Gena Showalter

O dve hodiny neskôr,

sídlo Pánov času

Sedem Pánov noci sedelo za dlhým stolom oproti rovnakému počtu Pánov svetla. Za jedným čelom sedel Aaron, za druhým Calvin, ktorí dohliadali na hladký priebeh stretnutia. Stretnutia všetkých štrnástich Pánovprebiehali zvyčajne za týmto stolom a za prítomnosti tých dvoch. Niekedy ich poctil návštevou jeden z Nebeských drakov, či Ardhyamikov. Inokedy sa stretnutia zúčastnila aj Jocelyn, ako tomu bolo aj teraz. Najmocnejšia veštkyňa bola nedotknuteľná a za každých okolností nestranná.

Tentoraz tam však bola prítomná aj Nidra, pretože na požiadanie prebudila Pax zo spánku. S Jocelyn spoločne sedeli na vyvýšenom pódiu v polstrovaných kreslách za Aaronovým chrbtom. Ashe nad nimi visel zo stropu ako netopier a mal zavreté oči. Tie jeho červené oči desili väčšinu nesmrteľných, nech boli akokoľvek mocní. On medzi nich patril a Nidra to dobre vedela.

Keď Kearn vyrástol, často sa čudoval, prečo sú Páni času dvaja. Existuje predsa minulosť, prítomnosť a budúcnosť, lenže oni sú iba dvaja. Boli to práve oni, kto mu to vysvetlil. Ešte dodnes si dokáže vybaviť ich presné slová: ,,Existuje iba minulosť a budúcnosť.Prítomnosť nikdy neexistovala, ani nebude. To, čo sa považuje za prítomnosť je prchavý okamžik budúcnosti, ktorý sa mení na minulosť. Je to okamih, kedy sa tieto dva časy stretnú. Neexistuje nič, čo predtým nebolo v budúcnosti a nič, čo by nepatrilo minulosti. Našou úlohou je, aby to tak ostalo. Dohliadame, aby sa budúcnosť stala minulosťou a minulosť nestala budúcnosťou.

Calvin sa na Kearna hrôzostrašne zamračil. ,,Nemal by si tento svoj názor najskôr predkladať Rade Prastarých?“ zavrčal naňho nahnevane.

Zhlboka sa nadýchol, aby sa upokojil. ,,Štyria z jej členov sú prítomní v tejto miestnosti, traja v tomto sídle a jeden v Paláci spánku, Prastarý. Ak uznáte za potrebné, aby sa zišla, ani jeden z nás nebude namietať, no dovtedy ste iba dozorom na tomto stretnutí, Prastarý.“ Vedel, že ho práve urazil, ale vyslovil pravdu.

,,Tak si teda poďme vypočuť názory tohto stretnutia,“ prehlásil neutrálne Aaron. ,,Takéto obvinenie je vážna vec, ku ktorej vôbec nemalo dôjsť. Všetci veštci sú pod dohľadom a poznajú pravidlá. Pokiaľ mi je známe, tak takto rozvinutú schopnosť vlastní okrem mňa iba Jocelyn.“ Otočil sa na Sibylu za ním. ,,Mala si videnie o odchode Pax do Paláca spánku, Jocelyn?“

,,Mala, Prastarý.“

,,Obsahovalo presný čas jej odchodu?“

,,Nie, Prastarý. Vidím iba zhluky udalostí, ktoré tomu predchádzajú a ich dôsledky. Iba vďaka tomuto viem odhadnúť približný čas.“ Ani pri jednej odpovedi nezaváhala a ani sa tomu nebránila.

,,Prezradila si niekomu svoj odhad jej odchodu?“

Zavrtela hlavou. ,,Nie, Prastarý.“

Aaron spokojne prikývol a otočil sa na potichu sediaceho Mithru. Prastarí nesúhlasili, aby sa stal členom Pánov svetla jeden z nich, ale keďže s tým zvyšok Pánov nemal problém, stal sa ním. Prastarí sa nakoniec dohodli, že pri stretnutiach Pánov, mu bude ponechaná iba právomoc Pánov. ,,Vieš o nejakom anjelovi alebo jeho poskokovi, ktorý nadobudol vešteckého daru a neoznámil to, Mithra?“

Poctivo sa zamyslel, a kým prehovoril, uplynulo pekných pár minút. ,,Medzi veštcami je najväčší počet anjelov, preto je ťažké všetkých ustriehnuť. No pokiaľ viem, nevieme o žiadnom novom a žiadny z našich poskokov nemá takýto mocný dar.“

Ninurta zlostne udrel päsťou do stola a vyskočil na nohy. Mal rovnakú povahu ako uragány, ktorých bol bohom. Keď, sa k tomu pridalo, že bol tiež bohom vojny a lovu, spravilo to z neho veľmi výbušného bojovníka. ,,Takže chceš povedať, že anjeli sú nevinní?“

,,To som nikdy nepovedal. Nedávaj láskavo mojim slovám iný význam, než s ktorým som ich vyslovil.“

Tmavú miestnosť náhle zaplavili vlny únavy a utlmili telá tých dvoch. Ninutra doslova padol späť do kresla. Zraky niekoľkých sa presunuli na Nidru. Tá si pokojne listovala v časopise, ktorý schmatla cestou sem zo stola v obývačke.

,,Páni svetla, pokladám vám rovnakú otázku. Viete o nejakom takomto previnilcovi?“

Rad za radom odriekali svoje nie. Keď si to svoje vyslovila aj Pax, Aaron sa obrátil na Kearna. ,,Budeme to brať tak, že si túto svoju domnienku vyslovil pred Radou Prastarých, ktorá to poctivo vyšetrí. Má ešte niekto z prítomných niečo na srdci, s čím by sa rád zveril?“

,,Bude mať vyšetrovanie vplyv na vojnu?“ prehovoril Chnum - jeden z dvoch Mocných, ktorí patrili k Pánom svetla.

Takže to ty stojíš za tou armádou na hraniciach, prešlo Kearnovi hlavou.

,,Vojny, pokiaľ spĺňajú pravidlá, sa nás netýkajú,“ prehovoril tento raz Calvin. ,,Zatiaľ ste nám nedali dôvod, aby sme jej zabránili. A čo sa týka ich, to nevie zaručiť nikto. Ak je to všetko, stretnutie skončilo. Kearn, ty tu ostaň.“

Vedľa Pax sa v tom momente zjavil Vexx, ktorý bleskovo zachytil jej spiace telo a vzal ho naspäť do Nidrinho paláca.

Keď všetci vyšli, miestnosť sa náhle premenila. Dlhý stôl aj s kreslami zmizol. Podlaha v zadnej časti vystúpila do výšky dvoch metrov a vytvorili sa na nej schody, ktoré viedli k ôsmym rozdielnym trónom, až na dva biele v prostriedku, ktoré patrili Pánom času. Na oboch sa týčila neznáma postava, ktorá v rukách držala váhy. Bratia do nich usadli a čakali, kým sa nezjavia ostatní Prastarí. Mithra sa posadil do svojho svetelného, ktoré pokrývali symboly slnka a nebies. Stál na konci vpravo a čierny trón popretkávaný samotnou Temnotou na opačnej strane. Tretie tróny, z priehľadného kovu, z oboch strán patrili Nidre a Nairnovi. Z Nidrinho vychádzali tri tyče, na ktorých viseli tri lapače snov. Nairnov bol bez ozdob. Medzi Aaronvím a Nidriním stál kostený trón Reisa. Vysoké operadlo pokrývala zahalená smrtka s krídlami. Posledným bol Raeov zlatý s roztiahnutými krídlami.

Postupne sa vo svojich trónoch zjavovali Prastarí. Na koniec sa zjavil Tate, ktorý na rukách niesol Temnú Matku. Pristúpil k Nidre, ktorá sa jej dotkla a nemo niečo vyriekla. Kearn nezaujato sledoval, ako sa jeho matka prebúdza a s Tateovov pomocou usadá na svoje miesto.

Po odchode Oneiroia sa za Keranom objavilo kreslo, do ktorého sa posadil.

Reis sa vedľa Nidri otriasol a zívol. ,,Už je to pekne dlhá doba, čo sme tu naposledy sedeli všetci. Chystá sa niekto zničiť svet a my sme si toho nevšimli?“

,,Tvoje smrtky zleniveli,“ mrkol naňho Calvin.

Kearnovi sa zdalo, že Prastarý má dneska mizernú náladu.

,,Ani nie. Vďaka nemenovaným nesmrteľným majú stále hromadu roboty. V poslednej dobe som vo svojej ríši uvítal množstvo duší anjelov. Vypukla tam u vás nejaká epidémia, Mithra?“

,,Ani nie. Iba Yumi mal v minulých týždňoch zlú náladu. Prejdime k veci, Aaron. Musím sa vrátiť domov.“

S Reisom sa spoločne zasmiali. ,,Ako chceš. Kearn vyslovil na stretnutí Pánov zaujímavý názor. Tvrdí, že anjeli majú vo svojich radoch niekoho, kto bol schopný predpovedať presný čas Paxinho spánku a tak mohli anjeli s elfami vyhlásiť Temným vojnu. Mithra ani ostatní Páni svetla však o takomto jedincovi nevedia.“

Prastarí, pre ktorých to bolo novinkou, sa zamračili. ,,Takže nám po svete behá neregistrovaný veštec, ktorý má vízie o Prastarých?“ opýtal sa na rovinu Rae.

Calvin prikývol. ,,Ak je to tvrdenie pravdivé, tak áno.“

,,Pochybujem, žeby si vymyslel takéto tvrdenie, aby oddialil vojnu medzi Temnými a elfmi,“ prehlásil Nairn. ,,Páni noci majú medzi sebou troch bohov vojny a každý z nich je obávaným bojovníkom. Dá sa povedať, že šarvátky priam vyhľadávajú a Temná rasa nie je výnimkou.“

Temná Matka sa na syna zamračila. ,,Tak toto bolo to, čo ťa trápilo?“

,,Nie, táto myšlienka ma napadla iba pred dvoma hodinami, keď mi Nidra prezradila, že Pax odišla z nášho sveta. Paxina prítomnosť zabraňuje všetkým veľkým vojnám. Je nepravdepodobné, aby anjeli s elfmi zaútočili práve vtedy, keď ju Nidra uspávala a predsa sa tak stalo.“

,,Dáva to zmysel, ale takisto to môže byť iba zhoda náhod. Bitky sa odohrávajú aj počas jej prítomnosti. Elfovia a anjeli s Temnými si idú po krku od nepamäti.“

,,Mithra, vezmem k anjelom svojich mužov,“ vyhlásil rozhodne Nairn. ,,Ak taký veštec existuje, nájdeme ho.“

,,Tak to by sme mali. Necháme vojne voľný priebeh, bez ohľadu nato, či sa vinník nájde alebo nie. Myslím, že sa môžeme všetci vrátiť k svojim veciam a Kearn k armáde.“

Angelica si zahryzla do pery. Má problém. Toto sa nadriadeným páčiť nebude. Prečo ju ešte neodvolali? To na ňu ani nedohliadajú? Zlyhala, nechala sa odhaliť. Zabudli už na ňu? Je im jedno, v akej situácii sa ocitla? Zabolelo ju to.

„No? Čakám.“

Nemá na výber. Už nikdy pred ním nebude skrytá. A zbavil ju bolesti. „Pred pár týždňami ma povýšili. Až doteraz som pracovala v najnižších líniách a pomáhala ľuďom. Potom si ma zavolali, oznámili mi že anjeli sa aktívne zaujímajú o upírov a dostala som novú úlohu. Vás, Veličenstvo.“

„Mňa? Vysvetli.“

Jeho tón Angelicu vydesil. Práve pre toto bývala radšej neviditeľná. Zle znášala nahnevaných mužov. A väčších mužov. Silnejších mužov. Vlastne mala problém s celým mužským pohlavím. Nenápadne sa presúvala, aby mala za chrbtom stenu. Nie práve múdre v boji, ale upokojilo to jej paranoju.

„Som dočasná pomocná sila,“ pokúsila sa mu priblížiť svoju misiu. „Je v záujme anjelov, aby ste prežili a ako sme sa obaja presvedčili, máte nepriateľov. Len čo hrozba pominie, stratím sa aj ja.“

Daria anjelské machinácie vôbec netešili. Upíri vždy boli s operencami v tichej studenej vojne, ale navzájom sa tolerovali, lebo si nezasahovali do vecí. „Nepotrebujem tvoju pomoc,“ štekol. „Oceňujem, čo si urobila, ale nechcem ťa tu. Povedz nadriadeným, že si neželám tvoju prítomnosť vo svojom živote.“

Odmietnutiu rozumela. Netvárila sa, že to bolelo, lebo sa jej čiastočne uľavilo. Ani ona s ním nechcela tráviť čas. „Ale ja vás... nemôžem opustiť, Veličenstvo.“

Zamračil sa na ňu. „Ako nemôžeš? Proste sa premiestni za šéfmi.“

Pokrútila hlavou. „Som s vami prepojená. Ťahá ma k vám sila väčšia než ja. Nedovolí mi odísť a stratiť vás z dohľadu. Preto som vás nasledovala aj zranená.“

Zhrozene vyvalil oči. Nemôže mať na krku anjela dvadsaťštyri hodín denne! „Moment. Vravíš, že si pri mne celé týždne?“

Prikývla.

„A nikdy si ma... neopustila? Čokoľvek som robil?“ Zabite ho niekto. Hneď!

Zružovela. „Môžem sa odvrátiť. Stáročia som strávila pri ľuďoch, neviditeľná. Som zvyknutá.“

Dario zaťal päste. „Odíď!“ okríkol ju. „Okamžite! O svoje problémy sa viem postarať sám.“ Posledné čo potrebuje, sú zvedaví anjeli!

Trhla sebou. V ušiach jej zvonilo. Prečo musí kričať? „Vaše Veličenstvo, ja naozaj nemôžem. Kamkoľvek pôjdete, nakoniec ma to k vám pritiahne.“ A ani jej to nerobí radosť.

Že nemôže? Na to by sa pozrel! „Uvidíme!“ Zdvihol ruky nad hlavu a začal odriekavať slová v antickom jazyku, ktorým ani ona nerozumela.

Po chvíli ju ale zasiahla vlna podivnej sily. Obalila ju a na chvíľu sa jej zatmelo pred očami. Keď sa spamätala, ležala na trávniku pod Dareiovými oknami a zase iná sila ju ťahala k nemu. Do pokožky jej narážali ľadové kvapky dažďa. Vonku už bola tma, takže sotva niečo videla.

Automaticky jej z chrbta vyrástli krídla s rozpätím viac ako šesť metrov a vzniesla sa na horné poschodie.

Tam na čosi narazila, keď chcela priletieť k oknám. Neviditeľná bariéra jej zabránila priblížiť sa k upírovi a jej poslanie ju k nemu zase ťahalo, čo ju zaseklo uprostred.

V hustom daždi nemala na výber len mávať krídlami a z diaľky nazerať do jeho okna. Netušila, čo za moc to ovláda, ale to ju rovno mohol nechať zranenú. Takto sa uštve na hranicu smrti a aj tak naňho bude musieť dohliadať.

„Vaše veličenstvo, nie! Prosím!“ V živote prosila len jediný raz a tá chvíľa sa jej vrátila ako škaredé déja vu. Aj vtedy tam hrala úlohu bolesť a bezmocnosť.

Myšlienkami vysielala správu nadriadeným, aby niečo urobili, aby zasiahli, aby poslali niekoho silnejšieho.

Odpovedalo jej len ticho a bičovanie dažďa. Vlasy sa jej lepili na pokožku, jej oblečenie zošedlo. Krídla bojovali s vodou a nemohla im uľaviť.

Opäť sa rozplakala. Čím to je, že o jej prítomnosť nikto nestojí bez toho, aby jej nemusel ubližovať?

Dario pol hodiny nadával. Ako si mohol nevšimnúť anjela? Až tak zanedbal svoju mágiu? Niet divu, že ho dnes takmer dostali.

Stlačil intercom a požiadal služobníctvo o balík krvi a večeru. Mal chuť niečo rozmlátiť.

Pohľad mu padol na krvavú prikrývku, na ktorej ležala Angelica. Bohovia, to čo musela vidieť, keď si myslel, že je sám... Je snáď úchylná?

Radšej zvliekol obliečku, strčil ju pod horúcu vodu a drhol mydlom, kým nezostal len ružový fľak. Potom ju odhodil do prádlového koša.

Trvalo mu pol hodiny prísť na to, ako sa navliekajú nové obliečky a cítil sa pri tom maximálne trápne. Čo je nejaká ženská? Ale sluhov požiadať nemohol, ešte by klebetili. Aj tak ho už považujú za šibnutého.

Unavene sa najedol a klesol do postele. Bol to dlhý deň a on dosť čaroval. Nehovoriac o tom, že musí zistiť, čo majú tie útoky znamenať. Je možné, že sa vrátil starý nepriateľ?

Prečo? Už je to veľa rokov. Kto by za tým všetkým mohol byť? Pre koho tá potvora pracuje?

Obecne Dario nemá veľa nepriateľov. Ale na svete sa v poslednom čase dejú divné veci. Staré rasy povstávajú a veľkráľom visí nad hlavou proroctvo o vojne a mieri, ktoré závisí od nich.

A niekoľko mocných bytostí sa pokúša získať moc, ktorou by si podvolili ostatných.

Reálnou hrozbou sú len dvaja – Brian, bývalý kráľ Británie, a Julius z Pergamonu, mocný démon, ktorý kradne nehmotné zdroje moci a zneužíva ich.

Chápal, že to, čo ukrýva, by pomohlo obom. A zároveň vedel, že by sa nikdy neznížili k tomu, aby sa to pokúsili získať. Obaja sú muži. A chce to ženu, aby bol vážne ohrozený. Aspoň tým si bol istý, hoci už sú to roky čo si naposledy poriadne užil.

Nie, jeho doháňa vlastná minulosť. A tej musí čeliť sám, lebo jeho bratia už jeho chybami trpeli dosť.

Nepokojne sa pretočil a odkopol prikrývku. Mizerní operenci, ešte aj oni sa do toho musia zapliesť!

Dúfal, že tá malá im jasne vysvetlila, že o ich zásahy nemá záujem. Vyrieši si svoje maléry sám. Však si ich aj sám spôsobil.

Započúval sa do klopkania dažďa a jeho pravidelnosť narušoval iný, menej pravidelný rytmus.

Zvedavo prešiel k oknu a roztvoril ho. Takmer spadol z nôh! Za líniou jeho obrannej kupoly z mágie sa vznášal zmoknutý anjel a neúnavne mával krídlami.

Zažmurkal, aby sa uistil, že sa mu nesníva. Ona neodišla! „Čo to robíš?“ zakričal na ňu.

„Strážim vás, Veličenstvo,“ odvetila roztrasene, pretože zuby jej drkotali zimou.

„Poslal som ťa preč!“

„Mňa k vám viaže niečo silnejšie! Nemôžem odísť! Vaša mágia ma len drží ďalej, ale nezbavila ma mojej povinnosti!“

Zaklonil hlavu. Toto sa môže stať len jemu! „Prečo nevyšleš správu nadriadeným?!“

Zamávala krídlami a na chvíľu klesla, akoby ju každé mávnutie bolelo. „Nepočúvajú ma!“

Nemôže ju nechať na daždi. Musí byť na kosť skrehnutá. Porazene vzdychol a odstránil magickú bariéru. „Poď dnu,“ povedal jej.

Angelica váhavo priletela a pretiahla sa oknom. Krídla jej zmizli. Drkotala zubami a svoje drobné telo objala ešte drobnejšími rukami. „Ď-ďakujem, Veličenstvo.“

Nevedel, čo s ňou má urobiť. „Mohla by si ma oslovovať menom? Neznášam, keď ma niekto tituluje,“ zavrčal a hodil jej mäkký uterák. „Navyše ani nepatríš do môjho kráľovstva.“

Angelica chvíľu hľadela na uterák, akoby nevedela, čo s ním má presne robiť.

„Choď si dať sprchu, si úplne skrehnutá.“

„Sprchu?“ Nikdy nebola v sprche. Keď vyrastala, sprchy neexistovali a ako anjel mala očistu zariadenú mocou svojho ľudu. Bez zdržiavania sa ako u ostatných druhov.

Dario ukázal na dvere kúpeľne. Nechcela ho viac rozhnevať alebo uraziť, a tak šla. O chvíľu už Dario len počul hlasný výkrik a vletel dnu.

Angelica stála oblečená pod pariacou vodou a snažila sa jej vyhnúť. Pozrela naňho, akoby jej zjedol večeru.

Rukou skúsil vodu. „Prečo si si nastavila tak horúcu?“

Neodpovedala, len nepriateľsky hľadela na všetky nástavce a masážne hlavice. Možno ju mal radšej poslať do vírivky.

Nastavil prijateľnú teplotu. „Prosím. Možno by si sa chcela aj vyzliecť.“

„Vyzliecť?“ Bola čoraz zmätenejšia.

„Alebo sa vy anjeli sprchujete oblečení?“ dodal sarkasticky.

Očevenela a sklopila pohľad. „Nie... teda... my sa ne... vyzlečiem sa.“

Prikývol a doprial jej súkromie. Tá malá je väčší problém než si myslel. Je možné, že by bola zaostalá? Vyšinutá? Mentálne retardovaná? Nikto so zdravým rozumom by sa ho nerozhodol strážiť na každom kroku.

Niekoľkokrát sa pokúšal privolať Evie, ich spojenca medzi anjelmi, ale tá potvora nereagovala. Ako vždy, keď potrebovali pomoc.

Ani nie po piatich minútach prúd vody ustal a z kúpeľne vyšla Angelica. Mala na sebe jednoduché biele šaty, čisté a suché. Zmáčalo ich len niekoľko kvapiek z vlhkých čiernych prameňov.

„Odkiaľ máš to oblečenie?“ zarazil sa.

„Anjelské rovnošaty. Máme niekoľko variácií,“ odpovedala tichučko.

O problém menej. Nemusí jej zháňať handry. Premeral si ju. Stále vyzerala zúbožene. Bola bledučká a, bohovia, taká vychudnutá!

„Dobre. Musíme prebrať niekoľko vecí. Posaď sa.“ Ukázal na kreslo vedľa police na knihy.

Angelica sa váhavo posadila a vyzerala, že je to pre ňu úplne neznámy pocit. Anjeli sú divní, pomyslel si Dario. Pritiahol si stoličku, obrátil ju operadlom k nej a obkročmo sa posadil.

„Takže sa ťa nezbavím,“ vzdychol.

„V dohľadnej dobe nie,“ súhlasila. „Ale vždy budem neviditeľná, ani ma nezaznamenáte, Veli... chcem povedať Dareios.“

„Dario,“ opravil ju automaticky. „A neželám si, aby si bola neviditeľná.“

„Nedôveruješ mi?“ preľakla sa. „Prisahám, celý život som pomáhala iným, umrela by som pre svojho zverenca.“

„O tom ani trochu nepochybujem,“ uistil ju. „Mal som možnosť sa o tom presvedčiť. Napriek tomu by som ťa rád mal na očiach.“

Ešte nikdy, odkedy sa stala anjelom, to po nej nikto nechcel. Vlastne toto bol najdlhší rozhovor, aký s niekým mala za mnoho rokov. „Prečo?“

Nadvihol obočie. „Lebo si bytosť ako ja, ktorá by nemala byť prehliadaná? Chrániš ma, chcem byť s tebou v kontakte.“ A uistiť sa, že nie si nebezpečná.

Pootvorila ružové pery a zamyslene mrkala. „Prekážala by som.“

Fajn, Dario dokázal byť nepríjemný k iným, ale táto žena ponižovala vlastnú existenciu a to mu vadilo. „Nie si komár, Angelica.“

Pomrvila sa. To kreslo bolo tak pohodlné... A ona tak dlho pomáhala iným, že si zvykla byť neviditeľná. Nechápala, prečo by sa niekto chcel otravovať s jej prítomnosťou. „Musel by si sa na mňa pozerať neustále. Každý deň, bez prestania.“

„Videl by ťa aj niekto iný?“

Zamyslela sa. Veľmi svoje schopnosti nerozvíjala, ale anjeli ju dostatočne pripravili. „Dokážem sa trvalo zviditeľniť pre teba a ostatní ma nebudú vnímať.“

„Ani cítiť? Myslím dotyk, závan vône...“

„Budem duch. Viditeľná a hmatateľná,“ pri tom slove sa zachvela, „len pre teba.“

Niečo na slovách len pre teba ho vzrušilo, až si musel nenápadne upraviť nohavice. „Tak to tak urob. Hneď.“

Okolo nich sa mihla mágia, ale on zmenu nevidel. Musí jej veriť.

Angelica vedela, že nerobí dobre. Tento obrí upír ju odhalil a má nad ňou výhodu. A jej nadriadení na ňu kašlú. Čo len bude robiť? Naozaj má byť preňho celý čas viditeľná? Dariove drsné črty nenechali nikoho na pochybách, že má čo dočinenia s bojovníkom, ktorý toho veľa videl a zažil, než sa dostal tam kde je. Poznala históriu upírov. Bratia majú cez osem tisíc rokov. O svoje tróny sa neprosili, ale sedia na nich pekne dlho.

Dario si ale prešiel zradou, ktorú by nikomu nepriala. Zradou ženy, ktorej dal svoje srdce. Niečo v jeho zelenomodrých očiach stále naznačovalo bolesť. Kiež by mu mohla pomôcť.

„Nečakaj, že ti vysypem všetky svoje problémy. Osobne si myslím, že si s tými útočníkmi poradím, ale vždy je lepšie mať dva páry očí. Do ničoho sa nemiešaj,“ prikázal jej.

„To som ani nemala v pláne. Už som sa zamiešala až dosť.“

Jedna vec sa mu páčila. Spolupracovala. Angelica nakoniec nie je taká hlúpa, ako si myslel. Potom ho napadla strašná myšlienka a zamračil sa. „Vieš o proroctve?“ oboril sa na ňu.

Strhla sa. „Proroctve?“

„To, o ktoré bojoval Justin. Proroctvo o našich trónoch a mieri. A neklam mi!“

Zmätene krútila hlavou. Klamať nemala vo zvyku, je predsa anjel. „Prisahám, že o žiadnom proroctve neviem.“

Veril jej. To dievča nemalo bunky na klamanie. Takže mu ju neposlali ako potenciálnu adeptku na trón. Anjeli by určite radi získali moc nad upírmi cez veľkráľovskú korunu. Ale Angelica nevyzerala ako zmyselná zvodkyňa hodná jeho postavenia. Bola to skôr roztomilá šedá myška.

Upokojil sa. „Keď sa Justin zoznámil s Minou, pokúšal sa rozlúštiť odkaz pravekého proroka, ktorý ho zaviedol až k proroctvu o našich trónoch. Lepšie povedané, veľkráľovnách.“

Zaujímavé. „Ako znelo?“

„Mier nastane, keď na päť trónov upírskych

zasadne päť kráľovien rodov odlišných.

Povstane bratské puto zo svojho popola,

inak naveky padne kráľov koruna,“ odrecitoval jej.

Angelica rýchlo spracovala verše. „Ak to správne chápem, každý kráľ ma predurčenú kráľovnú z iného druhu.“

Prikývol.

„Kathrine zastupuje upírov. A Mina, aj keď je premenená, je z rodu ľudí. Pôvodne.“

„Správne.“

Angelica sa úprimne usmiala. „V tom prípade sa vôbec nemusíš obávať.“ Aspoň túto ťarchu mu sníme z pliec. „Aj ja som sa narodila ako človek. Nemôžem byť teda kráľovnou a anjeli to vedia. Neposlali ma sem s tým úmyslom.“ Navyše vedia o jej problémoch.

Dario vyvalil oči. „Anjeli sa nerodia?“

„Áno. Ale niekedy sa anjelom stane aj človek. Nie je to veľmi obvyklé, ale stáva sa to,“ vysvetlila mu.

To bola novinka. Doteraz si myslel, že anjeli nikdy nepoškvrnia svoju posvätnú krv. Zdá sa, že sa mýlil. Ale uľavilo sa mu. Nech si kráľovné hľadajú jeho bratia. On nemá záujem o ďalší prípad zlomeného srdca. „Neuveriteľné.“

„Netušila som, že upíri to nevedia. Aj Evie, to je váš spojenec, nie? Aj ona je pôvodom človek.“

Evie? Tá éterická bytosť, ktorá im prinášala len problémy? „Nuž, môžeme sa od seba aspoň niečo naučiť.“

Opäť sa striasla. „Radšej by som bola neviditeľná. Úprimne, ani neviem ako sa správať, keď ma niekto vidí.“

„Správaj sa presne ako keď som ťa nevidel. Ja sa len chcem uistiť, že mi nevrazíš nôž medzi lopatky.“

Zhrozene vyvalila svoje už aj tak veľké oči. „To by som nikdy neurobila. Radšej umriem.“

Iste, to už niekde počul. A anjelovi veril asi tak ako hladnému rotvajlerovi. „Umieraj si koľko chceš, ale ak mi máš byť stále za zadkom, chcem ťa vidieť.“

Aj bez veľkého IQ prišla na to, že Dario jej neverí a nechce ju mať pri sebe. To majú teda spoločné. Dala by čokoľvek za to, aby ju tohto poslania zbavili.

Nanešťastie pre ňu, nebola pripravená urobiť ten jediný krok, ktorý by jej sňal túto ťarchu z pliec. Nedokázala sa naveky vzdať krídel.

Dallas sa na pohovke točil a krútil.

Pôvodne pripravil pohovku na spanie pre Lilicu. Nebol dôvod byť džentlmenom kvôli niekomu, kto mu konkuroval na misii. Zatiaľ čo Lilica sa zabývala v jeho posteli, akoby bola doma, vliezla pod jeho perinu, jedla vrecko s čipsami a cez otvorené dvere ho sledovala, ako pracuje. Vyzerala byť spokojná, taká rozkošná... taká príťažlivá so svojimi tmavými vlasmi rozloženými na jeho vankúšoch. Nemal tú odvahu ju odtiaľ vyhodiť. Ani po tom netúžil. Počas krátkeho života sa jej dostalo tak málo pohodlia. Ako jej ho mohol odoprieť?

Teraz nedokázal zaspať. Ničil ho hlad po nej. Znova a znova uvažoval nadmožnosťou vkĺznuť vedľa nej a pokračovať tam, kde prestali v sprche. Už sa ale poučil. Ak by sa jej dotkol, neprestal by sa jej dotýkať, dokým by sa do nej nedostal. Vykašľať sa na dobré úmysly – nezáležalo by mu na potvrdení ich spojenia. Uvažoval nad tým, že by uhasil svoje sexuálne potreby s inou ženou... ale tá predstava zanechala v jeho ústach divnú pachuť. Nikdy nebol mužom, ktorý podvádzal.

Nie som s Lilicou vo vzťahu. Nie v skutočnom.

Alebo je?

Stisol si koreň nosa. Či už spolu mali vzťah, alebo nie, jeho telo túžilo po jej tele, iba po jej. Stala sa z nej závislosť, jeho vlastná droga, a všetky ostatné v porovnaní s ňou bledli.

Päsťou udrel do matraca pod sebou. Lilica bola teraz odhodlaná odolať mu, rovnako ako bol on odhodlaný odolať jej. Bláznivá ženská! Neuvedomovala si, že kvôli takémuto postoju bude Dallas túžiť prinútiť ju zmeniť názor a zvádzať ju, dokým nebude prosiť o jeho dotyk?

Som totálne v riti.

Prinútil svoju myseľ prestať myslieť a napokon upadol do spánku... len aby ho v snoch mučila Lilica, hladiac sa v sprche, nie celkom spokojná, pretože chcela – potrebovala – jeho. Kým prišlo ráno, bol prebudený a plný potlačovanej agresie. Vpochodoval do spálne, ani sa nesnažil byť potichu, a vzal si oblečenie zo šatníka. S buchotom zatvoril dvere na kúpeľni, zatiaľ čo cítil jemné dorážanie z jej strany do jeho podvedomia. Snažila sa zistiť jeho nový plán na dolapenie jej sestry?

Veľa šťastia, srdiečko.

Osprchoval sa a počas toho si schválne dokola prehrával svoj sen s ňou.

Hajzel. Jej zmyselný hlas plnil jeho hlavu.

Zatiaľ čo sa usušil a obliekol bielu košeľu s gombíkmi ku krku a čierne nohavice – štandardný odev A.I.R. – usmial sa. Stále bol sústredený na Lilicu na kolenách, ako ho orálne uspokojovala, zatiaľ čo si odkladal svoje pyre-guny pod kabát a meč na Schön do svojej čižmy. Jej nadávky sa ozývali celou kúpeľňou.

V pozadí svojej mysle počul šepkať ženské hlasy a zamračil sa. Sústredil sa na ne, zo všetkých síl sa snažil porozumieť ich slovám, ale jemné vibrovanie v jeho spánkoch mu naznačovalo prichádzajúci hovor, a to ho rozptýlilo. S povzdychom si ramenom poklepal po uchu.

„Čo?“

„Páni. Takto sa zdraví so šéfkou?“ opýtala sa Mia.

„Prepáč. Dovoľ mi skúsiť to znova.“ Vychádzajúc z kúpeľne, povedal: „Dobrý deň, Madam Terror. Čo, dopekla, chceš?“

Jej jemný smiech zapraskal v slúchadle. „To je lepšie. Takže. Na základe opisu, ktorý Jade poskytla Johnovi a ktorý John dal Devynovi, a Devyn dal mne – skús to povedať trikrát rýchlo za sebou – našli sme Trinitinu poslednú obeť. Máme ho v cele v našom stredisku v Krajine Nikoho. Nechceme mať okolo neho žiadnych civilistov.“

Jeho spálňa bola prázdna, prikrývky na jeho posteli boli pokrčené a porozhadzované. Lilicina vôňa – čerstvo narezané ruže a staré drevo – naplnila vzduch a jeho motor sa s revom znova prebral k životu. Kedy sa toto túženie skončí?

„... počúvaš ma vôbec?“ povedala Mia.

„Ani nie. Ale stretnem sa s tebou v Krajine Nikoho.“

„V poriadku. A čo tvoje dievča?“

Tvoje dievča. Tie slová len priliali oheň v jeho vzrušeniu. „Ja...“ Čo? Odmietal so sebou priniesť Lilicu, nedovolí jej vystaviť sa nebezpečenstvu nákazy. Ale ona bude v nebezpečenstve tak či tak, pretože on sám bude v nebezpečenstve.

Napriek tomu - nechcel, aby bola v blízkosti agentov A.I.R. Ak by sa jej niekto vyhrážal, dobrovoľne by skočil do hlbokej vody, o tom nebolo pochýb. Zrejme by aj prišiel o kopec priateľov. Včera musel bojovať s ohromujúcim nutkaním zabiť Devyna, muža, ktorého miloval ako brata, len preto, že ten chlap uvažoval nad tým, že ju uzemní. Myšlienka, ktorou sa Devyn pohrával, pretože si myslel, že Lilica mala v pláne ublížiť Dallasovi.

„Netráp sa kvôli nej,“ odpovedal napokon. „Je to moja zodpovednosť.“

„Dallas-“

Poklepal si po uchu, ukončil hovor, a vkráčal do obývacej izby, zbadajúc Lilicu v kuchyni. Sedela na barovej stoličke, tmavé vlasy mala zopnuté do nedbalého drdola na vrchu hlavy, a načahovala sa ponad pult po ďalšie vrecko čipsov. Zakrývalo ju čisté tričko. Jedno z tých, ktoré mu dal Devyn. S nápisom Targon, chutí tak skvele.“

Dallas vždy miloval to tričko. Bola to jeho srdcovka! Dnes ho nenávidel. Lilici siahal okraj trička po stehná a odhaľovalo tak jej dlhokánske nohy a on by dal čokoľvek za to, aby ich mohol mať obtočené okolo pása... alebo hlavy.

Čokoľvek? Zovrel dlane do pästí.

Vypila plechovku malinovky. „Táto vec je úžasná!“

Ona bola úžasná.

Zalapala po dychu. Škaredo sa na neho pozrela, pokrčila plechovku a hodila ju po ňom. „Neopovažuj sa mi skladať komplimenty!“

Kov ho trafil do hrude a padol na podlahu. „Budem ti skladať komplimenty ak sa mi bude chcieť a ty ma nedokážeš zastaviť.“

„Nuž. Už som to raz povedala a poviem to znova. Ty, Agent Gutierrez, si bastard.“

„V každom zmysle slova.“ Jeho milovaná matka sa nikdy nevydala za jeho otca, pretože nikdy nezistila, ktorý z jej zákazníkov sa s ňou podelil o svoj genetický materiál. „Ale ty si to o mne myslíš kvôli tomu, že mi len ťažko dokážeš odolávať, keď som taký šarmantný.“

Zatiaľ čo uvažovala nad odpoveďou, Dallas jej vytrhol čipsy z rúk a vrecko s nimi hodil do koša. „Musíš začať jesť hodnotnejšie potraviny. Strážim si svoju dievčenskú postavu, takže nechcem, aby tvoje tukové gramy skrz naše spojenie zaniesli moje artérie.“

„Sú krabie koláčiky hodnotnou potravinou?“ opýtala sa s prižmúrenými očami.

Stále bola kvôli tomu naštvaná, však? „Možno,“ povedal, „Ale odteraz budeš jesť len zeleninu, až dokým so mnou nebudeš spolupracovať.“

„Ty si ten, čo nakúpil toto nezdravé jedlo, a ja som ochotná sa staviť, že tu nemáš ani kúsok nejakej zeleniny.“ Oprúc sa o linku, venujúc mu letmý výhľad na jej nohavičky – nad čím on zavzdychal – vzala si zabalené vrecko s brownies, roztrhla ho a jeden koláčik si celý napchala do úst. Ako prežúvala, z úst jej padali omrvinky, a on bojoval so smiechom. Keď napokon prehltla, zavrčala: „Vychutnaj si svoje zásoby tuku, mrcha!“

Tentoraz sa rozosmial ako nejaký robopes.

Robopes...

To slovo pripomenulo Lilici jednu z jej spomienok. Doktori v inštitúte na nej robili množstvo pokusov, ale keď jej dali robopsa, to bol jeden z najhorších. Celé týždne sa s ním hrala, smiala sa s tou rozkošnou kopou železa. Potom, keď si k tomu umelému zvieraťu vytvorila puto, vzali jej ho – a pred jej očami ho zničili. Mala pocit, akoby ju roztrhli na polovicu, ale ani jediným slovom alebo činom nepreukázala svoj smútok. Odmietala venovať doktorom to uspokojenie.

Odrazu mal Dallas pocit, že ho trhajú na polovicu. Chcel utešiť to odvážne silné dievča, ktorým bola, ale potreboval utešiť tú pichľavú odhodlanú ženu, ktorou sa stala. Keď umožnila vzniknúť ich spojeniu, musela potlačiť všetky ochranárske inštinkty, ktoré v sebe mala.

Prečo? Prečo to urobila?

A prečo sa chcel biť do hrude? Prečo sa jeho plecia vystierali hrdosťou?

Vybrala si mňa!

Teraz sa bála, že stratí tých, ktorých miluje... a presne z toho dôvodu bola odhodlaná zachrániť Trinity, napriek bezvýchodiskovej situácie. Oči farby nočnej oblohy ho prosili. Pomôž mi zachrániť ju, Dallas.

Pokrútil hlavou, aby sa zbavil jej hlasu. Musel odtiaľto odísť. „Idem do práce.“

„Hej, hej, musíš vypočuť jednu z obetí Trinity.“

„Nevinného muža, ktorého tvoja sestra odsúdila na smrť.“

Naježila sa. „Ako vieš, že je nevinný? Možno si vybrala kriminálnika.“

„Jeho trestný záznam-“

„Nič neznamená, aj keď je čistý. Ľudia nie sú vždy tým, čím sa zdajú byť, a ty to vieš.“

So smrteľne vážnym pohľadom jej odpovedal: „Áno, ale ľudia sa môžu zmeniť. Z toho sladkého decka, ktoré si poznala, vyrástol násilný dospelý človek.“

Ukázala mu prostredník. On jej poslal vzdušný bozk. Prečo si vôbec niekedy nahováral, že sladké ženy so sladkým úsmevom boli tie pravé? Pravdou bolo, že tie sladké ženy so sladkým úsmevom ho nikdy úplne neuspokojili. Nikdy netúžil po viac ako jednej noci, pretože ani jedna z nich pre neho nič neznamenala. Ale táto žena so zmyselným úsmevom a bystrou hlavou ho absolútne fascinovala. Nedokázal sa jej nabažiť.

Líca sa jej zafarbili červenou, a on sa načiahol, zúfalo túžiac vedieť, ako veľmi jej horela pokožka, ale napokon spustil ruku k boku, tesne pred kontaktom, a zovrel ruku do päste.

Naprázdno prehltla a zachrípnuto povedala: „Dávaj si pozor, kým budeš vonka. Nie preto, že mi na tebe záleží, ale preto, že mi záleží na sebe samej.“

To nebola ani zďaleka pravda. Cítil jej obavy a niečo z jeho napätia, ktoré cítil celú noc, povolilo. „Chcem, aby si tu zostala a-“

„V žiadnom prípade! Pred pár minútami som hovorila s Jade. Stretneme sa o desiatej.“

Založil si ruky na hruď. „Kedy si s ňou hovorila? Ako si s ňou hovorila?“ Počkať. On už poznal odpoveď. Ten rozhovor, ktorý letmo zachytil v sprche.

„Vždy sme mali schopnosť komunikovať telepaticky,“ odpovedala. „Až na ten deň, keď si ma nadrogoval. Po tom, čo ma tvoj priateľ mučil. Ak by sme boli vo filme, ty a Devyn by ste v ňom hrali záporákov. Vieš to, však?“

V deň, keď ju nadrogoval... to bolo len pred dvoma dňami, uvedomil si. Mal pocit, akoby sa to stalo pred niekoľkými rokmi. „Naše stretnutie zariadil osud. A v tom filme by som hral antihrdinu. To je rozdiel.“

„Ja by som bola, samozrejme, hviezda, ktorej by všetci držali palce.“ Postavila sa ladne, s eleganciou a gráciou.

Načiahol sa po druhý raz, pohybujúc sa bezmyšlienkovite, a obtočil prsty okolo jej zápästí. Všetky jeho dobré úmysly sa vyparili, keď zacítil hebkosť jej pokožky. Prudko si ju pritiahol k sebe, tvrdo, a ona zalapala po dychu. Sklonil hlavu, aby ju pobozkal – musím ju chutnať –, ale včas sa zarazil. Odskočil od nej ako keby bola toxickým odpadom, prerušiac kontakt. V istom zmysel aj bola.

Nebudem otrokom svojich túžob.

Jej hnev sa ovíjal okolo neho, takmer ho udusil, keď povedal: „Nikoho dnes nezabi.“

„Nezabijem. Otec.“

„Ak to urobíš, dostaneš nálepku predátora. Budem ťa musieť zatknúť. Navždy. Dokonca odhodím aj kľúč od cely.“

„Ako keby to pre teba bolo ťažké.“

Bolo. Bolo by to ťažké a to bol sčasti dôvod, prečo od nej musel na pár hodín utiecť. Pristúpil k batohu s vecami, ktoré mu včera priniesol Devyn. Mobilný telefón, balíček sedatív, zamaskované ako karamelové cukríky, a – Dallas odmietal uvažovať nad tou treťou vecou, aby neupozornil Lilicu na jeho podlé zámery.

„Moje číslo je už uložené v mobile. Zavolaj mi každú hodinu, presne o celej.“ Hodil prístroj jej smerom, dokonalo cieliac, ale ona sledovala ako letí ponad jej plece bez toho, aby sa ho pokúsila zachytiť. Zaťal zuby, zodvihol ho a vrazil jej ho do dlane. „Myslím to vážne. Ak mi nezavoláš, pôjdem po tebe.“

„Ale no ták. Vyhrážaš sa svojej manželke?“

„Ty si len dočasná nepríjemnosť.“

„Slzy. Smútok.“ Prstom si prešla po líci, naznačiac tak slzy. „Mám také neblahé tušenie, že budeš permanentnou osinou v zadku.“

Nesmej sa.

Prestaň sa vyhýbať tomu, čo musíš urobiť.Vyrazil do útoku a vpichol jej obsah striekačky do svalu v ramene. Ani sebou netrhla, ani nevydala žiaden zvuk, ako to očakával a bál sa. Iba sa na neho zamračila. Stiahol sa mu žalúdok, keď mu došiel dôvod takejto reakcie. Od narodenia slúžila ako vankúšik na ihly, ktoré boli súčasťou jej každodenného života. Nutkanie objať ju sa vrátilo, silnejšie než predtým.

