Gena Showalter

Withering hodila koulí po dráze, představujíc si, že kuželky jsou skupina démonů Daniir, a sledovala s úplným uspokojením, jak byly sraženy a pak zmizely. Zvedla ruce triumfálně do vzduchu. „Zemři! Zemři, ty špinavá, nadpozemská spodino. Zemři, zemři, zemři! Anooooo!“

„Uh, okay, to je další strike.“ Thad se podíval po dalších hráčích, kteří zírali na Withering. „Jen se uklidni, okay?“

„Je to bitva jako každá jiná,“ řekla nasupeně a zvedla další kouli, testovala její tíhu a připravovala se na další hod na dráhu. Všechno jen síla, žádná šikovnost – což vždy bylo k jejímu prospěchu. „A já ji vyhraji.“

„To je ten duch,“ zamumlal a zapsal její skóre.

„Ale odmítám nosit boty, které si půjčují jiní.“

„Hej, každý den je sprejují dezinfekcí.“

„Tato žena není přesvědčena.“

„Tato žena,“ vzdychnul, „mi nakopává zadek ve hře, kterou si skoro nepamatuje a kterou nikdy nehrála. Pokud já můžu vydržet takové ponížení, ty můžeš nosit boty na bowling bez stížností.“

„Na tom něco bude.“ Kuh-clank, Bum! „Umři, umři, umři! Arrrrgh! Támhleta je ještě naživu.“

„Je to kuželka, Withering. Ta nikdy nebyla naživu, ani jednou.“

Hm. I když ho shledávala znepokojivě atraktivním, rozptylujícně atraktivním, tak neměl dost soutěživého ducha. To ten muž nevěděl, že všechno, každá jednotlivá věc, musí být vyhrána? Bez ohledu na to, jak dlouho to trvalo, bez ohledu na to, kolik to stálo? Dokonce i hloupá hra s kuželkami a koulemi? Nikdy jste nemohli vědět, kdo se dívá, hodnotí a dělá si o vás obrázek. Proto ten její poslední útok.

„Myslím,“ říkal, „že bys mohla trochu zvolnit. Dnes večer nebojuješ s démony. Dnešní večer je o tom dát si pauzu, vzpomínáš?“

„Tato žena nerozumí tomuto muži.“

„No, to z nás dělá dva,“ řekl a vstal, protože na něm byla řada. Bez toho, aby se podíval, tak hodil koulí po dráze, a ta šla do malého žlábku – jak se to jmenovalo? Gutterball. Ostudný, ponižující gutterball.

Vesele zapsal nulu – jak to mohl vydržet? Ani to nezkusil. Ani ho to nezajímalo. „Jak jsme o tom mluvili už dřív,“ pokračoval. „Zasloužíš si odpočinek. Strávila jsi stejnou dobu ve válce, tak jako vyvoláváním pekla tady v Mysterii se svými sestrami. Nevím o nikom, kdo by si zasloužil odpočinek víc než ty.“

„Je to složité – a nevhodné – odpočinout si od něčí zodpovědnosti. Některé na Hlavní Zemi těší,“ přiznala, „mě nazývat královnou. Ale bere si královna někdy volno od panování?“

„Ale ty nejsi na Hlavní Zemi. Jsi zpátky doma. A když už jsme u toho, myslím, že tohle by měla být Hlavní Země. Co jsi říkala, že tohle je za zemi? Druhá Země? Ježíši. Kolik jich tam je?“

„Tisíce,“ jednoduše odpověděla.

„No, z toho, co jsi mi řekla, Hlavní Země je jen divná tráva a démoni a jen pár lidí. Tahle země má Mysterii a tuny lidí a skoro žádného démony. Takže my jsme Hlavní Země.“

„Já,“ řekla pobaveně, „jsem nepojmenovala paralelní vesmír.“

„Ne, ty jen jednomu vládneš.“

„To stěží,“ řekla smějící se, aby zakryla své nepohodlí. Proč se na ni takhle díval? Tak intenzivně, jako by vše, co řekla, bylo mimořádně důležité? „Tato žena jen ochraňuje ty, co to nemůžou dělat sami. Pokud to někoho těší nazývat tuto ženu královnou, tato žena má jiné věci, o které se musí starat.“

„Vidíš, vidíš?“ Hodil další koulí, ignorujíc její zavrčení. „To je to, o čem mluvím. Ty ani neuznáš svou válečnou kořist – královský titul! Je to jen zabij, zabij, zabij a práce, práce a práce.“

„A házej, házej, házej,“ řekla a vzala další kouli. „Teď sleduj, Thade. Musíš se koukat, kam ta koule letí. Představ si nepřítele, jak leží na zemi mrtvý a zkrvácený. Pak hoď.“ Hodila koulí; kuželky se rozhodily tak tvrdě, že jedna dokonce skončila ve vedlejší dráze. „Pak vítězství.“

„Psycho,“ řekl si pod vousy, zapisujíc její skóre.

„Tato žena není seznámena s tímto slovem.“

„Znamená to strašlivá válečnice královna.“

Pohlédla mu do očí. „Tvůj obličej se neshoduje s tvými slovy; tato žena si myslí, že lžeš.“

„No, jsi docela chytré malé psycho. Připíšeme to na seznam tvým dobrých vlastností.“

„Zdáš se zvláštně veselý.“

„Proč ne? Jsem na rande s nádhernou válečnicí královnou, která hraje bowling jako ďábel a sní sama půlku velké pizzy.“

Zasmála se. „Za to poslední můžeš vinit sám sebe, pane; děláš excelentní pizzu.“

„To je pravda,“ řekl bez stopy skromnosti. „Dělám.“

„Ale hraješ bowling,“ pošťouchla ho, pak si vzpomněla na oblíbený přídomek Scornful, „jako malomocný.“

„Au, hezky! Krásko, je tu pro tebe ještě naděje.“

Nyní uvolněný a ohleduplný, pomohl Tristan Julii do židle u stolu a znovu se usadil na tu svou. Jídlo dorazilo krátce poté na ovoněném obláčku smetanového másla a citronové omáčky.

Faith rozkousala dvě sousta své roštěnky a najednou upustila vidličku. „Já, ehm, jsem si zrovna vzpomněla, že jsem zapotřebí v laboratoři.“ Přestože její tón postrádal přesvědčivost, popadla svou kabelku a sako a vyskočila na nohy.

„Nestrachujte se o mně. Vezmu si taxi.“ S toužebným pohledem se podívala na své jídlo a pospíchala ven z budovy.

Julia po něm vrhla pohledem, který mu málem vzal dech z plic.

„Tenhle večer je najednou mnohem lepší, než bych kdy mohla tušit a téměř ti chci dát lekci v „doggie bags“ (výraz pro „nechat si zabalit nedojedené jídlo s sebou“).

Nerozuměl tomu výrazu, ale křenil se stejně jako ona, když doléval dvě skleničky tmavým červeným vínem. „Lekce šest nemá nic společného s těmi „doggie bags“, ale má to co dělat s objevováním. Naším vzájemným objevováním.“

Rychle, téměř nepostřehnutelně, se nadechla. Jelikož byl naladěn na každou změnu v jejím chování, věděl, že byla vzrušena jeho slovy a představami, které jeho přiznání vyvolalo.

„Víš,“ řekla nyní zastřeným hlasem, „že chci být dobrou studentkou. Tou nejlepší.“

Krev se mu nahrnula do slabin, jak se přes něho její slova přelila, tak zřetelně a svůdně jako skutečné mazlení. Posunul se na židli.

„Lekce šest bude vyžadovat intenzivní a hloubkový trénink doma – v posteli.“ Špičkou prstu objel cestičku přes její líčko, podél čelisti. „Co si o tom myslíš?“

„Myslím, že jsem nadšena.“ Usrkla si vína a podívala se na něj přes okraj skleničky. Tep na jejím krku se zrychlil. Toužil pohladit to tepající místečko jazykem.

Později, pomyslel si. Později. Nikdy nezažila skutečné rande a on jí chtěl jedno takové dát.

Zbytek večeře plynul v tichu nabitém sexem, když na sebe hleděli a každý z nich odhadoval, co přijde dál. Když byly talíře odneseny, Tristan objednal dezert, naklonil se nad stůl a navázal na jejich konverzaci, jako kdyby nikdy neustala.

„Řekni mi o tvém dětství, dráčku. O tvé minulosti toho vím velmi málo.“

Odložila ubrousek stranou a pohlédla na něj. „Co přesně chceš vědět?“

„Všechno.“

„Hmm…dobře, myslím, že jsem měla typické dětství. Moji rodiče se rozešli, když mi bylo osm.“

Když nepokračovala, řekl: „To mi nic neříká. Řekni mi celý příběh.“

„Celý příběh. OK. Nevím, proč moji rodiče měli děti. Byly jsme pro ně spíše na obtíž, než cokoliv jiného. Když nebojovali spolu, tak bojovali proti nám. Během rozvodového řízení se hádali o poručnictví nade mnou a Faith, ale ne tak, jak bys očekával. Máma chtěla, abychom zůstaly s tátou a táta, abychom zůstaly s mámou. Skončily jsme u mámy a nikdy o našem tátovi už neslyšely.“

V jejím tónu nebyla žádná hořkost, pouze přijetí a lítost. Tristan se dotkl jejího kolena, jemně a konejšivě. Měla v sobě zranitelnost a smutek, který ji obklopoval a dotkl se jeho srdce – srdce, o kterém si myslel, že je dávno mrtvé.

„Pověz mi ten zbytek,“ mámil.

„Není vážně co víc říct.“ Objížděla dokola okraj skleničky a řekla: „Asi pět let po rozchodu se máma znovu vdala. Její nový manžel byl obchodník, jestli můžu dodat, tak ne moc dobrý, ale hodně díky práci cestoval. Líbilo se jí cestovat s ním. Faith a já jsme trávily týdny samy. Je s podivem, že nás sociálka neodvedla.“

Jak mluvila, objížděl jí konečky prstů přes koleno a nabízel jí tak útěchu za vše, co prožila.

„Mluvíš někdy s rodiči nyní?“

„Zřídka.“

„To je mi líto.“ Chtěl jí vymazat bolestivé vzpomínky z paměti, ale také se chtěl o ní dozvědět víc. Na zapomínání bude čas později, až jí naplní mysl vášní a potěšením. Proto teď řekl: „Povíš mi o svém prvním rande?“

Řekla a její hlas se chvěl s každým slovem.

Ke konci příběhu proudila Tristanovými žilami zákeřná zuřivost. Zabití kluka, co ublížil jeho ženě, nebylo dostatečným trestem. Chtěl toho idiota hodit do mraveniště? – samozřejmě nahého – aby ho ty malé příšerky pomalu pojídaly zaživa. Místo toho využil svých bojových instinktů a zadržel emoce pod přísnou kontrolou.

Nemusel pátrat příliš hluboko pod povrchem jejích slov, aby pochopil muka, která podstoupila. Jak matka, tak otec ji zavrhli.

První kluk, o kterého projevila zájem, ji odmítl. Julia teď očekávala odmítnutí. To vysvětlovalo mnoho z její osobnosti a on s ní soucítil, protože sám podstoupil mnoho stejných odmítnutí jako dítě.

Číšník položil objednaný dezert na stůl a poplašeně se vypařil. Tristan si hrál se stopkou kulatého červeného ovoce. Kdyby byli sami, přejel by orosenou měkkostí po její hedvábné pleti a slízal její stopy. Jelikož nebyli, stiskl ovoce mezi prsty a držel ho u Juliiných rtů.

„Otevři.“

Objevila se růžová špička jejího jazyka, ochutnala, pak pozřela.

„Hmm. To je dobré. Díky.“

Polkl.

„A co ty?“ zeptala se, neznalá ohně, který v něm neustále rozněcovala. Vidličkou nabodla růžek dortu a přiblížila si ho k puse.

„Jaký je tvůj životní příběh?“ Její zuby se uzavřely kolem sladkého cukroví.

Přesunul pohled od jejího svůdného šarmu přes široký prostor tanečního parketu ke vzdálenému oknu, které vzdávalo hold noci obtěžkané zářícími hvězdami. „Tohle nechceš vědět.“

„Ano, chci,“ řekla bez zaváhání. „Kromě toho, mi to dlužíš. Řekla jsem ti o svém dětství. A teď mi musíš říct o tom svém. To je jen spravedlivé.“

Tristan nikdy nesdílel tuto část svého života s někým dalším, dokonce ani s Roakem. Ale odmítl lhát Julii nebo přikrášlit detaily. Toužila o něm vědět a tak jí to poví.

„Byly časy, když jsem byl mladý, že jsem si přál, aby mě otec nechtěl. Nikdy jsem nevěděl proč, ale vždy jsem věděl, že mě nenáviděl.“

„Určitě to nebyla nenávist.“

„Tak proč mi dal tohle?“ Tristan popadl její ruku, položil si jí pod tričko a navedl její prsty ke svým zádům, jeho jizvám.

„Tristane,“ zašeptala, zhrozena, nevěděla co jiného říct.

„Mé jizvy se neobjevily díky boží síle, Julia,“ řekl Tristan divokým pohledem. „Nenáviděl mě a dokazoval to pokaždé, když třímal bič.“

„Ach, Tristane. Je mi to líto.“ Chtěla položit svá ústa na každou jizvu, políbit je a vyhladit, když by kmitala jazykem přes hřeben každé z nich.

Pociťovala pokušení, i když se jí v očích hromadily slzy. Dovolila svým prstům poslední pohlazení, vytáhla je zpod jeho oblečení a položila si je do klína. Představila si Tristana jako mladého chlapce, zbitého, zraněného a nemilovaného. Zatímco ji rodiče jenom zanedbávali, jeho otec ho fyzicky týral. Cítila za něj bolest, bolest pro to co ztratil a protrpěl. „Je mi to tak moc a moc líto.“

„Neplakej pro mě, dráčku.“ Zlost a frustrace za ty roky ho stále občas užírala, ale Juliin soucit mu pomohl utišit bolest, co přetrvávala. „Ne vždy jsem poznal nenávist.“ Jemně se usmíval, když otíral vlhkost z jejích očí a křivku její lícní kosti. „Strávil jsem prvních pět let svého života se svou matkou. Zbožňovala mě.“

„Jak zemřela?“ zeptala se Julia jemně.

„Nezemřela.“ Jeho oči se ztmavily do ocelově šedé, odkrývající tak tajemství a bolest. „Tam odkud pocházím, se na bojovníky pohlíží s respektem a úctou. Ona byla neprovdaná, byla jen otrokem, a nemohla mě tak učit umění boje. Když přišel čas, svěřila mě do péče mého otce, abych tak mohl získat řádný trénink.“

„Pětileté dítě, aby trénovalo na to, stát se bojovníkem? Mé dětství v porovnání s tím tvým vypadá jako pohádka.“

„Utrpení přichází v mnoha podobách. Nesnižuj tvé vlastní.“ Položil ubrousek na stůl a efektivně tak ukončil linii konverzace.

„Řekni mi, proč jsi nezařídila horní komnaty ve tvém domě?“

Ramena se jí pozvedla s jemným pokrčením a ona taktně přijala změnu tématu.

„Když jsem koupila dům, představovala jsem si tam sama sebe s manželem a dětmi. Chtěla jsem z horního patra udělat pokoje pro děti, jeden pro kluka a jeden pro holku, ale ještě jsem to neudělala, protože vidět je hotové a vědět, že nemám nikoho, kdo by tam bydlel, bolí.“ Odmlčela se. „Zní to hloupě, že?“

„Hloupě? Nay.“ Láme to srdce? Aye. Protože on jí nikdy nemůže dát děti, po kterých touží. A on náhle zatoužil vidět ji kolébat jeho syna či dceru v náručí. Bylo snad něco sladšího? Nikdy neměl zmínit ty pokoje, a jestli ona o nich ještě řekne jediné slovo, mohl by jí slíbit věci, které by nemohl dodržet. Mohl by pokleknout na jedno koleno a odpřisáhnout nebesům vše, co by nikdy nemohl zakusit.

„O čem dalším sníš, když jsi sama?“ zeptal se chraplavě. „Po čem tajně dychtíš?“

„Kromě další třešně?“ zeptala se, sledující tak jeho směr s jemným úsměvem.

„Aye. Kromě toho.“ Sevřel další ovoce a umístil ho ke vchodu jejích rtů. Sledovala ho, kousala a polkla. Její oči se rozšířily, když se naklonil a slízl zbývající důkaz z koutku jejích úst. „Tak, co je tvá odpověď?“

„Na co?“ zeptala se bez dechu.

Jeho blízkost jí zahřála ucho. „Tvé sny.“

„Sním o tom, o čem sní každá jiná žena. Předpokládám. Najít svou jedinou opravdovou lásku.“

„To už vím.“ Pod stolem jí pohladil koleno. „Není tu něco jiného, po čem toužíš teď, v tomto okamžiku?“

Zaváhala jen na chviličku, aby mu napověděla, že neříká pravdu svými dalšími slovy.

„Není tu nic dalšího, co bych chtěla.“

„Pak tedy budu muset udělat vše, co je v mých silách, abych změnil tvůj názor, že?“ Nepočkal si na její odpověď.

„Jsi připravená jít domů?“ zeptal se, s nevyřčenými slovy začít tvou další lekci visícími ve vzduchu.

Tentokrát s odpovědí nezaváhala. „Ano. Jsem připravena.“

Olivia přecházela po Aeronově ložnici. Legie ještě spala, ale poslední hodinu se neklidně převalovala a sténala, takže Olivia věděla, že se brzy probudí. A na to se vůbec netěšila.

Olivia se nemohla vzdát, kvůli Luciferovi. Odtikávali jim hodiny. A Aeron musel vyhrát. Nemohli dovolit, aby vyhrál princ temnoty. Nikdy. Proti tomuhle bojovala celý svůj život. Záleželo jen na vítězství, i když to bude na úkor jejího štěstí. A to byla ta cena. Její štěstí.

On tě potřebuje.

„Ticho.“

Bez tebe bude nešťastný.

„Ale on si zaslouží takovou bídu.“ Proč se tohle musí dít zrovna jí? S tímto přístupem by nemohla žít v nebi. Andělé byli trpělivý a tolerantní, ale to neznamenalo, že se jim bude líbit, čím se stala.

Jestli odejdeš, už nikdy nebudeš mít dovoleno ho znovu ochutnat.

Uniklo jí zakňučení. Chtěla, aby ji nechal být. Kvůli němu měla chuť mlátit hlavou do zdi. „Jsi zloděj, lhář a vrah. Nech mě být. Nejsi můj Bůh a budu požadovat, aby poslali Lysandera do pekla a on tě umlčel. Oba víme, že mé žádosti bude vyhověno. Nesmíš se stýkat s anděly.“

Už nejsi anděl.

„Brzy jím budu znova.“

Lucifer zařval frustrací, ale neřekl už ani slovo.

„Tvůj hlas je tak otravný,“ zamumlala Legie, když se posadila. Protřela si oči. Musela zapomenout, jak usínala, protože nevyskočila a neútočila na Olivii, za to co jí udělala. Buď to, anebo se nestarala o odplatu, když věděla, že Olivia odejde. „Kde je Aeron?“

Zaplavil jí bezdůvodný hněv, Olivia se zastavila uprostřed místnosti, ale pak si sedla do křesla naproti posteli. „Útočí na doupě Lovců.“ Je v pořádku? Nechal otevřené balkonové dveře, aby jimi mohl po návratu vletět rovnou do místnosti. Ale ještě se neobjevil.

Legie zívla. „Ach. Dobře. V tom případě bude brzy doma. Můj muž je zabije rychle.“

Její muž. Ano. Teď byl její. Opět zatoužila praštit hlavou do zdi. Alespoň by po sobě nechala nějakou připomínku. Vzpomínku na její osobu by mohli odstranit, když by byla pryč. Ale to teď nebylo důležité. Chladný vítr tančil dovnitř otevřenými dveřmi, ale posledních pár minut cítila cosi zlověstného ve vzduchu. Bylo to znamení Luciferovi přítomnosti, nebo snad šlo o něco jiného? V dáli viděla stoupat tmavý kouř.

Možná, že bitva už vypukla. Byl už konec? Ublížil někdo Aeronovi?

Olivia si olízla rty, ovinula chvějící se prsty kolem lahvičky, kterou měla v kapse. Řeka Života. Zvedla studené sklo a studovala víření modré kapaliny. K uzdravení stačila pouhá kapka. Kolik jí bude potřeba dnes v noci? Kolik kapek bude muset použít? Pokud jí dnes použije několikrát, jak dlouho ještě vydrží?

„Co to je?“ Zeptala se Legie a zívla.

Olivia jí bude muset říct pravdu, nemohla Legii lhát a držet tak vodu v tajnosti. Chtěla, aby se i ostatní Lordi dozvěděli o lahvičce a měli tak přístup k jejímu obsahu.

Přemohla svou nechuť, když se k dívce přiblížila. Natáhla ruku, vzácná lahvička jí odpočívala na dlani. „Tady. Chci, aby sis to vzala.“

„K čertu, ne.“ Démonka se na ní zašklebila a odpálkovala její ruku.

Lahvička spadla na matraci a Olivia si dala ruce v bok. „Legie!“

„Tvoje voda z Řeky Života ničí náš systém vody. Nemůžeme se ani koupat, kvůli jediné kapce se nám loupe kůže. Kontaminovala jeden z našich pěti proudů.“

„To je vážně smutné. Jen se ujisti, ať ji Lordi používají opatrně. Když ji použiješ včas, můžeš Aerona vyrvat ze spáru smrti.“

„Tohle může pomoci Aeronovi?“ Legiina nechuť se vytratila a vzala lahvičku do ruky, pak si ji schovala do svého výstřihu. „Budu jí používat opatrně. Slibuju.“

Olivia jí to věřila. Kdyby se někdo měl postarat o Aeronovo zdraví a ujistit se, že dostane dávku jako první - byla to bez pochyby Legie.

Měla jsem to být já.

Přešla k terase, ale zůstala uvnitř, opřela si hlavu o rám dveří. Měsíc byl stále vysoko, stále stříbrný, ale hvězdy se za ním schovávaly. Nemohla vidět město, nebo jeho světelnou záři, jen stromy a kopce. Její obavy vzrostly.

Potřebovala nějaké rozptýlení. „Proč máš ráda Aerona?“ Zeptala se předtím, než se stačila zastavit.

Chvíli byla Legie potichu. „Hraje si se mnou. Ujišťuje se, že jsem šťastná. Chrání mě.“ Legie si to možná neuvědomovala, ale její slova zněla jako by se před Olivií bránila.

Panty zavrzaly, když se dveře ložnice náhle rozletěly, Olivia se otočila, srdce jí splašeně tlouklo. „Aerone?“ Nikdo jí neodpověděl, protože tam nikdo nebyl. Když se dveře doširoka otevřely, uviděla, že chodba je prázdná. Vítr musel být silnější, než si myslela. Kdy se asi vrátí? Ostatní ženy v Pevnosti tábořily v podkroví společně s Gwen – Sabinovou manželkou – jejich ochránkyní. Jen pro případ, že by se někdo vloupal do Pevnosti, jak řekl Torin. Olivia měla ráda Gwen od první chvíle, kdy ji uviděla, bála se stejně, jako ona a na začátku to tady nenáviděla. Ale teď to všechno bylo jiné. Gwen byla jiná. Šťastná. Přesně tohle chtěla Olivia taky. Byla vděčná a potěšená, když jí ostatní ženy nabídly, aby se k nim připojila, ale nechtěla tady nechat bezmocnou spící Legii. A když Gwen nabídla, že Legii do podkroví odnese, měla ustoupit a přijmout jejich nabídku, ale řekla ne. Byla to její poslední noc uvnitř Pevnosti. Nechtěla ji strávit se skupinou žen, které znala, ale které ve skutečnosti neznaly ji. Ptaly by se jí jistě na Aerona, ale ona o tom nechtěla mluvit, obzvláště když se s tím nemohla vyrovnat. Kromě toho Torin sledoval každý kousek Pevnosti. Spustí se poplach, kdyby se někdo pokusil okolo Lorda proplížit.

S povzdechem kráčela ke dveřím a zavřela je, pak se doloudala zpátky ke dveřím na terasu. Její pohled se stočil k Legii. Démonka stále ležela na posteli a lenošila, studovala své nehty, jako by nemohla uvěřit, jak jsou dokonalé.

Kde to skončily? „Když někoho miluješ,“ řekla Olivia. „Chceš, aby byl šťastný. Správně?“

„Jo. To je důvod, proč budu spát s Aeronem. To nás udělá oba šťastné.“

Kdyby naposledy byla Olivia tak bezradná? „Ne. Tak budeš šťastná jen ty, on tě považuje za svou dceru. Když bude přinucený to udělat, naprosto ho to zničí. Bude se trápit a utápět v pocitu viny, nikdy se toho nezbaví, stejně tak jako svých tetování, která jsou neustálou připomínkou toho, co udělal a čím se stal, a nikdy to nemůže vzít zpět.“

Její nehty se zabořily do prostěradla a část z něj natrhla. „A ty si myslíš, že ho můžeš učinit šťastným?“

„Vím, že můžu,“ řekla tiše. Nebo si alespoň myslela, že může. Způsob jakým se s ní miloval a co jí přitom říkal… nebylo to jen o potěšení. Bylo to o splynutí jejich duší. Příslib toho, co by mohlo být. „On mě potřebuje.“

Mužský smích se jí ozval za zády. „Ale. Ale. Démonka a anděl zamilováni do Lorda. Nemůžu uvěřit svému štěstí.“

Olíviiny oči se rozšířily, když se otočila. Nepoznala Luciferův hlas, nikoho v místnosti ani neviděla. Úžasné. Další neviditelný mučitel. Kdo to byl tentokrát? Tohle měla za to, že jako neviditelná špehovala Aerona?

„Kdo to řekl?“ Zeptal se Legie.

„Taky jsi to slyšela?“ Jak...

Silné ruce najednou sevřely Olíviina ramena, postrčily ji ven a nutily ji dívat se na oblohu. Než se stačila bránit, ruce jí strčily přes zábradlí, které bylo opraveno po Aeronově odchodu, a ona padala dolů, dolů, dolů.

Poprvé ve svém životě se pádu děsila. „Voda,“ křičela na Legii. „Nezapomeň-“

Řekla by víc, ale něco tvrdého se jí přitisklo na ústa. Něco jiného ji stejně tvrdě popadlo okolo pasu a začalo s ní stoupat. Narovnala se v jeho sevření a začali stoupat výš, ještě výš.

Muž, uvědomila si. Držel ji muž. Nebyl to Aeron ani Lysander. Poznala by, kdyby to byl jeden z nich. Použila veškerou sílu, kterou měla k dispozici, aby se probojovala z pevného sevření, škrábala ho do paží ovinutých okolo ní, ale neviděla své škrábance a tak ho několikrát kopla do nohou.

„Už bych to znovu nedělal, být tebou,“ řekl stejný hlas z Aeronova pokoje.

„Kdo jsi? Co ode mě chceš?“

Proletěli přes vrstvu mraků a Pevnost se jim ztrácela z dohledu. „Právě jsi mě urazila. Myslel jsem, že mě moje pověst předchází.“

Galen, uvědomila si. Aeronův největší nepřítel. Našel plášť Neviditelnosti. Tak mohl vstoupit do Pevnosti nepozorovaně. Tak se vplížil do Aeronovi ložnice a proto s Legií nic netušily. Přesně takhle mohl zničit zbytek jejího života a času, který jí zde zbývá. Torin neměl kamery v ložnicích, ale venku byly ukryté kamery a tak mohly zachytit její pád a následné vzlétnutí. Každý, kdo by se na nahrávku podíval, by si jistě myslel, že se vrátila zpět do Nebes. Pokud jim Legie neřekne, co se skutečně stalo. Pokud by to neudělala, Aeron by si myslel, že mu lhala a odešla bez rozloučení.

Krev jí ztuhla v žilách. Musela Galena přesvědčit, aby ji vzal zpět. „Nejsem si jistá, co přesně si myslíš, že mým únosem dosáhneš. Aeron se o mě nezajímá.“ Ne tak jak si přála. „On mě nechal odejít.“

„O tom velmi pochybuji, ale ty jsi nebyla důvodem, proč jsem byl v Pevnosti. Byla jsi prostě mým krajním řešením.“

„A co přesně si myslíš, že se stane?“

Jeho paže se kolem ní utáhly. „Opravdu si myslíš, že ti vyžvaním všechna svoje tajemství?“

„Chystáš se mi ublížit? Tohle mi přeci můžeš prozradit.“

„A zkazit ti tak překvapení?“ Zasmál se. „Ne. Raději ti to ukážu.“ Jeho křídla se přitáhla k jeho tělu a začali padat .…

Aeron se s trhnutím probudil. V jednu chvíli se zmítal ve žhavé bolesti, která si propracovávala cestu skrze jeho vnitřnosti a pálila vše na popel a pak se přes něj přehnal chladný déšť. Okamžitě to poznal. Řeka Života. Olivie mu jí dala a znovu ho uzdravila.

Až na to, že když zaměřil pohled, viděl, že to byla Legie, která se nad ním skláněla, a on bojoval s vlnou zklamání. „Fungovalo to.“ Usmála se na něj šťastně. „Opravdu to fungovalo.“

I kdyby se chtěl zeptat na svého padlého anděla, nemohl. Ne, aniž by si vyslechl pár nepěkných slov. „Ostatní?“ Jeho hlas byl hrubší než obvykle kvůli tomu, jak velké množství kouře vdechl. Voda ho uzdravila. Ale myšlenky na Olivii ho vždycky naplnily potřebou.

„Koho to zajímá? Víš,“ dodala Legie, prstem mu přejížděla po linii hrudní kosti. Její řasy klesly na půl žerdi a on pořád viděl její oči. Neleskly se touhou. Ne, bylo to rozhodnutí, které vířilo v jejich hlubinách. „Teď, když ses uzdravil, máme nějaké nevyřízené záležitosti, které musíme splnit.“

Chytil ji za zápěstí a držel ji za ruku. „Ostatní, Legie? Jak se mají?“

S povzdechem mávla rukou nad jeho starostmi. „Jsou stále nemocní. Dobře? Stačí? Ale bude lepší, když se o sebe postarají sami. Tím jsem si jistá.“

Nemohli kvůli otráveným projektilům v jejich tělech. „Chceš mi říct, že nedostali vodu z Řeky Života?“ Možná, že se Olivie šla postarat o jeho přátele. To znělo přesně jako ona. Soucitná, pečující, ochotná.

„Ne. Nedostali.“ Legie se zakabonila. „Teď, co se týče té nedokončené záležitosti …“

K čertu s ní. Chystala se ho zeptat na tu věc. „Má Olivia u sebe tu lahvičku?“

Legie konečně vzdala své pokusy o svádění a odvrátila se od něj. Alespoň, že vztekle nevybuchla, protože on zmínil svého nádherného anděla. „Ne,“ řekla „Protože už došla. Promiň.“

Tak to těžko. Naposledy, když ji používal, bylo tam dost k záchraně celé armády. Aeron se posadil a přejel si rukou po tváři. Tak. Pokud Olivia neměla vodu, znamenalo to, že ji má někdo jiný a on netušil kdo. Ale proč by... Odpověď vklouzla na své místo, a zamračil se. Samozřejmě. Legie ji před ním schovávala.

„Měli bychom dělat něco příjemnějšího,“ navrhla.

Nepřestala se sváděním. Otřásl se. „Dej mi tu vodu, Legie a přestaň se snažit se mnou vyspat. Vím, že to musíme udělat, ale nestane se to teď hned.“ Vztek se uvelebil v hlavě, protáhl se, ospale si zívnul.

„Ne, nedám.“

„Legie. Obětuju svůj život, abych zachránil ten tvůj. To nejmenší, co můžeš udělat, je dát mi tu vodu.“

Zamračila se a zkřížila si ruce na bujném poprsí. „To zní jako já ... já nevím, jako bych ti ničila život.“

Zvedl obočí, jeho mlčení bylo dostatečnou odpovědí, a její hněv se zvýšil. Život bez Olivie nebude stát za to. Legie byla ještě mladá, aby to chápala. „Holčička“ už pro ni ale nebyla vhodná. Nemůžeš ji za to nenávidět, jasné?

„Dej mi tu vodu, nebo ti budu muset dát konečně výprask, který si zasloužíš.“

Vztek spokojeně zapředl.

Démonovi se líbila představa, že ji potrestá? To se nikdy před tím nestalo.

„Fajn,“ zabručela a sáhla si pro lahvičku do výstřihu. „Každý z nich dostane jen jednu kapku. Nic víc.“

Vzhledem k tomu, že nic víc než kapka nebylo potřeba, řekl: „Slibuji,“ a popadl zářící modrou lahvičku, sklo bylo tak studené, že měl pocit, že v ruce drží kostku ledu. Odhrnul přikrývku a zadíval se na sebe. Byl ještě nasáklý krví a saze ho pokrývaly od hlavy k patě. Džíny byly roztrhané a neměl na sobě košili. Ale byl dostatečně oblečený a tak se zvedl.

„Zůstaň tady.“ S každým krokem směrem ke dveřím jeho krev proudila rychleji a jeho síla se zvyšovala.

„Pokud se chystáš hledat anděla,“ zavolala Legie, „měl bys vědět, že odešla.“

Vztek přestal spokojeně vrnět.

Aeron se zastavil a otočil. „Kam? Šla do jiné místnosti?“

„Ne. Odešla z Pevnosti.“

Ne. Ne. To by neudělala. Slíbila, že zůstane, dokud se nevrátí a promluví si. Vztek zůstal ticho a obestírala ho smrtící nálada.

„Nevěříš mi, jak vidím.“ Legie si povzdechla a padla zády na matraci. „Seskočila z balkónu a odletěla. Ani mi neřekla sbohem. Což je velice hrubé, to si myslím, ale tobě je to jedno,“ dodala s mručením.

Ne!

Jeho vlastní protest opakoval i démon. Vyletěl z místnosti a řítil se pryč chodbou. Legie šla za ním, najednou byla vedle něj, ruku položila na jeho a snažila se ho zastavit.

Nenechal se jí zastavit. „Olivie!“ Zavolal.

Nebe!

„Řekla jsem ti to. Odešla. Ona je už navždy pryč.“

Odstrčil ji od sebe, ruce se mu zatnuly v pěsti. Olivia nebyla lhářka. Navzdory tomu, že její hlas už neobestíral prsten pravdy, věděl, že by mu nikdy nelhala. Nebylo to v její povaze. Věděl to. Znal ji. Něco se muselo stát. Něco o čem nevěděl, ale chystal to zjistit.

„Olivie!“ Vztek zakňučel.

Najdeme ji. Otevřel dveře, hodil lahvičku Striderovi a popsal mu, jak se voda používá, ale nezapomínal na to, že hledá svého anděla.

„Aerone,“ řekla zoufale Legie a snažila se upoutat jeho pozornost. „Prosím. Tak jako tak si ji už ztratil. A radši mi vrať tu láhev hned, jak budeš hotový, Stridere. Jinak zajistím, že nikdy nebudeš mít děti!“

Aeron se otočil a zamířil dolů. „Nezáleží na tom, jestli jsem ji ztratil, nebo ne.“ Olivii vždycky bude potřebovat a nikdy ji nepřestane hledat, nezáleží na tom, jak moc utrpí jeho pýcha, najde ji. „Ona je moje. Naše,“ dodal, když začal Vztek protestovat. „A nepřestanu, dokud se ke mně nevrátí.“

Tak dlho fantazírovala o tom, že je so Sebastianom, až sa bála, že toto bolo príliš dobré na to, aby to bola pravda. Michaela vedela, že mala ešte pár minút, aby si užívala úžasnú postorgazmickú žiaru po skutočnom sexe s veľmi skutočným Sebastianom. Ešte pár minút, aby si užívala lenivé hladenie jeho ruky, ktorá pokrývala jej pokožku, ešte pár minút počúvania pravidelného búšenia jeho srdca pod.

Ostatní na ňu čakali. A čo bolo dôležitejšie, musela dokončiť svoju úlohu. Bez ohľadu na to, ako veľmi chcela predstierať, že všetko je v poriadku, nebolo to tak.

„Ako ťa presvedčili, aby si sa k nim pridala?“ opýtal sa Sebastian, jeho hlas poznateľne chladnejší ako pred pár chvíľami. „Ako dlho predtým, než si prijala Coleovu žiadosť o ruku, si vedela o tom, že ho oklameš?“

Počas niekoľkých nepravidelných úderov srdca Michaela nedokázala pochopiť jeho otázky. Zvuk vlastného tepu až príliš hlasno jej reval v ušiach. Zodvihnúc hlavu z tepla jeho širokej hrude, pokúšala sa usporiadať myšlienky. Žiaru nahradil hnev, keď jeho slová dorazili do jej srdca ako nákova. „Čože?“

Nech ide do pekla. Kde bolo nejaké svetlo, aby sa mu mohla pozrieť do tváre? Posadila sa, jej chrbát sa pritisol na ľadovo studenú stenu na jednej strane úzkeho lôžka. „Ak tomu rozumiem správne,“ povedala Michaela cez zaťaté zuby. „obviňuješ ma zo zrady?“ Bilo jej vôbec srdce? Bola si čertovsky istá, že ho necítila biť, keď jej stúpal krvný tlak. „Že som sa dala dokopy so skupinou zločincov? Že im pomáham roztopiť polárnu ľadovú čiapočku, aby... ty si myslíš, že som sem prišla dobrovoľne, ty sprostý skurvysyn?“

Tma-netma, ona teraz videla načerveno. Stuhnuté prsty spútali jej zápästie, keď ním prudko zaútočila. Zjavne bolo jeho nočné videnie dokonalé, pretože jeho nevidela vôbec. Slzy zúrivosti a bolesti ju pálili v očiach, a ona skrútila prsty do päste tak silno, až pocítila bodnutie nechtov.

„Och, ja to viem, srdiečko.“

„Seriem na teba!“ povedala, zronená. Naštvaná. Ubolená. „Prestaň-“ Ma volať zdrobneninami s takým opovrhujúcim tónom. Striasla zo seba väzenie jeho prstov. Zabral si celú prekliatu posteľ. Aby odišla z izby – dopekla, len aby si vôbec zvala svoje oblečenie – bude musieť preliezť cez neho.

Kopnúc ho do stehna, zavrčala: „Vypadni z mojej postele.“ Posadil sa, ale videla, že jej stále schválne blokoval cestu. Znova ho kopla a on ju zdrapol za nohu. Jeho ruky boli horúce a silné a on ju nepúšťal, nech s ním bojovala akokoľvek silne. V poriadku. Prestala sebou zmietať a zostala úplne nehybná.

„Povedz mi, že si sa nezapísala na ich tučnú výplatnú pásku.“ Ako mohol znieť tak... tak drsne, tak bezohľadne? Ako ho mohla celého tak zle odhadnúť?

„Neprihlásila som sa nikde.“ Užívala si hrdosť zo skutočnosti, že hoci jej po líci stekali teplé, slané slzy zúrivosti, v jej hlase neboli počuť. „Urobila som si malý výlet lietadlom z Bozemanu, aby som si vyčistila hlavu. A zrazu som sa prebrala až tu.“

„Až na to, že Cessna bola objavená na skalnatom pobreží Diomedy uprostred skurvenej Beringovej úžiny, iba na skok od tohto miesta! Vysvetli ako.“

Bolesť začala vytláčať hnev, vytvárajúc jej hrču v hrdle, ktorú nedokázala prehltnúť. Hnev sa jej páčil viac. „Tongpan,“ povedala jednoducho. „Prosím, dovoľ mi postaviť sa. Mám málo času a nedlhujem ti žiadne vysvetle-“

„Kto alebo čo je Tongpan?“

„Čo tým chceš, dopekla, povedať, že kto alebo čo je Tongpan? Ty to nevieš? Nevie to veliteľstvo? Je to hrôzostrašný a mocný čarodejník, zodpovedný za môj únos počas letu. To je ten, ktorého myseľ vymyslela tento šialený plán. Chlap, o ktorom T-FLAC mala vedieť už pre rokmi, dočerta. Čo, dofrasa, robia na tom veliteľstve, hádžu si mincami a užívajú si siestu?“

Ako bolo možné, že organizácia, ktorá bola poprepájaná s čarodejníckym svetom, si nebola vedomá existencie takého strašidelného muža, ktorý ju prinútil spolupracovať v tejto nočnej more, ktorý jej nedovolil vziať si život, aby nemusela robiť to, čo od nej chcel? Odmietala sa zaoberať bitkami, hladovaním, vyhrážkami a vytrpeným mučením, ktoré malo zabezpečiť jej spoluprácu. Ponuro zauvažovala, že ak by svietilo svetlo, Sebastian by videl niektoré z jaziev na jej pokožke, ktorú len pred pár chvíľami hladil– aspoň teda tie vonkajšie jazvy. Celkom dobre využila sebahypnotické zručnosti, ktoré jej tréneri z T-FLAC-u opakovane snažili napchať do hlavy, inak by bola do konca svojho života vydaná na milosť nočných môr.

Vydržala to všetko a ešte viac, dokým nenašla spôsob, ako zvrátiť všetko, čo ona a zvyšní nukleárni fyzici urobili za posledné dva roky. Keď ju zatvorili, čerstvo zmlátenú a nahú, do prázdnej chladnej izby plnej drsného svetla, aby jej tak odopreli spánok, v mysli premenila tie prázdne steny na biele tabule. Sústredila sa na tie steny a kreslila schémy a formuly celé hodiny, dokým nenašla dokonalé riešenie, neviditeľný trójsky kôň, na ktorom by mohla prejsť priamo po ich plánoch.

Pravda, jej stratégia nemala únikový plán – možno nakoniec nebola až taká dokonalá. Ale bola spokojná, že bude schopná poraziť svojich väzniteľov. Potom bola poslušná a poddajná, ako to Tongpan a Gangjon chceli. Bolo ťažké presvedčiť ich, že sa jej myseľ skutočne zbláznila, a ona mala pocit, že by si zaslúžila Oskara. Bol by jej udelený až po smrti, ale aj tak...

Cítila teplo z jeho horúceho tela, keď sa posunul, stále jej blokujúc cestu. Jeho teplo žiadnym spôsobom nezmiernilo chlad, prenikajúci až do morku jej kostí. Michaele už nikdy nebude teplo.

„Nikdy som o žiadnom Tongpanovi nepočul.“ Sebastianov tón bol pohŕdavý, dvíhal jej krvný tlak o ďalších pár stupňov. Skvelé – v T-FLAC-u nevedeli o Tognpanovi, takže Sebastian bol pripravený odškrtnúť ho zo zoznamu ako bezvýznamného. Zaslúžil si, aby ho podpálila, dočerta. Potom sa môže stretnúť s Tongpanom v pekle.

„Hej? Nuž, každom prípade na to ja zvysoka seriem.“ Nedokázala pochopiť, že Sebastian sa s ňou miloval. Nie z dôvodu, že po nej túžil, ale aby z nej vymámil odpovede. Nečudo, že to bolo také rýchle. Chcel to mať za sebou tak rýchlo, ako sa len dalo. Náhle pocítila túžbu ísť sa osprchovať a po prvý raz ľadovou vodou. Takou ľadovou, ako sa cítili jej vnútornosti pri myšlienke, že ju iba využil, ako by hociktorý dôstojník využil zločinca, aby dostal, čo chcel.

