporné-nádherné-věci. Slunce ji nachvíli oslepilo. Zvířata se i teď tlačila všude kolem ní. Okupovala květiny na zemi a keře a tím by mohli upoutat pozornost kolemjdoucích. Snažili se dost k ní blíž? Nebo k Aeronovi? Neřekla jim, aby přišli blíž, nemohla přijít na to, proč veverky, králíci, ptáci, kočky a dokonce pes, ji vyhledali.

„Zmizte,“ zašeptala, nechtěla, aby jim bylo ublíženo, pokud by vypukl boj.

Oni se ale ani nehnuli. Ne, oni se krok za krokem blížili. K ní. Takže chtěli jí. Proč?

„Musíte hned odejít-“ Zapraskala větvička a ona utichla. 

Pes zavrčel a kočky zasyčely, ale nikdo neutekl. Přikrčili se, připraveni vrhnout se do útoku. Sevřela rty, každý sval v jejím těle ztuhl. Dokonce přestala dýchat. Kdo to byl. Lordi? Nebo Lovci? Ruka držící nůž se jí třásla. Pro Aerona budu bojovat, připomněla si. A zvířata mi s tím pomůžou. Byla ráda, že zůstali.

Dva muži prošli kolem stromů, zprvu je nepoznávala. Ale když se přiblížili, byla rozhodnější chránit muže, kterého milovala ...? Vyrazila dopředu, pes vyskočil a porazil jednoho z mužů na zem.

„Au! Nech mě být, ty prašivý vořechu,“ procedil muž skrz zuby. 

Poznala Williamův hlas, ale už vyrazila a blížila se k druhému muži. Těsně před tím, než do něj narazila, omotala se jí kolem zápěstí pevná ruka a udržela jí na místě.

„Hej, Liv,“ řekl se smíchem. Jeho hlas jí byl také povědomý. Paris. „Můžu ti říkat Liv, že jo? Skloníš tu čepel pro mě, že ano?“

Úlevou si vydechla a podala mu zbraň.

„A teď řekni tomu vořechovi, ať mě pustí!“ Vykřikl William.

„Jsou to mí přátelé,“ řekla psovi. „Jsem v bezpečí.“ Pes odstranil zuby z Williamova kotníku a každé ze zvířat se stáhlo pryč, jako by to bylo vše, na co čekali. Zajistili její bezpečnost. 

„Děkuji vám,“ zavolala vděčně.

„Teď, když Williama řádně uvítali,“ řekl Paris se smíchem. „Měli bychom tu show přesunout na silnici.“ Obavy zaplnily jeho krásnou tvář, když zahlédl Aerona. Sklonil se, vklouzl rukama pod stále spícího bojovníka a přehodil si ho přes rameno. „Jak dlouho tu takhle byl?“

„Příliš dlouho.“

William dokulhal ke Scarlet a udělal to samé, jen ji nesl v náručí, jako kdyby byla vzácný poklad. „Alespoň, že na mě zbyl ten hezčí.“ 

„Jo, hodně štěstí s ní,“ odpověděl Paris. „Řekl bych, že mám toho lepšího. Ona je Posedlá Noční Můrou.“

William obrátil oči v sloup. „A to je něco špatného?“

„Pokud se ti líbí, že ti uřízne koule, pak bych řekl, že je to špatná věc.“

„Pojď k tatínkovi,“ řekl William, držící Scarlet ještě pevněji.

Olivia naslouchala jejich škádlení, hlavou otáčela sem a tam mezi nimi. „Dost. Byli tu Lovci, víte? Tohle je nebezpečné území. Něco je s Aeronem špatně. Chci ho v posteli.“

„Jistě, jistě,“ řekl jí William s kývnutím. „Víme to už od samého počátku. Ale budeš muset počkat, až se probudí. Možná pak bude připravený si s tebou zablbnout. Až s ním skončíš, mohla bys přijít za mnou. Ukážu ti, jaké je to být s někým, kdo ví, co má dělat a tak díle.“

Zatnula ruce v pěst. To myslel vážně?

„Zaparkovali jsme tady,“ Paris trhl hlavou do strany.