„Niečo na potlačenie schopností?“ opýtala sa pokojne. Príliš pokojne.

„Nie. Izotop na sledovanie tvojej polohy.“ Teraz, aj keď budú od seba, bude schopný monitorovať každý jej pohyb prostredníctvom pár kliknutí na počítačovej klávesnici. Nebude sa musieť spoliehať na ich puto.

„Gratulujem. Konečne si si dokonale osvojil ukryť predo mnou svoje činy. Teraz som na rade ja.“ Bez ďalšieho upozornenia ho kopla kolenom medzi nohy.

Zhrbil sa, lapajúc po dychu, a pred očami mu blikali hviezdičky.

Usmiala sa na neho. „Prepáč, neexistuje izotop, ktorý by ti pohol nájsť tvoje gule.“

***

Dallas sa vtackal do skladu A.I.R., umiestneného v Krajine Nikoho. Keď bol ošetrený dekontaminačnou hmlou, zložil si celotelový ochranný oblek, ktorý ho chránil pred jedovatým vzduchom. Mia, ktorá ho predbehla a bola tam skôr, sa na neho uškrnula. „Tvoje problémy s tou holubičkou sú zábavné. Pre mňa!“

Bolo zrejmé, že po tom, čo ho Lilica zložila a posmievala sa mu, on sa s krikom zvíjal od bolesti – bolesti, ktorú cítila aj ona, jej výkriky splývali s tými jeho – jeho mobil sa sám od seba aktivoval. Bezpečnostné opatrenie. Sotva sa mu podarilo dostať zo seba trhané ospravedlnenie Mii, ale tá to pochopila a počas polhodinovej cesty do skladu mu volala tucet ráz, len aby sa na ňom smiala.

Bol sakramentsky zaštvaný, ale len na seba. Zaobchádzal s Lilicou presne ako s ňou zaobchádzali doktori v inštitúte. Ako keby bola majetkom. Ako keby bola nejaké zlo, ktorému sa nedalo veriť. Ako keby pre neho jej pocity a slobodná vôľa nič neznamenali.

Mal ju požiadať, aby sa mu hlásila namiesto toho, aby jej to nanútil. Bola všetkým možným – bola príťažlivá, frustrujúca, ľahko vyprovokovateľná –, ale nebola klamárka.

„Pustime sa konečne do práce,“ zamrmlal.

„Môj sladký Dallas,“ pohladila ho Mia po pleci. „Potrebuje tvoja vagína ľad?“

Škaredo sa na ňu pozrel. „Kyrin by vážne mal pouvažovať nad BDSM praktikami.“

„Prečo? Neznáša, keď ho spútam a bičujem.“

Teraz Dallas prevrátil očami. Ženy!

Nasledoval Miu cez sklad, úplne opustený agentmi. Kamery monitorovali Trinitinu poslednú obeť: Teran, ktorý mal niečo cez tridsať rokov s farebnými vlasmi, pramene mali všetky odtiene, od svetlých až po tie najtmavšie. Jeho oči boli po bokoch zašpicatené a ohnuté dohora, zuby ostré, obzvlášť jeho tesáky, a každý jeho pohyb mal v sebe mačaciu ladnosť, zdedenú z jeho rasy. Bol uväznený v neviditeľnej klietke, steny boli tvorené z laserov. Choroba Schön mala pomerne pomalú inkubačnú dobu a rýchlosť šírenia, ale hoci tento muž spal s Trinity len včera – podľa toho čo A.I.R. vedela – už mu z pórov na pokožke vytekal hnis.

Mia krúžila okolo klietky, totálne v roli šéfky. Dallas zostal za ňou, jeho Sekač Schön pevne zovretý v rukách. Napriek pomalej chôdzi nedokázal chytiť dych. Srdce mu búšilo do rebier a po krku mu stekal pot.

Do popredia vystúpil pocit nepokoja. Utekala niekam Lilica? Alebo ju niekto prenasledoval?

„Povieš mi všetko, čo sa ti včera stalo,“ ozvala sa Mia. „Od chvíle kedy si sa prebudil, až do momentu, keď sme vtrhli do tvojho domu.“

Muž na ňu hľadel so znepokojivou kombináciou vášne a zúfalstva. „Stavím sa, že chutíš dobre.“

„Zakaždým, čo odignoruješ moje požiadavky alebo sa odkloníš od témy, sa postarám, aby si to oľutoval.“ Zastala pred ovládacím panelom a postláčala sériu tlačidiel.

Z podlahy vyrazili elektrické volty a vošli priamo do tela toho Terana, a jeho svaly sa bolestivo napli. Po sérií ďalších stlačení tlačidiel sa elektrina vypla.

„Je mi to strašne ľúto.“ Muž pokrútil ramenami a z očí mu začali tiecť slzy. „Neviem, čo sa to so mnou deje.“

„Ja to viem. A či mi veríš, alebo nie, snažím sa ti pomôcť. Tak so mnou hovor. Povedz mi, čo chcem vedieť.“

Jeho pohľad znova vyhľadal Miu a potom si olízal pery. Potom zatriasol hlavou a zamračil sa. „Tá žena, s ktorou som spal... povedala mi, aby som vám povedal, že ja som prvý z mnohých, a že budem súčasťou jej armády.“

Slovo armádasa ozývalo v Dallasovej hlave, ako mínové pole pripravené k výbuchu. Ak Trinity nebude pod kontrolou, mohla by nakaziť celý svet. A Lilica ju chcela nechať nažive?

Do ruky mu vystrelila ostrá bolesť a pritiahla tak jeho pozornosť ku dlani... stredom sa tiahla rana, tiekla z nej krv.

Lilica sa musela porezať a spojenie sa postaralo o to, že on mal to isté zranenie. Na chvíľu ho takmer paralyzoval strach. Ako sa zranila? Bola v poriadku? Hoci sa pokúšal, nedokázal sa dostať do jej hlavy.

„Musíme ísť,“ povedal Mii. „Hneď.“ Nečakal na odpoveď, ale rozbehol sa ku dverám a súčasne vytáčal Lilicine číslo na mobile.

Stará matrace zaskřípala, když se na ní zavrtěla punková holka, ztracená v tom, co byla pravděpodobně krvavá, násilní noční můra. Musím později poděkovat Gideonově ženě, pomyslel si Strider, jen pro případ, že za to byla zodpovědná. Necítil se vůbec špatně pro nedostatek soucitu.

Pozoroval svou odměnu, zatímco spala. Sledoval každý její centimetr, dokonce jí sundal i oblečení, aby se podíval na všechna skrytá místa. Zbraně mohly být kdekoliv. Někdo by řekl, že nemá žádné zábrany a on by musel souhlasit. Neměl. Ne s touhle ženou. Nikdy s touhle ženou. Teď už věděl, kdo je, a nezasloužila si od něj žádnou shovívavost. Zasloužila si ostří jeho čepele.

Tam, ležící na malé posteli v motelu, zamčená s ním v maličké místnosti, byla Hadiee, žena, která svedla Badena, strážce Nedůvěry, k jeho porážce. Pomohla zničit mého nejlepšího přítele!

Stětí jeho přítele se odehrálo před tisíci lety a ona byla člověk. Nebo si to myslel. Přesto byla tady, stejně mladá, jako tehdy. Což znamenalo, že nyní byla nesmrtelná. Správně? Jak se to stalo nevěděl. Ale on to zjistí. Zjistí od té děvky spousty věcí.

Trvalo mu několik hodin, než si ji zařadil, protože kvůli tetování, piercingům a růžovým pruhům ve vlasech ji nepoznal. Takhle tehdy nevypadala. Její vlasy byly o několik odstínu světlejší a její bledá pokožka zářila od slunečního polibku. Tehdy se oblékala do konzervativního oděvu služebnictva, ale to nepotlačovalo její krásu.

Nikdy by ji nepoznal, kdyby neviděl tetování výsledkové tabule na jejích zádech.

Lordi: IIII, Haidee: I

Rozdělovalo její záda na dvě poloviny, jedna strana patřila Lordům, jedna jí samotné. Přesně věděl, co to znamenalo, protože Baden sám sebe tímhle způsobem označil. Děvka.

Čtyři z jejích přátel údajně zabili, ale nemohl vědět které. A jo, pravděpodobně je zamordoval. Po všechny svá staletí zabíjel tisíce. Vědomí její ztráty by mělo utlumit jeho hněv k téhle ženě. Ale ne. Baden byl nejlepší muž, jakého kdy Strider poznal. Byl nejlaskavější ke svým přátelům, nejvíce je podporoval a pečoval o ně.

Posednutí démonem Nedůvěry ho samozřejmě změnilo, stejně jako posednutí takové temné síly změnilo je všechny. Ale byl první, kdo se vrátil k rozumu. Ten, který vedl všechny ostatní ke světlu. Cítil tu nejhorší destrukci, kterou Lordové způsobili. Byl první, kdo je přiměl, aby se to pokusili napravit s lidmi.

Také nenáviděl, co se stane víc než kdokoliv jiný. Nenáviděl, že nedůvěřoval všem okolo sebe, dokonce i svým přátelům. Zejména svým přátelům. A to jen zatvrdilo Stridera milovat ho víc. Baden byl Striderova spása. Strider chtěl být Badenovým spasením.

Hadiee tuto šanci zničila.

Když dívka pokračovala v mlácení kolem sebe, oči měla pevně zavřené, pot jí stékal po kůži, ruce a nohy jí škubaly, zazvonil telefon. Strider se usmál. Doufal, že se to stane a nemusel hádat, kdo volá. Přítel. Vůdce Lovců, kteří ho pronásledovali.

Strider se natáhl, vzal telefon ze stolu vedle sebe a otevřel ho. „Promiň,“ řekl do mikrofonu „ale tvoje holka je teď tak trochu svázaná a nemůže přijít k telefonu.“

Nastala pauza. Trhavý dech a statické praskání. „Je moje, ty špinavý bastarde, jestli jí ublížíš…“

Ach, ano. Rozhodně její přítel. „Jestli?“ Strider se zasmál s opravdovým pobavením. „To je hezké. Opravdu je.“

Zařval. „Kterej z těch zlejch sraček jsi?“

„Nezáleží na tom, vše, na čem záleží je, že tahle zlá sračka má tvou ženu a on ti ji nedá zpět, teda ne v celku.“

Přes linku zapraskalo víc statické elektřiny a pak rychle následovala hlasitá rána a zaklení. Milovník musel prorazit zeď. „Co s ní chceš dělat? Budeš s ní obchodovat?“

„Tisíc srdcí Lovců. Počkej, Lovci nemají srdce, takže myslím, že není nic za co jsem ochotný ji vyměnit.“

„Ty špinavý, odporný…“ člověk se zastavil, jako kdyby si uvědomil, že Strider může potrestat jeho ženu za všechno, co řekl. „Je to dobrý člověk. Má rodinu. Ona-“

Přehnala se přes něj zuřivost. „Já jsem dobrý člověk. Mám rodinu.“ Dokázal si představit, jak Lovec skřípe zuby. „A přesto by si mě bez zaváhaní připravil o hlavu.“

„Nejsi dobrý a víš to. Jsi sobecký, temný a zničený. Patříš do pekla.“

Sobecký? Temný? Jo, nepochybuju. Ale zničený? To stěží. „Neudělal jsem nic jiného, že jsem se bránil po tisíce let.“

„A to tvoje bránění-“ Lovec se jízlivě zasmál. „-zabilo mé přátele.“

„Stejně jako tvoje žena zabila moje.“ Teď byl Strider na řadě, aby si do něčeho bouchl. Bouchl pěstí do vedlejšího stolu a rozštípl dřevo. Bác!

Ženské zajíknutí upoutalo jeho pozornost. Uklidnil se. Zastavila se a rozhlížela se kolem, dívala se na něj skrz ohnivé šedé oči. „A věř mi,“ dodal klidně „zaplatí za to.“

Hadiee nijak nereagovala.

Její přítel však explodoval. „Nezabila nikoho! Ale já jo. Vyměň ji za mě.“

Neznal její historii? Zdálo se nepravděpodobné, že jediná osoba, které se kdy podařilo zabít Lorda z Podsvětí, by mezi svými lidmi nebyla legendou. „Ne, díky,“ řekl Strider. „Líbí se mi rukojmí, které mám.“

Hněvivá zuřivost ho předběhla a zbavila jeho zdravého rozumu. „Najdu tě a zabiju tě, ty čubčí synu!“

Pomalu se usmál. „Teď to zní jako výzva. Dobrá zpráva je, že souhlasím.“ V jeho hlavě démon poskakoval vzrušením nahoru a dolů. „Najdi mě a uděláme si malou párty.“

Bez toho, aby odtrhl svůj pohled do dívky, Strider zavřel telefon a liboval si v tom, že měl poslední slovo. Postavil se. Hadieein vražedný pohled se nezměnil, když odešel do koupelny. Věděl, že telefony mohou být vystopovány a sledovány a nechtěl, aby se to stalo. Hvízdal si, když rozdrtil plasty a dráty na tolik kusů, kolik jen dokázal a spláchl je v záchodě.

Když se k ní vrátil, posadil se na židli u nohou postele, roztáhl nohy a prsty si proplet za hlavou. „Cítíš se líp po odpočinku, miláčku Hadiee?“

Překvapení problesklo v šedostříbrných očí. „Víš, kdo jsem.“ Prohlášení, ne otázka.

Stejně odpověděl. „Ano.“

„No, už mi tak nikdo neříká. Teď jsem jen Haidee. Nemyslíš, že to byla malá změna v hláskování, ale velká v modernizaci? Porážko.“

Tak. Věděla, kdo byl. Jak na to přišla, její přítel to nevěděl?

„Nebo mi prostě můžeš říkat Popravčí,“ dodala, vysmívala se mu.

Spíš, než aby ji udeřil, jak si přál, zvedl obočí. „Budu ti jen říkat Ex. (Executioner – v aj znamená popravčí nebo kat, proto jí jen zkráceně říká Ex – poznámka překl.) Protože ty a já si budeme blízcí, a bude se ti to líbit.“

Překvapení nahradilo hněv. Ještě jednou sebou začala házet na posteli a tahala za své provazy. Její rty se roztáhly, ukázala bílé zuby a zasyčela na něj.

„Dotkni se mě a já ti stáhnu kůži z těla.“

„Jako bych se tě tak chtěl dotknout.“ Otřásl se. Tahle žena ho nepřitahovala. V žádném případě.

„Jako bych byla tak hloupá, abych věřila démonovi.“

„Ne ty jsi jen hloupá, abys jednoho zavraždila.“

Žádný stud. Žádná lítost. Jen úsměv, temný a zlovolný, který jí nedosáhl k očím. „Říkáš hloupá. Já říkám statečná.“

„Ale jak jsem říkal,“ pokračoval ve svém náhlém návalu vzteku, odhodlaný ji znovu vyděsit, „plánuju tě důvěrně seznámit se svými zbraněmi.“

Zdálo se, že ji to zneklidnilo. „Můžeš si to zkusit,“ bylo vše, co řekla.

„Udělám víc než to.“ Než mohla odpovědět, změnil směr jejich rozhovoru. „Změnila ses.“

Zamračila se na něj a znechuceně se zachvěla. „Ty vůbec.“

„Díky, děkuji.“ Položil si dlaň na srdce. „To pro mě tolik znamená.“

„To nebyl kompliment,“ vyštěkla.

Dobře. Dostal se k ní. „Samozřejmě, že byl. Jsem nádherný.“

„Ty jsi takový zbabělec,“ zavrčela. „Opravdový muž by bojoval s někým své velikosti.“

Skoro se usmál. Už byl nazýván hůř. Možná to byl důvod, proč ho tyhle urážky nijak neovlivňovaly. „Ve skutečnosti jsem velmi chytrý válečník.“ Vzal si s sebou slabý článek a bez něj se řetěz rozpadne. „Přemýšlej o tom. Z tvé smrti se tvůj přítel zblázní. Bude zaplavený emocemi. Budou následovat fatální chyby. Všechno, co budu muset udělat je sednout si, počkat a pak ho zabít.“

Necukla sebou při jeho slovech. Nevěřila, že by skutečně zabil ženu, což byla hloupost, protože už to udělal i dřív, to musela vědět, nebo si myslela, že je neomylná. Což bylo… možné, uvědomil si s náhlým výbuchem strachu.

„Vím, že jsi víc než člověk.“ Naklonil hlavu na stranu, zatímco pohledem přejížděl po jejím malém těle. „To, co nevím je, čím jsi, a jak jsi se sem dostala.“

„A nikdy se to nedozvíš,“ odpověděla, znovu byla neochvějná.

„Nezáleží na tom. Dokonce i nesmrtelní můžou být zničeni.“

Její rty se zkřivily do úsměvu. Samolibě a spokojeně se vysmívala. A tentokrát se k jejím očím dostalo pobavení. „Já vím.“

Dvě jednoduchá slova, ale vytvořila v něm oheň, který praskal a šířil se, rozpínal se a zuřil. Tak moc chtěl vstát, skočit po ní a zadusit v ní život. Chtěl jí ublížit a způsobit, že bude trpět donekonečna.

A to udělá.

Vždycky byl sobecký člověk. To, co považoval za své, bylo jeho. Ženy, auta, zbraně, na tom nezáleželo. Nesdílel. Nic. A právě teď požadoval tuto ženu za svůj majetek a její trápení jako své poslání.

Byla jeho a on si s ní mohl dělat, co chtěl.

Cokoliv chceme, jeho démon se zasmál.

Tak. Porážka z ní chtěla svůj kus. Možní by se Strider mohl podělit, jen jednou.

Jeho výraz neukazoval nic jiného než klid. Zjevně se v jeho očích objevilo červené světlo, které ukazovalo, jak blízko k povrchu je jeho démon právě teď, protože Hadiee, ne, Haidee, ne, Ex, zbledla, modré žilky se jí viditelně objevily pod kůží.

V jeho hlavě se Porážka smála, téměř krutě, miloval, když byla ta žena vystrašená.

„Zajmout tě, byla jedna z nejjednodušších věcí, co jsem kdy udělal,“ řekl. „Nebyla to vůbec žádná výzva, nejsi moc bojovnice, co? Zajímalo by mě, proč se okolo tebe ten chlap motá. Protože tě využívá? Protože jsi dokázala zabít Lorda, a nikdo z tvých druhů to nebyl schopen udělat znovu?“

Její oči se zúžily. „Možná, že jsem tě nechala mě chytit. Možná jsem návnada a teď, když jsme spolu tě přivedu na porážku. Ale nechat muže, aby mě využíval? Ne. Jsem s jedním z nich, a on tě potrestá. Na to máš mé slovo.“

„Slovo Lovce? Promiň, ale to pro mě nic neznamená.“

„Jestli si myslíš, že tě budu prosit, abys mě nechal jít, tak se mýlíš. Pokud si myslíš, že se ti budu klanět, tak se mýlíš. Já vyhraju.“

„Můžeš to zkusit,“ řekl a papouškoval její dřívější slova.

Její zuby se blýskly v úšklebku. „Udělám víc než to. Dám tvou hlavu svému muži jako dárek narozeninám.“

Většina by teď brečela. Byla statečná, jak tvrdila, ale on jí ukáže. „Jasně, že mě neznáš dost dobře. Myslíš si, že se dožiješ dalších narozenin tvého milence…no, ty jsi Lovec, neměl jsem očekávat, že budeš inteligentní.“

Z nosních dírek se jí začaly vznášet obláčky mlhy. Zpočátku si myslel, že se mýlil. Ale ne. Byla to opravdu mlha, krystalizující před jejím obličejem. „Ach, ale já tě znám,“ řekla. „Jsi Strider, strážce Porážky, viděla jsem tvou fotografii, slyšela jsem příběhy o tvých činech, spálil jsi města na zemi, trápil nevinné a zničil jejich rodiny.“

Připomnění způsobilo, že mu zacukal sval pod okem. „To bylo už dávno.“

Neskončila. „Přežíváš z výzev. Nemůžeš prohrát, aniž bys cítil bolest. No, hádej co? Nemyslím si, že bys mě mohl udržet v téhle místnosti svázanou. Nemyslím si, že jsi dost silný.“

Ta. Děvka. Chtěla ho vyzvat, co? Brzy se dozví, že udělala chybu. Vstal, přešel k posteli a vytáhl nůž. Překvapivě neuhnula, když se k ní přitiskl. Vypadala… dychtivá. Připravená zemřít.

Jaká zvláštní reakce.

S rychlou přesností přeřízl všechny provazy. Okamžitě se pokusila vystřelit ke dveřím, ale chytil ji kolem pasu a hodil zpátky na postel.

Když zalapala po dechu, skočil na ni, těžce ji drtil. Bránila se, bojovala, kousala ho, mlátila okolo sebe a vyšvihla kolena k jeho hřídeli. Kurva!

Vydržel bolest, závrať a nevolnosti, ale brzy se unavil, ztěžka dýchal a potil se, jak se z ní vznášela mlha.

Z té chladné mlhy cítil… ambrosii, hustou, květnatou. Návykovou.

„Měla bys myslet předtím, než promluvíš. Nejedla jsi ani nepila.“ Stejně jako zvíře, kterým byla. „Jsi příliš slabá, než abys mi ublížila.“

Když se úplně uklidnila, popadl její zápěstí a přitiskl je nad její hlavu. Uvěznil ji pod svýma nohama, sklouzl níž a jeho střed se ponořil hlouběji do jejích roztažených nohou.

Byla měkká, chladná, téměř jako šampaňské na ledě. A voněla jako ambrosie… Cítil, jak se mu pták zvětšuje, prodlužuje, zavrčel, byl náhle naštvaný. „Vidíš? Snadno,“ řekl jí.

Podívala se na něj skrz tlustý štít řas, šedé oči měla stále bez emocí. „První kolo jsi vyhrál. Na tom nezáleží.“

„Říká poražená.“

Jeho démon zavyl radostí. Radost vyvolala potěšení, které se skrze něj prohnalo. Ach. To byl důvod, proč byl vzrušený, uvědomil si. Nemělo to nic společného s tou ženou. Díky bohům. Nebyl by schopen žít sám se sebou, kdyby toužil po zatraceném Lovci.

„Co teď?“ zeptala se klidným mrtvým hlasem.

„Teď,“ odpověděl. „Pošleme kus tebe tvému příteli a pak pošleme zbytek mým přátelům.“

Ve chvíli, kdy dorazili k Luciferovu paláci, byl Amun k ničemu a obával se, že oslaboval své společníky. Došlo k dalším bitvám s démony, ale Aeron a William museli bojovat sami a zároveň ho chránili. Teď krváceli a byli pohmožděni a nuceni ho táhnout.

Pro jeho přátele by bylo lepší, kdyby ho nechali za sebou. Nový hlas v jeho hlavě… bohové, byl horší než cokoliv jiného, co kdy poznal. Tolik touhy… zabíjet, mrzačit, ničit. Připomnělo mu to jeho první roky s Tajemstvím. Napáchal tolik temných skutků… pronásledovalo ho tolik vzpomínek, míchaly se s jeho vlastními.

Jedna z nových vzpomínek naplnila jeho mysl. Tři lidské duše byly obnažené a napjaté, každá se třásla, plakala a prosila o milost. On však neměl slitování. Byl příliš dychtivý. Jeho drápy se zaostřily do smrtelných špiček a pomalu řezal dva muže, ponořil se hluboko, řezal kůži a tříštil kosti, nechal ženu, aby viděla, co se jí brzy stane, čímž zvýšil její strach. Oba muži vykřikli, protože jeho drápy byly pokryty kyselinou.

Ta kyselina pálila lidské duše a vše čeho se dotkla shnilo.

Brzy jejich kůže začala hořet a požár se šířil. Otočil je, jednoho po druhém, sladká vůně hniloby plnila chřípí a pak je znásilnil. Jejich výkřiky se zvětšovaly, oheň je stravoval a on se smál. Smál se čistým veselím. Zábavné, vždycky je to zábava.

Žena sledovala každý tah, bezmocná, měla strach, věděla, že je další na řadě.

Brzy,slíbil jí. Nakonec se vyprázdnil do druhého muže a obrátil se na ženu, znovu byl tvrdý. Byl vždycky tvrdý. Vždy připraven. Čím víc oběť nechtěla, tím lépe.

Snažila se od něj odplazit, ale řetěz kolem krku ji zastavil. Smál se. Nemůžeš ode mě utéct, červíčku.

Ne,křičel Amun v mysli. To nejsem já. To nejsem já!

Naklonil se a zvracel, celé tělo se mu škubalo, když žluč stoupala přes jeho hrdlo.

Silné ruce ho poplácaly po zádech a nabízely útěchu. „To je ono. Zbav se toho,“ řekl Aeron.

Jakmile zbytek úplně opustil žaludek, narovnal se. Nebo se o to snažil. Jeho kolena to nakonec vzdala a ani jeho přátelé ho nemohli udržet. Byl příliš těžký. Mrtvá váha.

Podařilo se jim opřít ho o sukovitý kmen stromu. Stromy v pekle,pomyslel si pomalu. Zajímavé.

„Co můžu udělat?“ zeptal se Aeron a přikrčil se k němu.

Nic.Amun přinutil oční víčka zůstat otevřená. Nový hlas nadále křičel, a bolest v jeho hlavě se zvětšila. Ale radši cítil tu bolest, než aby viděl ve své hlavě ty hrozné obrazy.

Prohlížel si okolí a hledal rozptýlení. Les byl složený z popela a uschlých listů. Nebyl zelený, neměl žádné barevné květy. Jen nekonečné moře černé. Byly tu trápeny duše.

Tady je mučil.

Ach, bohové.

„Na chvíli si odpočineme, abys mohl obnovit svou sílu,“ řekl William a pokynul k blízkému kopci, kdy stál Luciferův palác. „Už tam skoro jsme.“

Amun sledoval směr, kterým ukázal jeho přítel. Černé cihly vzrůstaly v jednobarevné moře, dvě rozpadající se věže spojené ve středu tvořily obrovskou lebku. Bylo tam schodiště, které se táhlo do špičky – na nich bylo posazeno několik oddělených lidských hlav – končilo u otevřených úst lebky, z níž vysely ostré žluté zuby jako lustr. Nikdy by to nedokázal dovnitř.

Jen mě nechte tady, pokusil se znakovat.

Nemyslel si, že se mu to podařilo, ale William to pochopil. „Musíš jít s námi. Pokud to bude nutné, a já se modlím, aby nebylo, jen ty můžeš zjistit, kde Lucifer schovává tu dívku.“

O kolik horší by byly Luciferovi vzpomínky, než toho démona? Kolik toho ještě Amun vydrží?

„Už jsi tady byl,“ řekl Aeron válečníkovi. „Anya říkala, že se tě Lucifer bojí. Proč tomu tak je?“

„Anya kecá.“ William opět pečlivě vyčistil mysl, aby Amunovi zabránil přečíst si pravdu.

„Nemyslím si. Znalost je moc a my potřebujeme veškerou moc, kterou můžeme získat. Podívej se na nás.“ Aeron mávl rukou dolů po svém krvácejícím těle.

Byl na ostří nože s trpělivostí, připraven vybuchnout při nejmenší zámince.

„Na důvodu nezáleží,“ vyštěkl William. Taky se chystal vybuchnout. „Peklo se mě snaží dostat, stejně jako tebe.“

Hádání jim nepomáhalo. Amun natáhl třesoucí se ruku vzhůru, aby se zvedl. Kolena se mu zase podlomila, ale ovinuly se kolem něj dvě silné paže a pomohly mu.

Všichni tři se vlekli znovu kupředu. V době, kdy se dostali na vrchol kopce, ztěžka dýchali a kleli. Na začátku schodiště nebyli žádní démonští strážci, ale Lucifer nechtěl, aby je drželi venku. Kníže temnoty byl uvnitř a čekal.

Vyšplhali se po schodech, okolo nohou jim vířil prach. Dveře byly otevřené. Po krátké přestávce vstoupili do široké předsíně, kde v každém rohu spočívaly hromady kostí. Podlaha byla zbarvená červeně krví a lepkavá od věcí, nad kterými nechtěl přemýšlet.

Amun se vyprostil z opory svých přátel, odhodlaný stát sám. Nebude je zatěžovat víc, než už to udělal. Byl válečník, zatraceně. Mohl tohle zvládnout.

„Buďte připraveni,“ zašeptal Aeron, čepele připravené v rukou.

„Jsme připraveni,“ odpověděl William a pevněji uchopil své ostří.

Už jim došly kulky a museli se zbavit prázdných zbraní.

Společně vykročili kupředu a Amun neustále zakopával o své nohy. Ale šel kupředu a v tom okamžiku to bylo vše na čem záleželo. Konečně dorazili do místnosti, oranžovo – zlaté plameny olizovaly všechny stěny a posílaly teplo všemi směry.

Jeho démon si povzdechl. A pokud se nemýlil, vyslovil slovo domov. Udělalo se mu špatně od žaludku. Žádný domov, pomyslel si. Nikdy jsem tu nebyl doma.

Soustřeď se. Tam, uprostřed místnosti, bylo postavené podium ze síry a na vrcholu té síry byl pokroucený trůn ze zubatého kovu a rohů.

Kníže temnoty se pohodlně opřel, klidný, neovlivněný očekávanými návštěvníky.

„Konečně,“ řekl Lucifer a popíjel z pozlaceného poháru. Byl dobře stavěný, s černými vlasy a oranžově zlatýma očima. Mohl mít hezký obličej, a mnoho žen kvůli němu padlo, ale měl mrtvé oči. Ukazovaly jeho zlo, tak aby ho všichni viděli. „Dali jste si na čas.“

„Kde je Legie?“ zeptal se Aeron.

„Cože? Žádné zdvořilosti? Žádné – jak se máš, nejdražší pane?“

„Jistě,“ řekl William klidně. „Mám se dobře, špinavý otroku.“

Lucifer vystrčil bradu, než kývl na pozdrav. „Williame, byl jsem překvapen, když jsem slyšel, že ses vrátil.“

„Jen mu řekni, co chce vědět a my odejdeme. Tvoje krev nebude prolita. Já vím, já vím. Nemáš zač.“

Amun soustředil veškerou svou energii na knížete, spojil se s jeho myslí a zůstal naladěný na jeho myšlenky. Zpočátku tam nic nebylo. Pouze ticho. Ale Amun tlačil hlouběji a konečně pronikl za bariéru. Najednou ho zasáhla vlna nenávisti. Nenávist a strach, jak Anya předpověděla.

Moje, moje, moje. Nebude mít co je moje.

„Je mi líto, že moji nohsledi s vámi tak zacházeli,“ řekl Lucifer. Jeho tón byl stejně lehký, jako předtím, jako kdyby nebylo nenávisti a slov v jeho hlavě. „Samozřejmě, že je potrestám, i když možná budu milostivější, než byste byli vy.“

Na Williamově spánku vyskočila žíla.

Pořád byl uzavřený a Amun neměl sílu, aby se k němu mohl dostat psychicky. Kromě toho by to mohlo přerušit spojení s knížetem.

Lucifer naklonil hlavu na stranu a usmál se, jeho pozornost se přesunula na Amuna. „Je na tobě něco jiného, Vzteku.“ Přemýšlel a poklepal si na bradu. „Ne, ne. Nemůžu ti tak už říkat, co? Už nejsi Vztek. Jsi osvobozený od démona. Chceš to napravit?“

„Buď nám řekni, kde je ta dívka nebo s námi bojuj. Nudíš mě a já mám na práci jiné věci,“ řekl William.

Luciferova pozornost se k němu vrátila a oči se mu zúžily. „Ach ano, vím přesně, co tím myslíš. Svádění krásné Gilly. Tvoje touha po ní roste každým dnem, že? Bratře. Opravdu se divím, že ses nezastavil na návštěvě u svých Jezdců. Tolik jim chybíš.“

Bratr? Jezdci? Čtyři Jezdci Apokalypsy?

Aeron ztuhl, střelil po Williamovi šokovaným a naštvaným pohledem.

Lucifer se v jeho hlavě zasmál, naprosto spokojen sám se sebou.

Snaží se nás rozdělit, znakoval Amun, nejistý si tím, co Lucifer řekl. Ne o Gilly, ani o Jezdcích, Amun věděl, že oboje je pravda, ale o rodinném spojení. Bohužel si ho ani jeden válečník nevšiml.

„Je jasné, že lže,“ řekl William hladce. Nebo se o to snažil. Jeho hlas se trochu třásl. „Nikdy jsem se Gilly nedotkl a nikdy nedotknu. Nedělám do nezletilých. A tvůj komentář o koních si nezaslouží ani odpověď.“

Jedno tmavé obočí se vyklenulo samolibým potěšením. „Jak myslíš. A teď začneme s noční zábavou, abychom tě zbavili nudy? Můžeme?“ tleskl rukama a zvuk se rozpínal skrze okolní plameny.

Z levé strany přišly dva Vyšší démonští Páni. Jejich úsměvy byly známkou, že netrpělivě čekali až je zavolá. Mezi nimi byla Legie, ramena měla schoulená, světlé vlasy měla slepené kolem hlavy krví. Byla nahá a spoutaná, podél stehen měla šrámy od toho, jak byla bičována.

Věděl, že si nemohl dovolit rozptýlení, Amun zablokoval svou mysl. Ale ne dřív, než je zahlédl. Ach, ty strašné věci, které se jí staly… mnohem horší, než mu ukázal nohsled Bolesti, protože ten tvor byl svědkem pouze části jejího mučení.

Možná že se z toho nikdy nezotaví.

Byla stejně polámaná a pohmožděná jako on, v jejích očích bylo zoufalství, které tam nikdy dřív nebylo. Ale když se podívala na Aerona, začala bojovat, křičet, bála se o něj, a doufala ve svou záchranu. „Aerone! Aerone!“

Démoni ji pevně drželi a Aeron se snažil pohnout dopředu, ale William ho chytil za paži a držel na místě.

„To je to, co chce.“

Lucifer sledoval Aerona, užíval si jeho reakci, zbožňoval bledost jeho kůže a drkotání zubů. „Nemáš co říct válečníku?“

Aeron přikývl. „Za tohle zemřeš.“

„To je všechno?“

Aeron znovu ztuhle přikývl, jako by si nevěřil, aby znovu promluvil.

Amun pocítil vlnu zklamání, kterou pocítil kníže. Chtěl, aby se Aeron rozzuřil a hněval. Nezáleží na tom, pomyslel si Lucifer a Amun se málem vytáhl z mysli té bytosti. Zachoval si spojení, bylo mu zle od žaludku a chvěl se strachem. Lucifer se nehodlal nechat odradit. Byl si jistý, že to, co plánoval, dožene Aerona k šílenství. Aeron, hloupý Aeron, který zničil jeho plány s vězněním Legie a zničení Lordů.

„Tak pojďme začít s veselím,“ řekl Lucifer hladce. „Můžeme?“

Aj po tom, čo všetci Prastarí odišli, sedel tam ďalej a premýšľal. Vedel, žeby si mal vziať Aaronovu radu k srdcu a premiestniť sa k armáde, lenže na tomto mieste aspoň cítil družkinu prítomnosť. Putom vnímal jej pozíciu v obrovskom sídle, a ak sa sústredil, dokázal zachytiť aj emócie. Keď sa sústredil ešte viac a koncentroval sa na jej myseľ, zachytil v nej votrelca, živiaceho sa pochybnosťami.

,,Ako si dovoľuješ kŕmiť sa z Kahali?“ opýtal sa stvorenia, ktoré sa kvôli jeho narušeniu scvrklo.

,,Matka príkaz ostať,“ odpovedalo nezrozumiteľne. Iba vďaka skúsenostiam a moci dokázal porozumieť týmto hlúpym bytostiam. Nebyť toho, že mu mozog automaticky spájal hlásky a usporiadal ich do zmysluplných slov, nerozumel by mu ako väčšina stvorení.

,,Ale ja s tým rozhodne nesúhlasím.“ Mohol mu prikázať odísť, ale to by spôsobilo, žeby sa zarazil a on ho z nej musel ťahať násilím. Preto si vybral druhý spôsob. ,,Porušuješ zákon a veľmi dobre to vieš. Avšak, môžem nato zabudnúť, ak okamžite odídeš.“

,,Matka príkaz,“ protestovalo hlúpe stvorenie.

Povzdychol si. Prečo si musím vždy vybrať ťažšiu cestu a nakoniec sa vrátiť k tej jednoduchšej?

,,S ňou si to vybavím neskôr sám. Teraz ti dávam príkaz ja.“

Skôr než mu tieň stihol odpovedať, pocítil Yumiho mágiu a náhlu bolestnú smrť stvorenia. Na rozdiel od neho si Yumi vždy vyberal tú najpriamejšiu a najrýchlejšiu cestu.

,,Jeden by si myslel, milý braček, že sa o svoju družku budeš starať lepšie,“ vyslal k nemu myšlienku.

Ignoroval ju a opýtal sa na Sayuri. Z bratovej mysle k nemu neprúdili žiadne emócie, ktoré by mu napovedali o jeho stave.

,,Nemám, čo povedať. Zmenila sa. Nesmrteľnosť jej svedčí, ale nehodí sa k nej,“ odvetil stroho.

Stala sa z nej nesmrteľná?

,,Dalo by sa tak povedať, aj keď nie úplne. Bež za Jocelyn a Aaronom, ako jediní ti povedia viac. Ja si potrebujem prevetrať hlavu.“

Neurob nič unáhleného.

,,Aj keby, prevezmem zodpovednosť.“

Yumi. Pred tým než sa zmohol na viac, Yumi pred ním opäť zablokoval svoju hlavu a tentoraz pridal aj pevný štít.

Kearn zavrtel bezmocne hlavou, dovolil bohovi v ňom prevziať úplnú kontrolu a premiestnil sa k armáde pri hraniciach.

Hranice Temnej ríše

Žiaden z mužov v Terrumovom stane nebol jeho náhlym príchodom prekvapený. Potom, čo povolal z hlbín Temnoty armádu, to očakávali. Armáda Temnoty pozostávala z dvoch kavalérií – Temných a Uwarixov. Uwarixovia boli vysokí, rýchli a bezcitní. Ich slabinou však bola sprostosť, ale to bola práve jeho úloha a pridelených veliteľov premýšľať za nich a koordinovať ich.

Sediaci muži sa okamžite postavili a všetci pred ním sklonili na znak úcty hlavy. Andhra ostala ležať pri prázdnom kresle, vyhradenom pre neho a zastrihala ušami. Kreslá pre veliteľov tvorili dve rady, ktoré lemovali pomyslenú uličku. Najbližšie k jeho kreslu sedel Lucan ako veliteľ Temných a oproti nemu sedel Soran – veliteľ Uwarixov. Dvojmetrový červenovlasý bojovník patril k najlepším a miesto v čele si právom zaslúžil. Za nimi sedeli ich kapitáni. Tím šiestim patrili steny stanu a Zerefovo miesto bolo po ľavej strane jeho chrbta.

Pokynul im, aby si posadali a sám si sadol na zem k Andhre, ktorá si naňho okamžite položila hlavu.

,,Bež jej robiť spoločnosť a nezjedz tie líšky,“ šepol jej do ucha, ako sa k nej naklonil a poškrabal ju za ušami.

Vedel, že odíde, až keď bude treba, preto zodvihol hlavu k Lucanovi. ,,Ako to vyzerá?“

,,Podľa mojich a Zerefových zvedov, sídli neďaleko od nás celá elfská armáda, Suyun. Anjelov sme zatiaľ nevideli.“

,,Ukážu sa, žiaden strach. Pokiaľ budeme postupovať podľa pravidiel, Prastarí nezasiahnu, takže žiadne vyhladenie ich miest. Zeref, tebe a Lucanovi prenechám hlavné velenie. So Soranom sa presuniem do čela Uwarixov. Od posledného kŕmenia prešlo mnoho rokov. Obávam sa, že počas bitky zdivočia. Saul, máš na starosť anjelov, ak sa zjavia. Dajte povel k zbaleniu tábora.“

Sídlo Pánov času

Misaki sa na gauči nepohodlne zavrtela. Za posledných desať minút aj tak nerobila nič inšie. Putom, ktoré nejakým spôsobom zosilnila Andhrina prítomnosť, cítila Kearnovu chladnú náladu. Kryštáliky ľadu ju bodali zvnútra tela a na krátke okamihy strácala zmysli. V jednu chvíľu bola slepá a hluchá, v ďalšiu úplne v poriadku.

Náhle sa v strede obývačky zjavilo malé dievča v sprievode vysokého nesmrteľného s dlhou uhľovou ofinou, ktorá mu zakrývala pravé oko. Jeho ľavé modré oko si ju bleskovo premeralo a pustil ruku dievčaťa, ktoré sa rozbehlo k nej. Lepšie povedané k Andhre, ktorú tesne objala okolo krku.

,,Ahoj, si tu nová? Ešte som ťa tu nevidela. Som Liliana,“ usmiala sa na ňu s nevinným detským pohľadom.

Oplatila jej úsmev, aj keď kútikom oka nespúšťala muža z dohľadu. ,,Rada ťa spoznávam, Liliana. Som Misaki a áno, som tu iba na návšteve.“

,,Si chorá? Nevyzeráš nato, ale žiaden z tunajších tak nevyzerá.“

,,Lil!“ prehovoril muž rázne s láskavým tónom. ,,Bež ich pozdraviť.“

Smutne na ňu pozrela a prikývla. ,,Tak neskôr, Misaki. Dúfam, že to nie je nič vážne,“ s tými slovami sa rozbehla k schodisku, po ktorom priam vyletela a utiekla preč.

Neznámy sa usadil oproti nej v kresle. Vyžarovalo z neho to isté ako z Prastarých, lenže bolo v tom niečo viac a trochu iné. ,,Ospravedlň ju, je príliš úprimná a priama.“ Obrátil sa na pokojnú vlčicu, z čoho usudzovala, že muža pred ňou dobre pozná. Prišla pred hodinou a odvtedy sa držala pri nej. Na neznámych vrčala a cerila zuby, no pri tých, ktorých poznala, bola úplne krotká.

,,Vieš, aký je, tak si to neber k srdcu,“ povedal vlčici.

Vlčica si kýchla a stočila chvost.

,,Tak vidíš. Tu je aspoň ticho, čisto a teplo,“ zasmial sa a opäť venoval pozornosť jej. ,,Som Kaelth. Prišla si za Yumiho družkou?“

,,Vieš o Sayuri?“ Prekvapenie v hlase ničím nezastrela. Kútikom duše dúfala, že sa o nej konečne niečo dozvie.

Prikývol. ,,Bol som tu, keď ju priniesli. Na človeka na tom bola naozaj zle.“

To ju zaujalo ešte viac. Nikto o nej nechcel hovoriť a z Yumiho nedokázala dostať ani slovo. ,,Vieš, čo sa jej stalo?“

Kaelth sa zhovievavo usmial a načiahol sa po jeden časopis, ktorý ležal na stole. ,,Pokiaľ to Prastarí nedovolia, nesmie sa o tom hovoriť. Podľa tvojho modrajúceho tela a neustáleho mykania sa, predpokladám, že bitka začala. Prekvapuje ma, že ťa nezaštítil.“ Uškrnul sa. ,,Zrejme si to ani neuvedomuje.“

Prekvapene zamrkala a položila svetlo srstej vlčici ruku na chrbát. ,,Ako to všetko vieš?“

Presunul ruku k ofine, odhrnul ju a odhalil tak svoje biele oko. ,,Vidí mnohé a videnie mágie nie je výnimkou. Zo zviazaných druhov vychádza vzájomná mágia bežne, no ty si jeho silou zahltená až priveľmi.“ Vlasi opäť ukryli zvláštne oko a on sa pohodlnejšie usadil v mäkkom kresle. ,,Nestrácaš chvíľkami zrak?“

Prikývla. ,,Chvíľkami...“

,,Sayuri ťa chce vidieť,“ prerušil ich známy hlas. Mikael stál pred schodmi a vyzeral strhane. ,,Ak ju chceš vidieť, mala by si ísť hneď. Musím si ísť na chvíľu odpočinúť.“

,,Vyzeráš strašne,“ prehovoril Kaelth a položil narýchlo prelistovaný časopis na miesto.