Hrdlo sa jej stiahlo. „Prišiel si-“ ma zachrániť alebo zneškodniť? - znela otázka, no ona bola príliš veľkým zbabelcom na to, aby ju položila. Nechcela poznať odpoveď. Nie, ona poznala odpoveď, len ju nechcela počuť, nechcela, aby jej ju tým hlasom vmietol do tváre.

Vtlačiac päsť do víriacej kyseliny v jej bruchu, Michaela sa postavila čelom pravde: nebol tu, aby bol jej ochrancom, jej záchrancom. Poslali ho sem ako jej kata. Nebol čas, aby dovolila zničujúcej bolesti, aby ju pohltila. Ako vedkyňa bola predovšetkým pragmatička. „Mám niečo dôležité, čo musím urobiť, než ma zab-“

Z osobného mobilného asistenta sa ozvalo praskanie a potom: „Doktorka Giesová, hláste sa v jedálni, okamžite.“

„Musím ísť.“

„Môžu počkať ešte ďalších päť minút. Povedz mi, čo sa stalo.“

„Dovoľ mi vstať.“

Posunul sa, aby jej dovolil prejsť vedľa neho. Nemotorne sa vyškriabala cez neho a postavila sa vedľa postele, trasúc sa, hľadajúc lampu, aby sa mohla obliecť. „Bola som unesená. Držali ma tu dva roky. Možno som čarodejník, ale nemám tú vzácnosť, aby som sa dokázala teleportovať z nebezpečenstva, nemala som na výber. Musela som tu zostať a vyrovnať sa so situáciou.“ Zohla sa, aby si vzala nohavičky z podlahy. „Považujem sa za agenta v absolútnom utajení a ty si hajzel-“

Kľučka na dverách sa na pár sekúnd pomykala a potom sa dvere rozrazili, v izbe sa rozlial kužeľ svetla, aby osvetlil celý jej nahý zadok. „Toto je čoraz lepšie a lepšie,“ zamrmlala.

„Doktorka Giesová? Ste v poriad- Och, preboha. Ospravedlňujem sa. Ospravedlňujem sa.“

Niekoľko chvíľ na seba zízali, než sa Ackart pozbieral a buchnutím zatvoril dvere, znova ju zanechajúc v čiernej temnote. Och, môj bože. Videl Sebastiana. Ackard si ho nemohol nevšimnúť, ležiaceho na posteli, osvetleného svetlami z chodby. Veľkého a nahého.

„Doktor Gangjon sa ozval cez videohovor – hovorí, že máte päť minút, aby ste sa dostavili.“ Ackartov hlas znel cez hrubé dvere tlmene.

„Hneď tam budem.“ Michaela zodvihla hlas, ako sa trápila s oblečením. Nie je to prvý raz, čo si želala, aby mala zbraň.

Rýchlo, rýchlo, rýchlo. Ak bude bežať, akoby mala za zadkom psov z pekla, mohla by dobehnúť Ackarta skôr, než dostihne ostatných. Pokúsiť sa ho presvedčiť, aby nikomu nepovedal o Sebastianovi. A použijúc akú metódu presviedčania? Ten chlap sa bál aj vlastného tieňa. Určite by v žiadnom prípade nechcel naštvať Tongpana ani Gangjona. Nie. Ackart nebude držať Sebastianovu prítomnosť v tajnosti. Obzvlášť nie teraz, keď sa všetko, na čom pracovali, malo rozpútať na svetle sveta.

Doparoma s tým. „Čo si urobil so žiarovk-“ Žiarovka sa jej objavila v dlani. „Už bolo načase.“ Začala hľadať lampu.

„Ako veľmi je ten chlap nebezpečný?“

„Doktor Ackart bol tiež unesený. Nepredstavuje žiadne nebezpečenstvo. Dokým niekomu nepovie, že ťa videl.“

„To by si ho mala radšej zastaviť, než to urobí.“

„Hej. Hneď sa do toho pustím, len čo sa oblečiem. Si ozbrojený?“ dožadovala, pokúšajúc sa navliecť si na nohy džínsy a súčasne zatočiť žiarovku na jej miesto v starodávnej lampe.

„V tejto chvíli? Len penisom a dobrým výzorom.“

Napriek vážnosti situácie sa Michaela pristihla pri tom, že sa zasmiala. „Vtipné.“ Odmietala sa ním nechať očariť. Tým klamárskym hlupákom. „Švihni si a obleč sa. Budem musieť zadržať Ackarta, než-“ Ťukla do zapínača lampy a celá izba sa rozžiarila. Začula jeho prudké nadýchnutie sa, potom sa obrátila k posteli, aby si dopriala ešte jeden dlhý pohľad na nahého Sebastiana Tremayna. Posteľ bola rozhádzaná, ale prázdna.

Michaela prekvapene zažmurkala, potom sa otočila o tristošesťdesiat stupňov, aby prehľadala celú miestnosť. „... povie... kam si, doparoma, zmizol?“

„Tu som.“ Sebastianov hlas naznačoval, že bol len pár krokov pred ňou. O sekundu neskôr jej jeho teplý dych rozfúkal jemné vlasy okolo tváre. Z vône jeho pokožky sa jej túžbou zatočila hlava.

Počkať... zamračiac sa, vystrela ruky a stretla sa s teplou, chlpatou hruďou a saténovou pokožkou. „Ty sa dokážeš premeniť na-“

„Na neviditeľného? Nie, dokážem len prevziať túto schopnosť od čarodejníka. Prevzal som to od Cohena. A kým sa ho môžem dotknúť, dokážem istú dobu kopírovať jeho schopnosť ako chamele- Čo je, dopekla, toto?“

Zdrapol ju za pažu, jeho palec prechádzal po cestičke jaziev na jej bicepse. „A toto?“ Prstom sledoval stopy po Gangjonovom pálivom upozornení, v podobe jeho nechtov, na jej hrudnom koši.

„Už je to staré,“ vyštekla Michaela.

„Kto,“ dožadoval sa, jeho oči zúrili, „ti to urobil?“

Ktokoľvek, kto v tej chvíli potreboval boxovacie vrece. Ktokoľvek, kto sa pokúsil ju obťažovať, alebo ju chcel prinútiť urobiť niečo, čo sa jej protivilo. To v podstate nahrňovalo každého muža na ponorke. Striasla zo seba Sebastianovu ruku. „Musím odtiaľto odísť.“

„Tu máš.“ Cítila pohyb, potom uvidela čiernu látku, ktorá sa zdanlivo vznášala vo vzduchu. „Daj si to na seba.“

„Tvoj ochranný odev? Nebude pre teba ťažšie ma neskôr zabiť?“ Materiál bol odolný proti guľkám, nožom a iným zbraniam. Ale Michaela si bola istá, že nebol odolný proti Tremaynovým obvineniam a mylným predpokladom.

Sťažka sa nadýchol.

Frustrovaný, kamoš? Nie sme my všetci?

„Musíme sa porozprávať.“

„Hej?“ Rýchlo zo seba odkopla džínsy, ktoré sa jednou rukou pokúšala natiahnuť, a natiahla si na premrznuté nohy a boky trochu voľný materiál, ktorý ju okamžite obklopil do špeciálne vyvinutého, teplotu regulujúceho materiálu. Látka bola vyrobená tak, aby kopírovala jej postavu a automaticky sa prispôsobila jej telu, rozdiel v ich postavách vôbec nebol problémom. Rýchlo zamrmlala krátke požehnanie tomu géniovi, ktorý tento zázrak vytiahol zo svojho klobúka. Dokončila obliekanie, na ochranný odev si obliekla džínsy a sveter. Vlasy si stiahla do neposlušného vrkoča, navliekla si ho do obyčajnej gumičky, ktoré si držala v konzerve od tuniaka pri dverách. „Dohodneme si stretnutie,“ povedala sarkasticky. „Povedz svojej sekretárke, aby zavolala mojej a dohodli termín.“

„Michaela-“

„Nie. Nebudeš nič hovoriť. Skončili sme. Musím zničiť tú bombu. Polovicu práce som už urobila, teraz musím dokončiť to, čo som začala. Môžeš mi urobiť, čo len budeš chcieť, keď skončím.“

„Pomohlo by, keby som povedal-“

„Nie.“

„Radšej by si mala ísť za tým chytrákom, než všetkým povie, že ťa videl nahú.“

„Dôležitejšie je, že nevidel teba. Nahého, ani oblečeného. Vďakabohu.“

Sebastian ju chytil za zápästie, trochu ju prekvapiac, pretože ho stále nevidela. Nakloniac jej hodinky, aby ich mohol vidieť, zahrešil popod nos. „Musím do najbližších šestnástich minút obnoviť fyzický kontakt s Cohenom, inak sa znova zhmotním.“

Bolo by veľmi ťažké vysvetliť jeho prítomnosť. „Skvelé. Je nepravdepodobné, že tu dole bude fungovať nejaký prístroj na komunikáciu. Predpokladám, že si to vzal do úvahy a naplánoval si nejaké miesto a čas stretnutia, však? Toto miesto je sieťou samých tunelov, vytesaných do skaly, s dĺžkou dvadsaťpäť míľ. Trvalo by ti to šesť hodín, aby si prešiel každú jednu miestnosť, ak si-“

Hovoriť s Neviditeľným Mužom bolo sakramentsky iritujúce a extrémne znepokojujúce.„Ukáž sa. Chcem ťa vidieť.“

V jednej minúte tu nebol a v nasledujúcej už áno.

Michaelino, hlúpe, hlúpe srdce sa radostne rozbehlo, keď uvidelo jeho ľúbeznú tvár. Och, Bože. Bolo úžasné ho tu vidieť, osobne. Jeho tmavé, strapaté vlasy boli príliš dlhé. Jeho tvár bola oveľa ostrejšia. Ale jeho modré oči boli rovnako prenikavé, rovnako živé a plné záhady, a jamka na jeho tvári bola presne taká, ako si ju pamätala. Prílivová vlna sa zdvihla v jej hrudi a naplnila ju celú emóciami. Pohľad na neho bolel.

Neočakávane jej vzal tvár do svojich teplých dlaní a ona poskočila, jej srdce sa rozbehlo ako o život. „Skutočne som-“

„Nedokázal som ťa zabiť,“ zašepkal, pobozkajúc ju na spánok, na líce, ústa. „Neublížil by som ti.“

Neskoro.

Brianovo auto dosiahlo maximálnej rýchlosti a vošlo do zákruty. Prudko zastalo a potom vyštartovalo nanovo.

Posledné, čo Salvator videl, bol jeho samovražedný úškrn a mrknutie jedným okom, zatiaľ čo sa obetoval ako návnada, a oni vbehli do hustého lesa len s jeho pochybnými inštrukciami a batohom, ktorý by Salvator radšej dal skontrolovať pyrotechnickej jednotke.

Keď boli ukrytí hlboko v tieňoch, obklopení nocou, prikrčili sa k zemi a pozorovali cestu. Presvišťali ňou autá, ale ani jedno nezastalo.

Erin pocítila, ako Salvator nahmatal jej dlaň a preplietol im prsty. Pozrela do jeho tmavých očí a po prvý raz v živote v nich našla mier. Zvládnu to. Kým sú spolu, prežijú.

Tŕpli ešte pol hodiny, než sa odvážili pohnúť. V Salvatorovi sa prebudil vojak, ktorým kedysi bol, a sledoval okolie pohľadom šelmy.

„Budeme mu veriť?“ opýtala sa Erin. „Naozaj sú cesty do Londýna odrezané?“

Úprimne, ani on mu celkom neveril a keby bol sám, riskne to. Teraz mal však po boku Erin, ktorej nikto nesmie skriviť ani vlások na jej krásnej hlave. Nikdy by neohrozil jej život.

„Fakty sú také, že nás zachránil. Asi by to nerobil, aby nás zase nechal zabiť. Musíme sa dostať do Cambridge.“

Erin, vydesená a unavená, nezačala panikáriť a jednoducho prikývla. Jeho malá bojovníčka sa len tak nezloží. Zahrialo ho pri srdci.

Vzal jej ruku do svojej. „Bude to v poriadku.“

Usmiala sa. „Ja viem. Nedovolíme, aby tvoje kráľovstvo niekto ohrozoval.“

Zabolelo ho, že to nazýva jeho kráľovstvo. Mal vedieť, že ani DNA nezmení jej zmýšľanie. Mohla by vládnuť všetkým upírom a ju zaujíma len to, ako ochrániť to, čo ani nepovažuje za svoje.

„Nedovolíme, aby niekto ohrozoval náš domov,“ opravil ju.

Placho sa usmiala. „Tak dobre.“

Salvator ju k sebe pritiahol a pobozkal, aby ani na chvíľu nepochybovala, že sa niečo medzi nimi zmenilo. Zahrabol prsty do jej jemnučkých vlasov. Pramatka či nie, stále je to jeho rozkošné dievčatko. Vo veľmi, veľmi skazenom zmysle.

Z Erin vyprchalo napätie. Salvatorov bozk bol vrúcny a istý, vracal jej stratenú rovnováhu.

„Poďme,“ zašepkal, keď sa od nej odtrhol. „Uvidíme, či môj predchodca dodržal slovo.“

Kráčali lesom smerom na juh. Aspoň Salvator to tvrdil, pretože Erin bola úplne stratená. Uprostred noci nemala žiadny orientačný bod. Salvator jej prezradil, že využíva hviezdy. Jasné, veď pochádza z obdobia, keď kompas ani len nepoznali.

O necelú hodinu sa dostali na úzku, sotva používanú cestu, kde stál zelený Rover. Len čo sa k nemu priblížili, spoza volantu vystúpil muž v lyžiarskej kukle a maskáčoch. Nadvihol ruky, aby ukázal, že nie je ozbrojený.

„Salvator Anglický,“ pozdravil ho. „Brian mi dal inštrukcie počkať tu na vás.“

Takže slovo dodržal. Prekvapivé. „Milé od neho.“

Muž akoby sa pod kuklou usmial. Salvator dokázal vycítiť jeho upírsku krv, ale bolo v ňom niečo viac. Navyše mu bol jeho hlas povedomý.

„No, nebudem vás zdržovať. Kľúče sú v zapaľovaní, auto nechajte v Cambridge a v priehradke na palubnej doske je nejaká hotovosť.“

„Vďaka.“

Muž ich obišiel. „Prajem šťastnú cestu.“

„Počkaj!“ zastavil ho Salvator. „Máš kuklu, lebo by som ťa spoznal?“

„Áno,“ odvetil okamžite. „A než sa opýtaš, nie, nie som špeh a ani nepatrím do tvojho kráľovstva.“

To ho vôbec neupokojilo. Salvator má veľa spojencov po celom svete. Koho Brian zlákal tentoraz? „Kam pôjdeš, keď si vezmeme auto?“

Muž prižmúril oči a vedľa neho sa objavil striebristý portál, aký zvykol používať Brian. „Môj šéf sa o moc delí.“ A zmizol.

Salvator zovrel pery. Brianove chápadlá siahajú čoraz ďalej. Kedy to skončí?

„Nemôžem uveriť, že som sa na to dala nahovoriť,“ frflala Erin nasledujúce ráno v Cambridge na letisku.

„Prestaň dramatizovať, mohlo to byť aj horšie,“ upokojoval ju Salvator s úsmevom.

„Horšie? Horšie?! Máš na hlave obrus, Salvator!“

„Vieš, že za to by som ťa mohol legálne zbiť?“

Zagúľala očami. „Korán odsudzuje bitie žien.“

Obaja si naposledy upravili prevleky, než prejdú kontrolou. Brianov geniálny plán totiž vôbec nebol geniálny. Dal im falošné pasy a prevleky, ktoré dostatočne zakryli ich črty, aby ich nikto nepodozrieval, ale zabudol im povedať, čo za prevleky to sú.

Erin bola teraz celá zahalená ako arabská žena, bolo jej vidieť len silno namaľované oči. Salvator si nalepil falošnú bradu a fúzy, obliekol si bielu plachtu, ako to Erin nazývala, a na hlave mal kockovaný obrus. Navyše si musel na tvár natrieť tmavý mejkap a dať si parochňu. Erin mu premaľovala blond obočie.

Nikto by na nich nepovedal, že sú obaja Britskými občanmi. Teraz však na nich každý podozrievavo civel a hľadal ukryté bomby.

„Si nejaká zbehlá v náboženstve, ktoré ani nevyznávaš.“

Mohla sa len mračiť, pretože nič iné z jej tváre nevidel. „Ja to nazývam všeobecným vzdelaním. Ktoré by sa, mimochodom, zišlo aj týmto rasistom,“ ukázala okolo seba. „Akoby nás automaticky zaradili do kolónky teroristi.“

Mykol plecami. „Očividne tvoje všeobecné vzdelanie nekorešponduje so zvyškom sveta.“

A preto je na tom tak ako je. Zahryzla si do pery. „Nech je to už za nami.“

Salvator vzal jej pas a letenky a postavili sa do radu. Erin slušne klopila pohľad a vždy šla za ním. Samozrejme, ušli sa im nepriateľské pohľady a museli odpovedať na kontrolné otázky. Nakoniec bol personál nútený pustiť ich na palubu.

„To bol arabský prízvuk?“ čudovala sa Erin, keď mali konečne nejaké súkromie v prvej triede.

„Kamal ma trochu učil,“ priznal.

„Predtým si ním nehovoril?“

„Áno, ale existuje veľa verzií. Pár desaťročí som strávil na území dnešnej Saudskej Arábie. Ale to bolo príliš dávno a jazyk sa zmenil.“

Páni. Jeho minulosť ju stále dokázala prekvapiť. Pripútala sa na krátky let do Londýna. „Koľkými jazykmi vôbec hovoríš?“

„To sa nedá spočítať. Samotná angličtina sa každým storočím mení.“

Áno, mení. A asi to sama uvidí. Je nesmrteľná.

Salvator spozoroval paniku v jej očiach. „Chceš o tom hovoriť?“

Unavene sa pod handrami objala rukami. „Nemala som ani čas na psychické zrútenie. Ani si neuvedomujem, čo všetko to znamená.“

Chápal ju. Z nenávideného človeka sa stala niečím ako vládkyňou upírov. Jej moc bude len silnieť. A to neutaja. „Znamená to, že sa môžeš brániť, Erin. Na tom záleží.“

„A čo moja rodina? Myslím tá skutočná. Kde je? Prečo ma nikto nehľadal? Snáď nie som posledná?“

To bola dobrá poznámka. Musí mať nejakých príbuzných. Určite taja svoju totožnosť a Erin buď považujú za mŕtvu, alebo im nestála za pozornosť. „Zistíme, čo sa stalo.“

„A Julius? Naozaj si myslí, že by som mu pomohla?“

Salvator sa zaksichtil. „Je možné, že to pôvodne chcel.“

„Ale?“ nadvihla obočie.

„Musí vedieť, že sa k nemu nepridáš. Myslím, že ťa chce odstrániť. Si mocný spojenec, ale najhorší nepriateľ. Pochybujem, že chce s tebou bojovať.“

Stiahlo jej hrdlo. Ak umrie ona, umrie aj Salvator. To nedopustí, aj keby mala bojovať s celou Juliusovou armádou démonov.

„Nech to skúsi,“ zasyčala. „Svoju moc neovládam. Rada si na ňom zatrénujem.“

Uškrnul sa. O jej krvilačnosti absolútne nepochyboval. Julius nemá ani tušenie koho si proti sebe poštval.

Let bol krátky a obaja si vydýchli, keď sa dostali z letiska. Taxíkom sa odviezli do centra, kde vystúpili pred nákupným centrom. Až tam sa odvážili zbaviť prevlekov a kúpili so nové šaty, pretože všetko zostalo v Conorovom dome.

Falošné pasy roztrhali, pevné časti polámali a všetko zahodili. Dali si rýchly obed a potom nasadli do taxíka. Ku Conorovi to nebude dlho trvať.

Salvator sa priam triasol nadšením, že bude zase medzi svojimi. Nemal rád nečinnosť a bezmocnosť.

Keď vystúpili pred vysokou bránou chrániacu jeho dom, ktorý sa stal dočasným hlavným sídlom upírov, Erin odtiahla Salvatora bokom. Ešte nebola pripravená vrátiť sa medzi jeho ľud.

„Deje sa niečo?“

Vzala jeho tvár do dlaní a pobozkala ho. Odmietala ho pustiť. Salvator sa nebránil a zmyselne sal jej spodnú peru. Občas ju škrabol zubami.

Zachvela sa a chcela viac. Keby len neboli vonku... Pritisla sa k nemu tesnejšie. Chcela sa vrátiť do súkromia Aylesbury, kde mali len jeden druhého.

„Erin,“ zašepkal túžobne. Rukami putoval dole, kým jej nezovrel pevný zadoček. Jeho penis sa hneď prebral.

„Salvator, ja nechcem...“ nevedela, ako to podať. „Nechcem aby sa tvoji poddaní plietli do...“

Pobozkal ju na krk. „Chápem.“

„Nie je to tak, že by som...“

„Ja tomu rozumiem, Erin,“ uistil ju s úsmevom. „Čo je medzi nami, je len medzi nami.“

Vďačne ho objala. „A... mohli by sme zamlčať... no, tú vec s... mojou DNA? Aspoň dočasne?“

„Si si istá?“

Prikývla. Chcela rešpekt upírov, ale nie takto.

„Tak dobre. Povieme im, že Brian nás z neznámeho dôvodu zachránil a myslíme si, že Julius ide po tebe, aby odstránil mňa. Čo vlastne nie je ďaleko od pravdy.“

Ešte niekoľko minút ho objímala, než pochopili, že je čas ísť. Postavili sa pred bránu a zazvonili. Okamžite sa na nich obrátili kamery.

„Preboha, Salvator?“ zaznel kovový hlas z reproduktora. Kamal.

„Áno, sme to my. Pustíš nás? Máme za sebou ťažkú noc.“

Ani nie o desať sekúnd sa z tieňov za bránou vynorilo niekoľko ostreľovačov, Will s Jordanou medzi nimi. Dojalo ho, že im vlčica prišla na pomoc.

„Ako ste sa sem dostali?“ vyzvedal okamžite Will. Otvoril bránu a hneď ju aj zavrel a vpustil do nej prúd.

„To je nadlho. Ale jedno je isté – Brian mi bombu do paláca nedal.“

V Conorovom priestrannom dome sa okolo nich zhŕkli upíri, priniesli im nejaké jedlo a žmýkali z nich informácie.

Will a celá jeho ochranka bola hlboko urazená, že ich zachraňoval bastard ako Brian. Conor okamžite nariadil posilniť stráže na celom pozemku.

Po útrpných dvoch hodinách výsluchu sa medzi nimi zjavila stále dokaličená Aislin. Salvator k nej priam vystrelil a zovrel v objatí. „Moje maličké dieťatko,“ povedal nežne. „Tak ma to mrzí.“

Ľudská žena sa len spokojne usmiala. „Som v poriadku. Zabudnime na to.“

„Nikdy nezabudnem na to, že si musela trpieť.“

„Netrpela som. Bol to len nevinný otras mozgu.“

Kráľ ju pohladil po svetlých vláskoch a v jeho pohľade bola otcovská neha. Erin bola rada, že ho má rezervovaný len pre doktorku. Tiež vstala a vytlačila jej z pľúc zvyšok vzduchu.

„Och, páni, Erin. Nejako si zosilnela,“ zasyčala.

„Prepáč.“ Hneď sa odtiahla. „Starajú sa o teba dobre?“

„Dobre? Idú so mnou ešte aj na záchod!“ posťažovala sa.

Zoe si odfrkla. „Urobila som to raz.“

Aislin ju prepálila pohľadom.

„Dobre, asi je čas rozísť sa,“ rozhodol Conor. „Isobel, zaveď prosím Erin a Salvatora do voľných izieb.“

Isobel ukázala na schodisko. „Prosím. Určite sa potrebujete vyspať.“

Nehádali sa s ňou.

Erin prespala zvyšok dňa a celú noc. Bola na smrť vyčerpaná. Keď sa prebudila, hľadala po svojom boku Salvatora, ale rýchlo si uvedomila kde sa nachádza a že už viac nie sú sami.

Zabolelo ju srdce. Chcela sa schúliť po jeho boku a počúvať tlkot jeho srdca. Salvator by sa ako vždy hral s pramienkami jej vlasov a hovorili by o všetkom a o ničom.

Smutne docupitala do kúpeľne. Jej izba nebola práve veľká, ale viac nepotrebovala. Okrem postele mala k dispozícii televízor na stene, kútik na čítanie a jeden šatník.

Po rýchlej sprche sa ozval jej žalúdok a zbehla do kuchyne, kde ju čakali raňajky. Vzala si dvojitú porciu a v jedálni narazila na Salvatora. Sedel za obrovským stolom a čítal noviny.

Pozrel na ňu horúcim pohľadom a skoro sa jej podlomili nohy. Sladko sa usmiala. „Ahoj.“ Usadila sa k nemu.

„Dobré ránko. Ako si spala?“

Erin sa obzrela, či ich nikto nepočuje, potom zašepkala: „Chýbala mi spoločnosť.“

Zvodne sa usmial a položil svoju obrovskú dlaň na jej odhalené stehno. „Mne tiež,“ priznal.

Zrýchlil sa jej dych. „Má Conor zvukotesné izby?“

Salvatorove oči ešte viac potemneli. „Každú jednu.“

„O hodinu u teba.“

Kráľ jej dal dlhý bozk a vydal sa za povinnosťami.

„Ale prečo musíš ísť aj ty?!“ kričala Erin o tri dni na Salvatora. „Tie ruiny ti môžu ukázať aj na fotkách.“

Jej šibnutý upír mal v pláne navštíviť svoj zdemolovaný palác, ktorý sa len teraz začínal rekonštruovať.

„Pôjde so mnou celá armáda po zuby ozbrojených bojovníkov,“ upokojoval ju. „A tiež sa viem brániť.“

„Nehovorím, že sa nevieš. Ale nevidím dôvod, prečo by si sa vystavoval nebezpečenstvu.“

„Mesto je pod kontrolou. Bude to len malá prechádzka.“

Zovrela pery a zasyčala. Okolo nich stálo niekoľko upírov a Jordana, preto sa nemohli hádať na plné ústa. To ale neznamená, že si to nevypočuje neskôr, keď budú sami.

„Neboj sa, Erin,“ povedala Zoe milo. „Nedovolíme, aby Jeho Veličenstvo malo čo i len škrabanec.“

Práve od nej to počuť nechcela. So strachom našla Conorove oči a on krátko prikývol. Vedel, čo chce povedať.

„Do večere budeme späť,“ povedal Salvator už miernejšie.

„V to dúfaj, lebo inak zamknem bránu a budete spať pod mostom!“ Zvrtla sa na opätku a bez rozlúčky odkráčala.

Salvator si povzdychol. „Kamal, ani netušíš ako niekedy obdivujem tvoju kultúru.“

Tmavovlasý Arab sa usmial. „A predsa sme všetci pod papučou.“

Banda ženatých upírov súhlasne zamrmlala, za čo si od žien vyslúžili zamračené pohľady. Pobozkali ich a vydali sa na cestu obrnenými autami.

Erin ich pozorovala z okna a len čo jej zmizli z dohľadu, zašla za Aislin.

Ľudská žena ležala v posteli a čítala hrubú knihu o inováciách v medicíne. Odložila ju na nočný stolík a posadila sa. „Ako sa máš?“

Erin sa unavene zviezla na zem vedľa nej. „Myslela som si, že môj život už horší byť nemôže.“

Aislin si odfrkla. „Mne to hovor. Cítim sa tu ako vo väzení.“

„Mohla by som sa niečo opýtať? Ale sľúb mi, že to zostane medzi nami.“

„Iste.“ Aislin na ňu spiklenecky mrkla.

„Mala si niekedy... vnímaš Salvatora ako... otca?“

Mladšia žena bola očividne otázkou zaskočená. Zvedavo naklonila hlavu na stranu. „Istým spôsobom áno. Vychoval ma. Povedala by som, že k nemu vzhliadam ako k mužskému vzoru.“

Fajn, ona to isté povedať nemôže. Napriek tomu mala jednu vec, ktorú sa Aislin chystala tvrdo vytknúť. „Máš ho rada?“

„Nesmierne.“

„Tak prečo si mi sakra dovolila toľko rokov mu ubližovať pri kŕmení?!“ okríkla ju.

Aislin sebou trhla. „Čo?“

„Och, nehraj sa na neviniatko! Viem, čo sa stane s nedobrovoľne danou krvou! Nemôžem uveriť, že ste ma všetci nechali žiť v tejto lži! Obzvlášť ty. Jediný človek, ktorému som sa mohla vyplakať na ramene!“ Vstala a prešla k oknu. Má právo cítiť sa zradená.

„Kedy... kedy ti to povedal?“ šeplo mladšie dievča.

Erin si zotrela slzu. „Pred nejakým časom sme sa pohádali a vykričali si... pár nepekných vecí.“

„A... mieniš s tým niečo urobiť?“

Odfrkla si. „Právo poznať odpoveď si stratila momentom, keď si uprednostnila jeho predo mnou. Si lekárka. Máš predchádzať bolesti.“ Zvrtla sa na odchod. „Ja som aspoň svoju prísahu myslela vážne.“

Nečakala na jej reakciu. Veľmi dlho bola tá úbohá škvrna v dokonalom kráľovstve. Možno nikdy nebude kráľovnou, ale rešpekt si zaslúži. A dôveru.

Zavrela sa vo svojej izbe. Ukončí toto trápenie. Salvator by nemal trpieť pre jej pôvod a Juliusove intrigy.

Odkašľala si a nahlas zvolala: „Carys! Viem, že ma počuješ a máš s tým niečo spoločné! Okamžite sa sem dostav!“

Úprimne, Carys veľmi nepoznala, ale vzhľadom na to, že ju upíri stretli v Juliusovej pevnosti pri záchrane Jasmine, a ona sama im pomohla, vedela, že sa nemýli.

Pri okne sa zablyslo a odrazu tam stála vysoká červenovlasá žena v teplákovej súprave. Na čele sa jej perlil pot z prerušeného tréningu.

„Erin,“ oslovila ju pokojne. „Môžem ti nejako pomôcť?“

„Chcem hovoriť s Juliusom. Osobne.“

Carys vyvalila oči. „Preskočilo ti?“

„Nie,“ vyhlásila odhodlane. „Je to dôležité. Dostaň ma k nemu.“

„Erin, on je maniak!“

„Áno, to sme dvaja. Nebudem sa s ním doťahovať celé roky. Vyriešime to hneď.“

„Ako?“

„To nechaj na mňa.“

„Pozri, ja viem, že si nahnevaná a... šokovaná, ale –“

„Žiadne ale,“ skočila jej do reči. „Viem, čo robím. Som Pramatka. A on ohrozuje môj druh.“ Teoreticky.

Anjel váhal, ale odhodlanie v Erininej tvári ju presvedčilo. Vzala ju za ruku a obe premiestnila do hotelovej izby v Cambridge, kde sa Julius momentálne zdržiaval.

Len čo ich spozoroval, poslal svojich poskokov preč a zamkol dvere. „To je ale prekvapenie. Čo vás ku mne privádza, dámy?“ Posmešne si premeral Erin. Čierne vlasy mal mierne vlhké zo sprchy, ale stále budil hrôzu. Obe ženy prevyšoval a pod tričkom sa mu rysovali svaly.

Erin vystúpila vpred. „Nechaj Britániu na pokoji,“ povedala. „Salvator ti nič neurobil. Ani jeho poddaní.“

Prekrížil si ruky na hrudi. „A?“

Zatla päste. „Chceš mňa. Na svojej strane alebo mŕtvu. Desíš sa toho, že by som sa pridala k svojmu druhu.“

„A to ti trvalo toľko dní, Sherlock? Asi som precenil tvoje IQ.“

Len silou vôle odolala pokušeniu jednu mu vraziť. „Stiahni svoje sily z Británie a som ochotná vyjednávať.“

Zasmial sa. „Si zábavná.“

Zdvihla bradu. „Tak dobre. Mám pre teba návrh.“

„Počúvam.“

Preglgla. Salvator ju zabije. Znenávidí. Ale ak mu to zachráni kožu, je ochotná to podstúpiť. „Chceš moju moc. A vieš, že ja ti ju nedám. Nie dobrovoľne.“

„Zatiaľ.“

„Som spútaná so Salvatorom. Vždy budem utekať, len aby som mu neublížila. A on sa do boja nepustí, aby som zase netrpela ja.“

„Aké smutné. Večne na úteku.“

Spražila ho pohľadom. „Dokáž mi svoju moc, Julius,“ vyzvala ho. „Osobne si nemyslím, že sa môžeš merať so silou Pramatky.“

Zablyslo sa mu v očiach. „Si slabá ako lístok vo vetre.“

„Naozaj? Overme si to. Budeme bojovať. Ty a ja. Ak vyhrám, nikdy viac sa do Británie nevrátiš.“

„A ak prehráš?“

Zvlhli jej dlane. Nenormálne ju desil. Jeho istota podkopávala jej odhodlanie. „Dobrovoľne sa ti podriadim.“

Nadvihol jeden kútik pier. „To bude ľahšie než ukradnúť sladkosť dieťaťu.“

Pristúpila o krok bližšie. „Ako som povedala, dokáž mi svoju moc. Nikdy sa nepustím do súboja, kým budem spútaná so Salvatorom.“

Carys zalapala po dychu, keď pochopila čo má Erin v pláne. Julius nasadil kamennú masku.

„Nájdi spôsob, ako nás puta zbaviť a bude súboj. Tebe to ušetrí námahu a ja sa nebudem musieť báť o upírov. Berieš?“

Démon na chvíľu váhal. Upíri sa tisícročia snažili prísť na to, ako obísť panenské uhryznutie. Môže mu trvať nekonečne dlho na niečo také prísť.

„Dobre,“ súhlasil napokon. „Daj mi niekoľko dní. Carys poslúži ako prostredník.“

„Nie som poštový holub!“ bránil sa anjel.

Erin sa celá chvela. Dúfala, že ho zamestná na celé roky, kým sa vôbec dostane k niečomu relevantnému. Dovtedy by zosilnela.

Bez ďalšieho slova mu podala ruku. Pevne ju stisol. Potom bez rozlúčky zmizol.

Carys bola smrteľne bledá. „Salvator ťa zabije.“

„Salvator sa to nesmie dozvedieť. Aspoň zatiaľ.“

Král bere Pěšce

Prvních šestnáct let jsem strávila pod bedlivým okem muže, který viděl monstra, která neviděl nikdo jiný. Myslela jsem si, že je šílený, a část mě ho nesnášela kvůli pravidlům, která dával, problémy, jaké způsobil.

Postavil dům, aby nás chránil, pevnost izolovanosti, opravdu, s železem za stěnami a mřížemi na oknech. Moje sestra a já jsme opouštěly vězení kvůli škole a kostelu a občas obědu s prarodiči, ale to bylo vše. Každá další sekunda byla strávena ve vězení.

Teď už jsem věděla více o neviditelném světě okolo mě, více než táta kdy věděl, a věděla jsem, že to železo by neudrželo monstra na okraji.

Jen Krevní linie mohly. Věděla jsem, že zombie jsou táhnuty k životu - tou věcí, kterou ztratily. Věděla jsem, že hladoví nejprve po zabijácích a obyčejných Joeich až pak. Byli jsme chutnější jídlo, hádám. Věděla jsem, že strach je pro ně afrodiziakem a zlost jako dezert.

Emoce věci kořenily.

I když mi tehdy bylo mizerně, chybělo mi to. Chyběly mi hodiny, které jsem trávila držením své sestry, zatímco upadala do spánku. Chyběla mi objetí mé matky, která mi tak snadno dávala. Chyběly mi úsměvy, které si máma s tátou vyměňovali. Jídlo, které vařívala. Vzkazy, které mi nechávala pod polštářem.

Miluju tě, Alice Rose.

Budu na tebe dneska myslet, zlatíčko. Jsi silná a krásná. Jak to, že mám takové štěstí?

Vzpomínky způsobovaly bolest v mé hrudi, znovu a znovu, zas a zas, ostré drápy trhaly moji kůži a svaly, dokonce i kosti, zanechávaly mě otevřenou a krvácející. Trpěla jsem. Ah bože, trpěla jsem hladem, jaký by neměl nikdy nikdo zažít. Bylo to, jako bych nikdy nejedla. Jako by se moje tělo ničilo samo, buňku po buňce. A to všechno najednou, ta dvě srdce bušila v mé hrudi.

Vypustila jsem příšerný výkřik.

Bolest se jen rozšířila, pohlcovala moji mysl, tahala mě dokonce i za prsty. Snažila jsem se zabořit prsty do své lebky, do hrudi, někam, kamkoliv, zoufalá dostat se k té bolesti a dostat ji pryč, ale příšerně jsem selhala.

Moje krev tavila moje cévy, spalovala mě zevnitř. Ale o sekundu později chlad omýval moji kůži a způsoboval chvění. Zima. Moje zuby cvakaly, jak jsem se snažila zabořit hlouběji do přikrývek. Horko. Odkopla jsem tu hloupou přikrývku. Zima. Omotala jsem si paže okolo hrudi, snažila se zabořit se do tepla. Horko. Trhala jsem svoje oblečení.

„Ali,“ volal hlas, který jsem věděla, že bych měla poznávat. Mužský. Chraplavý obavami.

Cole, možná. Zhluboka jsem se nadechla a ah, voněl skvěle. Čistě a křupavě a zářil energii. Hlad mě znovu zahltil. Sbíhaly se mi sliny. „Nakrm mě,“ zaskřehotala jsem. Jemné ruce mě pohladily po tvářích, nabízely uklidňující pohlazení. Moje nervová zakončení byla pomatená, hlouběji mě mučila. Odvrátila jsem se. „Ne. Nedělej to.“

„Ali.“

Chyť ho. Pohlť ho. Budeš se cítit mnohem lépe.

„Dal jsem jí dvojitou dávku protilátek před hodinami. Proč už jí není lépe?“

Rozhodně Cole. Byl tady. Byl tady se mnou.

„Dejte jí další.“

„Zvládne to?“

„Copak máme na výběr?“

Ostré bodnutí do mého krku, chladný proud do mých žil a bolest a hlad nakonec přestaly. Druhé srdce zpomalilo, zjemnilo, ale nezmizelo úplně. Ale i tak to bylo dost. Zabořila jsem se do bezvládné hromady.

„Ali, potřebuju, aby ses vzbudila, ano?“

Cokoliv pro Cola. Trhala jsem si cestu skrze temnotu, která obklopovala moje vědomí, a páčila svá víčka. První, co jsem uviděla, byla mlha bílých obláčků.

Oblaka.

Emma.

Ale... nebyla tady. Kde bylo tady? Zamračila jsem se.

„Hodná holka, to je správně,“ řekl Cole. „Vrať se ke mně, zlatíčko.“

Zlatíčko. Projev lásky.

Nebyl na mě už naštvaný,

Mrkání odstranilo mlhu. Cole byl po mém boku a díval se na mě. Černé vlasy na čele a čelo zkroucené vráskami obav a úlevy. Jeho oči byly skleněné a zarudlé, myslím, že odmítal spánek. Náznak vousů, které měl vždycky, byl silnější.

„Ahoj, tam,“ řekl jemně.

„Ahoj.“ Můj hlas byl poškozený, jako by moje hlasivky byly roztrženy a jen nedávno je sešili nazpět. „Jsem ráda, že se mnou zase mluvíš.“

Zamračil se a já najednou viděla bouři pod jeho vyčerpáním. „Já s tebou mluvil pořád.“

„Pak ses mi tedy vyhýbal.“

Chvíle pauzy, než přiznal: „Ano.“

O sekundu později se svět kolem mě zmenšil a jen Cole existoval. Projela mnou euforie - konečně jsme měli vizi--

--byli jsme v hracím pokoji pana Ankha, Cole stál naproti mně. Usmíval se něčemu, co říkala Veronika. Já jsem stála naproti Gavinovi, moje ruce ho držely za tvář.

„Jsi lepší muž, než jsem kdy přiznala, že jsi,“ řekla jsem mu.

„Já vím,“ odpověděl Gavin.

„A ty jsi tak skromná.“

Zasmál se. „Jsi šťastná vzhledem k tomu, jak se věci ukázaly být?“

Můj pohled přešel na Cola. To napětí, které měl na sobě týdny, bylo pryč. „Ano. Ano, jsem--“

--vize zmizela mrknutím oka. Hned s mým nadšením, Cole nechal svou hlavu padnout do pozvedlých rukou. Projel si prsty už tak rozcuchané vlasy.

„Gavin je děvkař, ty to víš. Nikdy nebyl dvakrát se stejnou ženou. A nikdy se mu nelíbily blondýny. Nezůstane s tebou dlouho.“

Jeho tón byl mrazivý a děsil mě. „Nezajímám se o Gavina,“ bojovala jsem, abych si sedla. „Cole, musíš mi-“

„Nic neříkej. Prostě… ne.“ Trhavě se pohyboval, zasunul mi dva polštáře pod záda a natáhl se, aby mi podal sklenici vody z nočního stolku.

Byla jsem ve svém pokoji, došlo mi. Rozhodné sluneční paprsky se vkrádaly skrze záclony. iPod, který mi Cole dal, byl zastrčeny na polici a byl spuštěný. Jemná hudba plnila pokoj.

Přidržel mi slámku u rtů. „Pij.“

Poslechla jsem, studená tekutina tekla dolů mým krkem, uklidňovala, dokud se nedostala do mého rozčeřeného žaludku a nezpěnila kyselinu v něm. „Děkuji.“

Tvrdě přikývl a postavil hrnek na bok. „Pojďme si promluvit o tom, co se stalo Justinovi.“

Ano. Dobře. Bezpečné téma. „Uzdravil se?“

„Ano, a mnohem rychleji než ty.“

To obvinění v jeho hlase mě vytrhlo a zírala jsem na něj. „Hej, neobviňuj z toho mě, já jsem tady oběť.“

Masíroval si krk, jakože kajícně. „Jo, já vím. Promiň. Bylo to stresující sledovat tě trpět a nemoci ti pomoct.“

Pomalu jsem se uklidnila. „Kousl nějaký zabiják takhle jiného už?“

„Ne, pokud o tom vím. Ne, pokud byli oba pořád lidé.“

Proč Justin? Proč já? Co bylo jiné? „Snažila jsem se někoho kousnout, zatímco jsem byla… mimo?“ Ve chvíli, kdy jsem se zeptala, zaplavily mě vzpomínky. Cole. Snažila jsem se kousnout Cola.

„Jen mě,“ řekl bez náznaku jakékoliv emoce.

Nasákla jsem děsem jako houba. „Omlouvám se,“ vyhrkla jsem. „Vím, že jsem prohrála. Počkat. Prohrála, že jo?“

Jen jedno ostře přikývl. „Ano.“

Znovu jsem se uvolnila, ale jen lehce. „Omlouvám se, Cole. Nevím, co to na mě přišlo, ale vím, že už to nikdy znovu neudělám. Slibuji.“

Pokrčil rameny a já si nebyla jistá, jestli se mi snaží říct, že mi věří... nebo že ne.