Konečně. „Pojďme.“

Společně prošli přes křoví. Ostražitě se rozhlíželi kolem. Ve vteřině se změnili z kamarádů, kteří žertovali o Aeronovi a Olivii na tvrdé vojáky schopné čehokoliv. Tolikrátpozorovala stejné změny u Aerona. Až dosud neměla důvod je ocenit, ale nyní si jich vážila. Aeron. Statečný, zraněné Aeron. Kdyby se Aeronovi něco stalo v jejích zbývajících devíti dnech, kam by šla? Co by dělala? Pochybovala, že by jí tito muži řekli, aby s nimi zůstala. A chtěla by to od nich? Aeron by tam už nebyl, vzpomínka na něj by ji popichovala z každého rohu. Již podruhé se Olivia přistihla rozrušená za krátkou dobu, kvůli Aeronovi. Možná byl způsob, jak ho zachránit. Možná existuje způsob, aby mohli být spolu navždy. Ano. Jistě. Její Božstvo bylo tvůrcem lásky. Ve skutečnosti, její Božstvo byla láska. Budou chtít, aby dva lidé, kteří se milovali navzájem, byli spolu. Správně?

Ale pořád si nebyla jistá, že miluje Aerona. Obdivovala ho, to ano. Jeho dotek v ní vzbudil touhu, ach ano. Ale zemřela by pro něj? Ptala se sebe sama. Opět platí, že si nebyla jistá. Vzdala se všeho, aby s ním mohla být, všeho kromě svého života.

Udělala by to? 

Navíc, nejspíš stejně zemře kvůli Legii. Protože věděla, že Aeron by se zlobil, kdyby ublížila malému démonovi. A pokud bude Aeron žít, chtěla, aby byl šťastný.  Z myšlenky na umírání se jí dělalo zle. A to nebyl jediný problém, Aeron by jí musel milovat. A v tuto chvíli věděla, že k ní nic necítí.

Olivia si povzdechla, když nastoupila do SUV. Aerona položili na zadní sedadla a ona si dala jeho hlavu do klína. Paris se zprudka rozjel a William padl na sedadlo spolujezdce se Scarlet stále v náručí. Bylo to poprvé, co seděla v autě, měla by se z toho náležitě těšit, ale bylo jí to úplně jedno. Nedokázala se soustředit. Nikdy před tím neuvažovala o své smrti. Věděla, že je, a že bude navždy. Teď mohla zemřít. I kvůli maličkosti, jako je srážka s autem. Jak se cítila? Nevěděla. Věděla, že umírá, aniž by dostala vše, co kdy chtěla, jen ta myšlenka jí připadala odporná. Ale být bez Aerona by bylo čisté utrpení. Viděla tisíce, miliony lidí, jak umírají. Ani jedno z těchto úmrtí jí nikdy neovlivnilo, protože byla pouze součástí kruhu života. Každý začátek měl konec. Možná to je důvod, proč netruchlila pro Aerona. Byla by to jen další smrt v dlouhé řadě úmrtí, které by byla svědkem. Jenže Aerona znala. Velice důvěrně, políbila ho a ochutnala. Zažila s ním nekonečné potěšení. Spala v jeho náručí. On ji chránil. Mohl vlézt dovnitř rakve sám, ale neudělal to. Schoval ji tam, aby nepřišla k úhoně a o své bezpečí se nestaral. Z jakého důvodu byl ochoten zemřít pro ni? Proč? Opět platí, že neměla žádné iluze o tom, že ji miluje. Znovu si povzdechla a přejela mu něžně dlaní po hlavě. Jeho vlasy byly tak krátké, krátké hroty lechtaly její citlivou kůži. Měla by později přivolat Lysandera a zeptat se ho na důvod, proč navštívil Aerona. Nemohl by jí o tom lhát. A jestli to, co by jí řekl, bylo špatné a bránilo by jí to v budoucnosti s Aeronem, ona…co? Polkla.

„Neměli bychom ho nechávat v Gillyině bytě,“ řekl William najednou, vytrhl tak Olivii z jejích myšlenek. „Ne teď, když nepřítel krouží okolo jako naštvaná včela.“

„Za prvé, Aeron si musí co nejdříve lehnout a odpočívat. Za druhé, bude lepší, když bude daleko od nás,“ Paris si pohrával se zpětným zrcátkem, rozhlížel se na všechny strany a hledal nepřítele. „Lovci nemají ani ponětí-“

William plácl rukou na opěradlo mezi nimi. „Dovoluji si nesouhlasit, cukrouši. Věděli o Scarlet, a to jsme s ní ani nebyli nikdy v kontaktu. Kolikrát jsme se viděly s Gilly? Příliš mockrát. A teď, když je ve hře Rhea nemůžeme nechat Gilly nechráněnou. Kromě toho Aeron je nesmrtelný. Zvládne to. Takže znovu, nemůžeme ji tam nechat samotnou.“

„Do hajzlu, máš pravdu.“

„Já? Vždycky.“

„Vyzvedneme jí po cestě k Pevnosti.“

„Bude ve škole,“ řekl William a Paris zaklel, zprudka otočil auto do protisměru, až pneumatiky zasvištěly. Olivia si chtěla postěžovat. Chtěla Aerona co nejrychleji v bezpečí, ale muži měli pravdu. Gilly byla jen člověk a potřebuje ochranu.