,,Ver mi, cítim sa omnoho horšie,“ prehovoril so slabým unaveným úsmevom. ,,Čo zranenia?“

Postavil sa prudko na nohy a zamračil sa. ,,Mal by si si ísť ľahnúť. Zavolám niekoho?“

,,Netreba, prenesiem sa domov.“ Pokynul Misaki na rozlúčku. ,,Rád som ťa videl.“

Keď osameli, Kaelth zavrtel hlavou. ,,Má pravdu. Ak ju chceš vidieť, mala by si ísť. Zavediem ťa tam.“

Naozaj ju chcela vidieť, ale Andhra z nej odmietala vstať. ,,No tak!“

Vlčica zazívala a zoskočila na zem. Misaki sa rýchlo postavila a oprášila sa od chlpov. ,,Netreba. Stačí, ak mi povieš číslo dverí.“

Hrdelne sa zasmial. ,,Ver mi. Toto sídlo je iné, než sa zdá a ako poznám Yumiho, budeš ešte rada, že tam budem.“

Na hádku nemala náladu, tak súhlasila.

Neustále ju viedol po schodoch nahor až zastal pred masívnymi striebornými dvojkrídlovými dverami umiestenými na piatom poschodí.

,,Nevedela som, že je tu toľko poschodí,“ skonštatovala, keď sa natiahol po kľučke.

,,Je ich tu omnoho viac. Každé poschodie patrí inému stálemu hosťovi. Spodné štyri poschodia sú pre návštevy a sú viac menej spoločné. Niektorí z hostí nedokážu zniesť ani Aaronovu a Calvinovu prítomnosť a nie ešte niekoho druhého. Sú tu, lebo sú nebezpeční sebe a svojmu okoliu. Toto sídlo sa stalo ich domovom, kde môžu bezpečne žiť bez toho, aby ich niekto alebo niečo otravovalo.“

,,Takže Sayuri sa stala nebezpečnou?“ vyšlo z nej nahlas omylom.

Otvorilo sa krídlo dverí, za ktorými stál samotný Aaron. ,,Dalo by sa to nazvať pravým opakom,“ odpovedal a podstúpil, aby mohli vojsť. ,,Vonkajší svet sa pre ňu stal smrtiacim. Kým sa nenaučí tlmiť svoje schopnosti, musí byť v izolácií pre svoje vlastné bezpečie. Budeš prvá, ktorá k nám nepatrí, takže sa obávam toho, čo by sa stalo, keby ste tam boli samotné.“ Pohľadom sa zastavil na bielej kobre, ktorá v podobe náramku spala na jej zápästí. Zvraštil obočie, ale behom sekundy ho zase narovnal. ,,Poďte.“

Keď prekročila prah dverí, ocitla sa na dne oceánu obklopená vodou. Naokolo plávalo množstvo rôznofarebných rýb, no poskočila hrôzou, keď v diaľke zbadala dve čudné bytosti.

Aaron si všimol jej reakcie a zasmial sa. ,,Stále zabúdam, že väčšina nesmrteľných toho toľko nevie. Lamie aj Nagy naďalej žijú a ani zďaleka nie sú na pokraji vymretia. Sayuriným šťastím bolo, že v sídle hostíme jednu z princezien, ktorá bola natoľko ochotná, že ju prichýlila. Vodné prostredie je veľmi odolné voči vonkajším vplyvom. Bohužiaľ sa princeznin stav zhoršil, takže jej už nemôže robiť spoločnosť.“

,,Sú mi nejaké povedomé. Patria k nej?“ opýtal sa Kaelth, kráčajúci za nimi.

Aaron sa lepšie pozrel ich smerom a zavrtel hlavou. ,,Nie, s ňou rozhodne neprišli. Včera prišiel Zet, takže musia byť z jeho sprievodu.“

,,Nemal byť náhodou na dovolenke na Bahamách?“

Aaron pokrčil ramenami. ,,Potom, čo som mu dal vedieť, že sa stav jeho sestry náhle zhoršil, okamžite prišiel. Tí dvaja majú zo všetkých kráľovniných detí najlepší vzťah.“

,,Nebyť jeho, ostatné sestry by ju dávno zabili.“ Zazubil sa, keď sa naňho Misaki obzrela. ,,Nagy sú matriarchálne založené. Najvyššie postavená je kráľovná a oficiálny kráľ ani neexistuje. Hasaeia Thesosise je zatiaľ najmladšou dcérou kráľovnej a pokrvnou sestrou Zetarisa Thesosisea. Zet je prvorodeným dieťaťom kráľovnej a teda aj prvorodeným synom, preto mu bolo dovolené žiť. Kráľovná s ich otcom splodila oveľa viacej detí, no bohužiaľ to boli chlapci, ktorých po narodení usmrtili. Napriek tomu sa ich otec teší najväčšej kráľovninej priazni a bol jej prvým druhom. Ale nechajme ich komplikovanú hierarchiu tak.“

Zvyšok cesty podmorským svetom mlčali a Misaki spracovávala, čo sa za tú chvíľu dozvedela. Po tom všetkom však nezistila absolútne nič o Sayuri. Jej nesmrteľnosť ostávala zahalená plášťom tajomstva, ktorý zatiaľ nechcel nikto strhnúť.

O tri týždne neskôr...

Umriem na preplnené gule. Stopercentne je to moja posledná noc. Ak ten anjel aspoň na hodinu nevypadne, je so mnou koniec.

Dario vyceril zuby na nevinne sa tváriacu Angelicu vedľa neho. Až príliš ľahko sa adaptovala na svoju novú situáciu. Sprevádzala ho na každom kroku a do všetkého mu kecala, ovplyvnená tou svojou anjelskou vierou vo všetko dobré a správne.

Keby mohol, zaškrtí ju.

Pomaly.

Vo Verone sa konalo veľké stretnutie upírskych vládcov z celého sveta. Veľkráli tieto podujatia organizovali niekoľkokrát do roka, aby upevnili vzťahy na všetkých úrovniach.

Vrcholom niekoľkodňového stretnutia bol veľký upírsky bál – áno, presne ako zo zlých filmov – kde sa mohli všetci uvoľniť a nezáväzne konverzovať.

Dario si už dal pol fľaše Absinthu a stále mal chuť vyskočiť z okna.

Sála pred ním sa hemžila šľachticmi v slávnostných šatách. Pomedzi nich sa prechádzali čašníci so šampanským a krvou a na tanečnej ploche sa do klasickej hudby pohybovalo niekoľko párov.

Nenávidel to.

Potrebujem aspoň hodinu porna bez toho všetečného anjela, aby som toto zvládol.

Nielenže nedokázal pred ňou masturbovať, kvalitný sex mu tiež chýbal. Poriadne. Tak, že mu začala pripadať príťažlivá aj Angelica v nechutne bielych anjelských šatách po zem a s pohľadom nevinného dieťaťa.

„Prečo si nezatancuješ s Kathrine alebo Minou?“ rýpala. „Určite by sa potešili. A tvojim bratom by sa uľavilo. Majú o teba strach. Vzďaľuješ sa im.“

Potichu zavrčal. V sále plnej svedkov na ňu ani nemohol nakričať. Nenápadne jej ukázal prostredník a šiel si naliať ďalší Absinth.

„Alkohol tvoje problémy nevyrieši, ver mi. Videla som to nespočetnekrát,“ mlela ďalej.

Naschvál do seba kopol ďalšie dva poháre. Keď pochopila, že ju chce naštvať, nespokojne sa zamračila a prekrížila si ruky na hrudi.

Nemožný, neznesiteľný upír. Niekedy sa pristihla, že by ho sama chcela zabiť, keby ju za to nadobro nevyhostili z neba. Vážne, prečo ho chránia? Sotva má nejakú extra hodnotu, hoci je upírsky veľkráľ.

Jeho smrť by bola ťažká, ale nie katastrofálna. Tróny by to vydržali.

Tiež nechápala, prečo mu musí robiť pestúnku. Okrem toho jediného prípadu ho nikto neohrozoval. Len ona na to mala chuť.

Napríklad ho pridusiť.

Zhodiť zo schodov.

Hodiť po ňom granát.

Nebola vyberavá.

Ako dlho to ešte potrvá? Vzdychla a nasledovala ho medzi upírov.

Vymenil si niekoľko zdvorilostí a nakoniec sa pristavil pri príťažlivej aziatke v exotických šatách. Angelica sa rýchlo mysľou napojila na záznamy z neba a zistila, že je to mongolská princezná, tretia v poradí na trón. A očividne sa s Dariom nevidí prvý raz.

Stačilo pár dvojzmyselných viet a letmých dotykov a pokúšala sa odtiahnuť veľkráľa kamsi mimo zvedavé pohľady zúčastnených.

„Ešte si nezabudol ako na mňa?“ šepkala mu, zatiaľ čo on pohľadom pristál na znechutenej Angelice.

Napadla ho krutá myšlienka. Koľko toho jeho nevinný anjelik znesie? Možno by jej mohol pripraviť rovnaké trápenie, aké zažíva on.

Dobre vedel, aká je princezná Sarnai divoká. Nakoľko šokuje Angelicu, ktorá to určite dokáže robiť len na misionára pri zhasnutých svetlách?

„Na také niečo sa nedá zabudnúť,“ odpovedal a dôverne jej zovrel bok.

Zachichotala sa a spoločne sa vytratili chodbami preč.

Angelica dôstojne cupitala vedľa neho. „Uvedomuješ si, že budem stále prítomná, však?“ povedala mu bez štipky emócie.

Sexu už videla dosť. Mohla by napísať knihu obsiahlejšiu než je kamasutra. A nejednalo by sa len o sex medzi mužom a ženou. Bola svedkom orgií, homosexuálnych partnerstiev, polyamorie, voľných vzťahov a raz mala na starosti muža, ktorý si zmenil pohlavie.

Samozrejme, to všetko boli ľudia. Ich sexuálne možnosti, hoci sú obrovské, sú stále obmedzené ich slabšími telami a výdržou.

Nesmrteľní majú úplne iné zvyky. Sex je pre nich viac vzrušujúci. Viac extrémny, pretože si ho môžu dovoliť. Neprenášajú medzi sebou žiadne choroby a vlastnou mysľou kontrolujú oplodnenie.

A ako sa naučila, Dario si ho dokáže udržať v pozore celú noc. Čakajú ju náročné chvíle.

„Naozaj ťa to baví? Mať sex len tak, bez hlbšieho citu?“ ryla, len aby ho trochu demotivovala.

Neodpovedal, len pohládzal Sarnai po chrbte a plnom pozadí. Nemohol sa dočkať, až Angelica pochopí, čoho bude svedkom.

Vedel, že princezná má viacerých partnerov, ktorí o sebe navzájom vedia. Striedajú sa pri nej, niekedy sú s ňou dokonca všetci na jej panstve. A ona ich podporuje k hľadaniu partneriek otvorených novým možnostiam.

Tak trochu ju podozrieval, že je bisexuálka, ale to nie je jeho vec. On sám experimentoval viac než dosť.

Konečne sa dostali do prázdnej izby pre hostí s obrovskou posteľou s baldachýnom a pevnými stĺpikmi.

„Urob si pohodlie, cukríček,“ povedal jej Dario, keď ju zľahka pobozkal na krk. „Len prinesiem pár hračiek.“

Oči jej zažiarili. „Hlavne ma nešetri.“

„To som ani nemal v pláne.“ Nechal princeznú osamote a kráčal chodbou do svojich komnát. Angelica s ním.

„Úprimne, takýto sex ťa nemôže uspokojovať. Čo z neho budeš mať?“ reptala.

Dario sa k nej vo dverách otočil. „Čo budem mať? Tak napríklad o polovicu ľahšie gule!“ prskol. „Dobrý pocit a uvoľnenie. Presne to, čo mi nebolo dopriate, odkedy ťa mám stále za zadkom!“

Zarazila sa nad jeho tónom. Áno, pochopila že pred ňou nechce masturbovať, ale pre všetkých bohov, vážne to nie je smrteľné. „To uvoľnenie, po ktorom prahneš, u princeznej nenájdeš,“ prorokovala.

Dario sa vystrel aj s malým batohom v ruke. „Ale áno, Angelica. Nájdem presne to, čo potrebujem.“ Škaredo sa usmial a prebehol okolo nej.

Angelica si vzdychla a nasledovala ho. „Prečo mám pocit, že mi to robíš naschvál?“

„No ty si chytrá. Čo musím urobiť, aby som ťa konečne odplašil? Prosím, inšpiruj ma.“

Krútila hlavou. „Nechápeš, že ja tu nie som z vlastnej vôle? Je to nariadenie zhora a ja ho musím poslúchnuť.“

Zastal na chodbe, kde čakala Sarnai. „Musí existovať nejaká cesta. Únikový východ. Určite by vám dali možnosť vycúvať.“

Zovrela pery.

Dariovi zaiskrili oči. „Takže existuje.“ Jeho nadšenie sa len zväčšilo. Aj keby mal za splnu obetovať bábätká, zbaví sa toho nemožného anjela.

„Tou cestou nepôjdem,“ vyhlásila. „Nevieš, čoho by som sa musela vzdať.“

Upír prekvapivo zdvihol dlaň a pohladil ju po líci. Podišiel k nej a ju obklopilo jeho teplo. „Mne je to jedno,“ prerušil kúzlo, ktorým ju opantal. „Chcem ťa preč zo svojho života.“

Ustúpila od neho. Potlačila trpké slzy nad myšlienkou, že odkedy sa narodila, každý sa jej chce len zbaviť. Možno o to ide aj anjelom. Dúfajú, že ju Dareios nadobro zničí.

Nečakal, kým pochopí svoju situáciu, a vošiel do izby, kde už na posteli čakala nahá princezná a zmyselne sa naťahovala.

„Tak čo to bude dnes?“ opýtal sa, keď zhodnotil jej krásu. Bola drobná a s plnými krivkami. Penis sa mu napol.

Kútikom oka zazrel, ako sa Angelica posadila do najvzdialenejšieho kresla a zaklonila hlavu.

„Čokoľvek, čo bolí. Chcem kričať. A byť bezbranná,“ mrmlala vzrušene.

„Dobre.“ Vybral čosi z batohu. „Tak sa poďme hrať.“

Angelica nechcela vidieť, čo s princeznou robí. Sústredila sa na osvetlené nádvorie za oknom a spozornela až keď Dario krehkú ženu zdvihol z postele a postavil ju doprostred miestnosti.

Schúlila sa ešte viac.

Nepozrie sa.

Nepozrie.

Dokázala sa ovládať celé minúty, počas ktorých počula tichý smiech, mrmlanie a neurčitý zvuk čohosi, čím Dario zvyšoval Sarnaino vzrušenie.

„Teraz ťa nadvihnem,“ povedal.

Nevydržala to. Pozrela a oči sa jej rozšírili hrôzou.

Princezná Sarnai bola celá zviazaná metrami povrazov, ktoré vulgárne zvýrazňovali jej ženské znaky. V ústach mala červenú loptičku a Dario ju práve mágiou zdvihol do vzduchu.

Zastonala, ale inak neprotestovala. Ani keď jej ohol nohy v kolenách a nepohodlne ich priviazal k jej rukám spútaným za chrbtom.

Angelice sa obrátil žalúdok. Nie, určite nechce... Pritisla si ruku na ústa, keď uvidela, ako upír vybral z batohu bičík – a ten názov bol ešte príliš zjemňujúci pre mučiaci nástroj v jeho rukách – a cvične ním niekoľkokrát švihol.

Viacero kožených strapcov vydalo pre Angelicu chorý zvuk.

Škodoradostne na ňu pozrel. Bola bledá ako stena a zdalo sa, že čoskoro odpadne.

Angelica si priala umrieť a to nie po prvý raz vo svojom živote. Keď Dario uštedril krehkej princeznej prvú ranu, vstala a po lícach jej stiekli slzy.

„Prestaň! Ubližuješ jej!“

Jeho úsmev sa ešte viac rozšíril a údery znásobil. Sarnai je prvotriedna masochistka. Obvykle má orgazmus len z toho, že je celé jej telo podrobené bolesti viacerými spôsobmi.

Ako predpokladal, čoskoro začala stonať a prestala vnímať okolitý svet. Jeho pohľad však pozorne sledoval anjela len kúsok od nich.

Angelica ho prosila, aby prestal. Potom už cez vzlyky nezvládala ani to. Zreničky sa jej neprirodzene rozširovali a zužovali a oblieval ju studený pot.

Po hodine strašného mučenia kľačala na kolenách a v upírovi pred sebou videla ešte väčšie monštrum než to, ktoré ju kedysi zabilo. Presne týmto istým spôsobom.

Nezvládla to. Prebehla do rohu a začala vracať jedlo, ktoré zjedla zrejme pred pár desaťročiami. Keďže nebola celkom v reálnom svete, všetko zmizlo len čo sa dotklo podlahy, aby po nej nezostala jediná známka prítomnosti.

Dario v tom momente prestal. Až takúto extrémnu reakciu nečakal. Angelica striedavo vracala a striedavo plakala tak intenzívne, že sa celé jej telo otriasalo.

Luskol prstami a princezná bola voľná. Uložil ju do postele, kde pokojne zaspala, ešte stále v limbe z jej obľúbenej činnosti. Čiastočne ľutoval, že si s ňou neužil, ale keď videl anjela vracať, jeho vzrušenie spoľahlivo opadlo.

Angelica sa objala rukami a posadila sa na chladnú zem, pretože nohy ju neudržali.

„Stačilo ti?“ opýtal sa spokojne.

Jej hnedé oči prišli o všetok život, ktorý v nich kedy bol. „Si zviera,“ povedala nenávistne. „Svet by bol bez teba krajšie miesto!“

Páni, skutočne ju rozrušil. „Tak odíď. Choď preč a daj mi pokoj!“

Preglgla, aby potlačila ďalšie vracanie.

Nemôže.

Musela by si prejsť horšou bolesťou než umieranie. Pokrútila hlavou.

Dario sa k nej sklonil a násilne ju vytiahol na nohy.

Zvrieskla ako zmyslov zbavená a odbehla čo najďalej. Bola pološialená strachom a spomienkami v dávnej minulosti. „Nikdy viac sa ma nedotkni! Nikdy!“

„Tak vypadni! Odíď!“

Znechutene naňho zazrela a zmizla mu z dohľadu.

Dario sa otočil okolo vlastnej osi. „Angelica? Si tu? Povedal som si, aby si pri mne nikdy nebola neviditeľná!“

Nič.

„Neser ma!“

Žiadna reakcia.

Celú minútu nepohnute stál a čakal, či sa objaví. Pokúšal sa ju zamerať, ale bol rozrušený a navyše veril, že ju konečne odplašil.

Sám pre seba sa usmial, prikryl princeznú a veselo sa vydal späť medzi ostatných.

Anjeli majú mnoho oddelení sledujúcich dianie na svete. Tie sústreďujúce sa na nesmrteľných sú na najvyšších úrovniach. A minimum anjelov má povolenie zasahovať.

Tak napríklad Evie a Lukas, dobrí priatelia predovšetkým britských upírov, sú jedni z mála.

Do ich útulného bytu v centre Londýna sa v oslnivom záblesku dovalil ďalší anjel. Anjel, ktorý znamenal len problémy.

„Povedzte mi, že ten debil neurobil čo si myslím, že urobil,“ prosila ich Carys a uhládzala si medené vlnky na hlave.

Evie si vzdychla a pomrvila sa v kresle pred televízorom. „Urobil. So všetkými ceremóniami.“

Plesla sa po čele. „Ja vážne neviem, ako niekto mohol dať chlapom čo i len volebné právo.“ Vzala si z misy banán a nahnevane doň zahryzla.

„Prečo ti tak záleží na tom partnerstve?“ vyzvedal Lukas, Evien manžel. „Pokiaľ viem, Angelica bola vyhodnotená ako nehodiaca sa a vyššie oddelenia ustúpili od jej spárovania s Dariom.“

Červené oči ho priam prepálili. „Jej trauma neznamená, že je menejcenná, Lukas.“

„Bojí sa sexu. To je v partnerstve celkom prekážka, nemyslíš?“

Mykla plecami. „Prekážky sú na prekonávanie. Stále je stelesnením dobra, lásky a porozumenia, preto ju anjeli priradili k Dariovi. Nie je schopná klamstva. Podvodu. A ani zrady.“

Evie sa na ňu mračila. „Čo sa s ňou stalo v budúcnosti, Carys?“ opýtala sa narovinu.

Carys prestala jesť. Pred storočiami prišla cez časovú bránu z konca sveta zničeného vojnou nesmrteľných a jej vlastným otcom. Odvtedy sa pokúšala meniť udalosti, ktoré by k podobnej skaze viedli.

Niekedy sa jej darilo.

Niekedy zlyhávala.

A niekedy obetovala vlastnú dôstojnosť za čo i len malú šancu na nápravu sveta. A to všetko v tajnosti pred Evienými a Lukasovými nadriadenými.

„V mojej budúcnosti neboli Nero ani Justin ženatí. Dario nevidel žiadny príklad pevného partnerstva.“

„A?“

Uhla pohľadom. „Umrel.“

Lukas sa napol. „Kedy?“ zalapal po dychu.

„Tento rok,“ priznala.

Obaja anjeli vyskočili na nohy. „A to nám hovoríš len tak?“ oborila sa na ňu Evie.

„Kým je s ním Angelica, ochráni ho. Viem to.“

Lukas sa na červenookého anjela pozorne zadíval. „Nie, je v tom ešte niečo. Ty si trvala na Angelicinom preložení. Prečo?“

Carys odhodila šupku a tiež vstala. „To vás trápiť nemusí.“

„Tak inak.“ Evie sa oprela o operadlo kresla. „Alebo nám to povieš, alebo hneď teraz skočím za tvojím drahým oteckom a dopodrobna mu vysvetlím kto si, čo tu robíš a že ho chceš zabiť.“

„Ty ma vydieraš?“

„Áno, presne to robím.“

Carys sa prudko nadýchla. Má na výber? Nemôže bojovať na toľkých frontoch – dohliadať na Briana, upírov vo Veľkej Británii, krotiť démona Juliusa a ešte sledovať toho idiota Dareia, ktorý nemá ani poňatia, akú hrozbu predstavuje.

„Má v sebe Silu Hada,“ povedala potichu.

Evie zamrkala. „Ako prosím?“

„Dareios v sebe nosí Silu Hada. Neukotvenú.“

Lukas sa musel posadiť. Bol bledý a po prvý raz za mnoho rokov ho zaliala skutočná panika. „Našu Silu Hada?“

Anjel nemo prikývol.

Evie ju plesla po hlave. „Vie o tom Angelica?“

„Au.“ Trela si šiju. „Isteže nie. Je radový anjel.“

„Preto si tak trvala na jej preložení,“ uvedomil si Lukas. „Chceš, aby sa tá moc vrátila anjelom. Cez ňu. Urobila si z nej prostriedok, Carys!“

„Hej, uprednostnili by ste, keby sa tá sila dostala do rúk nepriateľov?“ ohradila sa.

„Uprednostnili by sme, keby si si zvolila menej krutú metódu. Angelica nie je pripravená. Ani na Daria a už určite nie na Silu Hada!“ kričala Evie.

„A svet nie je pripravený na koniec!“ uzemnila ju Carys. „Myslíš, že ma teší riskovať toľko životov? Myslíš, že ma netrápia výčitky, keď som nútená zasiahnuť? Trasiem sa o každý jeden osud, Evie! Spávam s monštrom, len aby som oddialila jeho vzostup!“ Do očí jej vystúpili slzy.

Evie si zahryzla do jazyka. Bolo ľahké zabudnúť na to, že Carys spáva s Juliusom z Pergamonu, len aby mali včas informácie o jeho zámeroch. A pomaly z toho prichádza o zdravý rozum a čo je horšie, srdce.

„Prosím, nedovoľ aby zničil Angelicu,“ šepla.

„To by som nikdy...“ zarazila sa a oči jej zažiarili ako nepodarené červené reflektory. Jej pohľad precestoval krajiny a dopadol na prekliatie jej života. „Čo to robí?“ mrmlala si.

„Čo vidíš?“

Zovrela päste. „Nie, nie, nie, tam nie!“

„Carys?“ Lukas ňou zatriasol.

Zamrkala. „Vatikán. Musím ho zastaviť.“ A zmizla.

Lukas sa otočil k Evie. „Nie sú vo Vatikáne všetky záznamy o...“

Prikývla. „Všetky ktoré sa nám nepodarilo zničiť.“

„Asi by o tom chceli vedieť nadriadení.“

Chytili sa za ruky a zamierili do neba.

Kapitola 11

Lilica opľula bezvládne telo, ležiace pri jej nohách. Stála uprostred špinavej vedľajšej uličky. Ruka jej pulzovala, keď dvíhala nôž, ktorý jej takmer preťal srdce na dve polovice. Ak by nemala také rýchle reflexy...

Už by som bola mŕtva.

Tie rýchle reflexy jej umožnili zodvihnúť ruku a zablokovať útok. Ostrý kov vošiel z jednej strany a vyšiel na druhej. Nezabila toho muža, ktorý na ňu zaútočil, dokonca ho na oplátku ani neporezala. Nie, potlačila svoje vražedné inštinkty a ovládla jeho mimozemskú životnú energiu v dostatočnom množstve, aby ho omráčila. Nevedela, že bol plnohodnotným členom Schön. Mal by mať dve životné energie: energiu Schön a energiu Terana. Mal farebné vlasy, ostro rezané oči a pokožka mala nádych jemných pruhov, punc Teranskej rasy. Ale neboli v ňom ani stopy po Teranskej energii. Bola mu zrejme ukradnutá. Práca Trinity.

Zazvonil jej mobil a ona ani nemusela uvažovať, kto čakal na druhej strane. S rezignovaným povzdychom, stlačila tlačidlo na prijatie hovoru.

„Lilica.“ Dallas vydýchol jej meno, úľava v jeho hlase ju rozrušila. „Povedz mi, že si v pohode.“

„Som v poriadku. Budem v poriadku.“ Bude? Začalo na ňu tlačiť zúfalstvo. „Nemusíš sa báť o svoj drahocenný život.“

Zasyčal. „Bojím sa o ten tvoj.“

Vážne sa o ňu bál? Táto skutočnosť ju tak odrovnala, že vyhŕkla pravdu. „Zaútočil na mňa príslušník Schön hneď po tom, ako som opustila tvoj apartmán. Vyhrala som. Myslím... myslím, že ho poslala Trinity.“ Nechvastala sa tým, že ovláda svojich ľudí?

„To je mi ľúto,“ odpovedal Dallas a znel úprimne.

Zrada zanechala po sebe ranu hlbšiu než tú, ktorú mala Lilica na ruke. Chcela zachrániť Trinity, ale Trinity si želala jej smrť. A takmer sa jej prianie splnilo!

Po tom, čo Dallas odišiel, Lilica sa prehrabávala jeho spomienkami, ktoré mala ukryté v zadnej časti svojej mysle, odhodlaná nájsť zbraň, ktorú ukryl, aby keď bude Lilica vo vonkajšom svete, mohla sa poriadne brániť, ak bude treba. Namiesto toho videla dve jeho misie.

Dallas, prenasledovaný bandou mimozemšťanov. Dallas, odmietajúci prijať úplatok a nechať na slobode nebezpečného mimozemšťana.

Pod vrstvou jej šarmu a neochoty k akýmkoľvek záväzkom, bol verný. Čestný. A jeho sila...

Dokázal by ju preniesť akoukoľvek búrkou.

Nie! Ak Lilica nebola dosť silná, aby prešla búrkou, bude sa plaziť. Na konci dňa sa musela spoliehať iba na samú seba. Nemohla dokonca spoliehať ani na Jade, vážne nie. Milovala svoju prostrednú sestru každým kúskom svojho bytia a bojovala by na smrť, aby ju ochránila, ale ony dve... boli vychovávané odlišne. Jedna s povzbudzovaním, tá druhá bez. Nie vždy sa navzájom chápali.

Dallasove spomienky naďalej prúdili jej mysľou a, v snahe zastaviť ich, vyšla z bytu, do ranného slnka... vymeniac tak jedno mučenie za druhé. Ľudia si šepkali, keď vedľa nich prechádzala a deti na ňu ukazovali prstom, ale kráčala preplnenou ulicou so vztýčenou hlavou a myslela si, že aj s inštinktmi v plnej pohotovosti. Trinitin zabijak na ňu zaútočil hneď, ako zabočila do tmavej uličky, a takmer uspel, pretože si neuvedomila, že ju niekto prenasleduje.

„Musím vedieť všetko,“ povedal Dallas. „Každý detail.“

„Schön je v tejto chvíli živý, ale v bezvedomí. Nepreliala som jeho krv.“

„Má otvorené póry?“

„Hm. Áno.“ Mohla sa choroba rozšíriť pri kontakte s pórom? Vyhýbala sa chrastám, ale... „Budem chorá aj ja?“

„Nie.“ Napriek tomu Dallas zahrešil. „Zostaň tam. Posielam tam jednotku, aby ho zbalila, zaistila oblasť, a skontrolovala ťa. Budú tam skôr ako ja.“

Inak povedané: Ďalší ľudia, ktorí do nej budú štuchať a pichať. Úžasné.

„Lilica-“

„Zbohom, Dallas.“ Zložila mu, pretože – proste preto!

Skupina dvanástich A.I.R. agentov prišla čoskoro po ich hovore, všetci mali na sebe ochranné obleky. Ako bolo povedané, odviezli Terana, zablokovali uličku, a skontrolovali ju, zatiaľ čo sedela na zadnom sedadle dodávky.

Keď ju jeden z ošetrovateľov vyhlásil za zdravú, bez toho, aby jej narušil pokožku alebo otestoval krv, pristúpila ďalšia postava odetá v ochrannom obleku. Cez masku sa na ňu usmiala známa tvár.

„Ja sa postarám o jej zranenia,“ ozvala sa Bride McKell-Targonová. Ošetrovateľ prikývol a odišiel.

„Obväz skutočne nie je nutný,“ povedala Lilica. „Už sa mi to hojí.“ Čo bolo vítané prekvapenie. Od chvíle, čo sa spojila s Dallasom, bola jej schopnosť regenerácie spomalená.

„Urob mi radosť. Je to protokol,“ odpovedala Bride a zároveň sa pustila do čistenia rany.

„Nevedela som, že pracuješ pre A.I.R..“

„Nepracujem, nie tak celkom. Pracujem pre špeciálnu jednotku, ktorú vedie Devyn. Pred pár mesiacmi som hovorila o tom, že si chcem nájsť prácu. Keďže medzi moje prednosti patrí vlámanie sa do domov, boj zblízka, a vyhýbanie sa zákonu, veľa vhodných pozícii pre mňa nebolo, ale než som sa nazdala, Devyn sa pridal k tajným jednotkám black ops, ktoré už ani nie sú také tajné, a všetky tieto moje silné stránky boli odrazu vyhľadávané.“

„Tvoj manžel mi nepríde ako typ, ktorý ťa povzbudzuje z diaľky, zatiaľ čo ty si v prvej línii a v nebezpečenstve.“ A... vážne to bolo bolestivé pichnutie, čo zacítila v hrudi?

„Och, to teda nie.“ Bridin úsmev sa ešte viac rozšíril. „Neustále sa sťažuje. Dokonca mi prikazuje, aby som skončila – ale vieš, je radšej, keď som šťastná, než čokoľvek iné.“ Bride odložila zdravotnícky materiál do dodávky. „Devyn mi prikázal, aby som ťa vzala na veliteľstvo A.I.R. Želá si to Dallas. Ale...“

Lilica zodvihla obočia, napodobňujúc tak Dallasa, keď je najprotivnejší. „Ale?“

„Radšej by som išla s tebou a stretla sa s Jade.“

Teda. Prijala fakt, že by mohli byť pokrvné príbuzné. „To by sa mi páčilo,“ povedala Lilica a bola to pravda. „Aj Jade.“

„Dobre.“ Takmer útočne si zo seba Bride stiahla ochranný oblek. „Prvú vec, ktorú musíme urobiť, je, že ti pôjdeme nakúpiť veci, ktoré ti budú sedieť.“

„Uh. Drobný problém. Ja nemám peniaze.“

„Nuž, ja mám riešenie. Devyn ti niečo dlží a bude mu potešením kúpiť ti čokoľvek, po čom tvoje srdce zatúži.“

Táto žena sa mi páči.

Ruka v ruke opustili miesto činu a nikto sa neodvážil protestovať nad konaním manželky ich šéfa. Tentoraz, keď Lilica kráčala po chodníku, nemusela predstierať, že ignoruje pohľady a šepot, ktorý vyvolala. Skutočne si ich nevšímala, úplne pohltená zážitkom trávenia času s jednou z mnohých matiek/sestier/biologických stvoriteľov.

Budovy sa tiahli do výšky kam až oko dovidelo. Niektoré vyzerali ako škatule, iné sa týčili k oblohe a mizli v oblakoch. Avšak bez ohľadu na tvar alebo veľkosť budov, všetky boli spojené so susednými prostredníctvom spoločných stien a betónových tunelov. Opatrenie, ktoré sa rozšírilo po vojne. Takto, keď jedna budova vybuchla, ľudia v nej mohli utiecť do ďalšej bez toho, aby vybehli von, kde by ich mohli postrieľať.

„Tak sme tu.“ Bride ju vtiahla do jednej zo škatuľových budov, Mulier in Gloria, butik so ženským oblečením. Nad hlavami im zazvonil zvonček, a predavačka sa okamžite prihrnula, aby ich privítala. Trochu zakopla, keď si všimla, že noví zákazníci sú mimozemšťania, ale rýchlo si nasadila na tvár úsmev, však predaj je predsa predaj, pomyslela si Lilica. Na jej prekvapenie zostala v stave eufórie, zatiaľ čo si skúšala šaty, nohavice z umelej kože, tričká, opasky, klobúky, šperky, rukavice, spodnú bielizeň, a tisícku topánok na vysokých opätkoch. Prvú nákupnú horúčka si zapíše do osobnej knihy spomienok ako jeden z najlepších dní svojho života.

Kúpila všetko, čo si vyskúšala, dokonca aj veci, ktoré jej nesedeli, pretože srať na Devyna. Dokonca kúpila darček pre Jade... a jeden aj pre Trinity.

Možno by som si mohla kúpiť jej lásku?

Som taká patetická.

Čo si na seba hneď teraz, keď vyjde z obchodu? Och! Toto. Lilica si obliekla biely top s tenkými ramienkami, čierne úzke legíny a členkové čižmy s bielou čipkou na okrajoch.

„Pekné,“ povedala Bride so súhlasným prikývnutím.

Lilica sa buchla po zadku. „Nie vždy nosím šmrncovné nohavice, ale keď už si na seba oblečiem, nosím ich štýlovo a vkusne.“

Upírka odfrkla. Zaplatila aj niečo navyše, aby všetko, okrem darčekov pre Jade, bolo dopravené do Dallasovho bytu. Zatiaľ čo podpisovala šek, povedala: „Mám rada dievčatá, ktoré hovoria so štýlom.“

Čo urobí Dallas, keď ju uvidí v novom oblečení? Strhne ju do náručia, tak ako to urobil dnes ráno? Skutočne ju tentoraz pobozká alebo od nej znova utečie?

Bozk! Prebehla ňou túžba a tetovania jej začali brnieť.

Nemôže na neho teraz myslieť. Iba sa tak ešte hlbšie ponorí do túžby po ňom.

Pracujem. Daj si pohov. A moje gule ti ešte neodpustili.

Oči sa jej rozšírili. Musela mu cez ich puto poslať obraz, ako sa bozkávajú. Ale čo bolo najprekvapujúcejšie? Dokázal preniknúť do jej mysle svojím hlasom, aj keď bola taká vzrušená.

Žeby sa ich puto... posilňovalo?

„Och, páni.“ Bride sa naklonila k nej a ovoňala jej zátylok. „Čo za parfum to máš na sebe?“

„Uh, žiadny.“

„Si si istá? Pretože nech je to čokoľvek, núti ma to vyhľadať Devyna a zničiť posteľ.“ Upírka lišiacky pomykala obočím.

Predávajúca dievčina zavetrila vo vzduchu a pokrčila ramenami. „Ja nič necítim.“

Nuž, ona bola človek, zatiaľ čo Bride bola upírkou s vyostrenými zmyslami... ktorá zrejme zachytila Lilicino vzrušenie vyvolané Dallasom.

„Vypadnime odtiaľto,“ zamrmlala s horiacimi lícami.

Vonku sa oblaky už rozplynuli. Jasné slnečné lúče pohladili jej tetovania a tie sa ešte viac rozvibrovali. Bride vytiahla z vrecka tenkú paličku a tá sa po stlačení tlačidla roztiahla, kým z nej nebol slnečník.

„Dokážem zniesť slnko,“ povedala Bride, „ale nie dlho. A len aby si vedela, tá vôňa, ktorú produkuješ, nezoslabla.“ Potiahla sa za golier svojej košele, na lícach sa jej objavila rozkošná červeň a zreničky sa jej rozšírili. „Vážne je tak teplo, alebo to ide z teba?“ Nebola jediná, kto reagoval tímto spôsobom. Každý mimozemšťan, ktorého stretla, sa na Lilicu díval, no tentoraz to nebolo s nechuťou. Už nie.

„Produkujem túto špeciálnu vôňu pre Devyna,“ priznala sa Bride. „Úplne z nej šalie.“

Spojenie s Dallasom... Lilica uvažovala, či nerozumne vysielala dymové signály, pretože lepšie sa to nedalo popísať, aby si ho prilákala k sebe. „Áno, nuž, som si istá, že ja budem schopná produkovať túto vôňu pre mnoho mužov.“

„Veľa šťastia.“ Bride ju drgla do pleca. „Keď už hovoríme o neovládateľnej vášni, rada sa dozvieš, že odopieram Devynovi sex, dokým sa ti poriadne neospravedlní za svoje chabé správanie.“

Och, kiežby mohla byť muchou na stene v Targonovej spálni. „Predtým som ťa mala rada, ale teraz myslím, že ťa milujem.“

Došli do reštaurácie, kde sa Lilica mala stretnúť s Jade, a Bride si úľavne vydýchla, keď klimatizácia odohnala jej červenanie sa. Hoci tam bolo mnoho čašníčok a dvaja kuchári pri sporáku, jedinými zákazníkmi boli Jade a John a obaja mali napätý výraz v tvári.

Žeby John zdvorilo požiadal všetkých, aby odišli?

Dvojica sedela pri najvzdialenejšom stole, chrbtom ku stene. Keď sa k nimi Lilica s Bride pridali, Johnov nos sa jemne pokrčil a ramená sa narovnali, ale inak nedal svoje nepohodlie nijako najavo.

Jade si prezrela Lilicu a zalapala po dychu. „Páni. Ty si taká nádherná.“

„Ja viem.“ Rukou si prečesala vlasy. „Ale, hm, ty vyzeráš strašne.“ Jej sestra mala na líci škrabanec a na brade modrinu. Ostrihala si svoje snehovo-biele, vlnité pramene a tie jej teraz viseli po plecia. „Musím potrestať niekoho konkrétneho?“ opýtala sa, vrhnúc významný pohľad na Johna.

„Kdeže. Toto som si urobila sama.“

Zamračila sa. „Prečo?“

Namiesto odpovede Jade povedala: „John mi vlastne zachránil život.“

Nuž. „Ďakujem,“ povedala mu Lilica. John krátko prikývol.

Lilica podala Jade tašku s doplnkami a ženskými topmi a jej sestra sa tešila pri každom darčeku, čo ju hrialo pri srdci. Jadeina pozornosť sa konečne upriamila k Bride. „Kto je ona?“

„Myslím, že jednou z našich... biologických darcov.“

Smaragdové oči sa rozšírili záujmom. „Vážne?“

„Vážne,“ odpovedala Bride.

Ako sa tie dve ponorili do družného rozhovoru, spoznávajúc sa navzájom, Lilica sledovala Johna. Taký zvláštny muž. Vždy, keď sa Jade pohla, čo i len trochu, pohol sa spolu s ňou, dávajúc pozor, aby vždy bola medzi ich telami rovnaká vzdialenosť, no nedokázal zakryť túženie, ktoré z neho vyžarovalo, ako keby sa Jade chcel zúfalo dotknúť.

Očividne to bol alfa samec, ktorý bol zvyknutý dostať všetko. Tak prečo si proste nevzal to, čo chcel, kašľať na následky? To robili aj doktori v inštitúte – vzali si, čo chceli a kedy to chceli.

Po tom, čo čašníčka odišla s ich objednávkami, Jade si všimla náplasť na Lilicinej ruke.

„Čo sa stalo? Musím potrestať niekoho konkrétneho?“

„Už sa stalo.“ Povedala sestre, čo povedala Dallasovi. O Schön, o jej podozrení ohľadom Trinity. V očiach jej horeli slzy, ale potlačila ich, tak, ako to robila aj v detstve. Slzy znamenali slabosť. Slabosti sa dali využiť proti vám.

„Nemôžem uveriť... že by dokázala...“ Jade ju hladila po nezranenej ruke. „Vieme, že to robí tá choroba v nej a nie ona, ale čoraz viac a viac mám problém rozlišovať medzi nimi. Proste... je mi to tak strašne ľúto, Lilica. Vážne je.“

„Vďaka. Ale ja to s ňou nevzdávam. Nemôžem.“ To by bolo akoby sa vzdala samej seba.

„Dokázala som ju nájsť vo svete duchov. Mohla by som ju, teoreticky, znova nájsť a priviesť A.I.R. k jej dverám. Tak prečo sa nepokúsila zabiť mňa?“

Vynikajúca otázka. Očividne Trinity považovala Lilicu za väčšiu hrozbu. Ale prečo?

„Nebudem sedieť zo založenými rukami, zatiaľ čo ona plánuje tvoju vraždu,“ povedala Jade.

Hnev v jej hlase udrel na tú správnu strunu. Som jej priorita. Som vyššie v rebríčku jej hodnôt než Trinity.

To vedomie ju úplne šokovalo... a potajomky aj potešilo. Som strašný človek. „Všetko sa zmení, keď ju tej choroby zbavíme.“

Bride prešla bruškom prsta po vrchu stola. „Nerada sa na to pýtam, ale prečo si myslíš, že Trinity môžeme choroby zbaviť?“ Jej tón bol jemný a bez náznaku zlomyseľnosti.

„Nádej,“ odpovedala Lilica úprimne.

„Ale čo ak sa mýliš...?“ Stále používajúc ten jemný tón. „Koľkí ešte umrú, zatiaľ čo bude behať na slobode?“

„Možno by som ju mohla uväzniť na nejakom tajnom mieste.“ Ťažko urobený návrh. Zajatie predstavovalo pre jej sestru peklo na zemi, pripomínajúc jej detstvo, ale aspoň by tak ostatní získali čas. „Len dokým by sme nenašli liek.“

„Už predtým sme zajali Schön.“ Bride sa smutne usmiala. „A doktori sa nakazili.“

„Pretože si robili svoju prácu a pracovali s infikovanými telesnými tekutinami,“ ozval sa John. „Na druhej strane, keď hostiteľ umrel, choroba bola schopná preniknúť cez ochranné bariéry a nakazila aj tých, ktorí neprišli do kontaktu s tekutinami.“

Jade pokrčila čelo. „Ako sa má nájsť liek, ak doktori nemôžu pracovať s nakazenými telesnými tekutinami?“

Smrť nemohla byť odpoveďou. Proste nemohla.

„Povedal som Jade, že ty a ona ste v pozícii moci,“ prehovoril John po prvý raz poriadne. „Máte niečo, čo A.I.R. chce. Vyjednávajte.“

„Dobrý nápad, až na to, že nám chýba kľúčová zložka na úspešné vyjednávanie,“ povedala Lilica. „Dôvera.“ Aj keď, keby mala vyjednávať s Dallasom, dokázala by odhaliť každý pohyb a protiťah, rovnako ako on dokázal odhaliť tie jej.

Problém číslo jedna: o čo mala vyjednávať, keď Trinity nemohla byť otestovaná alebo liečená?

Problém číslo dva: A.I.R. mohla plánovať niečo opovrhnutia hodné, bez toho, aby do toho zatiahla Dallasa.

Problém číslo tri: Čo ak sa mu podarilo pred ňou ukryť svoje úmysly?“

S pohľadom na Jade, povedala: „Dnes v noci ma nájdi vo svete duchov. Porozprávame sa s Trinity. Jej odpoveď určí naše kroky.“

Drobné vlasy na Lilicinom zátylku sa odrazu postavili a žalúdok sa jej stiahol od nervozity. Nervozity? Prečo?

Odpoveď vpochodovala do reštaurácie a malý zvonček nad dverami zacinkal.

Z Dallasa pulzoval hnev, keď sa k nej blížil. Vyskočila na nohy, srdce jej búšilo do rebier. Keď sa Bride a Jade pokúsili postaviť sa spolu s ňou, vystrela ruku, tichá žiadosť, aby dvojica zostala sedieť.