„Myslím to vážně,“ trvala jsem na svém.

„Snažila ses mě kousnout víc než jednou,“ řekl nevýrazně.

Ah. Já si ty ostatní chvíle nepamatuji. „To mě moc mrzí,“ zopakovala jsem. „Nedošlo mi...“

„Já vím.“

Polkla jsem. Byl mnou teď znechucený? „Myslíš si, že Anima nastrčila Justina, aby mi ublížil? Aby způsobil tuhle reakci, že si budou myslet, že se zničíme navzájem?“

„Možná, ale stejně jako ty si nemyslím, že by Justin věděl, co dělá.“

Souhlasím. Ta rudá, kterou jsem viděla v jeho očích… „Kde je teď?“

„Ankh ho drží dole v podzemí, jak to ráda nazýváš, jen na pár dní, aby se ujistil, že protilátky pracují a nebude se snažit zaútočit na někoho dalšího. Dělali jsme testy a našly se zvláštní toxiny v jeho krvi. Ne zombie, ale vlastně protizombie. Jiné, než jsou v protilátkách. Myslíme si, že to je to, co ho nutí zvracet.“

Počkat. Zadrž. „Několik dní? Jak dlouho jsem byla mimo? A kontrolovali jste taky i moji krev?“

Zvyklý na můj rychlý proud otázek, lehce odpovídal. „Asi týden. A ano. Měla jsi – máš - stejný antizombie toxin, jen toho máš mnohem více, což nás vede k tomu, že ti to předal, když tě kousl.“

Sakra, ztratila jsem další týden svého život. Moje ubohá Nana. Ah, moje ubohé známky. „Kde a jak bych získala antizombie toxin? A proč je v mojí krvi, a ne v mé duši?“

Pokrčil rameny. „Mohla by to být schopnost, jako ty vize. A pokud to je v té duši, je to v tvé krvi. Musíme otestovat vše, co půjde.“

Ano. Dobře. To dává smysl.

Když jsem se poprvé nastěhovala k Naně, našla jsme časopis napsaný zvláštním číselným kódem, který vždycky vypadal, že se rozklíčuje sám. Skrz něj jsem se dozvěděla, že někteří zabijáci se narodili s podivnými schopnostmi, které nikdo nedokáže vysvětlit. Jedovatá duše, a s tím i krev, byla na seznamu - což byla vlastně dobrá věc. Jako Justin, zombie onemocněly hned, když se do mě zakously.

„Jen abys věděla, všem jsme řekli, že jsi to přehnala a otevřela sis všechny staré rány,“ řekl Cole. „Oboje je pravda.“

„Děkuji.“

Přikývl a přešel ke dveřím.

On... opouštěl mě? Jen tak?

„Cole,“ zavolala jsem. „Musíme si promluvit.“

„Musíš odpočívat.“

„Cole.“ Můj hlas zasvištěl jako bič. Nenechám ho vyklouznout. Tentokrát ne.

Zastavil se a otočil se ke mně. Jeho výraz byl prázdný.

„Tohle musí přestat.“

Jednou přikývl a ta formálnost toho činu mě vyděsila.

„Snažila jsem se na tebe netlačit, ale musíš mi něco dát. Tvoje mlčení mě přivádí k šílenství.“

Zkřížil paže, jako by se připravoval k boji. „Některé věci nejsou k diskusi, Ali.“

Dneska jsme tohle prostě nedokázala přijmout. Už jsem zašla tak daleko… „V Hearts jsi se mnou nemohl být. Proč?“

Přejel si jazykem po zubech. „Už jsem ti řekl vše, co jsem ochotný ti k tomu říct.“

„Požádal jsi mě, abych ti věřila, a teď žádám tebe, abys mi věřil a řekl pravdu. Proč?“ Ticho. Grrr! Snažila jsem se o jiný přístup. Řekla jsem: „Řekl jsi mi, že chceš, abych se držela dál od Gavina, a najednou jsi to byl ty, kdo se držel dál ode mě. Proč?“ Znovu ticho. Sakra s ním! Já se snažila, ale on vůbec. „To co jsme právě viděli v té vizi-“

„Se stane.“ Vztek plápolal v jeho očích, čímž mi začala chybět jeho nicneříkající maska. „Ty víš, že ano. Vždycky to tak je.“

Popírala jsem to, ale nemůžu to popírat jemu. Prokoukl by to. „Možná to neznamená to, co si myslíme, že to znamená.“

Jeho hlava se naklonila do boku, když mě intenzivně sledoval. S nadějí? „Co si myslíš, že to znamená?“

„Já... nevím.“ Nebyla jsem právě ve formě. Ale věděla jsem to, protože já tam byla s Gavinem a Cole s Veronikou, a jen proto, že já měla ruce na Gavinovi a Cole se tak mírumilovně usmíval na Veroniku, to neznamenalo, že k nim patříme. „Co ty si myslíš, že to znamená?“

Prosím, řekni to, co bych chtěla slyšet.

Řekne. Musí. Ne každý měl tolik vrstev jako Cole. Pevná skořápka pokrytá ostrými dýkami a ostré dýky pokryté ocelí. Ale pro ty, co se snažili kopat - a vydržet zranění a krvácení - měkký a slaďoučký střed na něj čekal. Já kopala. A našla. Nenechá mě jít, nevrátí se k Veronice.

„Myslím si, že to znamená… že mezi námi je konec,“ řekl a zavřel oči.

Udělal to. Doopravdy to udělal.

To do mě úplně stejně mohl vrazit. „Ne,“ řekla jsem a zatřásla jsem hlavou. „Ne.“

„Dobře, nech mě to říct jinak. Vím, že to znamená, že je konec. Je to tak. Už jsem tě skoro ztratil dvakrát a ztratím tě určitě, až se vize začnou plnit. Nebudu se držet ztraceného případu, Ali.“

Zachvátila mě panika. Musím ho donutit rozumět. „Já nejsem ztracený případ. Nemám Gavina ráda.“

„Ale budeš mít.“

Ne! „Nedělej to,“ řekla jsem. „Prosím. Musíš mi věřit. Prosím,“ řekla jsem znovu a nezáleželo mi na tom, jak zoufale jsem zněla. „Jsou věci, které nejsou nikdy vzít zpátky, a tohle je jedna z nich.“

Příšerná ztuhlost jím projela. Nebyla jsme si jistá tím, že vůbec dýchá. Pak přiběhl ke zdi a praštil do ní pěstí.

Bum! Škubla jsem sebou. Omítka popadala a zůstala díra. Prach se mihotal ve vzduchu.

Tady byl ten nebezpečný kluk, před kterým mě na začátku varovali. Ten, před kterým matky schovávaly své dcery. Sundavač kalhotek, jak ho pár holek nazývalo ve škole. Kluk, kterého se ostatní báli. Nebezpečný kriminálník. Ten stroj bez srdce.

„Nepodívám se zničehonic na Gavina a nezačnu ho chtít,“ zašeptala jsem. Nedokázala jsem si to ani představit. „Ty jsi pro mě jediný. A tohle nejsi ty,“ dodala jsem. „Nikdy neustupuješ. Nikdy neodcházíš z boje.“

Bojuj pro mě.

Přitiskl čelo ke zničené zdi.

„Cole,“ řekla jsme potichu. Musím se k němu dostat. „Chceš snad Veroniku?“

„Ne,“ řekl a já se mohla nadechnout úlevou. „Ani trochu.“

„Vidíš!“

„Ali, já...“ Narovnal se a otočil se ke mně. Uviděla jsem paniku sekundu předtím, než jeho rysy překryl led, a ten led byl mnohem horší než vztek, který ukázal předtím. „Naše pocity právě teď nejsou ten problém. Jednoho dne mi, doufám, odpustíš. Já pochybuji, že budu někdy schopen odpustit sám sobě. Ale... my jsme spolu s končili.“

Skončili.

Jen tak.

Konec.

„Cole.“

„Skončili jsme,“ zopakoval pevněji. „Skončili jsme.“

Jak konečně zněl. Jak jistě.

Podruhé v mém životě se moje srdce zlomilo na tisíc kousků. Myslela jsem si, že zemřu. Ale tentokrát jsem měla to druhé srdce, to nové, cokoliv to bylo, posbíralo mě a udrželo naživu.

Potichu ode mě odstoupil.

„Nepřiplazím se za tebou,“ zaskřehotala jsem.

„To já ani nechci.“

S těmito čtyřmi slovy roztrhal zbytek mě. Duši, ducha a tělo. Nedám mu šanci udělat to znovu. Nemůžu. „Nevezmu tě zpátky, i když se připlazíš ty.“

„Já vím,“ řekl, zoufalství znělo v jeho tónu. „A já ne... nemůžu...“ Zakroutil hlavou. „Není, co bych mohl říct, aby se aspoň jeden z nás cítil lépe, a je mi to líto. A asi nikdy nebudeš vědět, jak moc. Ale to nezmění nic. Musí to takhle být.“

Otočil se a odešel.

Keď sa Salvator vrátil, Erin už spala. Vkradla sa do jeho izby a schúlila sa na obrovskej posteli. Vyzerala ako drobná víla.

Potichu sa vyzliekol a s pocitom úľavy sa k nej pridal.

Jeho palác nebol celkom na trosky ako si predstavoval. Zničené bolo len jedno krídlo a Aislinina ordinácia. Dve nosné steny to nevydržali a zrútili sa.

Našťastie má v kráľovstve dosť architektov, aby nakreslili nový plán. Bosorky aj valkýry už prisľúbili magickú pomoc, spolu s vlkmi. Všetka ich mágia v kombinácii s upírskou silou by znamenala, že renovácia potrvá niečo vyše mesiaca.

Erin pootvorila oči a pretočila sa k nemu. „Ako to vyzerá?“ zamrmlala ospalo.

Privinul si ju k sebe. „Nie tak hrozne. Čoskoro palác opravíme.“

„To je dobre.“ Nastavila mu krk. „Napi sa. Už sú to dva dni.“

Nežne ju pobozkal na odhalenú kožu. „Nehneváš sa na mňa?“

Nebadane ustrnula. „Chrániš ma. Ale nepáči sa mi, že riskuješ.“

Pohladil ju po vlasoch. „Je to moje kráľovstvo. Môj ľud. Trápi ma, že musia žiť v strachu.“

Usmiala sa a hneď vedel, že všetko je odpustené. „Chápem. Tiež mi je ich ľúto. Chudák Conor musí mať úplne zničené nervy. A Will si to určite tiež vyčíta.“

„Kiežby som ich mohol uistiť, že im nič nedávam za vinu.“

„Jeden problém za druhým. A teraz sa konečne napi, nejako si pobledol.“

Salvator ju uložil na vankúš, našiel žilu a zahryzol. Sladučká krv mu hneď dodala silu. Erinine ruky ho jemne hladili na chrbte a telo mala úplne uvoľnené. Namiesto výkrikov bolesti počul len spokojné stony.

Keď skončil, opäť si ľahol a prehodil cez ich telá prikrývku.

„Musíš vôbec spať, keď si nakŕmený?“ opýtala sa stále ospalá Erin.

„Nie, ale rád spím s tebou.“ Pobozkal ju.

Ako spokojné mačiatko ho objala a o chvíľu už pravidelne odfukovala.

Uprostred noci Erin prepadol hlad a potichu vycupitala na prázdnu chodbu. V tme si to namierila do kuchyne a nestretla jediného upíra. Všetci museli byť zalezení v izbách alebo strážili objekt vonku.

Erinin vylepšený zrak jej bez problémov umožnil lokalizovať chladničku. Otvorila ju a oči jej zasvietili. Isobeline koláčiky. Droga celého Londýna. Vybrala celú dózu, naliala si mlieko a začala sa napchávať.

Asi v polovici hostiny ju vydesil hromový hlas. „No pekne!“

Vydesene sa otočila a pri vstupe našla polonahého Salvatora. Bol strapatý a ešte viac na zjedenie ako koláčiky.

„Vyžieraš a mňa nepozveš?“ vytkol jej pobavene.

Vzdorovito sa vystrela. „Ty si svoju dávku dobroty značky AB mal pred pár hodinami. Toto je moja chvíľa.“

Prešiel k nej. „Sebecký škriatok.“

„Daj si pohov, pijavica. O svoje jedlo sa budem biť.“

Siahol jej za chrbát. „Isobeline koláčiky? Ty zradkyňa!“ Ukradol si dva kúsky.

„Hej, našla som ich prvá!“ skočila po ňom.

Salvator ju chytil a uväznil jej ruky za chrbtom. „A ja som silnejší.“

Urazene sa odvrátila. „Takže moja krv ti už nestačí? To kraľovanie ti nejako stúplo do hlavy!“

Odfrkol si. „Miláčik môj najdrahší, aj keby som si mal vybrať medzi sexom s tebou a Isobelinými koláčikmi...“

„A ty ešte váhaš, bastard?!“ Vykrútila sa mu a kopla ho do nohy.

Usmial sa a pobozkal ju na oduté pery. Erin sa hneď poddala. „Ale no tak. Ty dobre vieš, že nie je nič lepšie než tvoja AB a tvoje sladké telo podo mnou.“ Vybozkával si cestičku k jej uchu a vsal ušný lalôčik.

Zastonala. „Hmm... neverím ti.“

„Nie?“ Jednou rukou jej vyhrnul nočnú košieľku a našiel stvrdnutú bradavku. „Asi ťa budem musieť presvedčiť.“

Oprela sa oňho. „Asi áno,“ vzdychla.

Salvatorova ďalšia veta jej podlomila nohy. „Na tomto Conorovom stole sme to ešte nerobili,“ šepol jej do ucha.

„To by sme mali napraviť,“ súhlasila vzrušene. Jeho silné ruky ju nadvihli a usadili na masívnu drevenú dosku. „Salvator... chcem ťa! Hneď!“

„Keď inak nedáš...“ Vyslobodil sa z nohavíc a prudko prirazil.

Erin sa k nemu roztrasene primkla. „Áno, áno...“

Ani jeden z nich si však nevšimol malé zelené svetielko na intercome, signalizujúce že ich malé dostaveníčko nie je tak celkom súkromné...

Vo svojich izbách zatiaľ upíri šokovane načúvali. Conor zamrzol uprostred pohybu. Sediac na posteli neveriacky mrkal a občas sa aj uštipol, či sa mu nesníva. Isobel po jeho boku naprázdno otvárala a zatvárala ústa.

Keď sa Salvator vrátil, Conor nariadil nové bezpečnostné opatrenie – v celom dome bude počas noci zapnutý intercom a zvuky z verejných priestorov sa budú prenášať do izieb. Upíri sa tak cítili bezpečnejšie a takto nemuseli byť po celom dome zbytočné stráže.

Vzrušené vzdychy sa stupňovali. Conor takmer zošedivel, keď Erin prosila Salvatora, aby sa napil a on poslúchol.

V intercome to zapraskalo. „Conor, neviem odkiaľ máš tento remix, ale nie si vtipný,“ povedal mu Kamal z vedľajšej izby.

„Toto nie je remix,“ šepol priškrtene. „Toto je naživo z našej kuchyne.“

Armáda upírov sa v tom momente vyvalila z izieb, aby sa presvedčili, že je to pravda.

Výkriky pomaly ustávali a Erin so Salvatorom si vymieňali drobné nežnôstky. Nehlučnú spoločnosť nezaznamenali.

„Tak čo, ešte stále by si váhal?“ podpichla ho Erin, keď si naprávala košieľku.

Divoko ju k sebe pritiahol. „A čo keby sme mali oboje, hm? Vezmeme si koláčiky do postele a tam sa... pohráme.“

Zachvela sa. „Keď si Vaše Veličenstvo želá...“

So smiechom zhrabol dózu a ťahal ju hore do izby na druhé kolo.

Na chodbe sa strhol ruch. Desiatky zvedavcov sa nahrnuli k ich dverám, ale nepočuli nič. Zvukotesný uzáver robil svoje.

„Oni spolu spia!“ neveril tomu Oliver. „Spia spolu a nič nám nepovedali!“

„A Salvator má plnohodnotnú krv,“ dodala Jasmine. „Je pri plnej sile.“

„Čo ma je po jeho krvi,“ zavrčala Isobel. „Tí dvaja mi zneuctili môj nový stôl!“

Nasledujúce ráno na seba Erin musela dať rolák aby zakryla tmavý cucflek. Škerila sa ako malá pubertiačka. Vybrala sa na raňajky skôr a dopriala Salvatorovi pár minút osamote, aby ich nikto nevypočúval, keby prišli spolu.

Vkráčala do jedálne, kde okolo stola sedelo takmer celé osadenstvo domu. Tí, ktorí sa nezmestili, sa opierali o pulty alebo o stenu. V rukách mali sendviče a nepriehľadné poháre s krvou.

A všetci na ňu upreli pohľad. Zarazila sa. „Ehm... dobré ránko,“ pozdravila a vzala si z pultu bohaté raňajky.

Priam cítila, ako ju sledujú. „Je všetko v poriadku?“ opýtala sa.

Conor sa nevinne usmial. „Iste. V najlepšom. Spala si dobre?“

Stále podozrievavo sa posadila na voľné miesto pri stole. „Odkedy ťa zaujíma môj spánok? Hej, na stole je nový obrus?“

Isobel po Conorovm boku len niečo zavrčala a kopla do seba kávu.

Erin mykla plecami a pustila sa do lievancov. Upírske nálady nikdy nepochopí.

Po niekoľkých minútach sa k nim pridal aj Salvator. Tiež sa stal terčom zvedavých pohľadov. „Čo je to s vami?“ opýtal sa, keď sa usadil vedľa Erin.

„Takíto sú odkedy som prišla. Dal si im do jedla nejaké drogy?“ odpovedala mu a do úst si nastriekala slušnú dávku šľahačky.

Miestnosť sa naplnila potlačovaným smiechom a maskovacím kašľom. Nadvihla obočie a hlasno preglgla. Upíri sa šli udusiť smiechom.

„Takto to dopadne, keď nemajú pravidelné dovolenky,“ ukázal Salvator rukou naokolo. „Sú z nich uzlíky nervov.“

„Vidím.“ Pomrvila sa. Odkedy prišla, začala upírov podivne vnímať. Ich existenciu. Životnú silu. Horšie však bolo, že bola neustále hladná a jedlo nepomáhalo.

„A čo vy dvaja?“ nadhodil Damian. „Aj vy ste mali takú malú dovolenkuv Aylesbury. Nič zaujímavé sa nestalo?“

Erin trochu očervenela, ale Salvator s kamennou tvárou krútil hlavou. „Nič, čo by stálo za zmienku.“

„Naozaj?“ rýpal Nikias.

Erin by mu už niečo odsekla, ale vchodové dvere sa rozleteli a stála v nich zadýchaná Zoe. „Chytili sme votrelcov,“ oznámila. „Asi by ste ich radi videli.“

Salvator okamžite vystrelil von s Erin a zvyškom upírov v pätách.

Na príjazdovej ceste ochranka v kuklách obkľúčila dve vyškerené postavy. Tie bez odporu čakali, kým ich niekto privíta.

Salvator hneď vedel, že je zle. Tentoraz to nie je priateľská návšteva. Jeho kráľovstvo je v nebezpečenstve a budú sa robiť poriadky. Aj Erin vycítila jeho nervozitu.

„Vaše Veličenstvá,“ zachrčal a uklonil sa Nerovi a jeho kráľovnej Kathrine.

„V poriadku, Salvator,“ zbavil ho tej povinnosti veľkráľ. „Trochu sme sa rozhodli otestovať úroveň tvojich bezpečnostných zložiek. Impozantné.“

Bol by radšej, keby ich zastrelili. Vystrúhal úsmev. „Vidím, že správy o mojom zmŕtvychvstanícestujú rýchlo.“ Mávnutím ruky odvolal ochranku.

„Si populárny. A úprimne nás potešilo, že si sa vrátil na trón.“

Erin privrela oči. Z Nera išla obrovská sila a sálali z neho roky jeho života. Niet divu, že vládne všetkým upírom na Zemi. Autorita je jeho druhá koža. Autorita a moc. Neuveriteľná moc.

„Iste,“ precedil medzi zuby. „Čo keby sme šli dovnútra? Určite si chcete odpočinúť,“ navrhol zo slušnosti.

„Výborný nápad.“ Kathrine sa usmiala, aby trochu uvoľnila situáciu. „Sme vyhladovaní. Nerobila Isobel náhodou jej preslávené koláčiky?“

Upírka zatla päste. „V noci záhadne zmizli.“

„Och, to nevadí.“ Ťahala Nera dnu. „Postačí aj horúca čokoláda a sušienky.“

Salvator bol nútený ísť za nimi. Erin sa zdržala a vytratila sa do malého sadu so záhonmi kvetov. Väčšina už dávno odkvitla, pretože zima klopala na dvere. Napriek tomu potrebovala predýchať neustále narastajúci počet divných pocitov.

Nemohla viac popierať svoj hlad. Jedlo nestačilo. Potrebuje krv. Tá predstava ju znechucovala, ale nebola tak hlúpa, aby popierala očividné. Problém je v tom, že vôbec nemá upírske tesáky a bez tých sa asi ťažko napije.

Kedysi sa pýtala Salvatora, prečo jej niekto jednoducho nemôže odobrať krv, ktorú by on vypil, ale vysvetlil jej, že po uhryznutí panny nejde o krv, ale o akt samotného uhryznutia. A to oboma smermi.

Takže je v bezvýchodiskovej situácii. Ako dlho takto vydrží?

Akoby mágia vycítila jej nepokoj a hneď ju zaboleli zuby. Od prekvapivého náporu bolesti klesla na kolená.

„Erin!“ Zoe k nej odkiaľsi pribehla a podoprela ju. „Dýchaj. Je ti zle?“ Ťahala ju na nohy.

Pokrútila hlavou. „Zvládnem to.“

Zoe ju dotiahla až k lavičke, kde ju posadila. „Kolená k sebe. Hlavu medzi ne,“ prikazovala skúsene. „Dýchaj.“

Erin sa schúlila do určenej pozície a nasávala studený vzduch. Cítila vlhkosť. Príde dážď. „Prečo, Zoe?“ šepla ubolene. „Prečo to robíš?“

Upírka sa k nej sklonila. „Pomáham ti, veď si bledá ako stena!“

Smutne sa zasmiala. „O tom nehovorím.“ Zdvihla hlavu a odhrnula si vlasy z tváre. „Prečo pomáhaš Brianovi?“

Zoe takmer spadla na zadok a obzrela sa, či ich niekto nepočuje. „Odkiaľ...“

„Už chvíľu som mala podozrenie,“ priznala pokojne. „Brian ťa sem poslal presne vtedy, keď sa mu nepodarilo zlikvidovať Annie.“

Upírka uprela pohľad do neznáma. „Nie som najatý vrah,“ sykla.

„Aj to som pochopila. Annie stále dýcha. Mala si ju len odpratať čo najďalej, však?“

Nebadane prikývla.

Erin sa trhane nadýchla. Zoe bola malé zlatíčko, preto nechápala jej vernosť Brianovi. Ale možno je to preto, lebo nechápe ani Briana. „A keď chcel Ekremovu armádu, ty si ho informovala o Kamalových krokoch.“

Ďalší nemý súhlas. Zoe vyzerala zničene.

„A stavím sa, že si mala nájsť aj Conorovu knihu, ale to sa ti nepodarilo. Preto zaútočil.“

Zoe sa posadila na opačný koniec lavičky. „Neposlal ma sem zabíjať. Som len zved.“

Erin sa k nej prisunula. „Ja viem, Zoe. A nebyť teba, nikdy by sa k nám včas nedostal.“

„Skutočne nemá záujem zničiť kráľovstvo.“

„Odpusť ak ti neuverím. Netuším, čo má v pláne, ale poďakuj mu. Určite si s ním v kontakte.“

„Povieš to Salvatorovi?“

Neodpovedala hneď. Zatiaľ im Zoe len pomáhala. Bojovala na ich strane. „Budem na teba dohliadať,“ povedala. „Kým neurobíš nič... neprijateľné, tento rozhovor sa neudial.“

Upírka podozrievavo nadvihla obočie. Erin sa zmenila. Niečo v nej akoby dospelo. „Vieš prečo som tu? Prečo Brian poslal mňa?“

Erin si trela spánky. „Vidím tvoj strach, keď ťa obkľúčia silnejší, hlavne muži. Myslím, že si tu z pomsty.“

Zoe bola stratená v minulosti. Možno jej Erin pomôže s dilemou. „Môžem sa pomstiť niekomu, kto si na svoj ohavný čin... nepamätá?“

„V tom ti asi neporadím. Čo ti hovorí srdce?“

„To umrelo už dávno,“ zamrmlala.

Erin mykla plecami a váhavo vstala. „Mýliš sa. Srdce je odolné. Len málokedy súhlasí so zdravým rozumom.“

O tom sa nemohla hádať. Zostala na lavičke, ponorená do svojich myšlienok a nechala Erin ísť bojovať s vlastnými démonmi.

Nero s Kathrine vstúpili do prázdnej pracovne, ktorú pôvodne používal Conor, a teraz poslúžila ako tiché miesto pre Salvatora.

„Viem, prečo ste tu,“ začal kráľ ešte než si sadol do otočného kresla. „Moje ultimátum vypršalo. Posledné týždne definitívne ukázali, že je kráľovstvo oslabené.“

„Som rád, že si mi ušetril námahu s prednáškou,“ povedal Nero, keď prisunul stoličku sebe aj Kathrine. Tá ho plesla po ruke.

„Buď ústretovejší,“ prskla.

Na Salvatorovo prekvapenie sa na ňu Nero neoboril, len bezmocne vzdychol.

„Ide o to,“ ujala sa slova, „že velíš obrovskej sile, Salvator. Nejde len o upírov, ale o tvojich spojencov. Si najmocnejší kráľ na planéte a vládneš krpatému ostrovčeku.“

„A to vám vadí?“

„Isteže nie, máš našu plnú podporu.“ Drgla do manžela.

„Áno, máš,“ pritakal poslušne.

Kathrine sa naňho sladko usmiala, potom sa vrátila k Salvatorovi. „A posledné týždne poukázali len na tvoju slabinu. Slabinu, ktorá sa môže stať silou.“

„Nedovolím vám zasahovať do Erininho života!“ odsekol. Čo tam po tom, že upírkou už napoly je. Ide o princíp a on konečne našiel silu vzdorovať svetu len kvôli nej.

„A tým že pred ňou všetko ukrývaš jej pomáhaš?“ opýtal sa Nero. „Už nie je malá.“

Salvatorovu reč prerušilo zaklopanie na dvere. Conor nečakal a hneď vošiel. Bol dosť chytrý na to, aby si do pracovne dal mikrofóny a teraz vedel, že Salvator ťahá za kratší koniec. „Prepáčte, ale musím nutne hovoriť s Nerom.“

„Práve teraz sa to nehodí,“ zavrčal Salvator.

Jeho prvý muž ho zvysoka ignoroval, zdrapol veľkráľa za tričko a ťahal ho von z dverí. „Je to dôležité. Ide o... bezpečnosť... po jeho príchode. Neboli nenápadní. Proste mi daj päť minút.“ A zmizol na chodbe.

„Conor, čo to stváraš?“ Nero sa mu vytrhol a zamračil sa.

„Čuš a poď. Niečo musíš vedieť.“

„Uvedomuješ si, že si neúctivý k svojmu veľkráľovi? Toto správanie je...“

„Mám v paži tvoju etiketu.“ Strčil ho do voľného salónika a zamkol za nimi. Tam ich už privítali Damian s Kamalom a Will s ochrankou.

„Dobre, čo to má znamenať?“ Nero začínal strácať nervy.

„Pred pár dňami sme zaviedli nové bezpečnostné opatrenia,“ začal Will, držiac v ruke mobil. „Mali sme celú noc zapnutý intercom a toto... sme nahrali. Salvator nevie, že to máme.“ A spustil mu veselý mix vzdychov a výkrikov.

Keď sa Nero vrátil do pracovne, zotieral si slzy smiechu a uškŕňal sa. Kathrine nadvihla obočie, ale on jej pohľadom naznačil, že k vysvetleniu dôjde neskôr.

„Vieš ty čo, Salvator? S Kathrine tu chvíľu pobudneme a pomôžeme ti, než sa vrátiš do paláca.“

„Naozaj?“ čudovala sa veľkráľovná. Jej manžel veľmi neobľuboval politické návštevy. Conor mu musel povedať niečo naozaj závažné.

„Áno, drahá. Keď som tu bol naposledy na poriadnej návšteve, ženy ešte ani nemohli voliť.“

Salvator takmer rozdrvil operadlá kresla. Chcel sa Nera zbaviť, nie ho mať na krku práve teraz! „Nie je to tu práve bezpečné,“ presviedčal ho.

„Ale prosím ťa! Máš viac než schopnú ochranku. Dajte nám pripraviť izbu. Ja zavolám do Verony, že sa zdržíme.“

Nemohol odmietnuť. Porazene zaklonil hlavu a predstavoval si masovú vraždu, ktorej by sa Nero aktívne zúčastnil ako obeť. „Fajn.“ Vydal príkazy cez intercom, ospravedlnil sa a šiel si vybiť zlosť na boxovacom vreci.

Erin sa na večeri neobjavila. Zoe vzala podnos, naložila jej slušnú porciu a všetko jej odniesla do izby. Tam ju našla celú bledú na posteli, ako si kefkou masíruje ďasná.

„Niečo som ti priniesla.“ Posadila sa k nej, odložila kefku a prinútila ju otvoriť ústa. „Ukáž, pozriem sa.“

Erin nadvihla hornú peru. Ostré tesáky sa prerezávali rekordnou rýchlosťou a občas to tkanivo nezvládlo a spustila sa krv. Zoe Brian informoval o Erininej premene, preto sa ani netvárila prekvapene.

„Myslím, že dosiahli maximálnu veľkosť,“ odhadla. „Bolesť by mala ustúpiť.“

„Bouo ha chase,“ zahuhňala Erin, pretože sa s novým tvarom zubov bála aj rozprávať.

„Prestaň s tým. Zuby sedia v lebke tak, aby si navzájom neprekážali,“ vysvetlila jej. „Rozprávanie ti nebude robiť problémy.“

Erin opatrne zavrela ústa. „Ako to robíte, že vám pri rozprávaní tesáky nevidno?“

Zoe jej podala misku so zemiakovou kašou a nakrájaným mäsom. „Chce to cvik.“

Mladšia žena zhltla večeru aj s dezertom, ale stále cítila hlad. Zoe to na nej videla. „Čo chce Nero?“

Upírka potlačila úsmev. Nedokázala Erin prezradiť, že všetci už všetko vedia a zatiahli do toho aj veľkráľa. „Chcel sa na vlastné oči presvedčiť, že to Salvator zvláda,“ zaklamala.

Erin to radšej neskúmala do hĺbky. Ešte stále sa nevyrovnala s tým, že je Pramatka všetkých upírov, aj keď len z genetického hľadiska.

Valerian nemohol uveriť, že niekto vstúpil do jeho izby bez jeho vedomia. Dokonca aj keď podľahol jednej zo svojich najzvieracejších túžob, jeho bojové inštinkty sa nezmenšovali. Ale nie pri Shaye. S ňou, s ňou bol sústredený len na milovanie. Také niečo sa mu nikdy predtým nestalo.

Práve teraz bojoval s prudkým prívalom zúrivosti a túžby. Mal Shaye, kde chcel a potreboval ju už tak dlho a teraz ju musel opustiť. Ale jej bezpečnosť mala prednosť pred jej pôvabom. Vždy. Jej bezpečnosť bola prvoradá aj pred jeho vlastným potešením.

Možno bol uväznený v nejakej nočnej more, toto bola tá najhoršia vec, aká sa mu kedy mohla stať. „Varuj ostatných,“ povedal Broderickovi, slová z neho tvrdo vypadávali. „„Chcem mať každého v aréne a v plnej zbroji. O chvíľu tam budem.“

„Považuj to za splnené,“ zaznela odpoveď pred tým, ako sa jeho zástupca vyrútil von.

Rujou si prešiel po tvári. Bohovia, vedel, že dnešok raz príde. Prečo ale neprišiel až ráno?

„Broderick,“ zvolal a bojovník sa rýchlo vrátil. „Vezmi ženy z dohľadu, dobre?“

„Už teraz sú ukryté.“

„Výborne. Tak choď. Máš svoje rozkazy.“

Broderick odkráčal z izby po druhý raz, jeho chvatné kroky sa odrážali od stien.

„Je mi to ľúto, mesiačik,“ povedal Valerian, hľadiac dolu na Shaye. Do líc sa jej vohnala farba, jej svetlé vlasy pretínali posteľ ako pásy bieleho hodvábu. Prsia mala zakryté fialovou prikrývkou, cez ktorú sa jej rysovali bradavky ako perličky. „Musím ísť.“

Neodpovedala.

Nevedel, čo by mal ešte povedať. Stiahnuť sa z postele, z jej objatia, bola tá najťažšia vec, akú kedy musel urobiť.

Prial si, zastaviť čas, prinajmenšom kým by nasýtil jej túžbu a doprial úľavu aspoň jednému z nich.

Keď sa chvatom obliekal, naťahujúc si nohavice a brnenie na hruď – stále pokryté krvou z dnešného cvičenia – uvedomil si, že stále nebol pri plnej sile. Jeho stisk stále nebol tak pevný, jeho končatiny na tom boli rovnako. Nateraz mu už ale nebolo pomoci. Zašnuroval si topánky.

„Ideš do boja?“ Prehovorila konečne jeho žena, ale jej hlas nedával najavo ani náznak emócií. Bola v ňom prázdnota a chlad, akoby ju nikdy ani nepohladil. Nikdy do nej nevsunul svoje prsty. Nahnevalo ho to, rovnako ako Broderickove vyrušenie. „Ak to bude nutné, aby som si udržal tento palác, potom áno, idem do boja.“

„Ale… si zranený.“

„Áno.“

„Nemal by si bojovať. To tvoje zranenie ešte zhorší.“

Stále k nej chrbtom si vzal helmu a štít. Lebka odpočívala v jeho vnútri. „Nezačínaj o mne znovu pochybovať, mesiačik. Stále som schopný brániť svoje.“

„Prečo len drakom palác nevrátiš?“

Aby sa jeho armáda znovu nemusela stať tulákmi, bez skutočného domova, bez skutočného útočiska. „Teraz je môj a ja si udržím, čo je moje. Vždy.“ Tie slová predniesol ako varovanie. Aj ona teraz bola jeho a nikdy ju nenechá ísť. „Obleč sa.“

Zazrela dolu na prikrývku a na rozopnuté nohavice. Zalapala po dychu, akoby si až teraz uvedomila, že nie je úplne zahalená. Meravými pohybmi popadla čiernu košeľu z podlahy a pretiahla si ju cez hlavu.

Valerian smútil nad stratou jej nahoty. Natiahol k nej ruku a pokynul jej, aby sa pripojila k nemu. Napodiv to urobila bez reptania, zapínajúc si nohavice, kým kráčala k nemu. Ale, nevzala ho za ponúkanú ruku.

„Kam ma berieš?“ spýtala sa. Hlboké znepokojenie plávalo v neistote jej očí. Kvôli nemu? uvažoval s nádejou. Pochyboval, že kvôli sebe samej.

„Chcem, aby si bola v bezpečí, čo znamená, že ťa mienim zanechať s ostatnými ženami.“

„Kde?“ naliehala. „V izbe, v ktorej som bola dnes ráno?“

„Nie. Ukážem ti to.“ Vedel, že by sa bránila, ak by vedela, kde bude umiestnená. Ak ju tam jednoducho vezme, jej kroky budú dobrovoľné a on si ušetrí ako čas, tak aj námahu.

Bola to nutnosť. Musí Shaye dostať do bezpečia.

Popadol ju za ruku a ťahal ju cez tri kľukaté chodby. Niekoľko jeho mužov ho minulo, úctivo mu kývli, zatiaľ čo mierili do arény. Tá ale nebola jeho cieľom. Keď pokračoval ďalej, vzduch ochladol, naplnil sa vlhkosťou. Hmla sa krútila smerom k stropu.

„Berieš ma k portálu?“ Shaye ho potľapkala po ramene. „Myslela som, že by som sa utopila, ak by som šla späť sama.“

„Nie, a nikdy ťa k portálu nezavediem. V žiadnom prípade.“ Na dohľad sa objavili steny jaskyne. Skalnaté. Zubaté. Zmyselné maľby namaľované všade naokolo. Obišiel víriaci portál, opatrne aby sa nedotkol tekutiny oddeľujúcej jeho a Shaye od mora.

„Nerozumiem,“ povedala Shaye.

Uši mu zaplnil zvuk ženských hlasov. Vetvičiek a kostí – ktoré tu zostali po drakoch vlastniacich palác a ktorí zabili každého človeka, ktorý zablúdil do Atlantídy – im pukotali pod topánkami. Nielen raz Valerian premýšľal, prečo Atlanťan nemohol prežiť na povrchu, ale ľudia si sem mohli chodiť, ako sa im zachcelo. Kedysi sem vošla armáda, ktorú draci vyvraždili, takže sa táto jaskyňa stala miestom smrti a deštrukcie.

Každopádne si Valerian myslel, že bude lepšie, ak bude v jeho rukách. Nevinní si nezasluhovali smrť. Čo ak by sem Shaye prišla ešte pred jeho príchodom? Bola by zavraždená.

„Sú to kosti?“ Shaye si rukou zakryla ústa. „Predtým som si ich nevšimla.“

Vysvetlil jej všetko o drakoch a portáli. „Ľudia sa pokúšali zničiť tvorov Atlantídy a ukradnúť im ich bohatstvo. Draci urobili to, čo považovali za správne na ochranu Atlanťanov.“

Valerian zostúpil po schodoch, tentoraz ukrytých v úzkej praskline medzi dvoma krvou pokrytými balvanmi. Portál bol vlastne dôvod, prečo draci chceli znovu prevziať kontrolu nad palácom. Budú bojovať na smrť, aby ho znovu získali. Darius, kráľ Drakov, bol Strážca, vrah narušiteľov.

„Ešte si mi nepovedal, ktoré je to najcitlivejšie miesto na ženskom tele,“ povedala Shaye. V hlase sa jej ozýval strach, akoby chcela zúfalo myslieť na všetko možné okrem vojny a smrti.

„Ani to neurobím,“ povedal. To tajomstvo zamestná jej myseľ, rozptýli ju. „Kým ťa znovu nebudem mať v posteli.“

„Debil.“

„Kráska.“

Zastal. Prudko sa nadýchol. Shaye prinútil zastať tiež. „Čo je toto za miesto?“ Jej hlas sa okolo nich ozýval.

Došli na spodok schodov a vošli do novej miestnosti. Valerian oprel svoj štít o múr a rukou skĺzol Shaye okolo drieku, pevne ju k sebe pritisnúc – akoby chcel zabrániť jej úteku, keď zazrie väzenskú celu. „Vitaj vo väzení, mesiačik.“

Húf hlasov na sekundu utíchol, len aby zrazu vybuchol do šťastného hrkútania. „Valerian, ty nádherný tvor! Tak rada ťa vidím.“

„Valerian!“

„Ahoj, Valerian.“

Do výhľadu sa mu dostali žiariace modré tyče, ktoré zadržiavali všetky ostatné ženy.

„Do pekla, to nie,“ vyhŕkla Shaye a vedel, že zahliadla väzenie – väzenie, ktoré dokázalo udržať nesmrteľných, ak to bolo nevyhnutné. Vytrhla sa mu, prerušiac všetok kontakt. „Nedovolím ti, takto ma tu nechať. Nebudem tu tak bezmocná!“

Rozhodne sa k nej otočil. V tvári mala odhodlaný výraz. Jej tmavé oči sa ohnivo rozžiarili, keď ju nútil, cúvať k stene.

„Skúšaj si ma zastrašiť, koľko len chceš.“ Narovnala ramená a nadvihla bradu, obrázok plný vzdoru. „Nezostanem tu, kým ty budeš hore bojovať.“

„Toto je pre teba najbezpečnejšie miesto.“

„Čo ak ťa zabijú? Zostaneme tu zaseknuté navždy?“

„To sa nestane,“ trval na svojom.

„Môžeš mať stopercentnú istotu?“

„Áno.“ Nemohol dovoliť, aby sa mu stalo niečo zlé, pretože na tom závisel život Shaye. To bol fakt.

Prekrížila si ruky na hrudi. „Ako mi môžeš takú vec zaručiť? Si jasnovidec?“

Pod okom mu zamykalo, keď myknutím ukázal na skupinu bojovníkov stojacich pred väzenskými celami. „Ak sa mi niečo stane, títo muži vás pustia. Spokojná?“

„Ja nie som malý ufňukanec, ktorý robí hlúpe veci, kým sa o neho nepostará veľký, silný bojovník. Nemusíš sa báť, že sa vyrútim do boja. Okej, zostanem tu v tejto miestnosti. Nemusíš ma ale zamykať.“

„Cely tu nie sú kvôli tebe. Ale kvôli drakom. Ak ťa chytia, spália ťa alebo znásilnia. Možno oboje. Je to osud, ktorý si praješ?“

Aj to málo farby čo mala v tvári, vyprchalo.

Zmiernil svoj tón. „Skús udržať ostatné v pokoji, kým budem preč. Urobíš to pre mňa?“

Hľadela mu do očí a na chvíľu v nich zazrel pohľad plný strachu. O neho. O jeho bezpečnosť. Ale potom sa zamračila a prikývla. „Fajn. Urobím to. Ale oni nie sú rozrušené,“reptala. „Sú až príliš šťastné, že ťa vidia.“

„To sme, Valerian,“ povedala brunetka, vykročiac dopredu. Zovrela tyče mreží. Záblesk žltej ožiaril jej bujné telo. „Sme veľmišťastné, že ťa vidíme.“

Shaye si zovrela koreň nosa. „Ak sa nevrátiš späť, prisahám bohu, že ťa zabijem.“

Valerian kývol Terranovi, ktorý stál na stráži pred celou. Terran natiahol ruku a prstami sa obtrel o mreže, načo sa premenili na nič viac ako hmlu. Valerian si nedokázal pomôcť. Začal drviť Shayeine pery svojimi, jeho jazyk zaútočil na jej v rýchlej ochutnávke, vynášajúc na povrch jej najdivokejšie túžby. Odpovedala prudko, divoko, užívajúc si všetko, čo jej mohol dať.

Kým ju bozkával, vtlačil ju do cely. Keď bola dnu, odtrhol sa od nej a pred tvárou sa jej objavili mreže.

Ich pohľady sa uzamkli do seba. V jedinom údere srdca medzi nimi zasyčalo ticho. Jej pohľad sa rozšíril pochopením, keď zovrela tyče mreží. Poriadne nimi zatriasla, ale oni dokonca ani nezarinčali. „Ty bastard! Povedala som ti, že tu zostanem. Nemusel si ma podvodom vlákať dnu!“

„Je mi to ľúto.“ Nenávidel, že ju tu musí nechať. Chcel ju znovu pobozkať. Chcel s ňou zostať. Nemohol. Zdvihol svoj štít a odkráčal z krypty, jej kliatby mu zvonili v ušiach. Zamieril do veľkej sály. S Broderickom sa stretol na pol ceste.