„Do hajzlu,“ opakoval Paris. „Je v Internátní škole v Budapešti, a ta je až v Nagyově kampusu, myslím. Je to docela daleko, musíme sebou hodit.“

„Stojí to za to.“ Pokaždé, když William mluvil o dívce, jeho hlas zněžněl. Bohužel, pro něj byla příliš mladá. Byla mladá pro každého Lorda v Pevnosti. Pokud by Olivia varovala bojovníka, aby od ní držel ruce pryč, neuposlechl by jí. A rozhodně by se mu nelíbili její přesvědčovací metody. Zahrnovaly by nůž a malýigelitový sáček.

Že by bojovník chtěl mladou dívku?

„Pochybuji, že bude šťastná, až nás uvidí,“ řekl Paris.

„Mluv za sebe. Anya říká, že se do mě zamilovala,“ řekl hrdě William.

„Je to ještě dítě,“ připomněla mu Olivia. Bylo jí jedno, jestli byl považován za válečníka nebo ne, pokud si něco dovolí, vypůjčí si jeden z Aeronových nožů…

William se k ní otočil na svém sedadle, Scarlet v jeho náručí se ani nepohnula. Jeho rty byly zvednuty v nezbednémúsměvu. „Já vím, ale když přijde na mé zavolání, zjistíš, že na věku nezáleží. Nebo na pohlaví. Jsem prostě neodolatelný.“

„Jaké s ní máš úmysly?“

Obrátil oči v sloup. „Nemám s ní žádné úmysly. Mám rád, když jsem obdivován, a ona mě ráda obdivuje. To je všechno.“

„Dobře.“ Olivia neslyšela v jeho hlase lež. Jenže nechtěla riskovat Gillyino blaho. „Měla velice těžký život. Manžel její matky ... jí dělal různé věci,“ možná, že by neměla prozrazovat Gillyino tajemství, ale věděla, jak bolestivé vzpomínky ničily dívčino nitro.Možná by jí mohlo pomoci k uzdravení pár přátel, kteří ji podrží. „Řekla to své matce, ale ona jí odmítla věřit. Dokonce ji obvinila z toho, že chce zničit její nově nalezené štěstí a krásný život.“

„Víme o tom,“ řekl Paris jemně. „Řekla nám to Danika.“

„Já ne.“ William se otočil zpátky, ale ještě předtím zahlédla na jeho tváři naprosto neředěnou zuřivost. „Jak to víš ty?“

„Jednou mi byla přidělena do péče.“ Zbytek cesty proběhl v tíživém tichu. Nakonec dojeli na předměstí, domy okolo byly nádherné a příjemné na pohled. Husté zelené stromy obklopovaly plochu na jedné straně a stoupaly majestátně vzhůru po kopci.

Auto zastavilo na parkovišti, a Paris hodil po Williamovi pohledem. „Budu tam jen minutu. Pohlídej mi zavazadlo.“

Bez varování se William rychle pohnul a hodil Scarlet po Parisovi, už s ní nezacházel jemně, skončila mu v klíně. „Jen minutku. Ty Gilly děsíš a já nechci, aby byla vystrašená. Dnes ne.“

„Nechci strašit ženy. Těším je. Kromě toho, jsemuveden na seznamu lidí, kteří mohou vyzvedávat Gilly ze školy, ty ne.“

William obrátil oči v sloup, což byla jeho oblíbená reakce, a vystoupil z auta. „Líbí se mi, že mě nechceš zastavit. Viděl jsi moje oči? Jsou naprosto uchvacující. Stačí jediný ženský pohled a ocitnu se na jakémkoliv seznamu.“

„Přestaň se chvástat a pospěš si,“ řekla mu Olivia, právě když zabouchl dveře. S úsměvem jí zamával.

Pozorovala ho, jak pádí ke škole a jemně hladila Aeronovo čelo. Začal sebou cukat a nesrozumitelně mumlat. Jeho čelo bylo zmáčeno potem a jeho zuby se zarývaly do spodního rtu.