Dallasov pohľad sa vyzývavo stretol s Liliciným, potom si prezrel jej nové oblečenie. Zakopol a intenzita jeho hnevu... sa zmenila. Vrazil do nej blesk túžby – takou silou, až sa zatackala.

Zastal úplne pred ňou, uchopil ju za zátylok a pritiahol si ju bližšie – nikdy to nebolo dosť blízko – a sklonil hlavu, aby ju ovoňal.

„Tá vôňa... je ako vábivý prst. Nepotreboval som pozrieť ani sledovač polohy.“ Keď zodvihol hlavu, jej pozornosť padla k jeho ústam, jeho krásnym, zmyselným ústam, a ona nedokázala odvrátiť pohľad. Nedokázala chytiť dych. Nedokázala myslieť na nič iné, iba na bozkávanie sa s ním.

„Áno. Bozk.“ Vyšlo z neho vrčanie. O sekundu neskôr sa jeho pery natlačili na tie jej.

hranice Temnnej a Elfskej ríše

Odseknutá hlava elfského mága sa skotúľala dolu miernym svahom a bezhlavé telo sa zrútilo k zemi nasiaknutej krvou.

Kearn rýchlo skontroloval okolie a pátral po známkach anjelskej prítomnosti. Odvtedy, čo vypukla priama bitka sa neukázali a to mu vŕtalo hlavou. Špehovia ich videli niekoľko, no na bojisku sa zatiaľ neukázal žiaden.

Niečo chystajú, musia.

Zodvihol svoj veľký meč s čepeľou zo samotnej Temnoty. Pozrel na niekoľko Uwarixov, ktorí mu bojovali po boku, pretože tých šiestich nechal pomáhať Zerefovi, ktorému prenechal velenie armády. Nemal chuť kontrolovať celé bojisko a jednotlivé oddiely. Chcel iba zabíjať a zvýšiť si adrenalín, čo sa mu darilo. Zbadal, ako sa k nemu blíži elitný elfský vojak, no než sa k nemu priblížil na dosah meča, prehnal sa mu cestou jeden z Uwarixov na sriantarovi a prebodol mu kopijou zbroj aj telo. Skormútene si povzdychol a hľadal ďalšiu korisť.

Bohužiaľ, bol príliš obklopený svojimi mužmi, než aby sa musel starať o svoju bezpečnosť. Ak si chcel užiť boj, musel sa od nich dostať preč.

Popchol Navera do cvalu a razil si cestu vpred mečom a sriantarovými kopytami. Tých, ktorých neusmrtilo ostrie, zabila jeho chladná moc, ktorá okolo vírila v hustej mase.

Po chvíli vtrhol do nepriateľského oddielu, zoskočil so sedla a posilnil štíty. Ako náhle dopadol na zem, Naver zmizol v Temnote, kde počká dokým ho nezavolá. Takto sa oňho nemusel starať. Zaútočil na najbližšieho vojaka a pohotovo sa vyhýbal ostatným. Tento smrtiaci tanec si užíval a bol v ňom sakramentsky dobrý. Temná čepeľ prechádzala skrz elfské brnenia a štíty ho chránili pred mágiou.

Uprostred boja odrazu pocítil ukrutnú bolesť, ktorá ho spaľovala z vnútra a donútila padnúť na kolená. Nebol však sám. Muži, kam až dohliadal, padali tiež a zmietali sa v bolestných kŕčoch. Yumiho nekontrolovaná moc nerozlišovala medzi priateľom a nepriateľom – pohltila oboch.

Napriek nesmiernej bolesti sa snažil koncentrovať na psychické štíty a zabarikádovať sa pred Yumiho narastajúcou mocou.

,,Nečakal som, že ťa tu nájdem.“ Bolesť náhle zmizla a on sa dokázal postaviť späť na nohy. Yumi za ním stál s kamennou tvárou a prázdnymi očami hľadel do diaľky. Neobťažoval sa ani so zbrojou a dokonca sa ani neprezliekol z riflí a čierneho trička s rozopnutou šedou mikinou.

Kearn sa postavil a poobzeral sa na stonajúcich mužov, ktorých stále trýznila bolesť. ,,Kde si čakal, že budem?“

,,V strede bojiska, nie na jeho konci.“

Uškrnul sa. ,,Práve som odtiaľ utiekol. Potreboval som trochu vzrušenia... Ale čo tu robíš ty?“

,,Keď som odišiel zo sídla, uvedomil som si, že som sa niekoľko dní nekŕmil. Tak som tu.“

Zdalo sa mu, že sa baví s prízrakom, ktorému sa chce umrieť ešte raz. Pristúpil k prvému krútiacemu sa vojakovi a uľahčil mu smrť.

Takto pokračoval so všetkými v dosahu, kým Yumi znova neprehovoril: ,,Nikdy by ma to nenapadlo. Ako môže mať niekto bezcitný ako ja, za družku senzibilku, vnímajúcu emócie? Akýkoľvek kontakt s hocičím je pre ňu, akoby do nej pustili elektrický prúd.“

Takže sa z nej stal nakoniec senzibil. ,,Zabúdaš, že Mágia zbožňuje protiklady. Nespojila vás práve kvôli tomu, aby ti nahradila tvoju prázdnotu?“

Z Yumiho vyšla ďalšia vlna moci, ktorá bola ešte silnejšia než predchádzajúca a zasiahla ďalšiu korisť, stojacu ďalej od nich. Kearnove štíty zakolísali a stenčili sa.

,,Yumi! Takto všetkých zabiješ,“ zakričal, no ten ho nevnímal.

Bleskovo sa napojil na mysle Uwarixov, začal ich formovať do oddielov a stiahol mimo Yumiho dosahu. Nebol jediný, kto si uvedomil problémy. Elfskí velitelia robili so svojimi mužmi to isté. Vlastne, všetci, ktorí sa ešte dokázali hýbať, utekali od nich, čo najďalej.

Pulzujúca mágia sa v kruhoch šírila čoraz rýchlejšie a zasahovala väčšie oblasti. Keď Yumiho telo opustili posledné známky ľudskosti a stál pred ním poloboh, vedel, že nemá na výber a musí rýchlo jednať. Porezal si dlane mečom, ktorý pustil vedľa seba a silou vôle zastavil liečenie. Usadil sa na zem s prekríženými nohami, priložil dlane na zakrvavenú pôdu a zavrel oči. Skoncentroval sa tak rýchlo, ako dokázal a načiahol sa do svojho jadra. Vo svojich jadrách zhromažďovali všetci nesmrteľní mágiu, ktorá prúdila prírodou a aktivovala v telách ich vlastnú mágiu, ktorá im prúdila telom. Sústredil všetku moc, ktorá opúšťala telo kvôli krvácajúcim ranám, do rúk a miešal ju s tou prírodnou v zemi. Pod kožou zacítil tvoriaci sa ľad a prichádzajúcu Temnotu. Otvoril oči a pozoroval blednutie svetla s uvädaním všetkého živého naokolo. O chvíľu celé okolie pokryla tma s chladom. Mŕtvoly mu zmizli spred očí, až osamel s Yumim. Netrvalo dlho a svojou prítomnosťou ich poctilo prastaré stvorenie. Okrídlená biela kobra naňho pozerala zelenými šupinatými očami a jazykom ochutnávala vzduch. Rugna bola jedným zo Stelesnení Mágie. Bola ochrankyňou rovnováhy chaosu a harmónie.

,,Je to tak dávno. Čo ťa ku mne privádza, dieťa?“ ozval sa mu v hlave jej mäkký hlas, ktorý sám o sebe plnil myseľ pokojom. ,,Cítiť z neho toľko bolesti. Prezraď, čo ho priviedlo do tohto poľutovaniahodného stavu?“

,,Neviem presne, čo to spôsobilo, Arasamya. Potom, čo sa z jeho novo nájdenej ľudskej družky stala senzibilka, stratil zdravý rozum.“

,,Aaron to nepredpovedal? Neslýchané.“ Keby mala ľudskú tvár, zamračila by sa.

Kearn sklonil hlavu úplne k zemi, až sa jej čelom dotkol. ,,Ospravedlňujem sa za nedostačujúcu odpoveď, Arasamya. Bohužiaľ, ani na túto otázku nepoznám odpoveď.“

,,Zaujímavé. Vstaň, dieťa. Neurobil si nič, čím by si ma nahneval.“

Postavil sa na nohy so stále sklonenou hlavou, ale videl, ako sa Rugna otočila na stojaceho Yumiho. Behom niekoľkých dlhých sekúnd sa Yumiho oči sfarbili do zelena a stratili ten neprítomný pohľad. Ďalšie sekundy trvalo, kým si uvedomil, pred kým vôbec stojí. Okamžite padol na kolená a sklonil hlavu k zemi. ,,Arasamya.“

,,Vstaň, dieťa. Obaja by ste sa mali vrátiť.“ S tým ich opustila a Temnota sa rozplynula spolu s ňou.

Yumi si bolestne masíroval spánky, ako sa rozhliadal okolo seba a počítal mŕtvoly. Kearn zo zeme zodvihol meč a odložil ho do pošvy na chrbte.

,,Dlžíš mi drink,“ prehodil k bratovi s úsmevom, keď si všimol niekoľkých dier vo svojom plášti.

Yumi z vrecka vytiahol cigaretu a zapálil si. ,,Pokojne aj celú fľašu, Miakelovi bedňu a mne rovno bazén.“

Rozhovor prerušilo Miakelovo napojenie sa na ich mysle. ,,Nerád vás ruším, ale na brány nám klope veľmi netrpezlivý hosť.“

Čo si to práve povedal? opýtal sa Mikaela v myšlienkach.

,,Presne to, čo ste počuli. Ak tam čakáte na anjelov, tak vás sklamem, pretože mám pocit, že celé nebo stojí pred bránou pekelnou.“

,,Kurva,“ zanadával Yumi a odhodil nedofajčenú cigaretu. ,,Aspoň si bitky užijem aj ja. Povolal si armádu?“

,,Z časti. Únavou padám už teraz a to som nevztýčil ani jedinú Krvavú bariéru.“

Aj keď Mikael vedel dostatočne dobre bojovať, aby sa svojím bratom vyrovnal, počas spoločných bojov zastával skôr obrannú rolu. Krvavá bariéra patrila k jeho najsilnejším štítom, ktorý sa živil krvou. Neživil sa však krvou tvorcu, ale krvou útočníkov. Pokým naokolo padali krvácajúce telá, bariéra žila z nich.

Ja tu musím ostať a skontrolovať armádu. Ako náhle to vybavím s elfmi, prídem tam. Dovtedy si musíte vystačiť sami.

,,Temné šelmy si už dávno nepochutnali na anjelikoch,“ zazubil sa Yumi. ,,Ostaň so svojou armádou tu. Postarám sa o zvyšok. Mikael nakŕm sa a vytvor toľko bariér, koľko zvládneš, potom si oddýchni.“

Kearn sa zamračil, no súhlasil. Anjeli rozhodne neboli elfovia a Yumi sa zabíjaním tých otravných lietajúcich stvorení živil.

Sídlo Pánov času, komnaty Hasaeie Thesosiseie

Pri pohľade na dve obrovské šupinaté šelmy, ktoré akoby Varianovi z oka vypadli, zamrzla Misaki pred čiernymi dvojkrídlovými dverami, ktoré zdobili podobizne bojujúcich Nág.

Obe šelmy na ňu vrčali, pričom cerili ostré tesáky a ich tmavohnedé oči ju nepustili z dohľadu.

Škeriaci sa Kaelth zastal rovno vedľa nej. Svoje očividné pobavenie vôbec neskrýval. ,,Vari som ti nepovedal, že budeš ešte rada, keď pôjdem s tebou? Yumi je veľmi nedôverčiví, no po Zetovom príchode stiahol Sayurinu stráž, až na týchto dvoch. Tieto zlatíčka sú súčasťou časti armády, ktorej velí. Minule...“

Jeho preslov prerušilo náhle otvorenie dverí, z ktorých vyšla pôvabná žena v dlhých modrastých šatoch. Zastala pred Aaronom, sklonila hlavu a prehovorila v neznámom jazyku, na čo jej pokojne odvetil a ona odišla.

Obrátil sa k Misaki. ,,Bež do vnútra. S Kealom musíme ešte niečo zariadiť. Za tými dverami je vstupná hala. Daj sa dverami na ľavo a pamätaj, že celý tento komplex patrí Nagám. Platia tu ich zákony a iba tvoje novonadobudnuté postavenie ti umožňuje vstúpiť dnu a byť v spoločnosti členov ich kráľovskej rodiny.“

,,Bojíš sa, že jej bude ublížené, Aaron?“ Zjavil sa medzi stále otvorenými dverami mladý muž odetý v bielom. Dlhé tričko s golierom, ktorý mu zahaľoval celý krk, ale odhaľovalo svalnaté ramená a nad opaskom trojuholník vypracovaného brucha. Blonďavo-biele vlasy mal detailne upravené lakom a na oboch zápästiach mal široké kovové náramky.

,,Misaki, predsatvujem ti princa Zetarisa Thesosisea, prvorodeného syna kráľovnej Thesosisei. Zet, dovoľ mi predstaviť ti Misaki, Kahalu Temného národa a družku Kearna.“

Zetaris sa na ňu milo usmial. Pokývol jej, ale v rozhovore pokračoval s Aaronom pre ňu cudzím jazykom.

Misaki si nemohla pomôcť, ale po celú tú dobu z neho nedokázala spustiť zrak. Akoby ju stále niečo nútilo naňho hľadieť.

Kaelth sa k nej naklonil a s ľahkosťou do nej štuchol, čím ju prebral z tranzu. ,,Bež dnu. O chvíľu tu máme návštevu, ktorú nechceš stretnúť,“ prikázal autoritatívne a odrazu stála na opačnej strane teraz už zavretých dverí.

Vstupná hala bola celá zdobená drahými látkami, perlami a nábytkom. V jednom z kresiel však sedel Ashe so zavretými očami a zaklonenou hlavou. Stále mal na sebe tie modré rifle a čierno-červenú mikinu s kapucňou.

,,Spravil dobre, keď ťa sem poslal. Existujú bytosti, ktoré by okrem Starodávnych nemala poznať žiadna bytosť, “ prehovoril tichým a unaveným hlasom.

Nikdy nepočula ani chýr o tom, že Prastarítaja existenciu ďalších bytostí, no keď sa nad tým zamyslela, dávalo to zmysel. Dokonca ani nevedela, že Prastarýchje viac. Po celé tisícročia si strážil vlastné tajomstvá.

,,Čo tým myslíš?“

V druhom kresle sa zjavil Zet s vážnou tvárou. ,,Presne to, čo povedal. Prvotní možno stoja v našej hierarchii na samom vrchu, ale nad nimi je ešte niečo. Niečo, čo sa zrodilo skôr.“ Naklonil hlavu na stranu a neutajovane si ju prezrel. Po chvíli sa na ňu usmial a rukou jej naznačil, aby si spravila pohodlie v jednom z dvoch ďalších kresiel.

Oplatila mu zdvorilí úsmev a vybrala si kreslo ďalej od neho. Niečo v jeho uvoľnenom postoji ju znervózňovalo a kričalo, aby sa od neho držala na metre ďaleko. Ashe mohol byť nepríjemný, ale vedela, že jej neublíži. Zatiaľ.

Zet na jej výber nijak nereagoval, akoby si to ani neuvedomil, ale opak bol pravdou. Vedela, že to zachytil, aj keď to na sebe nedal znať.

,,Čo vieš o stvorení sveta a Mágií, Kahala?“ opýtal sa.

,,Čo by o tom asi tak mohla vedieť obyčajná démonka?“Ashe otvoril prenikavé červené oči a uštipačne sa zasmial. ,,Iba Starodávni a niektorí z bohov o tom vedia viac.“

Keď ho prvýkrát videla, mal oči pripomínajúce dažďový mrak, ale s týmito očami už úplne prestal vyzerať ako ten obyčajný ľudský muž, za ktorého ho prv pokladala.

Zet sa naňho otočil a zvraštil obočie. ,,Nie som ani jedno, a predsa viem viacej než trištvrte nesmrteľných dohromady.“

Miestnosť zaplavili dve odlišné mágie. Aj keď to boli iba nepatrné zlomky moci, Misaki sa narovnala, pripravená obklopiť sa vlastným štítom. Za posledné dni zažila viac nekonfliktných potvrdení moci než za celý svoj život.

Ashe sa chladne usmial, stiahol svoju mágiu a opäť zavrel oči.

Zet urobil to isté. Pohľad obrátil k nej. ,,Tak, čo teda vieš?“ vrátil sa k pôvodnej otázke, akoby sa nič nestalo.

Uvoľnila napäté svaly a milo odpovedala. ,,Základné veci, ktoré vie každý.“ Pri posledných slovách sa otočila na Asheho. V jednej nanosekunde pohodlne odpočíval, v druhej prudko vyskočil na nohy a v tom skoku sa premiestil k otvárajúcim sa dverám, stojacim na pravo. Zachytil padajúcu Nidru, pričom rozprestrel čierne šupinaté krídla, ktorými mierne mávol, aby udržal rovnováhu.

Väčšina nesmrteľných s krídlami si vďaka mágií neroztrhne oblečenie, keď ich oblečení rozprestierajú, ale iba máloktorému z nich sa miesto toho oblečenie stratí úplne, ako to predviedol Ashe.

,,Som v poriadku, iba sa mi zatočila hlava, Ashe,“ vďačne sa naňho usmiala a on z nej neochotne odtiahol ruky.

Misaki však videla, že napriek tomu neuvoľnil ani jediný sval a bol stále pripravený zachytiť ju, akoby jej slovám neveril.

Zet sa postavil tiež, takže jedine ona ostala sedieť. ,,Stále im tú schopnosť závidím. Ani si neviem predstaviť, ako by mi to uľahčilo život, keby som podvedome vycítil, kedy sa jej zhorší stav.“

Nidrin úsmev zvädol a zosmutnel. ,,Si ten najlepší brat, akého poznám, Z. Má neuveriteľné šťastie, že ťa má.“

,,Ako je na tom?“

Prešla k nim, posadila sa a pokývla Misaki na pozdrav. ,,Nikdy som ti neklamala, ani nebudem,“ povzdychla si. ,,Bola na tom už aj lepšie, ale dostane sa z toho, takže sa nemusíš báť.“

,,Ale?“

Nidra pozrela na dvere, ktorými vyšla. ,,Nemusím ti hovoriť, že sa to stáva čoraz častejšie. Ak to bude takto pokračovať, za pár mesiacov to jej telo prestane zvládať. Rozhodnutie je na tebe, ale na nejakú dobu by som ju vzala k sebe. Raeho napadol jeden spôsob, ktorý by som rada vyskúšala.“

,,Bez urážky, ale poznáš jej názor. Nechcem ju nútiť do niečoho, čo nechce.“

,,Aj napriek tvojmu protestu, som jej už teraz vysvetlila závažnosť tejto choroby.“

Zet nahnevane zavrčal a buchol päsťou do opierky kresla. ,,Prečo si jej to povedala?“

Nidra zavrtela hlavou, načo sa Ashe konečne uvoľnil a posadil sa na zem. Krídla zložil okolo seba a zavrel oči.

,,Ja aj Rae sme sa s touto chorobou stretli iba raz a vieš ako dopadol pacient,“ pokračovala pokojne napriek Zetovmu výbuchu.

,,Nemala si žiadne právo. Žiadal som vás, aby ste o tom pomlčali a zbytočne ju nedesili.“

Nidra si odkašlala. ,,Dnes som už tíšila hnev nesmrteľných, nenúť ma, aby som to zopakovala ešte raz, Zetaris. Mala som veľmi dlhý deň, ktorý ani z ďaleka nekončí. Sú podráždení a ja naozaj nebudem ručiť zato, že ich zvládnem.“

Okamžite sa uvoľnil a jedným okom sa obzrel po Asheovi. ,,Prijmi moje ospravedlnenie, Prastará.“

Súhlasne prikývla a konečne sa otočila na ticho čakajúcu Misaki. ,,Sayuri sa po tebe pýtala. Nemala by si ju nechať zbytočne čakať.“

Misaki pochopila narážku na jej rýchly odchod z izby a bez protestu poslúchla. Tí dvaja potrebovali byť o samote a vyriešiť si svoj problém. Ona naopak chcela vidieť Sayuri a na vlastné oči sa presvedčiť, či je v poriadku.

Scarlet se potýkala s pěti stádii smutku. Se všemi ve stejnou dobu. Popírání – Gideon se nesvíjel bolestí, když ho opustila. Hněv – její zatracená matka ignorovala její volání, znovu a znovu, takže se nemohla vrátit do nebes a začít sledovat Mnemosyne. Smlouvání – ať Gideon nakonec vyhraje svou válku, modlila se k nikomu konkrétnímu, a já zapomenu na pomstu, kterou jsem vyhlásila své tetě. Bude v bezpečí a Scarlet nebude přítěží. Deprese – už nikdy neuvidí svého krásného válečníka, to věděla jistě. Smíření – udělala správnou věc, když ho opustila. Bude mu bez ní líp.

Slzy jí pálily v očích, ale rychle je setřela pryč. Uběhl jen jeden den, ale strašně jí chyběl. A jako závislák, který potřeboval svou dávku, byla stále v Budapešti, blízko u něj. Dokonce tak blízko, aby mohla vylézt po železném plotu, který obklopoval Pevnost a přijít k předním dveřím, zaklepat, chytit ho až otevře dveře a políbit ho. Jediným důvodem, proč vzdorovala bylo, že sotva shromáždila sílu odejít. Poprvé. Nebyl žádný způsob, jak by to zvládla podruhé.

Hlupačko.Frustrace a zoufalství se připojily k ostatním emocím. Měla by se snažit přivolat někoho jiného, kromě matky, aby jí umožnil vstup do Titánie, ale nikoho z Bohů, Řeků nebo Titánů neměla ráda. Nebo pokud ano, nepamatovala si to. Zkurvená Mnemosyne.

Vrať se ke Gideonovi, prosila Noční můra. Budu hodná, přísahám.

Její démon také zažíval pět stádií smutku, ale stále se vracel k vyjednávání. Vždycky jsi jím byla fascinovaná. Proč? Nerozumím tomu. Nikoho nemáš ráda.

On… patří mně.

Přála si to. Nejsem pro něj dobrá. Ale chtěla být. Bože, jak chtěla.

Možná, že nebyl její manžel, možná, že s ním neměla žádnou historii, ale stalo se tolik… za poslední týden. A on ji měl rád. Věděla, že má. Snažil se ji přesvědčit, aby zůstala. Řekl jí, že od ní chce víc než jen jednorázovku. A bohové, když slyšela ta slova, skoro to zničilo její odhodlání odejít.

Nakonec si však uvědomila, že odchod byl její nejlepší a jedinou možností. Věděla taky, že musí úplně zavřít dveře. Jinak by za ním možná šla. Dokud nebude její matka a teta mrtvá, museli zůstat od sebe. Dokud Rhea žila, byl Gideon zranitelný. Dokud žila Mnemosyne, byla Scarlet zranitelná. Nebo spíš její mysl byla.

A pokud by její mysl byla zranitelná, znamenalo by to, že byl Gideon v nebezpečí. Mohli by ji přesvědčit, aby mu ublížila, zabila ho, nebo by ji dokonce přesvědčily, že je odhodlán jí ublížit nebo ji zabít. Zaútočila by na něj a on by si to nezasloužil.

Byl to dobrý muž. Silný a nádherný, dobrý muž a ona způsobila v jeho životě dost chaosu. Ale kdyby potom, co by byla její matka a teta mrtvá, chtěl stále vztah, byla by ochotná do toho jít, rozhodla se. Nicméně pochybovala, že by to chtěl zkusit. V jeho očích byla frustrace, zoufalství, zlost a smutek, když ho opouštěla. Bolest. Tolik bolesti.

Plakala, když opouštěla Pevnost. A plakala víc, když se zavřela do téhle podzemní krypty. V okamžiku, kdy si lehla, zavřela oči a vstoupila do snů. Stále plakala.

Byla v pokušení najít Gideona. Ve skutečnosti potřebovala veškerou svou sílu, aby odolala. Jediná věc, která ji před tím zachránila, bylo to dost ironické, byla její teta. Scarlet se přinutila navštívit svou tetu a počkat před dveřmi k jejímu vědomí.

Ačkoliv čekala a čekala, ta děvka nikdy neusnula, a nakonec se z Noční můry stal vřískající pytel hladu. Scarlet pak dala svému démonovi svobodu, a rychle se objevil ztrápený výkřik, který spřádal temné sny tisícovky obětí. Včetně Rhei.

Scarlet si to užívala, věnovala zvláštní pozornost, aby ukázala matce její největší strach: ztrátu jejího manžela.

Teď znovu spala, a Scarlet opět čekala před dveřmi své tety. Pokud by se jí tentokrát nepodařilo dosáhnout Mnemosyne, nechala by Mnemosyne přijít k ní. Proto si sundala motýlí náhrdelník, která jí dal Gideon. Aby mohla být nalezena. Brzy…

Musela čekat několik hodin, ale tentokrát se Mnemosynina dvířka otevřela… jen aby se zase rychle zavřela, takže se nemohla dostat dovnitř. Ale, ale. Její teta bojovala se spánkem. Brzy však bohyně Paměti prohraje. Vždycky to tak bylo.

Po celou dobu hlad Noční můry narůstal, stejně jako předtím.

Ještě chvíli,řekla svému společníkovi.

Zdálo se jí, že démon začal v její mysli fňukat, a stíny a výkřiky, které byly její součástí tisíce let, kterých si sotva všimla, dokud ji Gideon nepřivedl k šílenství, taky zesílily. Hledaly uvolnění. Hledaly cíl.

Slibuju,dodala. Pokud měla vydržet ještě chvíli trápení, udělá to.

Konečně se jí to čekání vyplatilo.

Mnemosyne spala a její dveře se otevřely do poloviny a dovolily Scarlet se dostat dovnitř, než se mohly opět zavřít. Což se právě dělo. Zaměřila se na sladký, zářící sen, a dokonce se snažila tahat, a přitahovat svou tetu hlouběji a hlouběji do tohoto stavu blaženosti. Přilákat ji…

Sen pokračoval, její teta se teď nemohla vzbudit.

Mnemosyne viděla sama sebe na nebeském trůnu, jako královnu bohů i smrtelníků. Vydávala příkazy, které byly okamžitě poslušně splněny a o její kráse se skládaly básně. I když byla ve skutečnosti Kronusovou milenkou, Kronus nebyl muž, po kterém opravdu toužila. Tato čest patřila Atlasovi, Titánskému bohu Síly. Byl to hezký muž s tmavými vlasy a očima v tmavším modrém odstínu než Gideonovi, seděl po její pravé straně a uctíval ji.

Tahle klidná scéna byla tak plná nadějí.

Scarlet chtěla křičet. Její teta si nezasloužila takové zacházení ani ve snech. Ne po tom všem, co udělala. Ne po bolesti, kterou způsobila.

Scarlet se zamračila, natáhla ruce a začala měnit pozadí. Atlas byl první na řadě, pak zlatý trůn a palác. Místo nich vyklíčily trny a oheň. Umístila Mnemosyne doprostřed žhavých plamenů a pozorovala, jak olizovaly tělo její tety, pálily její kůži, její krásu.

Mnemosyne vykřikla v hrůze, v naprosté úzkosti. Sen byl tak skutečný, že se její kůže v realitě roztavila. Nezabilo jí to, Scarlet by nedovolila, aby plameny účinkovaly tak dlouho, ale chtěla tu děvku vyděsit, až se ráno vzbudí. Její pěkný vzhled byl pryč a na jejím místě byla odpudivá čarodějnice. Ano, její kůže se zregeneruje. Ale do té doby… Scarlet se zasmála.

Noční můra jí tančila v hlavě, milovala každou chvíli. Víc!

„Bude mi potěšením.“ Jedinou myšlenkou Scarlet uhasila požár.

Sténající, její teta padla na zem, její kolena byla příliš slabá, aby ji udržela. Scarlet k ní přistoupila, nespěchala, měnila scénu s každým krokem. Vznikly prosté šedé stěny Tartaru, po nich následovalo hodně polních lůžek, které naplnily společnou celu. Potom se objevil Kronus a Rhea, kteří se hádali v rohu.

Nakonec se přidala i Scarlet. Ucouraná, špinavá, obojek otroků měla kolem krku a vlasy jí ve spleti spadly do pasu. Když dosáhla dospělosti, její matka jí přestala holit hlavu. Způsobilo to, že Scarlet začali obtěžovat ostatní vězni, což pro Rheu bylo důležitější než být nejkrásnější v celé oblasti. Stráže nechtěli Scarlet pomáhat, a dostat do rukou čepel bylo nemožné. Zastřihávání se stalo luxusem a jednou z prvních věcí, které udělala po svém osvobození.

Ve vizi, jí přitiskla k mřížím a shlížela dolů na svou tetu.

„Pamatuješ na tohle?“ zeptala se. „Naše století otroctví?“

Mnemosyne měla sotva sílu se podívat nahoru, ale vzhlédla, v očích se jí odrážela nenávist. Namáhala se na každý nádech, slzy jí stékaly po zničených lících. Slané kapičky jí musely pálit.

„Buď si mě najdeš,“ řekla jí Scarlet, přikrčila se k ní a uchopila ji za bradu navzdory jejímu cuknutí, aby se vyhnula kontaktu, „nebo za tebou přijdu pokaždé, když usneš. Pokud si myslíš, že plameny jsou špatné, počkej si a uvidíš, co jsem naplánovala dál.“

„Děvko,“ vyštěkla Mnemosyne. Prameny vlasů měla přiškvařené k lebce, tváře měla propadlé, bylo vidět některé z kostí. „Kronus tě zabije, až uvidí, cos mi udělala.“

Pomalu se usmála. „Dobře, těším se na jeho pokusy. Zatím si můžeš vychutnat první sousto naší zítřejší zábavy.“

A s tím Scarlet předhodila svou tetu vlkům. Doslova.

Gideon vydržel tři dny. Tři zatracené dny. Jakmile znovu získal sílu, pomohl opevnit Pevnost, několikrát se vplížil do města, aby ulovil Lovce, našel několik nepřátel, vyslechl je, nic se nedozvěděl a zabil je.

Teď šel po Scarlet. Její vzpomínky na něj byly její vlastní tvorby, a jo, teď věděla, že jsou falešné. Falešné nebo ne, zažily spolu dobré časy. A musela ho stále chtít. I když si myslela, že ji nechal ve vězení, přestože si myslela, že ji zradil s nesčetným množstvím žen, přišla do Budapešti.

Nemohl pro ni udělat nic menšího.

Jednoduchý fakt byl, že ji miloval. Miloval ji s každým nádechem svého těla, každou buňkou ve své krvi, každou kostí a orgánem, který vlastnil. Miloval ji z hloubi celé své duše. Trvalo to jen pět minut poté co odešla, aby si to uvědomil.

Byla silná a odvážná, chápala ho způsobem, kterým nikdo jiný. Škádlila ho a nikdy se nenaštvala, že nedokázal říct pravdu. Ne, ona se bavila.

Byla krásná a dokonale se k němu hodila. Nemohl myslet jasně, když byla pryč, protože přemýšlel jenom o ní. Mohl se jen divit, kde je a co dělá. Přemýšlel, jestli jí chybí, potřeboval ji. Myslel na potěšení, které si navzájem dali, a mohli si dát znovu.

Jediné, co musel udělat, bylo najít ji.

Ne,řekla Lež s povzdechem spokojenosti. Nebudu ti děkovat.

Není potřeba děkovat, kamaráde.

Kde byla? Odhodlaný, si začal masírovat zátylek. Věděl, co se dělo. Scarlet chtěla zničit bohyni Paměti: poslední osoba, která bohyni viděla, byl Kronus. V nebesích. Pouze nesmrtelní, kteří se mohli přenášet nebo měli křídla, mohli sami vstoupit do nebe, ale Scarlet nemohla. Takže by potřebovala pomoc.

Věděla, že Kronus by jí nepomohl. Pak by se obrátila ke své matce, stejně jako při hledání Gideona. Pomohla by jí znovu královna bohů? Scarlet se teď taky pokoušela o její zničení.

Takže pravděpodobně ne.

Kdo mu zbýval?

Sakra. Nemohl si na nikoho vzpomenout. Což ho vracelo zpátky na začátek. Nikdy se nezmínila o příteli nebo spojenci.

Nezáleželo na tom. Stále si pro ni šel. Kdyby musel roztrhat svět, udělal by to. A byl někdo, kdo by mu mohl dát startovní místo.

Gideon vykročil k Torinovu pokoji. Než mohl zvednout ruku, aby zaklepal, jeho přítel zavolal: „Pojď dál.“ Kamery, uvědomil si a chtěl praštit hlavou o zeď. Mělo ho to předtím napadnout.

Vzrušení náhle přemohlo Gideona. Možná roztrhání planety nebylo nutné. Otřásl se, otočil knoflíkem a vstoupil dovnitř a pak za sebou zavřel dveře.

„Už dávno tě čekám,“ řekl Torin a otočil se na židli. Ruce měl volně položené na klíně, což z něj mělo dělat klidného muže. Jen jeho tváře hořely, oči měl skelné a nedokázal se ani nadechnout.

Za ním jedna z počítačových obrazovek přehrávala video z YouTube s názvem Dům čarodějů – pokojná noc doma.

Gideon viděl ženy. Spousty sexy žen. Některé pili šampaňské – z láhve – některé provokativně tančili, ale všichni se hlasitě smáli.

„Ukaž jim, co máš Carrow!“ zavolal někdo.

Černovlasá kráska se zelenýma očima se rozzářila a jednoduše si vyhrnula triko a ukázala dvojici prsou, a vykřikla: „Juhů!“ pak se uklidnila a se stále odhaleným hrudníkem řekla: „Pošli to někomu, aniž zaplatíš a já ti odříznu…“

„Sakra.“ Torin se otočil, stiskl několik tlačítek a obrazovka počítače potemněla. „Myslel jsem, že jsme to vypnul,“ zamumlal, když opět čelil Gideonovi.

Nebudu se na to ptát. „Tak, uh, jak se všichni nemají?“ všichni Lordi se alespoň jednou denně hlásili Torinovi, a tak se Gideon rozhodl, že se za ním zastaví, než vypustí bombu „jsem mimo hru.“

„Žijou. To je všechno, co vím. Ale Strider mi říkal, že brzy přijde domů s „dárečkem“ pro každého.“

Dárek? Jeho zvědavost se vzbudila, ale Gideon přikývl. „Poslouchej, není něco, co ti musím říct…“

„Tady zastav.“ Torin zvedl ruku. „Není třeba, abys zpackal něco v jazyce, kterýmu stále nerozumím a nemůžu ho dešifrovat. Jak jsem předtím říkal, čekal jsem na tebe. Slyšel jsem o tvé „ženě“ a upřímně jsem překvapený, že ti to trvalo tak dlouho. Kane, Cameo a já tu máme věci pod kontrolou. Vzhledem k tomu, že si Strider vzal stránku z Gweniny knihy a hrál si s průdušnicemi každého, kdo se motal okolo Pevnosti, nikdo se nás nepokoušel napadnout a já jsem neviděl nic, co by naznačovalo, že se to stane v blízké budoucnosti. Jestli ji dokážeš přesvědčit, aby se k nám připojila, všichni přestanou běhat ke mně a prosit mě, abych do tebe vmluvil nějaký smysl, a ty jsi ji zamknul. Není to tak, jako by se nám snažila ublížit, ne?“

Úleva ho zaplavila tak silně, že se téměř vrhl na svého přítele a objal ho. „Nenávidím tě, člověče. To nevíš, že?“

Torin se ušklíbl, ukázal všechny bílé zuby. „Teď už nemám žádný potíže s dešifrováním. Taky tě nenávidím. Ale dostaň všechny myšlenky na to, jak mě objímáš z hlavy. Jo, já vidím, že chceš. Nejsem typ na objímání. Mohl bych tě zabít pro tvou laskavost.“

Možná, že to za to stálo. „To bych neudělal,“ řekl se vší vážností. „Ty chceš obejmout. Nedám ti velký mokrý polibek na tvé rty.“ Což možná udělá. Protože pak by mohl ještě políbit Scarlet. Jo, byl by nakažený a nakazil by i ji, ale ani jeden z nich by nezemřel a pak by se nikdo z nich nedokázal dotknout někoho jiného.

Líbila se mu myšlenka, že má Scarlet jen sám pro sebe.

Strážce Nemoci se zvedl. „V tom případě tě nezastavím. Je to už nějaký čas, takže jsem zoufalý. Vypadáš teď dost dobře.“

Gideon si nebyl jistý, jestli byl Torin někdy políbený, ale také se usmál. „Ty jsi-“

„Lži!“ z dálky vykřikl tvrdý hlas, ozval se z Torinových reproduktorů. „Lži, já vím, že tam jsi. Vyjdi hned ven. Vyjdi ven a postav se mi, ty špinavý zbabělče!“

Zábava skončila, Torin se otočil a zadíval se na monitory počítače. Gideon se k němu přiblížil a podíval se blíž. Galen, strážce Naděje, vůdce Lovců, se vznášel mimo Pevnost, bílá křídla se zuřivě chvěla.

Obvykle bojovník nosil čistou bílou róbu. Aby se více podobal andělům a bohům, předpokládal Gideon. Dnes bylo jeho roucho potřeštěné krví a roztrhané.

„Nezabiješ mě,“ křičel strážce Naděje, roztáhl paže, čepele se třpytily v obou rukách. Jeho vlasy byly rozcuchané a jeho blankytně modré oči byly divoké. V očích měl fanatický záblesk. „Postarám se o to.“

Byl to jen sen? Nic takového se nikdy nestalo. Galen pracoval ve stínu, vždy posílal lidi, aby udělali špinavou práci. Ale válečník nikdy otevřeně nenapadl Lordy.

„Je naprosto zdravý, že jo?“ zeptal se Gideon. Ten chlápek se úplně zbláznil.

„Nevím, proč si vybral zrovna tebe.“ Torin zuřivě popadl klávesnici. „Nevidím tam žádné Lovce, přesto bych nevěřil, že nemá někde zálohu.“

„Lži! Buď sem pojď a bojuj se mnou nebo spálím tvůj dům na popel.“

„To musí být nějaký trik,“ trval na svém Torin. „Už by nás dávno spálil na popel, kdyby mohl.“

Trik nebo ne, Gideon si nemohl nechat ujít tuhle příležitost. Uvěznění Galena by mohlo skončit válku s Lovci. Úplně. A nakonec by to odstranilo jednu z hrozeb proti Scarlet.

„Můžu se pokusit ho sestřelit,“ řekl Torin. „a ty můžeš…“

„Ano.“ Pokud by Torin minul, ten parchant by utekl. Znovu. „Nedovol mi to udělat. Moje muška není lepší.“

„Lži!“

Torin přikývl. „Jen pro jistotu napíšu Kaneovi a Cameo. Řeknu jim, aby šli do lesa a zajistily, že nebudeš přepaden.“

„Ne, díky. A teď neřekni našemu kamarádovi, že budu za pět minut venku.“

Torin znovu přikývl a spěchal vyřídit jeho požadavek.

Gideon se rozběhl do ložnice. Už byl ověnčený zbraněmi, protože bojovník nemůže být nikdy dost opatrný, ale popadl RPG a granát a usmál se. Nedostal už velmi dlouho dobu příležitost použít tohle děťátko, protože Sabin považoval za příliš nebezpečné vypálit s nevinnými kolem sebe.

Dnes nebyl nikde kolem nevinných lidí.

Rozběhl se ke straně Pevnosti, kterou Galen obsadil, přešel k jednomu nejvyšších oken, tak aby byl nad Lovcem. Galen sledoval zemi a očekával, že se vynoří z předních dveří. Blázen. Gideon zvedl okenní tabuli co nejtišeji a hlaveň zbraně zasunul mezi štěrbinu v záclonách.

„Lži!“ vykřikl zběsile nesmrtelný. „Zbabělče! Postav se mi, zatraceně!“

Zbabělec? Ne. Byl chytrý. Gideon nabil raketomet, zamířil, klidně čekal, znovu se usmál, když se Galen objevil v hledáčku a stiskl spoušť.

Prásk!

Ačkoliv byl Gideon silný, zpětný ráz ho odhodil dozadu, ale rychle se narovnal a prohlížel si své dílo i přes kouř, který po sobě zanechal.

Musel zasáhnout svůj cíl, odhodil Galena několik metrů, přetočil ho ve vzduchu a způsobil výbuch ohně a sazí na obloze. Smrtelníka by to zabilo. Galen by jen potrhaný a pohmožděný a teď mu chyběla ruka – odplata byla mrcha – ale nešel k zemi.

Jen vypadal naštvaně.

S řevem se válečník vrhl oknem do vedlejší místnosti. Sklo se roztříštilo a ozvalo se rachocení a pak se přiblížily rázné kroky. Gideon vzal do dlaní dvě dýky a vyrazil do chodby, obrazy a čerstvě vyleštěné okenní tabulky se mu míhaly po stranách.

Setkal se s nepřítelem uprostřed chodby, doletěl tam ve zkrvavené hromadě. Galenova křídla byla roztrhaná a z jeho zmrzačeného zápěstí prýštila krev, která se vsakovala do Galenova oblečení, teplá a mokrá. Na rameni se mu objevila kouřící díra, kde ho prve raketa zasáhla, ale jeho síla byla neporušena. Rozhodně by neměl stát na nohou.

„Nepřipravíš mě o hlavu,“ zařval strážce Naděje a máchl svou zdravou rukou. Podařilo se mu udržet kontrolu nad nožem a vrhl se ke Gideonově obličeji. Jeho tvář se roztrhla a jeho vlastní krev začala téct.

Gideon se s vlastním řevem chopil nože a vrhl se dopředu. Jedním řezem zasáhl Galenův krk, zasáhl i páteř a druhým řezem rozřízl nezraněné rameno. Tenhle muž byl po mnoho let jeho přítelem, a přesto byl Gideonovým nepřítelem po tisíc dalších. Nezůstala žádná láska. Žádné vzpomínky.

Mohli by to ukončit. Tady, teď.

Galen zalapal po dechu a přitiskl ruku na otevřenou ránu na krku. Gideon se uvolnil a stáhl se, lapal po dechu, potil se, krvácel a díval se na muže, který byl zodpovědný za tolik jeho utrpení.

Kdyby Galen neexistoval, nikdy by ho nenapadlo ukradnout a otevřít Pandořinu skříňku. Zůstal by v nebi a byl by Diovým vojákem. Možná by si konečně všiml Scarlet a osvobodil ji, jak o tom snila. Možná by žili šťastně až na věky.

Nebo by byl zavřený, když Titáni utekli z Tartaru. Možná, že by Titáni neutekli, kdyby tam byl spolu s dalšími válečníky. Ale na tom nezáleželo. Co se stalo, stalo se. Teď měl šanci udělat věci správně.

V pozadí Gideon slyšel dupání dvou párů bot a věděl, že Kane a Cameo běží na pomoc. Zasmál se. Tak jednoduché, tak snadně to vypadalo. Tenhle muž se mu vyhýbal, působil potíže z dálky, ale byl poražen během několika minut.

Život prostě nemůže být lepší.

Zvedl čepel. Ještě jeden úder a Galen bude vyřazen na hodně, hodně dlouhou dobu. Než Lordi rozhodnou, jak ho využít, jestli ho mají zabít a zbavit jeho démona. Mohli dát Gwen čas, jeho dceři, aby se rozloučila.

Samozřejmě se Rhea, královna bohů najednou objevila ve světle azurového světla. Byla bledá a roztřesená, obličej měla napjatý. Sledovala je celou dobu?

„Jak se opovažuješ!“ vykřikla. „Je to můj bojovník. Můj. Neměl bys mu ubližovat. Ale teď… teď mi za to zaplatíš.“

V dalším okamžiku se Gideon ocitl ven z Pevnosti a byl uvězněný v kleci, do které se sotva vešel, s mřížemi na všech stranách, nahoře i dole, a měl výhled na sametovou ložnici a mramor. Ambrosia voněla ve vzduchu a obrazy Titánských bohů zdobily stěny. Byla tam postel s nebesy a krajkovým růžovým baldachýnem, křišťálový lustr, který visel za stropu za jedinou šňůrku révy břečťanu. Strop byl však jasný a klenutý a on pohlédl na krásně modrou oblohu.

Zatraceně! Vítězství bylo pryč. Byl poražený. V jednom okamžiku. Skoro tomu nemohl uvěřit. Doufal, že to byl jen sen. Scarletina noční můra. Ale hluboko uvnitř sebe tomu nevěřil. Bylo to skutečné. Byl ztracený.