„Muži sú pripravení.“

Vytlačil Shaye z mysle, odhodlaný vykonať, čo musel. Chladne, bez emócií. Smrtiaco. „Výborne. Ako ďaleko sú draci?“

„Stále sú vo Vonkajšom meste.“

„Majú so sebou nejakých spojencov?“

„Nie. Prichádzajú sami.“

„Vedie ich Darius?“

„Áno.“

Valerian prikývol. On a Darius spolu kedysi bojovali, a i keď Valerian bol tou ohromnou beštiou zranený, skončilo to remízou, ani jeden muž nebol schopný, poraziť toho druhého. „Chcem mať našich najlepších chlapov na hradbách a skupinu vojakov strategicky rozmiestnených v okolitých lesoch. Chcem, aby sledovali každý pohyb drakov. Chcem vedieť, ak pošlú letcov na strechu.“

„A ak áno?“

„Zložte ich.“ Všetci draci mali krídla, ktoré im dovoľovali vzniesť sa do vzduchu. Taktiež dokázali vrhať oheň a ak neboli rýchlo zastavení, dokázali zničiť všetko, čo im stálo v ceste. Najväčšia sila nymfov zase bola v ich moci, zvádzať.

Dokonca ani muži k nim neboli imúnni a mohli byť polapení ich kúzlom, otrokmi ich vôlí. Viac ako to, vášeň nymfov sa rozlievala do každej oblasti ich životov. Ale nielen ich sexuálna vášeň, ale aj ich zúrivosť.

Draci by ale nepodľahli ich pôvabom, čo znamenalo, že sa musia spoliehať na svoje zmysly, zručnosť s mečmi a silnú zúrivosť. Aspoň bol palác postavený drakmi odolný voči ohňu.

„Chceš položiť nejaké pasce?“ Spýtal sa Broderick.

Zvažoval ten nápad. „Nie. Nechajte drakov priblížiť sa k nám, bez napadnutia. Bude menej pravdepodobné, že začnú s útokom a tak ich my budeme môcť, prekvapiť svojim vlastným, keď príde tma.“

Broderick sa hnal pretlmočiť všetko, čo dostal nariadené.

V jedálni Valerian obchádzal okná a hľadel von. Pozdravili ho prázdne ulice. Obyvatelia Vonkajšieho mesta museli zahliadnuť drakov a bežali domov, bojac sa o vlastné životy.

Boj nakoniec prišiel.

Valerian sa zvrtol na päte a odkráčal do arény. Broderick mal veľa práce s inštrukciami mužov. Keď dostali príkazy, hnali sa ich splniť. „Nech sú bohovia s vami,“ povedal tým, čo prechádzali popri ňom.

„Aj s tebou, kráľ môj,“ počul už vysloviť veľa krát.

Tí bez úloh vytvorili rad a hľadeli na neho s očakávaním. Prechádzal pred nimi hovoriac, „Chcem, aby ste obkolesili Vonkajšie mesto, zostaňte nevidení a držte sa za drakmi. Chcem ich mať obkľúčených nymfami z každej strany.“

Unisono prikývli.

„Keď dostanete signál, obkolesíte ich a dáte im vedieť, že ste tam. Teraz choďte.“

Ozvali sa chvatné kroky, keď sa ho muži hnali, poslúchnuť. Valerian zrazu zistil, že zostal sám. Zovrel rukoväť meča, chvíľu tam stál, s myšlienkami neúprosne unášanými k Shaye. Keby tu nebola, pravdepodobne by viedol časť svojej armády k okraju mesta a zaútočil na drakov odtiaľ. Ale čo musel urobiť teraz bolo – obkľúčiť palác zo všetkých strán. Držať sa blízko. V ochrannom kruhu.

Teraz už musel len čakať na príchod drakov. A zabíjať, samozrejme. Zabiť každého jedného z jeho nepriateľov.

Když vyšli z herny, vydali se k Thadovu zabijáckému šedému vanu (který jeho zaměstnanci občas používali na dodávky, proto logo „Wilsonovy koláče: Máte na víc, ale proč se obtěžovat,“ bylo nalepeno na boku v zářivě červené barvě). Thad ještě pořád zápasil se svým pásem, když ho Withering uchopila za tričko a přitáhla si ho k sobě. Jeho loket narazil na klakson, který vydal hlasité Túúúúúú!, a pak byla její ústa na jeho.

„Co jsem?“ zeptal se, snažíc se osvobodit a lapajíc po dechu. „Válečná kořist?“

„Ne, přeji si pářit se. Hned teď.“

„No, to se omlouvám,“ zahuhlal, upravujíc si tričko a vlasy, „ale já nejsem takový druh chlapa. Potřebuji námluvy a romantiku. Potřebuji květiny a večeři. Já – ó, seru na to, pojď sem.“

Přelezli do zadní části auta, která byla prázdná, podlaha pokrytá kobercem, a byla silně cítit po česneku a omáčce na pizzu. Převalovali se na silně páchnoucí podlaze, tahajíc a škubajíc za oblečení toho druhého. Thad žasnul nad jejím jemným, svalnatým tělem, kde nebyl ani gram tuku, ale můj Bože, ty jizvy.

Neubíraly jí na kráse, prohlubovaly ji, ukazovaly ji víc jako ženu reálnou a méně jako bohyni. Jedna, která se táhla přes její podbřišek, byla dlouhá a pokroucená, a on přemýšlel, jak mohla takovou ránu přežít.

Obmotala nohy kolem jeho boků a stáhla ho kupředu – tedy, spíš ho strčila dopředu. Thad měl obavy, normálně poskytnul partnerce víc jak osm vteřin předehry. Ale ona žádné obavy neměla, tahala ho dopředu, zatínala nehty do jeho ramene, její boky se zvedaly z koberce, aby se setkávaly s jeho.

„Nechci spěcha– wau!“ Sex s Withering byl jako být zachycen v rotujícím stroji. Žhavém, ohebném, blonďatém rotujícím stroji. Zvyklý na to být tím, kdo sex řídí, Thad zavřel oči a snažil se vydržet tu jízdu. V méně než minutě do ní vyvrcholil a třásl se tak silně, že se obával, jestli se neotřásá i auto.

„Ah,“ řekl, když ho ze sebe jemně odstrčila. Přepadnul na stranu vedle ní, snažíc se popadnout dech. „No. Tak Ah. To bylo-“

„Velice rychlé,“ řekla, znějíc nemravně uspokojeně. Rychle si upravila oblečení, vlasy si stáhla zpět do culíku. „Děkuji.“

„Hádám, že je v pořádku,“ řekl pomalu, „že tě rychlost ohromuje.“

„Jak jinak bys to udělal? Takhle se můžeme obléknout a být připraveni čelit nebezpečí.“

Ó můj Bože.

„Uh. Je spousta způsobů, jak „to dělat“. Ve skutečnosti-“

„Ó, ne. Ne, ne, ne. To je moc nebezpečné-“

„Ale udělala ses vůbec?“

„Udělala co?“

Ó můj Bože. Prosím, nech mě ji naučit způsoby, jak se dva lidé mohou uspokojovat. Prosím, nech, ať zůstane, abych ji mohl učit, prosím, Bože.

„Myslím,“ řekl pomalu, zapínajíc si svůj pás, „že bych tě měl odvézt domů.“

Dostala ránu. Její ret se roztrhl. Pak přišla rána pěstí. Unikl jí bolestivý povzdech. Tvrdá pěst udeřila do jejího ramene a roztříštila kost. Olivia přes to všechno mlčela, vytrvale, ale nemohla zadržet slzy, které jí zaplavily oči. Její mučení začalo před hodinou. Ale připadalo jí to jako věčnost. Zápěstí měla svázaná k židli, na které seděla, byla pomlácená, měla modřiny a byla zakrvácená. Vlasy měla nasáklé z toho, jak ji Dean Stefano držel hlavu pod vodu a zabraňoval jí tak v dýchání, nutil ji lapat po dechu. Ledové kapičky vody, které jí stékaly po tváři, ji udržovaly vzhůru, což způsobovalo, že cítila každičký kousek ochromující bolesti.

Není to tak zlé jako v pekle, říkala si. Přežije to. Stačí jen přežít.

„Galen mi svěřil péči o tebe,“ řekl Stefano, jeho tvář byla špinavá od sazí a popela. „Mám spousty zajímavých nápadů, jak tě vyslechnout. A udělám to. To ti slibuju. Něco z toho mi udělali tvoji přátele. Spálili můj domov na popel a málem se jim podařilo upálit i mě. Sotva jsem unikl, ale dlužím jim za to odplatu. Nebo dvě.“

Odvrátila se od jeho divokých očí. Byla s ním zavřená v nějakém skladu. Skladiště mělo betonovou podlahu a kovové stěny. Místnost byla malá. V rohu byl stůl, na němž byly vyskládané nože, a ona jen čekala, až je ten parchant začne používat. V místnosti bylo ještě umyvadlo plné vody, dostatečně hluboké, aby ji v něm mohl topit, velice dobře se s ním seznámila víckrát než by chtěla, a posledním kouskem byla její židle, na které seděla.

„Už jsi připravená mluvit, andílku?“ Jeho hlas byl klidný, když to říkal. Nezněl jako hlas násilníka, jímž byl.

Kdyby mu pověděla, co chce, musela by se dívat, jak Lordům způsobuje nesnesitelné utrpení, prohráli by válku a to si ona nepřála, a proto se kousla do jazyka. Ne! Galen musí zůstat poblíž, nesmí se motat kolem Lordů. Jeho démon, Naděje, musíš si s ním pohrát, ta myšlenka nepatřila jí.

Zůstaň silná.

„Jediné co musíš udělat, je říct mi, kde Lordi skrývají Klec a já toho nechám.“ Stefano jí nabídl lákavý úsměv. „Určitě chceš, aby to skončilo.“

Chtěla, aby to přestalo? Ano. Kdo by to nechtěl? Ale jakmile mu řekne to, co chce vědět, zabije ji. Na to nezapomínala. Tvrdohlavě stiskla rty do tenké linky.

V ruce držel pírka, která vypadlaz Galenových křídel, když jí tady vysadil, jemně je promnul mezi prsty. „Klec. Kde je? Řekni mi to. Prosím. Nechci ti už ublížit.“

Víš, co máš dělat,zavrčel náhle hlas v její hlavě. Nebyl to Lucifer ani Galen. Byl to jeden z jejích přátel. Tentokrát vzlykla úlevou. Lysander. Byl tady. Nemohla ho vidět, nemohla ho ani cítit, ale věděla, že tam byl. Nadále v tom nebude už sama.

„Anděli,“ sykl Stefano. Objevil se přímo před ní, zkroutil ruku v pěst, chystal se ji zasáhnout do roztříštěné paže. „Mluv.“

„Já ne ... Já nevím, kde je,“ zachraptěla. Lež. Nikdy si nemyslela, že bude vděčná za její vyslovení, ale teď byla. Samozřejmě, že to znamenalo, že si mohl vybrat, jestli jí bude věřit, protože už neslyšel vrstvu pravdy v jejím hlase.

Olivie. Řekni ta slova a já tě vezmu domů.

Ach, věděla, že by to mohla ihned udělat. Věděla, že by se mohla vrátit do Nebes, jak bylo plánováno a uniknout tomu. Všemu. Bolesti i ponížení. Ale slíbila Aeronovi, že to neudělá a to byl slib, který měla v plánu dodržet. Musela mu říct sbohem. Měla by mu říct sbohem.

„Ty to víš,“ řekl Stefano. „Celé týdny se plahočíš sem a tam po Pevnosti, aniž by to někdo z nich věděl. Musela jsi už přijít na to, kde ji schovávají.“

Olivie, prosím. Vrať se se mnou. Nemůžu vystát, že tě vidím takhle. Nemůžu vystát tenhle pocit bezmoci, že vím, že tě může zachránit, ale nemůžu zasáhnout.

„Nemůžu,“ řekla mu.

Stefano ji znovu udeřil do bolavé ruky, věděla, že to udělá, ale nepodařilo se jí potlačit výkřik. Hlava se jí zatočila a na chvíli viděla hvězdy, jak tančí přes její zorné pole.

Olivie!

„Nemůžu,“ řekla znovu a lapala po dechu.

Dostala další ránu přes obličej. „Můžeš,“ odpověděl Lovec, myslel si, že její slova patří jemu. „Neřekla jsi mi nic a já nepřestanu, dokud se něco nedozvím. “

V nitru se jí šířil strach po jeho slovech.

Olivia, zavrčel znovu Lysander. To co děláš je šílenství. Nestojí ti to za to. Pojď domů. Prosím. Nemůžu ti pomoci.

„Tvoje žena… nechtěla by… aby si dělal tohle.“ Tentokrát mluvila s Lovcem a Lysandera zcela ignorovala. Byla ráda, že je tu společně s ní, ale nechtěla, aby jí do toho mluvil.

Olivia věděla o Darle a o tom, že spáchala sebevraždu kvůli pochybnostem. A vzhledem k tomu, že Sabin je Strážcem Pochybnosti, vinil Stefano jeho za její smrt, oba tak ztratili ženu, kterou milovali. Byla uprostřed války a nemohla se rozhodnout mezi dvěma muži, a tak pro ni bylo jediným východiskem: smrt.

Stefano přimhouřil oči, temnota zastřela jeho pohled. „Byla podvedena. Démon jí přiměl, aby ho milovala.“ Sklonil se, stiskl její bolavou ruku a přitlačil na rozdrcenou kost. „Kdyby byla při smyslech, zůstala by se mnou.“

Unikl jí další výkřik bolesti. Bolest byla tak ostrá, že putovala po celém jejím těle, shromáždila se v žaludku a nepříjemně pálila.

Olivie!

„Aeron mě bude nenávidět víc, než kdy předtím, když mu pošlu jeden z tvých prstů,“ řekl Stefano, klidně. „Pak si pro tebe přijde. Zemře pro tebe. Je to cena, kterou jsi ochotna zaplatit? Řekni mi, kde je Klec a já ušetřím jeho život.“

A bylo to tu znovu. Naděje na lepší budoucnost. Kdyby Stefanovi řekla, co chce vědět, mohla by se vrátit k Aeronovi a oni by mohli být navždy spolu. Mohla by ho milovat a dokonce by mohli založit i rodinu. Věděl Stefano, co přesně jí má říct, aby jí vyprovokoval k odpovědi? Věděl, na čem jí záleží nejvíce?

Olivie, zatraceně. Nemusíš mu nic říkat a rozhodně nemusíš takovéhle zacházení snášet. Stačí jen, když půjdeš domů a všechno skončí.

Olivia se nadechla. Chtěla tenhle boj vyhrát sama. Boj proti hloupé naději. Boj proti bolesti. Otevřela ústa. Nevěděla, co má v plánu mu říct. Stefano ji znovu udeřil a ona nemohla vytvořit jediné slovo ... slábla ... potápěla se... konečně to přestane bolet…

„Bude to chvíli trvat, ale zjistím, kde je.“

Aeron studoval svého přítele, stěží byl schopen se zastavit, aby ho nepopadl za rozložitá ramena a nezatřásl s ním. Lucienovi dvoubarevné oči, jedno hnědé, jedno modré, ho pozorovaly s pochmurným odhodláním. „Je mi jedno, jak dlouho to potrvá. Prostě to udělej.“ Chtěl s ním zatřást za to, že na to nepomyslel dřív.

Každý v Pevnosti si myslel, že se Olivia vrátila do Nebes, přesně jak řekla Legie. Zatraceně, všichni se podívali na záznam z kamery, kterou Torin připevnil na bok budovy. Viděli ji seskočit z balkonu v Aeronově pokoji. Ta scéna se pořád přehrávala v jeho mysli. Stála uvnitř jeho pokoje a dívala se do noci. Pak ztuhla a otočila se. Pak se znovu otočila, vyšla ven, její ústa se pohybovala, jako by s někým mluvila – jak řekla Legie – mumlala si něco se svými přáteli o tom, jak se vrátí zpět do Nebes a pak se v jejím výrazu objevilo zděšení. Pak skočila. Padala, padala a najednou začala stoupat. Aniž by přitom použila svá křídla.

Jak mohla letět, aniž by použila svá křídla? Proč se tak bála?

Ostatní předpokládali, že její strach byl z toho, jak ji doma ostatní andělé přijmou. Aeron to ale věděl lépe. Olivia se toho nemusela bát. Řekla mu, že andělé jsou tolerantní a že ji uvítají doma s otevřenou náručí. Jediný rozumný závěr zněl, že Legie lže. Znovu. Což znamenalo, že Olivia neodešla dobrovolně, jak předpokládal. A existoval jen jediný důvod, jak se to mohlo stát. Galen. Galen použil plášť Neviditelnosti.

Zachraň ji. Potrestej ho. Démon chtěl jako první zachránit Olivii, a až pak potrestat viníka, to ukazovalo, jak hluboce ji démon měl rád.

Aeron chtěl prohledat celou Budapešť. Chtěl vpadnout do domů a terorizovat jeho obyvatele a zabíjet Lovce. Poté co objevili několik skrývajících se Lovců v okolí, byl šťastný, že si může vybít svůj vztek. Nikdy už nebude moci odstranit krev na svých rukou. Nikdy už neuvidí Olivii. Nikdy už nepocítí její sladkou vůni. Nikdy už nebude vědět, jak se cítí, nebude ji moc pozorovat. On. Byl. Zoufalý. A jeho zoufalství rostlo každou minutou.

„Tak pojď. Musíme začít.“ Vedl Luciena chodbou do své ložnice a rozrazil dveře.

Legie opět lenošila na posteli, když ho spatřila, posadila se. Přikrývka padla k jejímu pasu, odhalila její holá ňadra. „Konečně. Jsi připravený to se mnou dělat?“

Nevšímal si jí, protože požadovala lahvičku s vodou zpět od Stridera a vyhrožovala mu. Nyní věděl, jak s ní má zacházet, ustoupil stranou a nechal Luciena vejít do místnosti.

Legie si frustrovaně povzdechla. „Společnost? Teď?“

Vztek na ni zasyčel.

Aeron cítil, že démon ji měl pořád rád, jako předtím, i přes svůj vztek, protože nepocítil žádné náznaky toho, že by jí chtěl potrestat. Ale už Vztek neuklidňovala, tak jako předtím. Ona zničila kus jejich „Nebe“ a na to ani jeden z nich nedokázal zapomenout.

Lucien si dával pozor, aby se nepodíval směrem k posteli. Zastavil se ve středu místnosti a pomalu se točil dokola. Byl tady, aby vystopoval Oliviinu duši a pak ji následoval na místo, kde byla držena Galenem v zajetí. Aeron zatnul vztekle ruce v pěst.

„Bohové,“ řekl Lucien, hrůza se mu odrážela v hlase. „Má tu nejčistší duši, jakou jsem kdy spatřil.“

Aeron přikývl. „Já vím.“

„Kdo?“ Zeptala se Legie s našpulenými rty.

Znovu ji ignoroval. Zbývalo mu šest dní, než s ní bude muset být, ale právě teď si nebyl jistý, jestli by to dokázal udělat, i kdyby to znamenalo, že zachrání své přátele.

„Budu ji sledovat tak daleko, jak jen to půjde,“ řekl Lucien, „a pokud ji nenajdu-“

„Když ji najdeš,“ opravil ho Aeron a zavrčel. Ona je v pořádku. Musí být v pořádku.

Válečník přikývl. „Když ji najdu, vrátím se pro tebe.“ S tím Lucien zmizel do duchovní říše a sledoval její stopu.

Bohové, cítil se bezmocně. Chtěl - potřeboval, být venku a hledat ji sám. Ale jeho první pokus byl neúspěšný a věděl, že ani podruhé by neuspěl. Ať ji vzal Galen kamkoliv, Lucien ji vypátrá mnohem rychleji nežli on. Pokud by Aeron opustil Pevnost teď, Lucien by ho musel zdlouhavě hledat, aby ho vzal na místo, kde ji drží.

„Aerone!“ Legie vyskočila, mračila se na něj, jak svírala prostěradlo kolem sebe. „Ona je anděl, tak to konečně přijmi. Ona je pryč. Tak ji nech jít. Bez ní nám bude lépe. Proč to prostě nemůžeš přijmout?“

„Bez ní mi nebude líp,“ vykřikl, už nedokázal zmírnit svou divokost. Odvrátila se od něj. Proč neviděla, jak moc potřeboval Olivii? „Je lepší, než kdokoliv z nás.“

Nevíra se zaleskla v jejích očích, po tvářích jí stékaly slzy. „Já jí nevěřila, ale měla pravdu. Ty ... ji miluješ.“

Aeron neodpověděl. Pokud by si přiznal, že ji miluje, nebyl by schopen ji nechat jít, až přijde její pravý čas. Udržel by si ji u sebe bez ohledu na následky. „Řekni mi, co se stalo, když odešla. Řekni mi pravdu, sakra!“

Otevřela ústa, aby mu znovu lhala. On to věděl, Vztek to vycítil. „Ne.“ Předtím by mu na tom nezáleželo, ale teď bylo všechno jinak. Dříve se Vztek neobtěžoval s tím, když Legie lhala, věděl to, ale nezajímalo ho to, ale nyní bylnaštvaný, protože se věci měnily. „Chci pravdu, zatraceně. Jen pravdu. Po všem, co jsem pro tebe udělal, si ji zasloužím, nemyslíš?“

„Já - máš pravdu. Omlouvám se. Jen jsem myslela ... Myslela jsem, že to bude pro tebe jednodušší, pokud by sis myslel, že ... tě opustila.“

Ne. Kurva, ne. Vztek naštvaně zasyčel. „Takže Galen …“

„Ano, má ji. Je mi to líto, Aerone. Moc se omlouvám.“

Poté, co se jeho podezření potvrdilo ... jako by mu někdo vyřezal srdce z hrudi a zapálil ho. Jeho krásná Olivia byla opravdu s jeho nepřítelem, pravděpodobně musela snášet nesnesitelnou bolest, Galenova armáda nebyla schopná slitování.

Zaklonil hlavu a zařval.

„Aerone. Řekni mi, co se s tím dá udělat-“

„Ticho!“ Když se podíval na ni, pevně se zakousl do tváře, až ucítil krev, aby jí neublížil. „Ublížila jsi ženě, která vyměnila svůj život, aby mě zachránila. Zachránila nás. Nejen mě, ale i tebe. Ona je důvod, proč jsi pořád ještě tady.“

„Je mi to líto,“ opakovala Legie uplakaně, sklíčeně se dívala dolů na podlahu. „Doopravdy.“

„Na tom nezáleží.“ Její lítost nepřivede Olivii zpět.

Potrestat. Vztek toužil ublížit Legii. Ona nás zradila.

Opatrně. Nechtěl bys raději mít Olivii v bezpečí? zeptal se Aeron.

Vztek si povzdechl. Nebe.

Beru to jako ano. Aeron pustil z hlavy Legii a odkráčel ke skříni, začal připravovat vše, co bude potřebovat, až se Lucien vrátí, nože, pistole, cokoliv, co si na sebe může připevnit.

Jen pro případ si s sebou vzal i to, co zbylo z Řeky Života. Polovina lahvičky. Strider neposlechl jeho pokyny, ale alespoň něco zůstalo. Lepší než nic. Doufal, že Olivia nebude vodu potřebovat. Ale pokud jí Galen ublížil, nenajde klidné útočiště, kde by se před ním mohl schovat. Nakonec ho Aeron najde.

Pomsta.

Ano. Pomsta bude jeho.

Co jsem to udělala? Pomyslela si zděšeně Legie, když Aeron odešel z ložnice a ani se na ni nepodíval. Trpěl. A ona byla příčinou. Měl pravdu. Vždycky s ní zacházel s laskavostí a něhou, a ona se snížila k tomuto. Jeho oči byly bezútěšné, jeho hlas byl zoufalý.

Její žaludek se kroutil bezmocí. Udělala by cokoliv, aby to zlepšila. Možná… by dokonce ustoupila, aby mohl být znovu s Olivií. Ne. Ne takhle. Vzhledem k tomu, že udělala tu ubohou dohodu s Luciferem, musela splnit podmínky s Aeronem. Ale muselo tu být něco jiného, co by mohla udělat. Něco, co by ho učinilo šťastným. Něco jako…

Náhle ji zasáhla odpověď a zavřela oči. Ne, ne, ne, pomyslela si. Nic jiného se dělat nedalo. Udělá to pro Aerona.

S chvějící se rukou se natáhla pro vypůjčené kalhoty a tričko, od Daniky. Mohla by dostat anděla zpátky. Aeron by s ní sice nemohl zůstat, ale alespoň by se mohli rozloučit. Legie nemohla následovat esenci duše, tak jako Lucien, ale mohla Lordy vycítit. Takhle našla Aerona v den, kdy se poprvé setkali. Tak vycítila blízkost jeho démona. A mohla tak cítit i Galena. Neměla mu dovolit, aby anděla unesl. Přesto, že ho plášť skrýval, věděla o něm hned, jak vstoupil do místnosti. Doufala, že jí ušetří práci a zničí její konkurenci. Jsem špatná, špatná holka.

Najde ho. Ano. Přesně tak. To je přesně to, co musí udělat. Vrátí Olivii Aeronovi, a najde pro něj Galena. A pak ji bude Aeron zase milovat.

„Nech mě na pokoji, děcko.“

„Nejsem dítě.“ Gilly si položila ruce v bok a zlostně na něj zírala. Byla přímo obrazem ženské zlosti. Byla příliš mladá na takovou zlobu. „Potřebuješ někoho, kdo se postará o tvé rány.“

„Mé rány,“ řekl zamračeně William, „se hojí dobře.“ Od chvíle co se vrátil do Pevnosti zraněný, neustále se okolo něj pohybovala. Ano, líbilo se mu to. Kterému muži by se nelíbilo, když o něj bylo postaráno? Ale skutečnost, že si musel neustále připomínat, že Gilly je pro něj příliš mladá, ho nutila vyšilovat. Měl by si připomínat, že dává přednost starším, sofistikovanějším ženám. Měl by sipřipomenout, že upřednostňuje vdané ženy. Bohové, miloval vdané ženy. A zlomená srdce, taky. Takové ženy byly snadný zlatý důl. Ve skutečnosti, každá s nízkým sebevědomím k němu byla přitahována. On vážně zbožňoval, jak kvetou pod jeho lichocením. Ale roztomilá Gilly? Ne, ne, ne. Žádné svádění. Nikdy. Bez ohledu na její věk. Byl s mnoha ženami v průběhu let, ale nikdy si nehrál s hračkami ve vlastním domě. Mohl by nadělat příliš velký zmatek. Hrát si s hračkami jiných lidí v jejich domově bylo naprosto v pořádku.

„Proč jsi tady?“ Zastrčila si temný pramínek vlasů za uši. Vlasy sklouzly po delikátně jemném krku. Chtěl se k ní přitulit.

Idiote!„Vypadni,“ řekl drsněji, než měl v úmyslu.

Trhla sebou, její krásnou tvář zahalila bolest. „A kam asi? Ostatní dívky jsou se svými milenci, a já nechci zůstat s nezadaným mužem o samotě.“

Uh, ahoj. „Jsem nezadaný.“

„Jo, ale nejsi jako oni,“ řekla, a dívala se na své boty.

To byla pravda. Byl více pohledný a inteligentní. A asi taky trochu víc smrtící. „Gilly,“ řekl s povzdechem. „Myslím, že je načase, abychom si promluvili. Já cítím, že ke mně … chováš nějaké city. A ani se ti nedivím. Sakra, schvaluju tvůj výběr a vím, že jsem naprosto k sežrání. Ale jsme přátelé, ty a já, a to je vše, co můžeme někdy být.“

„Proč?“ Její veliké oči s dlouhými řasami se pozvedly a přimrazily ho na místě, všechny myšlenky se mu vypařily z hlavy.

Jsi ještě větší idiot, než jsem si myslel. Ujistil se, že zmírní tón svého hlasu, aby ji nepolekal. „Protože jsi příliš mladá na to, abys byla s mužem a pochopila, co to znamená.“

Hořce se zasmála. „Už pár let vím, co to znamená.“

Znovu se mu potvrdilo to, co se jí stalo. Věci, které by se nikdy neměly stát nikomu. „Ten, kdo s tebou byl, ti jen ublížil,“ řekl pevně. „A to bylo velmi, velmi špatné.“

Začervenala se, a nebyl si jistý, jestli je to kvůli hanbě nebo úlevě, že se někdo dozvěděl, jak špatné zacházení musela snášet. Nevěděla, že věděl o jejím nevlastním otci, a nehodlal jí to říct. Důležité bylo, aby věděla, že William viní toho, kdo jí to udělal a ne samotnou Gilly za něco, za co nemohla. Což byla pravda. Její nevlastní otec by měl být zastřelen. A pak pověšen. A pak spálen na popel. A William by na to dohlédl. Ve skutečnosti to bude jeho další mise. A ani její matka mu neunikne.

„Chtěla bych být s tebou,“ zašeptala.

Bohové, ona ho zabije. „Proč chceš vlastně být se mnou?“ Nehodlal ji říct, co má v plánu. Mohla by se pokusit ho zastavit. „Co mě odlišuje od ostatních?“

Olízla si rty, růžová špička jejího jazyka se schovala dřív, než dostal špatný nápad. „No ty… nekouříš.“

To je to, co ji na něm láká? „Ani ostatní muži zde. Ale na rozdíl od nich, si občas zakouřím.“

Založila si ruce na prsou a zabubnovala nehty o paži. „Je to víc, než jen to. Jsi krásný, jak už jsi řekl předtím.“

„Přesně tak, svou krásu prostě nepopřu.“

„A taky skromný,“ dodala suše.

Byl jaký byl. Věděl, že se chvástá, ale nestyděl se za to. „A to není všechno. Zejména proto, že jsem stejně povrchní jako dešťová louže. Já používám ženy, Gilly. Spím s nimi a pak je odkopnu, i když chtějí něco víc, než jen jednu noc.“ Nenáviděl se, že jí kazil iluze o něm, ale musel to udělat. Jeden z nich musel být rozumný.

Přešlápla z jedné nohy na druhou a odvrátila pohled. „Já vím. Slyšela jsem je o tobě mluvit.“

„Kdo o mně mluvil?“ Ten, kdo ho pomlouval si zaslouží…

„Anya.“

Zatraceně. „Ať ti řekla cokoliv, stačí si vzpomenout, že je lhářka.“

„Říkala, že můžeš ženě pomoci zapomenout na její problémy. Natolik, že je pak šťastnější, než kdykoliv předtím, i když ji opustíš a zlomíš její srdce.“

Ach. „No, pro jednou mluvila pravdu.“ Jeho dotek byl magický. „Ale Gilly, jednou přijde správný muž, který tě udělá šťastnou.“ Ten člověk bude muset splnit Williamovi požadavky a standardy, jinak ho od ní odežene. „Pokud jde o mě, nejsem člověk. Nejsem to pravé pro každého, nejsem na dlouhodobé vztahy.“

Bolest ji znovu zasáhla do tváře. „Ale-“

„Ne. Mezi námi k ničemu nedojde, Gilly. Ani teď, ani nikdy jindy.“

Polkla, snažila se znovu najít svou vyrovnanost. „Dobře,“ řekla nakonec. „Nechám tě o samotě. Přesně jak si přeješ.“ Odešla z jeho ložnice a zabouchla za sebou dveře.

Když odcházela, doprovázela jí dráždivá vůně vanilky a vysmívala se mu.

William vyskočil na nohy. V břiše ho bolestivě bodlo, rány se pořád hojily, ale musel se odsud dostat dřív, než ji bude následovat. Čím větší vzdálenost bude mezi ním a Gilly, tím lépe. Kromě toho, potřeboval si koupit cigarety. Možná by měl jít pomoci Aeronovi v hledání jeho anděla, který se ztratil, a až budou všechny problémy vyřešené, bude se moci soustředit pouze na vystopovaní a zabití Gillyiny rodiny.

Dobrý plán, ale proč se cítil najednou tak… prázdný?

Řekla tvoje žena. Měl manželku. Manželku, kterou si ani nepamatoval? Jak je to vůbec možné? Po Scarletině oznámení vyrazil pryč z vězení. Nevěděl, co na to má odpovědět. Především netušil, jestli jí může věřit, zatracená Lež mu nijak nepomohla. Jediné, co věděl, bylo, že ji nechtěl opustit, ale slíbil to a tak odešel. Až na to, že jí zůstal nablízku, na schodišti. Čekal, přemítal, zmítal se v naději, že na něj zavolá. Měla by to udělat. Ale o hodinu později se nic nestalo, usnula a on stále čekal. Hleděl nahoru na strop, což znamenalo, že nesledoval své okolí a narazil do stejně roztržitého Stridera.

„Dívej se, kam jdeš, chlape,“ řekl jeho kamarád s úsměvem. „A neměl bys být ve svém pokoji?“

Ramenem se opíral o zeď, aby se nesložil k zemi, lapal po dechu a potil se. Už dlouho nejedl a každou vteřinou byl víc oslabený. „Asi ne. Bez potřebné pomoci.“

Znepokojení se vytratilo a Strider se na něj usmál. „Nech to na mně.“

Silná ruka se sevřela kolem Gideonova pasu. „Ne, díky, nepříteli.“

„Není zač.“ Cestou ho Strider informoval o útoku na skrýš Lovců a o jejich vítězství. To vysvětlovalo, proč se ostatní válečníci tvářili šťastně. Ale ve Striderových očích bylo něco jiného. Něco zvláštního. Něco ... temného, zneklidňujícího.

„To není vůbec skvělé, ale tebe nic netrápí?“

Strider se ohlédl přes rameno, pak se rozhlédl po chodbě, aby zjistil, jestli jsou sami. Byli sami. Ale mlčel, dokud se nedostali do Gideonova pokoje, položil ho na postel.

Sedl si na židli, ve které sedávala sladká Ashlyn a Olivia, opřel si ruce o kolena a naklonil se dopředu, hlavu svěsil mezi ramena. „Tak jo. Potkali jsme Nevyřčené. Kámo, jsou špatní. Špatní. Vědí, kde se nachází čtvrtý artefakt a jsou ochotni dát ho tomu, kdo jim přinese Kronusovu hlavu. Dokonce i Lovcům.“

„Takže my nebudeme-“

„Ne, nebudeme. Pamatuješ si na ten obraz s Galenem, který Danika namalovala?“

Do hajzlu. Jo, vzpomínal si. Na obraze Galen usekl Kronusovu hlavu.

„Pokud se to vyplní,“ pokračoval Strider. „Nevyřčení jsou extrémně silní, a když Kronus zemře, budou osvobozeni od jeho vlády, budou si moc dělat, cokoliv co se ji zlíbí. Například můžou sníst všechny lidi na planetě. Všiml jsem si, že upřednostňují bohatou orgánovou stravu.“

Zatraceně, to nemohli dovolit. „To je úžasné.“

„Zavolal jsem Kronuse v naději, že si s ním o tom promluvím a zjistím, jestli existuje nějaký způsob, jak bychom mohli zničit Nevyřčené předtím, než se k němu dostane Galen s mečem, ale on mě ignoroval. Torin se o to pokoušel taky, ale nic. Nic ho nepřinutí, aby přišel. A pak jsem narazil na Daniku. Dokončila další obraz.“

Přes Gideona se přehnala hrůza. Obvykle si Strider vychutnával blížící se výzvu, ale teď byl prostě znechucený. „Já to nechci vědět.“

„Když to uslyším, může to změnit tvůj názor. Na obraze byl Kronus a jeho žena, Rhea. Víš, že Rhea pomáhá Lovcům? Byl tam s nimi Lysander, Kronus zuřil a Rhea jásala. Víš, kdo je Lysander, že? On je anděl, co žije s Biankou?“

„Ne.“ Ano.

„To je něco, že?“ Řekl Strider. „A co když je Kronus naštvaný na Lysandera a Rheu, že ho povzbuzovala? To co ten anděl dělá, se nás netýká. No, tvůj démon to už nejspíš ví. To je lež. Ten anděl nás doopravdy zajímá.“

„Ach, nepovídej. Nespěchej s detaily. Myslím, že to vydržím.“ Jeho přítel nejspíš postupoval takhle pomalu, protože ho nechtěl zatěžovat. Gideon ještě nemohl bojovat.

Strider ponuře vzhlédl. „Aeron je na tom obraze taky. Lysander mu usekl hlavu.“

Byť uväznený pod ľadom viac ako dva roky naučilo Michaelu cenu trpezlivosti. Ak by bola v jeho pozícii a boli jej ukázané tie isté chladné, drsné fakty, bola by predpokladala to isté.

Štvalo ju to, ale chápala to.

Život, obzvlášť jej, bol príliš krátky na to, aby sa minul na hnev. „Mohol si sa aspoň opýtať, predtým, než si ma dostal nahú do postele,“ zašepkala, keď sa náhlili po prázdnej chodbe, aby dobehli Ackarta, a potom spolu zamierili do komunikačnej miestnosti. Nemala ani predstavu, nad čím Sebastian premýšľal, zatiaľ čo kráčal s ňou. Dva roky strávené zdokonaľovaním si svojich načúvajúcich schopností, jej umožnili počuť jeho slabý nádych vzduchu. To, že si všímala drobnosti, jej zachránilo, ak nie kožu, tak aspoň život viac ráz, než bola schopná spočítať.

„Toto si vyžaduje dlhší rozhovor, než na aký máme čas,“ zašepkal jej späť. Doslova bol na nej. Zachvela sa, keď jej nával tepla zaplavil celé telo.

Myslíš? „Je vhodný.“

„Nie tak veľmi,“ zamrmlal sucho.

„Musím tam ísť.“ Michaela ukázala na dvere komunikačnej miestnosti. „Počkaj tu na mňa. Nechcem, aby ťa uvideli alebo zacítili.“

Zdrapol ju za pažu. „Nechcem, aby si niekam chodila sama.“

„Čo chceš ty ma nezaujíma, Tremayne. Očakávajú ma. Pusti ma.“

Jeho pohľad hovoril jasne. Aj odvážnejší ľudia než ona sa dusili pri tom temnom pohľade prižmúrených očí. Očividne sa mu nepáčilo, že tam ide bez neho. Smola. Obaja boli trénovaní pre situácie, kedy jeden z dvojice musel sledovať, ako jeho partner kráča do nebezpečenstva.

„Tlačí nás čas,“ povedala hlbokým, naliehavým šepotom, keď stisk jeho prstov na jej paži zosilnel, ako keby ju čistá surová sila mohla prinútiť, aby neurobila svoju prácu. „Čím dlhšie budem kecať tu na chodbe, tým menej času budem mať, aby som urobila to, čo treba, aby sme odtiaľto mohli vypadnúť.“

Po sekunde, alebo dvoch, ju pustil, zanechajúc na jej pokožke stopu svojich prstov. „Dávaj si pozor.“ Načiahol sa a založil jej uvoľnený prameň vlasov za ucho, čo bolo v rozpore s jeho tvrdým výrazom v tvári.

Aj keď Michaela nechcela urobiť nič iné, než padnúť do jeho náručia a zabudnúť na celú túto udalosť, uhla sa pred jeho dotykom. „Prestaň o mne premýšľať ako o žene, Tremayne. Som dôstojník so súrnym rozkazom, ktorý musím úspešne vykonať. Uhni.“

Uhol sa jej z cesty. „Dávaj si poz-“

Michaela si prešla prstom po hrdle, naznačiac mu, aby sklapol, potom sa načiahla za kľučkou na dverách. Nič a nikto nemal dovolené ju rozptyľovať. Obrátila sa k nemu chrbtom a otvorila ťažké dvere, pevne ich zatvoriac za sebou.

„Meškáte,“ informoval ju Gangjon, zjavne naštvaný. Hollywoodsky krásavec so špinavými blond vlasmi, sčesaných dozadu, z jeho neuveriteľne dokonalej tváre, jeho temné oči bezcitné, keď ju sledoval z monitoru. „Posaďte sa.“ Aj keď bol prítomný len cez obrazovku, posadila sa, ako Pavlovov reflex, okamžite poslúchnuc, akoby bol v miestnosti. Michaela skĺzla na prázdnu stoličku vedľa červeného Ackarta, a obrátila svoju pozornosť na plochú obrazovku na protiľahlej stene.

Sergei Gromyko jej venoval roztržitý pohľad. Aj on bol kvôli tomuto projektu unesený a pričlenený do tímu. Mal niečo cez osemdesiat rokov, s riedkymi sivými vlasmi a viditeľným, jahodovo-červeným nosom, a pred týždňom priznal, že vie, že ich tu všetkých zabijú, hneď ako skončia svoju prácu. Nezdalo sa, že by ho to trápilo.

Gangjon sa pozrel dole na všetkých troch, sediac na svojich nepohodlných, kovových stoličkách s rovným operadlom. Michaela toho muža nenávidela každým vláknom svojho bytia. Bol absolútne bez zábran, bezcitný a neľútostný. Ako im oznamoval, čo sa od nich očakávalo počas týchto posledných hodín, Michaela načúvala, aby zachytila akýkoľvek náznak toho, čo má Kang Gongjon v pláne.

Pokiaľ išlo o neho a jeho bandu, vedeli len to, že nikto nemohol urobiť nič, čím by zničili alebo narušili nukleárnu bombu, ktorú všetci skladali dva roky. Nikto nevedel, že Michaela už pred mesiacmi do rozbušiek nainštalovala do bomby nový štandardný kód. Nainštalovanie pätnásťmiestneho alfanumerického hesla, ktoré poznala len ona, skompromituje bombu. Aj keby jej nebolo umožnené vrátiť sa a dokončiť druhú polovicu zničujúceho procesu, zabránilo by to apokalyptickému výbuchu, ktorý by zničil moderný svet. Výsledná štiepna explózia by stále spôsobila poriadny rádioaktívny bordel slabo aktivovaného plutónia, ktorý by potom roztrhlo všetko vyrobené z lítia a uránu. Roztrhalo by ich to na drobné, rádioaktívne kúsočky. Ale zahrabané pod míľami ľadu by spôsobili menej škody.

A ešte menej, ak sa jej podarí dokončiť, čo začala.

Nebolo prekvapením, že pre nich ten diabolský sadistický megalomaniak vo videohovore nemal žiadne plány. Aspoň teda žiadne, ktoré by zahrňovali ich živých aj o ďalších dvadsaťštyri hodín od tejto chvíle.

„Pane,“ zamrmlal Ackart nesmelo. „Sekvenčné kódy boli takmer všetky naprogramované. Keď bude spustený aj posledný kód – ako sa odtiaľto dostaneme?

„To nechajte na mňa, doktor,“ odpovedal mu Gangjon. „To nechajte na mňa. Dokončite svoju prácu v dohodnutom čase a ako vám bolo sľúbené, budete sa môcť slobodne vrátiť k vašim životom.“ Hej, ako rádioaktívne zuhoľnatené zvyšky.

Obrazovka bola odrazu čierna.

Takže prišiel čas. Michaelino srdce bežalo ako o život, a dlane sa jej potili. Má menej než tri hodiny.