Nevěděla, co jiného dělat, a tak začala zpívat. Sladké písně o míru a zdraví. Po několika akordech se Aeron uklidnil a jeho sevření povolilo.

„Zatracení bohové,“ zašeptal Paris zlomeně.

Její hlas zakolísal, až úplně utichl, vzhlédla k němu. „Co? Co je špatně?“

Aeron sebou začal znovu házet.

„Nepřestávej,“ řekl Paris. „Je to nádherné. Moje uši jsou od teď na tobě závislé a já potřebuji víc.“

„Ach. Děkuji.“ Olivia se opět pustila do zpěvu. Venku viděla všechny druhy zvířat utíkající z lesa a blížící se k autu. Aeron se znovu uklidnil a ona se málem rozplakala radostí. Zemřela by pro něj? Její prst vystopoval jeden z jeho kosterních tetování na lícní kosti. Možná.

William stál v hlavní kanceláři školy, čekal na Gilly. Recepční už jí zavolala. Když řekl ženě, že je jeho jméno Paris Lord, poslala bez problému pro Gilly. Recepční byla malá a shrbená, v polovině třiceti let, s elegantním hnědým účesem a hnědýma očima. Obvykle by po ní vyjel. Ale dnes ne. Chtěl jen co nejrychleji dostat Gilly odsud. Líbila se mu a on nebude mít klid, dokud nebude v bezpečí. Netušil, že měla tak hrozný život a hluboce se za sebe styděl. Znal ženy velice dobře. Měl na to přijít na první pohled. Tak proč si neuvědomil, že byla Gilly zneužita?

Její matka byla zatracená kurva a ten její rádoby otčím! Dva lidé, kteří ji měli chránit.No, teď s ní byl on a ujistí se, že se něco takového nebude nikdy opakovat. Byl v pokušení si je najít a potrestat. Mohl si s jejich hlavami zahrát kuželky, nebo něco takového.

„Vy jste Gillyin otec?“ Zeptala se recepční. Opustila své místo u stolu a teď stála naproti němu u pultu.

Zatraceně. Neviděl ani neslyšel její pohyb. Byl příliš rozptýlený. „Bratr,“ odpověděl trochu podrážděně, že vypadal dost starý na to, aby mělsedmnáct-ti letou dceru. Možná to bylo kvůli tomu, že se mračil a tak mu vylezly vrásky, sakra!

„Ach. To je hezké.“ Usmála se a podala mu vizitku. „Kdybyste někdy chtěl prodiskutovat její prospěch, tady je moje číslo. Volejte kdykoliv.“

„Určitě budeme v kontaktu,“ nuceně se zašklebil.Zastrčil si papír do kapsy, ale věděl, že ho nevyžije. „Vzdělání je tak důležité.“

Zasmála se tomu a on se snažil nekrčit.Ženy. Byly požehnáním i prokletím. Sex miloval. Sex byl to, co potřeboval, po čem toužil. Sex s nesprávnou ženou ho dostal pod zámkem. Sex s bohyní, která ho navštívila ve vězení, ho odtamtud dostal, ale pak ho kvůli tomu vyhodili z nebes. Ale to nezastavilo jeho libido. Ve skutečnosti neexistovalo nic, co by ho mohlo zastavit. Dokonce i prokletí, visící mu nad hlavou. Jednoho dne ho bude pokoušet žena velké krásy a síly. Jednoho dne ho nějaká žena přiměje, aby ji milovat. Jednoho dne ho zotročí žena. A pak ho zabije. To mu bylo předpovězeno.Možná by bylo lepší, ale nepravděpodobné, aby se ženám vyhýbal a ušetřil si tak hrozbu smrti. Ale ani to by ho nezachránilo. Bylo to součástí jeho proroctví. A tak pokračoval ve své cestě rychleji a rychleji a čekal na bolestivou smrt. Jediný způsob, jak zastavit nejmenovanou ženu a zlomit kletbu, byl napsán v knize. V knize, kterou bylo téměř nemožné dešifrovat, takže musel ještě najít odpověď. Menší část jeho knihy měla v držení zatracená bohyně Anarchie a vracela mu pomalu stránku za stránkou. Nejraději by ji nenáviděl, ale na to Anyu příliš miloval.

Strávili spolu stovky let v Tartaru, byli sousedé. Její veselá povaha ho udržela při smyslech.

„Williame?“ zazněl náhle Gillyin zastřený hlas.