Buď opatrný, co si přeješ, pomyslel si hořce. Chtěl, aby ho někdo vzal zpátky do nebe, aby mohl hledat Scarlet, a teď tam byl. Odkázaný na milost královně bohů.

Ne že by vůbec nějakou měla.

Angelica sa z hrôzostrašného výjavu spamätávala celé dni.

Nie, neodišla od Daria.

Nemohla.

Ale ani s ním nemohla byť v kontakte.

Znechucoval ju, hoci si asi miliónkrát overila, že princezná Sarnai je skutočne masochistka a podobné hrátky si užíva denne.

Nechápala ju.

Nechápala celý tento svet.

Bolesť je bolesť. Nič viac. Je to varovanie tela, že niečo nie je v poriadku.

Opäť neviditeľná sledovala Daria na každom kroku a ukrývala sa za rohom vždy, keď mala podozrenie, že sa ju pokúša zviditeľniť alebo nejako zacítiť.

Ani jediný raz sa o to však nepokúsil. Musel podceniť jej odhodlanie.

Apaticky sledovala jeho dennú rutinu – krátky spánok, kráľovské záležitosti, tréning, kŕmenie a občasné vychádzky von.

Tak ako dnes, takmer týždeň po tom strašnom divadle.

Dario sa ráno nadopoval dvoma sáčkami nulky a nasadol do svojho ohavného auta. Angelica sa s povzdychom uvelebila na sedadle spolujazdca.

Netušila, kam idú. Nikomu to nepovedal a keďže nemal tendenciu rozprávať sa sám so sebou, bola úplne odrezaná.

Viezli sa necelú hodinu, keď odrazu začal zrýchľovať.

Zdvihla pohľad od svojich nechtov a zamračila sa naňho. Zase machruje?

Dario prudko zabočil a neustále sa díval do zrkadla.

Otočila sa.

Sledovali ich tri čierne autá.

„Ale nie, už zase,“ zastonala.

Upír urobil niekoľko nebezpečných manévrov, ale stačilo pár minút a jedno z áut ich predbehlo a zablokovalo im cestu.

Zanadával a prudko zabrzdil.

Angelica vyskočila z auta skôr než on a mohla sa len s hrôzou prizerať, ako Dario bojuje s asi šiestimi chlapmi, očividne nesmrteľnými, pretože inak by sa mu nikdy nevyrovnali.

„Nie! Premôž ich!“ Posielala mu toľko sily, koľko mohla, ale nestačilo to. Bola to pripravená pasca zameraná na veľkráľa upírov.

Dvaja muži mu vykĺbili obe ramená a kým kričal bolesťou, tretí mu do ramena pichol slušnú dávku sedatív, ktorá položí aj niekoho ako on.

„Nie!“ Angelica klesla na cestu k nemu, keď odpadol. „Dario! Vstávaj!“

Ani sa nepohol. Sotva dýchal.

„Nie,“ opakovala bezmocne.

Útočníci pracovali ako zohraný tím. Dvaja naložili Daria do jedného z áut, ďalší sadol do Lamborghini, odtlačil ho z cesty a vybral kľúče.

Bez jediného slova sa nasúkali do áut, absolútne netušiac, že pri Dariovi sa krčí vydesený anjel, a viezli sa von z mesta.

Angelica ho každú minútu prosila, aby sa prebral, posielala mu stále novú a novú energiu, no to množstvo sedatív ho dostalo takmer na pokraj smrti.

A ona nemohla nikoho varovať, pretože jej anjelské sily nedovolili sa od neho vzdialiť.

Až keď zastali pri opustenom poli uprostred ničoho, uvedomila si aký majú problém.

„Bohovia moji,“ zašepkala.

Na poli na nich čakala hučiaca helikoptéra.

Hlava mu išla prasknúť. A nie roztomilo prasknúť ako héliový balónik, ale prasknúť ako v zlých zombie filmoch, s krvou, mozgom na zemi a kusmi lebky na stene.

Bohovia, čo by dal za milosrdnú smrť!

Pomaly otvoril oči a hneď ich zatvoril, keď mu lebkou prešiel šíp bolesti z jasného svetla. Všetko okolo neho bolo biele.

Je snáď v nebi?

Asi došlo k chybe v papierovaní, pretože preňho je určite rezervované miesto tam dolu v plameňoch.

Pokúsil sa prikryť si oči rukami, ale zistil, že nimi sotva pohne. Mal ich pripútané k pásu koženými putami.

Skúsil zdvihnúť nohy, ale aj tie boli k čomusi upevnené.

No, nevyzerá to dobre, zhodnotil svoju situáciu.

Znovu skúsil otvoriť oči a tentoraz to šlo ľahšie. Žmúril do svetla.

Nad sebou mal biely strop s ostrými neónovými lampami. Keď pootočil hlavou, uvidel polstrovanú celu. Nepohodlný pult, na ktorom ležal, bolo jediné zariadenie v dohľade.

Vzdychol. Kde asi je? A čo je dôležitejšie, ako dlho bol mimo?

Nepohodlne sa pomrvil. Mal neblahé tušenie, že vie kto za všetkým stojí. Tiež si priznal, že by radšej podstúpil kolonoskopiu – opakovane – než aby musel čeliť tej mrche.

Netušil koľko času ubehlo, preňho to bola celá večnosť, kým sa otvorili nenápadné dvere a dnu vplávala čiernovlasá žena v maskáčoch.

Pery sa jej skrivili do groteskného úškrnu. „Si naozaj silný,“ povedala. „Tie sedatíva ťa mali držať mimo ešte aspoň deň.“

Predstavoval si, ako ju škrtí.

Topí.

Hádže z mosta.

Bodá do hrude.

Pitve zaživa.

Nie je prieberčivý, bral by čokoľvek.

„Gloria. Aké nemilé a predsa očakávané prekvapenie. Ešte ťa nezabila váha tvojho ega?“

Angelica po nekonečných hodinách sedenia v rohu v klbku a ľutovania svojej nemožnosti zasiahnuť, zdvihla hlavu opretú o kolená a vyskočila na nohy. „Gloria? Akože tvoja ex čo takmer vyvraždila tvoj rod? Ona žije?!“

Podľa anjelov predsa umrela v deň, keď sa pokúsila zabiť Daria aj s bratmi. Pri požiari.

Samozrejme, nepočul ju. Svoje chladné, zelenomodré oči upieral na vyškerenú ženu nad sebou a pokúšal sa ju zabiť myšlienkami.

„Je pekné, že si na mňa spomínaš. Mal si bezo mňa pekný život?“ konverzovala spokojne a tenkým prstom mu prešla po ramene.

Chcel sa odtiahnuť, ale nedokázal to. „Najkrajšie obdobie. A ty si ho musela pokaziť. Vieš čo to dá, vymazať si tvoj ksicht z hlavy?“ odpovedal nebezpečne pokojne.

Angelica sa k nemu postavila z druhej strany než tá potvora a pokúšala sa pochopiť, čo sa deje. Ako môže byť nažive?

„Och,“ zacmukala. „Toľká nevraživosť. Budeme na nej musieť zapracovať.“ Hladila ho na vlasoch. „Obnovíme starú lásku,“ šepkala. „Ja viem, že neumrela.“ Milo sa usmiala. Ale ten úsmev sa k očiam nikdy nedostal.

Dario vyprskol do smiechu. „Keby si bola posledná žena na zemi, a ja posledný muž, a bol by som nadržaný ako fretka počas párenia, radšej by som sa dal na zoofíliu,“ vysvetlil jej pravdepodobnosť jej želania.

Našpúlila úzke pery. „To sa zmení, neboj miláčik.“

Angelica preglgla. O čo tejto zmagorenej krave ide? Dario vážne vyzerá, že by ho viac vzrušil tchor než ona.

„Nikdy nedostaneš čo chceš, Gloria,“ syčal upír. „Myslíš, že neviem o čo sa pokúšaš? Keď ma nejde zabiť, chceš moje srdce.“ Zdvihol hlavu, ktorú jedinú nemal pripútanú. „Niečo ti poviem. Zhorelo v ten deň, keď si ma s bratmi takmer upálila.“

Sklamane krútila hlavou. „Mohli sme mať nádherný život, Dario. My dvaja. Celý svet by nám ležal pri nohách.“

Odfrkol si. „Celý svet by si zmenila na bábkové divadlo. Si šialená.“

Mykla plecami. „Možno. Ale som jediná, ktorá má v rukách tvoj život.“ Narovnala sa. „Uvažuj nad tým, Dario. Pretože ak ešte niekedy chceš uvidieť svet tam vonku, potrebujem tvoje srdce.“ Prstom mu štuchla do hrude a odkráčala.

Angelica ho hneď obklopila pozitívnou energiou, len aby ho očistila od vplyvu tej potvory. Čo to bolo za podivné reči?

Jeho srdce?

„Dario, čo mi uniká? Prosím, vydrž. Tam vonku je to horšie než tu. A ty musíš uniknúť. Už sú to dva dni.“

Ako inak, nereagoval. Nepočul ju.

Len tam ležal, zatínal zuby a päste a zo všetkých síl bojoval proti popruhom. Neúspešne.

„No tak! Ja nemôžem zasiahnuť. Je to tvoj boj.“

Ešte niekoľko minút sa namáhal, než to vzdal. Zdĺhavo vydýchol. „Fajn. Ukáž mi, čoho si schopná,“ mrmlal hrozivo. „Ale nečakaj, že ťa na konci nezabijem.“

Angelica od zúfalstva klesla do rohu a schúlila sa do klbka.

Čo urobí? Sú obklopení tuctom nepriateľov, šialenou ex a kilometrami pustatiny.

„Dario, čo sa tu deje? Prečo ťa tak veľmi chce?“

Odpoveďou jej bol len upírov vyrovnaný dych. Uvedomila si, že on nielenže po celý čas vedel o tom, že Gloria žije, musel si byť vedomý aj toho, že útoky naňho páchala ona.

Nepovedal to nikomu. Ani len bratom.

Prečo?

Je jasné, že aj anjelom niečo uniká. Keby len mohla na chvíľu zájsť za nadriadenými...

Pravidlá sú však jasné – nezasahovať a nevzďaľovať sa od zverenca. V prvom rade ani nemal vedieť o jej existencii.

Môže mu len posielať energiu a posilňovať jeho psychickú odolnosť. Bude to stačiť?

Dario na chvíľu zaspal. Spútaný a bez pohybu nemal celkom na výber. Prebudilo ho až buchnutie dverí.

Zamrkal a zazrel na usmiatu Gloriu.

„Máš sa?“ povedala a posadila sa k nemu na lôžko.

„Práve som sníval o tom, ako ti lámem rebrá,“ odvetil.

Cmukla. Ten zvuk ho privádzal do šialenstva. A nielen jeho. Angelica ju vo svojich predstavách škrtila.

„Prečo to robíš tak ťažké?“

Tá žena ho neuveriteľne odpudzovala. Nechápal, čo na nej videl. Má akurát priveľké prsia a primalý mozog.

Zistil, že uprednostňuje opačnú kombináciu.

Páni, konečne dospel!

„Zmier sa s tým, Gloria. Silu Hada ti nikdy nedám. Ani keby som chcel. Jednoducho mi je už len z pohľadu na teba na vracanie.“

Angelica, stojaca pri ňom, si zahryzla do pery. Sila hada? Nikdy podobné spojenie nepočula. Je to nejaký kód?

„Och, ale to nevadí!“ zvolala nadšene Gloria. „Vôbec nepotrebujem tvoju spoluprácu.“ Zoskočila z lôžka a postavila sa k jeho hlave oproti Angelice.

Dario sa zamračil. Čo má tá šialená v pláne?

„Ľudská veda je úžasná vec. Posunula hranice všetkého. Dokonca aj psychiky. Urobíš čo chcem s úsmevom na perách, chce to len pár týždňov v mojej... opatere.“ Z vrecka vybrala hrozivo vyzerajúcu injekciu.

„Tebe už úplne preskočilo! Pusti ma, sakra!“ Trhol putami.

Gloria sa len viac usmiala. Angelica jej chcela vyraziť zuby. „Vieš k čomu malo pôvodne slúžiť LSD?“ začala s prednáškou, zatiaľ čo odstraňovala vzduchové bubliny.

Dario ustrnul. „Bohovia, ty si vážne šialená!“ okríkol ju.

„Vláda Spojených Štátov sa pokúšala ovládať mysle ľudí,“ pokračovala úplne pokojne. „Ich pokusy boli čoraz rozsiahlejšie a extrémnejšie. Až nakoniec... nakoniec na to prišli. Ako zlomiť aj tú najsilnejšiu myseľ.“ Presunula pohľad od injekcie k zhrozenému Dariovi.

„Čo to tára?“ prskala Angelica. „Nikdy na to neprišli, oni tých ľudí obrali o životy! Zostalo len telo, bez ducha a-“ Prikryla si ústa dlaňou. „To nemôžeš!“

„Ja nie som človek, mrcha!“ Trhol sebou.

„Áno, s tým som počítala. Neboj, pre teba som každý vnem niekoľkokrát znásobila, aby sa vyrovnal potrebným efektom. Napríklad táto dávka by zrejme dorazila celú armádu.“

Začal sa zmietať. „Drogami zo mňa lásku nedostaneš, Gloria.“

„Máš pravdu, drogami nie. Tie sú len... pomocný prostriedok.“ Sklonila sa k nemu. „Vieš, čo nakoniec všetkých zlomilo?“

Preglgol.

„Mučenie,“ odpovedala na vlastnú otázku s perverzným nadšením. „Opakované, intenzívne mučenie. Mozog sa nakoniec prepne do iného vnímania, len aby sa vyrovnal s neutíchajúcim utrpením. A LSD len umocní jeho programovanie.“

„Ty chorá suka, už nikdy nebude ako predtým!“ kričala Angelica.

„Mňa nezlomíš,“ vyhlásil Dario.

„Uvidíme.“ A pichla mu celú dávku do ruky.

Skríkol a pokúšal sa vyhnúť bolestivej ihle, no vytiahla ju až keď mal celú dávku v sebe.

Okamžite pocítil omamné účinky drogy.

Gloria ho len pohladila po tmavých vlasoch. „Zajtra začneme naplno,“ sľúbila mu na odchode.

Angelica položila na Daria obe dlane. „Bojuj, prosím. Poraz tú drogu.“ Dodávala mu toľko sily, koľko len mohla, no aj tak sa po chvíli začal zmietať a úplne prestal vnímať svet.

Hneď na druhý deň začala tá hrôza. Gloria priniesla akúsi konštrukciu, ku ktorej Daria pripútala v nepohodlnej polohe. Keď už nevládal, musel povoliť svaly a tým si vykĺbil niekoľko kĺbov.

Jeho rev Angelicu ničil. Neustále ho posilňovala, posielala mu energiu a šepkala mu slová, ktoré nepočul.

Najhoršie na tom bolo, že čo ako mu chcela pomôcť, on sa vzdal. Nebojoval. Takí vždy podľahnú.

Po nekonečných hodinách ho konečne uvoľnili, napravili mu končatiny, dali mu chvíľu na oddych a hneď na to ho pripútali o stôl, na tvár mu dali kus látky a z hadice naňho spustili prúd vody namierený na dýchacie cesty.

Nielenže bol neustále v domnení, že sa topí, nemohol ani poriadne dýchať a ani umrieť kvôli upírskemu pôvodu.

Vo svojom stave si neuvedomoval, že ak myšlienkami zastaví tlkot svojho srdca, nebude potrebovať kyslík. Upíri to robia bežne. Samozrejme, to nie sú ochromení bolesťou, bezmocnosťou a LSD.

Angelica pri ňom kľačala, plakala a posilňovala ho. „Dario, prosím, len sa vzchop! Nájdi v sebe silu bojovať a dokážeš to. Inak som tu zbytočne.“

Ale on odmietal. Poddal sa moci drogy a neustálemu mučeniu. Sú jednoducho veci, na ktoré ani upírsky veľkráľ nestačí.

Misaki nemohla uveriť vlastným očiam, keď vstúpila do Sayurinej izby. Mala pocit, akoby sa ocitla pred úplne inou ženou, ktorá sa podobala na tú vychudnutú Japonku iba črtami tváre. Jej kedysi hnedé vlasy totožné so slamou, boli teraz prekvapivo zdravé a žiarivé. Vpadnuté bledé lícia sa stali minulosťou a namiesto nich sa na ňu usmievali slabo ružové s plnými perami. Jej koža ostala rovnako bledá, len oči zmenili farbu na čiernu. Hneď ako otvorila dvere a Sayuri ju zbadala, rozžiarili sa nesmiernym šťastím.

Okamžite vyskočila z kresla, v ktorom sedela a pritom pochybe zo seba zhodila mláďa líšky, ktoré našťastie pristálo na pevných nohách. Náhle sa ale Sayuri zastavila a bolestivo sebou mykla. Hadička vychádzajúca z jej ruky bola napojená na krvnú transfúziu. Sykla, no privítala ju svojim starým zvykom – príliš zdvorilou japončinou.

Misaki jej radostný úsmev oplatila. Tiež bola rada, že ju vidí živú a zdravú. ,,Koľkokrát ti mám pripomínať, aby si sa so mnou bavila normálne?“ Ešte raz si ju dôkladnejšie prezrela, keďže stála na nohách. Nesmrteľnosť jej naozaj pristala. Znepokojovala ju však tá stekajúca krv do jej tela. Niečo muselo byť v neporiadku.

Sayuri si upreného pohľadu všimla a čierne oči jej zosmutneli. ,,Tá je Yumiho. Lieky nezaberajú a nechcú ma vystavovať zbytočnej mágií.“

O tom nepochybujem.

Posadila sa späť do kresla a pokynula jej tiež, aby sa usadila. ,,Posaď sa, prosím. Ešte som ešte prislabá na dlhšie státie. Aj tak som rada, že mi dovolili už vstať z postele.“

Líška sa opäť stúlila do klbka v Sayurinom lone a zavrela očká.

,,Dala ti ju Nidra?“ Ukázala na mláďa a očami blúdila po skromne zariadenej miestnosti.

Oproti vstupným dverám stáli ďalšie, ktoré viedli do kúpeľne. Medzi nimi stál kozub s plápolajúcim ohňom, okolo ktorého stáli dve kreslá pokryté kožušinami a malý stôl. Sayurino bolo prisunuté bližšie k ohňu a otočené smerom k dverám. Za ním stála kovová tyč na kolieskach, z ktorej visela krvná infúzia. Oproti krbu pri stene stála posteľ s nočným stolom. Jedinou výzdobou bol hnedý perzský koberec, pokrývajúci podlahu.

Sayuri sa zasmiala, lenže smiech rýchlo nahradil suchý kašeľ. ,,Priznávam, je to trochu strohé, ale vyhovuje mi to,“ zodvihla zo zeme starú hrubšiu knihu, ktorú zhodila pri vstávaní.

Misaki sa nevedomky zamračila, keď zbadala názov písaný písmom, ktoré nespoznávala.

,,Kto ti ju dal? To písmo mi nič nehovorí.“

Sayuri položila knihu na stôl a pokrčila ramenami. ,,Prebudila som sa a ona už ležala na stole. Nudila som sa, tak som v nej začala listovať, a tým znakom som jednoducho rozumela.“ Zasmiala sa. ,,Keďže to je herbár, nestalo by sa nič, keby som nerozumela. Beztak sa zameriavam na obrázky kvetov. Toľko sa líšia od tých, ktoré poznám z nášho sveta, a predsa sú v niečom rovnaké.“

Prikývla na súhlas a pohľad jej zablúdil k povedomej líške. ,,Podobajú sa, ale ich telami prúdi mágia.“ Vystrela ruku k líške. ,,Ešte si mi neodpovedala. Dala ti ju Nidra?“

Zavrtela nesúhlasne hlavou a Misaki v jej rysoch postrehla únavu, ktorú sa snažila maskovať. ,,Nie. Prišla s jedným z jej strážcov a ostala mi robiť spoločnosť. Je jediná, s ktorou sa môžem rozprávať, keď tu nik nie je.“

To ju prekvapilo. ,,Nevedela som, že vedia rozprávať.“

Sayuri chcela odpovedať, ale zarazila sa.

,,Pokojne odpovedz, Say,“ ozval sa od postele zvučnejší hlas, ktorého majiteľ práve pokladal na stôl tácku plnú jedla. ,,Aaron by návštevu nepovolil, ak by si nebol istý jej mlčaním.“ Zodvihol hlavu a prebodol ju jasnými diamantovými očami. ,,Nemám pravdu, Kahala?“ Krátke ebenové vlasy mu padali do čela a zjemňovali tak ostré rysy. Pod ľavým okom sa mu tiahlo podivné tetovanie, ktoré zachádzalo až za krk. Napriek voľnejším nohaviciam, roláku a uvoľnenému postoju vyzeral nebezpečne.

Zúžil obočie a skúmavý pohľad jej opätoval. ,,Nemusíte sa namáhať hľadaním zbraní, ktoré aj tak nemám a zízanie sa považuje za nevychované,“ stroho odsekol a presunul pohľad, ktorý hneď znežnel, na sediacu Sayuri. ,,Levi posiela večeru. Predpokladá, že musíš mať hlad ako vlk. Taktiež sa ospravedlňuje za meškanie. Bol nerozhodný v tom, čo by tvojmu prázdnemu žalúdku ublížilo najmenej.“

Misaki nechápala jeho hnev k nej, no brala to tak, že aj Ashe sa k nej správal ako k podradnej démonke.

,,Ďakujem Tate. Levimu tiež za spôsobené starosti. Zjem čokoľvek, čo nezje mňa.“ Postavila sa, ale skôr než stihla spraviť krok, stál pri nej. Zastavil infúziu, odpojil ju od nej, vzal ju na ruky a opatrne presunul na posteľ.

Keď začala jesť, prešiel ku kreslu a zodvihol mrzuté stvorenie, ktoré naokolo prskalo kvôli ďalšiemu hrubému prebudeniu. Zacmukal a frnkol líške po nose. ,,Buď dobrá, lebo ťa pošlem domov.“ Uvelebil sa vo vyhriatom kresle a zapozeral sa do horiaceho ohňa. ,,Prekvapuje ma, že sem dovolili niekomu tak skoro prísť. Vďaka Yumiho krvi, vodnej izolácií a niekoľkým bariéram to zvláda bez väčších problémov. Potrvá, kým si zvykne na svoje nové schopnosti. Keby nebola Yumiho družkou, zrejme by neprežila tú bolesť. Kým na to prišli, skoro zomrela, a preto ju Nidra udržiavala v spánku, kým si neboli istí, že najhoršie má za sebou.“ V hlase mal starosť, obavy a zlosť, ale rýchlo to potlačil.

,,Ako zle na tom je?“ opýtala sa. Obavy o ňu ju ťažili od samého začiatku. Ich jedy boli niekoľko krát smrteľnejšie a nebezpečnejšie než tie, ktoré poznali ľudia.

Oči upieral na kozub a dal si načas, kým odvetil. ,,Nezomrie, aspoň nie vďaka tomu jedu. Pokým sa nenaučí prežiť, bude s ňou musieť byť niekto silný. Čo sa týka jej puta s Yumim, to je iba medzi nimi.“ Postavil sa aj s líškou a hlavou kývol k Sayuri. ,,Potrebuje oddychovať. Dlhé reči ju unavujú.“ Podišiel k nej a položil spiacu líšku na vankúš. ,,Nechám vás o samote, ale nezabudni, že musíš odpočívať. Mám nejaké povinnosti, potom prídem.“

Prikývla mu a on sa s hravým žmurknutím rozplynul vo vzduchu.

hranice Temnej ríše

Kearnova zlosť rástla každou minútou strávenou na bojisku. Nenašiel iné vysvetlenie tohto všetkého než to, že sa anjeli museli naozaj zblázniť, keď zaútočili priamo v Temnote. Doteraz napádali iba Temnú ríšu, no nikdy sa neodvážili vstúpiť do samotného srdca Temnoty. Stále nedokázal pochopiť hlúposť toho činu, lenže vždy považoval anjelov za nerozvážnych. Zž na niektoré výnimky.

Ako telepaticky vydal rozkaz k sformovaniu armády, zastavil cválajúceho Navera. Potreboval byť na hradbách mesta a skontrolovať situáciu, ale nemohol tu nechať kavalériu. Uwarixovia bývali po bitke rozdivočení a jemu samotnému dávalo zabrať, aby ich skrotil. Soran so Saulom zastavili svojich sriantarov po jeho boku a porozutekané oddiele vojakov sa začali formovať hneď, ako odzneli príslušné rozkazy.

,,Padlí Temní sa vrátili k Temnote. O ostatných sa postarajú Smrťáci,“ podával mu správu Saul. ,,Nie je potrebné sa tu dlhšie zdržiavať. “

Uprostred poslednej vety a pred nimi zhmotnil Rees, za ktorým stáli dvaja Anjeli smrti. Všetci traja boli odetí do ich tradičnej zbroje.

Rees sana neho uškrnul a poobzeral sa naokolo, pričom spokojne prikyvoval hlavou. ,,Pekný pohľad. Škoda len, že som to nemohol vidieť od začiatku. Reikha s Ranom musia mať z teba náramnú radosť,“ jeho pohľad odrazu stvrdol a zrakom spočinul na ňom. ,,Bohužiaľ ja nie, pretože upratovanie tohto bordelu je na mne.“

,,Tiež nie som dvakrát nadšený, ver mi,“ chladne mu oplatil pozdrav Kearn. ,,Bohužiaľ pre nás, máme každý inú úlohu – ja zabíjam, ty upratuješ mŕtvoly. Alebo sa mýlim, Rees?“

Reesove telo sa bleskurýchle zmenilo na vernú kópiu ľudskej predstavy o smrtke – kostra v čiernom dlhom plášti s kapucňou. Ich predstava by bolo dokonalá, keby si tam nedomysleli tú kosu, ktorú Rees nikdy nepoužíval. Keďže nebolo žiadnych pier, ktoré by zakrývali Reesove zuby, hľadel Kearn priamo na ne.

,,Opatrne, Temný,“ upozornil ho Rees chladným hlasom, z ktorého mrazilo. ,,Aj my sa môžeme zmýliť a omylom ťa pripísať do nášho rozsiahleho zoznamu.“ Cerenie zubov prešlo do čohosi veľmi podobnému úsmevu, pretože za ten sa to u smrtky nemohlo považovať. ,,Rád som ťa opäť videl, Kearn. Nezabudni sa u nás niekedy zastaviť,“ otočil sa mu chrbtom a kráčal preč. ,,Pokojne priveď aj družku,“ zakričal a zamával mu. ,,Ženskú spoločnosť radi uvítame. Koniec koncov aj Zessova družka o tom vie svoje.“

Kearn nijak nereagoval na jeho zlostné slová a obrátil sa k Soranovi. ,,Ostaň s nimi skrytý, dokým nebude treba, aby sa primiešali k boju.“

Soran prikývol a Kearn ucítil, ako sa telepatické puto s Uwarixmi stenčovalo, až napokon zaniklo s posledný Uwarixom, ktorý prešiel do jednej z Temných chodieb. Zavrel oči a zhlboka sa nadýchol vzduchu, presýteného pachom krvi, predtým než vykríkol rozkaz: ,,Sal’ šchan, ka gnal Andhera atorr!“

Sídlo Pánov času

Hneď ako unavená Sayuri zadriemala v posteli, Misaki sa nečujne vytratila preč. Kráčala spleťou chodieb až už naozaj nevedela kadiaľ ísť, pretože nech sa vydala ktorýmkoľvek smerom, vždy sa ocitla pred trojmetrovými čiernymi dvojkrídlovými dverami s mosadznými kľučkami. Nakoniec vzdala boj a opatrne siahla po kľučke. Po otvorení dverí očakávala ďalšiu chodbu, ale k jej prekvapeniu sa zjavila uprostred lesíka.

Pred ňou stúpali úzke kamenné schody s cestičkou, nahusto obklopenou korunami stromov a rozkvitnutými kríkmi. Pofukoval slabý teplučký vetrík a prinášal so sebou štebot vtákov.

Biela kobra, ktorá doteraz spala v podobe náramku na jej ramene, sa prebudila a zasyčala. ,,Hlupana jedna.“ Zliezla z nej a začala sa premieňať do svojej veľkej podoby. ,,Toto je jedno z najposssvätnejsssich miessst, ake exissstuju.“

Misaki sa na ňu nechápavo zamračila. Nemala ani poňatia, o čom hovorí. ,,Bola to jediná cesta a vôbec netuším, o čom to hovoríš.“

Kobra čosi zasyčala v neznámom jazyku a pokračovala. ,,Toto je Sssvätyna obnovy - domov Ardaryunov a Aaraeai.“

Stále nemala poňatia, o čom hovorí. Názov ani mená jej absolútne nič nehovorili.

Had zasyčal zlostnejšie. ,,Sssamozzzrejme. Prečo by si aj mala poznat mena ssstyroch Ssstelesssneni sssamotnej Magie? Ty toho ani niesssi hodná.“

,,Čo tu robí, Silei?“ zavrčal rozzúrený Kaelth, ktorý sa pre nimi zhmotnil. Uhlová ofina, ktorá mu v dome zakrývala oko, bola teraz zapletená a prichytená k temenu hlavy. Oblečený bol iba v čiernych plátených nohaviciach s opaskom, na ktorom mal pripevnené dve púzdra, v ktorých mu odpočívali dýky s vykladanou rukoväťou. Nahú hruď, ľavú pažu a časť brucha zdobilo prazvláštne tetovanie, ktoré akoby žiarilo. ,,Nemá právo sem vkročiť.“ Nepozrel na ňu, ani si ju nevšímal, akoby tam vôbec nestála.

Kobra mu na to niečo odpovedala, ale nerozumela tomu. Tie slová sa podobali Zabudnutému jazyku, ktorým sa vedela dohovoriť, no nepomohlo jej to.

Kaelth zúžil oči a zhlboka sa nadýchol, než prehovoril: ,,Priechod si dáva zrejme načas.“ Konečne sa na ňu obrátil a tvrdo sa zamračil. ,,Ale to na tom nič nemení. Aj keď ťa chcem obratom poslať kade ľahšie, som viazaný pravidlami, ktoré nedokážem porušiť.“

Teplý vetrík k nim privial lahodný ženský hlas s vyslovenou otázkou v rovnakom jazyku, akým prehovorila pred chvíľou kobra.

Z Kaelthovej nezvyčajne úctivej a pokornej odpovede pochytila iba tri slová: Misaki, Kahala a Aaron.

Hlas sa zasmial a opäť prehovoril, nasledovaný Kaelthovou odpoveďou.

Chcela im povedať, že je nezdvorilé rozprávať jazykmi, ktoré nepozná, lenže z hrdla nedokázala dostať ani hlásku.

,,Predtým než ťa potrestám za znesvätenie môjho domova, sa chcem s tebou pozhovárať,“ prehovoril ženský hlas v Zabudnutom jazyku.

Kealth si bolestne povzdychol a pretrel suché čelo. ,,Nasleduj ma, Kahala. Len aby si vedela, tým trestom za nedovolený vstup, je smrť.“

Dvor Temnoty, Temnota

Kearn sa s armádou premiestnil do svojej časti mesta, kde panoval smrtiaci boj.

Všade, kam až oko dovidelo, vládol bojový chaos, sprevádzaný rinčaním zbraní a prelínaný magickými vlnami. Na ceste, strechách domov, dokonca aj na stromoch ležali mŕtvoly anjelov a elfov. Stvorenia Temnoty sa ihneď po smrti vracali do Temnoty, takže ich pozostatky nezavadzali v ceste živým.

Toto je ozajstný boj, prešlo mu nadšene hlavou v rovnakom okamžiku, ako sa musel skloniť, kvôli skákajúcemu sarretovi, ktorý nad ním elegantne preletel. Ešte sa v sedle ani poriadne nenarovnal, keď bol opäť nútený vyhnúť sa výboju anjelskej magickej strely, strhnutím Naverovej uzdy do strany. Napriek všetkej tej rýchlosti, zaznamenal, ako obrovská šupinatá šelma dopadla na svoj cieľ a tesákmi anjelovi rozorvala hrdlo.

Toho sarreta veľmi dobre poznal, pretože ho aj s jeho bratom vychoval Yumi osobne. Potom, čo dospeli, stali sa z nich smrtiace šelmy, ktoré si vybojovali najvyššie miesto medzi svojim druhom a oddane bojovali v bitkách po Yumiho boku. Sarretovia tvorili jednu z dvoch častí Armády Temnoty, ktorej velil Yumi. Tou druhou boli Khuzarkovia, stvorenia Temnoty, ktoré síce mali oboch rodičov Temných, ale Temnými neboli ani zďaleka. Odlišovali sa zlato-hnedou pokožkou, ostrejšími zubami, jasne červenými očami a mimoriadne vyvinutými zmyslami. Khurzakom sa stával približne každý stí chlapec, pretože Khurzakovia ženského pohlavia neexistovali. Každá žena, ktorá v sebe nosila takéto dieťa, musela byť pod dohľadom kňažiek, kvôli komplikáciám. Väčšina matiek však aj napriek ich prítomnosti, počas pôrodu umierala, a ak to aj prežili, pôrod a tehotenstvo na nich zanechali zmeny, kvôli ktorým už nedokázali viesť život ako predtým. Tieto ženy potom žili v bezpečí chrámov a pomáhali ďalším rodičkám porodiť. Novorodenci boli okamžite premiestnení na Dvor Temnoty, kde od útleho detstva podstupovali tvrdý výcvik prežitia v skutočných bitkách. To z nich robilo nadmieru zručnými bojovníkmi, pretože dospelosti sa dožíval zriedkaktorí.

Kearn prenechal velenie svojim veliteľom a snažil sa v tom zmätku nájsť Yumiho a Mikaela, ktorý na tom musel byť naozaj zle, pretože vzdušná bariéra nad celým mestom mala množstvo trhlín, ktorými anjeli vletovali do vnútra.

Popchol Navera cvalom vpred a popritom krvavým mečom spôsoboval nepriateľom rany, ktorí boli natoľko hlúpi, že sa obrnenému sriantarovi plietli popod kopytá.

Yumi? Vyslal k bratovi myšlienku, aj keď neočakával odpoveď, pretože počas boja mal myseľ obostretú toľkými magickými štítmi, že komunikovať sa s ním dalo, iba keď chcel on sám.

,,Už si dorazil?“ odpovedal mu s miernym oneskorením. ,,Kvôli trhlinám sa bojuje v celom meste, ale najviac na severe pri bráne.“

Mikael?

,,V Akropole.“

Kearn si vydýchol a zavelil Naverovi k Severnej bráne. Pokiaľ bol Mikael v Akropole, znamenalo to, že sa ujal hlavného velenia. Nechcel, aby bol v jeho stave na bojisku.

Naver ho premiestnil do samotného stredu boja, hneď vedľa Yumiho, ktorý práve elfovi rozrazil kopijou hlavu. Okamžite zoskočil zo sedla, aby sa Naver mohol premiestniť preč, keďže boj z konského chrbta v tomto stiesnenom priestore nepripadal v úvahu. Pristál chrbtom k Yumimu a pustil sa do zabíjania, pričom si vzájomne kryli chrbty. Sekal napravo, naľavo, vyskakoval, krčil sa, vyhýbal sa čepeliam a predovšetkým si to užíval. Bolo to dávno, čo bol v skutočnom boji a mohol popustiť uzdu bohovi v ňom. Nemohol si dovoliť zaostávať za Yumim.

Všetky majetnícke inštinkty v Dallasovi na neho kričali. Vezmi si Lilicu tu a teraz. Tu a teraz. Na obecenstve nezáležalo. Vyzlečie ju z jej nových vecí – dám si veľký pozor, aby som ich neroztrhal, vyzerajú na nej tak dobre, chcem, aby si ich znova obliekla... aby som jej ich mohol znova vyzliecť. Dá svetu jasne najavo, že ona mu patrí – a on patrí jej.

Tu. Obtočil okolo nej ruky a uchopil do dlaní jej zadoček, zodvihol ju, zatiaľ čo si stále bral jej ústa. Teraz. Ovinula nohy okolo jeho pásu, pevne sa ho pridŕžala a natlačila prsia na jeho hruď. Jej chuť... rovnako dekadentná ako jej vôňa, pripomínala mu všetko, čo kedysi miloval, všetko, čo miloval v súčasnosti, a všetko, čo bude milovať v budúcnosti. Predstavovala sex, víťazstvo, opojný pocit – ako žiadna iná.

Už žiadne čakanie, rozhodol sa. Potreboval ju a ona potrebovala jeho. Bude ju mať. Tu a teraz. Dá jej orgazmus, na ktorý tak čakala.

Dobrý plán.

Zohol sa, aby ju položil na stôl. Na ramene mu pristála tvrdá okova a potiahla ho dozadu, prinútiac ho prerušiť kontakt s Lilicou. Zreval od zúrivosti. Nikto ho nebude držať od Lilice!

„Dosť!“ John Bez priezviska vstúpil do jeho vedomia. „Toto je verejné miesto, Dallas.“

Ako keby ho to trápilo. Vzal do dlane svoju zbraň a namieril na Rakana. Kútikom mysle zachytil ženský výkrik: „Nie!“

Začul Bridin príkaz: „Nevystrelíš. Zložíš svoju zbraň. Teraz.“

Prinútenie. Už na neho vyskúšala túto svoju schopnosť a on nedokázal zabrániť svojmu telu, aby ju poslúchol. Tentoraz bol schopný potlačiť prinútenie a jeho prst sa jemne triasol na spúšti.

„Dallas,“ ozvala sa Lilica chvejúcim sa hlasom, „zlož zbraň.“

A on... poslúchol. Nie preto, že musel, ale preto, že ju chcel potešiť. Odložil svoju zbraň do puzdra a opar túžby sa pomaly začal dvíhať. Bol na verejnom mieste, s oknami, a takmer si vzal Lilicu na stole. Mieril svojou pyre-gun na svojho kolegu a bol by ho zastrelil.

„Je mi to strašne ľúto,“ povedal trhavým hlasom. To prekliate puto! Bude ho musieť buď úplne prerušiť, alebo prijať, pretože očividne to takto dlho nevydrží.

„Ver mi. Rozumiem ti.“ John vrhol pohľad na krásku so zelenou pokožkou, ktorá teraz stála vedľa Lilice. Jade. Lady Delirium. Naplnilo ho vedomie. Jade mala schopnosť čítať myšlienky osobám v jej blízkosti, ako aj schopnosť privlastniť si a požičať schopnosti mimozemšťanov, ale iba na jeden alebo dva dni.

„Už sa ovládam,“ povedal Dallas a po krátkom zaváhaní od neho John odstúpil. Jeho pohľad našiel Lilicu sám od seba. Dychčala a trela si ruky, keď hovorila s Bride o... našpanoval svoje uši... prinútení...

„-mám tú schopnosť,“ hovorila. „Volám ju voodoo hlas a-“

„Ja ju tiež volám voodoo hlas!“

To si zo mňa strieľate. Dallas ju práve pobozkal, vyhrážal sa svojmu spoluagentovi, ako aj žene svojho najlepšieho kamaráta, a Lilica využila tento moment na dôverný rozhovor so ženou. Tie dve sa dokonca na seba usmievali.

„Potrebujem na tú schopnosť všetku svoju silu a po tom, čo ju použijem,“ hovorila Lilica, „som úplne slabá po celý zvyšok dňa.“

„Len potrebuješ prax,“ odpovedala Bbride. „Chcem tým povedať, že je to ako dvíhanie činiek. Keď začneš cvičiť, najprv začneš dvíhať tie ľahšie, než môžeš prejsť k tým ťažším. Čím viac budeš dvíhať, tým viac ti budú rásť svaly.“ Stíšila hlas. „Ale buď opatrná, kde sa precvičuješ a na kom to precvičuješ. Medzi ľuďmi je voodoo hlas jedna zo strašnejších mimozemských schopností, a kde je strach, tam je násilie. Och, a voodoo hlas iba zriedka funguje na členov rodiny, a to zahŕňa aj všetky rodinné vzťahy. Intímne putá vytvárajú akúsi imunitu.“

Ako spojenie, ktoré bolo medzi ním a Lilicou.

„Vďaka.“ Objala upírku, doslova sa k nej prisala, a držala ju v náručí dlhšie než by bolo slušné, ale zdalo sa, že Bride to nevadí, a objímala ju rovnako pevne. Spolu sa načiahli po Jade, ktorá sa ich držala rovnako silne.

Tak málo lásky dostávali sestry počas života.

V hrudi pocítil tupú bolesť. Lilica by s takouto láskou objímala aj Trinity. Ako veľmi bude nenávidieť Dallasa, keď to dievča zničí?

Prvú lekciu, ktorú učil svojich žiakov, budúcich agentov – nikdy nedovoľte, aby vaše emócie nahradili logiku. Alebo prácu. Alebo vám zabránili robiť správnu vec.

„Jade a Lilica dnes v noci použijú moju schopnosť ducha.“ John sa prihovoril k Dallasovi, ale slová boli namierené k Jade, keď prerušila objatie. „Než budeš protestovať, nerob to. Budem tam s nimi. Stretnú sa s Trinity.“

Jeho prvý inštinkt? Len cez jeho mŕtvolu! „Prečo?“

„Aby im pomohli rozhodnúť sa o ďalšom kroku. Začínajú prijímať možnosť potreby uväznenia Trinity.“

Nuž, aj to bol pokrok. Ani zďaleka nebol spokojný, no Dallas pristúpil k Lilicinmu boku a vystrel k nej ruku. „Poďme domov.“

Odrazila jeho ruku. „Snívaj ďalej. Moje jedlo ešte neprišlo.“

„Zabudni na jedlo. Je to odpad. Objednám krabie koláčiky.“

Jej polnočné oči sa rozšírili a olízala si pery. „Dnes?“

„Taká podozrievavá.“ Zamľaskal jazykom. „Áno, dnes.“

„A tiež aj s príchuťou homára. A lososa. A nemôžeš ich vyhodiť do koša.“

„Platí.“

Znova jej ponúkol ruku a tentoraz ju prijala. Rozšírila sa v ňom spokojnosť, aj keď ten kontakt ho takmer vrhol do ďalšej nekontrolovateľnej špirály vášne. Zahryzol si do jazyka, dokým nezacítil chuť krvi. Len pokoj. Pokoj.

„Čo sú to za koláčiky?“ opýtala sa Jade.

„Diablove sladkosti,“ zamrmlal John a nejako ju odstrkoval preč od skupiny bez toho, aby sa jej skutočne dotýkal. Prostredníctvom Devyna vedel Dallas niečo ohľadom Johnovej situácie. Ako mimozemská sirota si John vytrpel tie najhoršie možné mučenia. Iba pred pár mesiacmi bol zajatý počas neoficiálnej misie, stiahli mu z tela kožu. A hneď, ako mu jeho „kožuch“ znova narástol, znova ho stiahli ako zviera.

Počas jeho záchrany, ho musel pre jeho vlastné bezpečnosť Devyn zatvoriť do cely. Správal sa takmer ako zviera, vrčal a útočil na každého, kto sa k nemu priblížil. Ten rozdiel bol teraz očividný a Dallas uvažoval, či s tým mala niečo dočinenia Jade.

Ak bola aspoň trochu taká ako Lilica, rozobrala Johna na kúsky a znova ho poskladala do silnejšieho a lepšieho Johna.

„Ty,“ vyzval Bride. „Devyn ťa hľadá a hovoril niečo o tom, že ti konečne naloží na zadok, čo ti už dávno sľubuje.“

V tých smaragdových očiach tancovala radosť. „Ach, áno. Naplácanie na zadok. Jednoruký aplauz pre môj úžasný zadok.“ Lilica nadšene prikyvovala.

„Máš zlý vplyv na moje dievča,“ povedal a odviedol Lilicu ku dverám.

„Tvoje dievča?“ zašepkala a jej zovretie na jeho ruke zosilnelo.

Mlčky sa pretlačil ramenom na ulicu. Pustiac ju – a prehltol nadávku – prezrel si dianie na chodníku. Žiadna podozrivá aktivita ani-

Jeho pohľad sa vrátil k nízkej blondíne s krivkami cez ulicu. Stála k nemu chrbtom. Hľadela do výkladu obchodu – obchodu s elektrickým náradím. Mala na sebe tmavý kabát, kapucňa zakrývala jej vlasy, ale niekoľko prameňov uniklo, svetlé stuhy sa vznášali vo vánku.

Po chrbte mu prešiel neblahý pocit.