„Klamársky hajzel,“ zamrmlal Ackart, keď odchádzali z miestnosti. Nikdy ho nevidela tak rebelujúceho. „Poďme sa pozrieť do dokov, či nám tu nechali ponorku.“

Nenechali, ale Michaela bola šťastná, že pôjde úplne opačným smerom, ako ona. „Vynikajúci nápad. Prečo sa nejdete pozrieť spolu s ním, doktor Gromyko? Pôjdem do laboratória, stretneme sa tam.“

„Ak je tam ponorka, bude mať dve miesta na sedenie,“ povedal Ackart prakticky.

„Tak na mňa nečakajte.“ Keď sa Gromyko pokúsil hádať sa, Michaela sa načiahla po jeho krehkej paži, odetej do niekoľkých vrstiev oblečenia. „Aj ja si nájdem cestu von, sľubujem.“

Ackart vystrel ruku. Prsty sa mu triasli. „Bolo mi cťou pracovať s vami, doktorka Gieseová – Michaela. Zbohom.“

Michaela sledovala, ako tí dvaja kráčajú preč. Hnev zafarbil jej líca na červeno. Sebastian odstúpil od dverí, za ktorými sa ukrýval, keď boli dosť ďaleko, aby niečo začuli. Michaela mu ukázala smer k laboratóriu a dali sa do kroku. „Gangjon od začiatku vedel, že nás tu nechajú umrieť.“

„Je tam len ponorka, ktorá je skôr kopou šrotu, a nefunguje. Skontrolovali sme ju.“

„Ja viem. Behala som po tom móle dvakrát za deň, aby som sledovala zabezpečenie miesta a sledovala príchody a odchody veliteľov. Používali drobné, jednomiestne ponorky. Poďme. Dajme sa do toho. Myslíš, že tvoj kamoš, Cohen, bude schopný nás odtiaľto všetkých teleportovať?“

„Samozrejme.“

Cítila váhu Sebastianovej ruky na svojom chrbte, než ju palcom začal hladiť. Michaela chcela byť stoická natoľko, aby sa odtiahla od jeho dotyku, ale skutočnosť bola taká, že túžila po úteche z jeho dotyku. Ten starostlivý, ľudský kontakt po tom, čo jej bol odopieraný celú večnosť.

„Ako je to ďaleko?“

„Ešte asi stopäťdesiat yardov. Pri dverách budú stáť minimálne dvaja strážcovia. Možno viac, keď sa teraz blížime k záveru hry.“

Michaela spomalila. Cítila bláznivú potrebu pripraviť ho, aj keď vedela, že príslušníci T-FLAC-u boli pripravení vždy a všade. Rezignovala na svoju vlastnú smrť, ale pri myšlienke, že stratí Sebastiana tak skoro po tom, čo sa znova stretli, ju desila.

„Koľko ich je na celej základni?“

„Bolo ich tu tridsať. Teraz? Nie som si istá. Od minulej noci som ani jedného z nich nevidela. Sú rovnako nahraditeľní ako tí, čo tu zostali ponechaní, takže pochybujem, že Tongpan a zvyšní pohlavári si vzali nejakých so sebou. Sú tu... niekde.“ Michaela si pošúchala skrehnuté paže. Sebastianov ochranný odev udržiaval jej telo v izbovej teplote, ale tento chlad prenikal do kostí. Na chvíľu stíchla a pomaly sa zhlboka nadýchla. Bola to dýchacia technika, ktorú sa naučila pre vysoko stresové situácie, keď bolo treba zostať pokope a ovládať sa. Pozrela sa na Sebastiana. Pevného, tvrdého. Pri nej.

„Nepodceňuj ich. Nie sú to obyčajní najatí strážnici. Zjavne ich doktor Gangjon priniesol so sebou na začiatku projektu. Majú za sebou vojenský výcvik v Rusku alebo Číne – prakticky od narodenia.“

„Bojíš sa, že na nich nebudem stačiť?“ Sebastianov provokujúci hlas sa jemne stíšil a ona sa obrátila, aby uvidela ako doslova mizne, ako splynul s pozadím. Splynul so špinavými, krémovými a zelenými stenami ako chameleón, dokonale zdvojac pozadie a úplne sa stratil z očí.

„To je totálne strašidelné, ale úžasné.“ Aj keď z jeho postavy videla iba chvejúci sa obrys, stále cítila upokojujúce teplo jeho veľkého tela vedľa nej, a cítila jeho pižmovú vôňu.

„No však,“ zamrmlal proti jej ústam, keď vyvrátila tvár dohora. Jeho pery boli horúce, jeho jazyk klzký a chladný, keď jej vkĺzol do úst. Bozk jej rozpálil krv a pokožka jej sčervenala, z nutnosti bol však veľmi krátky. Michaela sa chcela stratiť v Sebastianovi. Prijať všetko teplo do kostí, o ktorých si bola istá, že už nikdy teplé nebudú. Vedela, že tu umrie. Sama a zabudnutá. A hoci mala vieru v to, že Sebastian sa pokúsi ich odtiaľto dostať, Michaela si nebola istá, či to vôbec bude možné. Boli niekoľko siah pod stropom z tvrdého ľadu hrubého jednu míľu. Stovky míľ od civilizácie. Obklopení ľadovým oceánom.

Mala zlé tušenie. Veľmi zlé tušenie.

Sebastian ju oboznámil s plánom, keď kráčali. Zvyšok záchranného T-FLAC tímu čakal na dvoch mužov, aby sa hlásili na rybársku loď na utajenom mieste. Jediný spôsob, ako sa odtiaľto dostať, bol Sebastianov partner, Cohen. Ak by sa mu niečo stalo... Ak Michaela a Sebastian nenájdu toho čarodejníka behom niekoľkých najbližších hodín, aby ich mohol teleportovať z tohto pekla, zomrú tu.

Bez Cohena neexistovala cesta von.

Cítila, ako sa jej chĺpky na zátylku zodvihli ešte predtým, než sa Sebastianova veľká, teplá ruka obtrela o jej chladnú pokožku. „Nedovolím, aby ťa niečo zastavilo-“

„Ja viem. Ďakujem. Pomáha, že mám vlastného bodyguarda.“ Nikto ho nevidel. Ale ju budú rozhodne vidieť, a ak niečo tušili – len jemný náznak toho, čo sa chystala urobiť – najprv ju zabijú a až potom sa budú pýtať. Celým telom jej prešlo chvenie.

„Mysli na mňa ako na svoj osobný Kevlar.“ Sebastianove prsty ju zovreli pevnejšie na jej krku. Teplé a isté. „Nikto ťa nezastaví. A nikto, a myslím tým skutočne nikto, ti neublíži.“

„Keď je to z tvojich pier...“

Michaela si priala, aby cítila aspoň desatinu zo Sebastianovej istoty. Doteraz bola zmierená so svojím osudom. Bol to nespravodlivý, nanič osud, ale boli jej rozdané tieto karty. Ale to, že sa tu ukázal Sebastian, to celé zmenilo. Odrazu chcela viac. Túžila po tom každou bunkou svojho tela. Chcela čas, aby mohla byť milovaná. Čas na zdieľanie ranných káv a túlenia sa pod dekou s ním v nedeľné rána. Čas zostarnúť spolu.

Nič z toho sa nestane. Prišla o svoju šancu, keď bola príliš zmätená svojimi vlastnými pocitmi, aby povedala Sebastianovi prečo presne si nemohla vziať Colea za muža. Nie, do tejto chvíle nič neľutovala.

„Tu je to. Žiadna ochranka, čo je divné.“ Michaela sa pozrela na chvejúci priestor a dúfala, že tam bol Sebastian, potom prešla svojou kartou cez bezpečnostnú čítačku. Zvyčajne boli pred dverami postavení dvaja Tongpanovi muži. Ich neprítomnosť ju znepokojila, ale rozhodne to uľahčilo situáciu. Žiadne iné zabezpečenie okrem karty na umožnenie prístupu. Na základni bolo už len tucet dôležitých hráčov. Nikto nečakal sabotáž, nie v tomto okamihu. Na tejto chvíli pracovali príliš tvrdo s prísľubom prepustenia. Sľub, ktorý nikdy nemal byť naplnený, pretože za tri hodiny všetci, čo tu zostali, budú mŕtvi. Žiadni svedkovia.

Osvetlenie bolo žiarivé a musela prižmúriť oči, ako vždy, než sa jej oči prispôsobili. Na posledné dva roky strávila v tejto miestnosti každý deň dvanásť hodín. Ale jemné elektrické hučanie zariadení a stropné svetlo s chirurgickou žiarivosťou, ktoré osvetľovalo každý kút, ju ani trochu neupokojilo ani nezohrialo. Bolo úplne studené. Nekonečne a neľútostne studené.

Sebastian sa vedľa nej znova premenil na viditeľnú postavu a ona sa musela zadržať, aby neposkočila od ľaku pri jeho náhlom objavení sa. Chytil ju za pažu. „Ako si sa plánovala odtiaľto dostať?“ Prižmúril oči, črty jeho tváre stvrdli. „Neplánovala si, však?“

Pokrčila ramenami. „Bola som mŕtva tak či tak. Ak by zistili, čo som urobila, alebo by som odmietla urobiť, čo odo mňa chceli, boli by ma umučili k smrti, o tom nebolo pochýb. Tak by som aspoň zomrela s vedomím, že sa mi podarilo zachrániť pár miliónov ľudí. Slušný obchod, čo povieš? Aj keď neviem, či to Ackart a Gromyko vidia rovnako.“ Išla k svojmu obvyklému pracovnému miestu a zapla monitor, posadiac sa do svojho kresla po tisíci raz a tentoraz možno naposledy.

„Ježiš, Michaela-“

„Bola som s tým zmierená,“ povedala mu. Vrhla po ňom krátky úsmev, potom obrátila celú svoju pozornosť na lesklú obrazovku, kontrolujúc a overujúc čísla, porovnávajúc ich s číslami v jej hlave. Pôvodný návrh urobilo laboratórium zbraní v Číne, ale väčšina z konštrukcie a opatrení boli realizované Michaelou a zvyškom Tongpanovho tímu. „Nemala som veľa možností.“

„Nuž, hoci nie veľa, ale nejaké máme. Hneď, ako sa o to postaráš, nájdeme Cohena, a vypadneme odtiaľto. Urob, čo musíš. Môžeš so mnou počas toho hovoriť, alebo ťa počas práce rozhovor so mnou bude rozptyľovať?“

„Uvažuješ nad titulom z nukleárnej fyziky?“ Oči jej zaiskrili, keď sa postavila a prešla miestnosť, smerujúc k vybaveniu, ktoré vyzeralo akoby bolo z nejakého béčkového sci-fi filmu z päťdesiatych rokov. To čo je, dopekla?

„Nazvi to skrytou zvedavosťou,“ odpovedal jej Sebastian ľahko. Ježiš, to vybavenie bolo také staré a rozpadávajúce sa, ako všetko ostatné na tejto ponorke. Toto prekliate miesto nebolo používané viac ako štyridsať rokov. „Len som zvedavý, ako sa toto celé odohrá.“

„Rozbušky väčšiny vodíkových bômb sú stále alebo duté guľôčky zo štiepneho materiálu – v tomto prípade duté. Vidíš to?“ Odhrnula si vlasy z očí, keď ukázala na striebornú guľu obklopenú drôtmi, ktoré sa tiahli do všetkých strán. Zbraň bola čisto nová. Najlepšej kvality. Veľká.

Ježiš.

Oprel si ruku o konzolu vedľa nej a opatrne nazrel do brucha tej príšery.

„To je urán, obklopený vrstvami výbušnín. Jemná choreografia je potrebná pre detonáciu výbušniny, pretože musí vybuchnúť symetricky, na všetkých stranách tak, aby dokonalo sférická následná vlna explozívnej sily na okamih stlačila štiepnu guľu do hustoty, pri ktorej dochádza k jadrovému výbuchu. V prípade, že explózia nie je dostatočne symetrická, z explózie sa stane iba štiepna reakcia, neúspešný jadrový výbuch.“

„Vynikajúci cieľ,“ zamrmlal veselo, sledujúc jej štíhle prsty ako s presnosťou chirurga pracujú so zväzkom drôtov. „Čo ďalej?“

„Prestrihnem drôty k detonátorom, aby som ich odpojila na jednej strane explózie. Explózia bude asymetrická a dostaneme tak štiepnu bombu.“ Michaela sa narovnala, na tvári mala spokojný výraz. „Hotovo. Nič nezvráti to, čo som urobila. Máme dve hodiny, tridsaťsedem minút, než budú očakávať výbuch.“

Nepovedala Sebastianovi, že napriek tomu, čo urobila, výbuch bude stále veľký. Nie dosť veľký, aby roztopil polárnu čiapku, ale dosť veľký na to, aby zničil základňu a každého v nej. Ak ich dostane von, skvelé. Ak nie, nuž, Sebastian nestrávi posledné dve hodiny svojho života obavami z výbuchu.

„Dobre.“ Vzal ju za ruku. „Poďme nájsť Cohena a potom odtiaľto vypadneme do čert-“

Cohen vkráčal do miestnosti. Jeho pohľad preletel z počítačov na Michaelu. „Čo tu, kurva, robí ona? A má na sebe tvoj ochranný oblek?“ zamrmlal druhý muž, očividne neveriac vlastným očiam. „Ježiš, chlape.“ Cohen zachytil Sebastianove oči a zodvihol obočie. „Dobré načasovanie, čo?“

Sebastian potiahol Michaelu za seba. Vzpierala sa, ale mal brutálnu silu a hlboký pomaly zaplavujúci nepríjemný pocit, keď sa díval na svojho partnera, ktorý vždy dodržiaval plán. „Ona ide s nami.“

„To si zo mňa, kurva, strieľaš?“ Jeho oči sa leskli zúrivosťou. Zjavne mal prácu, ktorú musel urobiť, a teraz do ich plánov Sebastian hodil francúzsky kľúč. Cohen zodvihol svoj SIG Sauer (typ zbrane – pozn. prekl.), namieril ním presne do jej čela.

„Doktorka Gieseová na toto miesto neprišla dobrovoľne,“ Sebastian ho informoval pokojne, snažiac sa udržať zvíjajúcu sa rovnako naštvanú Michaelu za ním. „Ani nebola dobrovoľnou účastníčkou tohto projektu.“

„Hovorí kto? Doktorka Gieseová? Prestaň uvažovať svojím vtákom, Tremayne. Vzal si niekedy do úvahy Štokholmským syndróm? Ustúp nabok. Máme rozkazy a veľmi málo času na ich splnenie.“

Sebastian uprene hľadel na Cohena ponad hlaveň nabitého SIG-u. „Len cez moju mŕtvolu.“

„Sebastian-“ zašepkala Michaela zúrivo. Ignoroval ju, jeho pozornosť zafixovaná na jeho partnerovi.

„Nech to stojí čokoľvek.“ Cohenom prstom potiahol za spúšť.

Hlasný výstrel ohlušil celú miestnosť.

Erin s tlčúcim srdcom vkĺzla do Salvatorovej izby. Kráľ práve vyšiel zo sprchy a okamžite vycítil jej nepokoj. Priskočil k nej a vzal jej chladné dlane do svojich. „Čo sa stalo?“

Bez slova mu ukázala nové zuby.

„Aha. Je to tu. “

„Ty si... s tým počítal?“

„Že Pramatke upírov narastú zuby? Podozrenie tu bolo.“ Láskavo sa usmial a vzal jej tvár do dlaní. „Prečo sa tak bojíš?“

„Nie som pripravená,“ zverila sa. „Na to, že som upírka. Proste... som tak svoju budúcnosť nevidela.“

„Budúcnosť je málokedy predvídateľná.“ Pobozkal ju na pootvorené pery. „Ale ty si zázrak, Erin. Si naša Pramatka.“

„Necítim sa veľmi matersky.“

Privinul si ju k sebe. „Nie je to o predpísaných pocitoch. Musíš sa zmieriť s vlastnou existenciou.“ Pozrel jej do očí. „A teraz hlavne potrebuješ krv.“

Skrútilo jej žalúdok. „Ja... ani nie som hladná.“

Salvator ju s úsmevom postrčil na posteľ a hneď sa k nej pripojil. „Ale si, miláčik.“ Pobozkal ju na krk. „Obaja to vieme.“

Striaslo ju. Je veľa druhov hladu. Salvator zablúdil dlaňou na jej hebké stehno a nenáhlivo postupoval vyššie. „Aké... aké to je?“ vzdychla.

Škrabol ju zubami na krku. „Je to nový druh rozkoše. Uvidíš.“ Roztrhol nočnú košieľku, aby sa nemusel namáhať s vyzliekaním a zbavil sa aj osušky. Ich nahé telá sa zmyselne prebudili.

Erin zagúľala očami. „Že sa ja pri tebe namáham s obliekaním. Budem proste chodiť nahá.“

Vsal jej bradavku do úst. „Súhlasím,“ povedal a šiel trápiť aj druhú. „Vlastne ti to ako kráľ nariaďujem.“

Odfrkla si. „Tebe sa tak podriadim.“

Prestal sa jej venovať a vzhliadol. V očiach sa mu blyslo niečo nebezpečné. „Tak nie?“ Vstal a nechal ju celú rozpálenú na posteli.

„Hej, čo si myslíš, že robíš?“

Siahol do nočného stolíka. „Chystám sa ťa naučiť spôsobom.“ Vytiahol lesklé putá.

„To teda nie! Zabudni!“ Chcela mu ujsť, ale zachytil ju, vzal jej ruky a po krátkom boji ich pripútal o záhlavie postele.

Keď Erin pochopila, že bude po jeho, prestala sa brániť a jej vzrušenie narástlo. Je úchylná, keď chce byť spútaná mocným upírskym kráľom, ktorý si s ňou bude robiť čo chce? A tie jeho rozpustené vlasy... Spojila stehná, aby aspoň trochu uľavila páľave medzi nimi.

„Budeš poslušná?“ opýtal sa prísne.

„Až naprší a uschne,“ odsekla.

„Uvidíme.“ Opäť siahol do stolíka a v ruke sa mu objavilo... obyčajné pierko. Biele, chlpaté pierko.

„Č-čo s tou vecou chceš robiť?“

Vyceril na ňu zuby. „Priviesť ťa do šialenstva. Pomaly.“ Zľahka jej ním prešiel po kľúčnej kosti. Zastonala. „Znovu a znovu.“

Nikdy by jej nenapadlo, čo dokáže obyčajné pierko. Salvator jej ním prechádzal po tele, šteklil ju a zároveň vzrušoval. Stačilo mu pár minút a trhala putami v snahe oslobodiť sa. Bradavky mala neuveriteľne citlivé a prosili o každé pohladenie. Prsia jej oťaželi. Na brušku bola šteklivá a čím šiel nižšie, tým viac túžila po dotyku, ktorý jej odopieral.

Salvator jej pošteklil lýtka, zastavil sa na kolenách a lenivo, pomaly postupoval vyššie. Erin v nemej prosbe roztvorila stehná, ale on sa vlhkému, ružovému miestu vyhol a zamieril hore.

„Prosím,“ zamrnčala. Bola taká krásna. A len jeho. Pokožka jej nadobudla rozkošný, zmyselný odtieň. Krv jej divoko pulzovala.

„Ešte nie, drahá. Netrpela si dosť.“ Ľahkým dotykom pierka sa zastavil na krku, pohladil viditeľnú žilu a potom aj pootvorené pery.

„Salvator...“

„Pššš.“ Sklonil sa a pobozkal ju. Ich jazyky sa preplietli. Erinine pery sa chveli. Jemne do nich zahryzol. Oblizol jej rozkošné tesáčiky. „Si len moja,“ zašepkal majetnícky. „Uvedomuješ si to?“

„Len tvoja,“ súhlasila bez váhania. Inak to ani nechcela. Dôverovala mu aj spútaná. Jemu vždy.

„A vždy aj budeš,“ dodal.

Omámene naňho pozrela. „To by si chcel?“

Prikývol. „Aj keby som mal čakať ďalších trinásť rokov.“

V srdci jej vykvitla nádej a niečo, čo ju zasiahlo ako blesk. Znásobilo to jej vášeň. „Chcem sa ťa dotknúť,“ prosila.

Salvator rýchlo odomkol putá. Erin ho objala a stiahla k sebe na posteľ. Rukami mu prechádzala po tele. Cítiť toľkú silu ju napĺňalo nepoznaným druhom pokoja. Je jedno, aký je silný, pretože by to nikdy nevyužil proti nej. On nie.

Pretočila ho pod seba. „Uvedomuješ si, že nikdy nebudem poslušná? Milá? Ústretová?“

Chytil ju za zadoček a nasmeroval na svoju vztýčenú pýchu. „To sa uvidí. Putá sa zháňajú ľahko.“

Zľahka naňho dosadla a jej vnútro sa stiahlo v predzvesti vyvrcholenia. Salvator zadržal dych. „A budem ti protirečiť.“ Nadvihla sa a znova klesla.

„A ja si už nájdem spôsob,“ prstami začal masírovať jednu bradavku, „ako ťa presvedčiť.“

Erin konečne našla správny rytmus. Zabudla na slová a len sa pohybovala. Salvatorova druhá ruka ju začala hladiť nad miestom, kde boli spojení. „Ach!“

„Poďme, Erin,“ zašepkal jej do ucha. „Zahryzni sa!“

Zuby ju zaboleli. Možno by vzdorovala, ale viedol ju inštinkt a pristihla sa, ako oblizuje kožu nad Salvatorovou žilou na krku. Potom jej zuby preťali pokožku a ústa jej zaliala tá najlahodnejšia chuť na svete.

Hltavo pila a ich tempo sa zrýchľovalo. Salvator ju povzbudzoval dotykmi, až sa všetko to napätie nedalo vydržať a celé jej vnútro sa stiahlo.

Vytiahla zuby z krku a vykríkla. Bolo to neuveriteľné, intenzívnejšie než kedykoľvek predtým. Spamätala sa dosť na to, aby zacelila Salvatorove ranky, než úplne ochabla.

Jej upír ale nemal v pláne skončiť. Prehupol sa nad ňu, stále tvrdý. „Aké to bolo?“ opýtal sa.

Oblizla si pery. „Neuveriteľné,“ pípla tichučko. Pocítila príval novej sily. Pomrvila sa. „Viac. Chcem viac!“

„Vitaj vo svete upírov, miláčik.“ Pobozkal ju a tvrdo prirazil. „Naša sexuálna energia je nevyčerpateľná.“

Uprostred noci spolu ležali prepletení na rozhádzanej posteli a pozorovali tichý dážď za oknom.

„Vieš, že tie tvoje zuby pred ostatnými dlho neutajíme?“ zamrmlal Salvator.

Erin vzdychla a zavrela oči. Neutaja veľa vecí. „Nero tu nie je len tak. Došla im trpezlivosť, však?“

Vzdychol a pobozkal ju do vlasov. „Kedysi som dostal ultimátum. Jedného dňa budeš mojou kráľovnou, inak ma zosadia a budem označený za zradcu za to, že som si ťa tak dlho nechal pobehovať po kráľovstve.“

Vydesene sa k nemu otočila. „To nemyslíš vážne!“ Jedna vec je užívať si s ním, ale na trón nemala ani pomyslenie. Všetci ju nenávidia! A bola by nanič kráľovnou.

Salvator jej odhrnul z tváre ohnivý pramienok. „Prečo ťa to tak prekvapuje?“

Posadila sa. „Ja nemôžem byť na tróne, úplne ti preskočilo?“

Jej strach ho dojal. „Vieš o mojom kráľovstve všetko. Záleží ti na ňom.“

„Somarina.“ Vstala a zažala nočnú lampu. „Salvator, rýchlo Nerovi vysvetli, že sa to nikdy nestane, jasné?“

„Si Pramatka upírov a vadí ti, že sa staneš kráľovnou?“

„Moja genetická výbava zo mňa vládkyňu nerobí,“ sykla.

Salvator sa zachmúril, vstal a navliekol si nohavice. „Niečo by si mala vidieť.“ Hodil jej svoje tričko.

„Kam ideme?“

„Uvidíš. Hlavne buď potichu. Conor by ma zabil, keby vedel že ti to chcem ukázať.“ Erin absolútne nechápala svoje postavenie v kráľovstve a čiastočne za to mohol on. Vždy jej dával najavo, že nie je jeho plnohodnotnou členkou.

Nenápadne vyšli z jeho izby a po špičkách zamierili do Conorovej pracovne. Salvator ťahal Erin za ruku, aby sa uistil, že nezdrhne.

Po ceste opäť nikoho nestretli a Salvator si predsavzal, že s upírmi preberie bezpečnosť vnútri domu.

Erin zostala zvedavo stáť pri dverách, zatiaľ čo Salvator zložil zo steny abstraktný obraz a odhalil ukrytý trezor. Heslo poznal – Conor mu prezradil čo v ňom je, pretože to zachránili z jeho paláca.

Posvätne pohladil drahý kov na ozdobnom vankúši, než ho vzal do rúk a ukázal okrúhly predmet Erin. „Conor ju dal vyrobiť keď si mala dvadsať.“

Klesla jej sánka. V očiach sa jej zalesklo, keď sa svetlo lampy odrazilo od zlatej koruny vykladanej drahokamami. Mala nádherný, jemný tvar, z ktorého išli smerom nadol zlaté retiazky. Neveriacky zdvihla pohľad k Salvatorovi.

„Naozaj si si myslela, že ťa tu nechcú?“ šepol.

„Nuž, dávali mi to dosť jasne najavo,“ neodpustila si.

„Oni len nechcú manipulovateľnú slečinku, ktorá predo mnou pokľakne kvôli postaveniu a moci.“

„A vyzerám snáď, že po tom túžim?“ nasupila sa.

„Nie. Ale odmietala si upírov, to bol ich druhý strach. Odmietala si to, čo je nám prirodzené.“

Zovrela pery. Odmietla to, áno. Ale bola predsa lovkyňa! Salvator jej vzal časť života, hoci zlého, ale nedal jej na výber. Nemohli sa čudovať, že sa len bránila. „Ja ťa nechcem kvôli moci, Salvator.“

„A ja to viem.“ Odložil korunu na stôl a vytiahol aj ostatné klenoty – pečatný prsteň, rubínový náhrdelník a akúsi poskladanú šarlátovú látku. „Toto si asi ešte nevidela.“

„Čo je to?“ Pristúpila bližšie.

„Plášť.“ Rozprestrel ho. „Nosia sa pri oficiálnych príležitostiach. Každý kráľ má svoj erb. Toto je môj.“

Erin ohromene pohladila ťažkú látku lemovanú zlatými niťami. V jej strede bol precízne vyšitý zlomený meč obrastený popínavými ružami, nad ktorým práve vychádzalo slnko.

„Symbol mieru,“ vysvetlil jej. „Keď som prevzal vládu po Brianovi, ukončil som všetky zahraničné boje, v ktorých sme boli zapletení. Odvtedy moje kráľovstvo nikdy neútočí, len sa bráni na vlastnom území.“

To veľa vysvetľovalo. „Aj... aj ten p-plášť...?“

„Je tvoj? Áno. Všetky šperky sú robené na tvoje miery. Pozri.“ Podal jej prsteň.

Erin ho poťažkala v dlani, než si všimla slová vyryté na jeho vnútornej časti – dlhý život Jej Veličenstvu Kráľovnej Erin Anglickej.

Dych sa jej zasekol v hrdle. Trasúcimi sa rukami odložila prsteň a cúvla. Jedna vec je vyvádzať so Salvatorom v posteli... a na iných miestach, a druhá vec je vládnuť kráľovstvu!

„Č-čo sa stane, ak... to neurobíš? Ak sa nestanem... ako znelo ultimátum?“ Už zvládla dosť hrozných vecí, ktoré pred ňou tajil. Zmieri sa s ďalšou?

Salvator naskladal veci do trezoru a zavrel ho. Neotočil sa späť k nej, keď prehovoril. „Prídem o trón a budem vyhlásený za zradcu, lebo som pridlho... paktoval s lovkyňou. Zradcovia sú buď uväznení na doživotie – čo je trochu problematické medzi nesmrteľnými, alebo sú... potichu odstránení,“ povedal dutým, neprítomným hlasom.

Vzlykla, ale nerozplakala sa. On bol pre ňu vždy silný a teraz bude silná ona. Možno bude čoskoro slobodný. Ak Julius nájde spôsob odstránenia ich spojenia... Bol ochotný pre ňu obetovať život a presne to mu dlhuje.

Podišla k nemu a zozadu ho objala. Pobozkala ho na odhalený chrbát. „Len nech to skúsia. Rada si vyskúšam svoje schopnosti.“

Neodpovedal. Erin to neurobí a aj ona to kdesi v hĺbke srdca tuší. Veľkráli musia zostať nažive a na trónoch. Udržujú mier rovnako ako on a keby padli, mocenské boje by uvrhli svet do temných časov.

„Nechcem, aby si mala pocit že ťa do niečoho tlačím. Je tvoje slobodné rozhodnutie či prijmeš korunu.“

Rozbúchalo sa jej srdce. Koruna. Ale na to, aby bola kráľovnou, musí sa vydať za kráľa. „A čo ty?“ šepla. „Ty nemáš pocit, že to robíš z nutnosti?“

„Som kráľ. Musím robiť veľa vecí pre dobro svojho ľudu.“ Otočil sa k nej. „Veci, ktoré sa mi nepáčia. Sledujem, ako za mňa moji upíri bojujú.“

Preglgla. Dotlačili ho do toho. On ju nechce. Ale v mene mieru je ochotný obetovať všetko.

„Ale,“ pokračoval po chvíli, „nikdy by mi nebolo ľúto, ak po mojom boku budeš stáť ty.“

Prekvapene zamrkala.

„Si silná, nezávislá a dokážeš stáť za svojimi názormi.“ Objal ju, nadvihol a posadil na stôl, aby k sebe mali bližšie. „A navyše ma ľúbiš.“

Erin po poslednej vete nadskočila. Takmer chcela vyhŕknuť: Ako to vieš?Namiesto toho sa ovládla. „A k tomu záveru si ako došiel, pán korunovaná hlava?“

Salvator podľa jej splašeného tlkotu vedel, že sa nemýli. Usmial sa a lenivo ju pobozkal na kľúčnu kosť. „Povedala si mi to.“

„Kedy?“

„Poznáš výraz In Vino Veritas? Nuž, ty si síce chľastala Absinth, ale vo výsledku...“

Erin si pritisla ruku na svoje zradné ústa. To nemohla povedať! Ani spitá namol by také niečo neprezradila! „Vymýšľaš si!“ obvinila ho.

Vkliesnil sa medzi jej nohy. „Myslíš?“ Stiahol jej najprv jedno ramienko, potom druhé. Zachvela sa a vzdychla. „Povedala si mi, že trpíš. Tým, že ťa vnímam ako dcéru, zatiaľ čo ty ma ľúbiš.“ A tá spomienka mu vždy zahriala srdce. Nežne ju pobozkal na kútik pier.

Očervenela a sklopila pohľad. Jej najväčšie tajomstvo je vonku. Mala pocit, že sa už nie je čím brániť, že Salvator si privlastnil všetko, čím je. Lebo má jej srdce.

„Prezraď mi, Erin,“ šepkal jej do ucha, zatiaľ čo rukami blúdil po stehnách a mieril vyššie. „Kedy?“ zahryzol jej do ušného lalôčika. „Kedy sa to stalo?“

Vykríkla, keď sa jej prstami dotkol na citlivom mieste a našiel ju vlhkú. Objala ho okolo krku. „K-keď si po mňa prišiel v tom daždi,“ dostala zo seba.

Salvatora ovládlo niečo mocné. Celých trinásť rokov bola jeho. A aj bude. Či už ako milenka, kráľovná alebo Pramatka. Bude jej musieť vymyslieť iné meno. V nijakej súvislosti jej nechce hovoriť matka.

„V ten deň som ťa chcel zobrať na nejaké odľahlé, teplé miestečko, kde by som ťa objal a ty by si sa mohla vyplakať,“ prezradil. „Musel som ťa držať v náručí, lebo som sa bál že mi zmizneš. Bola si taká zničená a predsa silná.“

Oprela sa čelom o jeho plece. „Dal si mi viac než tušíš, Salvator. Napriek tomu, čo som ti v zápale zlosti vykričala.“

Pohladil ju po vlasoch. „Je to za nami. Máme dnešok a máme snáď aj zajtrajšok. Zvyšok necháme na inokedy.“

Zasmiala sa a zdvihla k nemu tvár. „To mi stačí.“ Zvodne sa oňho obtrela. „A len tak medzi rečou... na tomto stole sme to tiež ešte nerobili.“

Len tie slová samotné ho dostali do stvrdnutého stavu. „To musíme rýchlo napraviť.“ Postrčil ju na dosku a strhol z nej košieľku.

Brian zaťal zuby a snažil sa nekričať, keď mu jeho spoločník vyťahoval otrávený šíp z tela. Mal ho zabodnutý priamo v oblasti žalúdka a použil veľa mágie, aby vôbec neumrel. Jed ho ešte potrápi, ale každá rana stála za to, čo dosiahol.

Vkradnúť sa do Juliusovej pevnosti bola samovražedná misia. Vzal na ňu len pár dôveryhodných. Nebyť tej naháňačky, počas ktorej zajal Juliusovho démona, nepodarilo by sa mu to. Získali od neho informácie o slabinách pevnosti a aj spôsobe, ako sa k nej dostať.

Zvyšok bol o tvrdom boji.

Ale podarilo sa. Na lôžku vedľa neho ležala kedysi divoká, odbojná Španielka. Carmen. Ona vzdorovala najviac. Len čo ju Conor varoval, že ide po knihách, zbalila sa a utiekla. Nikdy ju nedostihol.

Julius áno.

A po pobyte uňho sa na seba prestala podobať. Tvár mala dobitú, oči opuchnuté, nos zlomený a chýbalo jej niekoľko zubov. Niekto jej povytrhával chumáče čiernych vlasov. Kosť na pravej nohe mala zlomenú a zle zrastenú. Zápästia mala vykĺbené, prsty zlomené.

Jedna z jeho žien ju zbavila oblečenia a zbežne prehliadla. „Nebola znásilnená,“ vyhlásila. „Ale obávam sa, že ani tvoja mágia ju nedostane do pôvodného stavu.“

Tušil to. „Premeňte ju,“ vyhlásil. „Uspite ju, napravte kosti a urobte z nej upírku.“

„Si si istý, že je to múdre?“

Zničene pozrel na jej telesnú schránku. „Nie. Ale zaslúži si žiť.“

Erin sa ráno cítila nepríjemne. Ukrývať zuby nebolo vôbec zábavné. Čo však bolo horšie, cítila vôňu krvi z pohárov ostatných. A mala na ňu chuť!

Salvator ju pod stolom varovne kopol. Nemôže. Aj keby chcela.

Povzdychla si a vrátila sa k svojej slanine.

Keď sa prihrnul Conor s Isobel, zvláštne na nich pozreli a bez slova si prisadli. Kathrine s Nerom už dojedali dezerty a živo debatovali s Aislin.

„Conor, rád by som s tebou niečo prebral,“ ozval sa Salvator, keď si k nim prisadli.

„Iste, o čo ide?“

„Včera som, ehm, náhodou šiel po chodbe uprostred noci a nevidel som jediného agenta. Nie je to trochu riskantné?“

Celá miestnosť stíchla. Salvator začínal mať zlé tušenie.

Conor si odkašľal. „Mám to pod kontrolou,“ uistil ho. „Chodby sú... bezpečné.“

„Nemal som ten pocit. Boli prázdne, ktokoľvek sa mohol pohybovať po dome. A nainštalovať ďalšiu bombu.“

Isobel si trela spánky. „Salvator, nechceš to teraz preberať, jasné?“

„Ale chcem,“ trval na svojom. „Tak? Počúvam.“

„Tak my ideme... na prechádzku,“ zdvihol sa Nero a ťahal so sebou aj Kathrine.

„A ja mám nejaké... veci v meste,“ vymýšľal si Damian. „Spolu s Annie a... Nikom. Tiež by sme mali vyraziť.“

„Ja som tu vlastne ani nemal byť,“ uvedomil si Kamal. „Majte sa.“

Všetci sa začali pratať preč.

„To teda nie!“ okríkol ich Conor. Zastavili sa. „Vypijete si to pekne so mnou. Na miesta!“

Ešte aj Nero ho poslúchol a ako pokarhaný pes si sadol.

Conor previnilo pozrel na Willa. Ten len preglgol a prikývol.

„My... my máme zabezpečené chodby,“ začal Conor. „Celú noc. Len... to nevidíš.“

Salvator nadvihol obočie.

„No... chápeš, ehm, ono to je také vtipné.“

Will krútil hlavou. „Intercom. Je zapnutý každú noc,“ dostal zo seba na jeden dych. „Už od vášho príchodu. Zvuky z chodieb sa prenášajú do našich izieb.“

Erin vypadla z ruky prázdna šálka a Salvator nechcene rozdrvil vajíčko. Dôstojne si utrel dlaň. „Prosím?“ povedal a dúfal, že to nie je pravda.

Conor sa nenápadne odsunul. „Všetky miestnosti sú snímané. Chodby, kuchyňa a... napichol som si aj pracovňu.“

Salvatorovi poddaní a jeho kráľ s kráľovnou sa tvárili ako banda zbitých šteniatok.

Erin nemala slov. Vedia to.

„Takže vy ste počuli, no, všetko?“

Conor prikývol. „Všetko.“

Preto bol Nero odrazu taký veľkodušný.

„Aj keď sme...“

„Aj.“

„A v pracovni...“

„Každé slovo.“

Salvator privrel oči a chvíľu tak zostal. „Conor, máš päť sekúnd.“

Upír vyvalil oči. „Na čo?“

„Na útek. Potom ťa zmlátim za to, že ste z nás mali dobrý deň.“

„Ale Salvator,“ zasmial sa Conor.

„Jeden.“

Conor vstal a už ho nebolo. Než sa Salvator dostal k piatim, buchli vchodové dvere.

„Idem ho zabiť,“ oznámil ležérne a tiež sa dal do behu.

Erin osamela s bandou zvedavých upírov. Do líc sa jej nahrnula červeň a nevedela, čo múdre povedať.

„Takže... už ste si všetko povedali?“ nadhodila Kathrine. Nero do nej drgol. „No čo? Každý je tu zvedavý!“

„Vlastne sme si to vykričali,“ povedala Erin.

„A... už nemáš problém s endorfínmi?“ pípla Jasmine.

„No, ani nie. Možno som to prehnala, priznávam.“ Zdvihla pohľad. „Ale na všetkých vás sa hnevám, že ste ma nechali tak mu ubližovať!“ okríkla ich. „Myslíte, že som chcela Salvatora oslabovať? Keby som len poznala pravidlo nedobrovoľne danej krvi...“

„Salvator to nechcel,“ bránila sa Carolina.

Erin tresla po stole. „A to bezhlavo uposlúchnete každé jeho debilné rozhodnutie? To vám na ňom tak málo záleží?!“

„On to tak chcel,“ odvážil sa dodať Damian.

„Preboha, robíte milión vecí za jeho chrbtom a toto vám bolo ukradnuté?“ Vstala a oprela sa o stôl. Vírila v nej moc, ale nemohla si dovoliť použiť ju.

Okolosediaci na ňu nepozreli. Dúfala, že ich trápi vina, lebo ona s tou svojou bude žiť veľmi dlho.

„A teraz by mohol ísť niekto láskavo zachrániť Conora? Pretože Salvator je v poslednej dobe dosť neovládateľný.“

Brian poslal za Carmen najprv svojich spojencov, aby ju psychicky pripravili. Doprial im celú hodinu, počas ktorej sa nervózne prechádzal popred dvere skromnej ošetrovne.

Keď sa konečne odvážil vojsť, Carmen mala v sebe dva balíky krvi a sedela na lôžku. Najhoršie zranenia boli vyliečené, ale pár dní sa ešte bude podobať na mŕtvolu.

„Brian,“ povedala, len čo ho uvidela.

„Carmen,“ kývol jej na pozdrav a pridal sa k skupinke okolo nej. „Ako sa cítiš?“

„Lepšie. Hoci zvyknúť si na nové zuby bude trochu obtiažne,“ vzdychla. „Vďaka za záchranu.“

„Neurobil som to nezištne.“

„Chápem.“ Prešla si dlaňou po čele. „Asi je to spravodlivá výmena. Máš to u mňa.“

„Ako dlho si bola v tom pekle?“

„Úprimne, netuším. Ale musel to byť minimálne rok.“

Zovrelo mu žalúdok. Na to, čím si musela prejsť, v nej bolo ohromné množstvo sily. „Mučil ťa?“

Pokrútila hlavou. „Myslím, že skôr dúfal, že sa k nemu pridám.“

„Tak prečo sme ťa našli takú zničenú?“

„Práve to som ti chcela povedať. Julius niečo plánuje. Mučil ma len posledných pár týždňov, aby som mu prezradila jedno kúzlo z mojej knihy.“

Brian sa zamračil. „Počkaj, on tvoju knihu nemá?“

Napoly sa usmiala. „Nie. Než ma našiel, dala som ju niekomu inému.“

„Komu?“ zhrozil sa.

Previnilo sklopila pohľad. „Tak celkom netuším.“

„Ty netušíš?!“ zvýšil hlas.

Carmen sebou trhla. „Bola to moja kamarátka. Tak ako ja, na úteku. Neprezradila mi svoje pravé meno, oslovovala som ju Kassandra.“

„Dobre, dobre, od začiatku. Ako sa to všetko zomlelo?“

Carmen si pritiahla deku bližšie k telu a spustila: „Pred tebou som utiekla až do Ameriky. Do hôr. Tam som narazila na Kass, ako blúdi lesom, pretože po nej šla polícia. Nebola tam legálne a nechcela ísť do väzenia.“

„Tak si ju pribrala na svoje dobrodružstvo?“

„Áno. Zúfalo som túžila po spoločnosti. Spolu sme brázdili krajinu. Kass jedného dňa našla moju knihu a celkom sa vypytovala.“

„A to ti nebolo podozrivé?“

„Ale áno. Potom priznala, že je nesmrteľná. Tak som jej povedala pravdu a odvtedy mi niekoľkokrát zachránila život, keď ma tvoji kumpáni takmer dostali.“

Brian ustrnul. „Moji muži po tebe nešli,“ povedal potichu. „Stratili sme tvoju stopu už v San Maríne.“

Carmen ešte viac zbledla. „Po celý čas to bol Julius?“ šepla.

„Vyzerá to tak.“

Nepokojne sa pomrvila. „No, aby som to skrátila, po pár mesiacoch ma títo prenasledovatelia dostali. Zranili ma, keď som sa vracala z nákupu, ale podarilo sa mi dostať sa do chaty, kde sme bývali a zaprisahať ju, aby knihu ochránila. Poslala som ju preč a omdlela som. Keď som prišla k sebe, bola som v jeho pevnosti. Zvyšok už poznáte.“

Bolo to stále horšie a horšie. „Popíš mi to dievča,“ poprosil ju.