Otočil se na patě, stála na konci dlouhé chodby. Byla štíhlá, tmavé vlasy, tmavé oči, a další ...  a až moc dobře informovaná, než jak byl měl být někdo v jejím věku. To by měl být záchytný bod číslo jedna, pomyslel si.Možná, že to vycítil, ale nechtěl si to přiznat.

Měla na sobě džíny a tričko, tenisky, které měly sledovací zařízení ukryté v chodidlech, ne že by to věděla. Vlasy měla stažené do ohonu, žádný make-up na tváři.Nezdálo se, že by to vadilo chlapci vedle ní. Díval se na ni, jako hypnotizovaný. Ale když slyšel, jak říká Williamovo jméno, zamračil se. A když sledoval směr jejího pohledu a všiml si Williama, jeho zamračení se prohloubilo a zbledl.

Přítel? Nebo potenciální přítel?

Někdo to bude muset zastavit. Byla příliš mladá, příliš poznamenaná traumatickou minulostí. Potřebovala být sama. Dokud by jí nebylo nejméně čtyřicet.

„Hej, zvířátko,“ řekl William a naznačil jí, ať přijde blíž.

S úsměvem se vrhla vpřed a padla do jeho náruče. Pevně ji objal, poté se odtáhl, ale přidržoval si jí za ruce. Chtěl pro ni jen to nejlepší.

„Co tady děláš?“ Zeptala se.

Chlapec za nimi si odkašlal. Byl vysoký, dospíval, sahal Williamovi tak do půli hlavy, s hnědými vlasy a modrýma očima.

„Kdo jsi?“ Zeptal se William bez okolků.

„C-Corbin, pane.“

„Co je to za jméno Corbin Pane? A pokud někdy budeš chtít Gilly ublížit, přísahám bohům, že z tebe udělám krmení pro-“

Gilly plácla Williama přes rameno. „Nech toho. Cori je můj přítel a chtěl se jen ujistit, že jsem v pořádku.“

„No, to je obdivuhodné,"řekl William a nepřátelsky zúžil pohled na chlapce. „Pokud ochrana byla jeho jediným cílem.“

Corbin si přitáhl límec košile. „Vy jste její ... přítel nebo tak něco?“

„Bratr,“ řekl William ve stejnou chvíli jako Gilly: „Ano.“

Jeho pohled se konečně prudce vrátil zpátky k ní a pozvedl obočí. Ano? Potřebovali si o tomto popovídat, potom. Možná později, ale určitě. Slyšet tato slova, mu rozbušilo srdce. Musel přijít na to, co to znamená.

„Tak proč jsi tady?“ Zeptala se znovu se začervenáním.

Nelíbilo se mu, že ji uvedl dorozpaků, ale už se s tím nedalo nic udělat. „Aeron je na tom špatně. Ve městě se vyskytly menší potíže a chceme tě mít v Pevnosti, kde budeš v bezpečí.“

„Aeron?“ Zeptal se Corbin.

„Další bratr,“ informoval ho William.

Chlapcovy oči se rozšířily. „Kolik jich vlastně máš?“

„Hodně,“ odpověděla Gilly s unaveným povzdechem. „Takže jdeme tam, Liame? Zůstaneš? Do Pevnosti?“

Liam. Její přezdívka pro něj. Líbilo se mu to. Vnímal to jako pohlazení. Ach ano. Oni si museli promluvit. K čertu s jeho neodolatelnou krásou. „Ano, budu tam. Tak pojďme domů, domácí mazlíčku. Aeron je v autě a potřebuje rychle lékařskou pomoc.“

Navzdory svému strachu z Lordů, popadla ho za ruku a vedla ho z budovy. „Zatím, Cori,“ zavolala přes rameno.

„Ahoj,“ zavolal chlapec.

William zahlédl Escalade, ale nemohl vidět dovnitř. Viděl ale neskutečně veliký počet jelenů, shromážděných okolo auta. Nicméně si moc dobře uvědomoval, že pokud nedostanou Aerona rychle do Pevnosti, anděl, navzdory její dobrotě, by mohl propuknut v horký kotel ženské zuřivosti. Viděl to v jejích očích, vířila v nich nezastavitelná vášeň jen čekající na výbuch. Uvědomoval si, že toho byla schopná, protože na rozdíl od jeho sladké Gilly, to číhalo v jejích očích. Aeron byl její všechno. V případě, že bojovník zemře, ani bohové nebudou schopni zastavit její řádění.