Lilica do neho jemne drgla. „Už ľutuješ svoj sľub o koláčikoch?“

Dallas sa otočil nabok, periférnym videním stále sledujúc výklad obchodu. Dokázal rozoznať odraz dievčaťa, zdravého, vitálneho a zvodného. Nebolo pochýb, díval sa na Trinity Swan, kráľovnú Schön. Tváriac sa úplne nevšímavo, viedol Lilicu po ulici. Trinity ich nasledovala. Skvelé. Mohol by ju doviesť priamo do pasce.

Lilica zalapala po dychu. „Si si istý, že je to ona?“

To prekliate puto! Mohla by všetko zničiť, upozorniť svoju sestru a odohnať to dievča. „Neobzeraj sa. Prosím. Uvedomí si, že vieme, že je tam.“

Lilica ovinula ruku okolo jeho, stlačiac ju silnejšie, než bolo nutné a usmiala sa na neho, ako keby mu chcela povedať nejaké skazené tajomstvo. „V poriadku. Ustupujem. Nebudem čakať, aby som s ňou hovorila. Len mi sľúb, že ju zatvoríš do cely a dovolíš mne a Jade, aby sme sa pokúsili ju očistiť. Od choroby. My dve budeme jediné, kto bude riskovať.“

Prekvapene sa na ňu pozrel. Ponúkla mu viac, než od nej čakal. „Lilica-“

„Som ochotná pomôcť ti, Dallas, ale obaja potrebujeme z tejto dohody niečo získať. Tak poďme vyjednávať. A napriek všetkému, dôverujme tomu druhému, že urobíme, ako sme sľúbili.“

„Tvoja dohoda má ale príliš otvorený koniec. Ak ju ty a Jade nezbavíte choroby do mesiaca... do piatich mesiacov... do roka? Čo potom? Čím dlhšie bude zajatá, tým vyššia je šanca, že tam zhnije a zomrie, alebo že dokonca utečie.“

Vedel, že sa dostával do jej uvažovania, ale tiež cítil zúfalstvo, ktoré trhalo jej vnútornosti, ako supy, ktoré práve objavilo mäso.

„Tak rok. Daj nám jeden rok.“

„Vzhľadom na jej poslednú obeť, zhnije behom pár týždňov.“

„Tak... nám daj mesiac. Prosím,“ precedila.

Šokovalo ho to. Kvôli ich putu vedel, že prisahala, že nikdy nebude nikoho o nič prosiť. „Prečo ju tak veľmi chceš zachrániť? Pokúsila sa ťa zabiť.“

„A ty si očividne jedináčik, inak by si sa nepýtal. Tá choroba sa ma pokúsila zabiť.“

„Srdiečko, ona je tou chorobou.“

Odmietavo krútila hlavou. „Choroba Schön jej bola nanútená a hoci som ju nedokázala zachrániť vtedy, môžem urobiť všetko, čo je v mojich silách, aby som ju zachránila teraz. Musím. Mnoho rokov sme splietali fantázie o úniku, boli naším jediným skutočným záchranným člnom. Jediný dôvod, prečo sme prežili. Teraz som slobodná a ona nie je. Stále je uväznená vo väzení, ktoré vytvoril inštitút.“

Odrazu to celé pochopil. Milovala svoju sestru, áno, ale viac než to, chcela napraviť to, čo vnímala ako niečo strašne zlé. Mučila sa myšlienkami, že keby bola silnejšia, mohla pomôcť Trinity predtým, než toto celé začalo. Odmietala prijať fakt, že aj ona sama bola vtedy dieťaťom a nemala žiadnu šancu zachrániť seba, nieto ešte svoju sestru.

Ako jej to mohol odoprieť?

„Uvidíme, či dokážem presvedčiť Miu.“ Poklepal si po uchu, vytočiac číslo svojej šéfky na telefóne prostou myšlienkou. Hneď ako Mia prijala hovor, vysvetlil jej situáciu a navrhol jej dohodu. Očakával, že Mia bude nadávať a odmietne, a nebol sklamaný. „Toto je tá najlepšia dohoda, akú dostaneš. Odmietni ju, a možno Trinity vôbec nechytíme. Povedz áno, a dostaneš k zajatcovi aj ďalších dvoch schopných ľudí do tímu. Lilica a Jade majú schopnosti, aké som ešte nevidel. Chceš ich. Ver mi.“

„Znieš ako Devyn a John,“ zahundrala. „Obaja mi už dnes volali.“

Položili základy ešte predtým, než Dallas prijal niečo, čo kedysi vyzeralo neprijateľné. Pekné. „Potrebujem tvoje rozhodnutie. V tejto chvíli mám Schön na muške.“

Prudko sa nadýchla. „Áno, ty prašivý pes. Áno, súhlasím.“

„Vďaka.“ Klik.

Po prvý raz – možno po druhý raz alebo tretí, to je jedno – prestal preklínať ich puto a vychutnával si jeho výhody. Nemusel vysvetľovať rozhovor Lilici. „Dostaňme Trinity do postrannej uličky. Aby tam neboli žiadni civilisti a ja budem môcť strieľať zbraňou, ktorá je navrhnutá špeciálne pre ňu a –“

Prešiel ním pocit zrady.

„- a,“ pokračoval cez zaťaté zuby, naštvaný jej okamžitou nedôverou v jeho zámery, „a zabránim jej v úteku. Bude to len povrchová rana, uzdraví sa, dokým ty nájdeš liek. Ty nedovolíš nikomu vstúpiť do uličky. Na boku mám pyre-gun. Je nastavená na omráčenie a mala by fungovať na každom. Ak nebude, stlač malé čierne tlačidlo na rukoväti a vystrelí nôž.“

„Vďaka za tvoje pochopenie.“ Položila si hlavu na jeho rameno a ovinula ruku okolo jeho pásu, položila dlaň pod jeho kabát. Prsty obtočila okolo rukoväti zbrane. „Vážne vďaka.“

Je to skvelý pocit cítiť ju na sebe.

Sústreď sa.

Zabočil s nimi do prvej uličky, na ktorú narazil. Na jednej strane bol masážny salón a na druhej cukráreň pre gurmánov. Okamžite od seba odskočili, Dallas sa postavil do stredu uličky, namieriac svoju zbraň, zatiaľ čo Lilica odháňala skupiny niekoľkých bezdomovcov, mužov aj žien, ktorí žili v papierových škatuliach, ženúc ich na opačný koniec uličky. Keď ich odohnala, chrbtom sa natlačila na tehlovú stenu, so zbraňou pripravenou v dlani.

Prešla minúta, dve... päť. Ľudia prechádzali okolo uličky, ale nikto z nich vyzeral ako nízka blondína s krivkami a kapucňou na hlave. Kam zmizla?

Počkal ďalšiu minútu... ďalších päť minút... desať, ale stále po nej neboli žiadne stopy.

„Musela si všimnúť, že sme ju videli,“ povedala Lilica a hlas sa jej triasol.

„Povedala si jej to?“ sklonil ruku, hovoriac hlasom chvejúcim sa od hnevu. „Hovorila si s ňou telepaticky?“

„Nie! Už pred rokmi ma zablokovala. Ale aj keby to neurobila a ja by som sa pokúsila, bol by si počul každé jedno slovo.“

To je pravda. Dlžil jej ospravedlnenie. „Neúspech ma trochu nasral. Prepáč.“

„V pohode.“

„Má nejaké schopnosti, o ktorých neviem? Teleportácia? Neviditeľnosť?“ Mohla by tu v tejto chvíli byť, a načúvať ich rozhovoru?

„Nie.“ Oči sa jej rozšírili. „Ak len... neukradla nikomu tieto schopnosti. Teran, ktorého som dnes našla. Bola mu odobratá presne takáto životná sila.“

Ich problémy sa práve strojnásobili. Terani boli známi svojou schopnosťou tajnostkárstva, schopnosťou zakamuflovať sa a talentom vyliezť aj po nemožnom.

Inštinktívne zodvihol oči – a stretol sa s pohľadom Trinity.

O týždeň neskôr...

Angelica si myslela, že najhoršie mučenie a smrť zažila ona. Že neexistuje horší osud, než mala ona počas posledných hodín smrteľnosti.

Ako veľmi sa mýlila!

To, čím si prechádzal Dario, sa nedalo vyjadriť slovami. Vyvracala snáď všetko, čo kedy zjedla. Oči jej niekedy od plaču krvácali a nos na tom nebol o nič lepšie.

Niekedy si dokonca trhala vlasy, len aby sa udržala na uzde.

Dariovi neustále posielala silu a hlavne podporovala jeho psychickú odolnosť, ale on, namiesto toho, aby z nej čerpal odhodlanie oslobodiť sa, len dlhšie vzdoroval strašnému mučeniu.

A jeho zdravý rozum sa pomaly vytrácal. Už nereagoval na Gloriu nepriateľsky. Vždy keď ju poprosil, mučenie na chvíľu prestalo. Naučil sa tešiť z jej príchodov.

Ona ho nikdy nemučila. Špinavú prácu nechala iným, no pozorovala každý moment.

Keď bol Dario v bezvedomí, naliala mu do krku krv, aby neumrel od hladu.

Včera ho nechala pol dňa visieť za nohy, až kým sa mu oči nenaplnili krvou. Potom mu okolo krku dala tesný obojok, ktorý mu nedovolil poriadne dýchať, a nakoniec mu zase vykĺbila končatiny.

Po troch hodinách nepokojného spánku ho mučitelia zobudili novou dávkou LSD a spŕškou kyseliny, ktorá mu rozožrala pokožku.

Než sa mu rany začali hojiť, nasypali do nich dráždivú látku a spútali ho, aby sa svojho tela nemohol ani dotknúť.

Zmietal sa tak silno, že na rukách aj nohách mal krvavé odreniny.

„Dario, prosím,“ plakala. Už si ani nespomínala, kedy neplakala. „Viem že to v tebe je. Si silnejší než ona. Nech už chce čokoľvek.“

Odpoveďou jej bol len ďalší a ďalší krik.

K večeru, keď mu už šiesty raz žeravým kutáčom pálili pokožku a ona už nemala čo vyvracať, skutočne uvažovala o tom, že aj ona sa vzdá a prizná si porážku.

Nepomôže mu.

Je neskoro.

Kľačala pri jeho zohavenom tele na zemi a hľadala toho bojovného muža, ktorý sa jej chcel zbaviť, no predsa ju zbavil strašnej bolesti z otráveného šípu.

„Prečo si neceníš život?“ šepkala zlomene. „Si veľkráľ. Máš všetko. Ja som nemala nič. Za mňa nikto nebojoval.“ Smrkla. „Moja smrť nikomu neublížila. Za tebou bude smútiť celá jedna rasa.“

Len zastonal a zrýchlene dýchal nosom, pretože mu spálili ústa, ktoré teraz vyzerali ako z hororu.

Oprela sa o polstrovanú stenu. Nedokáže to. Anjeli ju precenili.

V cele sa zvírila energia a v opačnom rohu sa zjavila nádherná červenovlasá žena v jednoduchých bielych šatách. Smutne prešla červenými očami po zlomenom upírovi, až pristála na nej.

Strhla sa. „Kto si?“ Vstala.

„Volám sa Carys. Som anjel.“ Na pár sekúnd ukázala svoje krídla, aby Angelicu presvedčila. „Z vyšších oddelení.“

„P-prišla si ma odviesť preč? Preberieš ho?“ nádejala sa.

„Nie. Prišla som sa pozhovárať.“ Podišla k roztrasenému dievčaťu a vzala jej chladnú dlaň do svojej teplej. „Prečo to dovolíš? To mučenie?“

Vzlykla. „On nebojuje. Nechce! Čo iné mám robiť?“

Carysine oči zmäkli. „Niekedy nie sme dosť silní, aby sme bojovali. Nemáme dôvod. Motiváciu. Vieru.“

„Je to veľkráľ!“

„To z neho nerobí príklad nepremožiteľnosti. Videla si, aký je vnútri prázdny.“ Carys sa posadila k Dariovi a pokynula Angelice, aby urobila to isté. „Nie je to však dôvod na utrpenie. Spomínaš si, v akom stave si anjeli prišli po teba?“

Radšej by si nespomenula. Sklopila pohľad.

„Celý život je sám. Bratstvo sa stáročia rozpadalo a ešte aj teraz stojí na vratkých nohách.“

„Ale s tým ja nič nenarobím. Mám byť v ústraní. Nezasahovať.“

„A predsa si to už raz urobila,“ upozornila ju Carys s úsmevom.

Angelica zalapala po dychu. „Vedia o tom? A neodvolali ma? Prečo?“

„Tak za prvé, nižšie oddelenia sú slepé voči upírom a tým pádom aj tebe. A za druhé, tie vyššie vedia, kedy je čas porušiť pravidlá. Neurobila si nič zlé.“

Angelica sa zase schúlila a pohľad uprela na svoje kolená. „Nie som vhodná pre túto prácu. Prosím, vymeň ma. Ja už nemôžem.“

Carys ju chvíľu pozorovala. „Čo nemôžeš?“

Pery sa jej triasli. „Pozerať sa na to. Naňho. Ako trpí. Ničí ma to.“

„Tak ich zastav,“ šepla Carys sprisahanecky. „Máš na to silu. Tréning. Učia nás k mieru a nenásilným riešeniam, ale to neznamená že sme mäkké slečinky. Niekto ti tu práve mučí zverenca. Zasiahni!“

Krútila hlavou. „Nemôžem... pravidlá.“

Carys zagúľala očami. „Angelica, keby chceli, odvolajú ťa už dávno za ten prvý prešľap. Nájdi v sebe vôľu bojovať. Myslíš, že on je jediný, ktorý sa vzdal?“

Ešte viac sa rozplakala. „Nedokážem to. Som slabá.“

„Obe vieme, že je to lož.“ Carys ju prinútila pozrieť jej do očí. „Možno prídeš o krídla. Možno budeš kritizovaná a potrestaná. Ale spoň budeš žiť s myšlienkou, že si zachránila jeden život. Veľkráľa. Niektoré obete za to stoja.“

Ukryla si tvár v dlaniach. „Ale čo potom? Bez anjelov... som nikto.“

„Nie si. Si Angelica. Bojovníčka. Poruš pravidlá. Možno konečne nájdeš aj zmysel vlastnej existencie.“

Dario spustil vlnu stonov, ktoré jej zničenému svedomiu vôbec nepomohli. Čo má robiť? Bola rozpoltená medzi povinnosťou a tým, čo je správne.

Carys jej prehrabla čierne vlasy. „Jeho život je len v tvojich rukách. Nikto iný zaňho dnes bojovať nebude. Daj mu dôvod veriť a nabudúce bude on bojovať za iných.“

Predstavila si seba v jeho pozícii. Nebolo to ťažké, keďže sa v nej ocitla. Ani za ňu sa nemal kto postaviť. A pritom stačilo tak málo. Povzbudenie. Slová, že všetko sa napraví.

Vedomie, že niekomu na nej záleží.

Ak ho nechá trpieť, nikdy si to neodpustí. A Carys má pravdu – väčšina anjelov je slepá voči upírom. A ak sa vyšším oddeleniam nebude páčiť, čo robí, nech ju odvolajú.

Prikývla. „Ďakujem.“

Carys sa usmiala a objala ju. „Si silná. Možno o tom niekto pochybuje, ale ja nie.“

Nuž, asi bude jediná. „Naozaj jeho život za to stojí?“ opýtala sa tíško.

Červenooký anjel sa odtiahol. „Poznáš odpoveď. Inak by si už dávno zvolila únikovú cestu a vzdala sa krídel.“ Žmurkla na ňu a zmizla.

Angelica sa roztrasene nadýchla.

Dobre.

Bude bojovať.

Nie kvôli Dariovi, ale proti tomu, čo nikto na tomto svete nemá zažiť.

„Vydrž,“ zašepkala jeho smerom. „Prídem si po teba o pár minút.“

Povolala všetky svoje sily a premiestnila sa pár metrov od neho, čo jej spôsobilo menší šok a musela sa premáhať, aby ju to nestiahlo priamo k nemu.

Zmenila svoje oblečenie na biely skafander s ťažkými topánkami a okolo tváre si obviazala kusy látky tak, aby jej vykukovali len oči.

Nastavila obe dlane, v ktorých sa zjavili dva krátke meče.

Obehla pochmúrnu stavbu, až našla moderné pancierové dvere reprezentujúce vchod.

Bola taká nahnevaná, zničená a frustrovaná, že ich zničila samotnou myšlienkou. Pokrčili sa ako nekvalitná plechovka od Coly a vpustili dnu ľadový vzduch.

Angelica medzi ne nakráčala, pripravená ublížiť.

Dvaja strážcovia spustili poplach, potom sa k nej vydali so samopalmi. Guľky sa jej zaryli do kože, ktorá sa okamžite zahojila a potlačila bolesť.

Vykopla im zbrane z rúk, jedného hodila o stenu a druhému udrela hlavu o stôl, na ktorom hrali karty.

Ďalších mučiteľov stretla v jedinej chodbe vedúcej k Dariovi. Spoznala tých bastardov – predvčerom ho mučili elektrickými šokmi.

Ovládaná nenávisťou dvoch prebodla jediným švihom. Samozrejme, nezabila ich. Sú to upíri. Chvíľu sa budú spamätávať, ale prežijú.

Kvôli nim si ruky špiniť nebude.

Obratne spacifikovala pol tucta Gloriiných kumpánov a len trošku sa zadýchala.

Áno, anjeli sú mierumilovné bytosti.

Nikto by nepovedal, že majú ten najdrsnejší tréning v boji spomedzi všetkých rás. A silu zničiť budovu len päsťami, pokiaľ je ohrozený ich chránenec.

Pomaly sa jej vracalo triezve uvažovanie a odhodlanie. Bodala, sekala a oddeľovala končatiny od tela. Zanechávala po sebe stonajúcich upírov s dlhým procesom regenerácie pred sebou.

To hlavné však malo len prísť.

Gloria.

Len čo vyčistila chodby a uistila sa, že tej mrche nemá kto prísť na pomoc, zastala pred dverami do Dariovej cely.

Vykopla ich.

Upír stále ležal na zemi, celý od krvi a posiaty modrinami.

Gloria sa nad ním skláňala a láskavo ho kŕmila krvou. Prekvapene sa obzrela. „A ty si?“

Švihla jedným mečom. „Tá ktorá ti zmasakrovala kumpánov. Odstúp od veľkráľa!“

Dariovi krv vrátila kúsok triezveho zmýšľania a vyvalil oči.

Gloria sa pousmiala. „Prinúť ma.“

„Dávam ti šancu prísť k čo najmenšej ujme. Ale prosím. Daj mi dôvod ublížiť ti. Malý náznak.“ Precvičila si zápästie.

Upírka sa nezľakla. „Neviem kto si, dievčatko, ale radím ti odísť, kým neskončíš rovnako ako on.“

„Dobre. Tvoja voľba.“ Vrhla sa na ňu a Gloria sa tesne vyhla ostrému meču. Z topánky vybrala sadu vrhacích nožov a šmarila ich Angeliciným smerom.

Dva trafili, ale z rany sa ani nespustila krv.

Angelica odhodila jeden meč a nezúrene si ich vytiahla. „Blahoželám. Už si niekedy nasrala anjela?“ Z ničoho nič povolala svoje krídla a zmietla nimi šokovanú Gloriu z nôh. Bohovia, nadávky sú tak oslobodzujúce!

Stúpila upírke na nohu a stláčala, kým ju nezlomila pri kolene.

Zvrieskla. Jednou rukou nenápadne šmátrala vo vrecku po injekcii, ale len čo ju vytiahla na svetlo s úmyslom pichnúť Angelice LSD, anjel vykopol a pristúpil jej dlaň.

Rupla ďalšia kosť.

Gloria znovu vykríkla.

„Si vážne úbohá.“ Agelica vzala injekciu. „Čo takto vlastná medicína?“ Pichla jej tekutinu.

Gloria sa jej chcela vykrútiť, ale nepodarilo sa jej to. Aj keď sa jej zranenia rýchlo hojili, nastúpil strach z anjela, ktorému ani nevidela do tváre.

Angelica jej pre istotu zlomila aj druhú nohu a hoci sa tomu jej anjelská nátura priečila, časť z nej túžila po krvi.

Tá žena si nezaslúži žiť.

Ale ona nie je sudca. Nemá právo nad životmi.

A niekde v tomto komplexe je dosť krvi na uzdravenie nielen jej, ale aj jej kumpánov.

Ovládla sa. Kopla upírku do rebier, aby ju pretočila smerom k stene, a pribehla k Dariovi. Upieral na ňu zahmlený pohľad, keď opäť stiahla krídla.

Stiahla si látku kukly pod bradu, aby videl jej tvár. „Budeš bojovať?“ opýtala sa.

Klesla mu sánka. Drogy stále pôsobili.

Pokrútila hlavou. „Nevadí. Ja budem.“ Zbavila ho popruhov a prinútila ho postaviť sa na doráňané nohy. Mal na sebe len kus látky okolo bokov. Sotva udržal rovnováhu.

Vytiahla ho z cely a zavrela ju za sebou. „Počkaj tu. Prinesiem ti oblečenie.“

Prehľadala sklady a vybrala preňho najvhodnejšie kusy. Potom ho malátneho vyše hodiny obliekala do termoprádla, teplákov a hrubého roláku. Kým mu obúvala ťažké topánky, trikrát ju kopol do brucha.

Nakoniec mu navliekla lyžiarske nohavice, hrubý kabát, kuklu a čiapku.

„Prečo... prečo toľko vrstiev?“ podarilo sa mu vyhabkať. Hlava mu padala na plecia.

Kľakla si pred neho a vzala jeho tvár do dlaní. „Musíme odísť, Dario. Ale tam vonku je to drsné. Pokúsim sa ti nájsť krv. Zostaň tu.“

Prehľadala všetky miestnosti, ale našla len dva balíky v provizórnej kuchyni. Zvyšné museli mať v sejfoch, ku ktorým nepoznala kombinácie.

Vrátila sa k upírovi ležiacemu na zemi, odtiahla kuklu, otvorila sáčok a naliala mu jeho obsah do krku.

Zúfalo pil, len čo si uvedomil čo dostáva. Trochu sa spamätal, keď sa mu obnovila sila, ale účinky drogy len zoslabli, nezmizli.

„Angelica,“ povedal o niečo pevnejšie.

„Áno, som to ja.“ Nadšene sa usmiala. „Môžeš vstať?“

Pokúsil sa o to a nemotorne sa vyškrabal na nohy. Bolo mu nanič, cítil hlad ako po krvi, tak aj po jedle, a celé telo ho bolelo. „Potrebujem viac,“ zasyčal.

„Toto je posledný balík. Si si istý?“ Podoprela ho. „Nebude ľahké dostať sa odtiaľto.“

„Kde sme?“

Chvíľu váhala. „Na Sibíri. V Gulagu.“

Šok mu vrátil ďalší kúsok triezveho uvažovania. Načiahol sa po krvi a takmer na ex ju vypil. „Ty si neodišla?“ zachrčal, keď sa mu najhoršie rany zahojili a prestal vyzerať tak desivo.

Oči sa jej naplnili slzami. „Je mi to tak ľúto. Mala som zasiahnuť skôr.“

„Nie je to náhodou proti pravidlám?“

„Nechať nevinného trpieť je zase proti zdravému rozumu. Poď. Vypadnime.“ Vzala ho za ruku a ťahala ho von do treskúcej zimy.

Dario takmer spadol z nôh. „Sakra!“ Hneď si nasadil kuklu a čiapku. „Máš aspoň nejakú tušenie kde na planéte sa nachádzame?“

Znovu ho podoprela. Obklopoval ich biely sneh a fúkal ľadový vietor. Sama mala problém stáť. „Pri Bajkale. Západne!“ kričala cez vietor.

„Ako nás sem dopravili?“ Pritiahol ju k múru Gulagu, aby sa chránili pred vetrom. Stále mu bolo mizerne, ale krv a zrejme aj energia od nej mu pomáhali.

„Tamtým!“ Ukázala na pásové vozidlo s miniatúrnou kabínou, podobné tanku. „Ale len kúsok. Neďaleko mali ďalšiu základňu, kam nás dostali helikoptérou.“

Nuž, tá im asi na pomoc nepríde. A nedokázal si predstaviť, že by táto vec mala šetrnú spotrebu, aby ich odviezla ďaleko. „Nemáme na výber!“ Vzal ju za ruku a predierali sa cez sneh k vozidlu.

Aj keď to bolo len pár metrov, trvalo im dlhé minúty vyštverať sa do kabíny. Dariovi sa krútila hlava a musel sa oprieť a zavrieť oči.

Angelica zabuchla dvere a hneď sa k nemu otočila. „Bojuj,“ šepla a položila mu dlane na čelo. „Tvoja krv je stará a silná. Dovoľ jej zbaviť sa toxínov.“

Preglgol a pozrel na ňu. Kvôli kukle videla len jeho modrozelené dúhovky a napuchnuté viečka. „Po celý ten čas... si pri mne stála?“

Previnilo prikývla.

Vzal jej ruku do svojej a stisol ju. „Ďakujem.“ Nikdy v živote sa necítil tak zničený, vyčerpaný a vďačný. Mal strach – neskutočný. Až keď pomaly o svoj život prichádzal, uvedomil si ako ho má rád.

A vidieť Angelicu bojovať s tou zmijou ho napĺňalo nádejou. Keď si pomyslel, že urobil všetko, len aby sa jej zbavil...

Jej sila a absolútna nevinnosť v tomto skazenom svete ho zasiahli na tom najcitlivejšom mieste.

Prekvapene zamrkala. On sa nehnevá? Možno ešte nie je celkom pri sebe...

Odkašľala si a odtiahla ruku. „Vieš sa s tým pohnúť?“ Vnútri to nebolo práve pohodlné, ale aspoň ich neničil vietor a sneh.

Chlad oslabí hlavne Daria – bez prísunu krvi bude slabnúť rýchlejšie, ale neublíži mu to. Nie smrteľne. A ona je stále imúnna voči všetkým reakciám a potrebám tela. Zvládnu to.

Snáď.

Sústredil sa na podivný panel pred ním. Po desivom ródeu dvoch svetových vojen sa celkom vyznal v podobnej technike. A táto haraburda si určite pamätá studenú vojnu.

Pohral sa s pákami a tlačítkami, až sa vozidlo prebralo k životu. Usmial sa. „Poradím si. Vravíš, že sme západne od Bajkalu?“

Prikývla. Anjeli majú akýsi zmysel pre polohu, avšak ako GPS nefungujú.

„Je tu kompas,“ ukázal na zabudovanú strelku. „Pôjdeme na juhovýchod.“

„Ale to narazíme na jazero!“ zhrozila sa.

„O to lepšie. Na jeho konci by malo byť mesto, relatívne veľké,“ vysvetlil jej. „Možno sa nám podarí kontaktovať bratov.“

Dobre. To znelo ako plán. Nanič, ale plán.

Dario sa ešte chvíľu zoznamoval s pravekým ovládaním, rozmaznaný svojím Lamborghini. Nakoniec sa ale pohli. A Gulag nechali za sebou vo fujavici.

Gideon zůstal sám v kleci několik hodin. Osamocený v ložnici. Nemusel se však divit, kde je Rhea, mohl to odhadnout. Byla s Galenem, když viděla, jak na tom byl. Je to můj bojovník, křičela. Můj. Neměl bys mu ubližovat.

Zajímalo by ho, jestli byl držen v něčem podobném jako Kleci Nátlaku, kterou schovával Lucien, v ní byl vězeň nucen dělat to, co chtěl majitel Klece. Raději si vyřízne vlastní srdce, než aby se stal Rheiným otrokem. Chtěl její hlavu na podnose. Podnos by pak dal Scarlet jako dar na znamení své lásky. Scarlet…

Kde byla? Co dělala? Každý den nad tím bude přemýšlet, dokud ji neuvidí. Neměl o ni strach. Tahle holka se o sebe uměla postarat lépe než kdokoliv, koho kdy potkal. Prostě ji postrádal. Byla součástí jeho života. Ta nejlepší část.

Chtěl si s ní vytvořit nové vzpomínky. Skutečné vzpomínky, lepší než ty, které si sama utkala. Chtěl jí vynahradit všechna ta léta, kdy ji ignoroval, zatímco hnila v Tartaru.

Nejdřív však musel uniknout z téhle zatracené díry.

„Rheo!“ vykřikl a zatřásl tyčemi. Bože, připomínal Galena. Vyděšený. Zoufalý. „Rheo!“

Opět místnost naplnilo jasné azurové světlo. Gideon zůstal na kolenou, i když se mu to příčilo. Ale v kleci nebyl žádný prostor na to, aby se postavil.

Rhea se objevila ve středu ložnice, její hezké rysy byly unavené, tmavé vlasy měla rozcuchané. Už nebyla bledá, uvědomil si. Měla na sobě bílé roucho, které bylo obarvené krví a sazemi. Takže jo, byla s Galenem.

„Zvonil jsi?“ nenávist a samolibost se smíchaly v jejím hlase, vytvářely zvuk, který ho škrábal v uších. „Tolik toužíš po trestu?“

Věděl, že sem nikdo nevtrhne, aby ho zachránil. Snažil se odstranit svůj motýlí náhrdelník, který blokoval jeho polohu před všemi nesmrtelnými, ale nějak, nějakým způsobem se k němu kov přilepil a odmítal se odtrhnout. Nemohl dokonce ani řetízek zvednout nad hlavu.

Rhea to způsobila, tím si byl jistý.

Jeho odhad? Nechtěla, aby ho Kronus našel nebo dokonce věděl, co mu udělala.

Zvedla ruku do vzduchu a mříže kolem něj zmizely. Když už ho nedržely mříže, padl na zadek. Gideon se však rychle vzpamatoval a postavil se na nohy. Neměl zbraň, protože mu byly odstraněny magií.

„To bylo od tebe chytré,“ poznamenal. Byla stejně pošetilá jako Galen.

„Útočit na mě, ale prosím tě,“ odpověděla a zůstala na místě. Odhalila zuby, jako by se nemohla dočkat, až je do něj zatne a upustí trochu páry.

Moc rád by jí vyhověl. Chtěl její hlavu na podnosu. Ale nebyl Strider a nemusel reagovat na každou výzvu. Nemusel dát té děvce co chce. Kromě toho nevěděl, jakou moc má, nevěděl, čeho je schopná, ale věděl, co mohl udělat její manžel a kdyby byla jako on… Gideon se otřásl. Prohrál by ještě předtím, než by začal boj.

„No zbabělče? Budeš tam jen tak stát.“

„Ano.“ Obrátil se k ní zády, slyšel její uražený nádech a vydal se na druhou stranu místnosti, jako by se o ni nestaral. Zastavil se u toaletního stolku a zvedl lahvičku parfému k nosu a nadechl se. Ušklíbl se. Vážně si na sebe stříkala tahle hovna? Bylo to silné, jako netopýří křídla smíchaná s očima z mloka.

„Odstranila jsem všechny východy, tak dostaň všechny myšlenky na útěk z tvé bláznivé palice. Jsi uvězněn v téhle místnosti, jako v kleci.“

Pravda.Zasyčela Lež v jeho hlavě. „To z ní skvěle.“ Položil parfém a zvedl kartáč. Několik pramenů vlasů zůstalo ve štětinách.

„Co tím myslíš skvěle? Je to hrozné a ty to víš.“

Věděla, že je posedlý démonem Lží, ale doteď si nepospojovala drobečky. Ach, ta legrace, co s ní zažiju, pomyslel si a potlačil úsměv dříve, než se mohl plně vyvinout.

„Nejsem zvědavý, proč jsi mě sem přivedla a co se mnou budeš dělat,“ řekl.

„Ha! Já vím své. Šílíš zvědavostí.“

Jen pokrčil rameny, když hodil kartáč zpět na mrňavý povrch, pozoroval, jak spadl a narazil do sklenice zelené pasty. Bylo vidět, že se Rhea starala o svůj vzhled. „Ve skutečnosti se bojím o Galena, prosím řekni mi, že se zotavil, ach, krásná královno.“

„Lháři! Nestaráš se o Galena.“ Neslyšel, že by se ta žena pohnula, ale v příštím okamžiku byla za ním, drápy se mu vnořily do krku a drásaly ho. „Nenávidíš ho, chceš ho mrtvého. No, hádej co? Tvoje přání se nesplnilo, je naživu a uzdraví se.“

„Úžasný.“

Vystrčila čelist, oči se jí třpytily. „Prosil mě, abych tě zabila. Řekla jsem mu, že ne, že mám pro tebe jiné plány.“

Opět pravda. Lež na ni zasyčela. „Jsem šťastný.“

Zamračila se a pustila ho. Ale ne na dlouho. Příliš brzy se k němu vrátila, ale tentokrát se k němu nevrhla hněvivě, ale s odhodláním.

„Myslíš si, že jsi nedotknutelný, co? Uvidíme, co s tím můžeme udělat. Uděláme ti větší pohodlí.“ Její hlas se stal chraplavý smyslným příslibem.

Zatraceně. Ne. Scarlet byla jediná žena se kterou chtěl spát. Ale nemohl se vzdálit od Rhey. Nějak přimrazila jeho nohy na místě. Uvolni svůj výraz, chlapče. Nedovol jí vidět, že se k tobě dostává.

Jeden z jejích prstů se dotkl středu jeho trička a materiál se zapálil, bavlna úplně shořela a zanechala za sebou odhalený hrudník. Jeho kůže zůstala na dotek chladná.

Ano, byla silná.

„Páni. Díky.“ Byl naprosto klidný. V žádném případě by ji nenechal vidět, jak jí za tohle nenáviděl. „Hned se cítím lépe.“

Zmatená, ustoupila a zvětšila vzdálenost mezi nimi. „Myslela jsem, že máš rád mou dceru.“

„Špatně.“

Oči se jí zúžily podezřením. „Jakou hru to hraješ?“

„Žádná hra.“ S úšklebkem zvedl koutky úst.

Po dlouhou dobu se na něj prostě dívala, snažila se přijít na to o co mu jde. Pak se narovnala. „Lžeš. Miluješ ji. To vidím jasně. Ale uvidíme, jak dlouho to potrvá, ne?“ nespouštěla z něj pohled, když se natáhla k šňůrce svých šatů a zatáhla. Materiál se rozdělil napůl, spadl z jejích paží, dopadl na podlahu a zanechal ji zcela nahou.

Gideonovi stoličky zaskřípaly. Dokázal si představit, jak to přiznává Scarlet, protože by jí nikdy něco takového netajil. Nechtěl mezi nimi žádná tajemství. Vůbec. A kromě toho, bude lepší, když to uslyší od něj než od své kurevské matky, která by překroutila pravdu. Hej, ďáblíku, tvoje máma – vím, že tu ženu tolik miluješ – se přede mnou nesvlíkla a já neviděl její přednosti.

Založil si paže na hrudi.

„Nádhera, že?“ Rhea se pohladila po tetování motýla, který jí zdobil ňadra a ramena, a pak podél boků, přes její dokonale zaoblené křivky a pak se přiblížila k vrcholu stehna, kde se prsty pohladila po tmavých chloupcích.

Obvinila ho, že je každým coulem zbabělec, tak se zahleděl nahoru na klenutý strop a sledoval, jak se nad ním vznášejí bílé nadýchané mraky. Děs mu rozkvetl v žilách a šířil se celým tělem. Mohl odhadnout, kam to směřuje.

„Tak?“ zeptala se.

„Jo, nádherná.“

„Tsk, tsk. Tvůj tón naznačuje, že jsi znova lhal, ale oba dobře víme, že po mně toužíš. A brzy to bude vědět Scarlet.“

Svině!Takže měl pravdu. Chtěla ho znásilnit. A bylo by to znásilnění, protože neexistoval žádný důvod, proč by s tím souhlasil. Pak by to vyžvanila dceři. Cena Matky Roku, pro Rheu. Nebo taky ne.

Rhea se znovu natáhla a dotkla se ho. Její prsty tančily nad pasem jeho kalhot a ty taky shořely, doutnaly, když dopadly na zem, ale sklouzly z jeho kůže, aniž by ji poškodily.

„Není to o nic lep…ší.“ Uniklo jí zavrčení frustrace.

Nebylo pochyb o tom, že se právě teď podívala na jeho ochablý penis. Malý Gid na ni nijak nereagoval. Skoro se zasmál. Téměř. „Doufám, že se po tomhle budeš cítit opravdu dobře,“ řekl. „A ohledně toho, co plánuješ. Po tom všem, jak si Scarlet neublížila v průběhu let, ti to ještě nestačí. A jsem si jistý, že si to všechno, co jsi jí provedla, zasloužila. Protože tě nikdy nemilovala, že ne? Jo, měla bys na sebe být hrdá, miláčku.“

S každým vysloveným slovem královna ztuhla trochu víc. „Skončils?“ poškrábala ho dolů po hrudi, tentokrát vytryskla krev. Červené jiskry rozsvítily její oči a odhalily démona, kterého se snažila tak těžce skrýt.

„Jo.“ Teprve před několika týdny se Gideon dozvěděl, že Rhea j strážcem démona Sporu, který ji nabádal ke konfliktu. Nemohla však vinit svého démona. Byla takové děvka ještě předtím, než ji posedl. Podívejte se na to, jak zacházela s jeho krásnou Scarlet ve vězení. A co víc, mohla ovládat své temnější impulsy, ale prostě se rozhodla, že nebude. On a jeho přátelé tím byli důkazem.

Reyesův démon, Bolest, kdysi chtěl ublížit všem se kterými se setkal. Reyes se naučil přijmout tu touhu dovnitř sebe, a začal se řezat, aby ochránil ostatní.

Maddoxův démon, Násilí, kdysi chtěl vybuchnout při každém špatném slově, nebo náhodném dotyku. Maddox se však naučil udržet hněv uvnitř sebe.

Lucienův démon, Smrt, kdysi chtěl ukrást duši každého člověka, se kterým se kdy setkal. Lucien se naučil počkat až lidé zemřeli, místo toho, aby podlehl impulsu.

Gideon by tak mohl pokračovat dál. Každý strážce démona se snažil a bojoval, udělali všechno, co bylo nutné, aby zkrotili svá zvířata a temná nutkání a zahnali je do ohrady. Rhea mohla učinit totéž, ale ne. Dala přednost vytváření sváru, dokonce i mezi těmi, které měla milovat a chránit.

„Přišla jsem na to,“ řekla Rhea s polovičním úsměvem. „Říkáš opak toho, co máš na mysli. Myslíš si, že je Scarlet nevinná. Myslíš si, že bych ji měla rozmazlovat. Co nevíš je, že mě plánovala zničit a vzít mi mou korunu. Od samého začátku. Dokonce spala s mým manželem. Tvým vůdcem.“

Lži. Všechno jsou lži. Jeho démon zapředl radostí, i když Gideon bojoval s hněvem, jaký nikdy předtím nezažil. Ne kvůli Scarlet, kvůli Scarlet nikdy, ale mohla za to Rhea. Jak se opovažuje říkat takové věci o jeho ženě. A jo, Gideon si uvědomoval tu ironii.

Byl v pokušení, tak v pokušení, aby křičel na tuhle ženu a řekl jí své skutečné pocity, které choval ke své drahocenné Scarlet. Chtěl, aby to věděla, a byl víc frustrovaný než kdy jindy, že nedokázal zcela vyjádřit své myšlenky. Nepotřeboval si kolem ní udržet sílu… ale udělal to. Pro Scarlet.

Rheina hlava se naklonila na stranu, jak přemýšlela, natáhla ruku a táhla jeden ze svých nehtů podél křivky jeho čelisti. Prudce ucukl od jejího doteku, ale ne dříve, než spálila jeho kůži a zanechala za sebou surovou, otevřenou ránu.

„Dobře, dobře. Kdo by byl ochoten věřit tomu neschopnému spratkovi. Je to od tebe hloupé, ale obdivuhodné. Možná si jednoho dne uvědomíš svou chybu a dáš mi svou loajalitu.“

Nikdy.„To je naprosto možné.“

Objala ho a přitiskla na něj své nahé tělo. Jeho pták, samozřejmě, zůstal v klidu. To ji však neodradilo. Kousla ho do spodního rtu a začala mu koleno otírat o stehno, nahoru a dolů. „Moje dcera si myslí, že mě zničí přes mé sny, víš. Můžu ji cítit ve své mysli, jak čeká. Ale ona se tvrdě poučí. Chceš vědět jak, můj drahý chlapče?“

Bůh mu pomáhej.

„Pokaždé, když napadne mé sny, budeš se se mnou milovat.“ Pomalý, dychtivý úsměv zvedl její rty. „A věř mi, že budeš.“

Ztuhl, tohle nebylo tak jak chtěl. „To raději zemřu.“ Ty šílená psychopatko.

„Škoda. Nesmím tě zabít, stejně jako můj manžel nemůže zabíjet mé Lovce. Ale existují i jiné způsoby, jak si zajistit tvojí spolupráci.“

On. Ji. Chtěl. Kurva. Uškrtit. S nohama stále přilepenýma na zemi se do ní opřel, což mu umožnilo zasáhnout jí plnou silou své váhy. Vzhledem k tomu, že nepomyslela na to, aby mu znehybnila ruce, sáhl po ní a měl v úmyslu sevřít prsty kolem jejího křehkého krku. Jeho ruce se setkaly s nějakým neviditelným typem bloku.

Zvonivě se zasmála. „Hloupý démone. V téhle místnosti se mi nemůže nic stát. Proč jinak bych tu byla? A teď mi dovol, abych ti ukázala, proč se se mnou budeš milovat, kdykoliv si budu přát…“ vzdálila se o jeden krok, o dva, nutila ho, aby ji pozoroval.

S úšklebkem se otočila v rychlém kruhu. Byl by se zasmál její proradnosti – šklebila se? Vážně? – ale když se na něho opět otočila, už to nebyla Rhea. Byla to Scarlet, a šok byl jako rána do břicha. Najednou se díval na Scarletinu krásnou tvář. Scarletiny černé oči. Scarletiny krvavé rty. Scarletinu bezchybnou kůži. Scarletinu vyšší a bujnější postavu. A jeho tělo reagovalo!

Jeho zděšená studie zesílila, když zoufale hledal nedokonalost. Kurva, kurva, kurva. Byly stejné. Kurva, to bylo – ne. Počkat. Rhea postrádala Scarletina tetování. Ta úžasná olízni-mě tetování. Tak, dobře. Všechno dobrý. Fajn. S tím by se mohl vypořádat. Nebyly stejné. Lehni, chlapče.

„Co? Nelíbím se ti tak?“ dokonce promluvila Scarletiným chraplavým hlasem.

„Ne.“ Líbila. Zatraceně, líbila se mu. Byl tak hladový po Scarlet, tak zatraceně hladový. A teď tady byla, jeho, aby si ji vzal. Žádné tetování, žádná Scarlet. Nezapomeň.

„Ani, když udělám tohle?“ Rhea se na něj dívala, vklouzla prsty do ploché roviny břicha, uchopila svá ňadra a stiskla si bradavky, zašpičatěla je do malých perel.

Žádné tetování, žádná Scarlet. Žádné tetování, žádná zatracená Scarlet. Pořád. Jeho tělo nadále reagovalo, nemohlo si pomoci. Pro jeho ptáka tohle byla jeho žena, a hodlal si ji brzy vzít. Doufal v to. A jeho penis po ní tak zoufale toužil, že žasl, že bez ní dokázal být tak dlouho.

Není to Scarlet, není to Scarlet, není to Scarlet,řekl tomu zrádci, byl ochotný i krvácet, aby ho opustila rostoucí erekce.

Ale Lež to milovala. Milovala, že Rhea byla zahalena do lži. Démon ve skutečnosti nikdy nebyl tak vzrušený.

Prosil si mě, abych Scarlet donutil zůstat. A teď jsi ochoten ji zradit?

Scarlet. Milovaná Scarlet.

Lhal. Ale… ale… Ty jsi říkal, že je tvoje.

Je. Není.

Co to s tebou sakra je? K čertu s tebou. Jsme v Týmu Scarlet. Rozumíš?

Jistě,byla odpověď.

Což znamenalo, že Lež nebyla v Týmu Scarlet.

Co to s tebou sakra je? Zeptal se znovu. Všichni se proti němu spiknuli?

„Říkala jsem ti to.“ Rhea se na něj znovu usmála, ale v jejích temných očích se leskl zlý záblesk, něco, co Scarlet nikdy neměla, když se na něj podívala. „Přestaneme hrát hry a začneme s potěšením.“

Královsky mávla rukou do vzduchu, byla to předehra, které se začal bát a najednou se Gideon ocitl na posteli, pohnul se, ale opět byl připoutaný na místo a nemohl se pohybovat. Byl jako hadrová panenka, která udělala to, co královna chtěla a bylo mu z toho zle.