„Priemerne vysoká, černovláska. Modrooká. Ale je možné, že to boli šošovky. Prirodzene bledá. Vytiahla som z nej, že je Európanka, ale nič viac. Podľa prízvuku by som to tipla na Šakndináviu, ale rozhodne nie Rusko.“

„Rasa?“

Mykla plecami. „To mi nikdy neprezradila. Ale nemala zuby.“

Málo, primálo indícií. „Nič viac?“

„Snažila sa vyzerať obyčajne. Nesnorila som.“

Isteže nie. Carmen je stelesnené dobro a dôvera. „Nevadí. Poradíme si. Takže prečo sa nakoniec Julius rozhodol mučiť ťa?“

Zachvela sa a jeden z jeho pomocníkov ju objal. „V každej z kníh sú iné čary, to už asi vieš.“

Prikývol.

„V tej mojej je postup, ako oslobodiť upíra z panenského uhryznutia.“

Miestnosť naplnilo zalapanie po dychu. Brian zovrel päste. „A ty si mu ho nechcela dať. Prečo?“

„Lebo nie som hlúpa!“ vyhlásila. „Jediný upír spojený takýmto putom je Salvator Anglický a ja som bývala v pravidelnom kontakte s Conorom. Čokoľvek Julius plánuje, nemôže to byť dobré. Tak som odmietla.“

„Julius neberie Nie ako odpoveď,“ zamrmlal ten, ktorý ju držal.

Sklopila pohľad. „Na to som prišla. Mrzí ma to, ale... nedalo sa to vydržať.“

Brian zaťal zuby. „Pozná postup?“

Zničene prikývla. „Lá-lámal mi kosti. Ja som ne-nemohla... tak mi je to ľúto.“

Brian ju jemne pohladil po ramene. „Neospravedlňuj sa za krutosť iných, Carmen. Odolávala si viac než dosť.“

„Ale čo bude teraz so Salvatorom? Čo Julius plánuje?“

To v tej chvíli nevedel ani on. Ale rozhodne sa nechystá nič dobré.

Raňajky dávno skončili, Conor mal nový monokel a Salvator sa netváril ani trochu previnilo. Nikto sa však nepohol od stola.

Všetci tam sedeli, hľadeli na Erin a svojho kráľa a čakali na každú nepríjemnú podrobnosť, o ktorú by sa dvojica podelila.

Erin neprehovorila ani slovo. Za prvé, nedokázala im povedať o svojom pôvode a za druhé, ťažila ju vina za to, že poza Salvatorov chrbát vyzvala Juliusa.

Mala by mu to povedať? Ako veľmi by sa hneval? Alebo by bol nadšený možnosťou, že ich puto sa konečne pretrhne?

Sklopila pohľad. A to ešte ani upíri nevedia, že hierarchicky stojí nad nimi. Dokonca aj nad veľkráľmi.

„Takže,“ nadhodila Isobel. „Čo bude teraz?“

„Teraz si nechám opraviť palác, vrátime sa do normálu a zistíme, prečo má Brian potrebu pomáhať mi,“ odpovedal Salvator.

Všetkým bolo jasné, že na to sa nepýtala. Ale jeho tón im napovedal, aby ďalej nerýpali.

Erin vstala. „Ja... asi potrebujem byť chvíľu... sama.“

Po jej odchode nastalo ešte trápnejšie ticho. Salvator si stisol koreň nosa. „Už ste ju nechali trpieť dosť. Dáva mi plnohodnotnú krv. Čo keby ste sa k nej začali správať aspoň ako k rovnocennej?“

„Plánuješ z nej urobiť svoju kráľovnú?“ vyletelo z Kathrine.

To bola otázka, ktorá mu ťažila svedomie. Vedel, že raz jej musí nasadiť korunu, ale nechcel aby to bolo z nutnosti. Ich svet ju musí najprv prijať ako jeho manželku, upírku a až potom možno pramatku. „Myslím, že tam to smeruje už celé roky.“

Nasledujúce dni boli plné napätia. Erin si všímala nové pohľady od upírov, zvedavé, hodnotiace. Ukrývala pred nimi svoje zuby a tajomstvá, ale svedomie ju čoraz viac ťažilo.

Každú noc spávala v Salvatorovej posteli. Každú noc ju nadobro vyčerpal a potom jej dodal sily svojou krvou. A naopak.

Jeho sídlo sa obnovovalo rýchlosťou blesku. Dni sa menili na týždne a Salvator už začal kupovať nábytok do dostavaného krídla.

Erininou jedinou dôverníčkou bola, paradoxne, Zoe. Učila ju zvládať nové upírske schopnosti a dávala jej lekcie boja zblízka.

O Brianovi nepadlo ani slovo. Zoe nebola pripravená zo seba dostať celý príbeh a Erin si nebola istá, že ho chce poznať.

Ani nie dva mesiace po ich návrate bol kráľovský palác zabezpečený. Nero dočasne povolal vlastnú ochranku a dal strážiť Londýn, kým sa situácia neupokojí.

Poslednú noc pred návratom do starého paláca Conor usporiadal malú oslavu na svojom zadnom dvore.

Kopa upírov sa pustila do prineseného jedla, koláčov a alkoholu.

Erin sa tiež zúčastnila, ale dopriala Salvatorovi vzácne chvíle so svojimi poddanými a nenápadne sa vytratila späť do domu. Aj tak bola viac za atrakciu než čokoľvek iné.

Ukrytá v kuchyni zjedla polovicu čokolády.

„Je čas, Erin,“ prehovoril hlas za ňou.

Ustrnula a malátne sa otočila k zamračenej Carys.

„Julius našiel spôsob, ako prelomiť panenské puto. Mám ťa eskortovať na miesto konania súboja.“

Nie! Ešte nie je pripravená! Srdce sa jej zovrelo strachom a neistotou. „H-hneď teraz?“ pípla.

„Áno. Zober si akúkoľvek zbraň chceš.“

Preglgla. Pozrela von z okna a uvidela, ako sa Salvator smeje medzi pozvanými bosorkami. Nemôže mu to povedať. Zastavil by ju.

„Daj mi päť minút.“ Prebehla do malého skladu zbraní pri dverách a vzala si ľahký, krátky meč. Po chvíli váhania z vrecka vybrala jednoduchý prsteň. Sama si ho vyrobila, keď sa dostala do Aislininho chemického laboratória. Možno ho bude musieť použiť.

Radšej si ho nasadila na ľavú ruku.

Vrátila sa do kuchyne. „Som pripravená.“

Carys sa stále mračila. Očividne sa jej vzniknutá situácia nepáčila, ale nemala moc ju zmeniť. Čo je zvláštne, keďže je anjel. Ale na druhej strane, spojila sily s démonom. Určite nemá čisté úmysly.

Vzala Erin za ruku a premiestnila sa s ňou na lesnú čistinku kdesi ďaleko. Uprostred sa pokojne prechádzal Julius, na sebe čierne oblečenie a ťažké topánky. Dlhé vlasy si stiahol do gumičky a vyzeral ešte desivejšie než naposledy.

Keď ju uvidel, zastavil sa a pery sa mu zvlnili v krutom úsmeve.

„Vitaj, Erin. Užila si si svoje posledné dni?“ Jeho neznámy prízvuk ju vytáčal do nepríčetnosti.

„Povedz, kompenzuješ si tým svojím obrovským sebavedomím niečo?“ rozhodla sa dráždiť hada bosou nohou.

Ani brvou nemihol. Carys ich oboch obišla a postavila sa na kraj čistinky.

„Čo moje puto so Salvatorom?“ prešla k obchodným záležitostiam.

Julius z vrecka vybral kus papiera a malú skúmavku s rozdrvenými bylinkami. „Budem potrebovať kvapku tvojej krvi,“ oznámil jej. „Urob to sama, aby si ma nepodozrievala.“ Podal jej skúmavku a ani sa nedotkol dýky za opaskom.

Erin nedôverčivo zazrela najprv naňho, potom na Carys. Tá nebadane prikývla.

Nuž, niežeby mala na výber. Pichla si do prsta ľavej ruky a nechala stiecť kvapku na bylinky. Okamžite sa zo skúmavky začalo dymiť.

Julius spustil zaklínadlo v jazyku, ktorému nerozumela, a čím dlhšie rozprával, tým viac dymu pribúdalo.

Len čo skončil, Erin prešiel mráz po chrbte a pocítila slabosť. Pustila skúmavku a chytila sa za srdce. Nepravidelne lapala po dychu. „Č-čo si mi to urobil?“

Ani sa nepohol. „Je to len dočasné. Opúšťa ťa mocná sila, ktorá vás spojila.“

Pokúsila sa zhlboka dýchať a pomaly sa preberala zo slabosti a šoku.

„Ako mám vedieť, že to zaúčinkovalo?“ neverila mu.

„Si Pramatka. Máš v sebe kúsok z každého upíra. Sústreď sa a vnímaj Salvatora,“ radil jej netrpezlivo.

Jasné, je Pramatka len pár dní a už má mať sily bohyne? Sotva sa dokáže ovládať. Napriek tomu zavrela oči a povolala všetku vnútornú silu, ktorú mala. Ide predsa o Salvatora.

Zovrelo jej srdce. Rozhodne ho zradila. Nečudovala by sa, keby ju už viac nechcel vidieť.

„Nedokážem to,“ zvolala frustrovane po minúte.

Julius si odfrkol. Porazí ju aj so zaviazanými očami.

Carys zasiahla. Podala jej sáčok s krvou. „Napi sa. Ak by ste boli spojení, krv vyvraciaš.“

Erin zhrabla krv a vypila polovicu balenia. Chutila celkom dobre, trochu slano. Utrela si pery a čakala.

Nič. Neprišlo jej zle. Vlastne sa zdalo, že ju krv trochu posilnila. „Dokázal si to,“ povedala neveriacky.

„Ešte toho o mojej moci veľa nevieš.“ Ani nepočkal, kým tie slová spracuje a zaútočil.

Salvator pustil pohár s Whisky, ktorý držal a oprel sa o strom. Pred očami sa mu zahmlelo, srdce spustilo nepravidelný rytmus.

„Salvator!“ Zoe bola prvá, kto si to všimol. Pribehla k nemu a podoprela ho. „Čo ti je?“

Všetci stíchli a v panike ustrnuli. Conor sa pomedzi nich predral k svojmu kráľovi.

Upír lapal po dychu a mal pocit, že z neho opadáva neviditeľná koža. Bol to desivý pocit. Celý sa roztriasol.

„No tak, hovor so mnou,“ prosil ho Conor cez zvonenie v ušiach. „Máš bolesti? Potrebuješ krv?“

Pokrútil hlavou. „E-Erin. Kde je?“ Cíti to isté?

Ako naschvál v tej chvíli ponad dom preletela helikoptéra a po lane sa z nej spustila jediná postava.

Dopadla medzi upírov a ignorovala zhrozené pohľady.

Brian.

Zoe takmer omdlela.

„Salvator!“ okríkol ho predchodca.

Conor musel žmurknúť, aby sa uistil, že sa mu nesníva. Než stihol vydať príkaz, aby ho spacifikovala ochranka, bývalý kráľ dobehol k nim a zatriasol Salvatorom.

„Počúvaj ma! Julius prelomil vaše puto. Našiel spôsob.“

Kráľ okamžite spozornel. „Čo?“

„Vnímaš?“

Prikývol. Rukou naznačil ochranke, aby nezasahovala.

„Neviem prečo teraz a takto, ale dostal sa k zaklínadlu na prelomenie vášho puta,“ sypal zo seba. „Má Erin.“

„Odkiaľ to vieš?“

„Povedzme že mám svoje zdroje.“ Narovnal sa. Vlastne ho Carys varovala len pred pár minútami, keď si Erin šla po zbraň.

„Roky sa pokúšame nájsť spôsob na zlomenie puta a jemu sa to podarí len tak? Z ničoho nič?“ pochyboval Conor a ceril zuby. Isobel postrčil za seba, aby ju mohol chrániť.

Brian sa k nemu otočil. „Zaklínadlo bolo v Carmeninej knihe, v prastarom jazyku. Nerozumela mu. Až kým nestrávila rok v Juliusových celách a nespojila si súvislosti,“ vysvetlil mu. Potom pridal jedno nevinné klamstvo. „Umučil ju kvôli tomu na smrť.“

Conor zbledol. „Carmen je mŕtva?“

„Áno. Jej kniha je stratená. Niekomu ju dala, takže ju aspoň nemá Julius. To je všetko, čo viem.“

„A to ti máme veriť, že si riskoval svoju kožu, aby si nám priniesol novinky?“ postavila sa proti nemu Zoe, aby nevyzerala podozrivo.

Brian nedal ničím najavo, že ju pozná. „Julius je aj môj nepriateľ. A celkom by ma potešilo, keby na svojej strane nemal Pramatku.“

Desiatky upírov vyvalili oči.

Salvator zasyčal.

„Pramatku?“ nechápala Carolina a vykukla spoza napätého Kamala.

„Oni to nevedia?“ zarazil sa Brian.

Salvator zaklonil hlavu. Práve toto nepotreboval. „Chcela si ich rešpekt získať prirodzenou cestou,“ zavrčal. „Len nedávno sa začala kŕmiť.“

Nero, najviac vyvedený z miery, vystúpil vpred. „Erin je Pramatka? Skutočne?“

Kráľ nešťastne prikývol. „Vysvetlím vám to neskôr. Zistili sme to pri úteku do Londýna. Erin sa ani nedokáže ovládať.“ Pohľadom prepálil Briana. „Ako ju nájdem?“

Rozhodil rukami. „Odkiaľ to mám vedieť?“

„Zrazu nevieš všetko?“

Brian si s ťažkosťami zachovával pokoj. „Salvator, odhliadnuc od našich sporov, zamysli sa. Prišiel som ťa varovať, pretože jediný máš spojencov, mocných spojencov. Ja mám len moc. A je v záujme nás oboch, aby Julius nezískal Erin na svoju stranu. Násilím alebo inak.“

V tichu, ktoré nastalo, by bolo počuť aj padajúci špendlík.

Salvator škrípal zubami. Ak má Brian pravdu, Erin je v nebezpečenstve a nemá ju kto chrániť. Ak klame, vybral si na to sakra zlé miesto.

„Zoe?“ oslovil špiónku.

„Áno?“

„Odveď ho do... hosťovskej izby. A strážte ho, kým sa nerozhodnem čo s ním.“ A môže byť rád, že ho nešupol do cely.

Zoe na sekundu zaváhala, ale našťastie si to nikto nevšimol. Namierila na Briana dýku a on zagúľal očami.

„Môžem vám pomôcť,“ vyjednával.

„Prepáč ak o tom budem pochybovať,“ odsekol kráľ. „Odveďte ho!“

K Zoe sa pridal Oliver a Jason. Brian nemal na výber.

„Conor? Krv.“ Musí si overiť, či je to pravda. Ako do pekla získal Julius Erin? Majú predsa všetko strážené. Nemohol ju len tak uniesť.

Zúrivo si logol z pohára, ktorý mu prvý muž podal a hneď začal nadávať. „Do pekla!“

Jediný Damian mal odvahu ozvať sa. „Takže... záchrana Erin? Alebo Pramatky?“ Pretože sa zdá, že odteraz ju k Salvatorovi neviaže nič.

„Záchrana vašej budúcej kráľovnej!“ prskol. „Erin je moja a ten bastard Julius to čoskoro zistí tiež!“ Odhodil pohár. „Bosorky, prehľadajte svoje múdre knihy a pokúste sa nájsť čokoľvek, čo by nám pomohlo nájsť ju,“ začal vydávať príkazy.

Jasmine prikývla a s mobilom na uchu už oboznamovala tety so situáciou. Zamierila do domu po metlu.

„Casey, zavolaj valkýry. Povedz im, že viem o chlapovi, ktorý si zaslúži zmrzačenie a rád by som im doprial tú česť.“

Druhá bosorka tiež prikývla a nasledovala matku.

„Conor, požiadaj o pomoc vlkolakov. Jordana s Erin pracuje, mala by doraziť. A Nero?“

Veľkráľ mal v ruke mobil. „Moji agenti sú na ceste. Ďalší priletia z Verony prvým lietadlom.“

Vďačne prikývol. „Julius bude ľutovať, že jej skrivil čo i len vlások na hlave,“ predpovedal temne.

Shaye sa obzrela po ďalších ženách zamknutých v cele. Samozrejme, boli to tie isté zo spoločenskej izby. Nezdalo sa, že by sa súčasnou situáciou trápili, v skutočnosti medzi sebou priateľsky diskutovali.

Ako mohli pochádzať z rovnakej planéty ako ona? Bože, aká nočná mora. Je tu Brenna? Shaye naozaj potrebovala spojenca. Niekoho, kto s ňou bude zdieľať trápenie, kto ju udrží v pokoji. „Brenna,“ zvolala.

Dievča si ramenami predieralo cestu hustým davom. „Tu som.“

„Vďaka Bohu.“ Shaye ju odtiahla k najbližšiemu rohu. „Ako sa máš? Potrestal ťa Shivawn, že si sa pokúsila ujsť?“

„Ujsť,“ zvolala Tiffany nariekavo. Opierala sa o mreže. „Prosím, povedzte mi vy dve, že sa znovu nepokúšate ujsť. Aspoň nie teraz. Vari neviete, že ste mali počkať, kým všetci zaspia a až potom sa pokúsiť o útek? Tak to býva vo všetkých filmoch.“

„Každopádne aj tak nerozumiem, prečo by si chcela ujsť od Valeriana.“ Tmavovlasé dievča, ktoré opúšťalo Valerianovu izbu v tú prvú noc, sa pokojne zapojilo do rozhovoru. „Je úžasný.“

Áno, to je, pomyslela si Shaye, s rukami zaťatými po bokoch, keď ju prebodla žiarlivosť.

„Ja o ňom stále snívam,“ dodala žena, zasnene si povzdychnúc. „Spomína ma niekedy? Som Kathleen, len tak mimochodom.“

Shaye zaškrípala zubami, keď jej obrazy Valeriana a Kathleen – nahých a prepletených – stravovali myseľ. Táto žiarliaca vec pre ňu bola nová a ani presne nevedela, čo s ňou má robiť. „Nie. Nespomenul ťa.“

„Ach.“ Kathleen sklamane poklesli ramená. „Dúfajme, že sa ťa čoskoro nabaží. Naozaj, naozaj, naozaj ho chcem späť.“

„Čo ťa núti myslieť si, že sa ma vôbec niekedy nabaží?“ vyštekla. Nenávidela, že ju ovládol strach. Ako dlho vydrží Valerianov záujem? Ako dlho potrvá, kým jeho pohľad začne blúdiť hľadaním nejakej inej? Nejakej sladšej a povoľnejšej?

Kathleen pokrčila plecami. „Pokúsila si sa utiecť. Neverím, že by také správanie dokázal na dlho akceptovať. Dávam ti týždeň, nanajvýš dva.“

Shaye vykročila dopredu, ruky zaťaté, pripravená zaútočiť. Brenna ju popadla za ruky, mlčky jej prikazujúc zastať. „Žiadna šanca pre Kathleen,“ povedala chrapľavo jej priateľka.

Zhlboka si povzdychnúc, sa Shaye od tej zmienenej suky odvrátila. Chcela z tejto cely, preč od týchto žien.

Chcela ísť domov, byť sama – aj keď pri tej myšlienke pocítila dutú bolesť na hrudi.

Tá skupinka začala diskutovať o príchode nového nymfa, ešte krajšieho ako ostatní, vrátane Valeriana.

Tento nymf očividne rád kládol otázky a ženy dokázal priviesť k vyvrcholeniu len jediným pohľadom. Po chvíli mala Shaye toho bľabotania dosť. V krvi jej zúrivosť kypela ako tikajúca bomba, pripravená vybuchnúť.

Ak tu zostane, toto sa stane jej životom. Bude uväznená v cele vždy, keď bude hroziť boj. Jedného dňa na ňu Valerian zabudne, ako na ďalšie svoje víťazstvo. A po celý čas po ňom bude túžiť, pretože on je tým, kto prebudil jej túžby, ktoré kedysi tak hlboko pochovala.

Čo bude robiť, keď ho omrzí? Povedal, že sa to nestane, ale on nemôže predvídať budúcnosť. Jeho pozornosť môže jedného dňa upútať iná žena. Bol nymfa, napokon a to mu udávalo kurz.

Nemôžem mu dovoliť, zlomiť ma.

Každý človek, ktorého kedy milovala, ju opustil alebo sklamal. Ani jeden sa neobzrel späť. Nikto nechcel pracovať na vzťahu. Vedela to. Taktiež vedela, že ak nebude milovať, potom nebude zranená, keď sa všetko rozpadne.

Ale bola tu, podliehala Valerianovi a dávala mu viac zo seba samej ako kedy dala niekomu inému.

Jej prvý inštinkt bol správny. Potrebovala ho opustiť.

Rozhodnutá sa otočila k Brenne. „Toto je naša najlepšia šanca na útek,“ zašepkala. Bolesť, ktorá len pred chvíľou vzrástla v jej hrudi, ešte dramaticky zosilnela. Ignorujúc to, sa predklonila a skrútila prsty okolo mreží. „Si so mnou?“

V Brenninych rysoch zahrala nerozhodnosť. Zahryzla si do spodnej pery a pošúchala si ruky. Nakoniec prikývla, aj keď váhavo.

Tyče mreží boli hrubé a modré a žiarili, hrubé ako basebalová pálka a horúce na dotyk. Nie natoľko aby jej urobili pľuzgiere, ale dosť aby pálili. Zalomcovala nimi alebo sa o to aspoň pokúsila. Ani sa nepohli.

„Vieš ako Valerian zmenil tie mreže na hmlu?“ Ako hovorila, pokúsila sa nimi znovu zatriasť.

Brenna zavrtela hlavou.

Shaye si v hlave prehrala ako ju Valerian pobozkal. Jeho pery sa stretli s jej a vtlačil ju cez mreže. Ibaže tie tam vtedy neboli. Oni – čo? Zmizli? Oči sa jej rozšírili. Možno áno. Možno bol na to treba dotyk zvonku. Valerian nestlačil žiadny gombík, ani nepoužil žiadny kľúč. Jeho strážca sa jednoducho dotkol žiariacej mreže a tá zmizla.

Musela dosiahnuť, aby jeden zo strážcov siahol na mrežu. „Mám to!“ povedala Brenne a potom vykročila ku Kathleen. „Chceš sa ma zbaviť, takže mi musíš pomôcť.“ Vysvetlila žene, čo od nej chce.

Kathleen prižmúrila oči. „Takže máš v pláne opustiť Atlantídu? Navždy?“

Shaye v hrudi znovu zapulzoval oheň. „Áno.“

„V tom prípade ti pomôžem s radosťou.“ Kathleen si prebojovala cestu dopredu davu. Zovrela tyče, sladko sa usmiala a povedala, „Terran, dnes vyzeráš tak sladko. Mohla by som ťa zjesť.“

Zaškeril sa na ňu, v jeho očiach hladná túžba.

„Ty vyzeráš tiež dobre, Dylan,“ dodala Kathleen, hrajúc svoju úlohu dokonalo. „Tvoje svaly sú tak veľké. Môžem sa ich dotknúť?“

Obaja sa muži sa privliekli smerom k nej, akoby boli ťahaní za neviditeľný drôt, ale nesiahli na ňu.

Shaye držala svoju pozornosť rozdelenú medzi mužmi a mrežami, pripravená hneď skočiť.

Kathleen hrdelne zašepkala, „Môžem ti oliznúť krk, Dylan? Prosím. Musím ťa ochutnať.“

Ani mu nenapadlo, odoprieť jej to. „Samozrejme.“ Zovrel mreže a naklonil sa ku Kathleenine čakajúce pery.

V tej chvíli sa celá mreža zmenila na hmlu.

„Ja ťa chcem oliznúť tiež,“ počula Shaye, povedať aj iné ženy. Dievčatá postupovali dopredu mimo hmlu. Zrazu sa plazili všade po oboch strážcoch, úplne si nárokujúc ich pozornosť. Shaye ľahko a ticho vykĺzla z väzenia, Brenna vedľa nej. Samoľúbo sa usmiala, keď po špičkách vykĺzla z tejto časti jaskyne.

„Ženy, vráťte sa do cely. Vráťte sa do cely!“ Za teraz už prosíkajúcimi strážcami, ona a Brenna zabočili za roh.

Áno. Dokázali sme to! Sledujúc vírenie hmly, čoskoro prišli k portálu a opatrne sa k nemu priblížili. Víril a vlnil sa, jeho rôsolovitý stred bol vábivý. Shaye sa zachvela chladom – nie smútkom, uistila sa – ovinula okolo seba ruky.

„Nemôžem uveriť, že to bolo také jednoduché,“ povedala. Ale neurobila ďalší krok. Brenna neodpovedala.

Odtrhla svoju pozornosť od portálu a otočila sa k svojej spoločníčke v zločine – ktorá si stískala ruky, jej výraz zmučený.

„Čo sa deje?“

„Joachim ma potrebuje.“

Ach, blbosť. Nymfy poškodili ďalšiu. Toto teraz nepotrebovala. Ak Brenna cúvne… „Lieči sa dobre. Sama si to vravela.“

Brenna si zahryzla do pery. Možno z nervozity, ale robila to často. „Shivawn je sladký.“

Ostro sa nadýchnuc, Shaye si vošla rukou do vlasov. „Skutočne tu chceš zostať?“

Brenna najskôr nevravela nič, ale potom pomaly prikývla. „Myslím, že áno. Myslela som si, že odídem, ale teraz…“

„A čo ten malý milostný trojuholník, ktorý ťa tak desí?“

Jej líca sa sfarbili do ružova. „Radšej zostanem ako by som mala odísť.“

Skvelé. Fakt skvelé. „Fajn. Zostaň.“ Shaye sa zamračila a pozrela na portál. Predtým sa bála, nechcela tam vstúpiť sama. Utopí sa, povedal jej Valerian. Pomyslenie na vstup s Brennou jej dodávalo odvahu. Boli by s vlnami oceánu bojovali spolu. Teraz, keď tam mala vstúpiť úplne sama…

Natiahla ruku, ale zarazila sa skôr, ako sa skutočne dotkla portálu. Raz som to už prežila. Prežijem to znovu. Som dobrá plavkyňa. Môžem kopať celú cestu na povrch. Prikývla, dodávajúc si guráž. Bojovať s oceánom, bude lepšie ako zostať tu. Však? Bože, v hrudi ju bolelo.

Pomaly postúpila dopredu. Skoro… tam… trhla sebou späť, znova sa zastaviac tesne pred kontaktom. Namrzeným pohľadom šľahla po Brenne. Dievča ju starostlivo sledovalo. „Neviem prečo váham. Chcela som odísť už od chvíle, čo som sa sem dostala. Valerian to vie.“

Brenna s pochopením prikývla.

Do čerta. Valerian môže byť zranený alebo zabitý počas boja s drakmi a ona by sa to nikdy nedozvedela. Už by ho nikdy nevidela. „Ak sa zraní,“ povedala, „obviažeš ho?“

Brenna jej dala ďalšie prikývnutie.

Mala by mať z toho radosť, ale nemala. Nechcela, aby sa ho Brenna dotýkala, dokonca ani ako doktorka. Čo to so mnou je? Zostať tu je hlúpe. Na chvíľu by jej Valerian patril, ale čoskoro by ju posunul svojim mužom, tak ako to urobil s ostatnými.

„Odísť je to najlepšie.“ Narovnala ramená, nadvihla bradu – nervózny krok, príde o veľa, uvedomila si. Zozbierala v sebe odhodlanie a znovu sa načiahla. Ruka sa jej začala triasť a to chvenie sa prenieslo do celého tela.

Au, au, au. V hrudi jej teraz búšilo tak silno, takmer ju to trhalo vo dvoje.

Čo ti bráni? Čo ak ťa chce navždy, tak ako to povedal? Znehybnela.Čo ak ťa miluje?

Srdce sa jej pri tej myšlienke zatrepotalo. Neverím v lásku, pripomenula si. Láska bola pre ľudí ako sú jej rodičia, ktorí potrebovali ospravedlnenie pre ich bláznivé, sebecké činy. Láska v jej živote nemala miesto. Láska vysávala… Láska…

Bola tak krásna, keď prichádzala od Valeriana.

Shaye nadvihla ruky a hlavu sklonila do čakajúcich dlaní. „Nie som pripravená, opustiť ťa,“ pripustila zlomene.

Brenna ju poklepala na rameno.

Rukou si pretrela oči a vyšiel z nej ťažký povzdych. „Počula si Kathleen. Budem mu po chuti ešte tak týždeň. Som taká hlúpa, keď zostávam.“

„Strach?“

Že ho stratí? „Áno.“

„Čas premôže tvoj strach. Čas pre mňa urobí to isté.“

„Áno.“ Ale ona sa môže utešovať myšlienkou, že tu nemusí zostať navždy. Mohla by si dopriať ešte niekoľko dní s Valerianom. Mohla by ho spoznať trochu viac, možno dokončiť, čo začali v jeho izbe. Keby sa k nej správal zle, dobre, teraz vedela, kde nájsť portál.

Z väzňa k ochotnému hosťovi, zamyslela sa. Zhnusene si odfrkla a odvrátila sa od hmlou zahaleného portálu. Znenazdajky bolesť z jej hrude zmizla.

„Nechcem sa vrátiť do cely,“ povedala. „A ty?“

„Nie.“

„Ale nemôžeme ísť do paláca.“ Valerian ju prosil, aby zostala tu dolu, tak to urobí. Nechcela ho rozptyľovať a tým ho vystaviť zbytočnému nebezpečenstvu. Ani sa nechcela náhodou vrhnúť nepriateľovi do rúk a dať im tak výhodu.

Ale túžba mu pomôcť, dokonca ho chrániť, bola silná. Ignorujúc to, bolo takmer prekliato nemožné.

Povzdychla si, viedla Brennu jaskyňou do menšej jaskyne vedľa cely. „Môžeme zostať tu.“ Stráže ich nezačujú cez príliš hlasno kvapkajúcu vodu a nemohli ani opustiť ostatné ženy – ak vôbec zbadali, že sú s Brennou preč. Valerian dostane pekné prekvapenie, keď sa po ňu vráti a ona nebude v cele. Naštvať ho, jej ale trošku nadvihlo kútiky pier do úsmevu.

Ak prežije.

Úsmev sa vytratil.

Ako čas ubiehal mučivo pomaly, študovala steny jaskyne, aby sa rozptýlila. Prstami začala obkresľovať obrázky na nich. „Pekné, však?“ Niečo upútalo jej pohľad a preskúmala to bližšie. Keď si uvedomila, že obrázky rozprávajú príbeh, pokynula priateľke. „Brenna, poď sa pozrieť na toto.“

Prvý obrázok ukazoval skupinu… bohov? Sedeli vysoko nad pustým svetom, hľadeli dolu naň. Druhá výjav ukazoval svet zaplnený hroznými netvormi stvorenými z krvi a zmesi štyroch elementov. V treťom boli bytosti vhodené do tajného väzenia. Videla portál – ten portál. Vlastne dva rovnaké.

Kresby postupovali ďalej, ukazovali tvorov, ako sa prispôsobujú novej zemi. Ale hneď nasledujúci výjav ukazoval armádu dupotajúcu cez jeden z portálov a vraždiacu všetko, čo im prišlo do cesty.

Ľudia? Niesli meče a strelné zbrane, akási kombinácia minulosti a budúcnosti. Možno mali do tej zeme vpochodovať dve rozdielne vojská. Niekoľko z obludných rás povstalo na odvetu a zničili nepriateľskú armádu.

„Desivé,“ povedala Brenna.

„Áno.“ Aké násilné miesto Atlantída bola. Naozaj chcela zostať, čo i len na chvíľu? Do mysle jej vkĺzla Valerianova tvár, pripomínajúc jej, ako presne vyzeral pripravený na ňu, chystajúc sa do nej vstúpiť. Vlasy mu v neporiadky padali na mocné ramená. Oči žiarili túžbou.

Áno, pomyslela si, chcela zostať. Aj napriek násiliu, napriek okolnostiam, chcela zostať s Valerianom.

Na chvíľu, pripomenula si. Len na chvíľu. Okrem toho, páčilo sa jej Vonkajšie mesto.

Kútikom oka zachytila zvláštne zoskupenie skál v neďalekej stene. „Čo to môže byť?“ spýtala sa, ukazujúc na to.

Brenna zvraštila čelo a pohla sa dopredu.

Shaye s ňou držala krok. Čím bližšie k tomu prišli, tým viac vzduch chladol. Po chrbte jej prebehlo mrazenie. Keď tam konečne došli, uvedomila si, že to bol nejaký otvor, vchod. Pozrela na Brennu.

„Mali by sme?“

„Nie som si istá.“

So srdcom búšiacim o preteky, Shaye postúpila dopredu a našla sa na okraji ďalšieho väzenia. Začula ozvenu krokov a uši sa jej napli. Koho mal Valerian vo vnútri?

Prvý deň čo vstúpila do jaskyne, spomenula si, že s jedným zo svojich mužov preberal akýchsi „väzňov“. Prehnala sa ňou zvedavosť a pomaly nakukla spoza roh. Rozšírili sa jej oči. Vo vnútri cely bolo niekoľko obrovských bojovníkov. Nevyzerali ako nymfy, chýbalo okolo nich to neustále ovzdušie surovej sexuality. Títo bojovníci boli tmaví a silní, očividne mladí a všetci mali zlaté, žiariace oči.

Jeden z nich si ju všimol a ona sebou s lapaním po dychu trhla dozadu.

„Ty,“ povedal muž. „Pusť nás von. Prosím.“

Doprovodil veselou Withering k hlavním dveřím a pomalu šel zpět k autu, když se najednou chodník změnil na lepidlo (nebo to tak bylo cítit), a on rychle uvíznul.

„Nechte toho, vy dvě!“ řekl nahlas, bojující, aby se vysvobodil.

Scornful a Derisive na něj hleděly dolů z jejich domku na stromě. Město vědělo, že děvčata jsou na to už dost stará, ale také vědělo, že to je místo, kam se trojčata (když to byla trojčata) vzdalovala, aby pracovala na jejich ďábelských plánech.

„Raději vysvětluj,“ řekla Scornful. „A to hned, dřív než chodník skončí na tvojí hlavě.“

„Unnnf!“ odpověděl. „Nnnnfff! Mmmmfff!“ Jedna noha se pohnula o skoro celá dva centimetry.

„Tak mluv,“ dodala Derisive.

„Hleďte – nnf! – si – mmff! – svých – nnnff! – zatracených – argh! – věcí,“ řekl.

„Naše sestra je naše věc. Může vypadat jako žhavá dospělá, ale je trošku naivní v některých směrech, jako by sis toho nevšimnul.“

Jeho nohy se pohybovaly už trošku snadněji. „Nemůžete – nnnf! – kouzlit – rrrgghh! – mohly jste, když – uurrgg! – jste byla trojčata.“

„Můžeme udělat dost,“ řekla Scornful krátce a on poznal, že ťal do živého. Zajímalo ho, co se stalo s kouzelnou mocí Withering. Vyšla ze cviku, pravděpodobně, během těch let bojů. „Takže co s ní děláš?“

„To není vaše – ha! – starost.“ Jedna noha byla volná. Začal pracovat na té druhé.

„To tedy je! Proto ses vrátil do Mysterie? Skórovat u nového děvčete?“

„Ne. A to není vaše věc.“

„Můžeme udělat mnohem víc, než tě jen uvěznit po kotníky v cementu,“ pohrozila Derisive.

„Myslíš, že nevím? Ale to, co je mezi vaší sestrou a mnou, je soukromé.“

„Hádám, že nelíbá a nevypráví,“ řekla Scornful své sestře.

„Pravděpodobně ano, kdo potřebuje zvracet po tak dobré večeři, co mamka uvařila?“

Kleknul si, aby mohl lépe zatáhnout za svou levou nohu. „Vy dvě jste nebezpečné.“

„Řekni nám něco, co jsme ještě neslyšely od té doby, co nám byly dva. Hele, jediné, co chceme vědět, je, jestli se tu tentokrát hodláš zdržet.“

„Tentokrát?“

„Vyhledaly jsme si tě v archivu. Celá tvoje rodina se sebrala a odešla, když jsi byl dítě. Teď jsi zpět a točíš se kolem naší sestry. Takže máš dlouhodobý zájem, nebo se chceš jen pobavit předtím, než zmizíš?“

„Já – už – nikdy – znovu – neodejdu. Zatraceně, to jste ten chodník proměnily na gumový cement?“

„Oh.“

„Huh,“ dodala Scornful. „Nikdy znovu neodejdeš?“

Dočasně upustil od svých snah uniknout. „Vrátil jsem se, protože jsem si myslel, že se Mysterie dostala do mé krve. Na světě není žádné takové místo, děcka, ale hádám, že tohle víte.“

„Takže?“ zeptaly se najednou.

„Takže. Vaše sestra dospěla v pěti sekundách a já jsem tu teď pro ni. Vždy tu pro ni budu. Snažím se ji přimět, aby zůstala. Snažím se, aby chvíli odpočívala, a ne aby byla neustále připravená k boji. Teď mě dostaňte z tohohle humusu!“

Děvčata stejně zagestikulovala, jako by tahala za neviditelnou karamelu, a jeho noha byla volná a chodník zase pevný. Málem přepadl na záda, ale v pravý čas se zase narovnal.

„Myslím, že takhle to je v pořádku,“ řekla Scornful.

„Nemůžeme na ni dohlížet dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu,“ dodala Derisive.

„Je to tak milé, mít vaše svolení,“ vyštěknul.

„Nic si nenalhávej, Thade. Potřeboval jsi naše svolení. Pokud se ti tedy nelíbí myšlenka, že bys uvíznul v každém chodníku, silnici a linoleu, který leží odtud ke střelnici.“

„Oh, a Thade?“ dodala Scornful sladce, jak se řítil po chodníku. „Zlom jí srdce, a my ti zlomíme páteř.“

„Mezi dalšími věcmi,“ dodala Derisive.

Bezva, pomyslel si, když nastupoval do auta, náctiletí vyděrači. Přesně to, co město potřebovalo.

Probudila ji spalující bolest. Olivia pomalu otevřela oči. Viděla zamlženě, jako by jí někdo potřísnil zrak olejem. Ale pak, kousek po kousku mlha ustoupila. Oteklé oči ji pálily, ale viděla natolik jasně, aby poznala, že je stále ve skladu, i když v jiné místnosti. Ležela na nemocničním lůžku, její zlomená ruka nebyla v sádře, jak si všimla, ale byla zavěšená na manžetě nad lůžkem. „Lysandere?“ bylo to čisté utrpení vyslovit pár slabik. Slzy jí kvůli bolesti stékaly po tváři. Nedostala žádnou odpověď. A tak to zkusila znovu. „Lysandere?“

Neozval se.

Byl pryč. Nikdy by jí záměrně neignoroval, takový on nebyl. Křičel by na ni ještě víc, než předtím, ale v téhle chvíli by to uvítala. Byla sama a měla strach.

Ne, nebyla sama, když si to uvědomila, rozhlédla se lépe po místnosti. Vedle ní ležel na lůžku muž. Neznala ho. Byl mladý, okolo dvaceti let, byl pokryt modřinami a pod očima měl temné stíny. Jeho tváře byly oteklé a vypadal jako by měl žloutenku.

Pozoroval ji.

Když si uvědomil, že ho přistihla, začervenal se a řekl: „Uh...ahoj. Jsem rád, že jsi vzhůru. Jmenuji se Dominik.“

„Olivia,“ odpověděla automaticky. Au. Bolest se zhoršila.

„Mluvíš hrozně,“ řekl lítostivě a provinile. „My bychom měli být ti dobří, víš? Stefano mi řekl, že jsi přítelkyně Vzteku, ale mně je to jedno. Nikdy ti neměli takhle ublížit. Žádný člověk si nezaslouží takovouto bolest.“

Nemusela se ani ptát koho tím „my“ myslel. Lovci. Její pohled sklouzl přes chlapcovo tělo, kontrolovala jeho zranění. Byl bez košile, obvaz měl kolem pasu. Obvaz byl posetý zaschlou krví. Měl na sobě pár volných kalhot. „Bolí… tě to?“

Nezdálo se, že by ji slyšel, byl příliš ztracen ve vlastních myšlenkách. „Řekli mi, že náš vůdce je taky démon.“ Jak ho poslední slova opustila, začal kašlat. Kašlal tak silně, že plival krev. Když se konečně uklidnil, dodal: „Měl jsem jim věřit. Po tom, co se ti stalo, musím jim teď věřit.“

Komu? Lordům? Nemohla vycítit lež v jeho hlase, ale nemohla ani vycítit pravdu. Ať tak či onak, věděla, hluboko v kostech, že nebude žít o mnoho déle. Nesnášela, že zemře takhle, tady. Ale nejspíš se to stane.

Ne, ne, takhle nesměla myslet. Byla nositelem radosti a záleželo jí na jejích svěřencích, to ale neznamenalo, že byla bezmocná. Odolala pekelným ohňům. Vydržela, když jí démoni utrhli křídla. Unikal z Pekla, mohla by uniknout i od Lovců.

Dominik se posadil a trochu zakolísal, protřel si oči, poté přehodil nohy přes okraj matrace a vstal.

„Opatrně,“ podařilo se jí zaskřehotat.

Opět to vypadlo, že ji nevnímá. „Lovci mě našli na ulici. Byl jsem zloděj a děvka, a oni mi řekli, že to není moje vina.“ V jeho hlase byl slyšet stud a lítost. „Řekli mi, že to byla jejich vina. Lordů. Prý se démon Porážky živil na mém trápení. Věřil jsem jim, protože to bylo jednodušší, nežli obviňovat sám sebe.“

„Lhali ti,“ řekla. Svěřil se jí s jeho těžkým životem a ona musela potlačit pláč. Smrt jí nikdy nevadila. Nikdy předtím. Ale nesnesla neštěstí nevinných lidí. Ten kluk, protože to je to, čím byl, měl mít možnost žít dlouhý a šťastný život. Místo toho se utápěl ve smutku a lítosti.

Udělal jeden vratký krok, pak dva, pomalu postupoval kolem své postele a blížil se k její. „Já vím, že lhali. Teď si to uvědomuji. Lordi mi zachránili život. Nechtěli, ale udělali to. To Porážka mě zachránil a v jeho očích byl soucit. Viděl jsem to. Zlo přeci necítí soucit, ne?“

„Ne.“

„Studoval jsem ho, víš? Více než ostatní Lordy. Chtěl jsem ho zabít, ale on mě zachránil. A Stefano, to co ti udělal...“ Dominik potřásl hlavou a zamračil se. „Zbil bezbrannou ženu bez lítosti nebo soucitu. Galen byl naštvaný, když to zjistil, ale anděl nijak Stefana nepotrestal za to, co udělal.“

Galen, byl naštvaný kvůli tomu, jak špatně s ní zacházeli? To bylo velice překvapující.