„Poslouchej, miláčku, ty…“

Rhea se na něj vrhla, kolena roztáhla nad jeho pasem. Opět vypadala jako ona a jeho tělo, stejně jako jeho démon, rezignovalo. Díky bohům.

Takže jsme znovu v týmu Scarlet? Zeptal se Lži.

Ano. Ne.

Nerozumím ti.

„Ach, Gideone. Tohle bude zábava.“ Rhein úsměv nezmizel. Ve skutečnosti se smála na celé kolo. „Podívej,“ řekla a ukázala doprava.

Když otočil hlavu, zaplavil ho strach. Viděl… nic a zamračil se. Proč chtěla – Ne, počkat. Drobná bílá světla poblikávala těsně před matrací, rostla, spojila se dohromady a pak tam najednou byla Scarlet. Skutečná Scarlet.

Byla oblečená úplně celá v černé barvě. Černé tričko, černé kožené kalhoty, černé boty. Dokonce měla i černé kožené náramky. Její vlasy byly svázané do nízkého culíku a odhalovaly půvabnou délku jejího krku. Na jejím krku nebyl motýlí náhrdelník.

Zahlédla Gideona se šklebící se Rheou na sobě a zalapala po dechu v šoku a hrůze.

„Ďáblíku,“ vykřikl, ale v dalším okamžiku zmizela, jako kdyby tam nikdy nebyla. „Děvko,“ vykřikl na Rheu, Lež mu zařvala v hlavě. Explodovala v něm bolest a rychle následovala nenávist vůči jeho slabosti. Ušklíbl se, třásl se, nenáviděl, nenáviděl… zranil.

Znovu ne.

Ale nemohl si pomoci. Byl tolik plný nenávisti, spousty lítosti, měl v sobě tolik vzteku, nemohl zastavit slova, který z něj plynula. „Zabiju tě. Měl jsem to v plánu tak jako tak, ale až budeš trpět pod mou rukou budeš toho litovat. Budeš litovat všech způsobů, jak jsi ublížila své dceři.“ Zasáhlo ho víc bolesti, víc slabosti.

Nakonec Rhein úsměv opadl. Její kůže dokonce ztratila barvu. Slezla z jeho těla, pokračovala, dokud se nedostala ke konci matrace, pak se postavila. Její kolena se třásla, zakolísala.

„T-ty znovu lžeš. Vím, že ano.“

Než Gideon mohl odpovědět, ozval se další hlas. „Musíme toho hodně prodiskutovat, ženo.“

Stále tak jak byla – nahá Rhea se zděšeně otočila, Gideonův pohled se zužoval a temněl každou vteřinou, která uběhla – posunula se do středu místnosti. Kronus se objevil a přivedl… ženu? Ano, rozhodně to byla žena. Její kůže byla spálená na černý popel a vlasy měla spálené, díval se na odhalené kosti. Viděl toho trochu příliš.

Možná, že Gideon zasténal. Možná, že ho král bohů jen vycítil. Ať tak či onak, Kronus se k němu otočil, král se prudce nadechl v úžasu. Jeho oči se zúžily do malých štěrbin vzteku.

„Tak. Máme toho k prodiskutování víc, než jsem si uvědomil. Myslela sis, že zneužiješ jednoho z mých bojovníků?“ jeho hlas byl tvrdý, ale zbavený veškerých emocích. „Potom, co jsme se dohodli, že se touhle cestou nevydáme.“

Rhea zvedla bradu, z ničeho nic se objevilo bílé roucho a zakrylo ji. „Miloval každou vteřinu, to tě ujišťuju.“

„Proto vypadá, že je připravený zvracet.“ Kronus také zvedl bradu.

„Nemáš právo napomínat mě za mé činy, když moje sestra, tvoje milenka, stojí vedle tebe.“ Zamračila se na třesoucí se ženu. „Proč jsi ji spálil?“ její hlas zněl překvapivě rozrušeně, i přesto, že její sestra spala s jejím manželem. „Už není ve tvé přízni?“

Její sestra. Ta kostra pokrytá sazemi byla bohyně Paměti, Scarletina teta. Posraný den se najednou vyjasnil.

Gideon se vrhl z postele. Neměl sílu, aby mohl stát, jen se snažil dostat k ženě, aby ji mohl chytnout a držet tak dlouho, dokud by nenašel cestu domů.

„Nespálil jsem ji,“ vyštěkl Kronus. „To tvoje dcera. Ale tohle by měl být soukromý rozhovor. Gideone, věřím, že budeš strážit Mnemosyne, do té doby, než ji najdu. Potom všem,“ dodal s ostrým pohledem k Rhee. „pochybuju, že je schopna následovat příkladu své sestry, aby tě svedla.“

Rhea zařvala příšerným zvukem a když se Gideon natáhl, aby si zakryl své citlivé uši, zjistil, že leží na posteli ve své ložnici. NeeMah ležela na podlaze, což se mu líbilo, protože měla na krku límec otroků.

„Děkuju,“ vykřikl a modlil se, aby ho Kronus vyslyšel a bodl svou královnu do jejího shnilého černého srdce.

S vyřknutím nejnovější pravdy, zařval jeho démon bolestí a bolest se ztrojnásobila a rozhořela se jako oheň. Tma se mu vlévala do vědomí, ale vrhl se na zem a doplazil se k NeeMah.

Zařvala a snažila se od něj odplazit.

„Není žádný důvod, proč bys chtěla uniknout, miláčku. Jsi host.“ Uchopil ji pod pažemi, postavil se na vratké nohy a začal ji táhnout do žaláře.

Ahoj,

hledám překladatelky pro následující knihy:

Po východu měsíce

Krysalová lebka

Spletitý

První život

Čím blíže přijdeš

Ó můj Gothe

Kdo by mel zajem, napiste na k-jarova@seznam.cz :) Diky!

Kerris

Anotaci doporucuji precist az po 8 dile, protoze jinak nebudete vedet, o jakeho chlapa tu jde :) Takze - bacha, lehky spoiler :)

Nejtemnější příslib

Lordi z Podsvětí 13

Cameo, která je posedlá démonem Mizérie, neví, co je to štěstí. Pokud se jej odváží cítit, je jí vzpomínka smazána. Aniž by měla na vybranou, dostane se do země fantastičtější než v kdejaké pohádce, odhodlaná najít muže, který má jako jediný klíč k jejímu vykoupení.

Lazarus Krutý a Neobvyklý vládne svému království s neochvějným cílem: vybudovat armádu a zničit nepřátele. Nic ho nezvyklá – až dokud nenarazí na Cameo. Je neúprosný ve své snaze přimět ji se usmát – a svést ji do své postele.

Jak se proti nim stavějí temné síly a hrozí, že zničí to křehké pouto, které se mezi nimi utvořilo, kdysi klidný Lazarus začíná šílet. S každým srdcervoucím polibkem a letmým dotykem se Cameo víc a víc blíží ke štěstí. Ale pokud ho dosáhne, riskuje, že na něj navždy zapomene.

Svätyňa obnovy

Celou dláždenou cestou do kopca, ktorou ich Kael viedol, jej v hlave behalo dookola jediné slovo: smrť. Na nič iné nedokázala myslieť, nech sa akokoľvek snažila. Akoby ju niekto očaroval a nevedela o tom.

Ich mlčanlivý sprievodca sa odrazu zastavil a obrátil k nej. Skoro doňho vrazila. Zamračil sa a čosi vyštekol. Náhle sa jej v hlave prestalo ozývať slovo smrť a dokázala vnímať svet naokolo.

Opäť sa pohol, no začula, ako si zamrmlal popod nos. ,,Otravné Pochybnosti.“

,,Nemal by sssi jej prezzzradiť, co ju caka?“ prehovorila k nemu kobra, ktorá sa plazila po ľavej strane chodníčka.

,,Nie je to tvoja úloha, Silei? Čo chceš, aby som jej povedal? To, že si má užiť svoje posledné minúty života, než ju jeden z mojich bratov zabije? Alebo to, že sa nemá pokúšať žiadať o odpustenie, pretože Aaraea odpúšťa zriedkakedy?“

,,Teba posssluchne.“

,, Arasamya možno, ona nie. A tá odpočíva vo svojom chráme. Vojny nakláňajú váhy k chaosu, čím narúšajú rovnováhu, čo ju vyčerpáva, ako dobre vieš.“

,,Preco potom nie sssi sss nou?“

Mykol plecami. ,,Bol som pri tom, keď Aaron dostal predvolanie. Sme tu.“ Zastal na vrchu kopca a ukázal na obrovitánsku lietajúcu skalu, ktorá susedila s menšími. Na všetkých stály striebristé chrámy, ale iba veže toho, ktorý sídlil na tej najväčšej, dosahovali k jasnej oblohe. Stavby obmývala naokolo voda, ktorá stekala do prázdnoty pod skalou. Bolo to nádherné, lenže nikde nevidela žiaden most, ktorý by tú skalu spájal s kopcom, na ktorom stáli. ,,Stojíš pred domovom Aaraeai – Anmayerai a prvým Stelesnením Mágie. Tiež je to jeden z domovov Ardaryunov.“

Kaelthov výklad prerušil úplne cudzí hlas. ,,Takže zvesti o Kahale, ktorá zavítala, kam nemala, neklamali.“O stotinu neskôr sa zhmotnilo mužove telo. Oblečenie s tetovaním bolo totožné s Kaelthovým, ale tým podoba končila. Gaštanovo vlasý muž na ňu upieral svoje veľké medené oči a škeril sa od ucha k uchu. ,,Som nesmierne rád, že ťa vidím celú, Kiera. Dovoľ mi predstaviť sa, keďže som bol pri našom prvom stretnutí plne zamestnaný niečím oveľa príjemnejším. Aspoň jeden z nás, však?“ Zvodne na ňu mrkol a jej sa vybavilo, kde ho videla. Bol to ten, ktorý sa miloval s Mear, keď prišli za Temnou Matkou.

Zasmial sa. ,,Vidím, že si si spomenula. Bol som ti určite predstavený ako Levelys. Moje skutočné meno znie Virvaenth, skrátene...“

,,Vaen,“ upozornil ho Kaelth, čím prerušil predstavovanie. ,,Nemal by si byť inde?“

Miesto odpovede padli obaja na koleno a sklonili hlavy.

,,Je presne tam, kde má byť, Kaelth,“ prehovoril hlas za jej chrbtom, čo ju prinútilo otočiť sa. Stála tam prekrásna žena okolo tridsiatky, za ktorou stáli identické dvojčatá v zbroji a Aaron. Ženine čierne šaty odhaľovali dlhé nohy, na ktorých mala obuté vysoké gladiátorky posiate diamantmi na vyše pätnásťcentimetrovom opätku. Do vypnutých lesklých ebenových vlasov boli z každej strany prichytené strieborné ozdobné spony spojené šiestimi retiazkami. Útly, zato dlhý krk zdobil náhrdelník s veľkým okrúhlym diamantom, ktorý jej ležal medzi prsiami. Ďalší diamant, no tentoraz čierny, mala v každom uchu, ktorý bol súčasťou dlhých náušníc, ktoré jej zdobili celý ušný závit prepojené troma retiazkami. Ďalších osem viselo z toho diamantu. Muži za ňou vyzerali identicky, ale dali sa tam nájsť mierne rozdiely v ladných črtách tvári. V jeden okamžik stáli ich statné tela tam, v druhí ju zrazili na kolená.

Krištáľové oči si ju dôkladne premeriavali. ,,Nechajte ju,“ rozkázala v Zabudnutom jazyku.

Tlak rúk sa vytratil, čo jej dovolilo postaviť sa.

Neznáma sa otočila k vodopádu. ,,Je tu nádherne, však? Nie je to síce tak útulné ako v tvojich dimenziách, ale nejednému nesmrteľnému to tu vyráža svojou krásou dych.“

Ako o nich vie? Ako vôbec vie, čo vytváram?

,,Vieme veľa vecí, kharnua.“

Misaki chvíľu premýšľala nad tým oslovením, než jej došiel jeho význam. V Zabudnutom jazyku to znamenalo miešanka.

,,Tvoja nevedomosť, ako aj nevedomosť mnohých, to ako jediná ospravedlňuje. Avšak bude to tvoja posledná otázka, ktorú mi položíš.“ Upravila si šaty a posadila sa na trávnatú zem s nohami visiacimi do voľného priestoru. ,,Posaď sa, ak chceš. Za tie sto tisícročia som nenašla dôvod, prečo by si niekto nemal spraviť pohodlie pri priateľskom rozhovore.“

Nedôverčivo sa pozrela do dvoch párov ametystových očí, ktoré ju pozorne sledovali.

Žena prehovorila v rovnakom jazyku, ako predtým ten neznámy ženský hlas, ktorý sa jej vyhrážal smrťou. Aaron sa uklonil a premiestnil sa preč. Kaelth sa pridal k tým dvom a spoločne sa vzdiali, aby im dopriali súkromia, aj keď to bolo nemožné. Usadili sa na zemi a zavreli oči.

Misaki naďalej váhala, no žena si jej rozpakov všimla a ľahla si s rukami položenými na bruchu. Opäť prehovorila v tom neznámom, a predsa povedomom, jazyku k mužom, ktorí sa náhle rozplynuli vo vetre. Zavrela oči a vydýchla. ,,Toľko sa mu podobáš, dieťa, ale dosť nostalgie. Pri tomto rozhovore ma smieš oslovovať mojím pravým menom – Tearae a rozprávať jazykom svojej matky, ale teraz počúvaj. Samotná Mágia sa zrodila spolu s prvotnou hmotou, z ktorej všetko pochádza, ako istotne vieš. Avšak po nejakej dobe sa obe spojili a zrodila som sa ja, Aaraea, Rugna a Yvlen. Aaraea je prvým stelesnením Mágie. Je Stvoriteľkou, čomu v Prastarom jazyku prislúcha oslovenie Anmayera. Nachádzame sa v jej sídle – Svätyni obnovy. Je matkou Reisa a Raea. Jej hlavnými strážcami sú Dazenth a Shamilth.Rugna je druhým stelesnením. Je ochrankyňou rovnováhy chaosu a harmónie, oslovenie znie Arasamya. Sídli v Chráme pokoja, ktorí sa nachádza na juh od nás. Možno ťa to prekvapí, možno nie, ale Kaelth, je jedným z jej hlavných strážcov a druhým je Tyrath. Temná Matka a Mithra sú jej deťmi. Ja som tretím stelesnením. Som Osud. Moje oslovenie je Bhagya adomovom je Svätyňa nádeje, ktorá sa nachádza na juhozápade. Mená tých dvoch sú Ninarth a Razeth. Aaron a Calvin sú mojimi synmi. Yvlen je štvrtým a zároveň posledným stelesnením. Je Prírodou a oslovenie znie Lyarka. Sídli v Nebeskom háji na juhovýchode a Dallarth s Jevithom sú jej tieňmi. Yvleninou dcérou je Nidra a synom Nairn. Sme štyri a zároveň jedna, aj keď to znie ako pritiahnuté za uši. Ani si nevieš predstaviť, aké sme boli v tej prázdnote osamelé, tak sme začali tvoriť. Spoločne sme si stvorili domov a neskôr si ho rozdelili na svoje vlastné, kde žijeme doteraz. Nasledovali Ardaryunovia, ktorí sa stali prvými nesmrteľnými. Ako čas plynul každá z nás porodila Prastarých, ktorým sme pomohli stvoriť základy všetkého a prenechali im nad tým dohľad.“ Odmlčala sa, aby si zívla a dala ruky za hlavu. ,,Aby som nezabudla. Nebolo tvojou úlohou na ňu dohliadať a zabrániť jej v kráčaní po zlých cestičkách, čo Sil?“

Misaki na prítomnosť bielej kobry v tom zmätku úplne zabudla.

Tá sa teraz slnila na jednom kameni ďalej od nich a neodpovedala – aspoň nie nahlas.

,,Ach, ale ja ti nič nevyčítam, iba sa pýtam na fakty. Nedokázala by som ti ublížiť, ani keby som chcela. Dobre to vieš, preto si taký pokojný. Kahala, predstavilo sa ti vôbec to stvorenie alebo som mala predsa len pravdu, a čím je staršie, tým je lenivejšie?“

,,Nie, nikto mi neprezradil jeho meno.“

,,Ešte si sa nenaučila, že keď sa rozprávaš s niekým vyššie postaveným, oslovuješ ho dôstojne?“ pokarhal ju had v myšlienkach.

Tearae sa prudko rozkašlala, ako v sebe dusila smiech. ,,A nebol si to práve ty, kto vyhlásil, že žiadneho iného učiteľa okrem teba nepotrebuje? Mali by sme jej prideliť Meira miesto teba? S Leilou mu to išlo náramne dobre.“

Doteraz pokojný vetrík zosilnel a načechral im vlasy. Z nebies k nim pomaly klesal obrovský vták s dlhým chvostom a so zlato-červeným perím, ktoré jasne žiarilo. Fénix. Misaki nenašla iné slovo, ktoré by toto mýtické stvorenie pomenovávalo. ,,Ten to urobil iba kvôli Zessovi,“ prehovoril nebesky čistým hlasom, keď dosiahol ich úrovne. Vznášal sa nad zemou aj napriek zloženým krídlam.

Misaki z žiare jeho peria rozboleli oči, takže bola nútená ich sklopiť, ale to bolo to najmenej. Haenim s Nimirom, ktorí po celí jej život pokojne oddychovali na jej tele v podobe tetovania a nerobili problémy, sa odrazu začali vrtieť a ten pohyb ju pekelne pálil.

Tearae zodvihla viečka a posadila sa, opierajúc sa o ruky. ,,Daener,“ vydýchla. ,,Je veľmi vzácne vidieť ťa v tejto podobe. Napriek tomu dávam prednosť tvojej zvyčajnejšej forme a Kahala o chvíľu príde o svoj drahocenný zrak.“

Ostré svetlo pohaslo, čo dovolilo Misaki opäť zodvihnúť oči. Na fénixovom mieste sa vznášal muž v červenom rúchu, ktoré malo na pleciach a okolo krku zlatú ozdobu posiatu kratšími aj dlhšími zlatými retiazkami. Dlhé tmavohnedé vlasy mu siahali až na chrbát a nad čelom sa mu dozadu tiahli tri zapletané vrkoče. Hľadel na ne teplými hnedými mierne zašpicatenými očami. Vyzeral by úplne normálne, keby mal zhmotnené aj nohy.

,,Hneď je to lepšie. Potrebuješ ju predstaviť?“

Daener zavrtel zamietavo hlavou. ,,Cítim jej ochrancov. Vyberal som ich sám. Tá démonka patrila k tomu málu bytostí, ktoré si dali tú námahu vyhľadať ma osobne a požiadať o ochranu. Možno som starý, no stareckou demenciou netrpím. Keby aj, dračieho strážcu má iba zopár bytostí.“

,,Svätá pravda, odpusť braček,“ zlostne a škodoradostne sa rozosmiala. ,,Vy dvaja máte predsa toľko spoločného, ale niet sa čomu čudovať, keď to bol práve tvoj najdrahší chránenec, ktorý sa vyspal s jej matkou a porušil tak pravidlá.“ S úsmevom sa na ňu obrátila a vzduch začala napĺňať silná mágia. ,,Istotne si nemala ani poňatie, že celý tvoj život je pre niektorých z nás bolestivou pripomienkou obrovskej chyby, však kharnua? Ale nebuď nezdvorilá praneterinka a pozdrav svojho starého otca, pretože to jemu vďačíš zato, že si sa nepridala k svojmu otcovi na onom svete. Aj keď, kto vie. Znesvätila si túto pôdu a zneuctila tým Aaraeau. Má plné právo zabiť ťa.“

Misaki nikdy predtým toľko neverila vlastným ušiam. Tie slová ju bolestivo zasiahli v srdci a mozog to odmietal vstrebať.

,,Tea!“ okríkol ju konečne Daener. ,,Nie je to jej chyba a ty to veľmi dobre vieš. Žiadne dieťa nemôže za hriechy svojich rodičov. Ani jej matka za to úplne nemôže, a predsa sa podvolila a odpykáva si trest.“

Bhagya odrazu stála pevne na nohách a ladne si uhladzovala šaty, aby skryla rozhnevanú tvár. Mágia okolo priam iskrila, až sa zdalo, že zapáli všetko živé. Vystrela sa a pozrela na Daenera. ,,Pamätaj na našu dohodu, pretože nevedomosť ju už viackrát nezachráni.“ Po tých slovách sa otočila k Misaki a k jej prekvapeniu sa na ňu pousmiala. ,,Dúfam, že naše ďalšie stretnutie bude za lepších podmienok. Nech ťa Temnota sprevádza, Kahala, vnučka Daenerova a družka Kearnova.“ S ozvenou jej slov sa rozplynula vo vetri, ktorí sa upokojil.

Nebeský hlas ju nežne oslovil v japončine, načo sebou prudko trhla. ,,Misaki, ľutujem, ale súhlasím s ňou.“

Svet sa pred ňou náhle rozmazal a ona stála na rušnej ulici pred sklenenou vitrínou kaviarne plnej ľudí.

,,Je načase, aby si spoznala pravdu takú, aká v skutočnosti je. Otvor konečne oči a uzri ju.“

Pohľad sa jej opäť zahmlil. Zem sa pod ňou otvorila a ona padala do hlbokej nekonečnej priepasti.

Jej sestra vyliezla na budovu, aby sledovala Lilicu v interakcii s Dallasom. Ale hneď ako ju Dallas zbadal, zdrhla, stratila sa zo strechy. Dallas povolal posily a hneď sa objavila aj helikoptéra, ale Trinity sa už dávno vyparila.

Infikovala mužov, aby im ukradla schopnosti. Vytvárala armádu vojakov, ktorí urobia čokoľvek, čo bude žiadať, potreba potešiť ju bude dôležitejšia než prežitie. Pokúšala sa ublížiť svojej najmladšej sestre. A to bolo vlastne jej cieľom, však? Nie zabiť Dallasa, ani Lilicu prostredníctvom Dallasa, ale zničiť Lilicu tým najhorším možným spôsobom.

Smútok sa miešal s devastáciou. Čo urobí Trinity teraz?

Dallas rýchlo odviedol Lilicu do svojho bytu, postaviac A.I.R. agentov po celej budove. Tiež použil špeciálne vybavenie na zabarikádovanie všetkých dverí a okien. A.I.R. vydala celoštátne varovanie pre všetkých ľudí a mimozemšťanov, aby boli na pozore pred Trinity Swanovou. Poslali aj fotografiu jej krásnej tváre so slovami: Ak ju uvidíte, nepribližujte sa. Nezasahujte. Nezraňte sa. Volajte A.I.R.

Zlý krok, A.I.R. Zlý. Lilica poznala ľudí. Hackla sa do kamier, umiestnených po celom meste, aby sledovala a pozorovala davy v izolovanom pohodlí inštitútu. Ak by niekto Trinity zbadal, prepadli by ju. A jej choroba by sa rozšírila.

Moja chyba. Mala som ju zajať, keď som mala možnosť.

V snahe mať stále zaneprázdnenú myseľ Lilica vybalila oblečenie a doplnky, ktoré kúpila počas nákupnej horúčky. Ale nedokázala zo seba vydolovať nejaké vzrušenie pre žiadnu z položiek. Zdalo sa, že prešli celé svetelné roky, už nebola tým istým dievčaťom, ktorým bola.

Ozval sa zvonček. Dallas otvoril, so zbraňou v ruke. Muž, ktorého nikdy predtým nevidela, mu podal vrecko a bez slova odišiel. Dallas jej dal to vrecko. Vo vnútri našla všetky druhy koláčikov, ktoré jej sľúbil, a okrem toho aj podnos ďalších sladkostí, no nedokázala sa primäť nejaký zjesť. Bolel ju žalúdok.

Sedela na posteli a on pochodoval pred ňou.

„Chcem, aby si vedela, že som si pozrel kamerový záznam z tej bitky. A to pred bitkou a po nej. Boli tam všade kamery,“ povedal. „Si dobrá. Urobila si na mňa dojem.“

„Vďaka. Ale kamery sú nelegálne.“ Nespomenula tie, do ktorých sa nabúrala. „Počas posledných rokov príliš veľa ľudí využilo zdokonalený softvér, aby zmanipulovali to, čo videli ostatní.“

Ignoroval to, a povedal: „Myslíš, že ľudia na teba zízajú, pretože ťa považujú za príšeru. Mýliš sa. Ľudia na teba zízajú a deti na teba ukazuj, pretože si tá najúžasnejšia žena na planéte. A pretože žiariš ako keby si bola sám život – ako keby si bola mojím životom.“

Vypúlila oči a v hrdle sa jej zadrhol dych. Jeho život?

A mohol mať pravdu? Cez ich puto nezachytila žiadne klamstvo.

Rukou si prešiel po tvári. „Okej. Už začínam skladať poéziu a to nie je dobré ani pre jedného z nás. Nedôverujem si v tvojej prítomnosti. Tie veci, ktoré ti chcem robiť...“ Pristúpil k nej, len aby sa s nadávkou zarazil. „Keď raz budem v tebe, mám pocit, že nič a nikto ma nedokáže odtiaľ vytiahnuť. Žiadna povinnosť. Žiadna zodpovednosť. A už vôbec nie A.I.R. A moja túžba stále... rastie.“

Každé slovo, ktoré vyslovil, v nej zapaľovalo nový oheň. Nie, to nebola pravda. Vždy pre neho horela. Jeho slová boli iba olejom do plameňov.

„Pôjdem sa zatvoriť do spálne než urobím niečo hlúpe,“ zamrmlal a s dupotom odišiel. Tresol za sebou dverami a zamkol zámok. Hľadela za ním, srdce jej búšilo. Začala chodiť hore-dole, ale jej túžba neochladla.

Prešla hodina... dve... a ona začala nenávidieť svoje telo. Bolo oveľa boľavejšie, než kedykoľvek predtým. Bradavky sa zmenili na tvrdé, malé vrcholky. Rozkrok mala celý premočený a pripravený. Končatiny sa jej triasli. Pokožku... mala tiež príliš citlivú na oblečenie.

Vyzliekla sa, až na novú spodnú bielizeň. Pobozkal ju chladný vzduch, ale ešte aj to pôsobilo ako stimul.

Napokon to už nedokázala zniesť. Zaklopala na dvere.

Dallas! Ideme sa bozkávať a to je rozkaz! Prestaneme s tým, než zájdeme príliš ďaleko.

Túžba bola silná, silnejšia než kedykoľvek predtým, ale tentoraz ani to nedokázalo prerušiť ich spojenie.

Hovorí zvodkyňa bezmocnej obeti. Nie!

Posadím sa na teba obkročmo a budem sa obtierať o tvoju erekciu. Obaja vyvrcholíme a –

Ty ma zabíjaš.

Zabíjam samú seba.

Rozšírilo sa medzi nimi napäté ticho.

Seriem na to. Áno. Dopekla, áno. Zámka sa otočila – a hneď na to sa znova zamkla. Do dverí buchla päsť, až za celé otriasali, a tentoraz vykríkol svoje odmietnutie: „Nie!“

Myslíš, že sa nedokážeš ovládnuť?Nechtami škriabala dvere tak silno, že po sebe v kove zanechali tenké škrabance. Dôveruj si trochu.

Ja viem, že sa nedokážem ovládať.

Prešla ďalšia hodina, tá najmučivejšia hodina, akú kedy vytrpela. Konečne vyšiel zo svojej izby a dožadoval sa uspokojenia, ale ona nedokázala zabudnúť na jeho statočný boj a nechcela, aby prehral, takže ho odmietla. Toto naťahovanie ju privádzalo zo zúrivosti!

A vážne ľutovala tento čin milosrdenstva.

Keď už nedokázala ďalej bojovať so vzrušením, uchýlila sa k špinavej hre, snažiac sa priviesť k vyvrcholeniu, dovoliac Dallasovi, aby ju videl, počul a cítil cez ich spojenie. Ale nič nefungovalo. Uspokojenie zostalo len ilúziou.

Dallas otvoril dvere s horúčkovitou túžbou v jeho očiach a pozrel sa na ňu, ležiacu na pohovke, s roztiahnutými nohami, a s buchotom zatvoril dvere bez toho, aby sa jej dotkol. A ona potrebovala, aby sa jej dotkol. Bola z nej len kôpka hormónov a túžby.

Napokon – vďakabohu! – toto šialenstvo začalo opadať.

„Rozptýľ ma,“ zachrapčala. Už sa s ním nebude zhovárať pomocou myšlienok, dokým to nebude absolútne nevyhnutné. Bolo to príliš intímne.

„Ako? Nedokážem myslieť na nič iné, než tvoje krásne... horúce... vlhké... lahodné telo.“

Hlboký nádych... výdych... dobre. „Dnes v noci Jade vtiahne mňa a Trinity do sveta duchov. Ako ju A.I.R. chytí?“

„Zatiaľ čo budete vo svete duchov, použiješ naše spojenie, aby si mi povedala, kde je fyzické telo Trinity. Vpadneme tam a ovládneme ju, zatiaľ čo ona sa nebude môcť brániť. Než sa jej duch vráti k telu, už bude vo väzení.“

Plán bol sľubný a napriek tomu boli Lilicine nervy na pokraji zrútenia. Určite sa Trinity pripraví aj na takúto možnosť. „Čo ak nechá svoje telo v nejakej pasci?“

„To je risk, s ktorým musíme počítať. Ale budem opatrný a ty tiež. Rozumieš? Ak sa zraníš... alebo niečo horšie...“

Bola nadšená z jeho obáv, uvoľniac tak podvedomé napätie, o ktorom ani netušila, že ho v sebe stále nosí. Keď o pár sekúnd zazvonil jeho vnútorný mobil, obaja vydýchli úľavou. Ďalšie rozptýlenie! Ale ich uvoľnenie sa okamžite vyparilo. Devyn ohlásil zničujúce noviny. Bride bola nezvestná. Nikto ju nevidel od chvíle, čo opustila tú reštauráciu. Jej manžel bol rozzúrený, naštvaný a totálne vystrašený.

Ak ju uniesla Trinity... ublížila jej...

Lilica si trhanými pohybmi obliekla koženú bundu a kožené nohavice.

„Už je čas.“ Dallas sa vynoril zo spálne. Jeho tmavé vlasy trčali do všetkých strán a oblečenie mal natrhnuté, ako keby si obliekol a znova vyzliekol aspoň tisíc ráz. Výraz v jeho tvári jej vrazil do brucha.

„Ak je Bride s Trinity, prinesiem ju späť,“ povedala mu Lilica. „Nech budem musieť urobiť čokoľvek.“

„Plány sa zmenili. Ty zostávaš. Jade pôjde sama.“

„Čože? Prečo?“ dožadovala sa.

„Trinity hľadá krv. Iba ju naštveš, ak tam pôjdeš.“ Zaujímal sa viac o Lilicino zdravie, než o Trinitin pád? Kedy sa to stalo?

„Pôjdem tam a hotovo. Musím to urobiť.“ Skrátila vzdialenosť a pevne ho objala, a potom sa vrátila k pohovke. V tomto preťahovaní mohla zvíťaziť len jedna strana. Skúšala to s obomi stranami. Trinity, potom Dallas... Dallas, potom Trinity. No, stačilo.

Dnes v noci sa mohlo pokaziť viac ako tisíc vecí, ale konečne mala jasný cieľ: bezpečnosť a zdravie celého sveta a nevinných obyvateľov. Začne s bezpečím a zdravím Bride.

Žmurkla, a odrazu stála uprostred hustej bielej hmly s Jade po boku.

Dallas?

Áno?

Som s Jade.

Ticho. Dávaj si pozor. Ak sa niečo pokazí...

Ja viem. Všetkých zachránim a potom budem utekať ako o život.

Nie. Dopekla, nie. Zachráň seba.

„Je tu John?“ opýtala sa Jade, potlačiac myšlienky na Dallasa do úzadia svojej mysle.

„Áno. Je ukrytý hlboko v hmle, kde aj zostane, dokým sa niečo nepokazí.“ Pri tých posledných slovách zvýšila hlas, boli mierené nielen na Lilicu, ale aj na Johna, nech bol kdekoľvek.

„Takže čo urobíme teraz?“

„Teraz nás vezmem za Trinity. Precvičovala som to s Johnom. Dokážem ju nájsť, zatiaľ čo zároveň budem držať aj teba v tomto svete, čo ti umožní vystúpiť z neho, bez toho, aby si sa vrátila do svojho tela. Poď.“ Preplietla ich prsty a viedla Lilicu dopredu. Hoci sa pohybovali jeden krok za druhým, byt a potom aj vonkajší svet presvišťal vedľa nich omračujúcou rýchlosťou, a Lilica nedokázala povedať, kadiaľ kráčali.

Keď napokon zastali, stáli pred podzemným tunelom, tmavým a vlhkým. Potkany – ako jediné zvieratá, ktoré prežili vojnu – pobehovali po okrajoch k stenám klietok. V nich bolo uväznených pätnásť osôb, všetci mimozemšťania. Títo zajatci uštedrili ďalší úder spomienkam na Trinity, ktoré si Lilica starostlivo chránila. Jej pohľad pristál na tmavovlasej kráske, skrčenej v zadnej časti klietky a žalúdok sa jej naplnil kyselinou.

Bride.

Robím správnu vec. Trinity nemôže chodiť po svete slobodne.

Cez spojenie pulzovali vlny hnevu a strachu. Našla som Bride. Trinity ju uniesla a ešte zopár ďalších. Nikto nevyzerá byť infikovaný a vo vzduchu necítiť pach choroby Schön.

Vďakabohu.

Myslím... myslím si však, že Trinity ukradla ich schopnosti. Prečo inak by ich uniesla a nenakazila ich?

Ale. Ak ukradla voodoo hlas od Bride... vedela, že táto schopnosť nebude fungovať na Lilicu alebo Jade?

Vďaka Johnovi poznáme vašu polohu, ozval sa znova Dallasov hlas. Devyn a A.I.R. sú už na ceste.

„Naša sestra je prvotriedna špina,“ povedala Jade a zovrela dlane.

„Pšt.“

„Prečo? Nikto nás nepočuje ani nevidí.“

Čo to dopekla, je? Lilica, Schön práve vnikli do mojej budovy. Dallasov hlas znova naplnil jej hlavu, slabšie než predtým, sotva počuteľný. Musíš...

Ticho.

Panika premenila jej krv na ľadovú rieku a jej pokožku na tlejúce uhlie.

„Čo sa stalo?“ naliehala Jade.

Hrdlo mala suché ako vzduchu v Krajine Nikoho. „Trinity poslala Schön k Dallasovi.“

Jej sestra zbledla. „Poslala ľudí aj za Johnom? Bez jeho ducha, je-“

„Neviem, ale dokáže sa o seba postarať.“ A dokázal to aj Dallas. Nebolo nutné sa obávať. Prestal s ňou komunikovať zrejme preto, že ich puto slablo. Pretrpeli to najhoršie zo zvieracieho hladu, bez toho, aby spolu mali sex.

K strachu sa pridala ľútosť. Stratím ho.

„Sú na takúto situáciu trénovaní,“ dodala Lilica.

„Ale John je zraniteľný. Telo sa nedokáže hýbať alebo bojovať bez ducha.“

„On to vie. Urobil opatrenia, aby vás oboch ochránil.“

Jade sa rýchlo spamätala. „Máš pravdu. Samozrejme, že máš pravdu.“

„A teraz, kde je naša nechválne známa sestra?“ Lilica vykročila ku klietkam, udivená množstvom zla v Trinity. Uniesla mužov, ženy, dokonca aj deti. Tie boli vystrašené a plakali, ženy sa zo všetkých síl snažili zostať silné a pokojné, upokojujúc okolie. Muži – tí, ktorí sa nekrčili vzadu – hovorili o spôsoboch, ako ujsť.

Dvaja polonahí muži – strážcovia? – vyšli spoza série balvanov. Tie blokovali ďalšiu miestnosť v jaskyni, uvedomila si. Tí dvaja medzi sebou niesli nahého muža, ktorý nemal silu udržať sa, a ťahal nohy za sebou. Pach Schön sprevádzal všetkých troch, zmes sladkého, slaného a hniloby. Každý z nich mal na sebe aspoň jednu otvorenú, hnisavú ranu.

„Nenávidím to,“ povedala Jade so zachvením. „Nenávidím tú ženu, ktorou sa Trinity stala.“

„Ja viem.“

Trio zastalo pred poslednou klietkou, jedinou prázdnou, a uložili muža do nej. Strážcovia obrátili svoju pozornosť ku klietke, v ktorej bola väčšina žien, a olízali si pery, ako keby boli hladní.

Odvážna Bride pristúpila dopredu a usmiala sa chladným, tvrdým úsmevom. „S pôžitkom vás zabijem.“

„My už sme dávno mŕtvi.“ Jeden zo strážcov sa načiahol cez mreže a zachytil jej prameň vlasov. „A ty sa k nám čoskoro pridáš.“

Vytrhla si pramene z jeho zovretia. „Aké smutné. Práve si sa postaral, aby si prišiel o ruku.“

„Ticho.“ Spoza balvanov vyšla Trinity a stiahla si opasok na páse, aby jej župan zostal na svojom mieste. Jej svetlé vlasy boli rozstrapatené, pokožka ružová a zdravá, a oči jej žiarili oveľa väčšou silou, než včera. Lilica vtlačila opätky do podlahy, potlačiac tak nutkanie prebehnúť cez jaskyňu a prefackať svoju sestru.

Trinity zastala pred klietkami. Prehľadávala skupinu kvôli ďalšej obeti? Potom narovnala plecia a chrbát sa jej prudko vystrel ako oceľ. Pomaly, pomaličky sa obrátila, jej pohľad skúmal... celé okolie. Vycítila svoje neviditeľné obecenstvo?

„Vitajte, sestričky. Som taká rada, že ste prišli.“ Usmiala sa rovnako pomaly, hoci jej pohľad sa neupieral na Lilicu a Jade. „Očakávala som vás tu skôr. Ale nevadí. Dovoľte mi povedať, ako to odteraz bude fungovať.“

Och, áno. Vycítila svoje obecenstvo.

„Jade, ty ma vtiahneš do sveta duchov. Ak ma nevrátiš späť do piatich minút – a ver mi, že moji muži to budú rátať – všetci v týchto klietkach prídu o hlavu. Ak sa vrátim a moji väzni budú preč, nakazím celé mesto. Našla som spôsob...“

Nie! To je lož! Ak by bola našla spôsob, už by bola dávno urobila.

Dallas, si tam? Trinity sa vyhráža, že nakazí celé mesto, ak neurobíme, to čo od nás chce.

Žiadna odpoveď.

„Čo by som mala urobiť?“ opýtala sa jej Jade.

Okamžité rozhodovanie. „Presne to, čo žiada Trinity. Vytiahni ju do sveta duchov.“

Jade prikývla a zatvorila oči. Priblížila sa k Trinity... načiahla sa do tela dievčaťa a vytrhla z nej ducha. Odrazu tu boli dve verzie Trinity: telo a jej duch. Jedna sa nehýbala, tá druhá sa tešila. „Ako môžeš byť taká krutá?“ Jade ustúpila o krok dozadu.

Trinity si prehodila dlhý prameň vlasov cez plece. „Už som ti to povedala. Naučila som sa, že sa môžem spoliehať iba na seba. Bolo by lepšie, keby ste sa to naučili tiež. A teraz. Dáš mi svoje schopnosti a posilníš tie moje. A ty,“ povedala smerom k Lilici, „urobíš to isté.“

Voodoo hlas. Hlas od Bride. Nie, Trinity nevedela, že kvôli ich pokrvnému príbuzenstvu boli odolné. Trinity urobila mnoho strašných vecí, ale toto bola možno tá najhoršia. Plánovanie krádeže schopností svojich sestier a nechať ich napospas neľútostnému svetu.

Jade sa zdanlivo podvolila, vystrela svoje ruky, ako keby sa bezmocne poddala príkazu od Trinity. Trinity preplietla ich prsty, iniciujúc tak kontakt s pokožkou, vycítiac, čo Jade chcela, aby urobila, Lilica zovrela jej pažu. O sekundu neskôr Jade premiestnila všetky tri na nové miesto, zabrániac tak Trinity vrátiť sa do svojho tela.

Obklopila ich hustejšia hmla, nič iné nebolo vidieť.

So zúrivým zvriesknutím sa Trinity vytrhla z Jadeinho zovretia. „Vezmi ma späť. Vezmi ma späť, inak budeš trpieť v takých mukách, aké si nedokážeš ani len predstaviť.“

„Lilica?“ ozvala sa Jade, neistí.

„Nie,“ odpovedala. Prehovorila k Trinity: „Mala si si urobiť domácu úlohu. Nátlak nefunguje na rodinných príslušníkov.“

„Vy nie ste moja rodina!“

Tie slová ťali do živého. „Myslím, že nie sme. Už nie.“

Trinity ešte neskončila. „Toto je tvoja chyba! Mala si použiť svoje dary a vyslobodiť nás z inštitútu, namiesto toho, aby si odsúdila Walsha na smrť. Po tom dni nás držali nadrogované tak dlho, že sme ani nedokázali uvažovať. Ak by som bola voľná, nikdy by mi nebol pridelený ešte horší doktor. Nikdy by som nebola prinútená absorbovať chorobu Schön. Nikdy by som nič z toho neurobila.“

Toľko odporu... vážne je to moja chyba? „Preto si chcela, aby som bola mŕtva?“ zašepkala Lilica.

„Chcela?“ Trinity sa neveselo zasmiala. „Ja to stále chcem a chcem vidieť, ako sa to stane.“

Ďalšie rany, ktoré krvácali v jej vnútri. „Určite ma nemôžeš nenávidieť tak strašne kvôli niečomu, čo som urobila ako dieťa.“

Trinity zasyčala: „Ty si tá škaredá. Tá, ktorú nechceli. A napriek tomu si tu a spojená s Dallasom. Si predmet jeho záujmu. Ale on je môj. Mám s ním plány.“

Jej sestra... žiarlila? Trinity chcela Dallasa ako svojho muža.

Zúrivosť... „Tvoje plány boli práve zrušené.“ Ozvali sa v nej majetnícke inštinkty. „On je môj a ja si ho nechám.“

S výkrikom sa Trinity vrhla na Lilicu a zrazila ju k zemi. Ako uzlík hnevu, Trinity udierala, škriabala a kopala, a Lilica ju to nechala robiť, prijímala to násilie ako svoj dlh. Trest za jej hriechy. Trinity mala pravdu. Aspoň v jednej veci. Lilica mala pracovať na úteku a nie na odplate.

Ale v nasledujúcej chvíli tam stála Jade a ťahala Trinity z nej... a nepúšťala ju. Trinity sa začala triasť. „Nie. Nie! Prestaň.“ Výkrik oddelil jej pery. „Nieee!“

„Nedovolím ti ublížiť mojej sestre.“ Jade ju konečne pustila a Trinity sa nehybne zviezla z zemi.

„Nie,“ povedala Llilica, krútiac hlavou. „Jade! Povedz, že si ne-“

„Ale áno.“ Zelená kráska sa na ňu pozrela so zničujúcou zmesou odhodlania a ľútosti, než ju vzala za ruku a vytiahla ju na nohy. „Ukradla som životnú silu Schön. Vzala som, koľko som vedela. Je oslabená, a my... my sa musíme rýchlo činiť.“

Zocelená sama sebou, Reda si prohlížela zápěstí. Kousnutí se změnila v úhledná znaménka, uzavřená jakousi upíří magií. Ale co jí nejvíc přišlo odporné, byl rudý pruh vyznačený na jejím předloktí ukazující, kam až dosáhla jeho ústa.

To že se to skutečně dělo, jí opravdu vadilo. Teď se jí žaludek tak svíral, i když nedokázala říct proč. Nebylo pravdou, že by to nějak zvlášť bolelo a potěšení převažovalo osten bolesti. Nic jiného, než co bylo předtím, necítila a to ji zachránilo, sakra. Tak co bylo špatně?

Nebude vědět víc, dokud nedostane odpověď, při které, jak si uvědomila, čeká na jediné. Chtěla rozumnou a logickou odpověď, chtěla praktičnost, protože to byli oni, kteří by mohli vysvětlit, proč je pro její základní lidskou stránku špatný jeden člověk, který na rozdíl od druhého pije krev, ale v dané situaci nemohla přijít na správný důvod, proč je to špatné.

Možná to byla její odpověď, a proto její ostatní části zůstávaly zticha, protože to nakonec nebylo z lidského světa, ale z vlkodlačí říše. Byli v království, kde emoce a magie - byly smyšlené.

Už to přeci slýchala i předtím: Láska je chaotická, bolí, nemá logiku, je nevyzpytatelná. Ale nyní měla důvod, proč se držet tohoto klišé, pochopit, proč někteří lidé s ní vědomě souhlasí, zatímco se druzí tváří nechápavě.

Její rodiče jí nic nevysvětlili. Na povrchu byla potrhlým snílkem, možná i cestovatelkou po říši, neměla však nic společného s oddaným bojovníkem, konzervativním vojákem se samostatnými myšlenkami. Protože oni si to zvolili navzájem, dali život čtyřem dětem. Pak, když její matka zemřela, kus z ní zemřel s ní -, část, která se dokázala smát, věděla, jak žít, jak si zapamatovat, aniž by minulost zastínila přítomnost.

Reda už dlouho věděla, že to ona byla důvodem, proč její maminka zemřela a otec jí ani jednou alespoň nenaznačil, že to tak nevidí. To co opravdu nechápala, i když jeho stav rovněž pocházel z lásky, která byla tak silná, že spojila její rodiče a to navzdory rozdílům bylo, že absence lásky, udělala z jejího otce jiného, slabšího muže.

Což jí připomnělo další z výroků: Jako první hoď své srdce, zbytek jej bude následovat. To udělala a spálila se. Kdyby byla na určité úrovni, uvědomila by si to a udržovala by si odstup, než aby se nechala vést svým srdcem, protože nestála o bolest, kterou prožívala, nechtěla způsobovat bolest, nechtěla způsobovat takovou bolest, jakou on musel snášet?

Kdy se naposledy vrhla do nějakého vztahu? A kdy otevřela své srdce jako první? Možná s tím začala ve vlkodlačí říši, jen aby mezi nimi mohl Dayn udržovat tajemství. Ale on se jí nedal úplně celý.

Jeho test mohl dokázat, že nemyslel na nikoho, kromě sebe, ale možná by měla udělat pravý opak ona sama, naučit se jak samu sebe potěšit, a přestat se starat o to, jak o ní ostatní lidé - včetně těch, které nosila v hlavě smýšlí pro to, jak se rozhodla.

„Tak už ses konečně rozhodla?"

Shlédla, zamrkala a zjistila, že ji Dayn pozoruje přes ztěžklá oční víčka. Horkost se dotkla jejich tváří, zahřála jí kůži a z toho vědomí se jí zrychlil tep. „Už jsi na to přišel? Jak se dostat na ostrov?"

„Pokud budeš vypadat tak odhodlaně jako v tuhle chvíli, dokážeš si to sama rozdat s celým světem. Mimochodem, už jenom ta představa mě děsí."

Znělo to, jako by byl opět sám sebou, přiblížila se mu. „Ty ses uzdravil!"

Přikývl, pohnul se, tady kontroloval sval, zkusil nějaký pohyb. „Nedokážu to vysvětlit, ale ta trocha krve pomohla mnohem víc, než bych mohl doufat. Možná to má něco společného s tím, kdo byli tví předkové, možná jsi spojená s tou částí kouzla, která váže tvou životní sílu k ostrovu. Kdo ví? Ale věř tomu nebo ne, jsem připravený se do toho pustit." Rozevřel svou potrhanou košili, odhalil svůj hrudník a ploché břicho, znovu je zkontroloval s výjimkou načervenalých znamének, četných míst, kde byl ještě před hodinou zraněný až na kost.

Kdyby byli v Jeskyni psanců, byli by chráněni ohradami a v takovém prostoru se nic takového nemuselo stát. Ale ona seděla tak blízko v té malé prohlubině, že bylo příliš snadné natáhnout k němu ruku a přitisknout mu svou dlaň na hruď, aby nasála atmosféru tepla a dostala pod kontrolu svůj třepotavý srdeční sval.

„Myslela jsem si, že umřu." Nechtěla to vyslovit nahlas, nebylo to určeno pro jeho upřený pohled.

Vlastní rukou přikryl tu její a přitáhl si ji na hrudník, kde mu tlouklo srdce.

„Sama jsi viděla, že není lehké mě zabít."

„Ale zemřít jsi tam mohl. Stále můžeš."

Natáhl tu paži, která byla ještě před hodinou zlomená, a dotkl se slzy, která jí unikla z oka, pak vzal její tvář do dlaní. „Ach, Redo. Moje sladká, sladká Redo. Kéž bych mohl v tuto chvíli zmrazit čas. Žádné další ohlížení se zpět, nebo kráčet kupředu, jen my sami dva."

Zavřela oči a cítila, jak se jí další slza kutálí po tváři, jak se naklonil a dotkl se svým rty těch jejích. A přestože se mezi nimi nic nezměnilo, v ní se objevilo cosi nového, když se otevřela pod jeho rty.

Vzadu z krku vydal tichý, naléhavý zvuk, podobný zakňourání mnohem mužnějšímu, takovému, jako byl on sám, tak strašnému, až to nahánělo strach, že se to nikdy nestane. Stalo se to, děje se to a ona se v tomto okamžiku nevešla do své kůže, rozhodnuta přijmout vše, co jí je určeno a potřebovala dát všechno na oplátku. Nehádala se svou druhou stranou, nedebatovala sama se sebou; její mysl se stále utápěla v tomto okamžiku, kdy ho objímala kolem krku a on se nad ní vyhoupl, zatlačil ji dolů do sucha, do měkkého mechu. Neobjevily se žádné další výhrady, žádné vtíravé obavy z příliš ostrých zubů nebo nutkání se odtáhnout, protože to, co bylo mezi nimi, bylo oboustranné.

Cítila jeho vlkodlačí okouzlení v mírném zavrčení jeho paží, z mozolnatých dlaní na její kůži, když uvolnil dostatek z jejího oblečení, cítila na sobě jeho přerývaný dech, když ji něžně políbil na tvář, na čelo, dotýkající se jí se slovy: Jsem tu s tebou a teď na ničem jiném nezáleží. Cítila, jak v sobě ovládá své druhé, upíří já, jak se radostí a potřebou zuby těsně otíral po stranách žil na jejím krku, lehce ji štípajíc přes její vybledlé milostné kousnutí.

A i když to bylo okouzlením pro takovou kontrolu a pro časem vybledlou, smutkem zalitou vzpomínkou na jejího otce, otáčející se přes trávník k její matce a ti dva honící se po zalesněné cestě do lesa, otáčející se zpátky přes rameno jako zlobivé děti - či zvláštní milenci, kteří se nějakým způsobem spojili dohromady, nebyl mezi nimi žádný strach, když se pod ní posunul a vedl ústa k jejímu krku.

Byl velmi klidný. Potom, s klidným povzdechem, že se rozvibroval hluboko uvnitř ní, otevřel svá ústa na její pokožce.

Snažila se zůstat napjatá, ale ano, potom se uvolnila, když ji tam políbil, pohladil jazykem, přejel zlehka zuby přes citlivé maso. Nato se odtáhl.

Zabručela zklamáním, když otevřela oči a zjistila, že se na ni vyčkávavě dívá, až na něj sama pohlédne. Smaragdové oči ztmavly vášní a jeho tvář se vyjasnila, tmavé vlasy rozcuchané, takže vypadal mnohem mladší, bezstarostnější, než kdy jindy ho viděla. Ale jeho výraz byl smrtelně vážný, když zachraptěl. „Jsi si jistá?"

Jeho tesáky odrážely světlo, když mluvil, a jeho pohled nakopl novou horkost do jejího krevního oběhu. Chtěla je cítit na sobě, přála si je cítit, jejich riziko i na její duši a věděla, že kousek z ní byl v něm. „Jsem si jistá, ale jen v případě, že to chceš i ty.“

„Nikdy jsem nechtěl nic a nikoho - víc." Přitiskl své čelo na její. „Redo, já-"

„Psst." Přitiskla mu na rty ukazováček. „Zachraňme to pro potom." Vzhledem k tomu, o co všechno přišli, jejich společné chvíle tady a teď, jejich bezprostřední budoucnost, která je k sobě táhla, ani o jedno nechtěla přijít kvůli slibům, které by to všechno mohly zničit.

Odtáhl se, oči potemnělé, ale přikývl. „Co bude ale potom?" Uvolnil se a políbil ji na rty, nejprve něžně, cudně, ale potom se jeho rty rozdělily, jako když řekla, pokud chceš.

Ach ano, chtěla. Napnuté nervy přidávaly na vzrušení, když otevřela ústa a polibek mu vracela, používající svůj jazyk, aby prozkoumala dlouhé tesáky, překrývající jeho další zuby, přejížděla po jednom, pak po druhém, když zaduněl hlubokým povzdechem, který uvnitř ní podněcoval další vlhnutí.

Hladil její tělo, jak se líbali, svlékl jí, šaty odložil stranou a přitáhl si ji blíž, aby ji mohl laskat. Přivinula se k němu, roztahujíc nohy v bezohledném domáhání se a zanaříkala, když počal prsty sbírat smetanu po vnějších stranách jejího promáčeného masa, aniž by do ní pronikl. Ale pak jejich polibek prolomil a rty přitiskl k její tváři, bradě, citlivému městečku pod jejím uchem.

Neklidně se proti němu zavrtěla, aby ho dostala blíž, dotýkala se jej s bezcílným posouváním se o něj otírala, ale už v tom úhlu kdy se na ni jeho tělo soustředilo. Byl tak nesnesitelně sexy, až si myslela, že se roztříští. „Víc," zašeptala. „Hned. Prosím, teď."

Nervové pnutí odeznělo, zmizelo jediným divokým horkem a potřebou, jak se jeho tesáky snášely dolů k jejímu krku. Stimulující chvění se jí rozšiřovalo po celém těle, pulzovalo společně s jejím srdečním tepem, takže dokonale vnímala, jak se jí krev žene cévami jejím tělem a sbíhají se právě v místě na jejím krku, kde otevřel svá ústa, aby se z ní napojil. Jeho prsty kopíroval tlak jeho rtů, třel její klitoris se svádivou intenzitou, která její vnitřní tlak vynesla do ještě větší výšky a nesl ji výš a výš. Zakňourala a rozpohybovala se proti němu, a kde by se dřív držela zpátky, toužící se dozvědět, jak hluboce byla pod jeho kontrolou, nyní se ponořila do pocitů, vyžívala se v nich, zamotávala mu prsty do vlasů a tahala jej za ně.

Sál tvrdě její prsty, vnikal stále hlouběji, takže, když na svém hrdle konečně ucítila jeho zuby, jeho prsty ucítila u vchodu do svého těla. Její tělo bylo ovládáno záchvěvy, ohlašovaly blížící se orgasmus a tak zasténala jeho jméno, jak se její potěšení nashromažďovalo. Vzrůstalo. Připravené…

Projela jí bolest, když se do ní zakousl; potěšení se znásobilo, kdyý do ní vnikl dvěma prsty najednou a ona byla uvězněna mezi potřebou se nadechnout a šokem z bolesti. Ale pak po dvou úderech srdce bolest vyšuměla v horku a šok odezněl v třaslavém zasténání. „Ach, ano." Když se z ní krmil hlubokými a intuitivními tahy, zatímco jeho ruka vyrazila proti ní s těmi jeho elegantními, dlouhými prsty zajížděl do ní a polštářkem dlaně něžně masírovat její klitoris.

Přitiskla se k němu s jednou rukou pohřbenou v jeho vlasech a druhou ho objímala kolem ramen a vznášela se na vlnách vášně a projížděla jí rozkoš pulzující s jejím srdečním rytmem, který se vyrovnával s tím jeho, až byla jejich srdce sladěná do jednoho rytmu. Cítila jeho srdeční tep, své potěšení, věděla, že pro stvoření takového svazku, je potřeba kouzlo. Ale místo toho, aby z toho byla vyděšená, nebo rozrušená, jak si představovala, byly její pocity neuvěřitelné, nepopsatelné. Nic si to z ní nebralo; spíš jí to dávalo, dělilo se s ní. Stejně, jako to dělal on.

První lahodné kousnutí v ní vyvolalo pocit monstrózního orgasmu šimrající jí na okrajích jejích smyslů, a když hluboko ve své hrudi zasténal, věděla, že cítí to samé. Zesílil svůj rytmus, zpracovával ji, sál ji a nutil ji lapat po dechu, když zakňučela a sevřela jeho vlasy v pěst, aby ho proti sobě udržela, přiměla ho, aby pokračoval.

Jeho vzrušení jí projelo spolu s hlubokým majetnickým potěšením, šeptající jí v mysli: Teď jsi moje, stejně jako já jsem tvůj. Jsme dva, ale zároveň jsme jeden.

Orgasmus ji zachytil, krouží kolem ní, v ní, a nasál ji do víru rozkoše tak zdrcující, že zbytek světa pro ni přestal existovat, byly tu jen Daynova ústa a ruce se spalující žárem, které ji provázely jejich novou vazbou a radosti která se jí kroutila tělem

Prohnula se a zalapala po dechu, vezla se na tlaku a otáčkách, a pak zůstávala blažená, že vjemy se ztrácely postupně jako ozvěna, ale ta radost nebledla. Místo toho prodlévala, jako by i její tělo říkalo: Dej mi víc.

Tiše zasténal, stáhl své tesáky, přinášející s sebou trochu bolesti, která však rychle zmizela, když to místečko olízl. Pak jej políbil, pokračoval k čelisti, nato zašeptal její jméno.

„Nepřestávej," zašeptala na oplátku. Byla naplněna, přesto hladová a cítila, že je v něm stále ta potřeba. Byl plný k prasknutí, dost na to, aby ublížil a bolavý touhou být v ní. „Pojď do mě."

Zvedl hlavu; oči upřené do jejích, mlčky se ptal, jestli ví, co se s ní stalo. Krmil se z jejího hrdla, což znamenalo, že je nyní připravená přijmout jeho semeno.

*****

Pomalu přikývla, ani se neobtěžovala, aby se připojila ke svému vnitřnímu společenství. Byl to její život, její rozhodnutí. A ať to bylo nelogické nebo ne, bylo to to, co chtěla, co potřebovala.

„Jen pokud to chceš ty,"řekla mu dřív, než to udělala.

„Bože, ano." Políbil ji, jeho zuby se plně projevily a byly tak citlivé, že se otřásal, když ho kolem jednoho z nich olízla. Když se opět políbili, roztáhl prsty a podepřel si její nohu přes paži, a když ji roztáhl, obnažilo se mu její nateklé tělo.

Když polibek přerušil, zadívala se na jejich pro sebe stvořené pohlaví, nesnesitelně vzrušené. Jeho poutavý penis byt tvrdý a ztěžklý a tak krásně načervenalý v místech, kde se dotýkal jejích růžových záhybů. Cítila jeho puls, cítila, jak se její srdce vyrovnává s jeho rytmem.

„Chci to," zasyčel a spojil jejich pohledy. Pak přivřela víčka a on se se zavrčením posunul vpřed. Sklonil se a políbil ji na zavřená víčka a šeptal. „Chci tě." Posunul se o další centimetr a naplnil ji. Pak hlasem hlubokým a uctivým, jako by zapřísahal svět, pokračoval: „Jsem tvůj." A celý se ponořil do svého domova.

Pod očními víčky jí vybuchovaly barevné skvrny, smyslové duhy, které říkaly, že prošla bouří, vzduch byl křišťálový a minulost byla odplavena. A nyní v tomto zamrzlém okamžiku, který si pro sebe ukradli, si dovolila tomu uvěřit, protože v některých fázích to bylo opravdové.

Když se proti němu prohnula, a tiskli se k sobě, což je oba přimělo vykřiknout, byla v sobě sama, vzala si, co chtěla a důvěřovala svým instinktům, které v jiných životních lekcích nefungovaly, které pro ni možná nikdy nefungovaly. A když sevřel její boky v dlaních, a nastavil si ji tak, aby do ní mohl proniknout hlouběji, hlouběji a ještě hlouběji, že se z toho tlaku téměř udělala, jak ji přesně zpracovával pohyby dovnitř a ven, věděla, že to co společně našli, nezapadalo do problémů Eldenu a jeho potřeby osvobození se. Tyto věci by je mohly posadit do drah - i jejich spojení -, které by byly jejich vlastní.

Vědět to, věřit tomu a jemu a tomuhle jedinému okamžiku, který si ukradli, našla jeho ústa a ponořila se do polibku, po kterém nebylo cesty zpátky. Doširoka se mu otevřela, cítila, jak se její srdce raduje z jejich vzájemného spojení.

I přes vědomí, že je v ní pohřbený, v okamžiku a v jeho vnímání nic je nedrželo zpátky, když se do ní zase a zase nořil, hledajíc její nejsladší místečko, kam by dokonale zapadl, důvěrně se s ním spojil. Její tělo se stahovalo, čím hlouběji a rychleji se do ní nořil, pak ještě rychleji, dotkl se toho místečka, nádherného, nádherného místečka, které ji pohltilo a drželo ji. A odpálilo ji. Hodila hlavou dozadu, cítila, jak se jí vyvrcholení šíří tělem, pohlcuje mysl a srdce a nenechává v ní jedinou nezasaženou buňku. Volala jeho jméno, povzbuzovala ho, naléhala na něj a divoce jej vybízela.

„Ano, Redo. Má sladká Redo." Sklonil hlavu, když se jeho rytmus ustálil a jeho tělo se s jejím otřásalo. Vtiskl se do ní, ponořil se do domova, dotýkal se místa, které bylo její podstatou, a pak ji následoval, jak se mu její jméno dralo hrudí, když se o ni opřel.

Pocity mezi nimi se slily, sílily jejich reakce a udržely je v dlouhotrvajícím potěšení, než se dokázali uklidnit a uvolnit.

„Bože." Přitiskl tvář k její, jeho dech byl stále těžký a rychlý. „Drazí bohové. Kdybych věděl…“

Pro něj to bylo poprvé, uvědomila si. Poprvé, co se krmil z ženského hrdla. Jeho první spojení. A pokud k tomu ona má co říct, bylo to jeho první, poslední a jediné. Čekala na paniku, žádnou však necítila. Usmála se, cítila se lehčí, než kdy… by si pamatovala. „Jsem šťastná, že ses od nikoho nikdy nekrmil."

„Jen od tebe, sladká Redo." Sklouzl na bok a přivinul si ji k sobě, aby leželi proti sobě. Už nebyli důvěrně spojení, ale cítila jejich spojení jako malé jádro horka, které jí prostupovalo s její krví. Nebylo to dotěrné ani invazivní. Jednoduše se to dělo.

Jeho oči se vpíjely do jejích. „Jsem v pořádku,"řekla a přitiskla se k jeho prstům. „Bylo to lepší, než dobré."

„Žádná lítost?" Jeho slova byla jemná a tichá. Plná naděje.

„Ne, bez ohledu na to, co se stalo." Srdce jí chtělo ublížit s nadějí a další okolností, ale rozhodně si s ním zachovala jeho myšlenky. Přestože jej přiměla otevřít oči, nemyslela si, že by s ním zůstala, byla s ním a mohla s ním počítat mnohem déle."

„Pane, vy si koledujete."

„Tolik kouzelná kouzla." Zamumlal ta slova a jeho oči se mu rozostřily. Zamrkal a snažil se zůstat vzhůru, ale byla to pro něj zřejmě ztracená bitva. „Všechno bude dobré. Potřebuješ hodinku. My… budeme na to mít dost času."

Ať tak učiní, či nikoliv, nebudou z toho nic mít, dokud si neodpočinou. Jistě, přála si, aby mohla použít Candidyn léčivý lektvar, ale ten už byl dávno pryč. „Spi," zašeptala. „Budu hlídat." Na rozdíl od něj byla bdělá, čilá a připravená k akci.

„Ne… neodcházej. Neriskuj." Jeho oči byly téměř zavřené a jeho tělo se uvolnilo v nástupu spánku, ať se mu to líbilo nebo ne.

„Neodejdu. Slibuji."

Zvedl si její ruce k ústům a políbil ji na kloubky a pak si její dlaň přiložil k srdci. Usmíval se, když usínal a ona se pousmála a pozorovala ho. A v tom okamžiku, v té dokonale ukradené chvilce, se cítila spokojená.

*****

Dayn držel Redinu ruku, zatímco jeho starší bratr opakoval slova, která z něj učiní krále Eldenu.

Nicolaiův hlas doléhal k davům, které se táhly po hlavním nádvoří a rozlévaly se až k rozcestím zelených podrostů. Obloha byla modrá a dokonalá, hrad zrenovovaný, čistý a ověšený staro - novými transparenty.

Breena stála po Nicolaiově pravici vedle solidně vyhlížejícího muže s otcovskými rysy - Micah? Bohové a pohled na ně Dayna zahřál, pocítil vděk, jako každý den od chvíle, kdy zemřel čaroděj, kouzlem, které je zachránilo a pak je znovu semkl dohromady s několika dalšími, které Dayn cítil, že jim jsou blízcí příbuzní, ale neviděl je jasně.

S dokončením slibu, Nicolai pokýval hlavou, aby získal symboly svého panování. Daynovy oči pobledly při pohledu na klenoty, které nosíval jejich otec, ale bolest byla dobrá, bez pocitu viny, či provinění. „Bude to dobrý král," pronesl k Redě.

„Bude mít za sebou někoho, kdo na něj dá pozor," odpověděla.

„Taky ho budu hlídat." Otočil se k ní se svými rty, když se na ní podíval. „Nebo jsem tvůj ochránce? Nikdy si nejsem jistý."

„Mohli bychom se vytratit, alespoň dokud se neobjeví náš nový velitel." Spojila jejich ruce a přitiskla si jeho dlaň ke svému vystouplému břichu, kde čekala jejich dítě, přitom se jím rozlévala divoká láska a posedlost.

Nicolai se objevil na zámeckém balkoně a dav vybuchl, když poprvé spatřil nového krále Eldenu. Jak hluk sílil, Dayn se ušklíbl, sklonil se a jemně ji políbil.

„Není nic důležitějšího, než toto,"řekl a znovu ji políbil a tiše děkoval bohům a magii, kteří mu ji přivedli do života.

Sny se rozplynuly a vypařily se a Dayn opustil snovou říši a probíral se do vědomí. Předtím, než konečně otevřel oči, věděl, že potřebuje ten konec a k tomu příjemný sen, kterému chtěl věřit víc než zbožnému přání. Cítil se osvěžený a plný sil, aniž by mu hrozil propad.

Byl trochu rozpačitý, i když to nebylo o tom, že byl tak důkladně zničený, ale proto, že nic z toho neplánoval. Slýchal o takových věcech, ale nikdy nepoužil tolik kouzel jako za poslední čtyři dny. A k tomu se přidá jejich spojení… jo. Tohle nebylo jeho nejlepší plánování.

Ale současně to bylo jeho nejlepší rozhodnutí, jaké kdy udělal. Cítil její horkost ve svých žilách, cítil jejich vzdalující se spojení, cítil - Moment. Vzdalující se? Jeho krev zamrzala, když si uvědomil, že ji cítí najednou strašně daleko. Něco se dělo.

„Redo?" zeptal se, když otevřel oči, i když už věděl, že tam není. A když se rozhlédl, následoval další šok. Téměř se setmělo.

Vyskočil na nohy, naházel na sebe oblečení a vyšel z úkrytu. Okolní podrost byl neporušený, přinejmenším byl v tak dobrém stavu, v jakém ho mohl ve tmě posoudit. Nebyla tu žádná známka boje, žádný důkaz toho, že odešla, aby si ulevila a byla napadena nějakou šelmou. A kdyby odtud byla unesena, že by ji někdo popadl a za odměnu jí předal nepřátelům. To všechno znamenalo, že odešla po vlastních, z vlastní vůle.

V uších mu duněl jeho puls - nepravidelný a rozrušený. Slíbila, že s ním zůstane, přesto zmizela, zatímco spal vzdálený a příliš dlouho. Bohové a propasti.Tohle nebyl sen; byla to noční můra. Zmizela a on už neměl žádný čas.

Co se děje? Kdyby litovala, že se s ním svázala, mohla by ho dokonce i odmítnout, jakmile její krev ochladne? Mohla by ji intenzita jejich spojení přimět k panickému útěku? A co je nejdůležitější, co když uprchla do svatyně?

„Ne,"vyštěkl a odmítal tomu uvěřit. Možná, že se nezavázali sliby, ale ona jej nechala, aby se z ní krmil, spojila se s ním, po jejich spáření přijala jeho semeno. Patřili k sobě. Musí to vědět.

Jenže on jí o tom neřekl, že ne? A když s tím začal, okamžitě změnila téma. V té době si myslel, že se cítí příliš zranitelná a nevyrovnaná z jiných důvěrných situací, aby začali mluvit o společné budoucnosti. Teď začal uvažovat, jestli uvěří, že je jejich společná budoucnost možná.

Byl ohromen tím, že tak bojovná žena, zvládající tak výbojného hnědáka, ztratil ze zřetele, že i ona sama strávila dlouhý čas sama a zpochybňující svou cenu. Jak na to mohl zapomenout?

Bohové, Opravdu ji ztratil?

Rychle vyhledával jejich spojení; slabé záblesky znamenaly, že je stále v království. Ale na jak dlouho. Mohla by už pracovat na vytvoření víru, který by ji přenesl domů?

Nechej ji jít, říkal mu vnitřní hlas. Tam bude ve větším bezpečí, zůstane naživu bez ohledu na to, co se na ostrově stane. Možná by ses za ní mohl vydat, až to všechno skončí. Právě teď se musíš dostat na ostrov.Čas běží. Zamrzl. Jedná se tedy o jeho test? Má to znamenat, že si místo ní zvolí Elden? Protože i přes tuto logiku jeho střeva říkala, že kdyby opustila království, nikdy ji už neuvidí. Něco mnohem většího mu říkalo, že by měl jít za ní, že se neodváží čelit ostrovu, či čarodějovi bez ní po svém boku.

Optimistické smýšlení mu přineslo výsměch. Ale to nebylo opravdové. Byla to víra. Měl víru ve své nitro, ve svou magii, kterou spolu s Redou stvořili.

Prosím vás, bohové, nenechávejte mě to pokoušet. Tentokrát přišel na správný lidský slang.

Srdce se mu třáslo za žebry a žaludek se mu uzloval, ale když se přemístil, nebylo to Krvavé jezero, ostrov ani vykoupení, na co se dvacet let připravoval. Místo toho se vydal směrem mimo ně a sledoval nezřetelné stopy, které by rozeznal jen zdatný lovec. Když hledal kouzlo vazby, myslel na ně veškerou svou silou.

Zůstaň, sladká Redo.Jdu za tebou. Počkej na mě a dohlédneme na to dohromady.

Protože i sen mohl být fantasií, ale byla tu jedna věc, co byla v nepořádku, byla jeho prioritou. Nebyl dědicem, ani neměl to nejlepší z jeho sourozenců, když se jednalo o něco jiného, než jeho schopnost lovit a jezdit na koni. Ale s Redou - a pro ni - se stane princem. Hrdinou, dokonce.

Udělala ho lepším a bez ní by Elden neměl žádný užitek

Po hodine monotónnej cesty bielou krajinou im bolo z drsného pohybu na vracanie. Angelica dúfala, že už vážne nemám v žalúdku nič, čo by sa mohlo vzbúriť.

Dario však v jednej chvíli zastal, otvoril dvere a vyprázdnil si žalúdok. Keď sa znovu posadil, oblieval ho studený pot.

„Absťák?“ tipla si Angelica, keď mu priložila dlane na spánky a vysielala k nemu novú energiu.

Prikývol. „Máš s tým skúsenosti?“ dychčal.

„Viac než si myslíš. Ale žiadny z mojich zverencov nebol na drogách proti svojej vôli,“ pripustila.

Zagúľal očami, ako sa s ním krútil svet. „Ty si teda mala prípady.“

Pousmiala sa. „Všetci z nich sú dnes veľké ryby v oblasti financií, technológií, umenia a tak ďalej.“

„Ani jeden sa nevrátil na staré cestičky?“

„Som dobrá,“ pochválila sa.

V tom jej musel dať za pravdu. „Myslel som si, že si odišla.“

Sklopila pohľad a povzdychla si. „Taká možnosť je pre mňa neprípustná. Prišla by som o krídla.“

„Len pre to, že si odišla od zverenca?“

„Keď raz prijmem úlohu, musím ju dokončiť.“ Odvrátila sa od neho. „Nečakám, že pochopíš náš systém. Navyše teraz vidím, že ma k tebe nedali len z rozmaru. Si naozaj v nebezpečenstve.“

Dario si trel špičku nosa a bojoval s únavou. „Dokážem sa o seba postarať.“

„Iste, to som videla,“ odfrkla si.

„Nie je to prvý raz čo ma napadla. Mala si ju zabiť.“

„Nie som vrah!“ okríkla ho, až nadskočil. „Mojou úlohou nie je robiť sudcu, porotu a kata, jasné? Ani som nemala zasiahnuť. Keď mi na to prídu, definitívne prídem o krídla, ale fajn, ži si vo svojom tvrdohlavom svete, kde nepotrebuješ pomoc, lebo máš strach o ňu požiadať! A vypadni z toho miesta, sotva vidíš. Ja budem riadiť.“ Na krehkú ženu ho celkom zručne odtiahla na jej sedadlo a sama prevzala vedenie vozidla.

Dariovi sa krútil celý svet. Nepotreboval nejakého nevinného anjela aby mu dával lekcie zo života. „Moje problémy sa týkajú len mňa. Nemusela si zasahovať, takže sa teraz neľutuj!“

Prudko trhla vozidlom, až Daria odhodilo na prednú dosku. Zastonal a trel si čelo. „Kontroluj sa trochu!“

„Tvoje problémy takmer rozbili bratstvo, ty retardovaná gorila! Podliehal si, bol si kúsok od toho, aby si sa stal jej otrokom. A vieš prečo si tak dlho vydržal? Pretože som ťa zásobovala energiou!“ kričala naňho, čím len zhoršovala jeho kocovinu.

Šokovane na ňu zazrel. To ona? „Klameš.“

„Tak ja klamem? Dobre.“ Pretrhla všetky putá, cez ktoré ho posilňovala, a prestala mu posielať energiu.

V lebke mu vybuchol ohňostroj bolesti. Kĺby akoby sa rozhodli zostarnúť a srdce mu bilo nepravidelne. „Dosť! Prestaň!“

Znovu obnovila toky. „Možno pre teba som slabý anjel, ešte k tomu aj žena, ale na jedno pamätaj – viem sa brániť a bojovať. Už nie som to úbohé stvorenie, s ktorým si tvoje pohlavie mohlo robiť, čo chcelo. Riskujem všetko, v čo som verila a o čo som sa snažila. Ale nemysli si, že sa podriadim. O svoj život sa pobijem s kýmkoľvek. Aj za cenu krídel.“

V tej chvíli o jej slovách vôbec nepochyboval. Potreboval sa však rozptýliť, aby zase nehodil šabľu a tak sa drzo opýtal: „Prečo si bola na pokraji paniky, keď som bol so Sarnai? Musela si predsa vidieť horšie veci.“

Naprázdno preglgla. „To je moja vec. Čo keby si mi radšej povedal, čo mal znamenať ten Gloriin pokus? A ako to, že je nažive?“

Dario sa tiež nerád delil o informácie. „Tiež moja vec.“

„Och, naozaj? Mám ti pripomenúť, že som ťa vytiahla z Gulagu?“ Ten upír jej liezol na nervy ešte aj v takomto zúboženom stave. Ak si on niekedy nájde kráľovnú, ona si dá piercing na klitoris.

„A len tak zo zaujímavosti, koľkokrát si vracala?“

Zalapala po dychu. Ako to mohol vedieť?

Jeho oči vševediacky zaiskrili. „Takže naozaj máš strach z mučenia. Hrôzu. Prečo?“ Nedokázal si predstaviť Angelicu v nijakej súvislosti s ubližovaním. Dokonca by sa stavil, že ak v kúpeľni nájde pavúka, nežne ho prenesie na dvor a ešte ho aj nakŕmi.

„Dario, ak mám niekedy zmiznúť z tvojho života, musíš mi povedať o Glorii, aby sme to vyriešili,“ zmenila tému, len aby ju ďalej neanalyzoval.

Na chvíľu sa odmlčal. Potom sa usmial. „Niečo za niečo, kuriatko. Ty mi povieš o svojom strachu a ja ti poviem o nej. Férová výmena.“ Jednoducho musí vedieť, čo za anjela to s ním zdieľa trápenie.

Zbledla, ale sústredila sa na neexistujúcu cestu pustatinou. Bola zvedavá, áno. Ale podeliť sa o svoje súkromie?

To ešte nikdy v živote neurobila. A tento upír ju nielenže rozčuľoval, ale sám od seba si spájal súvislosti, ktoré doteraz nikoho nezaujímali.

Ako zareaguje na jej minulosť? Očakávala minimálne znechutenie. Odpor. Možno ľútosť.

Nepotrebovala, aby ju ľutoval. Potrebovala vedieť, prečo sa pľahočia cez Sibír a ako sa ho čo najrýchlejšie zbaví.

„Fajn,“ precedila cez zuby. „Ale ty prvý.“

Mykol plecami. „Gloria je upírka, ako si si všimla,“ začal. „Premenil som ju v deň, keď ma zradila. Posielala na mňa zabijakov, až kým jej nedošlo, že to čo chce nezíska mojou smrťou. Mám určitú moc a ona ju chce.“

„A mučením a manipuláciou mysle ju môže získať?“

„Netuším. Je to zložitejšie. Kedysi som ju miloval. Moc sa prenáša putom lásky, dvojica sa o ňu delí. Chcela ju, veľmi. Ale nikdy ju nezískala. Preto sa obrátila proti mne.“

„Aká moc?“

„Nie, nie, operenec, odpovedal som dostatočne. Si na rade,“ schladil jej nadšenie.

Zaškrípala zubami. Tak nech je to za nimi. Oči upierala na belobu pred nimi a snažila sa netriasť, keď chladne oznámila: „Tak som umrela. Po sexe. Ako obeť sadistu. Na vnútorné krvácanie v...“ hlas sa jej zlomil. Nadýchla sa. „V oblasti panvy.“

Čakal naozaj čokoľvek. Hrôzy inkvizície, vojnu, vypočúvanie. Ale toto skutočne nie. Jeho anjelik že umrel pri niečom, čo má prinášať len pôžitok a spájať dve osoby na tej najdokonalejšej úrovni? Čo za podliaka by urobil také zverstvo?

Zalial ho hnev. Prudký a surový. „Kto?“

Potlačila slzy. „Manžel. Mohol mi byť otcom. Bola to naša prvá noc.“ A jej posledná. Trhane sa nadýchla. „Ak chceš počuť viac, aj ja chcem viac. Ako je to s tou mocou?“

Odrazu nechcel počuť detaily. „Musím vracať,“ povedal pridusene a len čo zastala, znovu sa vyklonil a vyprázdnil si žalúdok.

Pred očami videl zakrvavenú Angelicu, mladé nevinné dievčatko, ako umiera v novomanželskej posteli.

Chcel niekoho zabiť. Pomaly.

Pozrel na ňu. Bola ako socha, nehýbala sa. Utešil ju vôbec niekto? Objal a povedal, že to bude dobré?

Napadla ho však horšia myšlienka. Ukázal jej niekto, že sex nie je aktom násilia?

Zotmelo sa oni stíchli. Nemali si čo povedať. Angelica bola stále napätá zo svojho priznania a Dariovi sa zhoršoval absťák.

Keď už pred seba nevidela, zastavila a vypla motor. Tá kraksňa nemala žiadne svetlá. Ocitli sa v úplnej temnote.

„Čo žalúdok?“ opýtala sa.

„Lepšie. Teraz je to hlava a kĺby.“

Nežnými prstami sa dotkla jeho spánkov a vyslala k nemu trochu energie. „Čoskoro to prejde. Si starý a silný, tvoje telo sa toxínov úplne zbaví.“

„Ja viem,“ zhlboka dýchal. „Ale ten boj ma ničí.“

V tom mu nemohla pomôcť. „Možno by si sa mohol trochu vyspať,“ navrhla. „Naberieš energiu a ráno ti bude lepšie.“

Pridusene sa zasmial. „Mám spať v tejto ľadovej kocke?“

Prisunula sa k nemu bližšie. Aj ona cítila chlad, teraz, keď motor nepracoval. „Upírom chlad neublíži. Ani mne nie. Chápem že to nie je najpohodlnejšie miesto, ale skús to. Aspoň na pár hodín,“ presviedčala ho.

Dario ju v tme nahmatal a stisol jej dlaň. Angelica po celý čas myslí len na jeho potreby. Čo jej vlastné? „A ty? Budeš nado mnou neustále bdieť?“ opýtal sa šeptom.

Prekvapená z jeho teplého dotyku pootvorila pery. Z nejakého dôvodu chcela viac. Objatie. Pohladenie. Od upíra. Preskakuje jej?

„Ja... iste,“ odvetila. „Ako vždy.“

„Ty nikdy nespíš?“

„Občas. Náš spánok je iný, vedomie zostáva v stave, keď sme si vedomí svojho okolia a zverenca,“ vysvetlila mu.

Odrazu ju pritiahol k sebe a ju obklopilo teplo jeho tela. Lákavé, príjemné teplo aké nikdy nepocítila.

Dario sa usmial. Jeho drobný anjelik mu presne padol do náručia. A voňal po kvetoch a ovocí. Keď sa sústredil, dokonca zachytil jej krv – lahodnú B negatív.

„Č-čo to robíš?“ pípla nevinne. Stavil by sa, že nikdy v živote nemala orgazmus.

Vystrel sa cez oba sedadlá. „Pohodlie. Takto sa zahrejeme a ty sa nebudeš musieť krčiť kdesi v rohu,“ argumentoval falošne. Aké to asi je spať s anjelom po boku?

Stále prekvapená sa ani nebránila. „Ja... som ťažká. Nemôžem na tebe... ležať.“ Ale, bohovia, chcela!

Odfrkol si. „Hlúposť. Si príjemne mäkučká a hreješ.“ Oprel sa o dvere a jednou rukou ju objal, aby nespadla. Dlaňou jej prešiel po chrbte.

Jeho anjelik. Rozkošné stvorenie, ktoré ho zachránilo pred strašným osudom. Všetci mu pomáhajte, on ju začínal mať rád!

„Dario... nemala by som byť ani viditeľná a hmotná. Môžem sa-“

„Na to ani nepomysli!“ varoval ju. „Zostaneš presne takto, inak si ma neželaj! Pekne zavri očká a odpočiň si.“

Nepokojne sa pomrvila.

Zahryzol si do pery. Áno, jeho stav sa rozhodne zlepšuje. Jeho penis vstal z mŕtvych.

„Si si istý?“ uisťovala sa. Nikdy v živote sa necítila tak príjemne. A to sa krčili v historickej rachotine na Sibíri.

Namiesto odpovede ju pohladil po vlasoch a ona sa k tomu dotyku natočila ako mačiatko.

Dariovi zovrelo srdce. Aký osamelý život musela mať, keď sa roztopí pri triviálnom dotyku?

A ako by asi zareagovala, keby som ju pohladil nahú? dodal jeho mozog v spolupráci s penisom.

Predsavzal si, že to zistí.

Angelica ležala s otvorenými očami na mohutnom upírovi. Čo to robí? Ako môže? Je predsa anjel, jej potreby a pohodlie sú druhoradé.

Ale on je takpohodlný. Položila sa hlavou na jeho hruď a nechala sa upokojovať tlkotom Dariovho srdca.

Počítala každý jeho nádych, analyzovala ho a uisťovala sa, že je v poriadku.

Do vozidla prenikal chlad. Ich dych sa menil na paru.

Keď podľa pravidelného odfukovania zaspal, zdvihla tvár a pozrela naňho. Mal na sebe kuklu a čiapku a sotva rozoznala muža pod nimi. Takmer zabudla, že má stále zničené telo mučením a ona na ňom leží.

Chcela sa odtiahnuť, ale jeho ruka ju držala pevne. Bezmocne sa zasmiala. „Tvrdohlavý upír,“ zašepkala.

Dario priam cítil, ako mu krv tuhne v žilách. Sibírska zima ho vychladila na úroveň slušnej mŕtvoly.

Zastonal a musel si chvíľu trieť viečka, kým ich otvoril. Bielu krajinu osvetľovali prvé slnečné lúče.

Spánok mu pomohol. Už nemal v hlave taký rachot ako včera a nič ho nebolelo.

Teda... niečo rozhodne bolelo. A tlačilo na bruško ospalého anjela v jeho náručí. Mrkol na schúlenú Angelicu. Okamžite otvorila tie svoje nevinné kukadlá a zmätene mrkala.

Bol to ten najrozkošnejší pohľad na svete.

Odrazu zasyčala a celá zbledla. Pokožka jej zružovela a začala sa chvieť.

„Anjelik?“ oslovil ju neisto.

„Čo sa to so mnou...“ Odtiahla sa a vzdychala. Celá horela, aj keď mala byť hlboko podchladená. Všetko na pokožke ju bolelo a štípalo.

Dario sa narovnal a otočil ju k sebe.

Vykríkla. Jeho dotyk ju doslova pálil. Nerozumela tomu. Otvorila dvere a zapadla do snehu.

Nepomohlo to.

Upír sa vyvalil za ňou. „Anjelik, čo je to s tebou? Čo ťa bolí?“

„V-všetko,“ koktala.

Vyvalil oči a z ničoho nič si začal rozopínať oblečenie. V treskúcej zime odhalil stále podráždenú pokožku a tetovanie na nej.

Angelica si myslela, že má halucinácie, lebo ten tvor na Dariovom tele sa hýbal. Doslova.

„Vydrž.“ Skontroloval tetovanie a napriek jej protestom sa jej dotkol. „Pomôžem ti.“

Stonala a fňukala, ale po chvíli tá strašná intenzita ustúpila a pokožka ju prestala trápiť. Oblečenie sa opäť stalo pohodlným a horúčava vyprchala.

V panike zazrela na Daria. „Čo to do ohňov pekelných bolo?“ okríkla ho.

Preglgol a podával jej ruku.

Odplazila sa od neho. Niečo jej urobil. Nevedela čo, ale bolelo to.

„Nechcel som, prisahám,“ ospravedlňoval sa. Ešte nikdy takto nad sebou nestratil kontrolu.

„Ale čo si nechcel?!“

„Vráť sa do vozidla, prosím. Ja ti to vysvetlím.“ Netušil ako, ale nemôže ju nechať v tom, že jej chcel spôsobiť bolesť.

Neisto zovrela pery. Nechcela sa k nemu ani len priblížiť.

Zničene vzdychol. „Keby som ti chcel naozaj ublížiť, urobím to dávno.“

„Ale ako? Čo si mi urobil?“ Cúvala, stále natiahnutá na snehu, ako sa k nej približoval.

„Neovládol som sa, to je celé. Spomínaš si na moju moc? O ktorej som ti nechcel povedať? Toto je jeden z účinkov.“

„Bolesť?“

Pokrútil hlavou. „Je to... zložitejšie.“

„Dario, ak okamžite nedostanem normálnu odpoveď, odchádzam mimo tvoje vnímanie!“

Zničene vyvrátil oči k nebu. „Nebude sa ti to páčiť, Angelica,“ varoval ju.

„Na to som už prišla.“ Roztiahla krídla, aby sa vymanila z toľkého snehu a mávajúc nimi sa vzniesla do vzduchu, kde sa otriasla.

Dario obdivoval tú ladnosť. Bielučké krídla s rozpätím cez šesť metrov sa zvláštne leskli a vyzerali byť na dotyk hebučké. Ktovie, či sú na nich anjeli citliví. Aj to musí zistiť.

Angelica pristála na udupanom snehu, kde sa tak veľmi neprepadávala, a vrátila sa do ľudskej podoby. Vlasy mala trochu strapaté, inak vyzerala byť pripravená na všetko.

Možno až na to, čo sa jej chystal povedať.

Podlehni temnotě - Kapitola 16

Zachránená temnota - Kapitola 2

Temná labuť - Kapitola 10

Nejtemnější lži - Kapitola 20

Podlehni temnotě - Kapitola 17

Zachránená temnota - Kapitola 3

Temná labuť - Kapitola 11

Podlehni temnotě - Kapitola 18

Nejtemnější lži - Kapitola 21

Zachráněná temnota - Kapitola 4

Podlehni temnotě - Kapitola 19

Temná labuť - Kapitola 12

Zachráněná temnota - Kapitola 5

Nejtemnější lži - Kapitola 22

Hledáme překladatelky

The Darkest Promise (Lord of Underworld 13)

Nejtemnější příslib

Podlehni temnotě - Kapitola 20

Temná labuť - Kapitola 13

Pán vlkodlaků - Kapitola 14

Zachráněná temnota - Kapitola 7