Když k ní Dominik konečně dorazil, usmál se na ni, jeho úsměv byl smutný a šťastný zároveň. „Ty bastardy nikdy nenapadlo, že bych ti mohl pomoct.“ Sáhl si do kapsy kalhot a vytáhl tenký proužek kovu. „Mýlili se. Za ta léta jsem se naučil být vždy připraven na všechno.“

Její oči se rozšířily překvapením, když začal pracovat na manžetě, která držela její zápěstí. Znovu jí do paže vystřelila bolest. Ta bolest byla nesnesitelná, málem ji poslala zpět do černé prázdnoty. Naštěstí kovová pouta spadla předtím, než se mohla poddat bolesti.

„Děkuji.“

Přikývl. „Máme deset minut. Víc ne. Někdo nás může přijít zkontrolovat.“ Pomohl jí posadit se. „Měl jsem zavolat Galena, až se probudíš. Samozřejmě to neudělám.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „U dveří zahneme doleva. Projdeme kolem všech ostatních dveří, a budeme doufat, že si nás nikdo nevšimne. Budu tě chránit. Máme jen málo zdravotnického personálu, ale když si uvědomí, že jsi volná, nebudou váhat a zastřelí tě.“

Olivia váhavě položila levou nohu na podlahu, potom pravou. Neupadla. Úlevně si povzdechla.

„Nemohu odejít bez Pláště,“ řekla. „Kde je-“

„Musíš. Galen ho má celou dobu u sebe. Není jiná možnost, jak ho získat, aniž bys okolo něj musela projít a když tě zahlédne? Nepřežiješ to, co ti udělá.“

Dominic měl pravdu. Neměla sílu porazit Galena. Ale nemohla nechat Plášť v jeho rukách. Mohl by se ho zmocnit někdo jiný. A pokud na to přijde Galen, nemusel by být… shovívavý s touto osobou.

„Pojď,“ řekl Dominic, rukou ji přidržoval okolo pasu a vedl ji ke dveřím.

„Kde je teď Galen?“

„Ach ne. Moc dobře vím, na co myslíš, ale už jsem ti to říkal. Nemůžeme se o to pokoušet. Nejde to.“

„Musím to zkusit,“ řekla odhodlaně.

Pro uklidnění na chvíli zavřel oči. Cítila, jak mu srdce buší proti žebrům, příliš rychle a tvrdě. „Je tady. Čeká. A je velice netrpělivý,“ hořce se zasmál. „Snažil jsem se tě probudit dřív, ale byla jsi úplně mimo.“

Pokud by utekla, Galen by se přemístil někam do bezpečí z tohoto skladu, protože by věděl, že by navedla Lordy na jeho stopu. Našla ho a nechtěla to hned vzdávat.

„Chci, aby si odešel beze mě,“ řekla. Vychrlila na něj popis cesty k Pevnosti. „Lordi si pro tebe přijdou, jakmile se dostaneš na kopec. Ptej se na Aerona a řekni mu-“

„Ne.“ Dominik zavrtěl hlavou. „Kolikrát ti to mám ještě říkat? Nemůžeš porazit Galena. Zabije tě dřív, než se k Plášti vůbec přiblížíš. Tak jako tak, umírám, a je jedno, kam půjdu. Ale ty… ne,“ řekl znovu. „Nemůžu tě to nechat udělat. Nemůžu zemřít s vědomím, že jsem neudělal nic, abych ti pomohl.“

Otevřela ústa, aby protestovala. Chtěla říct něco, čím by ho přesvědčila, aby udělal to, co chce, ale rychle se přibližující kroky a vzdálený výkřik ji zastavily.

Dominic ztuhl. „Vrátil se, aby tě zkontroloval,“ zašeptal zděšeně. „Do hajzlu. Do prdele.“ Pak ji odtáhl ke dveřím a přitiskl ji ke zdi, ukryl se vedle ní, když se dveře otevřely.

„Nemohu odejít bez Pláště. Prostě nemůžu.“

Dominic opět zavřel oči, jako kdyby zvažoval své možnosti. Trvalo to jen vteřinu, možná dvě, ale zdálo se to jako věčnost. Když znovu otevřel oči, jeho pohled byl odhodlaný, více než kdy u koho viděla.

„Plášť bude mít v kapse. Když se látka přeloží, tak se zmenší. Má šedou barvu a je velice měkký. Vezmi ho a uteč. Neohlížej se. Jen utíkej. Dobře?“

Stejně jako jeho srdce, i její prudce bušilo proti žebrům. Pot jí stékal po tváři a její končetiny se třásly vyčerpání, v ústech měla sucho. „A co ty?“ Tvrdil, že je připraven zemřít, ale ona nebyla připravena něco takového sledovat. Byl to hezký kluk, který viděl příliš mnoho špatných věcí ve svém krátkém životě. Zasloužil si žít šťastně, až do smrti.

„Zabavím Galena. Jasný?“ Sáhl si za pás kalhot a vytáhl čepel. Klouby mu zbělely, jak pevně svíral jílec. „Dostaň se k němu, vezmi Plášť a utíkej.“

Musela se dostat do jeho kapsy. Galen měl na sobě hábit stejně tak jako Olivia, takže věděla, že tam jsou tři kapsy. Dvě na pravé straně a jeden na levé straně. Nemyslela si, že by zvládla prohledat všechny tři najednou. Přesto řekla: „Dobře,“ a modlila se, aby si vybrala správně.

Dveře se otevřely a Galen vešel dovnitř. Zastavil se ve středu místnosti, otočil hlavu doleva a pak doprava, aby si prohlédl místnost a zjistil, že lehátka jsou prázdná. Potichu se k němu přiblížila a posunula ruce dolů, podél jeho boků a vsunula je do dvou kapes. Zaklel a snažil se ji odstrčit. Možná ji Lysander pomáhal, po tom všem, protože Galen neuspěl. Její zlomená ruka pulzovala, prsty měla oteklé a pomalu reagovaly na její příkazy, ale popadla všechno, čeho se dotkla, otočila se a rozběhla. Prostě běžela. Přesně tak, jak si Dominik přál. Hrubé prsty se jí zaryly do vlasů a trhly s ní, ale ona byla v pohybu a běžela dál.

Minula dveře, na půl očekávala, že ji zastaví tvrdé ruce, usadí se na jejích ramenou a vtáhnou ji zpět, nebo se jí opět pokusí chytit za vlasy, ale to se nestalo. Místo toho uslyšela křik, řev bolesti a věděla, že Dominik právě bodl Galena. Ale takové zranění ho neudrží dlouho mimo hru.

Z dalších místností začalo vybíhat několik mužů a rozběhli se do chodby. Když se jejich zmatené pohledy zastavily na ní, zpanikařila a zvýšila svou rychlost. Podívala se dolů do svých dlaní. V její ruce byl čtvercový kousek šedé hmoty.

Ulevilo se jí a byla vzrušená. Dokázala to. Olivia upustila všechno ostatní, co vytáhla z kapes a nechala si jen šedou látku. Nedávala pozor a narazila do pevné zdi svalů.

Byla vyvedená z míry, neublížil jí, ale při nárazu jí vypadla z rukou látka a skončil na zemi. Oba dva se sehnuli, aby látku zachytili. Ale ona byla rychlejší, ovinula si Plášť kolem ramen. V jednu chvíli viděla své nohy a v další nic. Nemohla strachem ani dýchat a tak byla zticha. Všichni muži se otočili, zamračili se a začali ji hledat. Vytáhli pistole a stříleli na místo, kde stála, ale ona už tam nebyla. Přitiskla se ke zdi, muži okolo ní pobíhali a křičeli o pomoc.

Galen vyletěl ven z místnosti, krev mu volně stékala po břichu. Mračil se a Olivia se modlila, aby byl ještě Dominik naživu.

„Kam šla?“ Zeptal se.

„Nevím.“

„Prostě zmizela.“

Galen si přejel jazykem přes zuby. Odhodil Dominika, kterého svíral, marně se snažil nadechnout. „Nemohla se dostat daleko. Je zraněná. Rozdělte se a běžte směrem k Pevnosti démonů. Určitě tam směřuje. Pokud budete mít pocit, že je s vámi něco, co tam být nemá, střílejte. Pokud uslyšíte ženu lapat po dechu, ale žádnou neuvidíte, střílejte. Chápete? Už si nebudeme pěkně hrát. Ona má něco, co patří mně. Ještě se nemohla dostat na kopec před Pevností. Lordi by nás spatřili a na to ještě nejsme připraveni.“

Zaznělo sborové „ano“ a pak už byli muži pryč.

Galen zůstal na místě a skřípal zlověstně zuby, zhluboka dýchal. Olivia se ani neodvážila nadechnout, prostě zadržovala dech a čekala. Nakonec vyrazil za svými muži a ona osaměla. Po špičkách se pohybovala kupředu a položila prsty na Dominikův krk. Žádný puls. Její brada se třásla, a slzy se jí opět tlačily do očí. Byl připraven zemřít, kdyby ji chytili, ale jeho smrt jí lámala srdce. Nikdy nepoznal štěstí nebo radost. Měl tento pocit poznat.

Pomodlí se za jeho duši. Později. Nikomu nepomůžeš, pokud zemřeš. Olivia stála na místě, slzy jí stékaly po tvářích jako déšť. Sotva viděla před sebe, ale klopýtla dopředu a vydala se stejnou cestou jako Galen. Chodba vedla do prázdného prostoru, ale za ním byly zavřené dveře. Východ? Pravděpodobně. Skulina mezi dvojitými dveřmi odhalila proud slunečního světla.

Polkla, natáhla nezraněnou ruku a tlačila na dveře, dokud se neotevřely. Okamžitě ji obklopil teplý vzduch. Nad parkovištěm svítilo slunce. Příliš jasně pro její citlivé vidění. Přesto zamrkala proti paprskům, když se vlekla dál.

Dokud jí Galen s úsměvem nezastoupil cestu. Jeho křídla byla doširoka roztažená a on se pohyboval příliš rychle, než aby mu dokázala utéct. Odskočila od něj a hnala se dozadu, narazila na kovovou stěnu skladu. Náraz ji šokoval a s bolestivým povzdechem sklouzla po kovové zdi, až na štěrkovou zem.

„Myslel jsem si, že zůstaneš, aby si zkontrolovala toho chlapce,“ řekl s úšklebkem. „Tvoji přátele způsobili jeho smrt, a přesto se k nim chceš vrátit. Takové zklamání. Jsi tak předvídatelná.“

Bastard!

Vrhl se na zeď, a Olivia mu uhnula z cesty a tak Galen narazil do zdi. Vyškrábala se na nohy a dávala si pozor, aby nadělala co nejméně hluku. Galen vztekle bouchl do zdi budovy.

Narovnal se. „Na tom nezáleží. Vidím tvoje stopy. Je to jen otázka času, než tě dostanu.“

Díky za upozornění. Kličkovala doleva, doprava, snažila se nepřetržitě pohybovat, hledala cestu do bezpečí. Ale uvítala jí jen špína a štěrk. Což znamenalo, že ať vstoupila kamkoliv zanechala za sebou stopy. A on je viděl. Pronásledoval jí.

„Uteč mi a já půjdu po Aeronovi. Useknu mu hlavu, zatímco ty se na to budeš bezmocně dívat.“ Posmíval se jí a snažil se jí udržet na jednom místě, aby k ní měl lepší přístup.

Pomalu se o malý kousek posunula dozadu. Galen jí stále následoval. Podívala se přes rameno. O sto yardů dál byla silnice a mnoho dalších budov. Lovci nejspíš vybrali tohle místo, protože předpokládali, že zde dobře ukryjí své zajatce. Ale jistě nepočítali s tím, že se jejich zajatci skryjí před nimi. Jediné co musela udělat, bylo dostat se tam, a pak bude v bezpečí. Nebude schopný ji tam najít.

Jenže ona měla problém: Byl příliš rychlý a ona zraněná. Kdyby běžela, mohl by ji chytit. Ale stálo jí to za to riziko. Z posledních sil se otočila a sprintovala vpřed. Uslyšela praskání štěrku a věděla, že Galen je těsně za ní. Celé její tělo vykřiklo na protest bolestí. Pokaždé když položila jednu nohu před druhou, ale to jen zvyšovalo její rychlost. Téměř se jí to podařilo… Galen sevřel Plášť a trhl. Látka se roztrhla a jeho ruce se okolo ní pevně sevřely. Vrazili do skupiny chodců. Dva z nich padli na zem. Její ramena a paže byly odhalené kvůli strženému Plášti. Lapala po dechu, rychle se znovu zabalila do Pláště a přitiskla se k nejbližší zdi. Hodila hrst kamení do vzduchu. Bum, bum, bum. Galen se prudce otočil směrem od ní a jí svitla naděje, když odešel.

Tak to bylo těsné. Měla velice blízko ke špatnému konci. Ale zvládla to.

Ztěžka dýchala, pálilo jí v krku a plíce jí hořely. Pot jí stékal po tvářích a nejspíš nevoněla zrovna vábivě. Její končetiny se opět roztřásly námahou. Bohužel nemohla jít do Pevnosti. Galenovi muži již určitě obklopují celý prostor okolo Pevnosti, dostali se tam, když si s ní Galen hrál. Nemohla zavolat Aeronovi, aby jí vyzvedl, protože neznala jeho číslo.

Musela něco dělat, musela někam jít, tady zůstat nemohla. Odrazila se od zdi, hnala se dopředu, obešla několik rohů, ztratila se v davu a uličky jí splývaly jedna do druhé. Nakonec zahlédla prázdnou tmavou uličku a posadila se. Což byla velká chyba. Věděla, že už se nedokáže znovu zvednout. Její svaly pálily a ztuhly, každý nádech jí stál cennou energii a vyčerpával jí.

„Lysandere,“ zašeptala. A čekala.

Opět nedostala žádnou odpověď. Znovu byla sama. Což byla strašná představa. Nevybrala si zrovna nejlepší místo pro úkryt. Někdo mohl zakopnout o její neviditelné nohy. A navíc, Lovci jistě budou prohledávat všechny uličky, až jim dojde, že nezamířila k Pevnosti. Ale…

Měla bych si na chvilku odpočinout a zavřít oči, pomyslela si. Jen na chvíli. Popadnout dech. A pak se zvedne a dá se znovu do pohybu. Až na to, že musela usnout, protože když konečně otevřela oči, stále nebyla schopna pohybu, viděla, že slunce zapadlo a zářil měsíc.

Bolest neustupovala, její odhodlání se vypařilo. Nemohla. Nemohla jít dál. Vítala nadcházející smrt. Nechtěla s ní bojovat. Ona by-

„Olivie,“ řekl mužský hlas a překvapil ji. „No tak, zlatíčko. Vím, že jsi tady. Stopa tvé duše tady končí, ale já tě nemůžu vidět.“ O vteřinu později se objevila postava.

Lucien. Poznala ho a věděla, že vidí démona Smrti. Jak vhodné. Mohl doprovod její duši-

„Nechci ti ublížit. Chci ti pomoct. Aeron tě hledá.“

Aeron. Smrt mohla počkat. S třesoucí se rukou, cítila jako by se pokoušela pohnout skálou, vztáhla ruku a shrnula si Plášť z ramen. „J-Já jsem tu.“

Lucien vykulil oči, když se najednou objevila. „Ach, miláčku. Je mi to moc líto. Vše bude v-“ Zavrtěl hlavou. „Není čas na vysvětlování toho, co se děje. Cítím duši ve skladu, kde tě mučili a musím ho doprovodit na onen svět.“

„Jmenuje se Dominik,“ řekla slabě. „Zachránil mě. Zacházej s ním dobře, prosím.“

„Budu.“ Lucien zmizel.

Složila Plášť, jak nejlépe jí to zrovna šlo, a čekala, až se znovu objeví Lucien, ale společně s ním se objevil i Aeron.

Všechny ostatní myšlenky se jí vytratily. Aeron. Nečekala ho, ale byla za něj ráda. „Myslel jsem, že jsi... duše...“

„Musím jít. Uvidíme se v Pevnosti,“ řekl Lucien a opět zmizel.

„Oh, baby,“ řekl jemně Aeron, když se přikrčil vedle ní. I přes jeho jemný hlas, slyšela jeho obavy a zuřivost. Ale byl tady, byl po předchozí bitvě v bezpečí a v pořádku. „Co ti to udělali?“

Stejně jako Lucien, neměla čas na vysvětlování. „Jsou tady, hledají mě. Myslí si, že mířím k Pevnosti.“

Okamžitě ztuhl, jeho pohled prozkoumal oblast. „Nikdo kromě nás tu není. Jsi v bezpečí. Zavolám Torinovi a varuju ho o tom, co se děje. Každý, kdo by se pokoušel k nám dostat, bude potrestán ještě dřív, než se mu to povede.“ Vytáhl lahvičku a přidržel ji u jejích rtů. „Pij, baby, pij.“

Zavrtěla hlavou. Nemohl něco tak cenného vyplýtvat na ní. Brzy odejde domů a-

Otevřel jí rty a sám jí naklonil lahvičku. Chladná kapalina jí sklouzla do krku, dal jí víc než doušek, chladivá kapalina se jí příjemně usadila v žaludku. Během několika vteřin voda obnovila její síly a uklidnila jí. Bolest jí úplně opustila a ona místo toho cítila jen chladivé potěšení.

On byl tak tvrdohlavý! „Neměl jsi mi dát tolik.“ Dokonce i její hrdlo se zahojilo, slova jí hladce splývala ze rtů.

„Dal bych ti klidně všechno.“

To bylo tak sladké prohlášení. Sladké a špatné. Nechtěla od něj slyšet takové věci. Teď ne. Bude to tak pro ni mnohem těžší. „Jak jsi mě našel?“

Jeho oči se zúžily. „Věděl jsem, že bys neodešla bez rozloučení, takže jsem Luciena požádal, aby našel tvojí duši. Což znamená, že viděl, kde se nacházíš a vzal mě sem za tebou. Nikdy si neodpustím, jak dlouho nám trvalo, než jsme tě našli. A zabiju toho zasranýho parchanta Galena, i kdyby to byla poslední věc, kterou udělám-“

„Aerone,“ přerušila ho. Nechtěla, aby kvůli ní riskoval. „Prostě mě drž.“

Ovinul svoje paže okolo ní a přitiskl si ji k hrudi. „Až se vrátíme domů, řekneš mi všechno, co ti udělali. A začneš tím, co ti provedli démoni předtím,“ s každým slovem jeho hlas ztvrdl. „A pak půjdu najít Galena a ty démony a oplatím jim to. Nikdo neublíží mé ženě a nezůstane po tom naživu.“

Dočerta! pomyslela si Michaela, vydesená. Mala na sebe Sebastianov ochranný odev. Stál tu ako kačka na odstrel a mohol byť trafený kdekoľvek. Jednu vec vedela Michaela naisto: nebol to čistý priestrel. Aj ona by bola potom zranená. Doslova mala pocit, akoby jej srdce prestalo biť, zatiaľ čo sa jej podarilo vymotať sa a postaviť sa pred neho. Používajúc obe ruky ako aj svoje oči, prezerala si jeho hruď a hľadala veľkú ranu po guľke.

„Doparoma s tým, Tremayne. Neopováž sa mať nejakú dieru v –“

Obe jej ruky uchopil do svojej jednej a znova ju strčil za seba. To ju fakt nasralo. Zatočila sa jej hlava, keď sa k absolútnej hrôze pridalo aj podráždenie. Bol by z nej nanič agent v teréne.„Daj mi už pokoj, doparoma. Prestaň so mnou zametať, Tremayn-“

Pach jej udrel do nosa skôr, ako sa jej podarilo vykuknúť spoza Sebastianovho bicepsu. „Čo sa to-“ Cohen ležal na zemi, z jeho tela vytekali rôzne tekutiny. Obrovská mláka šokujúco červenej krvi bola na mieste, kde mala byť jeho hlava. Po niekoľkých hromových úderoch srdca sa jej pohľad pomaly zodvihol, keď jej mozog spracoval nedávne udalosti. Niekto zastrelil Sebastianovho partnera ešte predtým, než sa mu podarilo vystreliť tú smrteľnú ranu. Zaplavila ju úľava, a potom sa rovnako rýchlo rozptýlila, nahradená hrôzou.

Popov, Ling a Malard sa vrátili!Sprevádzalo ich šesť strážcov, ktorí sa postavili do dverí. Už len samotných stoštyridsať kilogramov Afanaseia Popova dokázalo blokovať tie dvere. Pred pár mesiacmi ju udrel tak silno, kvôli istému priestupku, až omdlela. Jeho výraz hovoril, že teraz bol pripravený urobiť niečo horšie. Michaela sa zachvela.

Popov urobil krok na stranu, aby uvoľnil miesto pre drobného Bin-gwena Linga, ktorý bol vysoký sotva stopäťdesiat centimetrov. Bol to klasický prípad trpaslíka so syndrómom – pripravený vám odtrhnúť hlavu, aby vám ukázal, že to dokáže, vždy si to kompenzujúc nesprávnym spôsobom. Aj on bol skurvený psychopat. Netolerujúci ani najmenší priestupok, bol sarkastický, neurotický sadista, špecializujúca sa na mučenie bojovým umením, ktoré spôsobovalo znehybňujúcu sa bolesť bez toho, aby zanechalo stopy. Vedľa neho stál Malard. Domýšľavý blbec bol zvyčajne nenápadný, okrem prípadov, kedy sa správal ako protivný a zlomyseľný had, ktorým aj bol. Jeho tenké pery boli natiahnuté do divokého úsmevu, odhaľujúc tak celú sadu veľkých, zlých britských zubov. Traja starší vedci boli sadistickí bastardi, ale boli to svalnatí ruskí strážcovia, ktorí držali v rukách automatické zbrane. Skvelé!

Každá pištoľ bola namierená na Sebastianovu hlavu. „Stáť,“ povedal Popov energicky. „Ruky nad hlavu. Vy tiež, doktorka Gieseová.“

Sledoval až príliš veľa amerických filmov, pomyslela si Michaela, zodvihnúc ruky, zatiaľ čo muži pokročili viac do izby. Každé vlákno jej bytia bolo vyladené na Sebastiana, zatiaľ čo on nepatrne presunul svoju váhu.

Zlý nápad, veľmi zlý nápad. Deväť na jedného – no dobre, jedného a štvrť. Prešla celá večnosť od jej posledného výcviku, formalita, keď sa pripojila k T-FLAC-u. Bola jedným z mozgov. Nebola veľmi schopná bojovať rukami, dokonca ani vtedy. Možno, že bola štíhla a rýchla, ale nebola dostatočne silná, aby zložila muža so zbraňou, odhodlaného zabiť ju, a rozhodne nebola dokonale vycvičená na troch zloduchov. Vtedy so Sebastianom bojovala zo všetkých síl a sotva mu ublížila viac než nejaký bzučiaci komár.

Pohľadom prešla po celej miestnosti, hľadajúc akúkoľvek zbraň. Všetko bolo priskrutkované, súčasťou niečoho iného, pripojené k niečomu nehnuteľnému, alebo mimo dosah je rúk. Žiaden sochor ani uzi (typ samopalu izraelského pôvodu – pozn. prekl.). Doriti.

Muži vbehli do miestnosti, vytvoriac pred nimi polkruh.

„Vyššie.“ Popov vytiahol malú čiernu pištoľ a pridal ju do arzenálu, ktorý na ich mieril. Hlavňou pokynul na Sebastianove zodvihnuté ruky a on ich poslušne zodvihol o ďalšiu štvrtinu centimetra. „Kto vás poslal? Američania? Rusi?“ To, že by Tremayne mohol byť Rusom, Popova nepotešilo o nič viac, ako tá druhá možnosť. Zrejme ho to naštvalo ešte viac.

S nervami natiahnutými ako gumičky, a bez toho, aby odvrátil svoj nežmurkajúci pohľad, Popov prehovoril na Michaelu, keď prestúpila z nohy na nohu. „Prosím, nehýbte sa, doktorka Gieseová.“ Jeho prízvuk bol kvôli hnevu silnejší. „No?“ vyštekol, takmer nezrozumiteľne. „Ste vojak?“ Odmlčal sa, keď Ling potiahol za rukáv na jeho kabáte. „Čo je?“ Očividne podráždený kvôli vyrušeniu, sa Popov sklonil k nižšiemu mužovi, aby mu ten mohol pošepkať niečo do ucha.

Popova plešatá hlava prudko vystrelila hore a jeho oči sa prižmúrili do tenkých štrbín. „Čože?! Nemožné! Nie! To nemôže byť pravda. T-“ Preľaknuto zažmurkal za špinavými sklami svojich okuliarov. „FLAC...“ Popove slová vyzneli dostratena, jeho pokožka biela ako stena a posiata drobnými kvapôčkami potu, zatiaľ čo Sebastian sa proste... vyparil.

Vďaka za upozornenie, zlatko.

Zmenil sa ako chameleón. Akákoľvek výhoda, akú Sebastian vymyslel, bola lepšia než táto ruská ruleta na mexický spôsob. Michaele sa podarilo vyzerať rovnako preľaknuto a nervózne ako tí zloduchovia, zatiaľ čo urobila krok dozadu, aby uvoľnila miesto pre Sebastiana, aby sa pohol pohybovať.

Neviditeľný Sebastian sa ubezpečoval, že Michaela bola tak ďaleko, ako sa len dalo. Nebolo tu nič, za čo by sa mohla ukryť. Musel sa znova ubezpečovať, že Michaela bola trénovaným profesionálom a že na sebe mala ochranný oblek, odetá do neho od hlavy po päty.

„Dočerta s tým!“ Angličan so zlými zubami urobil krok dozadu. „Ďalší čarodejník, preboha živého?“ Nie tak celkom. Ale bol celkom blízko.

„Mal si ho zastreliť hneď, ako si ho uvidel,“ vykríkol ten Číňan, Ling, zúrivo sa obzerajúc a mávajúc rukami pred tvárou, ako keby tak chcel odplašiť ducha.

Ducha chameleóna, pomyslel si Tremayne spokojne, zamerajúc sa na najbližšieho strážcu a vytrhnúc mu zbraň z ruky.

Bum. Bum. Bum.

Traja z ochranky rýchlo za sebou padli na betónovú podlahu.

Bum.

Štvrtý na zemi.

Na okamih sa Lingove oči zaoblili strachom, keď ho Sebastian svojou päsťou prudko strčil do zárubne na dverách. Ling pri tom náraze zakopol, zúrivo sa obzerajúc okolo, jeho tvár sivá strachom. „Zastreľ ho! Zastreľ ho!“ Jeho hlas bol každou slabikou o oktávu hlasnejší. Sebastian mu vrazil päsť do sánky a ten chlapík sa zviezol na podlahu ako kameň, skrčiac sa cez prah, neďaleko Cohena.

Spustil sa chaos. Napriek svojmu mocnému telu sa ten tučný chlap pohyboval rýchlo, použijúc dvoch zvyšných bodyguardov a Angličana ako barikádu.

„Nesmie sa dostať cez nás,“ zvrieskol Popov, keď sa Sebastian vybral po jeho zbraň. Tučný chlap sa jej ale nehodlal vzdať bez boja a zovrel SIG vo svojej mäsitej dlani. Sebastian síce nebol viditeľný, ale bol hmatateľný. Urobil rýchly, premyslený výkop, ktorý mal poslať Popove pohlavné orgány niekam do oblasti okolo uší. Zatiaľ čo ten obrovský zloduch lapal po dychu, Sebastian pevne uchopil do svojich prstov tie Popove, pripomínajúce klobásu, zovreté okolo zbrane a pevne ich stlačil. Neustále sa pohyboval, uhýbajúc sa, ako sa ho ochrankári snažili chytiť. Guľka minula jeho hlavu, presvištiac na vzdialenosť jedného palca, potom s hlasným škripotom trafila do tvrdých kovových dverí za ním, minúc o milimeter Linga, stále v bezvedomí. Čím viac bola situácia horúcejšia a zmätenejšia, tým viac boli chlapi vydesení, a tým pokojnejší a sústredenejší bol Sebastian. Žil pre takéto situácie. Aj keď to, že bola Michaela v jednej miestnosti, taká vystavená nebezpečenstvu, ho nerobilo šťastným. Letmý pohľad, ktorým sa chcel uistiť, že je v poriadku, mu vyslúžilo úder od Linga, ktorý sa prebral a prikradol sa za ním, medzi telami dvoch bodyguardov. Pri Lingovom triumfálnom výkriku sa všetci obrátili. Teraz vediac, kde sa Sebastian približne nachádzal, všetci sa zbehli na to miesto a zároveň sa ho pokúsili chytiť.

On bol tou piraňou, pomyslel si Sebastian ponuro, padnúc na kolená a prelezúc pomedzi ich nohy, a prekradnúc sa k nim zozadu, zatiaľ čo oni rukami mávali naokolo, dúfajúc, že sa trafia. Vystrelil ďalšiu ranu, ktorá bola vychýlená, keď do neho Popov narazil svojím okrúhlym telom, čisto náhodne, lakťom do neho strčil a poslal Sebastiana na zadok. Sebastian uchopil prednú časť Popovej ťažkej bundy, stiahnuc ho na zem so sebou. Podarilo sa mu odkotúľať sa sekundy pred tým, než Rus s buchotom padol na podlahu. Popovi sa podarilo potiahnuť za spúšť na jeho SIG-u, ktorý stále zvieral v mäsitej pästi. Chrapľavý, prekvapený výkrik naznačoval, že niekto utrpel zásah. To bolo potvrdené prerušeným zvriesknutím a pádom, keď Angličan zakopol, naraziac do blízkeho stola. Nie fatálne, ale trochu to toho chlapa spomalí. Rus sa pretočil na kolená, potom sa tackavo vyštveral na nohy. Mal šťastie a podarilo sa mu kopnúť Sebastiana do hornej časti stehna. Bolesť vystrelila cez Sebastianove stehno a noha sa mu podlomila.

Ak padal, Popov ho zdrapol do dychberúceho, medvedieho zovretia, ktorý mu vyrazil dych z pľúc. „Mám ho! Mám ho!“

Za ním, Ling zapichol prsty do oblasti, kde mal Sebastian pečeň a urobil niečo s jeho vnútrom. Pred očami mu blikali a vírili olejovočierne bodky. Cítil sa, akoby mu niekto vytrhol vnútornosti.

Ten boj bol krátky. Asi. Erin uštedrila Juliusovi niekoľko hlbokých rán. Zalievala ho krv. Práve to ho nahnevalo a zmenil sa na stroj.

Udrel ju. Veľakrát.

Odzbrojil.

Zhodil na zem.

Odplazila sa.

Dolapil ju.

Pred očami mala Salvatorovu tvár.

Otvorila mechanizmus v prsteni.

Pichla si smrteľnú dávku jedu. Nikdy by Juliusovi nedala vládu nad sebou. Radšej umrie.

Potom hmla. Temnota.

Bolesť. Strašná bolesť. Niečo od nej chcel, ale prestala vnímať čo. Mučil ju.

Prestala spomínať.

Upadala do zabudnutia, prichádzala o zmysly.

Ako sa volá?

Prečo všetko bolí?

Čo od nej ten muž chce?

Ako sa sem dostala?

Plynuli dni. Týždne. Julius upustil od mučenia, len čo pochopil, že Erin prišla o pamäť, identitu. Ale bola stratená. Bála sa vlastného tieňa, ničomu nerozumela a zabudla, či je človek, upír, alebo vôbec bytosť z mäsa a kostí.

Každý deň splýval s tým nasledujúcim.

Cudzí muž príde, pýta sa jej veci, na ktoré nepozná odpoveď, potom prinesú jedlo a pred spaním ju stráže odvedú do sprchy.

Nemala rany. Aj bolesť vyzerala ako dávny prelud.

Čo tu robí?

Chcem ti pomôcť.

Si moja najsilnejšia bojovníčka.

Dokážeš poraziť mojich nepriateľov.

Preto si sa narodila.

Tvoje zbrane ich zabijú.

Pomôž mi. Je to tvoj osud.

Máš obrovskú moc.

Patríš mi. Podriaď sa.

Poslúchni ma.

Jeho slová ju miatli. Skutočne ju zachránil?

Upíri ťa držali vo svojej moci trinásť rokov.

Salvator Anglický ti úmyselne a pravidelne ubližoval. Pil od teba krv. Krv, ktorú si mu nechcela dať. Je len tvoja.

Nechceš sa pomstiť?

Bola si obeť.

Väzeň.

Podceňovali ťa.

Dávali ti najavo tvoju slabosť.

Začala si pre nich mať cenu len keď zistili, čo ovládaš.

Tvoja moc je ich skazou. Máš právoplatné miesto na tróne.

Môžeš ovládnuť upírov. Zobrať im životy.

To je tá bolesť, o ktorej sníva každú noc? Je Salvator Anglický naozaj také monštrum?

Salvator by nikdy nedal najavo svoje zúfalstvo pred poddanými. Preto sa dôstojne zavrel vo svojej zvukotesnej pracovni a až tam zreval ako ranené zviera.

Štyri týždne. Štyri predlhé, bezsenné týždne prehľadávali všetky miesta, kde bol Julius kedy videný. Prečesali Londýn.

Navštívili každé jedno miesto, ktoré Erin poznala.

Vyjednávali s démonmi aj anjelmi. Nič. Nikto nevedel, kde Erin je a či vôbec žije.

To posledné ho desilo najviac. Nemá to ako zistiť. Puto je preč. A po prvý raz v živote mu chýbalo!

„Prenikla ti pod kožu hlbšie, než si si myslel, čo?“ prekvapil ho Brianov vyrovnaný hlas.

Salvator sa strhol a zazrel na svojho predchodcu rozvaleného v jeho novučičkom kresle pred masívnym stolom.

„Ako si sa, krucinál, dostal z cely?“

Čiernovlasý upír sa len uškrnul. „Mám svoje metódy.“

„A verného špióna, hm?“

„Nepopieram. Ako si na tom s pátraním po Erin?“

„Výborne, preto tu zavýjam od zúfalstva.“ Salvator našiel svoju dýku, len pre istotu. Stále nevedel, ako sa vysporiadať s Brianom. Pomohol mu, áno, ale ublížil mnohým jeho poddaným. A určite má dôvod, prečo toľko riskoval. Sebecký dôvod.

„Julius nie je práve milosrdný. Ešte stále veríš, že žije? Nebola by pre ňu milosrdnejšia smrť?“

Stiahlo mu hrdlo a takmer sa rozplakal. Chcel mať Erin nažive, ale nie za cenu, že je kruto mučená. Napriek tomu ho pomyslenie na jej smrť zvnútra ničilo.

„Erin bude bojovať do posledného dychu,“ povedal, pretože ju pozná.

„Veď práve.“ Vyložil si nohy na stôl. „Videl som, čo urobil Carmen.“

Áno, ale prečo ju odtiaľ vôbec... Bohovia! Oči sa mu rozšírili hrôzou. „Carmen nie je mŕtva, však?“

Brianovi zaiskrili oči.

„Nemohol si vedieť, že nerozumela kúzlu proti putu, keby ti to sama nepovedala! Ty si ju premenil!“

Zovrel pery. „Áno. Mal som v úmysle dostať sa k jej knihe, ale než ju Julius dostal, ukryla ju,“ priznal bez okolkov.

„Prečo mi to hovoríš?“

Brian sa spokojne usmial. „Pretože viem, že Conor sa okamžite pustí do pátrania, aby ma predbehol. A ja mu budem v pätách.“

Ako inak. V tomto chlapovi nie je štipka svedomia. Čokoľvek upíri zistia, mu okamžite jeho špeh zreferuje. „Si vážne skazený, Brian.“

„Vieš, Salvator, už ma prestalo baviť neustále sa len starať o dobro iných. Robiť rozhodcu, sudcu, diplomata, vyjednávača, aby som vyhovel všetkým dvorom. Čoskoro zistíš, že sa z teba stáva fackovací panák. Nesmiem tamto, lebo by to pobúrilo týchto, ale musím hento, aby som vyhovel tamtým. Kde medzi tým je tvoj život?“

Kráľ sa zasmial. „Myslíš, že ma týmito rečami zmeníš? Že začnem o sebe pochybovať? Meniť sa na teba?“

„Je to prirodzený vývoj.“

Salvator prešiel k stolu a z opačnej strany sa oprel o chladnú dosku. „Vývoj ti neberie slobodnú vôľu. Ty sám sa rozhoduješ, čo urobíš so svojím životom. Ja som sa rozhodol pre mier. A ako tak hodnotím, získalo to na moju stranu bosorky, valkýry, anjelov, vlkolakov a plnú podporu najvyššieho dvora. Čo máš ty?“

To bola rana pod pás a Brian zaškrípal zubami. „A predsa potrebuješ mňa, aby som ti zachraňoval zadok,“ odsekol vynaliezavo.

„Nerobím si nádeje, že si sa zmenil na samaritána. Z nejakého dôvodu ma potrebuješ.“ Salvator sa mu zadíval do očí. „Mňa alebo Erin. Je to tak?“

Brian sa o odpoveď nepodelil. Dôstojne vstal. „Moje ciele sú na míle vzdialené tvojmu spôsobu myslenia.“ Prešiel k oknu. „Bolo mi potešením, Veličenstvo.“ Jediným svižným pohybom odsunul sklenenú tabuľu a vyskočil.

Salvator sa ani nenamáhal s prekvapením. Vedel, že Briana tu neudrží. Keď pozrel nadol, svojho predchodcu nikde nevidel. A nebude plytvať svojimi mužmi, aby ho hľadal.

Carys zasyčala, keď za sebou zavrela dvere Juliusovej komnaty. Ten chlap je neukojiteľný. Pol dňa vytrvalo pracovala na tom, aby ho unavila a teraz svoju námahu cítila v stehnách.

Sexuálny boh. To jediné ju pri pomyslení naňho napadlo a o to sa cítila horšie, že si užíva každú sekundu.

Keď toto skončí a ja ho zabijem, budem potrebovať armádu psychiatrov, pomyslela si ako kráčala spleťou chodieb do podzemia.

Luskla prstami a jej červené kučery sa aspoň trochu upravili.

Situácia s Erin ju desila viac, než by bolo normálne. Tá žena je mocnejšia než si myslí a teraz ani nevie k akému živočíšnemu druhu patrí.

Julius vie čo robí. Zhromažďuje moc a je dosť chytrý na to, aby okolo toho nerobil rozruch. Udrie v tichosti a tvrdo.

Horšie je, že ešte sa nenašla sila a bytosť, ktoré by ho dokázali zastaviť. Ani ona sama, zhmotnenie ľudskej skazenosti a absolútnosti anjelov.

A akoby nemala dosť problémov, najvyšší dvor upírov je na hranici pádu. Dvaja veľkráli už našli svoje kráľovné.

Troch ešte čaká náročný boj. A Abby, ich sestra tomu nasadí korunu. Teda pokiaľ sa dovtedy nenechajú zabiť, čo momentálne hrozí tomu hlupákovi Dariovi.

Ten by zošalel, keby vedel ktorá kráľovná je určená jemu. Jediný ju má vpísanú v osude celé storočia. A anjeli len z dobrej vôle čakajú.

Alec, to je iný prípad. Je až príliš dobrý vo vyhýbaní sa podstatným veciam. Carys sa nerada hrala na dohadzovačku, ale možno bude musieť zasiahnuť.

A nakoniec Drew, piaty kráľ. On jediný vybuchne a to čoskoro. Dve tisícky rokov drží bratov pohromade, robí im krytie a pestúnku. Mali by sa naučiť existovať bez neho.

Ale to je všetko vo hviezdach. Bez mieru v Británii sa ani najvyšší dvor neupokojí.

Nespokojne vošla do modernej cely, kde sa na jednoduchej posteli krčila vychudnutá, utrápená žena.

Upreli sa na ňu veľké zelené oči plné zmätku. Schúlila sa ešte viac do klbka v očakávaní bolesti. Juliusove mučiace metódy z nej urobili tieň seba samej.

Carys za sebou zavrela a obyčajnou myšlienkou poškodila kameru tak, aby nezaznamenala nič od jej príchodu.

„Voláš sa Erin,“ povedala a oprela sa o stenu. „Myslela si si, že si človek. Nedávno si zistila, že si Pramatka, upírka prvej línie nesúca počiatočnú DNA.“

Bledé pery sa pootvorili.

„Už trinásť rokov žiješ so Salvatorom Anglickým, kráľom Veľkej Británie. V snahe ochrániť ho pred Juliusom si ho vyzvala na súboj a prehrala,“ hovorila monotónne a priamo, bez opisov a vytáčok. „Než si omdlela, dala si si jed, ale ten nebol namiešaný pre metabolizmus upírov a spôsobil stratu tvojej pamäte. Julius chce len tvoju moc. Preto ťa mučil.“

„Ako mám vedieť, že mi neklameš?“ odvážila sa prehovoriť Erin.

„Nemám dôvod. Juliusova smrť je aj mojím cieľom. Nanešťastie je príliš mocný. Jediné, čo môžem robiť je dohliadať naňho a krotiť jeho temperament. Myslí si, že som jeho spojenec, ale v skutočnosti som anjel. Spávam s ním, aby som naňho mala aspoň nejaký vplyv.“ Hlas jej trochu poskočil, ale ovládla svoje emócie.

„Prečo mi toto všetko hovoríš?“

Carys si povzdychla a usadila sa na jedinú stoličku v cele. „Pretože si nemôžem dovoliť nechať ťa uňho. Si príliš mocná.“

Erin sa strhla. „Prišla si ma zabiť?“

„Isteže nie, som anjel.“

„Si milenkou toho... zvera.“

Anjel uhol pohľadom. „Môj otec zničil svet. V žilách mi koluje aj jeho krv. Bol horší ako Julius. Ak je toto cena za prežitie, zaplatím ju.“

Erin na ňu nechápavo civela.

„Prišla som z budúcnosti,“ vysvetlila Carys jemne. „Zastaviť otca. Ale on ešte nie je zlý. Pomáha. Na vraha ho zmenila smrť matky. A tak si hovorím... dokážem to zmeniť? Zabrániť mu stať sa monštrom?“ Zotrela si slzu. „Už som zmenila veľa vecí. Ako v Británii, tak na najvyššom dvore upírov. Svet je už teraz na novej ceste, nedospeje do bodu, odkiaľ som prišla. Julius je schopný hrozných vecí... a ja tiež.“ Vstala. „Jeho posteľ je jediné miesto, kde je niekým iným. Buď ho zmením, alebo zabijem. Tak ako svojho otca.“

Erin preglgla. „A č-čo urobíš so mnou?“

Carys na ňu uprene pozrela. „Pošlem ťa preč. Julius nikdy nezistí, že som to bola ja.“

„Pustíš ma do sveta so všetkým, čo si mi povedala?“

Anjel vyceril zuby. „Ach, moja drahá, ale ty si nebudeš pamätať nič.“ Priložila jej ruku na čelo a Erin sa prepadla do sladkého bezvedomia.

Valerian prechádzal po hradbách. Rytmický dupot krokov armády sa mu odrážal v ušiach. Konečne mohol vidieť dračiu armádu, stovky z nich, zdobiacu fialkastý horizont. To že si vybrali pochod namiesto letu v dračej podobe, znamenalo, že neboli ovládaní zúrivosťou – zatiaľ – a nechceli zaútočiť – zatiaľ.

Čakanie na ich príchod, ho rozčuľovalo. Bol mužom činu. Viac ako to, bol mužom dychtivým ukončiť boj a vrátiť sa k svojej žene.

Potkol sa, jednou nohou zakopol o vetvičku. Zachytil sa rukami, opierajúc sa o stenu. Roztrasene sa nadýchol. Čakanie ho len viac oberalo o silu. Čo potreboval, bol sex. So Shaye. Jeho sila nebola v optimálnej hladine a on teraz pociťoval jej nedostatok.

„Kráľ môj,“ ozval sa Broderick zrazu znepokojene po jeho boku. „Si v poriadku?“

„Je mi fajn.“ Narovnal sa. Nebolo mu fajn a vedel to. Už dva dni je bez sexu, bez sebauspokojenia a slabosť po ňom naťahovala svoje zákerné prsty. Bolo mu dostatočne dobre, aby bojoval, aspoň dúfal dosť dobre, aby viedol, to vedel, ale na ako dlho?

Jeho zranenie na ruke len zvýšilo rýchlosť a intenzitu jeho oslabenia. Ak by sa mu podarilo dostať Shaye už skôr, bol by úplne vyliečený. „Ak sa draci priblížia na sto yardov k palácu, zostreľte ich,“ povedal.

Broderick prikývol. „Lukostrelci,“ zvolal. „Pripravte sa.“

Muži si kľakli a natiahli luky. A čakali. Čakali. Čas odtikával tak pomaly. Nečakane vystúpil na hradby Joachim a priblížil sa k Valerianovi. Ten muž kríval a jeho rysy boli stiahnuté bolesťou, ale podarilo sa mu, udržať sa na nohách.

„Čo tu robíš?“ Dožadoval sa Valerian.

„Bojujem,“ zaznela príkra odpoveď. „Bude vojna, nie?“

„Ešte musíš získať silu.“

„To ale neznamená, že zostanem v posteli, kým budú moji bratia bojovať.“

Valerian zapátral v bratrancovej tvári, videl odhodlanie, potrebu robiť veci správne. Prikývol. „V poriadku. Zaber svoje miesto v radoch.“

Joachim sa otočil, pripravený splniť rozkaz. Potom zastal. „Nebudem sa ospravedlňovať, že som ťa vyzval,“ povedal strnulo, „ale poviem ti, že rešpektujem tvoju obratnosť a tvoje vedenie.“

Tie slová boli nečakané a prekvapujúce. A viac ako to, bratrancov tón bol nečakaný a prekvapujúci. Hovoril s náklonnosťou, akoby boli ešte stále tými neodlučiteľnými chlapcami z minulosti. „Ďakujem ti,“ povedal Valerian a zľahka ho potľapkal po ramene. Zaujal bojový postoj pri múre, hľadiac na pole, ktoré viedlo k palácu. Draci sa stále blížili. Ich brnenie sa v dennom svetle lesklo. Stromy sa za nimi chveli, zem sa viditeľne triasla. Z kvetov opadávali okvetné lístky.

Jeho ruka sa stočila okolo rukoväte Lebky, keď Darius, kráľ drakov, zaujal pozíciu v čele. On tiež zvieral meč, dlhú, hrozivú čepeľ karmínovo sfarbenú mnohým zabíjaním. Áno, Darius bol smrtiaci zabijak, bezcitný bojovník bez svedomia, Valerian to vedel. Ale dôstojný protivník.

Dračí bojovníci náhle zastali.

„Zadržte,“ povedal Valerian svojim mužom. „Zadržte, kým nedám signál.“ Potom zvolal k drakom, „Vitajte v mojom domove, vrhači ohňa. Určite pochopíte, že vás nepozvem dnu.“

Darius sa zamračil. „Veľmi dobre vieš, že palác patrí mne.“

Zatskal jazykom. „Ak si si ho chcel udržať, mal si poslať silnejší prápor, aby ho strážil.“

„Čo si urobil s drakmi vo vnútri?“

„Zamkol som ich, samozrejme. Budú z nich vynikajúce vyjednávacie nástroje.“

„Takže mám tvoje čestné slovo, že ste ich nepozabíjali?“

„Máš moje čestné slovo, že som nezabil všetkých z nich.“

Darius stroho prikývol. „Moja žena ma poprosila, aby som nezmasakroval celú vašu rasu za opovážlivosť, ukradnúť mi, čo je moje. Beriem ohľad na jej priania – zatiaľ – ak urobíš dve veci, ktoré žiadam.“

„A tie sú?“

„Prepustíš mojich mužov a opustíte palác.“

Valerian sa zasmial. „Celkom sa mi tu páči. Myslím, že zostanem.“

„Vyvoláš vojnu, nymf.“

Zúžil oči a prestal predstierať pobavenie. „Tak ako ty, drak.“

„Áno, ale ty vzývaš hnev bohov, nevieš čo robiť s prišelcami z povrchu. Už si dovolil jednému ľudskému mužovi prekĺznuť na Atlantídu, človeku, ktorý ukoristil náš Klenot z Dunamisu.“

Valerian ľahostajne pokrčil ramenami. Ten klenot bol na tom lepšie v rukách človeka. Keby ho vlastnil Atlanťan, stal by sa mocným, neporaziteľným.

„Vieš čo sa stane, ak sa ľudia dozvedia o Atlantíde, Valerian? Povedia to iným svojho druhu a našou zemou budú čoskoro pochodovať vojská ľudí, pokúšajúc sa nás všetkých vyzabíjať.“

„Musím nesúhlasiť. Žiadny z mojich ľudí sa nemôže vrátiť na povrch, tak ako nie sú schopní, niekoho sem priviesť. Sú príliš zamestnaní zahrievaním našich postelí.“ Niekoľko z jeho mužov sa zachechtalo.

„Takže si priviedol ďalších ľudí?“ Zavrčal Darius.

„Vari som to práve nepovedal?“

Oči dračieho kráľa sa prudko rozžiarili. „Povedz mi, že si ich zabil. Alebo aspoň im vymazal pamäť.“

„Nič také som neurobil. Povedal som ti, spíme s nimi.“

„Ty chceš skutočne vyvolať hnev bohov, Valerian.“

„Bohovia na nás zabudli. Určite to vieš. Teraz, skončime s týmto rozhovorom. Nudí ma.“

Z Dariusových nosných dierok unikol krútiaci sa dym, prvý náznak premeny do jeho dračej podoby. „Takže chceš postaviť svoju armádu proti mojej, pretože ja dobijem palác a prevezmem ľudí, ktorých tam tak pochabo držíš.“

„Skús to,“ precedil Valerian cez zaťaté zuby, „a ja ťa za to zabijem. Portál a každý kto ním prešiel, patrí mne. Oni sú moji.“

Darius zastal, akoby neočakával takú prudkú odpoveď. „Prečo tak veľmi chceš dohľad nad portálom? Nemôžeš prežiť na povrchu.“

Už otváral ústa, aby mu dal nejakú ľahostajnú odpoveď, ale zdržal sa. Prečo nepovedať pravdu? „Nestarám sa o povrch. Starám sa len o môj ľud, môj domov.“ Jeho hlas stúpal s divokosťou jeho presvedčenia. „Nymfy nikdy nemali žiadny domov. Od úsvitu našej doby sme cestovali z jedného miesta na druhé, žijúc s jednou rasou a potom ďalšou, spávajúc v ich posteliach, jediac ich jedlo. Boli sme dobrí len na uspokojenie a bojovanie. Naše ženy si zaslúžia svoj vlastný domov.“

„Čo sa toho týka…“ Dariove pery sa postupne skrútili do arogantného úsmevu. „Ja mám vaše ženy.“

Zapraskala v ňom zúrivosť. „Čo si to povedal?“

„Boli na ceste k tomuto palácu a my sme ich chytili.“

„Ublížili ste im?“

„Nie. Sú v bezpečí.“

„Za to ti ďakujem,“ pripustil. Čo ale skutočne chcel Valerian urobiť, bolo – tĺcť do dračieho kráľa, až pokiaľ mu z tela nebude vytekať krv v rieke bolesti. Tie ženy boli jeho zodpovednosť.

„Viem, že vaši muži sú bez sexu slabí. A od tej chvíle čo mám ženské nymfy, hádam, že vás bude ľahké zničiť. Si si istý, že chceš bojovať?“

„My sme silní, Darius. Povedal som ti, obyvateľky povrchu nám zahrievajú postele.“

Z Daria vyšlo ďalšie zavrčanie, už nebol tak samoľúby. „Ako to urobíme, aby to bolo fér?“

Férový boj od draka? Neuveriteľné. A predsa, ak by chcel Darius bojovať špinavo, prepadol by ich prekvapivým útokom v noci. Ale Valerian nepochyboval, že má Darius ešte nejaký záložný plán. „Navrhujem boj meča proti meču.“

„Veľmi dobre. Stretneme sa na bojisku ráno?“

„Prečo čakať?“ Valerian nechcel držať Shaye zamknutú dlhšie, ako je nutné. Chcel to skončiť a urobí to tak rýchlo, ako to len bude možné. „Môžeme to skončiť, len ty a ja. Nie je potrebné, aby bojoval aj niekto iný.“

„Prijímam.“ Darius sa zaškeril, akoby presne v to po celý čas dúfal, jeho ostré zuby sa zaleskli. Nemal žiadne brnenie, ale ani ho mať nemohol. Nie ak sa chcel premeniť na skutočného draka. „Víťaz berie palác a všetko v ňom.“

„Dohodnuté.“

„Ale, kráľ môj,“ ozval sa Broderick po jeho boku, hovoriac tichým hlasom. „Nemáš –“

„Netráp sa, priateľu. Zvíťazím.“

Broderick nevyzeral presvedčene. „Aspoň choď za Shaye. Nech ťa urobí alebo privíta vo svojom tele, ale nechoď tam bez –“

„Mlč.“ Zdvihol ruku. To by Shaye neurobil, jej prvýkrát musí byť niečo viac, ako len rýchle vniknutie, aby sa posilnil. Nie, jej prvý raz bude nežné a pomalé. Bude šalieť túžbou po ňom. Ukáže jej to najcitlivejšie miesto na jej tele a potom ju urobí svojou. „O chvíľu budem dole, Darius,“ zvolal.

Dračí kráľ prikývol.

Valerian sa obrátil k Broderickovi a jeho muži ho obkolesili.

„Môže to byť pasca.“ Joachim zvieral rukoväť svojho meča. „Akonáhle zídeš dolu, obkolesia ťa a zabijú. To by som urobil ja.“

„Lukostrelci zostanú na mieste,“ nariadil Valerian. „Ak sa bude zdať, že dračí bojovníci postupujú dopredu, zabite ich.“

Broderick prikývol. „Je tu ešte niečo, čo musím urobiť predtým, ako sa stretnem s drakmi.“ Ani jeden z jeho mužov neprehovoril, keď okolo nich prechádzal. Vedeli, čo musí urobiť – prinajmenšom mali podozrenie. Sčasti mali pravdu. Odišiel z hradieb a našiel prázdnu rohovú izbu. Aj keď nechcel ísť za Shaye, nebude bojovať s dračí kráľom bez toho, aby niečo neurobil. V mysli si vyčaroval družkinu bledú tvár, videl jej roztvorené pery, túžbu v jej zamatovo hnedých očiach. Keď si predstavil, ako sa norí do jej tela, vkĺzol si rukou do nohavíc a ovinul ju okolo svojho penisu. Pohladil tú hrubú, tvrdú dĺžku hore-dolu.

Takmer mohol cítiť jej horúcu, vlhkú tesnosť. Takmer mohol počuť jej tiché stony a dychtivé pradenie. Zvýšil svoje tempo, pretože bola rozdivočená potrebou a bažila po tom, aby do nej tvrdo vrážal. Jeho semenníky o ňu plieskali a bolo to tak vzrušujúce.

Tak divoké.

Keď ju začul svoje meno vykríknuť vo vyvrcholení, zahučal svojim vlastným. Vystreklo z neho semeno. A s vypustením semena prišla vlna sily. Nie tak intenzívnej aká by bola so Shaye, ale dosť. Očistil sa a vydal sa späť k mužom.

„Tu je tvoj štít,“ povedal Joachim. Zmena v jeho postoji bola pozoruhodná, viac ako kedy mohol Valerian dúfať. „Lebka je vnútri.“

„Chceš svoj oštep?“ spýtal sa Shivawn.

Valerian zovrel štít a hodil pohľad na Dariusa, ktorý stál v strede polkruhu, jeho draci ho obkolesovali.

Darius držal len meč. Pretože spolu bojovali už aj predtým, Valerian vedel, že toto nebola jediná mužova zbraň. Darius používal aj svoje zuby, pazúre a oheň a Valerian bude potrebovať každú zbraň, ktorú môže mať po ruke.

„Áno,“ povedal. „Oštep. Tiež budem potrebovať dračí medailón.“

Shivawn zhromaždil všetky položky a podal mu ich. „Nech sú bohovia s tebou, kráľ môj.“

Valerian si náhrdelník zavesil okolo krku a poplieskal Shivawna po ramene. „Konečne mám niečo cenné, za čo stojí bojovať. Nedovolím drakovi, držať ma od nej.“

Broderick nakrčil čelo. „Nej? Ty nebojuješ za palác?“

„Bojujem za Shaye. Bojujem za všetky naše ženy, nymfy a tie ľudské, aby mohli mať domov.“

„Polovica mužov by mala zísť dolu s tebou,“ povedal Joachim. „Môžeme uzavrieť kruh s tvojimi spojencami.“

Prikývol. „Výborne.“

S družinou nymfov vlečúcou sa za ním, schádzal po schodoch popri stene a čoskoro zastal pred bránou.

„Otvoriť,“ povedal, nadvihnúc náhrdelník. Brána sa okamžite podriadila, medzi bielymi kameňmi sa vytvorila trhlina, pomaly sa rozširujúc.

On a jeho muži cez ňu vyšli, ani sa za seba neobzreli. Draci zostali na mieste, zavrčali. Nymfy na odpoveď zavrčali tiež.

Valerianove oči sa uzamkli s Dariusovými, jediný modrooký drak v celej ich existencii.

Dračí kráľ mal vážnu tvár, tvrdú a divokú. Zblízka mohol Valerian vidieť jazvu, ktorá Dariusovi pretínala tvár – jazvu, ktorú spôsobil on sám. „No to je zábavné, vážne,“ povedal Valerian.

Darius vyklenul jedno obočie v hrozivom pozdrave. „A to už prečo?“

„Vzal si si za družku ľudskú ženu a teraz nám nadávaš za to isté.“

„Ty si si vzal jednu za družku?“ Darius sa zasmial. „Tvoje víťazstvá sú legendárne.“

„Ona je moje víťazstvo,“ povedal s pyšným nadvihnutím brady. „Budem bojovať na smrť – tvoju smrť – aby som moju ženu udržal v bezpečí.“

Drakovo pobavenie postupne vybledlo a na Valeriana hľadel s niečím podobným porozumeniu. „Ak keď sa od nás na mnoho rokov odvrátili, bohom sa nebude páčiť taký vzdor. Ja som mal kedysi pradávno nariadené nikdy nevstúpiť na povrch a nikdy sem nepriviesť ľudí.“ Vychrlil prúd ohňa. „Obávam sa, že si ich hnev nasmeroval na nás všetkých.“

„Ja? A čo ty?“ Valerian vyskočil. Boj začal. Namieril oštep na Dariusa a bodol.

Darius mu uskočil s cesty, vychrliac viac ohňa. Valerian sa tej deštrukcii odvalil z cesty, plamene ho tesne minuli. Noc mu zaplnil pach spálených vlasov. Využil hybnú silu prevalenia na to, aby znovu bodol proti Dariusovi.

Oštep minul, zasiahnuc len vzduch. Darius roztiahol krídla, hrubá dĺžka opálovo sfarbených blán plachtila hore-dolu. Valerian vyskočil na nohy. Uskočil vľavo, preč od ďalšej explózie ohňa, potom sa zvrtol na päte a predstieral výkop.

Miesto toho za sebou mávol oštepom a z opačnej strany ním bodol. Jeho špička škrabla Dariusa na stehne, kým sa stále vznášal vo vzduchu.

Ďalší drak zasyčal, ale Darius na sebe nedal znať žiadnu reakciu. Jednoducho otvoril ústa, rozpútajúc hrozivé peklo.

Valerian zdvihol štít práve včas, aby ho zablokoval. Ale kov ho začal páliť v ruke. Vyskočil a zamával ním.

Ozvalo sa zarinčanie. Vibrácie nárazu kovu s kovom sa mu sústredili rovno v rane na ruke. Pohyboval a uskakoval, točil sa, bodal oštepom do vzduchu, nútiac Dariusa uhýbať mu. Darius bez prestávky útočil. Valerian útočil a útoky odrážal. Blokoval. Bodal.

„Mohli by sme to robiť celý deň, pretože som si istý, že sa to znovu ukáže ako remíza,“ zavrčal Darius.

Valerian naklonil oštep nižšie, dúfajúc, že sa zabodne Dariovi do stehna. Ak by drak začal krívať, musel by sa spoliehať len na jeho krídla a Valerian by mohol získať výhodu. Ale Darius rýchlo vyskočil, takže drevená rúčka oštepu skončila pod jeho nohami a zlomila zbraň na dva kusy.

Valerian okamžite siahol po Lebke do puzdra vo vnútornej časti štítu. Rozbehol sa, vyskočil a zaútočil. Tentoraz sa Darius nepohol dosť rýchlo a ostrie sa mu zarezalo do paže.

Draci znovu zasyčali a Darius znovu na sebe nedal nič poznať. Akoby bol odolný voči bolesti.

Žiaľ, Valerian nebol. Jeho zranená ruka pulzovala a nohy sa mu začínali triasť. Ak boj čoskoro neskončí…

Nejasne začul, ako na neho jeho muži pokrikujú.

„Za Shaye,“ kričal Broderick. „Shaye. Shaye. Shaye.“

V mysli mu zažiarila jej pekný tvár a on pozbieral svoje sily. Pozbieral sa sám. Už predtým bol zatlačený na okraj. Už mnohokrát bol bez jedla a vody, jeho ľudia bez domova. Mohol by zvíťaziť. Možno by mal zmeniť stratégiu boja. Miesto toho aby nútil Dariusa lietať, možno by mal zaťať do Dariusových krídel, uzemniť ho…

Dračí kráľ zrazu do neho vrazil, zrazil ho dolu, zdeformujúc mu jeho náprsné brnenie. Zacítil špinu v ústach, kovovú chuť krvi a vykopol hore. Darius cez neho preletel, berúc so sebou Valerianov štít. Valerian sa tentoraz ani nenamáhal vyskočiť späť na nohy. Kútikom oka sledoval Dariusa a jednoducho švihol mečom.

Bodol Dariusa do boku, medzi rameno a rebro.

Od drakov sa ozvalo kolektívne zalapanie po dychu, akoby nemohli uveriť, čo sa stalo. Ale u nymfov to len zdvihlo náladu. Potom Darius odrazil jeho meč vlastným, takže zasiahol len vzduch. Valerian zaprel nohy a vyskočil.

Otočil sa k nemu. Trésk. Rýchlo sa zvrtol, znova útočiac. Trésk.

„Budeme to robiť celý deň alebo konečne opustíš palác?“ povedal Darius trochu dutým hlasom. Hovoril pomedzi výpady.

Trésk. „Naozaj by som ťa mal teraz zabiť,“ odpovedal mu Valerian, „A všetkých tebe podobných.“

„Dovolím ti vziať si ženy.“ Trésk.

„A ako ich ochránime mimo paláca?“ Zhlboka sa nadýchol – všimol si, že sa zrazu vzduchom prihnali pachy krvi a smrti.

„Upíri,“ zasyčal drak.

To slovo sa ozývalo davom. Prekliatie drakov a požehnanie nýmf. Nikto s upírmi nebojoval divokejšie ako draci.

Darius stuhol. Valerian urobil to isté. Zbadal, že upíri sú rozmiestnení za skupinkou mužov, ktorých poslal odrezať drakov odzadu.

„Podviedol si ma,“ zavrčal Darius. „Nakoniec to nebol čestný boj. Odvážil si sa priviesť upírov, aby ti pomohli.“

„Nežiadal som ich, aby prišli, ale určite ich nepošlem preč. Sú to moji spojenci. Môžeme tento boj dokončiť tu a teraz, ty a ja.“

„Ako môžem dôverovať upírom, že na mňa nezaútočia, kým budem sústredený na boj. My teraz odídeme, Valerian, ale ešte sme spolu neskončili.“

Ako hovorili, v čiernom oblečení upíri sa okolo nich uzatvárali. Skôr sa vznášali ako kráčali a chrlili kliatby na drakov. Draci sa následne premenili do svojich zvieracích podôb. Z chrbtov im vzrástli krídla, trhajúc každý kúsok ich odevu.

Šupiny skonzumovali ich kožu, zelené a čierne a hrozivé. Miesto zubov im narástli tesáky. Zo spodných časti chrbtov sa vytlačili chvosty.

Nemienili sa zaoberať ani upírmi ani nymfami. Nie, vyrazili k nebu, pohybujúc sa vyššie a vyššie, načo zmizli z Valerianovho dohľadu.

Vrátia sa, to Valerian vedel a boj nebude tak mierny, ako to bolo dnes. Už to nebude roztržka medzi dvoma mužmi, ale krvavý masaker medzi rasami.

***

Layel, kráľ upírov a jeho armáda prudko zastali na poli. Hľadeli ako draci zmizli a jeho armáda z toho mala veľkú radosť.

„Je pekné, znovu ťa vidieť, priateľu,“ povedal Valerian, keď jasot utíchol.

„Počul som, že draci pochodujú smerom k vám, tak sme sa rozhodli pomôcť.“

Valerian mu stisol rameno. „Naposledy čo som ťa videl, si sa chystal vyjednávať s kráľovnou démonov.“ Nikdy neodpustil tým ohavným bytostiam, čo urobili jeho ľudu. „Spojila sa s tebou?“

Layel sa lenivo usmial. Mal biele vlasy, i keď nie tak svetlé ako Shaye. Ľadovo modré oči a silné, mystické črty. „Nikdy som sa s ňou nespojil. Využil som ju a potom zabil.“

Valerian mu vrátil úškľabok. „Potom si ty a tvoji bojovníci vítaní.“

„Kráľ môj,“ ozvala sa upírka, blížiaca sa k Layelovmu boku. Mala rovnako bledý odtieň vlasov ako Layel, tie isté modré oči, až na to, že jej črty boli nežné, tajomne nádherné.

Zvyčajne Layel nedovoľoval jeho ženám priblížiť sa k nymfom.

„Alyssa,“ kývol jej kráľ.

„Máme tvoje dovolenie… pobaviť sa?“ Jej pohľad bol uzamknutý na Shivawnovi a v jej očiach bola silná túžba.

Och. Valerian zrazu pochopil prečo mohla prísť. Chcela Shivawna a možno vstúpila do armády len kvôli nemu.

Layel pozrel na Valeriana. Valerian, samozrejme prikývol. Tá žena, Alyssa, sa zvodne uškrnula a vydala sa k Shivawnovi.

„Poďme,“ povedal Valerian. Zvrtol sa na päte a vykročil k palácu, vyťahujúc spod košele dračí medailón a zdvíhajúc ho hore, aby im senzor na dverách dovolil vstúpiť.

Layel sa držal na krok od neho, ostatní zoradení za ním.

„Už si niekedy videl Klenot Dunamisu?“ Spýtal sa ho Valerian. Vstúpili do hlavnej siene. „Viem, že si bol na výprave, aby si ho získal, ale Darius vravel, že ho má za družku človek.“

„Bohužiaľ, unikla mi. Naozaj utiekla nám všetkým.“

„Na povrch, tak ako vravel Darius?“

„Áno.“

„Je nejaký spôsob ako ju získať späť?“

„Obávam sa, že nie.“

Možno by sa mohol vydať na povrch a nájsť ju, pomyslel si zrazu Valerian, mohol to byť najlepší spôsob ako chrániť Shaye. Zamyslí sa nad tým neskôr. Zatiaľ dostal odklad na boj. Bol slabý a unavený a potreboval svoju družku.

„Broderick,“ zvolal, „uisti sa, že sú stráže rozmiestnené okolo celého paláca, od základov po vrch, zvnútra i zvonka.“

„Moji muži môžu pomôcť,“ ponúkol sa Layel.

„Vy ste hostia. Vy si budete užívať. Dorian, postaraj sa o pohodlie našich hostí.“

Layel nadvihol obočie. „Ty nezostaneš s nami?“

„Nie. Je tu jedna žena, o ktorú sa musím postarať.“

Jeho priateľ sa zaškeril, i keď na ňom bolo badať smútok. Stratil svoju milovanú už pred rokmi. „Rozumiem. Choď. Drž sa svojej cesty. Bude nám dobre aj bez teba.“

Valerian nepotreboval žiadne ďalšie pobádanie. Vydal sa von zo siene. Ruky ho svrbeli za Shaye. Konečne ju bude môcť urobiť svojou. Úplne.

O tri mesiace neskôr, Londýn

Hrob bol prázdny. Neexistovalo telo, ktoré by pochovali.

Salvator sa nevzdával do poslednej chvíle. Pátral, vysielal svojich mužov a ženy čoraz ďalej a obnovoval kontakty.

Bol to až Conorov démonický kamarát Caleb, ktorý zašiel medzi svojich a rozhodil siete. Z viacerých zdrojov zistil, že Erin sa už u Juliusa nenachádza.

Čo mohlo mať len jediné vysvetlenie. Umučil ju, tak ako Carmen.

Tá správa prišla predvčerom a dostala Salvatora do kolien – doslova. V tichosti preplakal celú noc, než sa spamätal a rozhodol sa vzdať jej hold aspoň pohrebom.

Dlhoval jej viac než to a sklamal. Nikdy sa necítil tak mizerne. Neochránil ju, nedal jej rodinu, ani ju len nezrovnoprávnil medzi upírmi ako svoju nastávajúcu.

Poznala pri ňom len bolesť a znechutenie. Sám sa divil, že s úsmevom na tvári zvládla celých trinásť rokov. Len vtedy si uvedomil, že možno sa usmievala, ale sama, v temnote noci, plakala a trpela.

Mal pocit, akoby namiesto prázdnej rakvy pochovávali jeho.

Conor s Kamalom spustili tú odpornú škatuľu znamenajúcu koniec mladého života do zeme a Conor vyslal ku kope hliny magický príkaz, aby ju začala pomaly zasypávať.

Salvator svoju plnú pozornosť venoval pomníku.

Erin Michelle Montgomeryová

1987 – 2016

Silná až do konca. Smrť ale koniec nie je.

Naveky milovaná.

Tie posledné slová boli od neho. Nedokázal vymyslieť nič, čo by vyjadrilo jeho lásku k nej. Jeho srdce umrelo s ňou. Do rakvy vložil všetky kráľovnine klenoty. Nikdy viac nebudú patriť inej.

Za ním v úctivej vzdialenosti stáli takmer všetci jeho poddaní, niektorí dokonca dorazili zo zahraničia.

Ukázali sa aj všetci veľkráli vrátane kráľovien a princeznej Abigail.

Zišli sa šľachtici z celej Európy a desiatky z Ázie, Ameriky, Afriky a Austrálie.

Vzdať posledný hold prišla aj delegácia vlkolakov na čele s Jordannou, všetky bosorky a valkýry z Valhally.

Títo sa zišli na pozemku za kráľovským palácom, pri lipe pod ktorou Erin v lete sedávala.

Keby len tušila, koľkí sa stretli nad jej hrobom. Považovala sa za menejcennú, nechcenú a predsa dostala do pozoru polovicu upírskeho sveta.

Zem sa zarovnala a zúčastnení ju začali pokrývať kvetmi a pamätnými predmetmi.

Salvator sa stále nepohol. Nedokázal to. Mal byť v tom hrobe s ňou. Obklopený vnúčatami, pravnúčatami a ďalšími generáciami, ktoré si budú potichu hovoriť: Konečne tí starci otrčili kopytá. Koľko to mali? Asi tak milión rokov?

A teraz musí čeliť večnosti bez nej. Bez jej uštipačných urážok, sarkastických komentárov a psychologických pozorovaní.

Po lícach mu stiekli slzy. Julius bude trpieť ako ešte nikto na tejto planéte a priľahlom vesmíre. Bude prosiť o smrť. Nedopraje mu ju.

Už sa zvečerilo a on tam len stál a hľadel na čerstvú hlinu. Ostatní sa už rozišli, buď do paláca alebo hotelov. V diskrétnej vzdialenosti ho však striedavo strážili buď jeho upíri alebo veľkráli.

Až nad ránom sa mu v hlave tá myšlienka usadila – Erin je mŕtva.

„Ak som mal niekedy srdce, bolo v tvojich rukách,“ šepol tichému hrobu a zlomený sa vrátil do opraveného paláca.

Doktorka Kristina Kingová zaparkovala svoje BMW pred liečebným ústavom a s potešením vystúpila. Je príjemné vrátiť sa do práce.

Pred rokom si dala pauzu od zamestnania, pretože zatúžila cestovať. Napriek tomu zostala s inštitúciou v kontakte. Koniec-koncov bola zakladateľkou, sponzorom a najkvalifikovanejšou psychiatričkou.

Ústav prijímal každého pacienta s vážnejšou duševnou alebo mozgovou poruchou bez ohľadu na financie a rodinné zázemie.

S bratmi založila desiatky takýchto útočísk po celom kontinente. Starali sa o chorých, imobilných, dôchodcov bez reálneho príjmu, opustené deti, bezdomovcov a v podstate každého, kto si nemohol dovoliť liečbu.

„Doktorka, vitajte!“ Hneď na chodbe ju s úsmevom uvítal riaditeľ ústavu a podal jej ruku. „Sme radi, že ste sa vrátili.“

„To aj ja, doktor Moore. Ako sa máte? Och, nové šediny. Žeby ďalšie vnúčatko?“

Starší muž sa rozžiaril. „Vlastne dve.“

Vymieňali si novinky, kým neprišli k ordináciám a kanceláriám.

„Takže čo za nový prípad tu máme?“ otvorila Kristina novú tému. „Z vašich mailov som mala pocit, že si neviete rady.“

„Je to pravda. Pred niekoľkými mesiacmi nás nemocnica v Kodani požiadala o pomoc a umiestnenie novej pacientky.“ Doktor vybral tučnú zložku a podal jej ju.

„Jej stav?“

„Celková amnézia. Polícia ju chytila keď sa pokúšala ukradnúť pečivo z výkladu. Ani len nevedela, že bolo umelé. Bola podvyživená a mala vážny nedostatok krvi.“

Kristina vzhliadla od papierov. „Zranenie?“

„To si mysleli aj v nemocnici. Dostávala infúzie. Ale na nič si nespomínala a nenašla sa žiadna rodina. A keďže nemal kto platiť výdaje...“

„Lekári stratili záujem ju liečiť,“ dokončila s odporom Kristina. „Ako inak.“

„Stále potrebuje krv. Musí dostávať infúziu každé dva dni. Nikdy sme sa nestretli s niečím podobným. Akoby ju jej telo... spotrebovávalo. Viac, než jej vytvorí.“

Kristina si mĺkvo robila poznámky. „Čo jej amnézia?“

„Na nič si nespomína a odmieta spolupracovať. Neustále hľadí do neznáma. Stratená. Je tu ale jedna zaujímavosť.“

„Počúvam.“

„Má jasný britský prízvuk a hovorí len po Anglicky. Hoci sme už zistili, že rozumie francúzštine a španielčine.“

„Chcete povedať, že nie je odtiaľto?“

„Je to viac než pravdepodobné.“

To znelo podivnejšie a podivnejšie. Kristina skontrolovala jej krvný obraz, röntgen hlavy a skeny z magnetickej rezonancie.

Žena vyzerala byť vo výbornej kondícii. Teda až na tú krv. „Priveďte mi ju, prosím. Rada by som sa s ňou zoznámila.“

O pár minút lekár priviedol očividne zmätenú ryšavku, ktorej odtieň vlasov sa len o pár odtieňov líšil od Kristininých. Zelené oči akoby videli všetky hrôzy sveta.

„Toto je doktorka Kingová,“ predstavil ju. „Chce ti pomôcť. Je najlepšia vo svojom obore. Môžeš jej veriť.“

Zelenooká žena podozrievavo zazrela na mladú doktorku, ale necúvla keď osameli.

Kristina sa priateľsky usmiala. „Prosím, posaď sa,“ ukázala na pohodlné kreslo pred svojím stolom. „A môžeš ma volať Kristina, áno?“ Prešla do angličtiny.

Žena len prikývla. Bola stratená, permanentne vydesená a podivne hladná. Nechápala, čo sa deje a to ju frustrovalo.

„Ako hovoria tebe?“

Bez slova mykla plecami.

Kristina sa nevzdávala. Oprela sa o stôl lakťami. „Nejako ťa musia oslovovať. Si tu predsa celé mesiace.“

Žena sa pomrvila. „Oslovujú ma Ginger. Kvôli vlasom. Myslím.“

Iste. Ginger je v angličtine ryšavka. Nateraz to postačí. „Ale to nie je tvoje meno.“

„M-myslím že nie.“

Kristina pozorovala reč tela svojej pacientky. Pootočila sa preč od okna, neustále si trela krk a dýchala, akoby sa snažila niečo zacítiť.

Ten nedostatok krvi jej vŕtal v hlave. Rozhodla sa otestovať svoju teóriu. Z malej chladničky vybrala termosku, naliala jej obsah do prenosného hrnčeka, zavrela ho a len s malým otvorom na pitie ho podala pacientke. „Nie si smädná?“ Aby ju upokojila, sama si slamkou cucla z vrchnáka.

Žena sa upokojila a vzala hrnček do ruky. Len čo zacítila lahodnú vôňu, oči sa jej rozšírili a bez váhania sa napila. A pila.

Ani jediný raz sa nezastavila, aby obsah hrnčeka vypľula a vyvracala.

Kristinine obavy sa potvrdili.

Len čo pacientka dopila, rozbolela ju čeľusť a tlmene vykríkla s rukami na ústach. „Čo sa to deje?“ Schúlila sa do klbka, keď sa bolesť ozvala znova.

O minútu neskôr sa Gingerine očné zuby predĺžili a zošpicateli. Ešte niesli stopy vypitej krvi od Kristiny, ktorá do seba musela kopnúť ešte jeden hlt.

Jej obavy sa potvrdili. Má pred sebou upírku.

Ginger si už po niekoľkýkrát priala umrieť. Napríklad v ten prvý moment, keď precitla uprostred prázdnej cesty počas dažďa. Alebo keď umierala hladom na uliciach. Keď ju vypočúvali na polícii. Alebo keď sa desiatky lekárov pokúšali prísť na to, čo jej je.

A teraz, keď jej bolestivo narástli ohavné tesáky, sa vzdávala aj poslednej nádeje na niečo normálne.

Nevedela ako sa volá. Nevedela odkiaľ pochádza. Koľko má rokov. Ako sa dostala na tú cestu. A prečo.

Na prahu jej poškodenej mysle sa však niečo pohybovalo. Myšlienky. Stovky, tisícky. Mala ich na dosah, ale nikdy k nim neprenikla. Je to dôležité, o tom bola presvedčená. Niečo... nedokázala to popísať.

Čosi jej chýbalo. Bolestivo. Cítila to v srdci. Často sa budila s tupou bolesťou v hrudi, načahovala sa po niečom... niekom. Keby len vedela, čo to znamená.

Modrooká doktorka citlivo zatvorila dvere a zatiahla závesy. Potom sa posadila na stôl pred ňu. „Prosím, len pokojne. Nestalo sa ti nič zlé. Vlastne je to dobré.“ Pokúsila sa o úsmev. „Si upírka. Dala som ti krv. Niekto musel elixírom potlačiť tvoje upírske znaky a to sa prejavilo v spotrebovávaní prirodzenej krvi v obehu. Našťastie vypitie krvi prerušilo účinok.“ A nevyzerala nadšene, keď to vysvetľovala.

Ginger opatrne zavrela ústa a zistila, že zuby jej vôbec nevadia. „Čo je to upír?“ Mala by to vedieť.

Kristina smutne privrela oči. „Mýtická bytosť. Ľudia o nás nevedia a tak to musí zostať. Vykresľujú nás ako démonov.“

„Ja som démon?“ preľakla sa zmätene.

„Isteže nie. Je to komplikované. Všetko ti vysvetlím, áno? Ale tu nemôžeš zostať. Ja aj moji bratia sme upíri ako ty. Môžeš žiť s nami a spoločne obnovíme tvoju pamäť, dobre?“

Odísť so ženskou, ktorú pozná koľko, pol hodiny? Pokrútila hlavou.

Kristina zovrela pery. Nemôže ju tu nechať. A ak je upírka, má moc s ňou pracovať a preniknúť do jej mysle. Bude potrebovať krv. Prostredie, kde sa nemusí skrývať. Tak nejako tušila, že Ginger je nesmierne silná žena.

Nerada nútila iných podriadiť sa jej vôli, ale niekedy je nutné zvoliť si menšie zlo. Pozrela Ginger hlboko do očí a vkladala jej do mysle vlastné príkazy.

Zmätená žena sebou v panike trhla, vykríkla a zavrela oči. To spôsobilo, že Kristina dostala mentálnu ranu podobnú silnej facke a takmer spadla na zem. Len tak-tak sa udržala na nohách.

Ginger sa postavila a prudko dýchajúc sa podvedome postavila do obrannej pozície s rukami pripravenými chrániť si tvár.

Kristina tomu nemohla uveriť. Nie je to predsa možné! Prepadla ju panika, čo sa jej pekných pár dekád nestalo.

„Čo ste to robili?!“ okríkla ju Ginger.

Musela uvažovať rýchlo. Tú ženu odtiaľto musí dostať, inak to môže zle dopadnúť. Veľmi zle. Nasadila vyrovnaný výraz. „Neviem, o čom to hovoríš. Ani som sa ťa nedotkla.“ S predstieraným pokojom sa posadila za stôl a otvorila chladničku s krvou. Za balíkmi červenej potravy mala ukrytých niekoľko injekcií.

„Boli ste v mojej hlave, cítila som to!“ presviedčala ju Ginger. „Neklamte mi!“

Kristina sa vymrštila z kresla a sekundu na to pichla brániacej sa žene plnú dávku sedatív. Tá okamžite stratila vedomie a ona ju jemne uložila na lôžko pri stene.

Roztrasenými rukami vytočila číslo svojho brata, nasadila si sluchátko a pripravila si nádobky, do ktorých začala odoberať vzorky Gingeriných vlasov, krvi a slín.

„Emery? Budem potrebovať vrtuľník a prevoz na ostrov. Okamžite. Narazila som na... vlastne ani neviem na koho. Nie, potom ti všetko vysvetlím. Chcem, aby sa aj ostatní stiahli.“

Uzavrela nádobky a ukončila hovor. Ak sa jej podozrenie potvrdí, čakajú jej rodinu zaujímavé chvíle.

Emery sa dostavil o tri hodiny. Bez otázok naložil upírku v bezvedomí do auta a odviezol ich aj s Kristinou do mesta, kde zaparkoval helikoptéru.

Až keď boli vo vzduchu a Kristina bola nútená odložiť svoj tablet s naskenovanými správami o Ginger, sa odvážil vrhnúť po nej nesúhlasný pohľad.

„Povieš mi konečne, čo ťa tak rozrušilo? A kto je tá upírka?“

Nebola si istá, koľko mu povedať. Skrátene mu vysvetlila, čo sa stalo a svoje závery si nechala pre seba.

Emery, jej dvojča, sa dokázal mračiť navlas rovnako ako ona. Tam ale podobnosť končila. Jej brat mal uhľovočierne vlasy a tmavomodré oči. Bol vyšší o takmer tridsať centimetrov a posiloval.

„Žiadny zodpovedný kráľ by nedopustil, aby sa toto stalo jeho poddanej.“

„Už som to skontrolovala. Ani jedno kráľovstvo nenahlásilo nezvestného upíra. Podľa prízvuku by som tipla, že patrí k Salvatorovi Anglickému, ale mohla byť preložená.“ Prehrabla si vlasy. „A kto so zdravým rozumom by jej vzal tesáky a podhodil ju medzi ľudí?“

Emery stočil vrtuľník na západ ku Göteborgu, kde sa len pár kilometrov od pobrežia medzi Dánskom a Švédskom nachádzal ich malý súkromný ostrovček, ich jediný domov a útočisko.

Rodina Kingovcov to miesto zvelebovala celé storočia. Ostrovu dominoval neustále obnovovaný palác so záhradami, sadmi, stajňami a pristávacou plochou pre dve helikoptéry.

Sever ostrova ponechali prírode a nezasahovali do domova divých zvierat. Juh plný skalnatých útesov zastavali a donedávna pestovali základné potraviny na piatich poliach. Teraz uvažovali, čo s nevyužitou pôdou, keď viac nie sú odkázaní na tento kus zeme.

Palác stál na pevnom skalnatom povrchu kúsok od útesov. Emery zručne pristál na voľnom mieste a z domu už vyšli ich dvaja bratia – Noah a Gavin. Obaja boli zvedaví a Kristina nechala Emeryho všetko im vysvetliť. Zverila im Ginger a rozbehla sa do laboratória.

Bol už večer, keď sa unavená došuchtala do salónika prerobeného na modernú obývačku so širokouhlou televíziou, stereo súpravou, troma hracími konzolami a pohodlnou sedacou súpravou.

Noah, Emery a Gavin sa zatiaľ zamestnali pátraním po komunikácii medzi upírmi. Za tie roky sa z nich stali slušní hackeri.

Ani jeden zo súrodencov nepatril pod žiadne kráľovstvo. Všetky informácie boli nútení získavať nie práve čestnými metódami. Napriek tomu sa snažili vedieť o upírskom spoločenstve, koľko sa dalo.

„Niečo nové?“ opýtala sa, keď našla pohár s krvou a poriadne si cucla.

„Ani slovo. Nie je v žiadnych zoznamoch, žiadostiach ani správach.“

Čo nemusí byť pravda, pretože nepoznajú jej meno a mohli sa sústrediť len na súbory obsahujúce fotografie. Kto by bol povedal, že aj moderné technológie majú svoje limity?

„Nuž, možno je to lepšie.“ Kristina hodila na stôl kopu papierov. „Urobila som jej DNA testy a porovnala ich s našimi.“ Exla zvyšok krvi. „Tá žena je geneticky naša sestra.“

Chodící trable - Kapitola 10

Otrok rozkoší - Kapitola 18 2/2

Nejtemnější vášeň - Kapitola 25

Pokušení na ledu - Kapitola 5

Temné pouto - Kapitola 11

Skrz sklo nemrtvých - Kapitola 5

Temné pouto - Kapitola 12

Král Nymfů - Kapitola 20

Chodící trable - Kapitola 11

Nejtemnější vášeň - Kapitola 26

Pokušení na ledu - Kapitola 6

Temné pouto - Kapitola 13

Temné pouto - Kapitola 14

Král Nymfů - Kapitola 21

Chodící trable - Kapitola 12

Nejtemnější vášeň - Kapitola 27

Pokušení na ledu - Kapitola 7

Temné pouto - Kapitola 15

Král Nymfů - Kapitola 22

Temné pouto - Kapitola 16